Znovu je tu středa a to znamená, že je tu další kapitola mojí povídky.
V této kapitole se Helena znovu setká se třemi verzemi Doktora.
- Upozornění: V této kapitole se Helena malinko uchýlí k nadávkám. Je to prostě součást její osobnosti. Smiřte se s tím. Je to prostě tvrdohlavec tvrdohlavá.
"Oh…" Doktor vypadal velice jasně udiveně. Nejspíš jsem se právě teď a tady teleportovala přímo jemu před očima.
"Ahoj." Bylo jediné, na co jsem v tu chvíli přišla, protože i na mě ta teleportace neměla dobrý účinek.
"Ahoj." Nejistá odpověď Doktora. Popravdě jsem se ani po okolí rozhlížet nemusela a mohla jsem jít rovnou k oné geniální otázce. Jediné co jsem z okolí viděla, byla tráva a několik různobarevných květin.
Nastala trapná chvíle ticha. 'Sakra.' Napomenula jsem potichu sama sebe. Mám tak jednoduchý úkol, ale stejně ho dokážu podělat. Nemůžu jen tak k němu přijít a spustit na něj můj požadavek. Musím nějak začít konverzaci. Chvíli to vypadalo jako bychom oba přemýšleli nad úplně stejnou věcí. Jak začít konverzaci.
"Já jsem Doktor." V tu ránu co to řekl, veliký balvan se odvalil z mého srdce.
'Tak a to je začátek.' Podpořila jsem se. "Tak to mám štěstí, právě tebe hledám." Snažila jsem se znít co nejvíc uvěřitelně, ale stejně jsem se nemusela moc snažit, protože jsem se v tu chvíli cítila přesně tak, jak jsem se potřebovala cítit. Úleva ze mě přímo sálala.
"Opravdu?" Jeho otázka vyzněla trošilinku skepticky, ale já jsem se nedala.
"Měla bych na tebe jednu malou prosbu." Nešla jsem přímo na otázku, protože jsem si chtěla vyzkoušet, jak reaguje.
"Poslouchám." Malá část někde hluboko mi říkala, že i přes jeho vřelou odpověď je na něm něco co by mi radši neopovědělo.
"Jeden můj přítel je taky Pán času, tak jsem si myslela. Když jsi Pán času. Jestli by si mu ode mě nepředal vzkaz." Ani jsem nakonec moc nepřemýšlela nad tím, co jsem říkala. Vychrlila jsem se to tam na něj, až jsem se divila, že mi byl ochoten odpovědět.
"Máš pravdu. Jsem Pán času, ale jak si můžeš být tak jistá, že dokážu najít tvého přítele." Na okamžik jsem znejistěla.
'Co tím chce říct?' Pomyslela jsem si. 'Mohl by to být ten, kterého hledám?' Hlouběji jsem se zamyslela, jak bych si ještě mohla ověřit, jestli je to on. Další otázka se mi vytvořila v mysli.
"Prosím je to docela důležité. Ty máš možnost dostat se na Gallifrey, jen se tam chvíli zastavíš, najdeš ho a předáš mu můj vzkaz." Znovu jsem se snažila znít co nejvíc přesvědčivě a vypadalo to, že jsem ho konečně zlomila.
"No dobrá, jestli je to jen tohle, tak to vypadá, že krátká návštěva Gallifrey mě nezabije."
'A je to tady. Gallifrey pro něj existuje.' Vítězoslavně jsem si oddechla. 'Málem jsem si vybrala toho nesprávného.'
A ještě se rozloučit. Přece nechci být nezdvořilá. "Děkuji za spolupráci. A když nad tím teď přemýšlím, už nepotřebuju nikomu poslat zprávu." Věnovala jsem mu úsměv a sledovala, jak se jeho obličej zkroutil nechápavou grimasou.
'Jsem připravena.' Špitla jsem dvě známá slůvka a ještě před tím než jsem byla přenesena, jsem pevně zavřela oči.
-X-X-X-X-X-X-X-
Víte, že i se zavřenýma očima dokážete říct, jestli je před vámi světlo nebo tma? Zkuste to. Na chvíli zavřete oči, podívejte se proti oknu a pak stačí, jen když si zakryjete oči rukou.
Vidíte ten rozdíl?
Už jsem se měla k tomu, abych otevřela mé stále pevně zavřené oči, ale rozmyslela jsem si to. Stejně jako když si dáte ruku před oči a ta tma, kterou vidíte je ještě tmavší. To samé se stalo v tu chvíli, ale moje ruce byly obě stále svěšené podél mého těla.
Někdo stojí přímo přede mnou?
Nevýrazné odkašlání mě vyrvalo z mých myšlenek a konečně mě donutilo otevřít oči. A znovu jako u jedné z předchozích zastávek jsem se koukala přímo do Doktorových hnědých očí. Jen tam tak stál přímo přede mnou a pozoroval mou reakci. Nic jsem neudělala, jen jsem pokračovala v zírání do jeho očí, až do doby kdy to on nevzdal a neodkráčel o pár kroků do prostoru, ve kterém jsme se v tu chvíli nacházeli. Známý řídící panel mi napověděl dost na to, abych poznala řídící místnost TARDIS. Doktor, který se ode mě vzdálil na osm kroků, se znovu otočil, tak aby se díval na mě.
"Kdo jsi?" Byla jeho první otázka.
'Mám se představit? Nebo se hned pustit do otázek.' Jedna myšlenka střídala druhou. Uvědomovala jsem si, že moje jméno neudělá žádný rozdíl, ale když jsem se zpátky zamyslela nad předešlými zastávkami, nikdy jsem se nepředstavila. A v tu chvíli jsem se opravdu cítila na to, abych udělala změnu a protentokrát se představila.
"Jmenuji se Helena." Odpověděla jsem sebejistě. Ani jsem si nebyla vědoma, jak moc sebejistě se cítím, dokud jsem nepromluvila. To určitě dělá známé prostředí mé oblíbené TARDIS. Možná mě do ní Doktor vzal jen dvakrát, ale já jsem se tam cítila tak vítaná a chtěná. Cítila jsem se živá. Nikde jinde jsem se tak dobře nikdy necítila.
"Těší mě, Heleno." Na chvíli se zarazil a pak hned pokračoval. "Znám jednu dívku jménem Helena."
'To je velice možné.' Pomyslela jsem si s tím, že jsem sebe nedosadila za tu dívku, o které mluvil. Nevěřila jsem tomu, že by si mě Doktor mohl pamatovat.
Ale tím neskončil. "Já se jmenuji Doktor. Teď když mě omluvíš, mám něco na práci a ty mi tady tak trochu překážíš. Mohla by si se odteleportovat tam odkud si se přiteleportovala?"
"Cože?" Nahodila jsem falešnou nechápavost a začala hrát malé divadélko stupidní pozemšťanky. Uvědomovala jsme si, že je trochu pozdě na to, abych rázně měnila směr této konverzace. Srát na to. Budu si dělat to co JÁ chci.
"Jaký cože. Neslyšela si mě? Pryč z mé TARDIS." Rozrušeně se mě snažil nasměřovat ke dveřím TARDIS vedoucím ven. Ale já jsem to takhle nechtěla.
"Poslyš, Doktore, nebo cokoli si říkal, že se jmenuješ. Nemám vůbec tušení co se tady děje. Z mého pohledu to vypadá, že si mě unesl a držíš mě proti mé vůli v nějaké kotelně nebo co to je." V duchu jsem se tisíckrát omlouvala TARDIS za hrubé označení její řídící místnosti s nadějí, že mi odpustí.
Doktor nasadil velice nevěřícný obličej. Nevypadalo to, že se má k tomu, aby odpověděl tak jsem se ujmula slova já.
"Jestli mi neodpovíš tak na tebe zavolám policii. A ty půjdeš do vězení. Ale možná bych se nad tebou mohla slitovat, jestli mi teď hned vysvětlíš, KDE to sakra jsem."
"Místo ve kterém se teď nacházíme je řídící místnost mé vesmírné lodi jménem TARDIS což je zkratka pro Časový a Relativní Rozměr v Prostoru. Přesněji TARDIS typu 40 TT kapsle. Poslední svého druhu."
'Bingo!' S poslední informací jsem ho přestala poslouchat. 'Tohle by mohl být on. Teď si musím dát pozor, abych neuspěchala svůj úsudek.'
"Poslouchala jsi mě vůbec?" 'Sakra' Musel si všimnout, že ho vůbec nevnímám.
"Chvíli jsem tě poslouchala, ale pak toho bylo moc." Vysvětlila jsem znuděně.
"Prostě mi řekni, kde bydlíš a já tě tam dostanu."
"Jednadvacáté století, Cardiff."
"Takže Cardiff." Mumlal si pro sebe Doktor při řízení TARDIS.
"Allons-y." Vypadlo ze mě, aniž bych si to uvědomovala. Nejspíš jsme si nakazila od druhé verze Doktora, který to stále opakoval.
"Cože?"
"Allons-y. To je Francouzsky pojďme."
"Aha."
'Bingo na druhou!' Konečně si můžu být jistá tím, že tohle není ten Doktor, kterého hledám. Tím pádem, tohle je první verze Doktora, kterou jsem potkala. Ta se směšně velikýma ušima.
"Cardiff. Jednadvacáté století. Nevím přesně datum, ale to se dřív nebo později vyjasní." Než jsem se vzpamatovala z mého mistrovského dedukčního procesu, Doktor byl už u dveří.
Nevím, proč jsem se rozhodla udělat právě to, co jsem měla v plánu udělat, ale srát na to. Prostě jsem se rozběhla a pevně Doktora objala. Bylo vidět, že se mu nedostávalo slov, tak jsem promluvila já, s velikým úsměvem na tváři. "Děkuji moc!" A aniž bych čekala na to, než Doktor něco udělá, vyběhla jsem ven z TARDIS, na ne moc rušnou ulici Cradiffu. Byla jsem šťastná, protože to znamenalo, že teď ten poslední bude její Doktor.
"Jsem připravena!" Adrenalin mi proudil žilami. Cítila jsem se šťastná, při pomyšlení, že zase budu s PRAVÝM Doktorem v TARDIS.
Vůbec jsme nepomyslela na to, že bych zavřela oči. Popravdě mě tahle Johnova hra nudila a chtěla jsem ji mít co nejdřív za sebou. Ale stejně jsem si musela dávat pozor a zeptat se toho posledního Doktora, jen abych si byla jistá. Stále tu totiž byla možnost, že si se mnou John hraje a ani jeden z těch Doktorů není ten, kterého hledám.
-X-X-X-X-X-X-X-
Docela rušnou ulici vystřídala, úplně prázdné náměstí. Teda zprvu jsem si myslela, že bylo úplně prázdné, ale po tom co jsem se pořádně rozhlédla, uviděla jsem Doktora otočeného zády ke mně.
"Doktore?" Otočil se.
"My se známe?"
"Ne, ale jeden můj přítel zná tebe. Je to taky Pán času a já bych mu chtěla přes tebe poslat vzkaz."
"Nemyslím si, že to není ten nejlepší nápad."
"Proč?" Jeho odpověď mě zmátla. "Stalo se něco s Gallifrey?"
"Jestli se něco stalo s Gallifrey? Děvče, vidím tě poprvé a nevím, co by se mělo stát s Gallifrey. Jen se tam dlouho nechystám objevit."
'Zatraceně Johne! Co mi to děláš!' Tohle byla poslední zastávka a ani tenhle Doktor nebyl ten, kterého hledám.
"Aha. Tak tedy děkuji za spolupráci."
"Bylo mi potěšením." Řekl Doktor a ještě mi věnoval malý úsměv, než se otočil a odešel opačným směrem, než jsme potom, šla já.
"Johne! Já vím, že mě slyšíš. Bavíš se?" Pocit euforie vystřídal pocit vzteku. Proč by mi takhle ubližoval. Bylo mi do breku v tu chvíli, ale přemáhala jsem se, abych Johnovi neukázala mojí slabost.
"Abych řekl pravdu. Ano, moc se bavím." uslyšela jsem jeho hlas za mými zády, v okamžiku co jsem se otočila jeho směrem, se náměstí změnilo v řídící místnost TARDIS.
- Znovu se omlouvám, jestli je některý z Doktorů mimo jeho charakter. Jak už jsem minule řekla, z klasického Doctora Who jsme neviděla nic. A devátý Doktor je můj úplně nejoblíbenější, takže se bojím jestli jsem ho nepokazila.
Jinak, pro ty kteří by chtěli vědět, které verze Doktora jsem použila:
4. zastávka- 5. Doktor
5. zastávka- 9. Doktor
6. zastávka- 3. Doktor
Děkuji za váš čas, který jste dali tomu přečíst mojí povídku. Příště se můžete těšit na naštvanou Helenu a rozuzlení celého problému hledání Doktora. A nový problém, se kterým Helena nepočítala.