„Ty toho moc nenamluvíš, co?" prohodí Arthur po chvíli nehybného ticha.
„Za to ty mluvíš rád," obrátí se k němu Khan čelem.
„To ani ne. Nebo aspoň myslím," zavrtí Arthur hlavou. „Ale vždycky, když jsem někde byl, tak tam byl ruch a zvuky, ale tady je ticho. A vždycky se mnou byl někdo, kdo mluvil nebo křičel nebo aspoň Marvin se svými depresivními průpovídkami," povídá Arthur s pousmáním.
„Kdo je Marvin?" zamračí se hned Khan.
„Jeden robot z mojí dimenze. Byl vyrobený jako nejchytřejší robot všech dob, jenže protože ví všechno, tak z toho je pořád v depresi a má pořád nějaké pesimistické řeči. Vypočítá ti pravděpodobnost úmrtí na kolik chceš desetinných míst přesně. V takových věcech se on vyžívá. I když většinou mi jen řekl, že mi tu pravděpodobnost neřekne, protože by se mi nelíbila nebo by mě moc vyděsila," vzpomíná Arthur s drobným úsměvem ve tváři.
„Taková technologie zde neexistuje," řekne Khan tiše, než dvěma kroky přejde blíž. „Řekni mi víc o své dimenzi."
„A co bys chtěl vědět?" zajímá se Arthur.
„Jak vypadá tvůj svět?" zeptá se Khan, než si sedne na druhý konec lůžka, než co je kočičák.
„Můj svět vypadá normálně. Nebo aspoň planeta Země je normální, protože vesmír je šílený. Nebo aspoň byla normální, ale pak ji Vogoni zničili kvůli dálnici," začne Arthur vyprávět.
- - o - -
Nadšený Arthur s ušima nahoru a se spokojeně mávajícím ocasem se akorát snažil Khanovi popsat, co věděl o schopnostech Srdce ze Zlata, když do vězeňské sekce přiběhl dost šokovaně se tvářící kapitán Kirk. Jeho pravá ruka Spock nebyl moc daleko za ním.
„Proč je v tom torpédu člověk?!" rozkřikne se Kirk, sotva stojí před jejich celou.
„V jakém torpédu?" zatváří se Arthur zmateně a trochu vystrašeně. Podívá se na Khana, ale ten sedí se zády rovnými jako pravítko a s kamenným výrazem kouká na jejich věznitele.
„Ve všech těch torpédech jsou lidé, kapitáne. Já je tam uložil," řekne Khan chladně.
Arthur jen vyděšeně vykulí oči. Khan strčil lidi do torpéd?! Ale proč?! Vždyť je chtěli vystřelit!
„Kdo sakra jste?" zeptá se Kirk, který netuší, jestli má být víc znechucený nebo zmatený. Naštvaný je ovšem pořád.
„Pozůstatek starých časů," začne Khan povídat a pomalu se během své řeči přesune z lůžka před sklo, které ho odděluje od těch dvou. „Geneticky sestrojený tak, abych mohl vést ostatní k míru ve válčícím světě. Ale byli jsme označeni za zločince a vyhnáni. Staletí jsme spali a doufali, že až se probudíme, všechno bude jiné. Ale po zničení Vulkánu vaše Flotila začala agresivně pátrat v odlehlých vesmírných kvadrantech. Objevili mou loď. Ale oživili jen mě."
„Muž jménem John Harrison ještě před rokem neexistoval," řekne Kirk vážně.
Arthur jen nechápavě hledí na Khanova záda a snaží se to pochopit.
„Johna Harrisona si vymysleli v okamžiku mého probuzení vaším admirálem Marcusem, který sledoval vlastní cíle. Zatajil mou skutečnou identitu," říká Khan naštvaně, jako by tohle bylo to nejhorší, čeho se na něm kdo dopustil.
Ale Arthur ví, že mu provedli i něco horšího. Vzali mu jeho lidi.
„Jmenuji se Khan," představí se terorista svým pravým jménem. Tím, které Arthurovi řekl hned při prvním setkání.
„K čemu by admirál Hvězdné Flotily potřeboval pomoc tři sta letého zmrzlého muže?" nechápe Kirk.
„Tři sta let?" vyhrkne Arthur překvapeně, ale nikdo si ho nevšímá.
„Protože jsem lepší," odsekne Khan v odpověď.
„V čem?"
„Ve všem," povídá Khan bez kapky skromnosti v hlase nebo ve tváři. Na druhou stranu, jestli je nejlepší, nemá proč být skromný.
„Marcus potřeboval ochranu před barbarskou hrozbou v civilizované době. Potřeboval mozek válečníka. Můj mozek. Pro vývoj zbraní a válečných lodí."
„Chcete říct." vloží se do rozhovoru Spock. „Že admirál Marcus porušil všechny zásadní předpisy, jen aby využil váš intelekt?" zeptá se s výrazem zdvořilého zájmu.
„Chtěl využít mou brutalitu." opraví ho Khan tichým nebezpečně znějícím tónem. „Jen intelekt v bitvě nestačí, Spocku. Nedokážete ani porušit předpis, jak chcete zlomit kost nebo vzít život?" ptá se s pohrdavým pohledem upřeným na Vulkánce.
Ovšem ten mu pohled neoplatí, místo toho sleduje kočičáka, který s ustaraným a ustrašeným výrazem sedí na lůžku, uši sklopené, zatímco zase z nervozity žmoulá svůj ocas. Je to přetrvávající zlozvyk.
„Marcus mě využil k vývoji zbraní," pokračuje Khan. „Pomohl jsem mu splnit jeho sen o ozbrojené Flotile. Poslal vás, abyste ty zbraně použili. Abyste odpálili má torpéda na nic netušící planetu. A pak úmyslně poškodil vaši loď na nepřátelském území, což povede k jedinému možnému výsledku. Klingoni budou pátrat, kdo za tím stojí, a vy nebudete moci uniknout. Marcus se konečně dočká války, o které mluvil. Války, kterou vždycky chtěl," povídá Khan tichým vemlouvavým hlasem.
„Ne," zavrtí Kirk odmítavě hlavou. Očividně nechce věřit tomu, že by tenhle muž mohl být něčím jiným než záporákem. Že by opravdový nepřítel mohl být někdo na jejich straně.
„Ne," řekne o něco hlasitěji a důrazněji. „Viděl jsem vás, jak střílíte do místnosti plné neozbrojených důstojníků! Chladnokrevně jste je zabil!"
„Marcus mi vzal mou posádku," hádá se Khan méně hlasitě, ale o to výhružněji.
„Jste vrah!"
„Ovládal mě skrze mé přátele!" štěkne po kapitánovi Khan, než se k dvojici za sklem postaví zády.
Chvíli je ticho, než Khan znovu promluví, tentokráte pečlivě kontrolovaným hlasem, ovšem Arthur, který na rozdíl od Kirka a Spocka vidí do jeho tváře, vidí bolest, která se tam během jeho řeči objevila.
„Chtěl jsem je propašovat do bezpečí. Ukryl jsem je do mnou navržených zbraní, ale přišli na to. Musel jsem uprchnout sám. A když jsem utekl, domníval jsem se po právu, že Marcus zabil všechny mé nejbližší přátele. Chtěl jsem mu oplatit stejnou mincí, ale než jsem stihl cokoliv udělat, Marcus mě znovu kontaktoval a znovu začal rozkazovat. Moje posádka je moje rodina, Kirku. Co byste neudělal pro svou rodinu?" obrátí se Khan zpět čelem k dvojici za sklem.
Ta jediná slza, kterou Arthur viděl, jak teče po Khanově tváři, už není v dohledu.
Než ovšem může kdokoliv z čtveřice začít mluvit, přeruší je rozhlas, který očividně mluví na kapitána.
„Neznámá loď, pane. Blíží se warpem přímo k nám."
„Klingoni?" zeptá se Kirk, aniž by odtrhl pohled od zajatce v černém.
„Ve warpu?" ozve se Khan „Ne, Kirku, oba víme, kdo to je."
„To těžko," promluví rozhlas. „Neblíží se od Kronosu."
To v Khanově tváři vyvolá skoro vítězoslavný výraz. Měl pravdu.
Kirk se ovšem ještě stále tváří nevěřícně a podezíravě.
„Odveďte ty dva na ošetřovnu," rozhodne Kirk nakonec. „Ať je neustále hlídá nejméně šest lidí." S těmi slovy se kapitán otočí a odejde dřív, než stačí Spock, který je mu v patách, začít protestovat.
Khan se zase tváří chladně a nepřístupně, za to Arthurova předchozí dobrá nálada je nadobro pryč, nahrazena strachem a starostmi.
„Khane," promluví Arhtur nakonec a pomalu se postaví. „Co bude teď?" zeptá se nejistě.
„Nic, co by ti mělo dělat starosti," řekne Khan vážně.
„Co?!" vyhrkne Arthur nechápavě a trochu naštvaně. A konečně pustí ocas z rukou, protože má příliš práce s naštvaným gestikulováním, aby ho mohl kroutit.
„Tvoje posádka je v torpédech. Nějaký Marcus ti vyhrožuje a chce začít válku. Letí sem nějaká loď a nejspíš je nepřátelská. Oba jsme ve vězení. A já si nemám dělat starosti?!" rozkládá Arthur rozčíleně rukama.
„Ano," přikývne Khan hlavou na souhlas.
„No tak to máš smůlu," založí si Arthur ruce na prsou. „Protože podle nich jsem tvůj komplic, tak si ty starosti dělat budu."
„A kdybys podle nich můj komplic nebyl?" zajímá se Khan a přejde o něco blíž ke kočičákovi.
„Stejně bych si je dělal," odpoví Arthur, ale už nezní tak naštvaně. Jen upřímně.
Na chvíli ti dva jen stojí těsně u sebe, mlčí a hledí na sebe, než je přeruší příchod tuctu obrovitých mužů v červených uniformách. Strážní, kteří je mají odvést na ošetřovnu, kde je také budou hlídat.
Arthur si je jistý, že ti všichni jsou tady kvůli jeho společníkovi. Pro něj by stačil jen jeden z nich.
- - o - -
Říct to ve zkratce – doktor McCoy není šťastný, že má ošetřovnu plnou vězňů a strážných. Vlastně dost hlasitě uvažoval nad reálným stavem inteligence a příčetnosti jistého Jamese Tiberia Kirka. Ale pryč nikoho neposlal, takže se Arthur a Khan mohli usadit každý na jednom lůžku a obklopeni strážnými čekat na věci příští.
Khan opět sedí s nepřirozeně rovnými zády, kolena u sebe, dlaně položené na stehnech, pohled bez mrknutí upřený přímo před sebe. Arthur sedí podobně jako on, až na to, že se o dost víc hrbí a ruce nemá položené, ale opět v nich drží konec svého ocasu. Vážně, je div, že ta věc ještě nevypelichala, jak často ji Arthur v posledních dnech kroutí v rukách.
Doktor McCoy svoje tiché nadávání pod nosem přeruší jen na okamžik, když procházel kolem Arthura.
„Doufám, že je vám jasné, že děláte zamilované oči na masového vraha," prohodí McCoy jako by nic.
„Co?!" vyprskne Arhtur šokovaně a celý zrudne. „Já nedělám- Já nejsem- To není pravda!" brání se, ovšem zní velice nepřesvědčivě.
„Jistě. Věřil bych vám to víc, kdybyste ho tak nehltal pohledem," prohodí McCoy skepticky. „Vám nevadí, co je zač?" zeptá se zvědavě, jako by kolem nich nebylo plno dalších lidí.
„Vadí," odsekne Arthur. „Ale chápu, proč to udělal," dodá trochu klidněji.
Vyslouží si tím od doktora zvednuté obočí.
„A co je vám vůbec od toho?!" naježí se Arthur vzápětí a naštvaně si založí ruce na prsou.
„Mně? Vůbec nic," ušklíbne se McCoy pobaveně, než pokračuje dál po své práci.
Arthur chvíli probodává jeho záda pohledem, ale pak se zase podívá před sebe. Na Khana, který dál nehybně sedí a bez mrknutí se na něj dívá. A Arthurovi dojde, že musel slyšet, o čem se on a doktor bavili a z pro sebe nepochopitelného důvodu zase zrudne.
Než ovšem stačí přijít s nějakou výmluvou nebo něčím, ozvou se nad nimi hlasy z lodního rozhlasu. Nebo jak tomu má Arthur říkat.
„Kapitáne Kirku," promluví neznámý mužský hlas.
„Admirále Marcusi," odpoví Kirk a Arthur sebou skoro trhne.
Admirál Marcus je ten chlap, co využívá Khana! Co tady dělá?!
Podívá se na Khana, ale ten se stále tváří stejně. Tedy jako nehybná socha.
A nad nimi Kirk pokračuje v hovoru.
„Nečekal jsem vás, pane. To je parádní loď, co máte," povídá Kirk.
„A já nečekal, že Harrisona zatknete v rozporu s rozkazy."
Arthur se naštvaně zamračí. Takže ještě ke všemu tenhle Marcus vydal rozkaz zabít Khana. Po tom, co mu všechno provedl a co ho donutil udělat.
„No," protáhne Kirk. „My jsme museli trochu improvizovat, když mělo naše warp jádro nečekanou poruchu. Ale to jistě víte, že pane?" dodá Kirk s větší jistotou.
„Nerozumím vám," odpoví mu Marcus s varováním v hlase.
„Proto jste tady, ne? Abyste nám pomohli s opravami. Proč jinak by se hlava Flotily osobně vydávala na okraj Neutrální zóny?"
To zní provokativně i Arthurovi.
„Hledáte něco, pane?" prohodí Kirkův hlas po chvilce ticha, což je dle Arthura buď dost náhlá změna rozhovoru, nebo drzé naznačení, že zde Marcus na své cestě vesmírem něco hledá. Třeba Khana nebo kráter po výbuchu. Například.
„Kde je váš vězeň, Kirku?" zajímá se Marcus.
Vězeň, uvědomí se Arthur. Takže on nebyl tak důležitý, aby se o něm posílaly zprávy domů. Po pravdě, Arthur si není jistý, jestli mu to má vadit nebo ne.
„V souladu s předpisy hodlám Khana dopravit na Zemi, kde bude souzen," neodpoví Kirk na admirálovu otázku.
Arthur si není jistý, jak moc dobrý nápad je říct chlapovi jako je Marcus, co mají v plánu. A že to není uposlechnutí jeho rozkazů. Ovšem vypadá to, že je jediný tady, kdo si dělá starosti.
Pořád má ruce založené na prsou, takže pro jednou z nervozity nedrtí svůj ocas a ten teď jeho emocionální stav může vyjádřit lehkým poškubáváním ze strany na stranu.
„Do prdele. Vy jste s ním mluvil," řekne Marcus a Arthur si dokáže živě představit, že se tváří jako rodič, jehož dítě udělalo přesně to, co mělo zakázané. Zase.
„Přesně tohohle jsem vás chtěl ušetřit. Riskoval jsem, když jsem toho hajzla probudil. Myslel jsem, že jeho intelekt nám může pomoci bránit se tomu, co se chystá. Ale mýlil jsem se. A teď mám na rukách krev všech, které zabil. Takže vás žádám. Dejte mi ho, ať můžu dokončit, co jsem začal."
„A co bych měl udělat se zbytkem jeho posádky, pane?" zajímá se Kirk.
Tentokrát už Arthur ocas drží a kroutí ho.
„Odpálit je na Klingony? Zabít 72 lidí? Vyprovokovat válku?"
Prosím, jen to ne.
„To on je ukryl do těch torpéd. Nechtěl jsem vás tím zbytečně zatěžovat," rozkřikne se Marcus.
Arthur může s čistým svědomím říct, že takhle debilní výmluvu ještě neslyšel.
„Viděl jste, co dokáže on sám," pokračuje Marcus ve své rozčílené řeči. „Co by asi provedla jeho posádka? Co vám ještě nakecal? Že je mírotvůrce? Hraje si s váma, chlapče, nechápete to? Khan a jeho posádka byli odsouzeni k smrti jako váleční zločinci. A teď jsme povinni vykonat rozsudek, než kvůli němu zemřou další lidé," chrlí ze sebe Marcus vztekle.
Všichni na ošetřovně při těch slovech hledí na Khana, v očích podezření, obavy a někdy i znechucení. Jen Arthur má ve tváři strach a nevíru.
„Požádám vás ještě jednu," pokračuje Marcus tónem člověka, jemuž se už dost vážně tenčí trpělivost. „Vypněte štíty. Řekněte mi, kde je."
Dlouho je ticho, kdy se Arthur obává, že Kirk Khana přeze všechno vydá a nakonec kapitán přece jen promluví.
A zalže.
„Je ve strojovně, pane," řekne Kirk a Arthur s úlevou vydechne, aniž by si předtím uvědomil, že zadržoval dech. „Hned ho nechám odvést k transportérům."
„Zbytek nechte na mně," řekne jen Marcus a tím skončí vysílání.
Arthur si nejistě poposedne a uvažuje, jaký plán asi Kirk má. Právě úmyslně neuposlechl rozkaz nadřízeného – dost nasraného nadřízeného se sklony dělat si, co chce a to za každou cenu, a přitom má loď s rozbitým motorem, která ani neletí. Možná by mohl admirála sestřelit z oblohy, ale to Arthur doufá, že Kirk neudělá, když má v torpédech lidi.
Jak z tohodle ven, to Arthur doopravdy neví. A pohled na Khana mu toho taky moc neřekne, protože obličej tohodle chlapa je stejně nehybný jako po celou dobu na ošetřovně.
Do háje taky...
Arhur sám by to nepoznal, všiml si jen, že loď hučí trochu jinak než předtím, ale-
„No, aspoň že už letíme," prohodí doktor McCoy a tou divnou věcičkou, kterou mával kolem Arthura, když ten se probudil na ošetřovně, teď mává kolem Khanovi hlavy.
Ten se vyšetření nijak nebrání, ale stejně promluví.
„Myslíte si, že jste ve warpu v bezpečí, ale mýlíte se," řekne tichým hlubokým hlasem, který slibuje budoucí hrůzy nebo aspoň budoucí problémy.
Všichni Khanovi věnují zmatený pohled, jen hezká blondýnka, kterou Arthur nezná, se vystrašeně zajíkne a rozběhne se pryč.
„Chytí nás?" obrátí se Arthur s obavami na Khana.
„Chytí. A zkusí zničit celou loď i s posádkou," řekne Khan s železnou jistotou v hlase.
Arthur by dal asi raději přednost falešné útěše.
Jako by v odpověď na Khanova slova se najednou celá loď otřese a trhne sebou tak silně, že někteří lidé a vybavení popadají na zem.
Jediný důvod, proč mezi nimi není i Arthur, je, že zaryl své obyčejně vypadající nehty tak hluboko do matrace, že ji i roztrhnul.
Ale toho si snad všimnul jen Khan, který i přes to všechno házení a kymácení sedí jak přibitý.
Arthur hned s panikou schová poškrábaná místa lůžka pod svým županem a rychle vrátí nehty do původní podoby. Skoro zapomněl, že jsou vysunovací, když je nikdy nepoužívá.
A pak sebou loď znovu začne házet a Arthur znovu zaryje nehty do matrace, aby si ušetřil pád na zem.
Najednou to zase všechno přestane, i když lidi kolem pořád křičí a hulákají a někteří už začali s přinášením raněných na ošetřovnu.
„Co to bylo?" obrátí se Arthur na Khana.
„USS Vengeance, Marcusova loď. Zkoušel nás sestřelit, ale z nějakého důvodu přestal," vysvětluje Khan klidně. „Ovšem nepochybuju, že brzy začne znovu."
„A my máme šanci?" ptá se Arthur, i když doopravdy nechce slyšet odpověď.
„Ne. Leda by se stal zázrak," řekne Khan v odpověď.
„Do háje," povzdechne si Arthur. Přežil Vogony, konec vesmíru, ty pitomé myši i Zafoda a teď ho sestřelí nějaký admirál Marcus. Do háje je ještě slabý výraz.
