Déšť bubnoval na střechy newyorských mrakodrapů a zaháněl jeho obyvatele do úkrytů, pod deštníky a do kapucí. Nikdo tak nemohl zaregistrovat šarvátku odehrávající se nad jejich hlavami. Bitku tichých černých stínů a čtyř tmavých zelených postav nelidských tvarů. Přesto nakonec boj ukončilo houkání policejních sirén. Černé i zelené postavy se rozplynuly ve tmě, jen ty druhé o několik levelů níže.

"Mikey, Donnie, běžte napřed," zavelel velitel malé skupiny. Oba oslovení se na něho zvědavě otočili, pak jejich zraky dopadly na čtvrtého člena a beze slova uposlechli.

"Nechceš mi něco říct?" oslovil Leonardo svého nevypočitatelného bratra po minutě oboustranného ticha. Rafael se opřel o zeď stoky a zatvářil se udiveně: "O čem že to?"

Jeho starší bratr s výmluvným výrazem ukázal nahoru směrem k neviděným střechám. Raf ho se založenýma rukama zamračeně pozoroval. Leonardovo vyptávání očekával, jen ještě neměl čas promyslet si odpovědi.

Byl to podivný boj. Na ninji klanu Foot narazili až při zpáteční cestě z hlídky a ačkoliv černí bojovníci nemarnili čas a zaútočili, zdálo se, že jim to nebylo dvakrát po chuti a snažili se co nejrychleji se stáhnout, což se několika postavám podařilo ještě před samotným bojem. Útěk jim neulehčoval rozměrný balík, který nesli čtyři z nich. Zůstavší jim však neposkytli příležitost k bližšímu průzkumu. A Rafaela až několik nepříjemných zásahů upozornilo, že místo boje sleduje jednotlivé postavy. Bylo to frustrující a zároveň nesmyslné. Všichni vypadali stejně. Stejný oblek, způsob boje, pohyby. Jistě, byli zde Foot s katanami, neviditelní Footí zabijáci, ale i ty tvořila skupina, nikoliv jednotlivci. Jak asi probíhá výcvik, výběr zbraní, způsob boje? A při téhle myšlence dostal zásah do krunýře. Tedy, dostal by, kdyby ho Leo nevykryl. Leo, který ho teď upřeně sledoval a chystal se k proslovu o nutnosti koncentrace.

"Co se stalo minulý týden?"

Raf překvapeně zamrkal nad nečekanou otázkou. Pak se otočil zády a zadíval se do stěny, jako by z ní chtěl vyčíst odpověď. Lehce sebou trhl, když ucítil dlaň na svém levém rameni.

"Rafe, mě to můžeš říct. Vím, jaké to je.." Rafael se opatrně nadechl, "...bát se vrátit se do boje."

Prudce se otočil zpět. Leonardo se tvářil vážně a trochu posmutněle. Došlo mu, o čem mluví a zatnul zuby při vzpomínce na posekané tělo, prohozené oknem Aprilinina bytu jako kus odpadu, na obvázaného velitele sklíčeně bloudícího po Casseyho farmě, pronásledovaný pochybami a na váhající ruku nad Tangovým mečem.

"Já. Nemám. Strach." zdůrazňoval každé své slovo štouchancem do bratrova plastronu.

Leo neodpověděl, jen pozorným výrazem povzbuzoval k rozmluvě.

Raf sklopil oči: "Zabil jsem je."

"Někdy se tomu nevyh.." "Všechny." nenechal ho domluvit.

Nastalo ticho.

"Nedali mi jinou možnost." Raf zvedl hlavu. Leovi oči byly plné soucitu a zároveň zaujatosti.

"Proto se držíš zpátky?"

"Jo."

Leonardo se zahleděl do prázdna se zamyšleným pohledem. Rafael téměř slyšel, jak mu v hlavě cvakají kolečka. Pak zaostřil zpět na svého komplikovaného bratra: "O něco jim jde. O něco velkého. A neohlížejí se na prostředky."

Raf neodpověděl a pokrčením ramen dal najevo, že se nedozvídá nic nového.

"Byl bych rád, kdybys na to myslel, při svých osamocených toulkách."

"Nechodím sám." zamračil se Rafael.

"Samozřejmě." odpověděl Leo po chvíli se zvláštním důrazem. A po další odmlce: "Ještě něco?"

Raf se zhluboka nadechl: "Jo." pronesl za chvíli. "Chci jít zítra za Casseym."

Leo se zatvářil překvapeně, ale neřekl nic. Ticho bylo čím dál výraznější. Ale Raf měl v bezeslovných bojích stejnou zkušenost a dokázal zachovat neutrální výraz déle.

"Dobrá," povzdechl si nakonec Leo.

Domů došli mlčky.

V opuštěné kanceláři bylo úplné ticho. Yuna ze stínu pozorovala vznášející se smítka prachu. Že by ho špatně odhadla? Ze zadu na krku ucítila bodec a usmála se. Kopla, ale očekával to. Chytil ji za kotník a škubl. Pád stihla zmírnit dlaněmi, na obranu ji však už ruce nezbyly. Mohutný ninja ji znehybnil svou vahou, že ji sotva zbyl prostor pro dýchání.

"Popovídáme si," zavrčel ji zezadu do ucha. Dívka se přestala vzpírat. Chytil ji za obě ruce a sevřel je za zády v dost nepříjemném úhlu a koleny se zapřel o její nohy. Čelem opřeným o zem zhluboka dýchala, ale ani nepípla.

"Poslala tě Karai?

"Ne," vydechla.

"Lžeš!"

"Ano?" tiše se zasmála. Vytáhl její paže výš.

"Co po nás chce?" Smích zesílil. Přitlačil svou zbraň na jejím krku. Tělo pod ní se rozechvělo. Chichotem.

"S tímhle bezpochyby nemáš moc zkušeností."

"Ty bezpochyby ano."

Dívka znehybněla. Chvíli bylo slyšet jen dvojí oddychování. Pak Raf se zaklením vstal. Yuna po chvíli také a opřela se o hranu stolu zády k němu. Pak se pomalu otočila a chvíli se měřili pohledy.

"Co chceš vědět?" zeptala se.

"O co vám zase jde," vyštěkl. Nevesele se usmála a zavrtěla hlavou.

"Stejně vám to překazíme."

"Stejně se o to pokusíme."

Rafael si povzdechl a opřel se o zeď a téměř splynul v šeru. Ona se posadila na desku stolu do proudu měsíčního světla a zkřížila nohy.

"Proč jsi přišla," vyslovil nakonec ninja otázku, která ho hlodala nejvíce. Pokrčila rameny: "Jako ty. Ze zvědavosti." Odfrkl si. Usmála se. Ale z části mluvila pravdu.

V dobách, kdy ještě pracovala pro Tokijskou odnož, slyšela zvěsti o "newyorských zrůdách". Považovala to za pohádky vymyšlené těmi, kteří pro svoji neschopnost byli posílání zpět do Japonska. Pohádky o čtyřech obřích želvách, které znepříjemňují život samotnému Oroku Saki. Přestala se smát, když byl jejich neporazitelný velitel poražen právě oněmi zrůdami. A ne jednou. A to přivedlo do New Yorku Mistryni Karai a její skupinu. A pak bylo ještě jedno poslední poražení a to donutilo jejich novou velitelku odčerpat z japonského hlavního města i záložní zdroje, včetně jí. A tady uslyšela nové historky. Vyslovované tak tichým šeptem, že bylo zapotřebí velmi citlivých uší, aby je jeden postřehl. Mistryně Karai chová city k veliteli želvích ninjů. Negativní, ale přesto nebo právě proto tak blízké jiným. Těm nesmyslným, zbytečným a zakázaným. Yuna začala pozorovat a analyzovat. Co je na nich tak výjimečného? Jak to, že v tak malém počtu dokázali zdecimovat celou jednotku? Ale vůbec nechápala, co je speciální na tom, kterému říkali Rafael. Nebyl nejlepší bojovník, ani nejchytřejší nebo nejrychlejší. Možná ostatní předčil silou, ale nevěřila, že to by mohl být důvod tolika privilegií, kterými se honosil. Neposlouchal rozkazy, diskutoval s velitelem, potuloval se po střechách mrakodrapů pozdě a sám.

To poslední ji inspirovalo k jejímu plánu. A tak využila jeho hloupost a naivitu ve svůj profesní prospěch. Její drobná postava a jemné rysy ji zdaleka ne poprvé umožnily zastat roli malého vystrašeného dětska uprostřed nepřátelského města. Ale ten hlupák, místo aby se hned dal do pronásledování, se chtěl se směšným hrdinstvím nejdříve postarat o cizí malou neschopnou holku. A tím málem zhatil její plán a ji naplnil zvědavostí a pochybami. Opravdu věří, že něco změní? A proč někdo takový nepřišel před tolika lety k vyděšené malé holce v Tokiu?

Yuna rychle poslední znepokojivou myšlenku zaplašila a vrátila se zpět do současnosti.

"Proč jsi s nima?" zeptal se jí ten, jehož obraz jí poslední dobou neustále kazil jasné myšlení. Podívala se na něho, jako by mu narostla druhá hlava.

"Proč ty jsi s nima?"

"Je to moje rodina, chytračko."

Vědoucně se usmála: "Přesně tak."

"Ale ta tvoje na špatné straně."

Pobaveně se rozesmála: "Ale no tak, vlastní rodina je vždycky na té správné. A my alespoň nepotřebujeme žádné poskoky z venku."

"To jsou přátelé," správně pochopil Raf narážku na Caseyho a April. Něco na jejím pohledu ho zarazilo a pak se rozesmál: "Tak je to? Ve vaší "rodině" asi nemáš moc přátel."

"Přesně tak!" prskla, "jsem opuštěná chudinka, kterou nikdo nemá rád! Nabízí se ale otázka, proč jsi tady ty!" a s tím prudce vstala.

Než ji stihla opět spolknout tma, chytil ji za loket.

Jak se někdo tak mohutný mohl pohybovat tak rychle a tiše, pomyslela si, když se jeho jantarové oči blížily. Safírové se nezavřely a svítily v nich plaménky přijaté výzvy. Na dva údery srdce se měřili pohledy. Pak Yuna chytla opasek přidržující dvě saie kolem zeleného těla a zakryla jeho vítězoslavný úšklebek svými rty.