Harry seděl na zahrádce nějaké cukrárny na Příčné. Docela dost se toho po konci války změnilo. K těmto změněným věcem patřily například názvy podniků, které si pořád nemohl zapamatovat. Takové modernity. Jenže to bylo to nejmenší… Připadal si podivuhodně starý. Sledoval děti, jak chodí se svými rodiči po ulici a nakupují věci do Bradavic.

Vzpomněl si na svoji Hedviku, tak strašně mu chyběla.

Vzpomněl si na Hagrida, musí se za ním zase brzy stavit.

Na stole si rozkládal fotky, které vyfotil v ten den, co se zase tak zřídil v Kabinetu. Od té doby, co se probral u toho tajemného Zmijozela v bytě naprosto mimo, a dokonce podruhé, se zapřísáhl, že už nikdy, ale nikdy nebude pít. Zase.

Moc dobře sice věděl, že už si to přísahal několikrát, a tak přísahu poupravil. Pokud někdy bude pít, tak jen s tím, koho dobře zná a komu bude moct důvěřovat. Bůhví, co v tom mozkomorovi bylo! Merline, měl úplně vygumovaný mozek.

Povzdechl si. Nepamatoval si skoro vůbec nic, jen nějaké útržky. Což je asi to nejhorší na celém večeru v Kabinetu, ten ďábelský drink nějak vycucl i vzpomínky na dobu před tím, než ho začal pít. Ve skutečnosti měl ale jinak docela přehled, věděl, že byl s Teddym v kině a že mu lhal o tom, že má ještě něco na práci, a místo toho, aby se věnoval kloudným věcem, se šel zřídit do toho doupěte všech neřestí. Nicméně všechny tyto vzpomínky, co mu v hlavě zůstaly, byly stejně tak nějak zvláštně pomíchané. A veškeré tyto útržky pak provázela ta zvláštní, nespecifikovatelná vůně.

Dokázal si přiznat, že je zbabělý. Protože nechtěl mít tolik odvahy, aby si připustil, že vůně, která provázela jeho vzpomínky a kterou si jeho já velmi dobře zapamatovalo, možná až vsugerovalo, cítil z té košile, kterou našel zcela náhodně v tom cizím bytě.

Byl to had.

Pořád přemýšlel, který z hadů, jakkoliv starých, by ho dobrovolně zachraňoval před krutými následky alkoholu a mudlovských drog. Harry ani nechtěl domyslet, jak by to mohlo skončit, kdyby ho ten Had nevzal k sobě domů a neuchránil před civilizací.

Vzpomněl si.

Vzpomněl si na tu silnou potřebu s někým být.

Vzpomněl si na své uvědomění z toho, že v tom stavu zajímali jen starší muži. Zavřel oči, jako kdyby si tímto gestem chtěl všechny vzpomínky z hlavy vymazat, jenže si je samozřejmě o to víc přivolal.

Začal znovu prohlížet vyvolané fotky, které ještě neviděl. Z toho večera jich bylo opravdu hodně. Harryho nová vášeň fotografovat se nejspíš v tom podivuhodném stavu ještě více umocnila.

A v tu chvíli se objevila jedna fotka.

Leknutí.

Fotografie byla vyfocená z nějakého koutu v přítmí, v pozadí se nacházel taneční parket, který hýřil barvami a kde plno lidí tančilo. Kousek od fotoaparátu stála mužská postava halená ve stínu, která jakoby sváděla nějaký vnitřní boj. Ten člověk si promnul obličej, pak chvíli chodil sem a tam, ale nakonec se otočil k Harrymu.

Ne!

To nemohl být on!

Harry rychle sebral všechny fotky. Zaplatil a utíkal do vyvolávacího studia. Ještě, že měl s sebou všechny filmy. Přinesl fotku a nechal si vyrobit dvě zvětšeniny, protože musel mít opravdu pádný a nezvratný důkaz, že to, co si myslí, je skutečně pravda a že mu z toho mozkomora neruplo v bedně.

Připlatil si tučnou částku za to, aby mu to ti neřádi v laboratoři vyvolali na počkání. Celou dobu, než se fotografie znovu vyvolaly, čekal venku na ulici opřený o zeď starého dobu, kde vyvolávací studio sídlilo. Bylo mu špatně a nemohl se nadechnout. Nemohla to být pravda…. Nemohla.

Když držel obě zvětšeniny v rukou a zíral na ně, málem se mu podlomila kolena.

Druhá zvětšenina byla zaměřena na jeho bílou košili, na jejíž náprsní kapse měl stříbrného hada.

Cítil se poníženě.

Člověka, který mu pomohl, si představoval jinak. Ani ve snu by ho nenapadlo, že to bude Malfoy. Merline, zatracený Malfoy! Jak to mohl být zrovna on?

Harrymu bylo divně, rychle všechny fotky schoval, zkontroloval čas a vyrazil do práce. Přerušil studium. Před nějakým časem ho přepadly deprese na tolik, že neměl vůli vstát z postele. Bylo to otřesné, ale pořád si říkal, že na tom není zas tak zle. Nicméně Hermiona ho odvezla do nemocnice, kde na nějakou dobu zůstal. Jednoho dne Hermionu s Harryho osobním lékouzelníkem napadlo, že by mohli začít s arteterapií. A tak Hermiona darovala Harrymu kouzelnický fotoaparát. Dnes měl jít fotit první den z dvoudenní konference. Ani si nedokázal vzpomenout jaké přesně. Díky Ginny, která měla známé snad ve všech sférách a odvětvích kouzelnického života mohl začít chodit na různé akce. Harrymu nezáleželo na penězích, těch měl díky merlinovi dost, jednalo se zde spíše o zvykání si na kolektiv lidí. Harry ty akce neměl rád, proto šel fotit teprve po několikáté, nicméně oceňoval možnost procvičovat si fotografické procesy, a pak taky možnost najít si třeba i nové přátele.

Dříve to bývalo velmi neobvyklé, aby se kouzelníci nechávali takto fotografovat, fotografie fungovala spíš jen v novinovém světě, avšak v posledních pár letech zažívala boom a kouzelníci ji vyžadovali čím dál více. Nikdo samozřejmě nečekal, že by se z Harryho Pottera mohl stát fotograf, a proto se to snažil Harry držet v tajnosti jak nejvíce to šlo. Navíc mu jeho lékouzelník a psycholog tvůrčí činnost pro jeho psychický stav nejen doporučovali, nýbrž přímo přikazovali. V několika minulých měsících totiž Harryho podrobovali všemožně různým testům, velké procento z nich tedy zabíraly samozřejmě osobností testy v kombinaci s jakýmisi formami kouzelnické regrese a nitrozpytu. Výsledek, který se těm nejlepších lékouzelníkům několikrát potvrdil, byl šokující. Harry byl založený velmi tvůrčím způsobem, jeho osobnost však byla natolik komplikovaná, že se velmi rychle dokázal přizpůsobovat svému okolí, a tudíž v sobě vrozené nutkání a touhy po tvůrčí činnosti dokonale potlačoval celý svůj život. Což byl jeden z důvodů, proč na své umělecké nadání Harry nikdy nepřišel. Připočtěme k tomu potom příšerné podmínky v útlém věku, které se vyskytovaly v jeho rodině, nedostatek primárních potřeb, jenž vedl k nulové touze po naplnění těch dalších, vyšších, s čímž tvůrčí činnost samozřejmě souvisela. Dospívání bylo prokládáno několika posttraumatickými šoky, jenž neměly vnější projevy, smyslem pro povinnost a neustálým strachem o sebe sama a především o své blízké. A aby toho nebylo málo, celou řadu let byl mentálně spojen s masovým vrahem a naprostým sociopatem, jenž tvořil jeho přesnou polovinu. No řekněte, mohly by se u Harryho za těchto podmínek projevit nějaké tvůrčí sklony?

Harry přišel asi čtvrt hodiny před začátkem konference, vyzvedl si nějakou trapnou speciální press kartu, aby všichni věděli, že je fotograf a pouštěli ho na ta správná místa, ze kterých měl fotografovat. Jako kdyby to tady nikomu nedošlo, že fotí, když měl na krku pověšený v kouzelnickém světě nepřehlédnutelný fotoaparát. Fotografie sice u kouzelníků zažívala jakýsi pozvolný boom, ale stále bylo naprosto abnormální potkat někoho, jak fotí. Tudíž fotoaparáty vlastnilo jen pár bláznivých duší, velmi často mudlovského původu, anebo jen fotografové, kteří se touto činností živili, těch však bylo jako šafránu. Strčil trapnou kartičku do kapsy a vešel do velké haly, kde se shromažďoval počet účastníků konference u připraveného občerstvení.

Harry nezahálel a sotva se párkrát rozhlídl pořídil několik snímku, měl štěstí, že jeho foťák nebyl tak velký a tudíž si ho mohl v pohodě schovat na mikinu nebo lem hábitu. Velmi nerad prozrazoval, že je fotograf, upřednostňoval zůstat v anonymitě už jen kvůli samotným fotografiím, na kterých pak zachycoval skutečnou podobu lidí, které fotil. Byli přirození a neměli strach z přístroje, který jim nic neříkal a na který měli povětšinu času špatné vzpomínky díky reportérům a fotografům Denního věštce.

Vzal si horkou čokoládu a opřel se o jeden sloup.

„Ahoj Harry," pozdravil ho kamarád.

„Theo, nazdárek," Harry mu zamával na přivítanou.

„Takže zase v nejvyšším stupni utajení?"

„Hmm," přikyvoval Harry, který zrovna pil.

„Je to velmi vtipné, protože si někdy připadám, jako kdybych s tebou byl na nějaké tajné bystozorské misi. Nikdy nikdo neví, od koho jsou ty fotky. Jsi jako nějaké mýtické zjevení."

„Fajn přirovnání, to se mi líbí." Zasmál se brýlatý.

„Fakt, že jsi, kdo jsi, je ještě absurdnější, protože tě všichni na těchto událostech očekávají a nikoho by nenapadlo, že i přestože žiješ v ústraní, bys mohl dělat to co děláš," posledních pár slov ve větě Theo zašeptal.

„Používám jednoduché maskovací a matoucí kouzlo."

„Je to legální?"

„Myslím že ne," polkl Harry, „ale poupravil jsem si ho tak, aby se vztahovalo jen na fotografii. Hermiona se tím docela dost zabývala v zákoníku, takže by s tím ve skutečnosti problém být neměl, protože kouzlo samotné se vztahuje k činnosti, která pro nikoho nepředstavuje žádnou hrozbu."

„Takže víš o tom, že dnes budeš muset některé hosty fotit zvlášť o samotě."

„Bohužel vím."

„A to ty kouzla použiješ taky?"

Harry si skousne spodní ret. „Asi ne. Toto už budou klasičtější portréty, a u těch to je s právy horší. Měli by vědět, kdo je fotí," odpověděl rozpačitě.

Theo ho jen soucitně poklepe po rameni a protože ho začne někdo nahánět s omluvným výrazem zmizel zpět ke své práci.

Série nudných přednášek pokračovala. Ještěže stačí udělat jen pár základních snímků přednášejících a publika a může si jít pak zase po svých. A třebaže byly některé přednášky vskutku zajímavé, nedokázaly upoutat Harryho pozornost natolik, aby se nezačal nudit. A tak dal raději přednost nějakému teplému nápoji, který mohl pít v klidu a za přítomnosti svých myšlenek, aniž by se cítil provinile, že přednáška vůbec nevnímá.

Přišel do velké posluchárny zrovna ve chvíli, kdy měl k prezentaci ať už čehokoliv přijít někdo nový. Takže právě včas. Harry si změnil nastavení k přizpůsobení bůhví proč změněným světelným podmínkám, a podíval se do hledáčku fotoaparátu. Čekal, až se ta osoba dostaví, aby ji dvakrát, třikrát vyfotil a mohl zase odejít. Jenže v tom se v hledáčku objevily světlé vlasy, spálené šedé oči a Harrymu se v ten moment roztřásly ruce. Nemohl v nich udržet delší čas, který si na fotoaparátu nastavil. Několikrát se o to pokusil, ale předem věděl, že výstupy budou rozmazané. Byl vykolejený. Opřel se o zeď.

Musel se uklidnit ze šoku, který ho tak trochu paralyzoval.

Proč na něj musím všude narážet? Kdyby stál o moji pozornost, bylo by to mnohem víc stravitelné, pomyslel si. Bezradně si pročísl vlasy. Zahlédl Thea a přešel pár kroků k němu.

„O čem je ta přednáška?" zašeptal.

„Harry, Harry," uchechtne se Theodor a věnoval mu delší rentgenový pohled. „Ve zkratce je to o nějakých autorských právech, Malfoy je na tyto věci skutečně vynikající, je jeden z nejlepším právníků. Navíc patří k jedněm z nejvášnivějších sběratelů umění. Byl sem pozván už několik let dopředu, ale až teď pozvání přijal."

„Aha," Harry se na Malfoye dlouze zadívá a zaposlouchá se do jeho hlasu. „Jeho budu muset taky vyfotit?"

„Doslechlo se mi, že jste měli na škole nějaké problémy a potyčky. Je mi to líto, ale bohužel ano."

Harry ho vnímal už jen napůl. Nepřítomen. Ztracen ve své mysli, plný studu, handy, ale i zlosti.

Přece jenom pak přinutil své ruce k tomu, aby se tolik netřásly a pořídil několik snímků, které potřeboval. Pak z přednášky odešel. Když vyšlapával schody nahoru, nemohl necítit pohled, který mu Malfoy během svého výkladu věnoval.

Pálil v zádech.

„Myslím, že to bude stačit. Určitě se vydařily." Většinu z přednášejících už Harry vyfotil. Měl z toho trochu obavy, protože se ještě pořád nerad pohyboval mezi lidmi na tak formální, chladné úrovni. Od té doby, co se probudil, měl se socializací pořád velké problémy. Byl rád, když všichni opustili místnost. Oddechl si a v klidu si sundal brýle, aby si promnul unavené oči.

Je tady. Otoč se.

Harry se otočil. Před zavřenými dveřmi stál Malfoy. Ani neslyšel jejich zaklapnutí, použil snad nějaké tišící kouzlo?

„Malfoyi," polkl ztěžka a zpotily se mu ruce. Myslel na svůj trapný nápad, když se onehdy setkal s Malfoyem a doufal, že by se mohli stát přátelé. Tedy, ne přátelé v pravém slova smyslu, ale aspoň známí, co si jednou za čas někam vyjdou a popovídají. Tehdy si myslel, že by mu Malfoy svoji částečnou ignorací a arogancí mohl pomoci začlenit se do normálního světa. Všichni ostatní na něj totiž brali strašné ohledy a z Hermiony a částečně i s Ginny se spíš staly jeho matky, ne kamarádky, se kterými by si mohl bezelstně povídat. Měly ho rády a staraly se, což bylo v přílišné míře na obtíž. S Ronem společnou řeč moc nenacházeli. Byl od všech tak vzdálený, protože na něj brali ty zatracené ohledy. Myslel si, že Malfoy nebude. A na jednu stranu se nespletl, po první schůzce už se s ním neviděl. Takže by pořád stejný. Což Harryho na jednu stranu zabolelo. Po Malfoyově odmítnutí jaksi ztratil naději a začal zase přežívat. Kromě fotografování, kterého ho právě drželo nad propastí, byl ztracený.

Malfoy se na něj díval svýma spálenýma očima a Harry se začal cítit trapně. Nevěděl, co dělat. Co říct. Co si vůbec Malfoy právě teď myslel?

„Tak si, ehm, prosím, stoupni sem, tady… Tady je docela dobrý pruh světla…"

Harry se roztržitě přesunul k očarovanému oknu, foťák v rukou drtil, div neprasknul.

Malfoy beze slova přešel přesně tam, kam Harry chtěl, aby si stoupnul. Díval se na něj ostrým pohledem, který Harryho strašně znervózňoval. Překřížil ruce, vyhrnuté lokty hábitu a bílé košile odhalily zápěstí na kterém měl mužský platinový náramek ve tvaru omotaného hada. Vypadalo to až nečekaně dobře.

„Děkuju, vážně dobré," Harry se koukl do hledáčku a snažil se uklidnit své nervózní ruce.

„Prosím tě, Pottere," povzdechl si Malfoy. „Mohl by ses uklidnit a přestat na mě mluvit tou svou hantýrkou?"

„Cože?"

„Už minule jsi na mě několik minut promlouval jazykem, kterému žel nikdy neporozumím. Nemůžu si pomoct, ale skutečně mě to znervózňuje, rád bych tě tedy při této příležitosti poprosil, zda by ses začal nějak kontrolovat, ano? Copak takto mluvíš na všechny?"

Harry na něj hleděl neschopen slov.

„Nedivil bych se pak tomu, že tě všichni berou za podivína, že z tebe mají strach a že jsi pořád v ústraní."

Draco přešel k oknu a zahleděl se z něj. Prsty několikrát poklepal po rámu.

Harry se teprve teď dokázal nadechnout. Byl TAK vytočený a TAK frustrovaný. „Copak ty o mně něco víš? Neopovažuj se mě nějak soudit!" Jenže sotva, co větu dořekl, si uvědomil, že Malfoy o něm skutečně něco ví. Zná jeho tajemství a slabosti, nedej bože, pokud náhodou někdy něco ve svém opileckém deliriu nepromluvil.

Ošil se a popotáhl popruh od foťáku.

Draco si neslyšně povzdechl. „Jsem unavený Pottere, mohl by ses, prosím tě, zdržet svých adolescentních výjevů, několikrát mě vyfotit, abychom si pak mohli jít zase každý po svých?"

„Ty jsi pořád stejný dementl!" Harry se skutečně vytočil, začal ze sebe strhávat foťák a házet s věcmi kolem sebe, které mu zničehonic začaly překážet. Snažil se dostat co nejrychleji z místnosti.

V té jakoby zhoustl vzduch, ochladilo se, což Draca trochu vyděsilo. Magie téměř skřípala. Naštval labilního, výjimečného, nedoceněného Pottera, který je závislý na psychoterapiích, protože se po druhém zásahu Avady Kedavry, který přežil, jeho tělo začalo samo zabíjet, a po mnohaletém magickém spánku se jeho duše nedokáže socializovat. A když už se o to plaše pokouší, on mu po několikáté vrazí kudlu do zad. Draco těžce polknul, co to zase udělal? Vždyť Potter je v podstatě ještě stále nikým nechtěné dítě s obrovskou touhou po životě, která v něm před očima všech nemilosrdně umírá. Syrová magie v místnosti je mládí jen potvrzovala.

„Pottere," zavolal za ním a chtěl přijít, třeba se omluvit, jenže Harry z místnosti dávno zmizel. Foťák v návalu svého vzteku zapomněl na stole plném knih. Nejspíš se přehmátl, protože jakási krabička sušenek stejné velikosti byla pryč.

Povzdechl si.

Harry vypadl ven. Na Malfoye by se mohl pěkně vysrat. Takto ho pořád ponižovat. Navíc hadím jazykem přece nemluví! Proč si vymýšlí takové věci? Hadí jazyk patřil k Voldemortovi, ne k němu. Je pryč a už se nikdy nevrátí!

Vytáhl z hábitu krabičku mudlovských cigaret a vynervovaně si jednu zapálil. Ruce svůj třas po pár chvílích zklidnily, myšlenky se zpomalily a otupěly. Takto vykouřil jednu cigaretu a po chvíli si dal pro jistotu ještě druhou. Za pár minut se přemístil někam do mudlovského Londýna. Potřeboval být sám a uklidnit se. Vysvlékl si hábit a zmenšený ho schoval do kapsy, nasedl do londýnského metra a začal několik hodin jezdit sem a tam.

Po příchodu domů místo fotoaparátu vytáhl z kapsy kabátu krabičku sušenek.

Vstal a jako snídani si šel zapálit jednu cigaretu. Bylo už docela teplo, takže si sedl před dům, zády se opřel o futra a vychutnával si cigaretu. Pomalu ale jistě začínal být asi závislý. Možná… Měl ten pocit potřeby rád, dodávalo mu to jakousi paranoidní jistotu pocitu, že je stále naživu. Možná cigarety potřeboval, a možná si potřebu snažil sál vsugerovat… těžko říct.

Přiletěla k němu krásná vznešená sova. Jedla si asi metr před něj a několik minut jej pozorovala, jako kdyby se snažila ujistit, že se nespletla a že ten kluk před ní je skutečně Harry Potter. Po chvíli přešla blíž a natáhla nožku s hebkou obálkou.

Harry si ji převzal, vstal a s otevřeným dopisem došel do kuchyně.

Přijď si pro něj na stejné místo jako minule. V 19:00. Budu tam čekat.

DM

Udělalo se mu trochu těžko od žaludku při představě, že se bude muset ještě jednou setkat s Malfoyem. Ještě ke všemu, když se před tím předvedl jako naprosto labilní cvok, který zapomněl dokonce i foťák. Povzdechl si, přešla ho chuť na jakoukoliv snídani.

Šel bych se projít.

Vzal si blok a pár barev, sušené maso a spolu s neviditelným pláštěm v kapse se přemístil k Bradavicím a jeho černému lesu. Pořád se nějak bránil do Bradavic vstoupit, a tak obrany nepřekročil, ale držel se v decentní blízkosti. Nechtěl, aby o něm kdokoliv věděl. Chtěl být sám. Chtěl se uklidnit a nějak zapomenout na vše kolem sebe. Šel podél obran překrásnou zelenou přírodou, cítil tak prazvláštní nostalgický pocit, jen zavřít oči, nadechnout se a vrátit se zpět do minulosti, kdy byly Bradavice jeho domovem, ředitelem byl Brumbál a sklepení bylo královstvím profesora Snapea. I po něm mu bylo v poslední době zvláštně smutno. Co by dal za to, aby ho znovu peskoval při lektvarech, co by dal za to, aby se na něj ještě jednou mohl podívat s věděním, které měl teď. Co by dal za to, vrátit se zpět do svého dětství, kdy byl starý jako všichni ostatní a kdy si s nimi dokázal rozumět. Prsty si zmáčel o vlhá stébla dlouhé trávy, nejspíš před chvílí zapršelo. Došel na jeden tajný palouček, který objevil asi před měsícem a párkrát zahvízdal. Pár testrálů se leklo a odběhlo pryč. Doufal, že se zde nebude nikde pohybovat Hagrid. I přestože ho měl moc rád, neměl na něj zrovna náladu. Respektive, necítil se na to, aby před ním byl veselý a nevěděl taky, co by mu povídal. Místo toho, aby před ním zamlkle upíjel čaj, se mu raději vyhne a zajde za ním, až mu bude moci spravit náladu.

Mezi stromy se mihla stříbrná šeď a během několika sekund se mu o rameno opřel ostrý zobák hypogrifa.

„Klofane," usmál se Harry a ovinul ruce kolem jeho mohutného krku. Zabořil hlavu do jemného peří a několikrát se zhluboka nadechl.

„Něco jsem ti přinesl," vylovil z malé brašny kousky lahodného sušeného masa, které Klofan v mžiku zbaštil. Harry si sedl na velký kámen a sledoval, jak začal Klofan radostí skotačit. Jaké to bude až se s Malfoyem setká? Předá mu foťák a pak zase odejde? Seřve ho a znovu zostudí, předá foťák a až poté odejde, anebo se s ním začne třeba zase bavit? A setká se s ním vůbec? Co když si to rozmyslí a pošle mu foťák poštou? Anebo co když ho nechá na recepci? Nevěděl, jestli chce víc, aby se s ním Malfoy setkal, anebo ne.

Vytáhl papír a začal si Klofana malovat, napadlo ho, že by mohl udělat malý kouzelnický obraz. Už to několikrát zkusil, třeba taky na Hugovi a Rose a docela mu to šlo. Hermiona několikrát navrhla, že by se této činnosti měl věnovat víc a rozvíjet se.

Kouzelnická malba byla docela jiná, než ta obyčejná. Aby vznikl kouzelnický obraz, který se pohyboval a měl vlastnosti svého předmětu, musel mít kouzelník, který ho maloval, nejen nadání na tvorbu jako takovou, ale musel být také poměrně magicky silný jedinec. Malba vyžadovala koncentraci a vnímání magické podstaty toho druhého. Magie kouzelníka, malíře, se jakoby neustále dotýkala všech míst na objektu, který se snažila zaznamenat. Jemně do něj pronikala jako při nitrozpytu a jemně z něj kradla jakousi zvláštní esenci, která byla pro ostatní neviditelná, ale zároveň nezbytná pro objekt samotný. Část magie malíře, která byla vnímavá, pak splývala s druhou esencí a tvořila imaginární život na plátně. Svým způsobem byl akt malování velmi intimní záležitostí, poněvadž obě osoby či bytosti si musely být jeden druhého plně vědomy, na každého z nich působil jinak, ale nikdy na tento magický proces ten druhý po jeho ukončení nedokázal zapomenout. Svým způsobem to Harrymu připomínalo milování. Skutečné fyzické souznění. Někdy se stalo, že pokud cítil malíř ke svému modelu velmi silné city, obraz pak po smrti malíře zvláštně zesmutněl.

Harry se rozhodl namalovat si Klofana. A tak se pustil do díla.

Do procesu se natolik ponořil, že zapomněl vnímat čas. Taktak si uvědomil realitu a schůzku s Malfoyem, na kterého sice koutkem své mysli neustále myslel, ale moment jejich setkání se snažil paranoidně oddálit co nejdéle. Povedlo se. Protože než se stihl doma převléct, zelenočerným šátkem přes čelo zamaskovat jizvu a přemístit se na místo setkání, bylo už o dobrou čtvrt hodinu později.

Malfoy na něj čekal u stejného stolu jako minule, sklenice bílého vína před ním.

Harry k němu nervózně došel. „Omlouvám se," vykoktal a váhavě se posadil na místo před ním. Vypadal proti němu jako skutečný mladíček.

Sotvaže dosedl, objevila se u něj obsluha. Harry byl zaskočený, nevěděl, co si objednat. Alkoholu měl dost a plno dalších názvů kouzelnických nápojů i jídel mu nic neříkalo, byl tady stejně ztracený jako u Mudlů.

„Myslím, že pan Potter by si pro začátek dal horkou bílou čokoládu, a poté se uvidí," objednal za něj Malfoy. Obsluha přikývl a zmizela.

Malfoy si pamatoval, co si objednal minule.

„Dík," Harry se mu krátce podíval do očí, a pak pohledem uhnul.

„Proč jsi skončil se školou?" udeřily na něj nečekaně popelavé oči.

Harry se zamračil. „Co?" nechápal.

„Ptám se tě, proč jsi ze dne na den skoncoval se svým navazujícím studiem?"

Harry nevěděl, co tím Malfoy sleduje. Nevěděl ani, jestli se informace o jeho studiu dostaly do novin, protože je od probuzení nečetl. Možná… Proč se naráz zajímal?

„Myslím, že jsme tady spíš kvůli mému foťáku. Omlouvám se za včerejšek a děkuji za to, že mi ho předáte – předáš!" ihned se opravil, tykání mu z nějakého prazvláštního důvodu dělalo trochu problém.

„Předám, ale mile rád bych znal odpovědi. Z jednoho předmětu jsem byl tvůj profesor, tak mi řekni, co se stalo."

„Horká čokoláda," číšník postavil před Harryho krásný bílý pohár s úžasně vonící dobrotou.

„Byla to ztráta času," procedil nevrle Harry mezi zuby a dlouhou lžičkou si nabral lahodnou šlehačku. Ani za nic by mu nepřiznal, že musel přerušit kvůli své psychice, se kterou měl pořád problémy. V tu chvíli si všiml, že má zaschlé barvy na rukách. Povzdechl si. Bude teď vypadat ještě jako prase, chuť na jídlo ho opět přešla. Pak si vzpomněl, že za dnešek nic nejedl, a udělalo se mu od žaludku ještě víc těžko.

„Vzdělání není nikdy ztráta času, měl by ses vrátit do školy. Myslel jsem, že když budeš žít s Grangerovou-Weasleyovou, bude mít na tvé vzdělání dostatečně velký vliv. A nevykej mi, prosímtě. Cítím se trapně."

Harry neměl sílu Malfoyovi odporovat. Na jednu stranu ho nějak podivuhodně zahřál Malfoyův zájem o jeho osobu. Bylo to tak… jiné. Tak něco… prostě tak jiné!

„Nitrozpyt mi jde, ale asi už prostě nechci pomáhat. Nedokážu pomáhat druhým."

Vyjedl šlehačku a upil z výborné čokolády, Malfoy ho bez řečí pozoroval. Všiml si jeho rukou, nekomentoval.

„Pottere," povzdechl si, „jsi v poslední době evidentně poměrně… řekl bych nepříčetný, každopádně bys měl vzít svůj život konečně do rukou."

Harry si všiml Malfoyova náramku. Byl to ten stejný jako včera. Odvrátil pohled a v duchu napočítal do pěti, než promluvil. Nicméně vyslovil něco jiného, než měl původně v úmyslu.

Harry si povzdechl, uvědomil by si tu zvláštní vůni, která provázela jeho vzpomínky. Bylo mu hrozně, zatoužil se ukrýt do své nory a nevylézt. Měl pocit, že sem prostě nepatří. Nikam nezapadal.

S Malfoyem si evidentně neměli co říct. Jaké by to asi bylo, kdyby mu ukázal fotku, kterou náhodou v naprosto sjetém stavu pořídil. Věděl by pak, že ví o tom, co Malfoy několikrát udělal. Což vlastně znamenalo, že i když to skrývá, nějakým prazvláštním způsobem se o něj stará. Že ano?

Malfoy vytáhl foťák na stůl a posunul ho k Harrymu. Sotva si ho Harry převzal, naprosto bezmyšlenkovitě zalovil v kapsách hábitu a vytáhl tu fotku. Před Malfoye postavil originál a v ruce žmoulal jeho zvětšeninu.

Malfoy zbledl. Vypadal, jako kdyby byl pár hodin po smrti, pohled upínal k fotce před ním. Neříkal však zhola nic. Nezapíral, ani nepotvrzoval. V Harrym to začalo vřít. Doprdele, co to vlastně udělal a co si vlastně myslel, že se stane? Měl mu to poslat poštou, tak, jak měl původně v plánu! Ošil se.

Malfoy se napil vína a podíval se Harrymu do očí stylem tak co ještě chceš? Když budu chtít, můžu to popřít.

V tu chvíli před něj Harry položil ještě zvětšeninu, díky níž by Malfoy nemohl popřít vůbec nic. Malfoy se na fotografie dlouhou dobu díval, mlčel. Nakonec promluvil.

„Víš, co by to znamenalo, kdyby se náhodou dostaly do rukou Dennímu Věštci, anebo komukoliv, kdo by z těchto kompromitujících materiálů nás obou mohl vysoce profitovat?"

Cože?

Harry myslel, že asi omdlí. Čekal, že se s ním Malfoy začne hádat, že udělá scénu a bude vše popírat, že mu bude vyhrožovat. Že z něj dostane alespoň nějaké emoce vůči sobě samému. Nepočítal…. S tímhle!

„Nenapadlo mě to, a je mi to jedno. Věštce už nečtu."

„Měl bys začít…"

„Vím, že jsi mě vzal k sobě do bytu."

S Malfoyem to asi neotřáslo, protože prostě ani nemrknul. Harry měl pocit, že se najednou rozbrečí. Takže je mu to vlastně ve skutečnosti úplně jedno. Bůhví, co z toho má.

„Nechoď tam už."

„K tobě nebo chlastat k mudlům?" vyprskl Harry.

„Oboje. Je to to tam sice docela fajn, uznávám, i přestože je to u mudlů, ale je to taky velmi nebezpečné místo. Majitelé si vyžívají ve zvrhlých hrátkách. A ke mně do bytu už se taky nedostaneš, to ti, Pottere, klidně odpřísáhnu."

Malfoy se zvedl ze židle a bez jakéhokoliv dalšího slova se vydal ke krbu.

S dopředu zaplaceným účtem a fotkami na stole tam nechal Harryho samotného.

A Harry se cítil poníženě.