Zasedací místnost byla uspořádána dost netypicky. Uprostřed stálo osm židlí tvořících kruh. v každém rohu místnosti byl postaven stolek se dvěma křesílky.

Sam s Paulem přišli jako poslední, ostatní už seděli. Byly tu další dva páry a také Betty. Ta je vybídla, aby se posadili. Páry byly mladé a zdálo se, že jim všem není víc jak pětadvacet. Jejich vzhled by nebyl nijak výrazný, až na to, že jednomu z mužů chyběla levá ruka a druhý byl popálen v obličeji.

„Vítám vás všechny. Dovolte mi, abych se vám představila. Jmenuji se Elisabeth Wrightová, ale všichni mi říkají Betty. Povedu tuto terapii. Nejdřív se navzájem poznáme. Kdo chce začít?"

„Třeba my," ozvala se tmavovlasá žena v modrých šatech. „Já se jmenuji Alice Greeneová a tohle je můj manžel Frank. Bydlíme přímo v Eastbourne. Já pracuji jako švadlena a Frank je zaměstnaný jako noční hlídač."

Frank Greene byl ten s popáleným obličejem. Tvářil se tak jako by tady ani nechtěl být.

„Ahoj, já jsem Richard Stafford a jsem z Baxhillu. Moje snoubenka Gemma je z Hastingsu. Já jsem momentálně bez práce a Gemma pracuje u firmy na výrobu margarínu."

Sam i Paul znervózněli. Oba si prohlíželi Gemmu a snažili se si vzpomenout, zda se s ní někdy setkali. Kdyby je poznala, celý jejich plán by se zhroutil.

Milner se podíval na Sam, zda má on začít, Sam kývla hlavou.

„Já jsem Paul Milner a to je má snoubenka Samantha Stewartová. Oba pocházíme z Lyminsteru. Já jsem novinář a Sam dělá asistentku jednomu staršímu nemohoucímu pánovi."

V duchu si představil, co by na to řekl pan Foyle, kdyby slyšel, co o něm Paul řekl. Jen ho v té chvíli nic lepšího nenapadlo. Práci novináře si vymyslel proto, že se pokládání otázek lidem v hotelu bude zdát jako součást jeho práce.

„Nevypadáte na to, že byste měl nějaké zranění z boje," prohlásil zachmuřeně Frank Greene.

Milner se tím nenechal vyvést z míry. Ukázal na svou nohu a suše poznamenal: "Tohle je protéza. Mám si snad vyhrnout nohavici a ukázat vám ji?"

Frank zkřížil ruce na prsou a zavrtěl hlavou. Jeho partnerka ho pokárala, že se má chovat slušně.

„Tak dobrá," zvolala Betty. „Když jsme se všichni tak hezky představili, začneme s terapií. Prvním krokem je přijmout fakt, že vaše zranění je od nynějška součástí vašeho života. Tím myslím, že jste stále plnohodnotnými členy společnosti, jen musíte překonávat o něco více překážek než ostatní."

„Tak tedy. Posaďte se prosím na křesílka. Dovolte své partnerce, aby se dívala a dotýkala vašeho zranění. Abyste si na něj zvykli oba. Vytvořte si mezi sebou pouto obnovené důvěry. O vaše soukromí se nemusíte bát. U každého ze stolků se dá zatáhnout závěs."

Všechny dvojice se odebraly k jednotlivým křesílkům a zatáhly závěsy. Milner se k Sam naklonil blíž, aby ostatní neslyšeli, co si budou říkat.

„Zatím nám to jde, ne?" řekla Sam. Milner souhlasně kývl hlavou.

„Je jasné, že Johnovo otrávení má na svědomí někdo ze zaměstnanců penzionu. Pochybuji, že by to udělal někdo z tehdejších hostů. Neznali ho a já si neumím představit, jaký by měli motiv. Musíme zjistit, kdo další tady pracuje a snažit se je vyslechnout."

„Taky musíme zjistit, který pokoj patřil Johnovi. Třeba se nám tam podaří najít nějakou důležitou indicii, která nám napoví co dělat dál."

Paul se na ni pobaveně usmál.

„Sam, ty jsi úplný detektiv."

Sam po jeho komplimentu zrůžověl tváře. Pak zamyšleně stáhla obočí.

„Mohla bych ji vidět?"

„Ehm, vidět co?"

Sam nejistě ukázala na jeho nohu. Milner se zatvářil zděšeně.

„To nejde, Sam. Věř mi, není na ni hezký pohled. Vždyť ani moje vlastní žena ji nechtěla vidět."

Sam ho soucitně vzala za ruku.

„Ale já nejsem Jane. I když naším hlavním cílem tady je vyšetřování, můžeme využít i zdejší terapii. Třeba by ti to prospělo."

Milner zavrtěl odmítavě hlavou. Neunesl by její znechucený nebo zděšený výraz v obličeji, kdyby spatřila jeho zjizvenou kůži. Možná by ho ihned požádala, aby jí odvezl domů.

Sam netušila kde se v ní vzala ta odvaha, ale i přes jeho protesty mu položila ruku na koleno. Paul se prudčeji nadechl, ale její ruku neodstrčil. Její dotek byl něžný, opatrný. Dlaní pomalu sjížděla dolů. Ucítila začátek protézy.

„Počkej."

Jemně odstrčil její ruku. Ohnul se dopředu a pomalu si vyhrnul nohavici. I tak mu u toho bušilo srdce. bázlivě se podíval nahoru, aby zjistil její reakci. Netvářila se znechuceně, naopak. Dívala se s odhodláním. Dotkla se prsty jeho zjizvené kůže. Přejížděla ukazováčkem sem a tam.

Milner vypustil dech, o němž ani nevěděl, že ho zadržel. Sam byla vážně neuvěřitelná. Edith zatím neprojevila zájem vidět jeho nohu. Ne že by se jí stranila, jako to dělala Jane, ale ani se nesnažila projevit vlastní iniciativu. Jejich vztah zatím nebyl fyzicky naplněn. Obával se té chvíle, kdy si před ní sundá kalhoty. Ale jestli bude mít stejnou reakci, jako teď Sam...

Sam se od něj odtáhla.

„Děkuji," zašeptala.

„Ne, to já děkuji tobě."

Vzal ji za ruku a propletl jejich prsty. Důvěra mezi nimi se tak ještě prohloubila.