I Malfoy poznal strach. Vážně!
Na zádech ho drásalo drsně otesané dřevo, písek mu pálil chodidla, pot mu stékal po celém obličeji. Lidé křičeli. Každou chvíli ho někdo šlehl bičem. Začal stoupat na osudovou horu, na jejimž vrcholu se tyčily dva kříže. Ještě několik kroků. Padl k zemi, chtěl si odpočinout , ale otočili ho, vzali do ruky těžké kladivo, asi patnáct centimetrů dlouhý tlustý hřeb a vzali jej za ruku. Jeho mysl vyplnila beznaděj, jakoby věděl, co se stane, ale nemohl tomu uvěřit. Ruku mu přiložili ke dřevu, železný hřeb ho zastudil na kůži, zvedli kladivo a to silou nemilosrdně udeřilo do hřebu.
„Neeeeee!"
„…Otevři oči!… Vzbuď se!"
Kladivo se zvedlo k druhému úderu. Ne, nezaslouží si to, není špatný člověk, nic neprovedl!
„Kámo, vzbuď se!"
Nebo provedl? Ne, tohle si nezasloužil!
„Scorpiusi, vzbuď se!"
Otevřel oči a zprudka se nadechl. Srdce mu tlouklo v krku, dýchal strašlivě rychle, tělo měl jako polité studeným potem. Když se soustředil na to, co vidí, uvědomil si, že se dívá na poněkud vyděšeného Albuse. Rozhodl se zachovat zbytky malfoyovské hrdosti.
„Co je?" pronesl ospalým hlasem, ale stále před očima viděl to těžké kladivo.
„Jak co je?" Albus byl trochu mimo pěšinu.
„No co je?"
„Ale co co je?"
„No co tak vejráš?"
„Já že vejrám? Ty tu sebou házíš jak ryba na suchu a já že vejrám?" Malfoy mladší mlčel. „Řval jsi jako pominutý."
Scorpius se na něj radši nedíval. Bral to jako potupu. Vztal a šel do koupelny. Každý zvuk mu přišel velmi výrazný a ostrý, drásalo mu to uši a nervy. Roztřesenýma rukama pustil ledovou vodu a omyl si tvář. Opřel se o umyvadlo. Albus se ho už na nic neptal a podle šustění deky pochopil, že šel zase spát. Byl mu za to vděčný.
Nechápal, co se stalo. Noční můry snad nikdy neměl. A už vůbec ne takové, ve kterých by ho ukřižovávali Židé. Ani nevěděl proč. Proč by ho někdo křižoval? A proč Židé? Je geneticky vzniklý mizantrop, ale ukřižování?!
Šel rázným krokem napříč knihovnou a pročítal si u toho Snář – to kvůli svým nočním můrám. Zapomněl se koukat před sebe a tak zabočil za roh a periferním viděním spatřil před sebou nějakou holku. Oba najednou se zastavili, ale neodtrhli oči od toho, co četli za chůze. Krok do prava. Posunula se stejným směrem. Pokusili se o totéž na druhou stranu. Scorpius zvedl aristokratickou hlavu a bylo mu celkem jedno, že má Slečnu S Miliónem Otázek čtyřicet dva a půl centimetru od sebe a řekl naprosto inteligentním lidským tónem:
„Uhni doleva, já uhnu taky."
„Proč ne obráceně?" zeptala se stejně neutrálně.
„Protože Anderson uklouzl ve sklepení."
„Anderson?"
„Jo, on se nad ním objevil Protiva, Anderson se mu chtěl pochopitelně vyhnout a zabočil doprava. Ona tam byla louže, co tam rozlili prváci nějaký sajrajt a on uklouzl."
„A ty v tom vidíš spojitost, proto nechceš zabočit doprava. Chápu," řekla jemně pobavena Weasleyová.
„Jsem cynik?"
Začala se upřímně smát.
„Jo, pozdravuj Doriana Graye."
„Koho?"
„Úkol na jasnovidectví?" zeptala se ignoruje otázku a ukazuje na Snář.
„Ne."
„Taky bych se divila, bereme čtení z ruky."
„Tohle je spíš dobrovolný přístup."
„Něco tě trápí?" pozvedla zvědavě obočí. „Zdálo se ti o tom, že jsi slyšel ve spaní hrát klarinet? To už se mi taky stalo, znamená to přílišnou starost o ostatní… A teď mi došlo, že tebe asi tyhle sny zrovna netrápí, tak čím to asi bude? Noční můry? Ve spaní před tebou vyroste obrovský žralok, který umí dýchat na vzduchu a hýbat se při tom a chce tě sežrat?"
„Jak dobrodružné… To máš ze skušenosti, co?" zasmál se. „A pak že já mám depresivní život."
„Jistě jsi na tom hůř, když se svými znalostmi musíš pátrat ve Snáři."
„Hlavně moc ani nevím, co hledám."
„Copak, pan Malfoy si neví rady? To je novinka."
„Neřeš."
„Tak jak to uděláme, zabočíme doleva, abychom byli v bezpečí?"
„Bude to jistota."
„Tak čau."
„Čau."
Minuli se hladce jako dva závodní BMW a dali se dál svým směrem. Zajímavý rozhovor, blesklo mu hlavou. Zvláštní, ani nikdo nezačal řvát.
Ve Snáři nenašel nic. A to se ten sen opakoval poslední tři noci pořád dokolečka. Albus ho budil někdy i několikrát za noc a stejně se ještě nezeptal, co ho tak strašlivě děsí. Scorpius nikdy nekřičel, a už vůbec ne za strachu, a už totálně vůbec ne ze snu. Ve spaní je tichounký jako to nejaerodinamičtější košťe. Deď se něco změnilo.
Blížila se první hodina Etiky. Scorpius to v knihovně vzdal a teď si sedal vzadu v učebně vedle Albuse, který už zamračeně listoval učebnici položenou na lavici. Scorpius zastrčil půjčený Snář do brašny a ani si nezačal vytahovat věci, než se zeptal Albuse:
„Nevíš o někom, koho by ukřižovali?"
Albus, který si právě prohlížel jakýsi graf se na mladého Malfoye pomalu otočil s pohledem, který jasně naznačoval, že se bojí o zdraví svého spolubydlícího.
„Já jen tak, kdyby náhodou," vysvětlil klidně Scoprius a vytáhl si z brašny brko a pergamen.
„Nesnažíš se předstírat, že si budeš dělat poznámky, že ne?" Albus měl evidentně rýpavou a ironickou náladu.
Scoprius se na něj ušklíbnul.
„To je kamufláž," vysvětlil, jako by to byla samozřejmá věc. „Na něčem musíme hrát lodní bitvu."
„Abys zase vyhrál a pohladil své ego." To nebyla otázka.
„Nevíš, kdo byl Dorian Gray?"
„Normální otázky bys v zásobě neměl?"
Dveře učebny se zavřely. Teprve teď se Scoprius rozhlédnul. I když byli ve sklepení, bylo tam poměrně dost světla z kouzelných podzemních oken – stejných, jaké měli na Ministerstvu. Lavice byly tak nějak divně v obloucích a katedra vůbec nevypadala tak výhružně jako v ostatních třídách.
Ze zadu mezi lavicemi kličkoval tmavovlasý muž. Třicet mu ještě nemohlo být – rysy tváře měl ostré, ale hladké. Byl neuvěřitelně vysoký a oblečený byl tak nějak… lidsky. Možná by někdo řekl, že až mudlovsky. Světle modré džíny, černé tričko s logem Aerosmith (což Scorpius dokázal ocenit) , šedá arafatka ledabyle ovázaná kolem krku a samodřejmě kvalitně ošoupané tenisky.
Posadil se okamžitě za katedru a zkoumavě si prohlížel studenty.
Lehce vlnité vlasy měl vzadu sepnuté do koňského ohonu a pohled zelených očí byl svým způsobem magnetický. Na Scorpiuse působil jako klasický rocker s nevalným množstvím peněz. Soudě po prošlapané podrážce pravé nohy, nedávno kulhal. Zlomená noha nebo tak něco, protože před chvílí se třídou prošel celkem normálně. Ale to by se podrážka neprošlapala tak moc. Možná má bolesti a dneska si vzal větší dávku léku – to vysvětluje ty skleněné oči. Ale celkově vzato to byl sympatický výjev, který na ně koukal s lehkým úsměvem.
„Aha, u vás jsem ještě nebyl," řekl s jemným humorem. „Tenhle kukuč bych si pamatoval." To ukázal na Scorpiuse a Albus se dneska poprvé škodolibě zasmál. Nejen on. Malfoy to bral podle tradice rodiny sportovně a povýšeně ignoroval rozruch. Myšlenka na křižování mu najednou vyletěla z hlavy. „Taaakže… Jste všichni?"
Třídou se ozvalo souhlasné zahučení.
„Fajn." Zvedl se z křesla a posadil se na stůl čelem k nim. „Ty učebnice sem nosit nemusíte, nebudeme je potřebovat. Ty jsou pro domácí použití." Pár lidí si šťastně oddechlo. „Takže," nasadil trošičku věcnější tón. „Abychom v tom měli jasno, nebude to tady probíhat ve stylu já diktuju, vy píšete. Ani si tu neotevřeme laciný diskusní kroužek. Jestli vás zajímají témata v osnovách, všechno je to na pergamenu na konci učebnic, což si můžete prostudovat po škole. Na otázky ohledně programu odpovím na příští hodině. Jmenuju se Caspius Berry, narodil jsem se v Londýně, nesnáším lži a přetvářku. A ano, poslouchám mudlovskou hudbu. Je dobrá."
Weasleyová vypadala, že začíná pochybovat, jestli pero a perganem na poznámky bude potřebovat a začala převrácet pero mezi prsty. Scorpius mimovolně škrábal něco na kus pergamenu před sebou, ale z Berryho nespustil oči. Něčím ho fascinoval.
„Kdybych nadhodil téma aristokracie, jak byste ho definovali?" zeptal se Berry a Scorpiusovi najednou přišel strašlivě nesympatický. Tuhle tématiku bytostně nesnášel, protože ho házeli do jednoho pytle s třicet let starou aristokracii.
Chvíli bylo ticho, až když se už dlouho nikdo neozval, přihlásila se Štěkna.
„Ano, slečno?"
„Weasleyová. Je to nejvýše společensky a sociálně postavena vrstva. V dávných systémech to byl základ vlády."
„A dneska?"
„Přežitek, který si občas nehodlá připustit, že moc ho opustila." Při téhle jízlivé poznámce měl Scorpius chuť ji schodit ze židle.
„Zajímavý názor," pokýval Berry hlavou. „Má někdo jiný?"
Albus vysoko zvedl obočí a podívali se na sebe se Scorpiusem. Zdálo se jim to, nebo Berry právě neuznal odpovět Štěkny?
„Kdysi to byl důležitý status, ale dneska už nejsou symbolem krutosti a zneužívání peněz, ne?" ozval se nějaký vychrtlík z Mrzimoru.
„To právě záleží na pohledu těch, kteří k aristokracii nikdy nepatřili," odpověděl mu Berry. „Jde o to, že dnes už neexistuje žádný zákon, který by někoho zvýhodňoval nebo naopak odebíral mu možnosti. K něčemu takovému se můžeme už pouze dopracovat tvrdým úsilím."
„Ale co když budeme v budoucnu žádat o práci a příjmou někoho, kdo má menší kvalifikaci než my, nižší vzdělání, ale má jméno a peníze. Co když to přecejen někde ještě platí? Co když někdo dostane víc jen proto, že už víc má? Tohle protiprávní není?"
„Jméno?"
„Dale."
„Protiprávní jsou samozřejmě úplatky, pane Dalee, takže peníze by velkou roli hrát neměly. Každopádně neznám žádný způsob, který by umožňoval zákon, aby se dalo penězy něco vyhrát. Ale jestli někdo někoho zvýhodňuje kvůli jeho původu či známosti, bohužel se nedá říct, že by udělal něco nezákoného, ale co se dá říst určitě je, že má zastaralé vychování a poněkud amorální myšlení."
„Proč amorální?" zeptal se mimovolně Scorpius. Dlouho se na hodině neozval. Někdo na druhé straně učebny si musel říct, že ho muselo něco vytočit. Ale jeho hlas byl klidný a zvědavý.
Berry se na něj podíval trošičku překvapeně, že na tuhle větu někdo reaguje. Štěkna se na něj otočila.
Mlč, přitahuješ pozornost!
Nebudou mě urážet!
Neurážejí tě!
Urážejí. Nekonkrétně, ale urážejí.
Pravidlo číslo pět o pozornosti okolí. Následky si přičti sám.
„Osobně si nemyslím, že by někdo měl mít navrch jen proto, jaký má původ," vysvětlil Berry. „Toť můj názor, nevnucuju vám ho."
„To respektuju a souhlasím s tím, ale myslím, že slovo amorální je poněkud přehnané."
„A to proč?"
„Proč? Protože ten člověk nemůže za to, komu se narodil, může působit mimo ten aristokratický pojem, třeba ani nečeká, že mu někdo dá navrch." Ani nevěděl proč, ale najednou se v něm nahromadil vztek a měl potíže ho v sobě stlumit. „Možná se snaží postavit na vlastní nohy a jméno mu v tom jenom překáží. Ale je rád, že práci dostal, měl stejné šance, jako ostatní, neoháněl se původem, nikoho do ničeho netlačil."
„Tyhle případy tady teď neřešíme, Malfoyi," ozvala se Weasleyová.
„Nepleť se do toho, Štěkno."
„Já jen že tohle je individuální případ, šlechetná výjimka, která se může považovat za extrémní dobročinný obrat aristokraty, ale teď jsme tady řešili ty případy, co se tváří jako páni světa a neuvědomují si, že jim historický význam nic nedá."
„A kdo řekl, že tyhle případy řešíme?"
„Pro inteligenta je to samozřejmost."
„Ne, inteligent počítá se všemi možnostmi." Obočí se ji zužila, ale nevypadala naštvaně. Scorpius se znovu obrátil na profesora. „Já jen že házet do jednoho pytle všechny, co kdy měli nějaký aristokratický původ je víc amorální než jejich zvýhodňování někým, kdo k tomu nebyl žádným způsobem tlačen."
Berry se na chvíli zamyslel.
„A nemyslíš si, že je lidé házi do jednoho pytle třeba proto, jaké s aristokracii mají zkušenosti?" To nebyla jízlivá otázka. Čekal na odpověď.
„Odsuzovat někoho, aniž by ho někdo osobně poznal, je sprosté nálepkování. Momentálně nevidím rozdíl mezi tím, jak vy tady mluvíte o aristokracii a jak kdysi aristokracie odsuzovala mudly."
„Já tak o aristokracii nemluvím a taky nikdy nebudu, pane Malfoyi," řekl krátce Berry a jeho hlas zazněl jako by ukončoval debatu. „To pouze vzešlo z toho, co už řečeno bylo."
„Ale uznejte, že přesně takové je veřejné mínění."
Chvíli bylo ticho.
„Faktem je," Berry opatrně volil slova. „že spousta lidí takto uvažuje. Nemůžu říct, že všichni, ale část určitě. Určitě pochopíte, že někteří z nich k tomu mají osobní důvody."
„A týkají se ty důvody i potomků těch, kteří ty jejich osobní důvody zavinili? Mně totiž nepřipadá, že bych někdy někomu nějak zvlášť ublížil."
Berry se najednou usmál a řekl na celou třídu:
„Mám takový pocit, že náš přítel narazil na kámen úrazu." Pojmenování Scorpiuse přítelem rozesmálo Ala a Scorpius se malfoyovsky ušklíbnul. Berry vztal a kulhavě se prošel k tabuli. Lektvar na bolest přestává působit, pomyslel si Scorpius. Berry vytáhl hůlku a ťuknul ní do tabule. Začaly se na ní objevovat definice a studenti si začali zapisovat do sešitů. Scorpius se vpíjel očima do tabule a pohlcoval slova zrakem a mozkem. Albus si toho všiml a jen zakroutil otráveně hlavou a spal dál.
„Není tak důležité, co je nebo byla aristokracie, co udělala, ale je třeba si uvědomit, že jsou to stejné lidské osobnosti jako vy všichni tady nebo já. Individuální přístup ke každému člověku bez výjimky – to je základ objektivizmu. Pokud bude někdo nadále brát aristokracii jako něco špatného, ať už z jakýchkoli důvodů, není žádný rozdíl mezi nimi a bývalými příznivci Voldemorta. A nepřeháním. Je to tatáž dyskriminace, jakou zažívali mudlové a nečistokrevní kouzelníci ve válečném období."
Scorpius nějak zapomněl, že chtěl hrát s Albusem piškvorky, dokonce zapomněl, že se chtěl na hodině dobře vyspat. Nesympatie k Berrymu pominula. Ten týpek měl recht.
„Hodina sice ještě nekončí, ale za domácí úkol si prostudujte osnovy, přečtěte si téma na straně pět až šest a napíšete mi, co si o tom myslíte. Tohle se opsat nedá a samozřejmě čekám, že ve vašem věku by ta reakce mohla mít nějakou úroveň. Je mi jedno, jak dlouhé to bude, jestli tři stopy nebo pár řádek. Jenom abyste se vyjádřili pořádně. Poznám to. Svědomí je vaše. V kolik zvoní?" Podíval se na staré otrhané hodinky.
„Za patnáct minut," odpověděl mu Albus.
„Fajn. Dneska už nic řešit nebudeme, když je to první hodina. Podívejte se teď na to čtení a pak můžete jít."
Za čtvrt hodiny vycházeli z učebny se smíšenými pocity.
„Co si o něm myslíš?" zeptal se Albus.
„Excentrický, trvale fyzicky postižený, prozíravý, někdy otravný," odpověděl mu krátce Malfoy, když si schovával za chůze sešit do brašny.
„Takže celkem fajn," zasmál se Albus. „Poznámky ode mě nedostaneš." Zazněl varovně.
„Nebudu je potřebovat," řekl takovým tónem, že věrně napodobil velmi povýšeného aristokrata a Albus se začal řechtat. „Kdy s ním máme další hodinu?"
„V pondělí."
„Já se tak těšil na tenhle víkend!"
Zahnuli za roh a stoupali do mramorových schodů.
„Vždyť před týdnem byly Vánoce! Jo, vlastně. Desáté pravidlo," řekl rychleji, než Scorpius stačil otevřít pusu. „Ty nemáš volna nikdy dost." Malfoy jen přikývl pobaveně hlavou.
„Učíš se rychle."
Procházeli Vztupní Halou k Velké síni.
„Proč ses ptal na to ukřižování?" zeptal se najednou a Scorpiusovi se vrátila špatná nálada. Potter se zase moc ptá. „A na to jméno?"
„To je moje věc."
„Já jen že mi to znělo nějak povědomě."
„Co? Dorian Gary?" Scorpius se překvapeně zastavil a Albus taky.
„Jo, myslím, že jsem viděl Rose něco takového číst. Něco s obrazem."
Scorpius se dal zase do pochodu a nálada mu zase klesla. Už myslel, že narazil na stopu. Moment. Doran Gray přece s tím snem neměl nic společného! Proč to, sakra, řeší?!
„To nemůže být z knihy, to bych o tom věděl."
„Třeba to nebyla kouzelnická kniha. Možná je mudlovská," uvažoval nahlas Albus. „To je náhodou docela možný, Rose se o tyhle věci zajímá, říká, že se to dobře čte a… Scorpiusi?"
Ten ho dávno neposlouchal. Stál pár metrů za Alem a nevěřil vlastním uším. Jak mohl být tak hloup…? Totiž, pardon, jak mohl pominout ten samozřejmý fakt? O mudlovskou literaturu se nikdy nezajímal, ale Štěkna přece ano! A hodně o tom ví! A není řečeno, že ten sen má něco společného s kouzeníky, ne? Tam se ani nic magického nedělo. Hrubá síla, žádná kouzla.
„Co stojíš? Já mám hlad."
„Cože?" Scorpius byl mimo. Albus na něj koukal trochu vyjeveně.
„Večeře. Normální lidi to dělají, když se blíží večer. Jedí."
„Víš co, já nemám hlad." Albus na to zvedl obočí. „Zajdu si ještě něco zařídit."
„Teď?"
„Jo, teď. Hned. Okamžitě."
„Já vím, co znamená slovo teď!"
Ale Scorpius už ho neslyšel. Běžel po schodech nahoru do knihovny. Měl ještě čas, nemohli ho vyhnat. A nikdo tam teď nebyl. To byla výhoda.
Zastavil se ve dveřích a přemýšlel, kam nejdřív. Rozešel se knihovnou a doufal, že najde to, co hledal.
Zahnul do uličky Vědy o mudlech.
Literatura.
Literatura patnáctého století… Fantastická četba… Známky kouzelníků v mudlovské literatuře… Prsty mu klouzaly po kožených hřbetech. Každou knihu bral do ruky a v rejstříku hledal jméno Dorian Gray.
Mudlovská populární literatura.
Otevřel těžkou knihu a rychle projížděl zrakem seznam.
D… D, d, d, d… Dorian Gray tady není. Proč? Něco s obrazem. Albus říkal, že je to něco s obrazem. O… Obraz Doriana Graye. Trefa!
Nalistoval si příslušnou stránku a četl vestoje shrnutí. Weasleyová měla pravdu. Byli si s hrdinou někdy podobní. Jedno bylo jasné: měl nedostatek informací v mudlovském světě. V téhle části světa určitě. A Štěkna má cenné informace. Kdyby se jí nějak chytře zeptal… Ne, to by byl pokles na cti. Vrátil se do seznamu titulů, ale ani pojem ukřižování ani Židé tam nenašel. Rozhodl se vrátit alespoň k tomu Grayovi. Aristokrat se zastřenou minulostí, který nechal svůj portrét stárnout místo sebe. Tu knihu si fakt musí přečíst.
„Co ty tady děláš?"
