Kapitola čtvrtá

Zjistit, kdo jsi

You said the air was singing

It's calling you, you don't believe

These things you never see

And never dream

Harryho záměr odtáhnout Malfoye stranou a pořádně ho zpérovat byl zmařen skutečností, že byl zas jednou obklopený Zmijozely, kamkoliv šel.

Byl nadobyčejně populární – s ohledem na to, že byl sprostý, bezohledný malý spratek, který ani nechodil na domluvené schůzky!

Jenom vyhlídka na šanci mu vynadat přiměla Harryho, aby následujícího dne přišel k jezeru.

Být přinucen k téhle potupě ho ještě víc naštvalo.

Co tomu skutečně nasadilo korunu byl Malfoy sedící u jezera a chystající se vyrazit, když uviděl Harryho.

„Co tě zdrželo, Pottere?" zajímal se.

Vypadal, že nemá naprosto žádný pocit viny.

To byl vrchol.

„Kde jsi včera sakra byl?"

Malfoy zvedl jeno světlé obočí a zdál se být tou otázkou lehce překvapený.

„Hrál jsem karty ve své společenské místnosti."

„Proč?" zeptal se ostře Harry a přes hněv si uvědomoval, že je vlastně... docela dotčený.

Malfoy už nevypadal tak netečně.

„Protože mi to mí spolužáci nabídli, a oni jsou Zmijozelové."

„Takže co?"

Harry tu otázku na Malfoye naštvaně vychrlil.

Malfoy, který zjevně celou tuhle scénu plánoval, ji snadno zachytil.

„Takže oni mají vždycky přednost," opáčil. „Ty to nechápeš, že ne? Dobře – udělám ti v tom jasno."

„Udělej mi v tom jasno," opakoval chladně Harry.

Malfoy začal rázovat, s rukama za zády a netečnou tváří.

„Kde stojím."

Myslíš na břehu jezera, ve kterým plave olbřímí oliheň?

„O čem to mluvíš?" vyštěkl Harry.

„Je to otázka loajality. Má loajalita patří Zmijozelu. Protože tak to musí být."

Co to má co dělat s dodržováním smluvených schůzek?

Harry překvapil sám sebe, když se zeptal, „Proč?" místo aby skopnul Malfoye do jezera.

Malfoy se zastavil a nenadále se obrátil přímo k němu. Vítr mu odfouknul stříbrné vlasy dozadu a jeho tvář se bez onoho zářivého rámu zdála méně sebejistá.

„Tys nikdy neslyšel říkat něco ošklivýho o Zmijozelu?"

„Slyšel? Já jsem říkal ošklivý věci o Zmijozelu," řekl mu Harry. „Vy lidi jste ve famfrpálu fixlující parchanti."

„Óóó, a Nebelvír vykazuje neočekávanej talent ve vyhýbání se odpovědi. Víš zatraceně dobře, co mám na mysli – ten všeobecnej názor, že je Zmijozelská kolej výcvikovým táborem Smrtijedů."

Harry si byl vědom toho, že ho jeho obličej prozrazuje, a tak neodpověděl.

Ale pamatoval si: Není žádná čarodějka ani čaroděj, který se dal ke zlu a nebyl ze Zmijozelu.

Malfoyův výraz byl mnohem víc pod kontrolou. Harry neviděl žádnou emoci, když poznamenal:

„Vidím, že slyšels. No, Pottere, tohle je válka a ty víš, jak předsudky během války prudce narůstají. Pokaždé, když zmizí další člověk se lidi víc odvrátí od Zmijozelu. A my se nepodvolujeme a nepřebíháme k nikomu. Nehrajeme si hezky s ostatními dětmi, protože hezky si hrát není zábava. My jsme Zmijozelové a to znamená, že jsme zlí a jsme nedůvěryhodní – ale ne všichni z nás hoří touhou se stát poskoky Pána zla."

„To jsem nikdy netvrdil," řekl Harry s nepohodlnou vzpomínkou na to, jak řekl klobouku 'Ne Zmijozel...'

„Vážně?" vyptával se Malfoy. „Nikdy jsi neřekl ani slovo? Nikdy jsi ani neposlouchal tyhle věci? Ta myšlenka se nemihla tvojí čistou nebelvírskou myslí?"

Podělanej Zmijozel.

Proč prostě nevyrazit všechny Zmijozely?

Harry byl zticha.

„Myslel jsem si to."

Tahle výměna názorů nešla vůbec tak, jak Harry plánoval.

„To neznamená, že mě můžeš-"

„Zklamat?" usmál se Malfoy. „Znamená. Můžu. A udělám to. Chci to udělat. Už v tom máš jasno?"

„Naprosto. Vy Zmijozelové musíte držet pohromadě, takže na mě budeš kašlat, kdykoliv budeš chtít."

Harry doufal v nějakou formu popření. Místo toho ho Malfoy obdařil odtažitým úsměvem a pomalu přikývl.

„No..." řekl Harry. „Myslím, že to pro mě není zrovna skvělá vyhlídka."

„Och, já nevím," odpověděl Malfoy. „Ty ke mně kdovíjak zdvořilej být taky nemusíš. Nikdy jsem nestavěl ohleduplnost moc vysoko. Přijď pozdě, buď sprostej, vůbec se neukazuj. Předpokládám, že ti nabízím šanci nehrát si pro změnu hezky s ostatními dětmi."

Znovu se usmál, tak nějak zkaženě a víc uvolněně.

„Jestli se ti to nezamlouvá, můžeš si dát odchod. Vím, že nejsem osoba, kterou je snadný mít r-" Odmlčel se, uvažujíc. „Za přítele."

Harry o tom přemýšlel.

Nečekal... že bude konfrontace vypadat takhle. Očekával, s jistou dávkou zlé předtuchy, vzteklý konflikt Nebelvír/sprostý zmijozelský spratek.

Což tohle skoro bylo. Ale... Malfoy měl pravdu.

Harry věděl o Zmijozelech. Chodili v ganzích. Byli urputně předpojatí - a to zahrnovalo i Snapea.

Malfoy byl vlastně – byl fér, komplikovaným způsobem. Myslel, že by měl Harryho varovat. Malfoy byl vždycky otevřený ohledně toho, kde stojí.

Harry si tím nebyl jistý. Ale byl přece jenom Nebelvír. Nebelvíři se vrhají do věcí bez přemýšlení.

Kromě toho byl fascinovaný. Kdyby teď odešel, ta zvědavost by ho pravděpodobně zabila.

Oplatil mu úsměv. „Je skoro nemožný tě mít rád, Malfoyi. Ale myslím, že na to kašlu."

Malfoy vypadal znuděně.

„Teď, když sis to odbyl, dejme se do pohybu."

„Malfoyi, nejdu už znovu do hospody... Cítil jsem se včera celej den mizerně."

„Jít znovu do hospody?" Malfoy se dotčeně podíval. „Jakej předvídatelnej parchant si myslíš, že jsem?"

Než mohl Harry odpovědět, zavrtěl hlavou.

„Ne, jdeme na famfrpálový hřiště."

Harry se podíval kolem na padající soumrak. Zvažoval fakt, že se pořád cítí dost pod obraz.

Prohlížel si Malfoye a zvedl obočí.

„No, pokud ještě nejsi unavenej z dostávání na prdel..."

„No tak, Pottere, ukaž, co máš."

Harry bez výrazu zíral na Malfoye. Malfoy zíral zpátky a klidně vyčkával, jako by byl džentlmen ze spolku čtení poezie a ne kluk sedící na famfrpálovém hřišti a vznášející prapodivný požadavek.

„Promiň?"

Malfoy vydechnul. „Neprominu. Dělej, podíváme se, co umíš."

Harry vůbec nevěděl, jak reagovat. Malfoy se právě vesele (a pokud Harry uměl posoudit, taky zdatně) vloupal do skladu s famfrpálovým náčiním, sebral dvě košťata, jedno hodil Harrymu, vrhnul se na hřiště a řekl mu, aby...

Co vlastně?

Harry seskočil z koštěte a posadil se na opačný konec lavice.

„Malfoyi, o čem to sakra mluvíš?"

„O létání," odpověděl Malfoy a popleteně se na Harryho díval, obočí zvlněné v drobném zamračení. „Vždyť víš... trochu si zadovádět s koštětem..."

Harry byl příliš pohoršený na to, aby ho zajímalo, jak Malfoy vypadá, když je zmatený.

„Malfoyi, jestli naznačuješ...!"

Malfoyova obočí vyletěla až k hranici vlasů.

„Dobrý Bože, Pottere, vy Nebelvíři máte ale zvrhlý představy. To musí být vším tím sezením vevnitř a hraním šachů." Odmlčel se a s nepatrným úsměvem si zčísl na stranu pramen vlasů odfouklý větrem. „Šachy by přivedly na nemravný myšlenky každýho."

„Nejsem si jistej, že ty potřebuješ někam přivádět, Malfoyi," řekl ostražitě Harry. „Můžeš mi teď prosím sdělit, o čem to mluvíš?"

Malfoy byl příliš zaměstnaný hihňáním, než aby něco takového udělal.

Harry by si myslel, že přátelství bude zahrnovat méně touhy Malfoye proliskat.

Když už Malfoy přestal, jeho úvahy se stejně pořád stáčely stejným směrem.

„Úplně vidím Grangerovou s Weasleym, jak teď zabíjí o zimních večerech čas. 'To je ono, bejby, dej mi ten svůj šachmat hezky natvrdo!'" Harryho rychlé instinktivní zamračení přimělo Malfoye pokrčit rameny. „S tebou není žádná sranda. Ale no tak – určitě ses jako malej dost napoletoval?"

„To těžko, Malfoyi. Vyrůstal jsem u mudlů, pamatuješ? Košťata jsme používali k zametání smetí."

Malfoyův úsměv byl nevěřícný.

„Divný... i když bych radši zametal podlahu, než se pokoušel lítat na některých košťatech, co lidi dnes používají." Znovu pokrčil rameny, pohrdavé gesto rozmazleného spratka, které Harry tak dobře znal. „Ano, ale musel jsi tam trochu lítat. Věděl jsi o famfrpálu."

„Ehm – ne, nevěděl."

Malfoy mu pohlédl do tváře a zmateně zagestikuloval.

Zase si jednou všiml toho, že Malfoy je jednička v mluvení pomocí rukou. Ztvárnil to, co chtěl říct tak snadno a chytře, jako předváděl svoje kruté imitování.

„Ale... když jsme se poprvé potkali v obchodu s hábity, mluvil jsem o famfrpálu a tys říkal, že jsi ho nehrál. A pak na naší první hodině lítání, to určitě nebylo poprvé, cos seděl na koštěti-"

„Ano, bylo," přerušil ho Harry.

Přes Malfoyovu tvář přeběhl záchvěv emocí.

„Vážně? Ta opovážlivá lež mě štvala roky." Odmlčel se a dlouze o něčem dumal. „Pottere... Mohlo by cokoliv z toho, co jsem řekl, být bráno jako skrytej kompliment?"

„Jo, řekl bych, že jo."

„Předstírejme, že nemohlo. Já neskládám komplimenty." Malfoy vstal a oprášil si ruce, které ani nemohly být špinavé. „Teď... když jsi tohle nikdy předtím nedělal, hádám, že tě to budu muset naučit." Harry si mučednicky povzdechl. „Ty jsi tak neuvěřitelně otravnej, Pottere. Takže dobře – řiď se mými pokyny a snaž se nespadnout."

Harry zvedl koště, potěžkal ho v rukou a ucítil ten dobře známý příliv sebedůvěry.

„Bez obav. Nespadnu. A když budeš mít štěstí, možná zkusím chytit tebe, jestli spadneš."

„Já a spadnout! Já jsem nevyrostl mezi mudly."

„Ne a taky jsi nebyl nejmladší chytač za poslední století."

Malfoy povytáhl obočí, jako by byl trochu překvapený. Řekl však - „Uvidíš, Pottere... Tohle není tak úplně famfrpál."

S tím popadl svoje koště a byl pryč.

Harry zapomněl, že se Malfoy pohybuje jako had.

Následoval ho.

Byl větrný den a Harry musel mhouřit oči, aby ho rozeznal.

Mířil hodně, hodně vysoko. Normálně jste při famfrpálu nelétali moc vysoko – bylo by to kontraproduktivní, když zlatonka se obvykle objevila poblíž země a nikdy nešla příliš vysoko nad brankové obruče.

Harry lehce znervózněl, když si uvědomil, že nevidí tak dobře nejen kvůli svým vlasům, ale taky kvůli mrakům.

„Malfoyi!" zařval. „Jsi děsně vysoko!"

„Bojíš se, Pottere?" zařval Malfoy zpátky.

„To sotva! Ale tohle jsou školní košťata – Fred a George Weasleyovi mi řekli, že některý školní košťata se třesou, když je vezmeš moc vysoko!"

Nakolik dokázal Harry rozeznat Malfoyův výraz, vypadal zaujatě.

„Nezmínili se náhodou o tom, který z nich?"

„Malfoyi!"

Malfoy pokrčil rameny, usmál se a obrátil svoje koště vzhůru nohama.

„Malfoyi!" Harry trhnul svým koštětem dolů a setkal se s Malfoyovou šílenou a vzhůru nohama přetočenou tváří.

Smál se.

„Pokračuj, Pottere, zkus to – ale pevně se drž!"

Harry váhal. Není dost šílený na to, aby tohle zkusil.

Nebo možná je.

Zkusil to.

Celý svět se zdál být pod ním, extrémně hluboko pod ním a na okamžik Harry zažil silnou závrať. Nahoře bylo jenom jeho sevření kolem koštěte, které ho chránilo, byl příliš vysoko-

Bylo to velmi vzrušující.

Harry si vzpomněl, že tohle je koště. Na koštěti umí udělat cokoliv.

Malfoy viděl, že tomu začíná přicházet na kloub a ve stylu sadistického parchanta, kterým byl, se přesunul na něco jiného.

„To nebylo špatný, Pottere," řekl a obrátil se správnou stranou vzhůru. „Co tohle?"

„Malfoyi, přestaň! Spadneš!"

Malfoy si na svém koštěti stoupal, ve tváři výraz silného soustředění.

Nebyl způsob, jak Harryho přimět k tomu, aby tohle zkoušel. Pro Malfoye to bylo v pohodě, on byl na zemi ladný. Harry se o sobě domníval, že je spíš typ jako Krum – byl ladný jenom, když na koštěti seděl.

„Je to na tebe moc obtížný, Pottere?"

„Ani za nic!"

V tomhle okamžiku si Harry uvědomil, že učitelé, kteří ustavičně mluví o tom, jak je lehkovážný, mají pravdu.

Nechci to udělat, myslel si, zatímco se drápal na kolena. Koště sebou varovně cuklo. Nechci to udělat, nechci-

Vzdal to a postavil se.

Koště stále plulo vpřed a od volného pádu ho dělilo pouze zachvění nebo otřes násady. Roztáhl paže kvůli ubohému množství rovnováhy, které mu to mohlo poskytnout, hábit kolem něj vířil a byl k smrti vyděšený.

„Myslím, že umřu!" zaječel.

Malfoy se rozesmál. „Baví?"

„Jo!"

„Och, moje vlasy," řekl Malfoy plačtivě o nějaký čas později, když už byli zpátky na pevné zemi. „To je na lítání nejhorší. Moje vlasy..."

Neúspěšně se pokoušel ulízat si vlasy, které obklopovaly jeho obličej, trochu jako nějaká rozcuchaná svatozář.

Harry měl podezření, že sám asi vypadá hodně jako ježek, ale bylo mu to jedno. Supěl a potil se, ale Malfoy na tom byl samozřejmě stejně. Udržel krok. Pomyslel si, že mu to šlo dost dobře.

Malfoy si očividně myslel totéž. Věnoval mu hodnotící pohled.

„To nebylo vůbec špatný, Pottere. Když jsem tuhle fintu s koštětem zkusil poprvé, byl jsem asi pět centimetrů od země."

Harry zůstal civět s otevřenou pusou. Malfoy bez jakékoliv kajícnosti pokračoval.

„No, samozřejmě. Je to zatraceně nebezpečný, víš. Myslíš, že jsem nějakej sebevražednej pitomec?"

„Vlastně," řekl Harry přiškrceným hlasem, „ano. Já jsem pět centimetrů od tvýho umlácení svým koštětem."

Malfoy nevypadal, že by ho to moc trápilo.

„Trocha tréninku, Pottere, a udržíš tu násadu velmi dobře."

„A hodně tréninku, Malfoyi, a možná mě jednoho dne porazíš ve famfrpálu." Harry obrátil oči vsloup. Malfoy se povýšeně podíval.

„Já se vážně nedokážu snížit k tomuhle dětinskýmu hašteření s tebou."

„Odkdy?"

„Pche, vyfič, Pottere. Nashle zítra." Vypadal zamyšleně. „Myslím, že budeme dělat něco, co nezpůsobuje újmu vlasům."

„Zmijozelové jsou tak marniví," poznamenal Harry. „A přitom k tomu mají tak malej důvod."

Malfoy se zamračil. „Běž si učesat vlasy, Pottere. Vypadáš jako ježek."

Následujícího dne měl Harry už už oblečený svůj plášť, když mu cosi přišlo na mysl.

Předpokládám, že ti nabízím šanci nehrát si pro změnu hezky s ostatními dětmi.

Nic na tom nebylo. Harry nehodlal prostě převzít Malfoyovo chování. Harry nikdy nepřebíral žádnou Malfoyovu hovadinu.

A chtěl taky vidět, jestli to Malfoy myslel vážně.

Harry plášť pomalu zase odložil. Pak šel do společenské místnosti.

„Rone? Troufáš si na utkání v řachavým Petrovi?"

Ron souhlasil s pohotovým potěšením, které, jak si byl Harry jistý, by nehrozilo, kdyby Harry v poslední době nestrávil mimořádně velké množství času poflakováním s Draco Malfoyem.

A tak zůstal v pohodlném teple společenské místnosti a skutečnost, že mohl být někde jinde a s někým jiným, kdo, jak si byl absolutně jistý, ho tam chtěl... dělala všechno výrazně příjemnějším.

Řachavý Petr byl trochu pozdržen Harryho a Ronovou našenou diskusí o tom, jak Ron konečně úspěšně zvládnul Wronského fintu. Byl jejich nejvíc energickým, ale nejméně technicky zdatným střelcem.

Hermiona, která si četla před krbem svou nejnovější knihu, protočila oči, když už potřetí začínali novou hru.

„Ženy v mudlovském světě si stěžují na homosexuální erotiku a posedlost mužů fotbalem," poznamenala. „Vážně by si měly zkusit žít ve světě, v němž má nejpopulárnější sport čtyři míče a hráči nasedají na létající falické symboly."

Ron se zakuckal.

„Řách," řekl Harry využívaje výhody jeho slabé chvilky.

Ron se vzpamatoval, i když se na ně na oba dotčeně díval.

„I když podvádíš, Harry," pokračoval potom, co jim to nemilosrdně vyčetl, „je hezký tě mít zase poblíž."

„Ano, oba tě máme celkem rádi," řekla Hermiona a usmála se přes svoji knihu. „Neumím si představit proč."

„Nebuďte natvrdlí," odpověděl Harry. „Jste mí nejlepší kamarádi."

„Tak na to nezapomínej," napomenula ho Hermiona. „Pořád nemůžu uvěřit, že trávíš doborovolně čas s Malfoyem. To je čirý masochismus."

„Ále, já nevím," řekl Harry vynášeje kartu. „Zatím nebyl tak špatnej."

„Já pořád říkám, že je to nějakej podfuk," řekl mračící se Ron. „Nenačapal bys ho, jak je na kohokoliv jinýho aspoň z poloviny tak slušnej."

Nad tímhle se Harry zamyslel.

„To je nápad."

„Jakej – jakej nápad?" Ron nejasně zpanikařil.

„Ále, nic." Harry vynesl další kartu. „Mimochodem, Řách!"

Když se rozplynul kouř, zazubil se.

„A jsem vítěz."

Dalšího dne šel Harry k jezeru odhodlaný čekat jenom pět minut.

K jeho lehkému překvapení tam byl Malfoy první. Jeho dlouhý černý plášť vypadal neslučitelný s džínsy a tričkem, ale jelikož byl Malfoy, poradil si s tím znamenitě.

„Jen mě nech čekat," řekl.

„Omlouvám se, že jsem včera nedorazil," řekl mu Harry, najednou poháněný k vyprovokování reakce. „Musel jsem strávit nějakej čas s Nebelvíry."

Malfoy vypadal bezvýrazně. „Och, tys tady nebyl? Nevšiml jsem si. Pojď, Pottere-"

„Ne."

Malfoy zdvihl tázavě jedno obočí.

„Pořád děláme to, co chceš ty," vysvětlil Harry. „Chci být na řadě."

Malfoy se zlověstně podíval. „Rád vždycky dělám to, co dělat chci."

„Všiml jsem si," řekl Harry suše. „Tak pojď, Malfoyi."

„Kam chceš, abych s tebou šel?"

„No," odmlčel se Harry. „Věc se má takhle. Ron řekl, že bys nemohl být ani z poloviny tak zdvořilej na kohokoli-"

„Cože?" vybouchl Malfoy. „Taková drzost!"

Harry moudře pokýval. „Tak jsem myslel, že bychom měli dokázat, že se mýlí."

„Zatraceně správně. Jak se opovažuje, já jsem Malfoy, byl jsem vychován k dokonalým způsobům..." mumlal si Malfoy dál svou řeč, zatímco ho Harry vedl k jejich cíli.

Kdoví, co si myslel. Možná to vymaže strach na obou stranách, a možná to... však víte... tak nějak povede k tomu, že Malfoy dokáže, že je možná z poloviny slušný člověk. Možná mu to prospěje.

A mělo to potenciál, že to bude extrémně zábavné.

„Já mu ukážu, tomu naprostýmu..." Malfoy vzhlédl a jeho oči se vyplašeně rozšířily. „Pottere. Co děláme tady?"

„Dokazujeme, že můžeš být aspoň z poloviny slušnej," odpověděl nevinně Harry.

„Ne tady být nemůžu! Ne, rozhodně ne! Hned mě nech odejít!"

Harry uvěznil Malfoyovu paži ve svém sevření a ve stejnou chvíli zabušil na Hagridovy dveře.

Hagrid dveře otevřel téměř okamžitě a zíral z rozhodně svírajícího Harryho na zuřivě se vzpírajícího Malfoye.

„Čau," hekl Harry. „Můžu zajít na čaj? Přivedl jsem kamaráda."

Žduchnul Malfoye dovnitř.

Ve světle Hagridovy předsíně byla Malfoyova tvář bílá.

Koutkem úst řekl: „Pottere, za tohle umřeš."

„Copak je, Malfoyi?" zašeptal Harry. „Bojíš se?"

Malfoyovy oči se zúžily. „Pche, to sotva."

„Tak to dokaž."

Hagrid se na ně pořád díval extrémně vylekaně. Harry viděl Malfoyovo vzhlédnutí vzhůru k Hagridovi. Celou cestu vzhůru.

Viděl taky reflexivní zkroucení jeho rtů.

No tak, Malfoyi...

Malfoy se s viditelným úsilím přestal ušklíbat. „Hezký dům," řekl jen s nepatrnou stopou pohrdání. „Ehm – když to srovnám. V porovnání s hájenkou."

Vlastně to byl poměrně hezký dům. Když Krásnohůlky tak zchudly, že musely být zavřeny, madame Maxime trvala na domě.

Harry přemýšlel, jestli tohle byl Malfoy snažící se být zdvořilý. Nezdál se být tak odlišný od Malfoye v jakékoli jiné době.

Hagrid střelil po Harrym pohledem, který říkal: Co tu zatraceně dělá on?

Harry se snažil vypadat nezúčastněně.

Hagrid si odkašlal. „Ehm – asi byste teda šli radši dál."

„Díky," řekl mu rychle Harry, drapl Malfoye za tričko a hnal ho kupředu.

„Přestaň mě týrat, Pottere," zasyčel Malfoy. „Řekl jsem, že dokážu, že se Weasely mýlí, a dokážu."

Vyškubnul se mu a vkráčel do obývacího pokoje, kde nad kolébkou seděla madame Maxime.

Malfoy pohodil vlasy dozadu a po jeho tváři přelétl odhodlaný výraz, který Harry znal z famfrpálových zápasů.

Malfoy ten pohled míval obvykle těsně před velkolepým faulováním.

Zářivě se usmál, došel až k madame Maxime a políbil jí ruku.

Och, můj Bože! Na co si to sakra hraje?

„Je od vás tak milé, že jste mě přijala," řekl Malfoy a hleděl jí hluboce do očí.

Madame Maxime se zarděla. „Okouslující."

Harry zíral.

„Chcete vidět děťátko?" zeptala se madame Maxime, stále trochu červená.

„Bylo by mi potěšením," odpověděl plynule Malfoy.

Z tohohle se stávalo milostné cukrování.

Opravdu vložila dítě do Malfoyovy náruče. To byla známka ohromné náklonnosti.

Malfoy skoro upadl. Střelil po Harrym pohled, který říkal Pomoc! a Harry potlačuje úsměv přišel, aby Malfoyovi pomohl mimino podpírat.

„Hádejte, jak je starrá," řekla madame Maxime a s láskou se na dítko podívala.

„Ehm – čtyři," hádal Malfoy.

„No, nejste vy chytrrý? Jsou jí přřesně čtyrši měsíce."

„Měsíce?" řekl Malfoy, stále vrávorající pod tou tíhou. „Chci říct, eh – umím dobře hádat."

„Moje holčiiička," zavrkala madame Maxime.

„A také jak krásná je to holčička," řekl Malfoy podmanivě.

Hagrid viditelně roztál. Což znamenalo, že se pořád na Malfoye díval tak, jako se většina lidí dívá na třaskavého skvorejše, ale tak, jak se na něj většina lidí dívá předtím, než je bodne trnem.

Hagrid byl do své dcery celý blázen, navzdory tomu, že neměla tesáky ani nadbytečné hlavy.

„Posaďte se oba a dejte si trrochu čaje," pozvala je vlídně madame Maxime.

Malfoy vděčně odložil miminko. Když zaujali místa kolem stolu, načapal ho Harry, jak se tajně pokouší vmasírovat si znovu do paží život.

„Ty griliášové hrudky vypadají moc dobře, mad – paní Hagridová," řekl Harry.

Opravdu už si na to musel zvyknout. Byli koneckonců svoji už rok a půl. Nezabralo mu moc času, než si zvykl na zlepšení kuchařského standardu u Hagridových.

„Ršíkejte mi Olympo," pobídla je sladce. „Oba."

„Jaké krásné jméno," řekl Malfoy.

Nemůžu ho nikam brát.

„Pojď si dát trrochu čaje, Ruby," řekla madame Maxime.

Malfoy se pokusil schovat úsměv za čajovým šálkem.

Hagrid trochu zrudnul.

„Ruby miluje čaj," pokračovala madame Maxime, pouze o trošku tvrdším hlasem. „Nikdy nic jiného nepije."

Hagrid začal vypadat zasmušile. Malfoy se zoufale snažil zarazit hihňání svým šálkem.

„To vás musí ohromně těšit," řekl poměrně přidušeným hlasem. „Řekněte, Olympo, kdy se opět chystáte navštívit Fracii?"

„Nejsem si jistá," opověděla madame Maxime. „Je to prro mě velký sárrmutek. Frrancie je tak krrásná semě."

„Je, že ano?" souhlasil Malfoy. „Minulé léto jsem jel s matkou do Bordeaux."

Madame Maxime se rozzářila. „Vy jste byl ve Frrancii?"

Malfoy a madame Maxime započali energickou konverzaci o Francii. Harry obdařil Hagrida poněkud bezradným úsměvem.

Hagrid pookřál, když využil téhle příležitosti k důvěrnému popovídání.

„Onehdá sem dostal dopis od Charlieho Weasleyho," řekl. „Norbert je teďka vůdce stáda. Rozcupoval kvůli tomu jinýho draka.," dodal Hagrid pyšně.

„Ehm – to je bezva, Hagride."

Malfoy k nim naklonil hlavu.

„To byl ten drak, kterého jste měl tehdy v prvním ročníku?" zeptal se konverzačním tónem. „Byl nádherný."

Harry zamrkal. „Ty – ty máš rád draky?"

„Ó, ano. Můj otec mě o nich naučil všechno. To proto mě pojmenoval Draco. Taky je miloval," řekl Malfoy. „No, proto jsem vás všechny rovnou nenahlásil. Chtěl jsem se na něj ještě jednou podívat. Byl to norský ostrohřbetý, že?"

Hagrid ještě víc roztál. „Jo."

„Myslím, že ti jsou mojí oblíbení," řekl mu Malfoy.

Harry se uvolnil. S čím si dělal starosti? Koneckonců, Hagrid měl rád děsivé tvory.

„Sase se brrsy sastavte," řekla madame Maxime mezi dveřmi s očima souhlasně upřenýma na Malfoye.

Hagrid vypadal pořád pochybovačně, za což ho mohl Harry stěží vinit, ale odkašlal si a povolil,

„Řek bych, že ty můžeš jakbysmet."

Jakmile se zavřely dveře, zaslechli jasně madame Maxime, jak říká,

„Takový pršíjemný chlapec."

Malfoy dveřím věnoval triumfální pohled.

„Pověz to Weasleymu," nařídil Harrymu. „Ha. Ha. Myslím, že moje způsoby byly dokonalý."

„A co to, jak Hagrid nabídl něco z toho, co sám osobně pekl a tys řekl: 'Snažíš se mě zabít, chlape?'"

„Chvilková slabost."

„Ach tak."

„Ne že bych plánoval ti někdy odpustit za to, žes mi tohle provedl," pokračoval Malfoy. „V prvé řadě myslím, že chování toho mimina mě zmrzačilo. Jak by ses cítil ty, kdybych tě zítra vzal si společensky poklábosit na návštěvu k profesoru Snapeovi?"

„To neuděláš, že ne?" zeptal se v hrůze Harry.

„Samozřejmě, že ne. Mám toho muže rád. Proč bych mu způsoboval útrapy v podobě tvé přítomnosti?" Malfoy se zamyšleně podíval. „Ne, na zítřek zamýšlím něco jinýho."

„Co?" zeptal se znepokojeně Harry.

Malfoy se blaženě usmál. „Uvidíš."

„Zapovězenej les? Ty ses zbláznil. Jsi naprosto jasnej případ blouznícího cvoka. Nemůžu uvěřit, že tohle dělám."

„Jsem na řadě a vybírám," řekl zatvrzele Malfoy a v klidu les zkoumal pohledem. „A dal bych si pěknou procházku přírodou."

„Procházku přírodou? Malfoyi, vzpomínáš si na posledně, kdy jsme byli Lese?"

„No ano. Ale nezdá se mi pravděpodobný, že by si v těchto dobách Pán zla vykračoval po Lese. Jestli sis toho nevšiml, tak má docela na pilno."

„Potulují se tu i jiný nebezpečný věci. A jak si vybavuju, máš v nouzi tendenci upalovat pryč a ječet jako holka."

„Oproti tomu tvýmu ztuhnutí hrůzou? Ano, to je mnohem praktičtější technika... Myslel jsem si, že běžíš přímo za mnou, ty idiote. A neječel jsem jako holka." Malfoy se majetnicky rozhlédl po lese. „Byl to – mužnej řev."

„Jasně..."

Harry se usmál a následoval Malfoye, který hrdě pochodoval napřed. Začínal si uvědomovat, že Zmijozelové mají extrémně podivné představy o tom, jak vypadá zábava.

Nehledě na to, že Malfoy se naprosto pletl ohledně toho, jak vypadá zábava.

Dosud.

„Nejspíš se divíš, proč postavili školu přímo u hrůzostrašnýho a smrtonosnýho lesa," řekl bezstarostně Malfoy. „Řekl bych, že si myslí, že určitý množství omračujícího strachu buduje charakter."

Harry cítil, že kdyby to byl tento případ, jeho charakter by měl byt vskutku impozantní.

Ve skutečnosti se mu tenhle les zdál o dost méně omračující strachem, než si to pamatoval z dětství. Slábnoucí světlo působilo, že se listy zdály být téměř průsvitné a vrhaly sotva viditelné zelené stíny na světlý povrch Malfoyových vlasů.

Harry se nepatrně uvolnil. „Řekl bych, že to není špatný."

Malfoy vypadal samolibě.

„Asi na něj mám akorát strašný vzpomínky. Ti obří pavouci, co se pokusili mě a Rona sníst..." zachvěl se Harry.

Malfoy přestal vypadat samolibě.

A taky se zastavil.

„Obří co?"

„Ehm, pavouci."

„To nemyslíš vážně."

Malfoyova tvář byla vždycky bledá. Mohla to být Harryho představivost, co ho přimělo myslet si, že zrovna teď vypadá bledší.

„Ty to myslíš vážně," řekl Malfoy a zíral na něho. „Ty maniaku! Jak jsi mě sem mohl nechat jít?"

„Tohle byl tvůj nápad-"

„Já nejsem ten, kdo věděl o krvelačných arachnidech!"

Malfoy se obrátil a začal se hnát nazpátek.

Harry se snažil nesmát. „A co strach budující charakter?"

„Můj charakter je dostatečně vybudovanej," vyštěkl Malfoy. „Kromě toho-"

Zastavil se, poslouchajíc. Harry za sebou zaslechl šustit listí a viděl, jak se Malfoyovy šedé oči rozšířily.

„K zemi!"