„Co tady dělá ten havranspárský?" diví se Harry a podezíravě se dívá na jednu tribunu, kde sedí osamocená postava s modrou šálou.

„To je Sherlock Holmes." vysvětlí jí John a přehodí si pálku do druhé ruky. „Mám s ním projekt do bylinkářství, tak čeká, až tady skončím."

„A já myslel, že je tady na konkurz." prohodí Sebestian, který se vznáší asi dva metry od nich.

„Na jaký konkurz?" nachápe John.

„Havranspárští mají konkurz na chytače, až tady skončíme s tréninkem." informuje je obvykle mlčenlivý Moran. „Pár už jich tady pobíhá, dívejte." ukáže dlouhán k jednomu konci hřiště, kde opravdu popochází pětice studentů s košťaty.

„Hele, plkáte nebo makáte?!" křikne na ně Greg a přiletí k trojci nebelvírských.

„Už jsou tady havranspárští." informuje ho Moran.

„Co?" rozhlédne se Greg, ale pak si jen povzdechne a pokýve hlavou. „Tak jo, pro dnešek konec." rozhodne a rozletí se dolů.

Ostatní ho následují s více či méně nadšenými výrazy.

Zatímco se nebelvírští převlíkají z dresů do školní uniformy, začal Havranspár s výběrem na pozici chytače. Sherlock slezl z tribuny, kde si pročítal herbář a bez nejmenšího pohledu směrem se kolegům z koleje se vydá k šatnám.

„Hej, Holmesi, co ty tady? Snad nechceš dělat chytače?" křikne na něj kdosi.

Sherlock rezavému studentovi věnuje jen jeden pohled bez výrazu. Už se s ním potkal, patří mezi idioty, co se rádi posmívají ostatním, ale Sherlock si nepamatuje jeho jméno. Nač udržovat v paměti něco tak bezvýznamného, jako je tenhle hňup?

„Tak co, Holmesi, zkusíš to? Nebo se tak bojíš, že jsi spolknul vlastní jazyk?" posmívá se zrzek. „Vsadím se, že ani neumíš pořádně lítat."

„Co se tady děje?" ozve se vedle Sherlocka John. Nebelvírský naštvaně pozoruje havranspárského, co se posmívá jeho- no, kamarád je asi přehnané označení, ale to neznamená, že John nebude Sherlocka bránit.

„Jen mě zajímalo, jestli Holmes dokáže chytit Zlatou." protáhne zrzek. „Nebo jestli aspoň ví, co je Zlatá zač. Schválně Holmesi. Dáme si závod, kdo dřív chytne zlatonku, jo? Ale jejda, já zapomněl, že ty ani nemáš koště." posmívá se dál a pár lidí okolo se rozesměje.

Sherlock si jen povzdechne a obrátí se čelem k Johnovi, ke kterému mlčky napřáhne jednu ruku.

Johnovi okamžitě dojde, že po něm chce jeho Nimbus.

„Víš, co děláš?" zeptá se John tiše.

„Vždycky." odpoví mu Sherlock krátce. „Koštěti se nic nestane."

„A tobě?" zeptá se John nejistě.

„Proč si o mě pořád děláš starosti?" zeptá se Sherlock nechápavě.

„Já nevím." rozhodí John rukama. „Asi proto, že jsme kámoši."

„Já nemám přátele." upozorní ho Sherlock trochu udiveným hlasem.

„Já vím, ale jiný výraz mě nenapadá." povzdechne si John a podá Sherlockovi svoje koště výměnou za jeho učebnice.

„Ty to vážně chceš udělat?!" vyprskne zrzek nevěřícně, než se rozesměje.

Není ani trochu složité přesvědčit ostatní, aby umožnili Sherlockovi a posměváčkovi tuhle soutěž. Upřímně na koštěti Sherlocka nikdo nikdy neviděl, protože mladík bojkotoval v podstatě všechny hodiny, které měl v prvním ročníku a to včetně létání. A pokud by prohrál, což všichni havranspárští očekávají, budou mít aspoň malou útěchu, že jsou v něčem lepší než Holmes.

Dva soupeři se vznesou do vzduchu a čekají, až jim havranspárská kapitánka dá signál, že zlatonka je už ve vzduchu.

„Ty jo, ohromuješ, Holmesi. Čekal jsem, že se ani neodlepíš ze země. Nebo že sletíš už ve dvou metrech." posmívá se Sherlockův soupeř, ale Holmes mu neodpovídá.

Hřištěm se rozlehne hvizd píšťalky a košťata se rozletí vpřed. Oba mladíci se rozhlížejí a hledají jakoukoliv stopu po zlatém míčku.

Netrvá to ani čtvrt hodiny, když si jí všimnou, jak se vznáší u jedné tribuny.

Oba dva okamžitě obrátí svá košťata za zlatonkou a bok po boku vyrazí vpřed. Sherlockovo koště je o trošku rychlejší a vypadá to, že Zlatou chytí on. Ale jeho soupeř, kterému už je jasné, že Sherlocka nepředhoní, obrátí své koště proti Holmesovi a pokusí se ho srazit dolů. Sherlock mu okamžitě uhne, takže útočník málem vlastní vinou skončí mezi sedačkami na tribuně, ale zlatonka se jim ztratí.

Ze země k nim dolehne nějaké pokřikování, ale nejde mu pořádně rozumět. A Sherlock se o to ani moc nestará.

Tohle poletování už ho začíná nudit, takže sotva si všimne zlatého míčku kousek nad trávníkem, zamíří si to přímo k zemi. Jako by ho vůbec nezajímalo, že letí střemhlav proti zemi, a že se při tom může zabít, pokračuje Sherlock dolů, kousek nad zemí, blíž než by si troufl kdokoliv z přítomných, let vyrovná, chytí zlatonku a o dost pomaleji přiletí ke skupince studentů. Se svým obvyklým znuděným výrazem seskočí z koštěte, vrazí zlatonku do ruky prvnímu havranspárskému v dresu a vydá se za nebelvírským, aby mu vrátil koště.

„Omlouvám se za zdržování, už můžeme jít." řekne Sherlock skoro bez zájmu.

„Zdržování?! Tohle bych vydržel sledovat celý den!" rozhodí John rukama, když je konečně schopen slova. „To, cos předvedl- To bylo naprosto úžasný!"

„Myslíš?" zvedne Sherlock pochybovačně obočí.

„To si piš, bylo to fantastický!" vykládá John s nadšeným úsměvem od ucha k uchu. „To by si netroufl ani náš chytač a to má pověst sebevraha. Nechápu, že nehraješ za svou kolej."

„To já taky nechápu, ale chci ho do týmu." ozve se vedle nich kapitánka havraspárského týmu.

„Jenže já do týmu nechci." zchladí její nadšení Holmes.

„Co? A proč ne?" nechápe John.

„Protože nemám nejmenší zájem paktovat se s bandou idiotů, co se mi ještě dvacet minut dozadu smáli do obličeje a to jen kvůli nezáživné a nudné hře, kterou jste tak posedlí."

„Mám chuť tě praštit." oznámí mu John s vážným výrazem. „Na jednu stranu seš skvělý a úžasný, ale pak vždycky řekneš něco, za co tě chci zmlátit."

„Než se rozhodneš, co z toho si vybereš, mohli bychom se konečně začít věnovat tomu úkolu?" zeptá se ho Sherlock s klidem.

John jen s povzdechnutím zavrtí hlavou, ale pak si hodí koště na rameno a přikývne.

„Jo, jdem." hlesne a vyrazí ke skleníkům.