Harry. Harry Potter. Ano, tak se kdysi jmenoval, pod tímto jménem ho znali, milovali, někteří jen snášeli, ale žil, pod tím obyčejným, pravdaže známým jménem, byl volný. Nikdy předtím si to neuvědomoval, ale teď, teď když neměl nic, co by ještě zachránit, právě teď si uvědomoval o co všechno přišel.
Měl přátele, lidi, kteří pro něj žili, kteří by se pro něj obětovali a mnozí to i udělali. Měl svůj život, který znal, který uměl žít, na který byl zvyklý. Nikdy neměl rád přílišnou pozornost, to jak se k němu stále obracela média, to jak každý očekával, že zbaví svět zla, ne, nesnášel to. Ale bylo to něco, co dávalo smysl, něco co bylo jasné, dané. Věděl jak na to a byl si jistý, že to umí udělat, může. Ale teď..?

Harry Raddle. Jméno, které má nosit děs a hrůzu. Jméno, kterého by se v budoucnu měli všichni bát, jméno, které má být skloňováno jen s těmi nejhoršími činy.
Ano, to měl být Harry Raddle. Měl mít aspoň něco, když už všechno musel obětovat. Ale neměl ani to. Neměl nic. Byl jen Harry, chlapec, obyčejný, vystrašený chlapec, který nevěděl jak dál.

Nechtěl ovládnout svět, nechtěl dělat nic, co mu předurčovalo jeho jméno. Nechtěl ale dělat ani nic, čím by tomu zabránil. Chtěl jen žít, nějak projít všechno to, co jej čekalo a jít zase dál. Žít, přežívat, být... O nic se nestarat, aspoň jednou se na nikoho neohlížet. Možná i být sobecký, snad. Neuměl to. Opravdu chtěl, potřeboval aspoň na chvíli hledět jenom na sebe, ale něco mu v tom bránilo.
Proč jen neodjel. Měl pro sebe celý svět, snad kromě Anglie, nebo snad jen té kouzelnické části. Mohl jet kamkoliv, nikde ho neznali. Všude jinde by byl právě tím, kým doopravdy byl, kým chtěl být, obyčejným.

Nemohl.
Neměl rád smrtijedy, ale cítil za ně zodpovědnost.
Věděl, že oni nemají rádi jej, přesto však nemohl jen tak jít, zapomenout na to co tady prožil, čeho byl svědkem. Nemohl. Byl až příliš Nebelvírský.
Musel se s tím naučit žít. Teď měl jiný úkol. Teď byl na té druhé straně. Třeba si časem zvykne, možná si to i oblíbí. Jeho otec přeci nebyl vždycky takový, nějak musel začínat, musel se vypracovat, musel přijít na to, co mu jde... Harry si však nebyl jistý, zda zvládne jen tak jít a vraždit. Ano, uměl to, uměl jen tak zabít někoho, mohl se na něj dívat, sledovat jak nebožák umírá. Stále jej však strašili noční můry, stále viděl mrtvé oči, které jej němě prosí, stále... Ne, vraždit, pálit, ničit, to nebylo to, co chtěl, nebylo to to, pro co byl předurčen.

Rozhlédl se kolem.
V šeru, které v místnosti panovalo, mohl vidět všechny ty, kteří se zavázali sloužit jeho otci a tím i jemu. Všechny ty, kteří mu nevěřili, ale byli na něj plně odkázani.
Tiše si povzdechl. Seděl na trůnu svého otce. Nechtěl tak dopadnout, nechtěl tady být. Nejraději by teď hned odešel. Zmizel někam pryč. Zalezl do postele a nikdy odtamtud nevylezl. Nemohl, věděl to. Musel tady být, poslouchat co mu kdo říká, snažit se tomu porozumnět.
Věděl, že až se vrátí na Manor, tak mu Lucius vysvětlí to z hlášení, čemu nebyl schopný rozumnět.

Malfoy se mu již snažil vysvětlit něco z plánů jeho otce a jak to chtěl udělat, pravda, většinu ani sám plavovlasý kouzelník nevěděl, proto po většinu posledních dní prolézal sídlo Lorda Voldemorta a hledat vše, co by mohli potřebovat. Veškeré záznamy, zprávy, vše, co vypadalo aspoň trochu důležitě.
Bohužel se zdálo, že bývalý Pán zla vše důležité spálil, možná ani nikdy neměl dokumenty na většinu svých akcí, či plánů. Jistě, nemohl předpokládat, že zemře. Nemohl ani tušit, že nebude mít čas svého nástupce řádně připravit, vycvičit, seznámit se vším nutným.

Harry se snažil, opravdu se snažil pochopit vše, co mu smrtijedi hlásili, co jej Lucius učil, co mu i Snape mezi svýma posměškama sděloval. Leč marně. Většina mu stále nedávala smysl.
Věděl, že když je na druhé straně války, musí se přizpůsobit. Musí zabíjet a musí dávat rozkazi k zabíjení, k útokům. Nechtěl, aby se do sporu mezi kouzelnickou společností dostali mudlové. Věděl, že dříve či později, pokud půjde vše podle Voldemortova plánu, budou muset napadnout i mudlovskou společnost, zatím však bylo možné je z toho všeho vynechat.

Plavovlasý kouzelník stál vedle trůnu, na kterém černovlasý mladík seděl. Občas k chlapci něco utrousil, snaže se mu nenápadně vysvětlit o čme ten či onen smrtijed právě mluví, co znamená hlášení a podivné zkratky v něm.
Harry si opřel bradu do dlaní, snažil se vnímat co smrtijedi říkají. Ale jeho opravdu nezajímalo, co se děje v Rusku, ani proč se neozývají zvědi v Belgie. Nechtěl to vědět. Nemohl se ještě starat o další země, musel řešit, co se děje tady. Neměl dost sil na to, aby ovládl celý svět, aspoň zatím ne.

"Stáhněte všechny do Anglie," zamumlal.
"Cože?" smrtijed se zarazil. Harry jej přerušil uprostřed řeči o tom, v jak mizerných podmínkách přežívají, když hledají přivržence v Kongu.
"Nezajímá mě, co se děje někde v Africe, ani jaký tam na to mají tamnější kouzelníci názor. Všichni smrtijedi budou v Anglii."
"Ale, Pane, to..."
"Harry, jsi si jistý?" naklonil se k němu Lucius.
"Ano," krátce pohlédl na Luciuse. "Zařiď to!" obrátil se na smrtijeda, ten okamžitě odešle ze sálu, snaže se co nejrychleji vykonat přání nového Pána zla. Několik smrtijedů se za ním znepokojeně zadívalo. Bylo zde ještě mnoho takových, kteří Harrymu stále nedověřovali a mladý Raddle se jim ani nedivil. Zatím neudělal nic, čím by si jejich loajalitu upevnil, čím by je přesvědčil o tom, že dělají správně, když jsou na jeho straně, když se jej stále nesnaží sesadit, když... Musel začít něco dělat a první bylo dostat sem všechny smrtijedy.

Raddle ani nevěděl, proč nenechal nějakého schopného smrtijeda, aby jej sesadil, proč někoho nenechal v souboji vyhrát? Možná by pak měl klid. Byla zde možnost, že by jej zabili, ale s největší pravděpodobností by jej prostě nechali jít. Mohl by opět žít, mohl by se cítit volný...
Ale nemohl to udělat. Uvnitř, ač s tím sebevíc nesouhlasil, věděl, že se tak musí chovat, že musí jít a naplnit odkaz svého otce.

"Harry, co to mělo znamenat?" zajímal se plavovlasý kouzelník, když v trůním sále osamněli. Smrtijedi se rozešli do svých domovů, nebo na akce po Anglii.
"Co myslíš?"
"Nemůžeš přeci jen tak ukončit všechny mise v zahraničí, úplně to rozloží naši komunikaci. Nebudeme mít za hranicema žádné spojence!"
"Nemůžeme soustředit sílu ven, když nemáme jistou pozici tady," Harry hleděl to tmy kolem. Louče ozařovaly jen malý kruh kolem trůnu a místa kde stál Lucius.
Mladík věděl, že je ze tmy sledován. Věděl i kým. Černé oči profesora lektvarů do něj byly zabodnuty po celou dobu setkání. Raddle si nebyl jistý, proč jej lektvarista sleduje, nesouhlasil s ním? To by se určitě ozval, nikdy si nebral skrupule, když se jednalo o Harryho a jeho jednání. Tak tedy snad souhlasil? Proč by zde pak však zůstával? Harry přeci všechny ostatní propustil. Možná je špehem. Ne, to by nebylo možné, měl už takových možností, aby je zradil, aby je zneškodnil, ale neudělal to. proč?
Mladík Snapeovi nevěřil, nevěřil však ani tomu, že by pracoval pro Brumbála, nebo někoho jiného, ne, Snape měl svou vlastní stranu, pracoval jen a jen pro sebe.

Napadla ho ještě jedna možnost. Možná to, co se šíří o Luciusovi není tak docela fáma. Možná to je ale Snape, kdo si brousí zuby na trůn Pána zla. Možná právě černovlasý muž touží po tom, být Temný Lordem, být vládcem světa, být... Krutosti měl na to v sobě dost, stejně tak nenávisti a pohrdání. Navíc měl inteligenci, dokázal taktizovat, uhýbat, kličkovat, řídit děj za zády druhých.
Ano, Severus Snape by byl dokonalým Páne zla, ale nemohl jím být doku tady byl Harry.

Mladík se nepatrně otřásl, stále hledě do tmy.
Lucius sledoval jeho pohled, i on mohl spatřit temnou siluetu. Ušklíbl se, věděl o koho jde. Ani on však netušil proč tady muž zůstával.

"Měl by sis to ještě rozmyslet," obrátil se zpět na Harryho.
"Proč?"
"Harry, pokud se tady válka nevydaří, nebudeme mít kam jít, zabijou nás. Druhá strana získá v zahraničí spojence, porazí nás, budeme bez šance!"
"Nebudeme."
"Jak to?"
"Uděříme tady."
"Harry, ale to... Je jich více."
"Uděříme o to tvrději," stále se mračil do tmy.

Malfoy se zamračil, začínal toho mít právě tak dost. Nechápal kam mladík směřuje, nad čím přemýšlí, co se chystá udělat. Začínal se až moc podobat Lordu Voldemorotvi, aspoň v tom, co se týkalo svěřování jeho plánů ostatním.
Pak tady byl Snape. Stále se plížící, ve stínu poslouchající Snape. Co jen měl v úmyslu?
Lucius už měl všeho nad hlavu. Narcissa se s ním odmítala bavit, o návratu do Manor nemluvě. Draco se stále zlobil a všechno mu dával za vinu, stejně tak prosazoval svou nenávist k Harrymu, nehledě na to kým černovlasý mladík nyní byl.
Lucius nechápal svou rodinu, nechápal jak je možné, že nevědí o co nyní jde, že netuší, vždyť přeci... Snažil se jim to vysvětlit, ale neposlouchali. Snad si mysleli, že je vše připraveno, jím připraveno, tak, aby to vyhovovalo jemu, tak aby to bylo proti nim. Nechápal je.

"Severusi," promluvil do tmy. Mladík na trůnu sebou nepatrně trhl. Byl zvědavý kdy Snape odejde, kdy snad promluví, kdy něco udělá a teď Lucius jen tak promluví a zkazí jeho vyčkávání. Podíval se na plavovlasého muže. Viděl jeho postoj, výraz v jeho tváři. Lehce se zamračil. Něco nebylo v pořádku. Lucius, vždycky tak klidný Lucius byl nyní vystresovaný, proč?
Počkat, proč? Vždyť to bylo jasné. Musel se starat o někoho, kdo mu měl být Pánem, o někoho, kdo na to rozhodně neměl, o někoho, koho dříve tak strašně nesnášel. Musel překonat to, že mu zemřel Voldemort, Harry si byl jistý, že k němu Lucius minimálně vzhlížel. Pan tady byla ta záležitost s Narcissou a Dracem... Jak jen mohl být tak sobecký, měl přeci vědět, že to Lucisu zraňuje. Měl se pokusit něco udělat. Měl se více snažit.

Černovlasý muž vystoupil z temnoty.
S pohrdavým úšklebkem došel k dvojici kouzelníků.
"Co tady chceš?"
"Mám zde být stejné právě jako ty."
"Smrtijedi už odešli," upozornil Lucius.
"Tys tady zůstal."
"Zůstal jsem tady s Harrym. Mám za něj zodpovědnost," poukázal.
"To i já."
"Co?"
"Nepamatuješ si? Pán zla, pardon, bývalý Pán zla," zlomyslně. "Dal to za úkol jak tobě, tak mně! To, že Pot-Raddle teď bydlí u tebe na situaci nic nemění. Mám stejné právo jako ty vědět co se děje a o co jde!"
"Ale já--"
"Nic neví," přerušil jej Harry, sleduje oba muže.
"Kdo by tomu jen uvěřil. Snad ne nějaké velké tajemství, které nám hodláš oznámit, kdy..?"
"Snape!" varoval jej Lucius.
"Nemohu se zeptat?"
"Až bude čas, zatím jsem myslím své instrukce řek ldost jasně," zamračil se Raddle.
"Oh, samozřejmě, máme stahovat smrtijedy ze zahraničí, proč?"
"To se dozvíte."
"Nerpochybně. Ale na něco jste zapomněl. My tady máme s válkou větší zkušenosti, než TY! Umíme lépe taktizovat."
"To je možné," pokrčení rameny.
"Musíš nás poslouchat."
"Ne. Já jsem teď Pán zla, nemám snad pravdu?" obrátil se na mlčícího Luciuse, ten jen slabě přikývl.
"Vidíš? A já chci, aby se smrtijedi stáhli do Anglie."

Snape jen cosi zavrčel. Bylo mu jasné, že jej mladík nebude poslouchat, doufal ve větší, spíš nějakou, podporu Luciuse, žádné se však nedočkal.
Nechápal, co Raddle zamýšlí, nemohl jen tak jít a všechny stáhnout, nechá je úplně nechráněné.
Možná to byl jeho úmysl. Třeba se rozhodl přejít zpět na stranu světla. Nebo na nějakou vlastní stranu. Nejprve zneškodní hrozbu smrtijedů, pak Brumbála a půjde vlastní cestou.
Zamračil se, to rozhodně nehodlal dopustit.

"Můžeš jít," zavrčel Raddle, když se Snape neměl k odchodu. Černovlasý lektvarista sjel dvojici posledním pohledem, než odešel ze sálu.
Harry si povzdechl. " Netuším, co chystá."
"Ani já ne, ale tím si nelámej hlavu, máš teď důležitější věci, než hlídat Snapea."
"Mohl by to ohrozit."
"Mohl by ohrozit co?" zajímal se Malfoy.
Raddle se slabě pousmál. "Válku."

***

Seděl v pokoji v Malfoy Manor.
Sám, stejně jako dny předtím a jistě mnoho dní potom. Kromě něj v domě nikdo nebyl. Lucius se snažil dohlížet na plnění jeho rozkazu, Draco byl poslán k přátelům, než se uklidní, jak to rozhodl Lucius a Narcissa se ještě stále nevrátila a nejspíš ani nevrátí.

Harry dlouho přemýšlel o škole. Bradavice, jeho domov.
Nemohl se tam vrátit, to věděl, i kdyby chtěl, i když Brumbál již ve škole nebyl, nemohl tam jít. Měl by jít do sedmého ročníku, již však dávno mu bylo jasné, že mu nebude přáno školu dokončit.
Vzhledem k posledním událostem se nebylo čeku divit.
Ale on opravdu chtěl. Chtěl by tam jít. Projít si jen ty chodby, nadýchat se toho vzduchu, aspoň na chvíli. Bylo mu jasné, že by jej nepřijali, nikdy by jej už nepřijali zpět, ale mohl o tom aspoň snít.

Vyhlédl z okna, měsíc veknu pomalu dorůstal.
Povzdechl si. Měl by se připravit. Ještě pár dnů a bude z něj opět krvelačná stvůra, nenasytný nebezpečný vlkodlak.
Cítil na sobě únavu z blížící se přeměny. Začal uvažovat nad tím, co měl řešit již dávno. Kam půjde? Nemohl být během přeměny zde, co kdyby se někdo objevil, co kdyby někoho pokousal? Ne, to rozhodně nešlo.
Věděl, že mu Snape připravý vlkodlačí lektvar, i tak se však přeměny bál. Poslední zkušenosti jej v tomhle směru rozhodně neposílily...