Druhý den dorazila Hermiona připravena přesně tak, jak Draco předpokládal. Rozhlédla se po komnatě a mírně se usmála, místnost byla osvětlena svíčkami a uprostřed proti sobě stála dvě velmi pohodlná křesla. Pozdravila pokývnutím hlavy a rozvinula pergamen, který nesla v ruce. „Magická smlouva" pronesla, „neumožní ani jednomu z nás její porušení, úmyslné nebo neúmyslné. Vázala jsem na ni Silencio a Petrificus, takže pokud ji budeš chtít porušit, nebudeš se moci hýbat ani promluvit." Dracovi poklesla čelist. Netušil, co říci, bohužel jej napadala jen slova obdivu, tak raději mlčel a pročítal smlouvu. „Mám to podepsat krví?" zeptal se, aby nevypadal tak zaskočeně a odlehčil náladu. „To nebude třeba." usmála se Hermiona, „stačí poklepat hůlkou tady." ukázala a naklonila se tak, že Draco mohl opět ucítit vůni jejího šampónu. Z té vůně a toho úsměvu se mu srdce rozbušilo jako by chtělo vyskočit z hrudi. Draco nebyl zvyklý na úsměv jen tak. Znal úsměv úlisný svých pochlebovačů, úsměv maskující lež svých nepřátel, svůdný a manipulující úsměv Pansy. Ale tento byl jiný. Byl prostě jenom tak. Byl jako pohlazení. Draco se zkoncentroval a jako první poklepal hůlkou na smlouvu. Cítil, jak magie probíhá z konce hůlky do jeho ruky a celého těla jako drobné záchvěvy. Když byla smlouva zpečetěna, sedli si naproti sobě. Hermiona náhle znervózněla. Útoky nebyly její silnou stránkou, nerada útočila jakýmkoli způsobem, ale to rozhodně nechtěla před Malfoyem přiznat. Skousla si ret v soustředění, podívala se mu do očí a zašeptala „Legillimens." Viděla záblesky Dracovy mysli, svůj vlastní obličej, jak se na něj před chvílí usmála, famfrpálový trénink, nějakou místnost se starým harampádím, když se kolem všeho najednou začala rozlévat voda a všechny myšlenky zalila. „Ach." vyhrkla Hermiona, když byla vyražena z jeho mysli. „Sakra! Pokud dokážeš něco vidět ty, budu pro Pána zla otevřená kniha." mračil se Draco. „Teď ty." Hermiona se soustředila, její kniha byla vytvořena rychle. Uvědomovala si, že ji Snape upozorňoval, že obrana tímto malým předmětem není dostatečná, ale to bylo vše, co nyní zvládla. Dracovi chvíli trvalo, než se v její mysli zorientoval, cítila jeho přítomnost, když náhle začal knihu odsouvat a blížit se jejím vzpomínkám. Začala mentálně listovat knihou, což Dracovi znemožňovalo plně nahlédnout do její mysli. Po hodině byli oba zcela vyčerpaní. „Za dva dny máme zase volno po Věštění z čísel." řekl Draco s otázkou v šedých očích. „Dobře." odpověděla Hermiona. „Dobrou noc, Malfoyi." „Dobrou noc, Grangerová."
Dva dny uplynuly velice rychle, Hermiona si dávala veliký pozor, aby nezmínila před Harrym a Ronem nic, co by vzbudilo podezření. Naštěstí měli chlapci svých starostí dost a o ni se příliš nezajímali. „Malfoyi." „Grangerová. Jsi připravena?" Hermiona se zhluboka nadechla a začali. I když se snažili, nitrobrana se jim ne zcela dařila a i když byl Draco čím dál úspěšnější, uvědomoval si, že její útoky jsou nedostatečné. Po několika setkáních se Draco rozhodl, že je třeba se nějak posunout dále. „Víš,..", začal Draco. Hermiona k němu tázavě vzhlédla. „Četl jsem, že někdy pomůže fyzický kontakt." „Jaký přesně druh kontaktu máš na mysli?" zeptala se Hermiona ledovým hlasem. Tato informace pro ni nebyla nová, měla načteno vše, co se jí podařilo k tématu nitrobrany a nitrozpytu obstarat. Spíše ji překvapilo, že i Draco se snažil najít informace. „Myslím, že chytit se za ruce bude postačující." odpověděl Draco a s úšklebkem dodal „Ale kdyby sis přála něco víc…" Hermiona převrátila oči, pohodlně se usadila, naklonila se k Dracovi a vztáhla k němu ruce. Draco je bez zaváhání zachytil do svých. Jeho ruce byly teplé a jeho stisk pevný. Hermiona se cítila zvláštně, ten podivný pocit s napětím v žaludku a zatajeným dechem neznala.
„Soustřeď se na můj útok a na obranu, kniha asi nestačí, i když ji vytvoříš rychle, je příliš slabá. Zkus třeba knihovnu, nebo něco takového. To by pro tebe neměl být problém." ušklíbl se Draco. Ale Hermiona měla pocit, že tentokrát to nebyl zlý úšklebek. Byl vlastně milý. „Ty se raději soustřeď na svou vlastní obranu, Malfoyi. Útočíš mnohem lépe, než se bráníš." „A jak mám asi trénovat obranu s někým, kdo není schopen pořádně zaútočit?" odsekl Draco. „Jsi hrozně měkká, nedostala by ses ani do mysli Longbottoma." mračil se dál Draco. Hermiona se kousla do rtů, věděla, že má pravdu. „Možná, že to vypovídá o tvých chabých kvalitách učitele, Malfoyi. Snape mne učil se bránit, ale nikdo mne neučil útočit." Dracovy oči potemněly vztekem, jeho čelist byla pevně sevřená. Pustil její ruce, sedl si před krb na vysoký měkký koberec a pohodlně se opřel o pohovku. „Pojď sem!" natáhl ruku. „Zbláznil ses?" odvětila Hermiona a zírala na Malfoye sedícího na zemi jakoby mu vyrostla druhá hlava. Sedl si na zem! „Pojď!" Nejistě k němu přistoupila a sedla si kousek od něj, naštěstí byla předložka před krbem dostatečně velká. Draco natáhl ruku a silnou paží ji přitáhl k sobě, povzdechl si, když ucítil napětí a odpor jejího těla proti této manipulaci. Stáhl si ji do náručí, zády k sobě, její hlava spočívala na jeho paži. Hermionino srdce bilo na poplach, žaludek byl sevřený a chtělo se jí smát a plakat zároveň. Celá poloha byla tak intimní, že se jí tajil dech a chtěla utéct, zároveň tak chtěla zůstat ležet na vždy. „Podívej se na mne." zašeptal Draco. Zvedla k němu oči a pochopila, o co se snaží. Jejich pohledy se spojily a Hermiona vstoupila do jeho mysli. Tentokrát se jí útok dařil mnohem lépe, než jí obklopila voda, dokázala projít velké množství obrazů. Viděla Draca ve zmijozelské společenské místnosti s jeho přáteli, viděla jej, jak je kárán matkou u obrovského jídelního stolu, každý sedíc na jednom konci, viděla, jak je trestán Luciusem za školní neúspěchy a jak se svíjí v bolestech mučen svou šílenou tetičkou Bellatrix. Když ji vytlačil ze své mysli, trvalo ještě pár chvil, než se zorientovala. Uvědomila si, že jí drží v náručí, dívá se jí do tváře a jejich prsty jsou propletené. Na rtech se jí rozlil malý líný úsměv a jeho rysy změkly a uvolnily se. Ještě malou chvíli si hleděli do očí, když si Draco odkašlal a s úšklebkem řekl „Jsem dobrý učitel, Grangerová." A Hermiona v duchu musela souhlasit. Dracovy pokroky byly od té chvíle úžasné. Dařilo se mu zakrývat před ní vzpomínky a ukazovat ty, které chtěl, aby viděla. Dělal si z ní legraci, když jí ukazoval, jak se jí nedařilo v prvním ročníku ovládnout koště, jak se v knihovně skláněla nad knihou s rozčepýřenými vlasy, jak usilovně míchala lektvar v kotlíku, na tváři šmouhu od sazí, jak s ním bojovala kvůli spoustě maličkostí, odsekávala na jeho urážky a hrdě pohazovala hlavou na jeho projevy pohrdání. Na někoho, koho vůbec nezajímám, jsou ty vzpomínky překvapivě přesné a živé a je jich opravdu hodně, usmívala se Hermiona v duchu.