Seven Seas
Zatím moje nejméně „work-safe" kapitola. Předem varuji: sex, i když možná ne tak explicitní jako jinde (žádné ‚zasuňte konektor A do slotu B', jak je ten krásný výraz), zmínka o docela ošklivém násilí a hlavně se mi pořád množí kletby. Asi to bude tím, že je to na pirátské lodi, tak se mi sem tam nějaké sprosté slovo… hodí. Holt, když je hrdina pár let na moři, taky trochu zvlčí…Snad to nikoho neurazí. Koho ano – ať nečte, byl varován. Děkuji. Komentáře vítám jako marnotratné syny – oslavou a hostinou! :DD
(P.S. Nyní s opraveným pravopisem.)
Kapitola čtvrtá
Nebudu zapírat, že kromě úklidu jsem se v kapitánské pracovně také trochu porozhlédl. Jen tak, samozřejmě. Po něčem užitečném. Koneckonců, to, že jsem teď vázán přísahou pirátovi, neznamená, že jí budu vázán navždycky; svůj sen o práci u námořnictva jsem jen odložil, nevzdal jsem se ho.
Mapy se zdají být docela obyčejné. Ale lodní deník, který v rychlosti prolistuji, to je jiná! Kompletní seznam Kirklandových zločinů? Zajímavé! A je to docela napínavé čtení. Tak se zdá, že on i jeho posádka jsou skutečně piráti a ne privatýři, protože podle záznamů v deníku Brittannia drancuje i lodi zemí, se kterými Angličani nejsou zrovna ve válce. Ovšem… zjevně neútočí na britské lodi a ony neútočí na ni. Hleďme. Vypadá to, že i když Kirkland není přímo pod kontrolou Jeho Veličenstva, je Brity nějakým způsobem… zřejmě tajně… tolerován. Maličko se usměju. Za tuhle informaci by americké, francouzské nebo portugalské námořnictvo bylo ochotno platit zlatem… španělský guvernér v Port-Royale by klidně prodal vlastní matku, aby ten lodní deník dostal do rukou… A to jsem si jistý, že jiné, ještě větší poklady budou ukryty v těch zamčených skříňkách a šuplících. Až jednou budu mít čas, možná si zkusím vyrobit šperhák.
Tak a teď k dalším záležitostem.
Jsem si jistý, že mi náročný den ještě nekončí; ať už mi osud chystá cokoli, musím na to být připravený. Svléknu se do půli těla, abych prozkoumal škodu, kterou na mě piráti zatím stihli napáchat.
Trochu mi dělá starost hrudní koš, kam jsem to od Arthura schytal nejvíc. Nemyslím, že bych měl polámaná žebra, ale trochu se bojím, že by nějaká mohla být prasklá. Jau! A bolí na dotek! Nutně je potřebuju stáhnout, aby se mohla pořádně zahojit. Uniformu mám bohužel z tuhé látky, která se na obvazy nehodí, a stejně ji mám vepředu celou od krve od toho říznutí na krku, ale naštěstí moje košile je použitelná. Pomocí nožíku na dopisy ze zásuvky Kirklandova stolu ji nařežu na pruhy, které si hodně pevně zavážu kolem trupu.
Hm. Ano. A ten nožík si zasunu do boty.
Ták. Ještě si vytahám třísky a vypláchnu všechny odřeniny rumem z jedné z nerozbitých karaf. Pálí to jak čert, ale když si zavdám rumu, je bolest hned snesitelnější.
Úplně nakonec si prsty pročísnu vlasy, hlavně ten neposlušný pramen vpředu, co se ne a ne nechat zkrotit.
Výborně, jsem jako nový!
Ze zvědavosti… a přísahám, že v tom nic jiného než zvědavost není… se mrknu na svůj odraz do zrcadla na stěně. Hmm… není to vůbec zlé. Potlučený zevnějšek mi dodává drsně mužného vzhledu přístavního rváče. Služtičky, se kterými jsem radil u nás doma, by při tom pohledu jistě omdlévaly!
Jestlipak by to zabralo i na… mm… třeba na piráta?
Vyberu úplně náhodný teoretický příklad… třeba na jistého piráta se zelenýma kukadlama…?
Ehm.
Raději si odpočinu. Zasloužím si to.
Posadím se do Kirklandova křesla a vyhodím nohy na stůl. Zavřu oči.
Když už jsme u toho, zajímalo by mě, jestli už se Kirkland ve své kajutě uložil ke spánku. Hm. Hmm. Určitě ano. Jistě se převlékl do něčeho pohodlnějšího… třeba do noční košile z jemné látky, pod kterou by se nenápadně a nevinně rýsovaly ty dva hrbolky na jeho hrudi… lehl si na postel, oči přivřené, ruce uvolněné a položené na polštáři nad hlavou… a teď leží… odpočívá… hrudník se mu lehce zdvihá… když najednou vtrhne dovnitř zuřivý a vášnivý Američan a…
Pro Kristovy rány, dost už! Co mi to ta moje zvrácená představivost dělá? To už jsem na moři tak dlouho, že se nedokážu soustředit na nic jiného než na to, jak zprznit pirátského kapitána?
Vyskočím z křesla na nohy a začnu rázovat po kajutě. Sem a tam, sem a tam, ale Arthura Kirklanda pořád nemůžu dostat z hlavy! Sakra! Sakra! Od chvíle, co jsem se na něj prvně podíval, musím myslet jenom na to, jak ho zničit nebo jak se mu dostat mezi stehna! Kopnu do stolu. A to mě tak neskutečně štve!
Nevydržím to. Nechci čekat do rána! Potřebuju… musím… musím něco udělat! Třeba se s ním zase porvat… i když to už by moje žebra asi nevydržela… třeba mu vrazit nůž na dopisy do břicha nebo s ním aspoň promluvit a dozvědět se, co po mně vlastně chce! To je jedno! Cokoliv!
Ale hlavně hned!
Seberu ze stolu hromádku zlatých knoflíků, které jsem sesbíral během úklidu. To jako záminka postačí.
A rozrazím dveře do jeho kajuty!
Při troše štěstí by zrovna mohl být nahý.
Není. Vlastně vůbec není vidět. Potlačím zklamané vzdychnutí. Popojdu o pár kroků hlouběji do místnosti; dveře z pracovny se za mnou zhoupnou v pantech, zavřou se a nechají mě ve tmě. V Kirklandově kajutě je ticho. Až moc velké ticho. Takové, že se i můj vzrušený a poblázněný mozek uklidní a začne zase pracovat.
Neměl jsi sem chodit, pitomče, varuje mě. Ne bez zaklepání. Kdo ví, co číhá v temnotě.
Hm. Trochu pozdě.
Moje oči si pomalu zvykají na tmu. Ten tvar přede mnou bude postel – zřejmě veliká, honosná, s nebesy. Jedna z mála známek toho, že si Kirkland umí svoje pirátské bohatství vychutnat. Za lůžkem jsou vidět dvojitě prosklená okna s nádherným výhledem na moře. Díky záďové lucerně a maličkému srpku měsíce sem proniká alespoň nějaké světlo.
Přiblížím se k posteli. Potřebuju se podívat na spícího Kirklanda, i kdyby to mělo být to poslední, co udělám…
Ve stejný okamžik, kdy vysypu hrst knoflíků na noční stolek, se za mnou ozve klepnutí.
„'meričane."
Bleskurychle se otočím. Mezi tmavými stíny vedle dveří vidím jeden ještě temnější, kterého jsem si předtím nevšiml. Pohne se a jeden měsíční paprsek se odrazí od skla… od skleněné láhve… kterou drží ve stínech schovaný pirát. Zvedne ji. Napije se. Ucítím závan rumu.
„Olejová lampa, 'meričane. A křesadlo. Nalevo."
Hlas má táhlý a líný, mírně zastřený alkoholem. Zatímco se nahoře na palubě baví smečka jeho druhů, Kirkland slaví po svém. Pije potmě a sám.
Zapálím lampu na nočním stolku.
Ano, převlékl se. Ale ne do noční košile.
Vypadá, jakoby se vyfikl na nějaký snobský anglický bál nebo tak něco; samé krajkové rukávy, nažehlené náprsenky a zlaté knoflíky. Samozřejmě má i svůj kabátec a kapitánský klobouk naražený až k obočí a dokonce i svou masku – svou pásku přes zdravé oko. Pravici má nonšalantně položenou na opěradle křesla, dlouhé nohy ve vysokých kožených botách křížem. Jediná věc, která narušuje dojem, že právě sedí modelem při malbě obrazu, je ta napůl vypitá láhev rumu.
Oh, a abych nezapomněl… taky vůbec nevypadá překvapeně, že mě vidí.
Zato já si najednou nemůžu vzpomenout, proč jsem přišel.
Kirkland má lehce zardělé líce od alkoholu, ve tváři výraz královského majestátu a v oku mu tančí odraz plamenů. Je malý a štíhlý a arogantní a silný a zkurveně perfektní. Stojím před ním v improvizovaných obvazech a zakrvácené uniformě a mám sucho v ústech.
Usměje se na mě úsměvem šelmy. „Tak jsi přece jen přišel, 'meričane," zamumlá ztuhlým jazykem. „Už jsem skoro přestával doufat…"
Shit. Oh shit.
Na malou, maličkou chviličku se ho skoro až bojím. Už dlouho jsem si před nikým nepřipadal tak… obyčejný. Průměrný dvacetiletý cucák, co je na moři sotva půl dekády a na Independence poprvé zavadil o zodpovědnou práci. A jako takový se opovažuju měřit síly s tímhle mořským vlkem? Co si to sakra namlouvám? Že se mu můžu rovnat? Že v něm smím vidět třeba i potencionální sexuální objekt? Směšné. Směšné.
Ne. Ne, sexuální objekt vidí nanejvýš tak on ve mně. Pravděpodobně právě proto mne ušetřil.
Ale chvilku to celé skončí, protože jestli se mě pokusí povalit na záda, dopadne to špatně! Možná jsem jen obyčejný americký voják, ale mám jisté hranice a standardy; a to by v tom byl hrom, abych se poddal… pro všechny případy mám ještě ten nožík v botě… jestli si něco zkusí, jeden z nás nepřežije…
Kirkland pohupuje poloprázdnou flaškou; naposledy se napije, pak ji odloží na zem. Netrpělivě si zabubnuje prsty do stehna.
„Nemůžu ti pořád říkat jenom „Američane", 'meričane. Jak se jmenuješ?"
Řeknu mu to. Nejsem ani známý ani důležitý, abych měl důvod své pravé jméno tajit.
„Alfred," mumlá. „Alfred," zopakuje, jakoby si zkoušel, jak mu moje jméno chutná na jazyku. Mluví tiše, napůl opile a napůl schválně zastřeně, a můžu se plést, ale zdá se mi, že v jeho hlase slyším touhu. Hlava mi říká, že to je špatné znamení. Ta věc v mých kalhotách tvrdí opak.
„Takže, Alfrede F. Jonesi, pojď sem." Líně se usmívá, oko přivřené, je tak uvolněný, jak jsem ho ještě neviděl. Určitě díky rumu. Špičkou jazyka si přejede rty – ty lákavé pružné rty, kterých jsem si všiml, už když jsme spolu prvně mluvili. Bože. I na mě asi působí těch pár loků rumu, které jsem měl. Chci ho.
Chci ho…
Zabít.
Nebo ošukat rovnou tady v tom křesle.
Hlavně ho chci slyšet křičet, nejlépe moje jméno. Udělám pár kroků k němu. Mohl bych se ho dotknout. Mohl bych…
„Zuj mi boty, Jonesi," špitne vyzývavě.
Nemůžu se rozhodnout, jestli mi ten rozkaz připadá spíš ponižující nebo sexy. Hm, ale když si budu počínat dost opatrně, budu mu moct sáhnout na stehna… oh, tohle rozhodlo! Poslechnu. Pokleknu na jedno koleno k jeho nohám a začnu stahovat leštěnou teletinu z Kirklandových lýtek. Pokud si pirát všiml, že na něj sahám víc, než je nutné, nekomentuje to.
Je nezvykle čistý a pod tím rumovým odérem voní trochu po soli a potu, hodně po čaji a vzdáleně po nějaké lehké, možná květinové kolínské.
„Klobouk, Jonesi." Sundám mu ho. Pak následuje ještě: „pásku, Jonesi" a „kabát, Jonesi", jako bych byl nějaký sluha; to všechno je doprovázené pohledy zpod víček a výsměšnými a hladovými měkkými úsměvy. V tu chvíli už vím, že mě chce stejně jako já jeho… je vzrušený, jak jsem si všiml podle bulky v jeho klíně… jen ještě nevím, co udělám, až se skutečně pokusí uplatnit nějakou dominanci. Raději si se mnou nehraj, kapitáne. Zkusíš něco a…
„Mmm… a Jonesi?"
Když tu zdánlivě odnikud vystřelí ruka a chytí mě za límec uniformy. Pirát mě stáhne na svou úroveň. Cítím horký alkoholický dech na tváři, zatímco se mi ty graciézní ručky ovíjejí kolem šíje jako dva hadi, a celé pirátovo tělo se oh, tak ochotně vypíná vstříc mému tělu.
„Teď mě smíš vzít do postele, ty proklatej 'meričane," broukne Kirkland.
Ah.
Jistě.
…
Vzal jsem Kirklanda do náručí. Chytil jsem kapitána Arthura Kirklanda pod zády a pod koleny a vzal jsem ho do náručí jako dítě nebo ženu a on mě… hm… nezabil.
Když se na to podívám s odstupem, uvědomuji si také, že to byl jeden z momentů v mém životě, kdy bylo nejobtížnější zůstat hrdinou.
Kirkland tu byl, byl tady, v mých pažích, měl v sobě víc jak půl láhve rumu a byl bezbranný a ochotný. Vím, že jsem hrozně dlouho jen stál, naprázdno polykal a přitom cítil jeho ruce kolem krku a jeho horké, žhnoucí tělo v náruči. Uvažoval jsem, jestli mám právo udělat něco, čeho bude Kirkland ráno litovat; jestli mám právo využít ho a vzít si to, co chci, jen proto, že on je bezectný pirát a já poctivý chlap. Vím, že jsem bojoval sám se sebou.
Naštěstí můžu hrdě říci, že ačkoli mě to stálo ohromné úsilí, nakonec se mi podařilo dát přednost čistému svědomí.
„Jste opilý, kapitáne" řekl jsem hrdinně. „Měl byste jít spát."
„Jsem opilý," připustil Kirkland a usmál se. „Ale to neznamená, že nevím, co chci. Tak mě nenuť vydat ti to rozkazem."
…
Není zas tak lehký. Proti mně je sice maličký, ale samý sval a šlacha, takže nemusím mít pocit, že bych ho rozbil, kdybych se ho dotkl neopatrně.
Položím ho na záda na jeho vlastní lůžko a zakleknu vedle něj.
Tentokrát si dám tu práci a pečlivě rozepínám každý knoflík.
Podřizuje se mi, což bych od něj nikdy nečekal. Koho by napadlo, že by někdo jako Kirkland vůbec dokázal být submisivní? Ale kupodivu to umí. Přizpůsobuje se mému tempu; zvedá se, když ho vysvlékám z košile, a zase si lehá, když ho tlačím zpátky. Když mě políbí na čelist, je to hravé a lehoučké jako dotek motýlích křídel. Snad je unavený z toho být věčně u velení, jinak si to neumím vysvětlit. Jako by u mě hledal něhu, kterou si jinde než v posteli nemůže dovolit. Bože, nesuď mě; chci toho využít do poslední kapky. Jeho kůže je hebká a chutná slaně jako moře. Dívá se na mě zespodu a svit lampy mu vytváří v očích nezbedné zelené a zlaté ohníčky.
Touha v pirátově jemné tvářičce skoro přebijí jeho obvyklé výsměšné očekávání, skoro, ale ne úplně. Zvedne obočí. Jakoby se mě ptal očima: tak co, zvládneš to, 'meričane? Neukousl sis trochu velké sousto? Jsi si jistý, že mě dokážeš potěšit? Významně mě zatahá za límec uniformy a já ji ze sebe rychle shodím. Cítím jeho dlaně bloumat po obvazech; syknu, když mi přitlačí na bolavá žebra a on se zasměje a stáhne ruku pryč. Místo toho se mě dotkne přímo v rozkroku.
Po celém těle se mi rozebíhají jiskřičky jako při bouřce, když se vzduch tetelí napětím.
Už nějakou dobu si připadám ve svých úzkých služebních kalhotách nepohodlně a dotek jeho prstů to ještě zhorší. Taktak se držím, abych nesténal. „Arthure!" vrčím bez dechu. Zasrané, zbytečné kalhoty! Potřebuju se jich zbavit! A-ale ne dřív, než servu ty Kirklandovy!
Ochotně nadzvedne boky.
Pak to jde ráz na ráz.
Jsme nazí, oba potlučení a opatrní, abychom si víc neublížili. Oba vzrušení.
Políbil jsem ho. Dovolil mi to. Chutná, jako by právě vylezl z hospody… ale líbat tedy umí, to ano! Jeho jazyk klouže vstříc mému, jeho dlaně putují po mých svalech, moje ruce poznávají jeho křivky… hladkou šíji, ramena… pevné hýždě… i podivně hrubou kůži jeho zad…
Připadám si neohrabaně a trošku, jen trošičku nervózně. Nejsem panic, sakra, na druhou stranu jsem to ještě nikdy nedělal s nikým jako Kirkland. Je starší a docela jistě zkušenější a navíc je to povýšený pirátský bastard a k tomu můj současný kapitán a… no, prostě nechci zklamat.
Doteky jsou snadné. Ví, co se mu líbí a umí to dát najevo.
Jeho jemné vzdechy mi dodají sebevědomí. Taky se nemůžu nabažit toho sladkého vítězného pocitu, že je to právě on, pirátský kapitán, kdo se mi tu pokorně vydává v plen… „Tak už si pospěš, ty zabedněnej zmetku!" …možná ne až tak pokorně. Přesto je to neskutečně povznášející pocit! Odvážně zabrousím prsty tam, kam bych chtěl později proniknout ještě něčím jiným…
Cukne sebou.
Ihned se to sice snaží zamaskovat, ale mě neoklame. Cukl sebou. Je to tak roztomilé a tak lidské gesto, že ze mě okamžitě spadnou i poslední zbytky strachu.
„Mám tě, Artie," zašeptám potichoučku a zazubím se. Jsi jen člověk, Arthure Kirklande, někde hluboko uvnitř jsi stejný zranitelný kluk jako každý jiný – a já jsem přesvědčen, že v tobě toho kluka dokážu najít a přinutit ječet rozkoší!
Nadzvednu se z něj a sfouknu olejovou lampu; poslední, co vidím, než místnost zahalí tma, je Arthurův výraz překvapení. Poslepu nahmatám horký skleněný cylindr, knot, zásobník s olejem. Myslels, že jsem naivní pitomec, Arthure? Však já ti ukážu, že jsem pár triků taky pochytil. Olej mi to usnadní.
…
Pohybujeme se zatím pomalu, arytmicky, testujeme jeden druhého.
Dýcháme si vzájemně do tváří. Jedna Arthurova noha mě tlačí v ohbí paže, druhá se mi omotává kolem pasu a zarývá se mi patou do hýždí. Je to jedna z těch podivných intimních chvilek těsně předtím, než něco skutečně začne, kdy se zdá jako by čas neplynul. Nevíme, jak dlouho to trvá. Jediné, co víme je, že je to něco, co spolu můžeme sdílet. Jsme spojení… nejenom fyzicky, ale i duševně, asi jako tehdy po našem souboji, a proto víme, že můžeme být upřímní:
„Tohle děláš… s každým nováčkem?" zašeptám mu do ucha.
„Ještě jednou se takhle zeptáš a letíš přes palubu. A je mi… haa… je mi jedno, že jsme uprostřed něčeho. Ještě jednou a jdeš spát k rybám."
Způsob, jakým to řekl, je mi dostatečnou odpovědí. Usměju se a pootočím hlavu, abych se rty lehce dotkl jeho spánku. Jsem rád, že jsem výjimka.
„Proč já?"
„Možná mám slabost pro tupé idealisty. Možná to je jen chvilkový rozmar."
„Opravdu?"
„Možná jsi mě prostě zaujal!" procedí mezi zuby. Dýchá stále namáhavěji; zdá se, že začínáme chytat správný rytmus. „A teď už zmlkni a dělej, nebo ti garantuju, že si to už nikdy nezopa-… aaAAHH!" Sebevědomě se usmívám, zatímco se kapitán pode mnou vzpíná a chvěje a štíhlými bledými prsty drásá prostěradlo. Pokud k tomu mám co říci, pak tohle rozhodně není naposledy.
Potom už nemluvíme vůbec. Kajuta se plní různými tichými i hlasitějšími zvuky a noc zatím ubíhá.
Ráno nás zastihne stále přitisknuté k sobě. Držím v ruce Arthurovo levé zápěstí a hlavu mám na jeho hrudi, pirát má zase prsty pravačky pevně zamotané v mých vlasech. Rozplétáme se pomalu a mlčky, ale v klidu, bez hněvu, bez velkých slov a bez mávání pistolí. Bez lítosti. Byla to hezká noc.
Arthur si protahuje nohy a trochu se při tom ušklíbá, ale když zachytí můj pohled, nepatrně zrudne ve tvářích a přikývne. Větší pochvaly se mému milostnému umění ani dostat nemohlo.
Prohrábnu si vlasy. Zívnu. Nebylo by od věci se umýt… ačkoli to, že je ze mě cítit Arthur, není úplně nepříjemné… Najdu si v nepořádku na zemi svoje kalhoty a obléknu si je, pak se posadím zpátky na postel, abych si mohl nazout boty.
„Být tebou, Alfrede, nejdřív vyndám ten nůž," ozve se za mnou. „Jinak si ošklivě pořežeš chodidlo."
Nůž! Já na něj úplně zapomněl! Ještěže mi Artie… cože? Artie? Spadne mi čelist! Odkud ví Arthur o noži? Divoce se ohlédnu – nahatý pirát si klidně vysedává opřený o pelest, pozoruje mě zpod řas a tváří se, jako by mluvil o počasí a ne o tajné zbrani, o které vůbec neměl vědět!
„Ty o tom noži víš?" plácnu chytře.
„Jistě." Pokrčí rameny. „Byl jsem opilý, ne slepý."
Ani neskrývám, jak jsem zmatený. „Věděl jsi, že tě můžu zabít ve spaní! Tak proč jsi to nechal být? To se… to se mi k tobě vůbec nehodí!"
Intenzívně se na mě dívá, pak si odfrkne. S tlumeným naštvaným brumláním zkříží nohy. „Tak si to vyjasníme jednou provždy! Poslouchej mě dobře." Najde někde jednu přikrývku a přetáhne si ji přes ramena, pak znovu upře hypnotizující zelené oči na mou maličkost. „Co se ke mně hodí nebo ne, si rozhoduju jen já sám. Jsem především kapitán, na to nezapomínej. Tahle loď, Alfrede," ukáže rozmáchlým gestem kolem sebe, „není jako ty ostatní. Každá kocábka je jen tak dobrá jako její posádka. Důvod, proč je Brittannia nejlepší, je, že na ní panuje naprostá důvěra mezi kapitánem, tedy mnou, a mužstvem. Můžeš o nich mít třeba pochyby, jestli chceš, ale já dám krk za každého jediného z nich… stejně jako by oni dali krk za mě. Ovšem!" varovně zvedne prst. „Tím, že jsem tě přijal mezi nás, tohle začalo platit i pro tebe! Z nějakého podivného, možná nesmyslného důvodu jsem se rozhodl, že ti můžu věřit… a za tím rozhodnutím si stojím!"
Zírám. S pusou dokořán.
„Odmítám se zabývat kdejakým pitomým nožíkem! K čertu, samozřejmě, žes ho z pracovny vzal, když tam byl… vždyť bys byl ještě větší hlupák, než jsi, kdybys to neudělal! No a co? Jestli mi máš být jako člen posádky co platný, budu ti brzy muset dát něco většího než jen nůž na dopisy! A nehodlám se pořád ohlížet, jestli se mě chystáš bodnout do zad!"
Asi… rozumím.
Věří mi. Nebo spíš věří úsudku, který si o mně udělal. Dost možná oprávněně.
„Dokud jsi mi vázán přísahou, panuje mezi námi důvěra, Alfrede," řekne Arthur jemně. „A je mi celkem jedno, jak se jí dosáhne. Třeba ti budu věřit, protože vím, že tě dokážu kdykoliv přeprat. Třeba ty budeš věřit mně… pro mne za mne… protože ti dovoluju mě šoustat. Na tom nezáleží. Tak. Zatím jsi jedním z nás, tak se podle toho chovej. Nos si nůž, pokud chceš. A nepořež si nohu."
Vytáhnu nůž z boty a zastrčím si ho za opasek.
Kapitán konečně vstal z postele a maličko nejistě se postavil na nohy. Stojí proti oknu a bokem ke mně, takže mám perfektní výhled na jeho štíhlou drobnou siluetu rámovanou paprsky ranního slunce. „Ještě něco, Alfrede. Jakékoli porušení důvěry nebo zpochybnění mojí autority považuji za zradu… a pro zradu tady na Brittannii máme jen jedný trest. Smrt." Zabodne do mě pohled plný emocí. „Doufám, že nic takového nebude potřeba. Jsi čestný člověk, Jonesi, a dokud jsi pod přísahou, zrady se od tebe nebojím. A co se týče uznávání autorit… snad ses poučil."
Poučil. Rozhodně budu Kirklanda raději udržovat spokojeného než běsnícího… už proto, že z toho plynou jisté výhody i pro mě… mm…
„A abych nezapomněl poslední věc," zakončí Arthur tak medově, že se mi zježí všechny chloupky na těle, „devítiocasá kočka se na téhle lodi nepoužívá. Ale jestli mi ještě někdy, kdykoliv řekneš „Artie" jako dnes v noci, přísahám na hrob svý matky, že s tím začnu!"
Jen stěží se bráním úsměvu. Je tak roztomilý, když se vzteká… hlavně když vím, že to nemyslí vážně…
Nedostatek mé pokory ho popudil. Zuřivě si kolem mě prorazí cestu ke své lodní truhlici a začne odtud vytahovat oblečení – bílou košili, hnědé kalhoty, všechno čisté, ale daleko obyčejnější, než ty drahé kousky, ve kterých mě včera sváděl. Celou dobu si přitom pro sebe mumlá nadávky.
Jak jsem řekl. Roztomilý.
„Proč vlastně nepoužíváš devítiocasou kočku?" zeptám se, aby řeč nestála.
Na kratičký okamžik ke mně zvedne oči, které náhle vypadají prázdné a bezvýrazné.
„Prostě proto."
S náručí plnou ošacení se ke mně otočí zády a vyjde z kajuty do pracovny.
Zůstanu stát a úsměv mi mrzne na rtech. Jak se tak na odcházejícího piráta dívám, vzpomínám si na jednu věc, která mi během milování přišla zvláštní. Byla to jen taková maličkost. Zatímco většina Arthurova těla je na omak jemná a hladká, když jsem mu sáhl na záda, jeho pokožka se pod mými prsty zdála být hrbolatá, hrubá a nepoddajná…
Teď už vím proč.
A také vím, proč kapitán nechce na své lodi používat důtky.
Zadní část Kirklandova těla je odshora až dolů rozrytá starými jizvami. Jsou dlouhé, vystouplé a nevzhledné, téměř bílé na bledé kůži, a křižují se sem a tam po většině plochy jeho útlých chlapeckých zad. Viděl jsem už dost lidí s jizvami od karabáče, ale jen málo s takovými. Na takhle vážná zranění se totiž obvykle umírá.
Arthura se někdo pokusil ubičovat k smrti.
