Kdy asi mohli dorazit Všeotcovi vojáci? Jak dlouho tu ještě bude muset být a snášet to všechno? Určitě mezi nimi bude i Thor. Nejsilnější a nejlepší válečník ze všech devíti světů. On by na něho nikdy nezapomněl a postaral by se o to, aby nepřestali v hledání, dokud by ho nenašli.
„Kdo jsi?" znovu se ozvalo.
„Jsem Loki. Bývalý král Asgardu. Nenáviděný a zatracovaný svým lidem. Jsem kouzelník. Jsem vrah," teď, co ho donutili zabít vlastní matku, už mu na ničem nezáleželo.
„A co ještě jsi?"
„Jsem noční můra všech, kteří mě kdy znali." Všech, kteří se mu kdy smáli a čekali na den, kdy od nich odejde. Jen tak lehce se ho nezbaví. Nikdo z nich neví, jaký je v něm potenciál. Nikdo si s ním zahrávat nebude. Když byl schopný zabít vlastní matku, může se zbavit kohokoliv.
„Můžeme začít?"
Znovu ho obemkly plameny. Srdce mu hořelo a s ním i celé tělo. Cítil žár v ústech, oči mu žhnuly. Přišel o rozum. Stal se ohněm. Pohltil ho hněv. Jeho jedinou touhou bylo, zbavit se svého utrpení. Jako hořící muž se vrhl ke stvoření, jež mu dělalo ze života peklo. Rázem zchladl a požár zmizel. Loki zlomeně klečel na všech čtyřech a těžce dýchal.
„Dnes jsi prošel ohněm. Od teď je tvou součástí. V bezvýchodných situacích se budeš chovat jako on. Všechno pojde na tvůj příkaz a zůstane po tobě jen spáleniště. Vždy vyjdeš vítězně."
Loki se klidně postavil a vyčkával na další úkol.
„Připraven na další úkol?" Jak nečekaná otázka.
Objevil se na sněhové planině. Z nebe padaly líně vločky. Někdo si s tím musel dát hodně práce, pokaždé, když sem přišel, vše vypadalo tak stejně, ale přitom se vždy nějaký detail změnil. Čekal, kdy vyrazí příšera. Neměl na ni dnes vůbec náladu. Už mu vadilo, jak se všechno donekonečna opakuje. Celé dny špatně spal. Nejedl. Nepil. Nudil se. Nebezpečná kombinace.
Zvíře vyrazilo. Nic nedělal, seděl na sněhu. V jednu chvíli se více zamyslel a udělal nepatrné gesto rukou. Zelené paprsky ozářily prostor. K nestvůře vyslal iluzi její smrti a obludě nezbylo nic jiného, než vzít iluzi za vlastní a zemřít.
Vrátil se zpátky. „Doufám, že těch zrůd máte ještě hodně. Nerad bych vyhubil celý jeden druh a způsobil tak interkosmickou přírodní katastrofu," promluvil ke stvoření.
„O to se nemusíš bát." Prostor kolem něho pomalu mizel. Propadal se do tmy. Slyšel už jen vzdálený hlas: „Vedeš si vážně dobře. Brzy se připojíš k ostatním." Pak už nebylo nic. Ucítil povědomé vjemy. Jemnou kožešinu, která mu překrývala tělo. Teplo ho hřálo do tváří. Otočil se na bok. Chtěl ještě chvíli odpočívat, než konečně vstane.
Probral se s mlhou před očima. Nějaká osoba už pochodovala po pokoji. Promluvila na něho medovým altem „Vstávej, ospalče. Nechceš přece přijít pozdě na snídani," vyhnala ho z postele. „Tady máš připravené čisté oblečení," položila mu ruku na úhledný komínek prádla.
„Matko? Co se stalo?" chtěl vědět. Bál se, že se mu to všechno jen zdá. Ale ten hlas byl tak opravdový.
„To musíš vědět ty. Stráže uslyšely výbuch a našly tě v bezvědomí ležet na zemi. Ranhojiči tě zbavili střepů. Dlouho jsi blouznil. Všichni jsme se o tebe báli. Co jsi tam prováděl?" zeptala se ustaraně.
Odpověď se mu nabídla téměř sama. „Vyráběl jsem lektvar pro lepší zaostření zraku. Při smíchání suspenzí muselo dojít ke změně ve vlastnostech směsi a došlo k výbuchu. Budu to muset dopilovat," zamyslel se nad tím, co všechno bude muset přehodnotit.
„Nic se pilovat nebude. Vždyť ti stačí obyčejné kouzlo. Nemusíš vyrábět nebezpečné výbušniny."
"Ale matko, kouzlo mi může sebrat síly, které bych mohl využít někde jinde. A tenhle lektvar by mohl účinkovat i na delší dobu. Používal jsem takové látky, které jsou vychytávány právě očními buňkami. Proto by měl lektvar i vyšší účinnost," vysvětloval svůj převratný vynález.
„A místo toho jsi přišel o zrak. To se ti opravdu povedlo. Ranhojiči ani neví, jestli to nebude mít náhodou trvalé následky. S podobnými experimenty je konec. Počkám na tebe na chodbě," nechtěla se s ním hádat.
Chápal matčino chování, měla o něho strach. Pořád má o něho strach, i když je už dospělý. Měl ji rád, ale v pokusu bude dál pokračovat, jakmile se mu vrátí zrak. Ona o tom nemusí vůbec vědět. Osaměl. Nesnášel přítomnost sluhů ve vlastním pokoji, proto ho zde nikdy nikdo neobtěžoval, s výjimkou vlastních příbuzných. Postupoval systematicky, pomalu a klidně. Svlékl si oblečení a srovnal ho na jednu hromádku, daleko od té, kde leželo čisté oblečení. Rozložil první kus, pomalu ho přejel prsty. Navlékl si košili. Následovaly kalhoty a nakonec lehký kabát. Na Asgardu bylo zvykem nosit miliony vrstev oblečení.
Vyjít z pokoje byl trochu oříšek. Kdo by řekl, že by mohl být ztracený ve vlastním pokoji. Pomalu s nataženýma rukama postupoval šouravými kroky ke stěně. Ohmatal její okolí a uvědomil si, že se dveře nacházejí po jeho pravici. Nahmatal kliku a otevřel si. Matka na něho čekala. Nabídl jí rámě a vyšli spolu k ostatním.
„Slib mi, že už se nikdy nebudeš pokoušet vyrobit ten lektvar," žádala ho matka.
„Slibuji. Kouzla mi bohatě postačí. Už jsem se poučil," lhal.
Vešli do hodovní síně. Všichni ostatní už byli uvnitř. Lokiho se zmocnil jeden ze sluhů a dovedl ho k jeho místu. Královna se usadila sama.
Odin si neodpustil: „Pozdě, jako vždy."
„Ještě nikdy jsem nepřišel pozdě," bránil se mladík.
„Nemusíš mě chytat za slovo," ohradil se otec.
Asi to měl být vtip, ale Loki ho nepochopil. Teď neměl náladu na nepovedené žerty svého otce. Najednou pocítil, jaký má hlad. Slyšel, jak se všichni kolem něho pustili do jídla. Talíř před ním byl však prázdný. Loki zvolal: „Není tu někdo, kdo by mě obsloužil?"
„Nebuď hrubý," setřel ho bratr. Jako vážně? Jeho bratr mu bude říkat, jak se má chovat? „Dneska se každý obsluhuje sám. Sluhům jsme dali dnes trochu volnější režim."
„Aha. Kdo mě tedy dovedl ke stolu?" nešlo mu na rozum.
„Fandral."
„Aha. V tom případě si myslím, že už mám pro dnešek dost. Vrátím se zpátky do pokoje," prohlásil hrdě.
„Tak alespoň počkej, až dojíme, a někdo tě pak odvede," vložil se do toho Odin.
„Nepotřebuji pomoc od nikoho," řekl kousavě.
„Sám se tam nedostaneš," promluvil Volstagg vedle něho s pusou plnou jídla.
„Nikdo mi nebude říkat, co zvládnu a co ne," popudil se.
„Loki, uklidni se," zavelel bratr.
„Já jsem naprosto klidný. Vy byste se měli uklidnit. Tohle není normální," energicky vstal.
„Posaď se," zvolal na něho kdosi. Přestal rozlišovat jednotlivé mluvčí.
„Tak už dost," uslyšel naposledy. Pohroužil se do sebe. Obličej mu ztmavl. Proměnil se v hejno netopýrů a obtěžoval kohokoliv, kdo se zrovna nacházel v místnosti. Sif se jeden z nich zamotal do vlasů a škrábal a kousal. Thor jako jeden z mála měl dostatek odvahy. Ohnal se po jednom z nich. Sevřel netopýra v dlani a pomalu mu ubíral vzduch z plic. Konečně se dočkal konce.
Probral se ve vesmíru. Těžce oddechoval a přál si nicotu.