A/N: Pořád ještě dodržuju plán, heč!

Prohlášení: Kromě svých KotOR CDček nevlastním nic. Ách jo...

Dostat se do základny se nakonec ukázalo jako docela malý problém - stačilo strčit do hromady mrtvol granát politý nějakým pyžmem, rancor ho sežral a poté, co mu granát vybouchl ve vnitřnostech, umřel a cesta byla volná. Základna ale byla - jak se dalo čekat - plná Vulkarů, a my si museli cestu do garáží, kde byl schován prototyp akcelerátoru, vybojovat. Nakonec se nám ale akcelerátor povedlo získat. Už ale začínalo být únavné, jak se mnou každou chvíli někdo praštil o zeď. "Až budeme zátky v úkrytu, tak si musím přepočítat všechny svoje kosti," řekla jsem Carthovi, když mi dával další dávku analgetik. Ve společnosti nerozlučné dvojice Zaalbar 'Velký Z' a Mission jsme se vydali zpátky do základny Beků.

Gadon by docela rád, že nás znova vidí - a ještě k tomu s prototypem akcelerátoru. "Závod se koná za týden," řekl nám. "Do té doby moji mechanici namontují prototyp do kluzáku a provedou několik testů ohledně jeho výkonu. "Noc před závodem přijď, přespíš tady na základně a pak spolu s našimi ostatními jezdci půjdeš na trať."

"Co nám neříkáš, Gadone?" zeptal se podezřívavě Carth. A bylo to. Gadon nám totiž opravdu něco neřekl - při předchozích zkouškách byl prototyp poměrně nestabilní. Gadon nemohl chtít po svých stálých jezdcích, aby jeli na kluzáku, který může každou chvíli vybouchnout, ale po mě to chtít může. Když vyhraju, tak to bude skvělé - já osvobodím Bastilu a vyhraju pro Beky, pokud by pode mnou kluzák vybuchl, závod by pořád ještě mohl vyhrát některý z dalších jezdců.

"Máš to opravdu dobře promyšlené," ohodnotila jsem Gadonův plán. Věnoval mi vážný úsměv. "Nestaneš se vůdcem gangu, když neumíš věci promyslet rychle a ze všech stran," odpověděl. Že bych z toho byla kdovíjak nadšená se říct nedalo, ale aspoň s námi vůdce Beků jednal na rovinu. Byl čas vrátit se do Horního Tarisu, Mission a Zaalbar šli s námi. Domluvili jsme se, že jakožto nelidé budou trávit víc času v našem úkrytu než někde venku - Horní Taris byl pro nečlověka nepříjemné místo, jak by velice dobře mohl potvrdit jeden Ithorian, na něhož jsme narazili u severních bytů. Po celé čtvrti ho honila partička dětí, i když v tomhle případě spíš rozmazlených malých fracků, kopali do něj a uráželi ho. Chudák Ithorian vypadal docela zoufale. Moc jsem se nerozpakovala, když jsem slyšela, jak ho jedno z dětí označilo za vykulenou zrůdu. Vylítla jsem na ty haranty, že buď toho okamžitě nechají a zmizí, nebo jim vlastníma rukama ukážu, jak chybné jsou jejich způsoby. To fracky odradilo a nechali ho na pokoji. "Líbí se mi tu čím dál tím míň," zamumlala jsem směrem ke Carthovi, když jsme vstupovali do našeho bytového komplexu, opět zapadající do role milenců na útěku. Nebylo to nejspíš správné, ale opravdu jsem si užívala, když mě Carth jednou rukou držel kolem pasu a na dohled správci, který si snad vybíral chvíle, kdy jsme byli mimo byt, aby prošel komplexem, políbil do vlasů, na což jsem se proti své vůli začervenala a zachichotala, zatímco Mission, jež šla za námi, si otráveně povzdychla. "Nechte si to na doma," prohlásila znechuceně a odvrátila se, aby se na nás nemusela dívat, což ve mě vyvolalo další, i když tentokrát poněkud bolestivý výbuch smíchu. Bolestivý proto, že analgetika, co mě udržovala v krásné otupělosti vůči bolesti, přestávala účinkovat. Hned po příchodu na byt jsem se šla osprchovat, pak si dala dávku léčiv a šla spát. Předtím, než jsem ale stihla usnout, Carth s ostatními za mnou přišli a rozesadili se kolem mojí postele, abychom probrali, co dál.

Nakonec jsme se domluvili, že Mission se Zaalbarem zůstanou zde, aby se pokusili sestrojit co nejvíc zařízení na nabourávání se do počítačů - měla jsem pocit, že je k útěku z téhle planety budeme potřebovat a je lepší mít jich víc, než mít jich málo - zatímco já s Carthem se pokusíme vydělat nějaké kredity. Mission a Velkej Z pak odešli do další místnosti. Vycítila jsem svou příležitost.

"Řekni mi něco o sobě, Carthe."

Rychle se po mě podíval, jako by si nebyl tak úplně jistý, jestli mi správně rozuměl. "Něco o sobě?" Rychle jsem přikývla. Na chvíli zaváhal. Už jsem se bála, že nic neřekne, když začal hovořit: "Není toho moc, co bych ti mohl říct. Dlouho jsem byl pilotem flotily. Bojoval jsem v mandalorianských válkách." Na chvíli se odmlčel. "Viděl jsem toho spoustu, ale ani Mandaloriani nebyli tak smyslů zbavení jako Sithové teď. Moje... moje planeta byla jedna z prvních, co padly." Zněl tak... tak zklamaně sám se sebou. Jako by někoho zklamal tím, že nezemřel spolu se svými lidmi. "Omlouvám se, Carthe, to jsem nevěděla."

"Jak bys taky mohla, hm?" zeptal se hořce. "Nejsem zvyklý o sobě moc mluvit. Vlastně na to vůbec nejsem zvyklý." Povzdechl si. "Hele, je mi jasné, že to nemyslíš špatně - ale pokud se chceš ještě na něco zeptat, tak zase někdy jindy, ano?"

Nechala jsem to bez odpovědi, protože nejspíš stejně žádnou nepotřeboval. Dám mu trochu času a pak si s ním zase promluvím.

-o.O.o-

Týden do závodu uplynul mnohem rychleji, než by se mi bylo líbilo. I když... možná je dobře, že ten týden uplynul tak rychle. Ach, nějak se nemůžu rozhodnout. To čekání mě sice ubíjelo, ale zase jsem se v jednu chvíli skoro na smrt rozhádala s Carthem. Svým způsobem to bylo možná i docela vtipné. Ještě teď si pamatuju, jak jsem na něj ječela "Neříkej mi, co si mám brát osobně, ty... ty... ty plešatý Wookie!" Pak jsme se tomu společně zasmáli, ale v tu chvíli mě to vytočilo jak vývrtku. Tak pan Republika se rozhodl, že mi nevěří. To by naštvalo i trénovaného Jedie, natožpak jednu špionku z Deralie.

Ale jindy mě Carth opravdu zaskočil. Když jsem mu řekla "chtěla bych si promluvit," tak odpověděl tak, že mě tím totálně rozhodil. "Ano, krásko? Poslouchám." Vždycky jsem si myslela, že mi flirtování prostě nejde - ale s Carthem mi to flirtovalo jedna báseň. Jenže pak přišla studená sprcha - další záchvat Carthovy paranoie. Hned bych mu jednu vrazila, ale to by jedna moje část nesměla chtít pochopit, co z něj udělalo tak nedůvěřivého člověka.

Během těch několika dnů jsme si připsali na konto několik vybraných odměn za dopadení zločinců a pár vyhraných soubojů v aréně. Dokonce jsem si sehnala i krátkodobou práci v kantýně jako zpěvačka. Docela jsem se líbila. Dávala jsem si ale pozor, abych byla nalíčená, učesaná a oblečená úplně jinak, než jsem byla oblečená normálně. Nechtěla jsem na sebe poutat víc pozorností, než bylo nezbytně nutné. Jednu písničku jsem ale musela zpívat každý večer několikrát, protože si ji návštěvníci žádali pořád dokolečka. Sni o mě krásný sen.

Nad tebou jasně hvězdy svítí
Vánek šeptá 'miluji tě'
Ptáci zpívají v sykamorách
ano, ať se ti objevím ve snách...

A ještě to pokračovalo ve stejně sladkém stylu. Zpívám ji moc ráda, hlavně, když se u toho můžu vyzývavě koukat na Cartha a sledovat ho, jak se svíjí rozpaky. 'To máš za tu krásku,' pomyslela jsem si napoprvé zlomyslně. Pak už jsem si jenom užívala hudbu plynoucí okolo a zpívala. Carth mi dělával ochranku na cestu do kantýny a zpátky. Docela jsme si na sebe zvykli, ale i tak mě dost vyvedlo z míry, když mě večer před závodem zavedl k Bekům na základnu a políbil na čelo pro štěstí. Pak odešel a já zůstala na základně sama, s žaludkem nervózně sevřeným do jednoho uzlu a bezesnou nocí před sebou.

Ráno mě jeden z Beků doprovodil do garáže, kde už byl připravený můj kluzák. Přivítal mě ithorianský technik. V krátkosti mi vysvětlil, jak se ovládá kluzák a varoval mě, že se mám pokusit o co nejlepší výsledek na co nejméně jízd, protože prototyp akcelerátoru jich víc jak pět nebo šest prostě nevydrží. Trochu mi zatrnulo, když jsem se šla nahlásit organizátorovi a ten mi oznámil, že mám být opatrná, protože jeden nováček už se na trase roztřískal i s kluzákem. Něco takového chtěla má už i tak už dost rozklepaná kolena slyšet.

Šla jsem na trať. Ostatní Bekové mi ukázali zvednuté palce. Stiskla jsem páky ovládání a sledovala start. '3... 2... 1... START!' Kluzák se pomalu rozjížděl. Po najetí na první urychlovač jsem musela přeřadit rychlost a kluzák začal zrychlovat.

V uších mi zněla skladba, kterou jsem kdysi dávno slyšela na závodě kluzáků.

Nelze to popřít
Letíme
Časem tak rychle, jak nikdo před námi
Pořád rychleji
A bez přestávek
Nadzvukovou rychlostí, činící nás silnými

Pořád to není dost
Nesmíme zastavit
Dostaneme se daleko
Bez nebezpečí
V téhle době násobných požadavků

Připraven na jízdu se mnou?
Chceš cítit to šílenství?
Tak pojď a zažij, jak se to dělá...

Bylo skoro nemožné vyhýbat se překážkám, přeřazovat rychlost a ještě u toho najíždět na urychlovače. V adrenalinové koupeli jsem prosvištěla cílem. Bekové mě vítali s jásotem - původní nejlepší čas 0:38:25 jsem překonala o víc jak šest vteřin! Naše radost ale měla krátkého trvání, protože z garáže Vulkarů k nám dolehl jásot - jejich jezdec zajel nejlepší čas celé své kariéry a překonal mě skoro o vteřinu. Všichni v naší stáji jsme zlostně zaskřípali zuby. Jedna z našich závodnic mi řekla: "Normálně bych s Redrosem držela krok, ale tohle už nikdo z nás nepřekoná. Je to na tobě!" S třesoucími se koleny jsem znovu šla k organizátorovi, abych se nahlásila na další jízdu.

Když jsem na dráze seděla ve svém kluzáku, dívala jsem se okolo. Támhle! Vypadá to jako klec, v níž je někdo zavřený! Je to snad Bastila? Pak už na další přemýšlení nebyl čas - moje druhá závodní jízda začala. A tentokrát jsem kluzák řídila odhodlaná překonat všechno a vše, aby už byl konec a já zase mohla vystoupit. Řítila jsem se dráhou. Vzduch ječivě svištěl kolem mého kluzáku, překážky se nejdříve přibližovaly a pak zase mizely za mnou v dáli, urychlovače se blištěly na zemi a zvaly mě k tomu, abych na ně najela.

Cíl! Skoro jsem ze svého kluzáku nebyla schopná vlastní silou vylézt, jak jsem byla zbrocená potem a vytřepaná tou ďábelskou jízdou, co jsem právě předvedla. Můj technik za mnou s jásotem přiběhl, aby mi pomohl sestoupit. "Dokázala jsi to! Máš čas 0:26:59 - to už ani Redros nepřekoná!" A doopravdy - ať se kdokoliv snažil, k mému času se ani nepřiblížil, a já tak mohla v klidu odpočívat v naší garáži.

Skončil závodní den a organizátor svolal účastníky závodu, aby vyhlásil vítěze závodu. "A vítězkou letošního úvodního závodu sezóny se stává jezdkyně Skrytých Beků - Alrin Dell!" Většina ostatních závodníků, ať už byla z jakéhokoliv gangu, propukla v jásot. Jenom ve tvářích Vulkarů jsem viděla nechuť a neochotu radovat se z cizího rekordu. "A cenu pro vítěze předá vůdce Černých Vulkarů - Brejik!"

Všichni se ztišili a vyčkávavě na Brejika upřeli oči. Ten nás všechny arogantně přelétl pohledem. "Lidé! Cenu neudělím! Vítězka podváděla - měla ve svém kluzáku namontovaný prototyp vylepšeného akcelerátotu!" Z davu se ozvalo nespokojené zabučení. Organizátor protestoval. "To nemůžeš, Brejiku - porušuješ staré tradice kluzákových závodů!" Brejik vypadal, že je mu to úplně jedno, což vzápětí potvrdil slovy, že nám kašle na nějaké naše staré tradice. Vtom se z klece ozvalo zapraskání a mříže pukly. Z klece vystoupila Bastila. Nervový obojek hodila Brejikovi k nohám a vzápětí se strhla vřava. Všichni se buď snažili utéct nebo mě a Bastilu zabít. Brejik po mě skočil - naštěstí už jsem zase měla svoji vibročepel, takže jsem byla schopná se bránit. Spolu s Bastilou jsme se pak postaraly o zbytek útočníků. Pak se ke mě Bastila otočila:

"Doufám, že si neplánuješ vybrat cenu vítěze," řekla mi pěkně arogantně. Zůstala jsem na ni hledět s otevřeou pusou. "Cože?!" bylo jediné, co jsem v první chvíli byla schopná říct. Já se tady málem nechám zabít, každou chvíli pode mnou mohl vybouchnout kluzák - a namísto aspoň trochy vděku za osvobození se mi dostane tohle?!

"Asi si to neuvědomuješ, Bastilo, ale kdybych nevyhrála ten závod, tak by nebylo možné tě osvobodit," řekla jsem ledově. Můj led se ale poněkud minul účinkem, protože Bastila stejným tónem jako předtím pokračovala: "Zachránit? Pokud je výhra kluzákového závodu tvoje představa o záchraně, tak je to teda pěkně chabé. Možná sis nevšimla, ale kdybych ti nepomohla, tak už jsi dávno mrtvá!"

To už bylo trochu moc. Vztekle jsem si sundala závodnickou přilbu, kterou jsem si během celého závodního dne stejně jako ostatní závodníci nesundávala a mrštila s ní do kouta. "A dost!" Vystěkla jsem na ni. "Na tohle nemáme čas! Musíme jít za Carthem!" Pokud měl můj výbuch nějaký účinek, tak jedině mimořádné překvapení na straně Bastily. "Carth Onasi žije?" zvolala, "konečně nějaká dobrá zpráva! Hned mě k němu zaveď!" Protočila jsem oči. "Jistě, Vaše Veličenstvo," zamumlala jsem si pod nosem.

'Jen počkej, Carthe - takovéhle překvápko ti jen ta nedaruju!'