Přešly do jídelny, kterou už znala. Sedly si k jednomu stolu a profesorka Baboráková jí trochu vyprávěla o Budči a její historii. Postupně se do jídelny scházeli další žáci a učitelé. K jejich stolu si přisedl i profesor Baborák. Chvíli si povídal s profesorku Baborákovou o nějakých školních problémech. Pak se jim na stole začali objevovat mísy pokryté jídlem. Něco z předložených jídel jí připadlo zcela normální, něco byla česká jídla, které poznávala po zkušenosti z normálního světa, ale nevěděla, jak chutnají, a něčemu vůbec nerozuměla.

Vzala si na talíř trochu krásného steaku s bramborovou kaší. To vypadalo bezpečně. K tomu ještě našla nějakou zeleninu, ale na zbytek koukala se značnou nedůvěrou. Chvíli přemýšlela nad příslušným nápojem, mnoho lidí mělo před sebou půllitr piva, ale nakonec se rozhodla raději pro sklenici jablečného džusu. Den jí připadl už tak docela drsný a chtěla alespoň přežít s jasnou hlavou.

„Paní profesorko, co je tohle za jídlo? Vidím tady nějaké knedlíky, vepřové a zelí, to už jsem v českých hospodách viděla, ale co jsou všechny tyhle kaše?"

„To je taky typicky české jídlo, ale ze středověku. 1) Budeč vždycky byla místo poněkud mimo poslední módní trendy, ale v případě jídla jsme tu konzervativnost možná trochu přehnali, takže tohle je asi jedno z nemnoha míst v tomto státě, kde se středověká jídla normálně připravují. Anebo jsme možná naopak seděním na místě dobu předběhli. Slyšela jsem, že česká středověká kuchyně je vlastně docela zdravá podle posledních zásad dietní stravy. Ohromná spousta jídel sestávala z různých kaší. Ještě někdy z šestnáctého století je česká kuchařka obyčejných, která obsahuje osmdesát způsobů přípravy hrachové kaše. Takže tamhleto je hrachová kaše s uzeným vepřovým masem, naprostý základ středověké české kuchyně, a to, co stojí v té modré misce, je dezert, hrachová kaše s medem a křížalami, to jsou sušené plátky jablek. Vím, že to vypadá podivně, ale vážně je to moc dobré."

Opatrně snědla, co měla na talíři, a pak si se značnou nedůvěrou přidala maličkou hromádku té sladké kaše s medem jako moučník. Výsledek byl opravdu překvapivě dobrý. Cítila se stále nejistě oslovovat stůl a tak raději jenom tiše a jako by k sobě řekla „Mohla bych poprosit o hrnek kávy, prosím?" Stůl byl zjevně ve skvělé náladě, protože dostala celou konvičku s francouzskou kávou, hrneček, cukr a mléko.

Profesorka Baboráková si také vzala kávu a jakýsi sladký zákusek a obrátila se k ní.

„Ještě jednu věc bych chtěla ujasnit. Když jste se bavila s policisty z Vyšehradu a i tady, tak mi nebylo úplně jasné, jestli chcete, abychom Vám říkali paní Dursleyová nebo paní Evansová. Nebo oboje dohromady s pomlčkou?"

Zamyslela se. V Anglii jí všichni stále ze setrvačnosti říkali Dursleyová, v Čechách vlastně ještě nové přátele nenabrala, a protože si před odjezdem nenechala změnit pas, tak jí všichni úředně říkali podle jejích dokladů také tak. Padla na ní zase bolest z toho, kolik času promarnila, ale bylo jí jasné, že chce-li se opravdu vydat na nějakou lepší cestu vpřed, musí se vrátit zpátky do dob Petunie Evansové a začít odtamtud. Navíc měla pocit, že se tím také vrátí alespoň symbolicky ke své sestře, které měla pocit, že se bude muset jednou opravdu důkladně omluvit.

„Zkusíme to s tou Petunií Evansovou. Připadne mi to teď jako úplně cizí jméno, takže na mě alespoň zpočátku budete muset zavolat několikrát, ale asi to tak bude lepší. Je mi jasné, že se Petunii Dursleyové nevyhnu a někdy se s ní budu muset popasovat, ale teď bych ji raději alespoň na čas nechala někde stranou a vrátila se zase zpátky na začátek."

Profesor Baborák měl svoji kávu už také v ruce a obrátil se k nim.

„Takže, paní Evansová, představoval jsem si, že bych Vás ráno a dopoledne nechal mojí ženě na nějaké to vyučování a odpoledne bych Vás zaměstnal na několik hodin v nemocnici. Dneska bychom to vzali jenom zlehka a hlavně bychom Vás seznámili s místem a Vašimi novými kolegy. Co vy na to?"

„Určitě, to je přece to, na čem jsme se domlouvali s paní profesorkou, ne?"

„Tak si dopijeme ty kafe a půjdeme k nám do nemocnice."

Seděla a poslouchala je, jak se baví o školních problémech a dopíjela svoji kávu. Mluvili rychle a používali hodně odborných výrazů, takže základy její češtiny byly zcela nedostatečné na to, aby jim opravdu porozuměla, ale z těch kousků, které pochytila, pochopila cosi o jakémsi problému s včelami. Pak se zvedla a šla s profesorem Baborákem do nemocnice.

Vešli do nemocniční budovy a do jiné místnosti, která jí ze všeho nejvíce připomínala nemocniční kancelář. Jen některé věci dávaly jasně najevo, že přece jenom nejsou v obyčejné kanceláři. Opět všechny stěny i nábytek byly ze světlého, skoro bílého, dřeva. Najednou jí došlo, co jí scházelo na celé Budči. Kanceláře vypadaly jinak nežli na co byla zvyklá, protože neviděla nikde žádné počítače, tiskárny, kopírky. Dokonce ani telefon, žárovky, vlastně nic napájeného elektřinou.

Uvědomila si, že ještě jedna věc, která jí velice scházela všude na Budči. Všude bylo úplně nepřirozené ticho. V Privet Drive i když byla sama doma a Vernon neměl puštěnou televizi měla většinou celý den puštěné radio, hučela lednička, slyšela auta na ulici. Na Budči a v zimě akorát ten sníh chroupal a někde si někdo povídal, ale jinak bylo všude absolutní ticho.

Chtěla se zeptat profesora Baboráka, jak mohou přežít v jednadvacátém století bez počítačů, ale v té chvíli vešla do místnosti mladá žena oblečená také jako sestra.

Profesor se ujal představování.

„Dovolte abych Vás představil. Paní Petunie Evansová, sestra Schallerová. Paní Evansová … ehm, … paní Evansová bude nějakou dobu na Budči. Sestra Schallerová tady pracuje na svojí praktické přípravě jako léčitelka."

Mluvil anglicky a potěšilo ji, že sestra Schallerová napřáhla ruku a taky anglicky odpověděla: „Je mi potěšením." Odpověděla jí také, ale zarazil ji její přízvuk. Už byla zvyklá na český nebo slovanský přízvuk v angličtině (a jejich urputný souboj s členy), ale tohle znělo jinak, mnohem bližší angličtině. „Mluvíte nádherně anglicky, vy jste taky z Velké Británie?"

Sestra Schallerová se zapýřila, „Ne, také jsem se anglicky učila až ve škole, narodila jsem se tady, ale moji rodiče mluví německy."

Petunie se jí chtěla zeptat na více, ale profesor je přerušil. „Budete mít čas si povídat později, ale teď bych Vám ukázal, co máte dělat."

Teď zrudla i Petunie. „Samozřejmě, promiňte."

Následujících několik minut se pilně snažily být poslušnými žačkami. Profesor je odvedl do místnosti s černošskou dívkou a začal jim ukazovat, co mají dělat v případě záchvatu, ale hned si uvědomil, že příslušná kouzla zvládne zatím jenom sestra Schallerová, tak Petunie se většinu času jenom rozhlížela kolem sebe. Neodvažovala by se provést nic, co by mohlo naznačit, co si myslí, ale cítila velice určitě, že někdy v budoucnu se bude snažit přesvědčit osazenstvo nemocnice, že pravidelná aplikace i těch nejjednodušších čistících prostředků by pomohla nemocným. Profesor a sestra zjevně prošli všechno, co bylo potřeba a on se teď obrátil na ně obě:

„Tak teď ještě jedno velice jednoduché kouzlo, které byste snad měla zvládnout i vy, paní Evansová. Pokud se cokoliv začne dít s naší pacientkou, je třeba abyste mě okamžitě upozornily, ať už budu kdekoli a dělat cokoli. Takže tohle kouzlo nás upozorní, že potřebujete pomoc. Švihněte ukazováčkem vzhůru a zaklínadlo je ‚Cave'."

Petunie to zkusila, napřáhla ukazováček vzhůru a řekla zaklínadlo. Nestalo se nic.

„Nic si z toho nedělejte. To je Váš třetí dnešní pokus o kouzlo, ne? Dva úspěšné pokusy ze tří je na začátečnici krásné skóre."

Chvilku musela pracovat s profesorem Baborákem na správném švihu prstem, aby se mu nakonec přímo před očima zjevil červený obláček s nápisem „Petunie Evansová u Rity Tushemereirwe". Zkusila to ještě několikrát, dokud si nebyla jistá, že ví, co dělá.

Sestra Schallerová si to zkusila také a před profesorem se okamžitě zjevil obláček s názvem „Marie Schallerová u Rity Tushemereirwe".

„Tak, to by asi bylo všechno, prozatím." zakončil profesor. „Dávejte na pacientku pozor a kdyby se cokoli dělo, dejte vědět. Rozhodně se k ní nepřibližujte, mohla by být nebezpečná." A s těmi slovy odešel z místnosti.

Petunie se na sestru Schallerovou otočila. „Zjevně jsem mezi námi dvěma starší, takže mohly bychom se oslovovat křestními jmény? Bude to tak pohodlnější. Já jsem Petunie, ale moje sestra mi říkala Petty, pokud Vám to připadne moc dlouhé a komplikované."

Podala jí ruku.

„Děkuji za nabídku. Já jsem Marie, těší mě. Nechcete něco k pití, já bych si došla pro čaj, asi tady budeme nějakou tu hodinu?"

Petunie souhlasila a za chvíli se Marie vrátila se dvěma hrnečky čaje a hned načala: „Tak o čem si budeme povídat?"

„Mě zaujalo to němectví. To nemáte v Německu kouzelnické školy?"

„Ale ano, v Německu je škola, v Harzu, ale já nejsem Němka. V Česku, tehdy tedy v Československu, žilo do roku 1945 přes tři miliony obyčejných Němců. Říkali si Böhmisch, nebo Němečtí Češi, a vždycky braly za svůj domov tuhle zemi, přestože mluvili německy, nikdy se nepovažovali za Němce jako lidi v Německu samotném. Náš patriotismus byl vždycky zaměřen na tuto zemi, i když jsme neplakali po své ‚vlasti', ale po naší ‚Vaterland'. Bohužel, mezi obyčejnými těchto Böhmisch je velice málo, protože většina jich byla po skončení Druhé světové války za dost hrozných okolností vyhnána do Německa. Tohle se ale naštěstí netýkalo kouzelníků.

Mezi českými a německy mluvícími kouzelníky nikdy nebyly tak špatné vztahy jako mezi obyčejnými. Společné pronásledování v časech třicetileté války i později vytvořilo mnohem pevnější vztahy, které vydržely dodnes. Takže když ve třicátých letech minulého století povstal Gerald Grindelwald, tak proti němu společně bojovalo mnoho českých a německo-českých kouzelníků společně s mnoha kouzelníky z Německa. Bylo to strašné, obrovské množství lidí zemřelo, konec konců Grindelwaldovo sídlo bylo v horách hned na druhé straně od česko-německých hranic. Ale výsledně tady nebyla žádná národní nevraživost, když ho nakonec porazil Albus Dumbledore."

„Dumbledore?," vykřikla Petunie, „ale toho jsem znala!"

Marie se na ni podívala překvapivým pohledem.

„Vy jste znala Albuse Dumbledora?"

„Ano, několikrát jsem ho viděla kvůli Harrymu, když byl ve škole." Pak si vzpomněla na to, jak byl praporčík Vacátko vyděšený z toho, že je Harryho příbuzná, ale bylo jí jasné, že když už do toho šlápla, musí to doříci. „Víte, můj synovec je ten slavný Harry Potter, tak nás Albus Dumbledor několikrát navštívil doma."

Teď už vypadala Marie úplně vyděšeně.

„Harry, Potter? On je Váš synovec? A jak to, že mi tedy nemůžete pomoci s magickou péčí o tuhle holku?"

Petunie se najednou cítila neskonale trapně.

„Nekoukejte se na mě takhle, to je strašné! To byla moje sestra, ne já, která byla čarodějka, která chodila do Hogwarts, která měla Harryho, a kterou potom ten … Lord Voldemort? nakonec zabil. Já jsem si do včerejška myslela, že jsem úplně obyčejná, že kouzla neexistují, že kouzelníci jsou duševně nemocní. Teprve dneska ráno jsem vědomě provedla první kouzlo. A to mi ještě paní profesorka Baboráková uznala, že ten můj Lumos byl jen tak dobrý, že by mě kvůli němu nenechala propadnout, ale asi nic moc lepšího. Já jsem třeba do včerejška nevěděla, jak je to možné, že policajt v Praze zná Harryho jméno. Když byla moje sestra zabita, tak jsem dostala Harryho do péče a starala jsem se o něj, aniž jsem věděla, že je kouzelník. No a teď, když řeknu, že jsem Harrymu vyměňovala pleny, tak se na mě všichni koukají, jako bych byla superkouzelnice, která si dává černokněžníky k večeři s kečupem."

„Vy jste dneska zkusila svůj první Lumos? To je tedy dobrý vtip! To je ale strašně divné, ne? Jak to, že jste nevěděla do dospělosti, že můžete kouzlit?"

„To nikdo pořádně neví. Popravdě řečeno, včera jsem omylem málem zabila nějakou ženskou, a mojí jedinou nadějí je, že přesvědčím policii, že nejsem rafinovaná vražednice, ale že to ze mě vylítlo nevědomě jako z malé holčičky. Mám pocit, že jsou ze mě všichni trochu bezradní a asi se všichni trochu bojí, abych nedopadla jako ona." A ukázala na holčičku na posteli před nimi.

Marie nejprve trochu ztuhla, ale pak se začala hlasitě smát.

„To je výborné. Já jsem tady včera začala pracovat a tak jsem se domnívala, že jste tady jako dozor, nebo co. Navíc Angličanka! Proč by byla na Budči Angličanka, když ne jako nějaká specialistka, nebo co? No ne?"

„Specialistka! Jo to jsem … specialistka na katastrofy! Vždyť já jsem tady fakticky na útěku. … ne, ne před zákonem, spíše před sebou. V Anglii jsem byla vdaná a se svým manželem vychovala jednak svého vlastního syna a jednak Harryho. Poté, co jak syn tak synovec byli dospělí a odstěhovali se od nás, tak jsem najednou s překvapením zjistila, že děti byly vlastně to jediné, co nás drželo pohromadě, protože s manželem jsme vlastně kromě dětí opravdu neměli mnoho společného. Najednou jsem nějak moc nevěděla, proč nám stelu jednu postel."

Odmlčela se a dlouze se zamyslela. Pokračovala trochu zajíkavě.

„No, nakonec to skončilo rozvodem. Seznámila jsem se v Anglii s jedním Čechem, který byl v Anglii dlouhodobě pracovně a posléze jsme se do sebe zamilovali. Když se vracel do Prahy, nějak jsem neviděla moc důvod, proč bych měla v Londýně zůstat. Navíc jsem po ztroskotaném manželství nějak nechtěla moc svým příbuzným a známým na oči, tak jsem raději šla s ním. Strávila jsem poslední půl rok učením se češtině a pracováním jako sekretářka pro českou pobočku firmy, pro kterou jsem pracovala v Londýně. S češtinou jsem zatím moc nepokročila, ale už alespoň vím, co jsou rohlíky a dokážu si je koupit v obchodě.

Ve chvíli, kdy se můj přítel vrátil do Čech a ocitnul se zpátky blízko svých přátel a své rodiny, tak se ale najednou strašně změnil. Zjevně jeho rodina na něho tlačila, aby si místo podivné rozvedené Angličanky vzal za manželku nějakou dobrou Češku. Jak jsem ho v Londýně znala jako svobodného bezstarostného člověka, tak místo toho, aby doma byl více v pohodě, tak byl najednou mnohem více popudlivý, nervózní a po půl roce v Čechách se mnou vztah ukončil. Tak jsem zůstala zase úplně sama.

Přestože jsem byla sama v cizí zemi, nechtěla jsem se vrátit do Anglie, alespoň po nějaký čas. Bylo toho na mě poslední dobou moc a připadlo mi, že bych klidně mohla zůstat nějakou dobu v Praze, pracovat někde jako sekretářka a chvilku žít sama a v klidu. Tak jsem si šla včera vyřídit nová víza na cizineckou policii a tím začalo tohle šílenství."

A vyprávěla Marii příhody včerejšího a dnešního dne, které už my známe.

Když skončila, měla všeho už docela dost a začínala být unavená. V té chvíli se pootevřely dveře a profesor Baborák vstrčil hlavu. „Jak se má naše pacientka? Dobře? … Slečno Schallerová, mohla byste mi na chvilku pomoci? Paní Evansová, kdyby se něco dělo, neváhejte s Cave."

Seděla tedy s dívkou na posteli sama. Ta se trochu převalovala ve spánku, ale nevypadalo to jako nic nezdravého, tak ji nechala být a jenom si ji dále prohlížela.

Trochu na ni padal strach. Nemohlo by na ní z té holčičky něco přeskočit? Znovu jí přišla na mysl ta atomová bomba. Pak znovu pohlédla na čáry na podlaze a doufala, že snad ti lidé vědí, co dělají. Přisedla si trochu blíže k holčičce, aby na ní měla lepší výhled, ale stále se raději držela za čárami na podlaze.

Vždycky obdivovala jak jsou malé černošské děti krásné a teď jí srdce usedalo, když na té kráse viděla zranění a jizvy. Ani se nelekla, když najednou dívenka otevřela oči a usmála se na ni.

„Hello," doufala, že měl profesor Baborák pravdu, a že ji angličtina alespoň trochu potěší.

Dívka neodpověděla, jenom se na ní koukala nádhernýma černýma očima. Pak konečně otevřela ústa.

„Ty jsi moje máma, že jo?"

Ztuhla. Tohle nečekala. Nevěděla, co odpovědět, ale hlavně jí připadlo nebezpečné v jakékoli diskusi vůbec pokračovat, protože touto cestou se mohla dostat do velice podivných oblastí. Navíc se bála, že kdyby na tuto hru přistoupila, dostala by se později do ještě horší situace, když by to jednou musela popřít. Raději bude hodná tetička. Ale zároveň si přála, kdyby dívku vyvedla z rovnováhy, aby tu byl někdo s ní.

Otočila se, aby holčička neviděla, co dělá, švihla ukazováčkem vzhůru a tiše dodala „Cave". Na prstu se jí zjevil obláček s nápisem „Petunie Evansová u Rity Tushemereirwe" a odplul z místnosti.

Pak si přisedla úplně k dívčině posteli, uchopila ji co nejjemněji za ruku a usmála se na ní a řekla: „Ne, bohužel já nejsem Tvoje maminka. Ale neboj, zůstanu tady s Tebou, abys nebyla sama."

Dívka se trochu zamračila, vypadala najednou docela legračně, jak zjevně usilovně přemýšlela.

„Ale ty přece jsi moje maminka!"

Nevěděla, co na to říci, a tak jenom dívku hladila po ruce a usmívala se na ni. Holčičku zjevně přesvědčení, že konečně našla svoji maminku, naplnilo radostí, druhou rukou si přitáhla deku, pod kterou ležela, a během chvilky zase spala, tentokrát velice klidným a zjevně zcela přirozeným spánkem.

Do místnosti vběhl profesor Baborák následovaný sestrou Schallerovou a začal se na prahu hned omlouvat „Měl jsem zrovna ruce při operaci v pacientce, chvilku mi trvalo, nežli jsme skončili. Nestalo se něco?" Pak se zarazil, když viděl, že dívka spí a Petunie ji drží za ruce.

„Nakonec je to úplně v pořádku. Asi jsem Vás vystrašila zbytečně." A vyprávěla mu, co se dělo. Doufala, že je všechno v pořádku, ale byla překvapena, když se profesor začal tvářit velice ustaraně.

„Ach jé! Tak jsme ty trámy neudělali dobře."

Zatvářila se zcela zmateně. „Prosím?"

„To je tak. Aby se tady holčička," podíval se do nějakého papíru, „Rita se jmenuje, tedy aby se Rita začala uzdravovat psychicky z prožitého traumatu, tak jsme ji museli trochu modifikovat vzpomínky.

Umíme velice slušně vymazat kusy paměti týkající se nějakého konkrétního zážitku, to není moc problém. Ale je mnohem složitější vytvořit novou paměť, která by ji nahradila. Každé paměťové vlákno je tak neobyčejně jemné a propojené s tolika jinými vlákny, že nemáme šanci nikdy vypracovat nic, co by mohlo fungovat jako nová paměť, a nezpůsobilo by to nějaké neštěstí nebo duševní poruchu.

Naštěstí, mozek má tendenci kouzelně vymazaná místa začít zaplňovat sám náhodně vytvořenými vzpomínkami, které ale perfektně pasují do toho, co v paměti zbylo jinde, takže výsledná paměť je vytvořená mnohem lépe, nežli bychom to kdy dokázali my. Proto většinou po vymazání nejvíce traumatických vzpomínek jenom vytvoříme některé základní vzpomínky, říkáme jim paměťové trámy, na které se doufáme naváže zbytek. Tím můžeme mozku napovědět, kterým směrem se má ubírat při doplňování paměti, a tak můžeme mít větší naději, že nová paměť bude alespoň vzdáleně odpovídat původní realitě."

Petunie zasykla bolestí, jako by to byla ona, koho se dotkl oheň. Zároveň ji ale zarazilo, jak lehce mluvil profesor Baborák o změnách lidských vzpomínek. Ozvala se:

„Ale to je přece úplně hrozné, ne? Jak můžete někomu ukrást jeho vzpomínky, jeho skutečné dětství? Není to něco strašně špatného, nechat někoho žít ve vymyšleném světě, vlastně ve lži?"

„Ano, to je jasné, proto tohle také děláme jenom u těch nejtragičtějších případů, kde by nic mírnějšího nepomohlo. Obyčejní psychiatři by podobně narušenou mysl řešili obrovskými dávkami léků, které by úplně umrtvili mysl toho dítěte, aby přežila tu situaci. Nebo by skončila v nějaké kleci, nebo svázaná, aby si neublížila. V porovnání s tím si myslím, že naše metody nejsou zas až tak strašné. Co myslíte?"

Konečně si uvědomila, jak moc byla Ritina mysl opravdu zraněná, a bylo jí chudáka dítěte ještě více líto, sevřela její ruce ještě pevněji. Ta se trochu zavrtěla ve spaní, ale neprobudila se.

„Chcete říci, že by si mohla něco udělat, kdybyste ji nechali být?"

„Co myslíte, ve chvíli kdy všichni dospělí lidé kolem Vás, včetně Vašich rodičů, Vám dávají jasně najevo, že jste nástrojem Ďábla, který má zahubit celou vesnici a všechny lidi, které jste měla ráda? Jak dlouho by Vaše pudy sebezáchovy vydržely? Ještě navíc kombinovaná s opravdu odporným tělesným utrpením způsobeným lidmi, od kterých jste očekávala podporu a ochranu?

A kromě toho. Opravdu jí nemůžeme pravdu zatajit natrvalo. To by opravdu nebylo dobré, jak z hlediska etického, tak vzhledem k jejímu budoucímu uzdravení. Samozřejmě, že někdy se bude muset všechno dozvědět a že jednou se bude muset vyrovnat se vší tou hrůzou, aby měla šanci svým rodičům a ostatním trýznitelům odpustit a nějak se s nimi vyrovnat.

Ty její staré vzpomínky jsme samozřejmě nevyhodily úplně. Máme magické metody jak zachytit vzpomínky stranou od mysli člověka, který si je pamatoval. Je to taková zvláštní tekutina, kterou my můžeme zachovat v lahvičce. Takže až si budeme myslet, že na to je připravena, tak jí budeme moci dát ty vzpomínky znovu nastudovat. Do jisté míry závisí, kdy se tak stane, na jejím duševním stavu a také docela prostě na jejím normálním dospívání. Předpokládáme, že pokud tomu nebude bránit její stav, tak nejpozději ve věku její dospělosti, to je tady osmnáct let, jí poskytneme přístup ke všem těm vzpomínkám."

Polkla. Vzpomněla se na sebe ve věku osmnácti let a najednou jí opravdu nebylo dobře. Ale vzpomněla si, jak jednou v televizi v Anglii viděla nějakou reportáž z psychiatrického oddělení nemocnice a musela uznat, že asi jsou lidé ve světě, kde je potřeba opravdu rázného řešení, které nevypadá moc hezky pro normální lidi.

„No a v souvislosti s Ritou je to opravdu ještě horší. Její matka totiž byla celou situací natolik vyděšená, navíc byla pod silným tlakem svého manžela a svého okolí, takže nakonec to byla ona, kdo ‚léčila' svoji dceru rozžhaveným železem. V případě takto nesmírně traumatických vzpomínek na matku, které jak si asi dokážete představit jsou naprosto nejhlouběji zarostlé do struktury mysli, jsme se skutečně báli, že bychom spáchali jenom více škody. Většinou takovéto děsivé vzpomínky nahrazujeme jenom velice jemně. No a její mozek prostě nedostatek maminky vyřešil tak, že si do bílého místa zakomponoval Vás.

Asi budeme muset někdy provést ještě jednu paměťovou operaci. Ale to rozhodně nemůžeme udělat teď hned, když její paměť ještě není zahojena po té první. Takže se obávám, že ji budeme muset alespoň na nějakou dobu nechat, aby si Vás adoptovala. Bylo by to možné? Pokud ne, tak ji rychle vymázneme tu vzpomínku na Vás, ta snad moc nezarostla, ale pak byste se u ní asi nemohla hodně dlouho ukázat.

Omlouvám se, tohle se nám nepovedlo."

Moc dlouho neváhala, i když jí opravdu nebylo moc dobře. Do čeho to pro všechno na světě zase vlítla? Zároveň rozhodně nechtěla holčičce život ještě zesložiťovat a chtěla mít možnost ji někdy vidět. Byla opravdu nádherná.

„Proč já se jenom musím vždycky přimotat k nějakému dítěti, které je odkázané na mě? Určitě víte, že jsem takhle zakopla o svého jednoročního synovce, když jsem si šla ráno pro mléko a jemu den před tím zabili oba rodiče. Ach jo." doufala, že její výraz nevypadá moc hořce.

„No tady Vám alespoň můžeme slíbit, že ji nebudete muset přebalovat." Usmál se omluvně.

Začala cítit, že už je toho na ní za ten jeden den docela hodně.

„Mohla bych někde dostat nějaký čaj? Potřebovala bych se trochu zastavit, abyste nakonec nemuseli opravovat moji mysl."

„Samozřejmě, myslím, že sestra Schallerová to může vzít za Vás a vy si klidně dojděte do jídelny dát nějakou svačinu. Konec konců už je na ní stejně čas. Velice Vám děkuji, myslím, že na dnešek je toho dost. Uvidím Vás ráno u snídaně, ale asi Vás zítra nechám. Je neděle a to se snažím vyřizovat jenom neodkladné případy. Jenom bych zítra potřeboval vědět, jak jste se rozhodla s tím maminkováním. Pokud bychom měli něco dělat, tak by to muselo být zítra." Podívala se na hodinky a viděla, že strávila u té holčičky skoro celé odpoledne.

Otočila se k židli, sebrala z ní vlněnou šálu, přehodila si ji přes ramena, a vyšla z místnosti. Zamyšleně došla do jídelny a chvíli jenom seděla, neschopná čehokoli dalšího u volného stolu. Celou dobu jí v hlavě idiotsky hučelo „Do jakého průšvihu jsem zase vlítla?"

Pak ale opravdu ucítila hlad. Byla v místnosti sama a zatím vždycky od stolu dostala jenom pití.

„Mohla bych dostat nějakou svačinu, prosím?" Je vlastně potřeba být tak slušná ke kouzelnému stolu?

Stůl se zjevně nad přebytkem slušnosti nezarazil a na stole se objevil nerezový tác s konvičkou čaje, hrnečkem, talířkem s máslem, stojánkem s tousty a velikou miskou medu. Pobaveně si všimla, že stůl zaznamenal, že nesladí, takže teď se s cukrem a lžičkou neobtěžoval, a že je to dobře vychovaný stůl, který k odpolední svačině servíruje Earl Grey. Nebyla si jista, jestli tady mají něco jiného nežli med, a už se jí trochu zajídal. Doma ho skoro nejedla.

„Mohla bych příště dostat něco jiného nežli med, prosím?"

Miska medu zmizela, chvíli se nic nedělo. Pak se na tácu objevila miska s nádherně vonícím džemem. Voněl jako višně, což měla velice ráda. Pak to zjevně stůl nepřenesl přes svoje dřevěné srdce a miska s medem přece jenom přistála vedle višní.

Namazala si tousty jenom marmeládou a pozvolna se živila. Doufala, že si bude moci nějak v hlavě srovnat, co se s ní dělo celý den, ale hlava jí natolik třeštila pod náporem všech nových dojmů, že jenom tupě hleděla na místnost kolem sebe, na to, jak za okny zase začal padat sníh, a v hlavě měla naprosto prázdno.

Nakonec to vzdala, dojedla tousty, vypila čaj a přesunula se do nedaleké knihovny, kde seděla u krbu a hleděla do plamenů.

„Dobré odpoledne," ozvalo se jí za zády.

Otočila hlavu a spatřila profesorku Baborákovou, jak míří k ní.

„Jaký jste se měla celý den?" zeptala se jí a přisedla si k ní.

Chvíli jí vyprávěla o sestře Schallerové a o tom, jak zase dostala adoptovanou dceru, aniž o ni moc stála, ale už trochu klidněji. Nějak se s tou myšlenkou začala smiřovat.

Měla pocit, že má tak náladu jen se rozplácnout před televizí a koukat na nejhloupější diváckou soutěž a nepřemýšlet o ničem. Pak si ale zase uvědomila, že vlastně nikde na Budči neviděla žádnou elektřinu. Zeptala se na to profesorky.

„No, to je mi líto. Jak jste to říkala? ‚Rozplácnout se před telkou'? Ne, to bohužel opravdu nemůžete. I když musím uznat, že to může mít svoje kouzlo. To je problém celého kouzelnického světa, že elektřina a většina moderních technologií nefunguje v atmosféře tak hustě nabité magií jako Budeč. Pracujeme dost intenzivně na nějakém řešení, protože se zdá, že bez Internetu a počítačů jsem opravdu dost zoufale pozadu, ale zatím nic nemáme. Někteří lidé si zařizují v obyčejném světě kancelář jenom proto, aby tam mohli pracovat s počítači, Internetem a ostatními moderními technologiemi. Nejsme z toho moc nadšení, protože pumpování příliš mnoha materiálů do obyčejného světa může vést k problémům s Mezinárodním zákonem o utajení.

Takže pro zábavu a informace musíme zůstat v podstatě ve světě před elektřinou. Možná proto se tady hodně lidí věnuje sportu nebo turistice. Ve skále pod námi je kouzly vytvořená jeskyně ve které máme plavecký bazén. Ale pokud nejste sportovně založena, tak jsme tady jak za časů Vaší paní Austenové. Četba je velmi oblíbená, hodně lidé se tady věnuje hudbě, není to nakonec tak strašné, když si zvyknete. Slyšela jsem, že jste se potkala se sestrou Schallerovou, tak ta naprosto parádně hraje na housle a vede nám tady smyčcový kvartet.

Na druhou stranu, když Vás tak poslouchám, tak Vám neublíží příležitost pohovořit si o Vašich problémech s tím, že jste se ocitla mezi, … jak jste nás to jmenovala? … úchyláky? … a Ti na Vás ještě vrhají adoptivní děti." Petunie cítila jak rudne a dřevěná podlaha pod jejíma nohama jí najednou připadla nanejvýš zajímavá, ale profesorka Baboráková se docela pobaveně usmívala.

„Popravdě řečeno, nezní to až tak strašně. Ano, určitě jsou chvíle, kdy bych se chtěla rozplácnout a jenom čumět, jak mě někdo jiný baví. Na druhou stranu, asi to bude zajímavá zkušenost. Uvidíme.

Ale jinak, k těm knihám. No, tohle je sice překrásná knihovna, může být jedna z nejstarších na světě, ale obávám se, že většina knih tady bude česky nebo latinsky, ne? A to ještě nějakým archaickým jazykem. To si asi se s svojí chabou znalostí češtiny a naprostou neznalostí latiny moc nepočtu."

Profesorka se na ni pobaveně podívala. „Myslíte, že se dnes zvládnete naučit ještě něco? Chápu, že už se asi musíte cítit jako houba, ale tohle by mohlo opravdu pomoci a zabavit Vás."

Na ta slova se obrátila a zamířila směrem ke knihovně. Petunie ji následovala s jistými obavami. Slyšela jak profesorka někam volá „Bratře Jáchyme! Mohl byste nám pomoci, prosím?"

Když došla ke knihovně, kde slyšela volání, zjistila, že před profesorkou stojí (hmm, vlaje ve vzduchu?) duch. Profesorka Baboráková se touto skutečností zjevně nenechala vůbec překvapit a klidně s ním promlouvala. Petunie se tedy na něj podívala pozorněji a snažila se nějak si představit, jak asi musel vypadat, když byl ještě naživu. Vysoký štíhlý ve středověkém obleku s kápí přetaženou přes hlavu, ale s tváří viditelnou. Petunie se ve středověkém oblečení nevyznala, takže jí připadal jako mnich, ale neviděla na něm nikde žádný kříž nebo něco zjevně křesťanského, tak si nebyla úplně jistá.

„Jáchyme, dovol, abych Ti představila paní Evansovou." mezitím začala profesorka Baboráková. „Bude tady u nás teď nějakou dobu pobývat a studovat. Petunie, dovol, abych Ti představila našeho knihovníka Jáchyma. Slouží tady jako knihovník už od čtrnáctého století, takže je asi jediný, který opravdu ví, co knihovna obsahuje."

Petunie chvíli přemýšlela o tom, jaké je to pracovat na jednom místě šest set let. Buď člověk, no vlastně nejenom člověk, musí být opravdu naprostý šílenec do té práce, nebo to je asi dost podobné peklu na zemi. Tohle rozhodně vypadalo na to první. Rychle se vzpamatovala a snažila se soustředit na to, co říkali paní profesorka a tenhle podivných duch.

Duch se hbitě přesunul ke knihovně a vytáhl z první poličky jednu značně ohmatanou knihu a přinesl ji Petunii.

„Vezměte si ji do ruky, prosím."

Vzala si ji a koukala na ní. Na obálce bylo napsáno česky „Úvod do praktických kouzel pro první ročník". Nebyla si úplně jistá, co to znamená. Otevřela knihu, ale opravdu nerozuměla ani prvnímu odstavci.

„No, tohle mi moc nepomůže. Nerozumím každému druhému slovu."

Duch zavrtěl hlavou, což na Petunii působilo zvláště bizarně.

„To je v pořádku. Chytněte tu knihu pevně do obou rukou, klidně zavřenou."

Učinila tak.

„Tak a kouzlo je ‚transfere!'. Řekněte to a soustřeďte se na to, že kniha má být srozumitelná."

Provedla a teď už trochu jako by poznala ze svrbění v prstech, že se opravdu něco děje.

Otevřela knihu a shledala, že kompletní text na stránce byl najednou v angličtině.

Zalapala po dechu. Už by si měla na kouzla zvyknout, pomyslela si, ale stále ji to znervózňovalo.

„To takhle můžu přeložit jakoukoli knihu? Ten překlad vypadá docela slušně."

„Nejenom knihu," vložila se do řeči profesorka Baboráková, „teď se musíte držet ještě pevně, ale pokud Vás tady to čtení zaujme, tak brzy budete moci na knihu jenom ukázat, a pak bych se s Vámi ráda setkala a procvičila to s Vámi. Protože ve chvíli, kdy jste na úrovní vzdálených příkazů jednou rukou, tak Vám řeknu, že stejným kouzlem je možné překládat i slovo mluvené před Vámi. Cokoli jste schopna slyšet v původním jazyce, může být okamžitě přeloženo do Vašeho rodného jazyka. Ale tomu dejte skutečně ještě čas. Čtení by Vás snad mohlo zaujmout, alespoň na nějakou dobu. Trochu jsme to tu magicky zvětšily, takže je tu ještě několik pater knihoven pod zem i nad. Nevím, jestli je tady nějaká beletrie, ale vůbec bych se nedivila, kdyby byla. Je tady snad úplně všechno. Takže alespoň s knížkou si ke krbu sednout můžete.

Jo, a až dočtete, k ukončení kouzla (a funguje to na spoustu kouzel) je Finite. Nenechávejte nám tady knížky v angličtině, tady Jáchym nemá rád, když má v knížkách nepořádek."

Poděkovala za poučení, rozloučila se s oběma a vzala knížku s sebou.

„Úvod do praktických kouzel" jí připadl zajímavý, ale moc dlouho nad ním sedět nevydržela. Bouřlivý den ji řádně unavil a cítila, že už potřebuje zalézt do postele a ani neměla chuť čekat na večeři. Vydala se tedy do svého pokoje a zjistila, že si musí zopakovat Lumos, protože na chodbě už byla tma. Teď, když byla sama a nikdo na ni nekoukal, tak jí to šlo mnohem lépe a výsledek bylo docela pohodlné světlo. Došla do svého pokoje a zjistila, že ve chvíli, kdy vstoupila do místnosti, tak se v rohu místnosti rozzářilo podobné světlo, jako viděla dopoledne v nemocnici.

Proběhla si večerní rutinu a zalezla do postele. V tu chvíli světlo poslušně zhaslo samo od sebe. Pomyslela si, že to je příjemně ochočené světlo, ale tím se opět dostala k myšlenkám, které ji pronásledovaly celý den, ale zatím se jim pro ruch dne dokázala bránit.

Jak předtím říkala profesorce Baborákové, že by se chtěla rozpadnout před televizí, tak teď stejný pocit měla ještě více. Úplně fyzicky cítila potřebu se nějak odpoutat od všech nepříjemných pocitů, které ji začaly obklopovat. Nějak se zabavit a rozptýlit! Kdyby nebyla noc a kdyby nebyla vězněm v tomhle šíleném místě, kde ani vlastně neví pořádně, kde je, tak by se snad zvedla a prchla do nejbližší hospody, aby nemusela přemýšlet o své minulosti a o tom co jí přicházelo na mysl.

Zase si uvědomila, v jak cizím světě se najednou ocitla. Dřevěný pokoj byl sice nesmírně útulný a příjemný, ale nedokázala si představit nic odlišnějšího od prostředí, na které byla zvyklá. Cítila se najednou sama. Snad i Vernona by brala zpátky, kdyby se v této chvíli vrátil, jenom aby se necítila tak opuštěná. Ale Vernon se právě kvůli její magii už nikdy nevrátí, tím si byla jista. Její minulý život skončil zcela neodvolatelně a není ani sebemenší šance, že by se do něj někdy mohla vrátit.

Jak jí najednou její dosavadní život připadal zbytečný a marný! Vzpomínala na jedno letní odpoledne, kdy seděla na břehu řeky a přemýšlela o životě. Jak už tehdy zjišťovala, že si vlastně možná špatně vybrala, že by měla na víc a že její život bude vypadat nudně a prázdně. A to ještě tehdy nevěděla, co bude následovat.

Co jí bylo platné, že umí číst cizí knihy, když nemá nikoho, s kým by si mohla povídat o tom, co přečetla, a když vlastně je každému jedno, co dělá? Co bude dělat teď, když jako dospělá zjistila, že celý život žila ve lži? Dokáže teď ještě stihnout vystudovat, aby mohla začít novou kariéru? Nepropásla svoji šanci nalézt v životě štěstí a uspokojení? Mají vlastně kouzelníci něco jako kariéru? A co bude dělat? Nezná nic jiného nežli být špatnou sekretářkou a špatnou matkou. Nikdy více necítila, že život je jenom jeden a druhou šanci, že už nikdy nedostane.

Ležela pod peřinou (mnohem teplejší a příjemnější nežli na jakou byla zvyklá v Anglii; na tohle byli čeští kouzelníci stejně dobří jako čeští obyčejní) a koukala do černé noci. Klepla prsty o sebe a tiše řekla „Lumos", snad aby nebyla úplně o samotě. V temnotě před její rukou se vznášela ohnivá koule. Nejenom že to nepomohlo, ale najednou se cítila ještě vzdáleněji od čehokoli, co by mohla nazvat domovem, a ještě osamělejší.

Usnula, když se pláčem úplně vyčerpala, ani se neobtěžovala světlo vypnout.

1) Ke středověké české kuchyni viz třeba .cz/stredoveka-kuchyne/