Autorská poznámka:

Tess826: Díky za koment. Pokusila jsem se opravit překlepy v minulých kapitolách, tak snad se to časem zlepší. Doufám, že se ti Eretova nejstarší sestra bude líbit. ;)

KAPITOLA IV. – O synech a dcerách

Představení Škyťáka a náčelníka z Grganu bylo velmi chladné. Stáli ve velké dřevěné síni, větší než jakou Škyťák kdy viděl, a kolem nich se i tak mačkalo mnoho zvědavých obyvatel Grganu. Škýťa začínal chápat, že Grgan je mnohem větší vesnice než ta jeho a že tu budou platit patrně zcela jiné zvyky a pravidla.

„Takže potom co jste se na Blpu zbavili Bludvista, ses rozhodl tam zůstat a stát se dračím jezdcem?"

Škyťák sebou trhl při zvuku jména své vesnice a vrátil se ze svých myšlenek zpět na zem. Už několik minut neměl možnost nic moc říct, protože náčelník Eret, byl zaměřený na svého syna Ereta a kladení velmi nepříjemných otázek.

„Ano, přesně to sem říkal otče." Přikyvoval Eret trochu netrpělivě, protože jeho otec opakoval většinu jeho vyprávění po něm.

„A byli jste si jistí, že Bludvist je mrtvý." Tato věta zněla spíše jako oznamovací, než otázka.

Eret se chytil za hlavu a pohrdavým tónem vyhrkl: „Ano! Jak jsme mohli vědět, že má žábry a umí dýchat pod vodou?"

Nastalo ticho.

Škyťák se ani nepohnul, ale v duchu kroutil hlavou ze strany na stranu, nad tak neuvážlivou odpovědí. Stejně tak i většina lidí v místnosti.

Náčelník Eret se mračil na svého syna a svíral opěradla svého náčelnického křesla.

Eret zakroutil hlavou a chystal se něco říct, když v tom zaburácel hlas jeho otce celou síní:

„NENÍ MRTVÝ! Jistě že není mrtvý! Ale spousta našich lidí je! Včetně tvého bratra!" Poté vstal ze židle a ukázal prstem na šokovaného Ereta: „Kvůli tobě!"

Eret udělal půl krok dozadu a nevěřícně kroutil hlavou.

V tom se do toho vložila Vivi, která stáhla otcovu ruku zpět k jeho tělu a mírným hlasem naléhala: „Prosím, otče. Obviňování není na místě. Pojďme to vyřešit v klidu."

Náčelník na dívku zavrčel: „V klidu? Jak v klidu? Klid mi syna nevrátí!"

„Ale obviňování taky ne!" Štěkla na něj zpět.

Náčelníkovi rty se stáhly v úzkou čárku a jeho oči se zaměřili na Vivi. Ta pod jeho planoucím pohledem neuhnula a čelila jeho nenávisti.

Oba ze zaujetí vytrhl až Škyťákův hlas: „Náčelníku, je pravdou, že Bludvistovou smrtí jsme si jistí nebyli. Bylo jen velmi nepravděpodobné, že by přežil. Jeho alfadrak se stáhl do moře a vzal Bludvista sebou. Nevynořil se nikde na obzoru. Předpokládali jsme, že se drak obrátil proti němu."

Náčelník kroutil hlavou a jeho výraz byl ještě nenávistnější než před tím. Udělal několik kroků směrem ke Škyťákovi a cestou málem srazil Vivi. Uskočila na poslední chvíli.

„Tak vy jste předpokládali..." stále kroutil hlavou a pomalu se přibližoval: „... ne, náčelníku Škyťáku. Bludvist nezemřel. Namířil si to přímo do té nejodlehlejší a nejméně známé vesnice v tomto moři!" Jeho hlas se postupně zvyšoval: „Přišel sem, vypálil vesnici, zabil polovinu mých lidí, včetně mého syna a vy, vaši jezdci i Eret jste byli v bezpečí svého ostrova!"

Náčelník se zastavil jen několik centimetrů od Škyťáka a všechen svůj hněv soustředil na něj. Než stačil Škyťák reagovat, Eret konečně našel odvahu promluvit: „Blp také utrpěl těžké ztráty, otče. I kdybych vzal všechny jezdce a okamžitě se vydal na Grgan, nemuseli bychom být schopni Vám pomoct."

Tohle doznání nebyl dobrý nápad. To ale Eretovi došlo pozdě.

„TICHO!" Zařval náčelník a stále se soustředil na Škyťáka.

Ten se snažil zůstat vyrovnaný, i když mu srdce divoce bušilo a celým tělem rezonoval pocit viny: „Pouze jsme se bránili! Neměli jsme ponětí, že bychom mohli způsobit takovou zkázu náčelníku, já..."

Škyťák se zarazil. Uvědomil si, že tímto tónem to nepůjde. Odkašlal si a narovnal se:

„Omlouvám se, Vám i Vašemu lidu a jako velitel dračích jezdců, ponesu plnou zodpovědnost." Řekl odhodlaně a hleděl náčelníkovi rovnou do očí.

V místnosti to zašumělo.

„Plnou zodpovědnost, říkáš?" Zamručel si náčelník pod vousy a jeho výraz byl někde mezi šibalským a vražedným: „Za své činy budeš potrestán."

V místnosti to zašumělo znovu a bylo jasně rozpoznat jak Vivi zatajila dech.

Náčelník poté obrátil svůj zrak na Ereta: „A ty, nemáš na svou obranu nic lepšího, než to že si se toužil stát dračím jezdcem?"

Eretův hlas byl mnohem tišší než před tím, ale také upřímnější: „Věřil jsem, že když se naučím s draky spolupracovat, budu jednou schopen ochránit vesnici před čímkoli. Kdybys jen viděl otče co Škyťák s draky dokáže tak bys..."

Náčelník jej přerušil. Naklonil ke svému synovi a zašeptal: „Kdyby ses vrátil hned, možná si mohl ledacos zachránit. Ale tys to neudělal Erete. Neudělal."

„Jak už jsem řekl, otče. Není pravděpodobné, že bych vesnici mohl zachránit." Říct to podruhé bolelo ještě víc, ale jeho srdce mu říkalo, že je to pravda.

Jeho otec se k němu nahnul ještě blíž: „Kdybys tu zemřel, po boku svého bratra a svého lidu, zachránil by ses alespoň v mých očích!"

Eret v tu chvíli vypadal jako hromádka čirého zoufalství, ale náčelník stále pokračoval v mučícím procesu. Tentokrát mluvil plným hlasem, ke všem v místnosti:

„Můj syn Emet zemřel při obraně této vesnice a zemřel jako hrdina. Ale syna, který dal přednost cizímu klanu před svým vlastním…."

Škyťák, Eret i Vivi věděli, co bude následovat: „…ale syna, který dal přednost cizímu klanu před svým vlastním, za svého následníka NECHCI! Od dnešního dne, Eret není mým synem a nemá místo mezi lidmi Grganu!"

Všechny oči v tom okamžiku mířili na Ereta. I když to očekával, stejně ho to překvapilo. Zhluboka dýchal, zatínal pěsti a hromadila se v něm nenávist. V tu chvíli, byl svému otci mnohem podobnější, než se Škyťákovi líbilo.

Rafana nakrčila nos, protože cítila smrad. Něco se pálilo. Zkontrolovala pochodeň, kterou držela jen několik centimetrů před sebou, ale zdálo se, že je vše v pořádku. Nakrčila nos znovu a začuchala. Smrdělo to jako spálená ovčí srst s příměsí rybího tuku.

Najednou za krkem ucítila teplo.

V hlavě jí cvaklo a škubnutím otočila hlavou.

Přímo před jejím nosem se objevila Ťafanova pochodeň.

„AAAAUUU!" Zařvala a nekontrolovaně vymrštila ruku na pochodeň a tím i na vysmátého Ťafana, který se krčil za ní. Ťaf se zapotácel dozadu a vypadl z praskliny zpět do velké síně. Pochodeň dopadla vedle něj a zhasla.

Čas mezi tím, kdy se vydali do praskliny a kdy se Ťafan vrátil žuchnutím zpět by se dal počítat na vteřiny.

Ťaf se popadal smíchy za břicho a skupinka dračích jezdců, stála nad ním se založenýma rukama.

Když zachytil vyčítavý pohled Astrid, zvedl se ze země a napadla ho jediná věc na obranu: „Spáleniny odpuzují troly."

Astrid zakroutila hlavou a Ťafan se znuděně vrátil zpět k prasklině. Čekal, že jeho sestra vyleze aby mu jednu pořádnou flákla ale to se nestalo. V prasklině byla ticho a dokonce tma.

„Raf?" Zavolal na sestru.

Poté pokrčil rameny a vydal se do tmy. Ani ho nenapadlo znovu si zapálit pochodeň.

Šel prakticky po slepu, rukama se dotýkal okolních stěn a čekal, že před sebou objeví Raf a její světlo. To se ale nestalo. Zastavil se a nakrčil nos. Cítil spálené vlasy. Trochu se ušklíbl, když si vybavil Rafanin výraz.

„Raf?" Zeptal se znovu.

Žádná odezva.

Šel stále dál a po chvíli, stěny, o které se opíral, skončily. Byl na druhé straně praskliny.

BŘINK!

Prasklinou i velkou síní se ozvala ohromná kovová rána a vzápětí za ní Rafanin smích.

Ťaf se bez jakékoli myšlenky sklátil k zemi.

Jednou zcela nemířenou ranou, sundala Rafana svého bratra, a mumlala cosi o sladké pomstě.

Po chvíli ji ale smích přešel a zarazila se: „Ehm… lidi? Můžete mi sem někdo donést hořící pochodeň?"

Odpověď sice neslyšela, ale skoro by přísahala, že slyšela Astrid zavrčet.

Eret se s otcem zcela otevřeně hádal před celou vesnicí. Snažil se rozumně argumentovat, ale jeho otec byl neoblomný. Škyťákovi to připomínalo souboj dvou draků. Než ale jeho mysl dokázala rozklíčovat kterých konkrétně, zaslechl Ereta zdůraznit: „Nedal si mi žádnou šanci ukázat, co dokážu! Nech mě dokázat ti že jsem titulu náčelníka hoden!"

Odpověď, která přišla, šokovala všechny: „Ne nedal! A ani nedám! Já už totiž budoucího náčelníka mám!"

Rozrostlo se ticho a Eret se zarazil.

„Vivi mi za poslední půl rok neustále dokola ukazovala, čeho všeho je pro náš lid schopná! Náčelníkem po mě se stane má nejstarší dcera!"

Všichni v místnosti zalapali po dechu a Vivi se podívala v šoku na svého otce.

„Cože?!" Hruď se jí začala stahovat napětím a v obličeji vypadala stejně děsivě jako Eret a její otec.

Náčelník několik kroků k ní:

„Zachránila si nás. Kdyby nebylo tebe a tvých draků, nebyl by už žádný kmen Krkavců z Grganu."

Vivi se snažila rychle odporovat sletem slov, které však k uším náčelníka nedolehly. Škyťák zaslechl něco o štěstí, náhodě a povinnosti k Žíravcům, ale dohromady mu to nedávalo smysl.

Náčelník Eret položil dceři ruce na ramena a ta konečně zastavila příval slov. Věnoval jí vřelý úsměv, ale i přesto měla děs v očích a stále nevěřícně kroutila hlavou.

Poté se náčelník otočil k davu: „Vivi je naše zachránkyně a také budoucí náčelnice našeho kmene!"

Dav začal tleskat. Ale ne nadšeně. Spíš zmateně a z donucení.

„Nebo snad ze strachu?" Pomyslel si Škyťák.

Když potlesk pomalu utichl, náčelník se obrátil zpět k Eretovi: „Ty, hned nasedneš na svého draka a zmizíš! A ty..." ukázal na Škyťáka a chystal se něco říct ale v tom ho ostrým hlasem přerušila Vivi: „NE!"

Všichni v síni se na ni otočili.

S hlavou vztyčenou udělala několik kroků ke svému bratrovi a postavila se mezi něj a otce. Ačkoli to nikdo nemohl vidět, měla zrychlený tep a ruce se jí potily.

„Eret je můj bratr a nikdo ho nebude vyhánět z jeho domova. On i jeho přítel, náčelník Škyťák jsou tu vítáni!"

V síni bylo hrobové ticho.

Po chvíli náčelník vybuchl:

„JAK SE OPOVAŽUJEŠ?" Jeho hlas zaburácel celou místností.

Vivi zůstala na venek ledově klidná: „Jako oficiálně ohlášená budoucí náčelnice tohoto kmene, mám právo změnit tvé rozhodnutí, pokud není v souladu s budoucími zájmy mého lidu."

Náčelník se hlasitě a pohrdavě zasmál: „HAHA! A JAK je Eretova přítomnost v budoucím zájmu našeho kmene, princezničko?"

Vivi se mírně klepal hlas ale mluvila k otci a zároveň i ke všem lidem:

„Eret…. Udělal chybu, když se po porážce Bludvista nevrátil domů. Ale věřil, že pokud se stane jedním z dračích jezdců, může nám pomoci lépe a já s tímto názorem souhlasím."

Když k lidem hovořila, chodila po místnosti a dívala se jednotlivcům do očí: „Útok Bludvista jsme přežili jen díky drakům. Ale Žíravci ač jsou mezi námi, nejsou našimi přáteli. Zase odletí. A Eret s náčelníkem Škyťákem nás mohou naučit jak se s jinými draky spřátelit a dračí přátelé nám mohou pomoct se stálou obranou!"

Lidé přikyvovali a bylo vidět, že s jejími slovy souhlasí.

Škyťáka překvapila. Bylo mu jasné, že o něm a dračích jezdcích už slyšela a to nejen z krátkého vyprávění, které před chvíli poskytl Eret.

Plán náčelníka Ereta, vyhnat syna a potrestat Škyťáka se začal bortit ve chvíli, kdy Grganští lidé začali jeden přes druhého hulákat: „Nechte je ukázat, co umí!" nebo „Vždyť nám můžou pomoct!"

Za chvíli už šuměla celá místnost souhlasnými hlasy.

Vivi se pousmála a otočila se na otce. Ten viditelně zuřil: „Dobrá… ty budoucí náčelnice…" řekl pohrdavě „… ale následky, poneseš ty!" S těmi slovy, odešel z budovy.