A/N: Po příšerně dlouhé odmlce jsem zpět... a se mnou alespoň další kapitola! Užijte si ji! :)

Disclaimer: Stále platí, že jsem tu jen v podnájmu... Díky, JKR a Jewels5!

Kapitola 4 – „Křupka a druhý týden"

aneb

„Won't Get Fooled Again"

Tři pokusy o sebevraždu v průběhu jednoho dne byly pro ministerstvo očividně už příliš na to, aby je přešli jako pouhou souhru náhod. Drakeová byla pryč a povolali někoho jiného – vysokého čaroděje s blond vlasy a chováním, které snad nemohlo být méně podobné tomu, co by se od ministerstva očekávalo, ani kdyby šlo o samotného Siriuse Blacka. Jmenoval se Lathe a když se s Jamesem poprvé setkali, visel druhý jmenovaný právě ve vzduchu – vzhůru nohama a deset stop vysoko.

Začalo to jednou kočkou a jednou tradicí.

Ta kočka byla Paní Norrisová – Filchův protivný mazlíček, a ta tradice – zavedená Poberty – byla docela jednoduchá: poškádlit Paní Norrisovou kdykoliv se objeví.

Tím se James zaměstnával v pondělí ráno mezi hodinou Obrany a hodinou Bylinkářství, a bylo to až poté, co pověsil Paní Norrisovou na lustr ve čtvrtém poschodí, kdy mladého kouzelníka napadlo, že mu právě začíná Bylinkářství.

„Sakra," zaklel, sebral svou školní brašnu a okamžitě vyrazil ke schodišti.

„Jak to myslíš, 'sakra?'" zeptal se Remus, který tam byl s ním a pokoušel se jej právě dohnat. „Jamesi, co se děje?"

„N-nic."

Remus mrknul na hodinky. „Zatraceně – jdeme pozdě, že?" James nemusel odpovídat. Zaznělo první zvonění. „Zatraceně! Jdeme pozdě!" Oba kluci zrychlili tempo a přešli do sprintu.

„Tohle je všechno tvoje vina, Dvanácteráku," oznámil mu Remus, když dorazili do Vstupní síně. „Proč jsi vůbec musel věšet Paní Norrisovou na lustr?"

„Je to tradice, proto," řekl James. Vyřítili se z hradních vrat, školní brašny vlajíc za nimi. „Bože, tady venku je zima. Kdy se to stalo? Ráno bylo teplo!"

„Nemluv se mnou o počasí, Dvanácteráku. Jsem na tebe naštvaný."

„To tě přejde."

„Nepřejde, jestli dostaneme školní trest."

Oba Nebelvírští byli tak zaneprázdněni svou hádkou a úprkem, že když za prvním skleníkem zahýbali ke skleníku číslo dvě, nevšimli si, že hned za zatáčkou někdo stojí. Důsledkem toho James do tohoto někoho střemhlav vrazil, a Remus vrazil střemhlav do Jamese. Všichni tři skončili na zemi.

„Jsi v pořádku, Lupine?" zeptal se James zatímco se zvedal a podal Remusovi ruku. Remus si oprášil uniformu a brblajíc něco jako „Jsem v pohodě" přijal Jamesovu pomoc. Až když oba Nebelvírští zase stáli, všimli si třetí oběti jejich srážky.

Nicolai Mulciber je probodával pohledem. Byl už na nohou a v jedné ruce držel placatku a ve druhé hůlku. Tu James naprosto ignoroval.

„Vážně? Chodíš pít za skleníky? A sám? Jak klišé."

„Teď mě nechceš naštvat, Pottere," zavrčel Mulciber, hrozíc hůlkou. „Po tom výstupu, co jsi předvedl... budeš chtít být opatrnější."

James obrátil oči v sloup. „Hele, Mulcibere." Ukázal na sebe a odpočítal: „Jedna." Pak ukázal na Remuse: „Dvě. My jsme tu dva, a ty jsi tu jeden, a i kdyby tady Lupina byla jenom půlka, pořád bych v souboji vsadil své peníze na něj. Takže možná budeš chtít být opatrnější ty, Cihlo."

Mulciber vypadal zmateně. „Cihlo?"

„Hmm, rozhodl jsem se, že ti tak budu říkat na základě všech těch vlastností, co máš s cihlou společné. Když se nad tím zamyslíš, ani jeden se neumíte vyjadřovat, nic necítíte, a oba jste asociováni se skutečností, že jste dost těžcí."

„Dvanácteráku," povzdychl si Remus, ale už bylo pozdě.

Mulciber zvedl hůlku a James vytáhl tu svou.

„Pordiporsus!" vykřikl Mulciber ve stejný okamžik, kdy James zavolal: „Levicorpus!"

Nebelvírský chlapec odletěl nazad a narazil celým tělem tvrdě do stromu, zatímco jeho zmijozelského protivníka kouzlo vytáhlo do vzduchu, kde zůstal viset jako by ho tam uvázali za kotník. James se vzpamatoval první a všiml si, že Mulciber upustil svou hůlku. Zazubil se.

„Dvanácteráku," řekl Remus a dokázal tím jediným slovem vyjádřit celou škálu dalších myšlenek. Jako by Jamesovi připomenul, že mu to nestojí za potíže, do kterých by se dostal, nebo že už teď jdou pozdě na Bylinkářství, anebo že je prefekt, takže má povinnost tenhle souboj zastavit. James přikývl. Mávnul hůlkou a Mulciber začal klesat. Předtím, než dopadl na zem, mávl James ještě jednou a Zmijozelan se zastavil asi metr nad zemí. James mávl naposled a Mulciber spadl na zem.

Zatímco se pokoušel vzchopit, zvedl James svou brašnu, kterou předtím upustil, a spolu s Remusem se znovu vydal směrem ke druhému skleníku.

„Hej, Pottere!" zavolal na něj Mulciber.

„Prosím tě, Jamesi," žádal ho Remus unaveně.

„V pohodě, Náměsíčníku, já se neotočím..."

Jak se nakonec ukázalo, neměl na výběr. „Hej, Pottere," zopakoval Mulciber – tentokrát o hodně blíž – a James ucítil na svém rameni ruku. Ta ho silou obrátila a dřív, než měl James vůbec jasnou představu o tom, co se děje, ucítil ve tváři ostrou, bodavou bolest. Mulciber ho praštil a James se zapotácel.

„Jaké to je?" zavrčel Mulciber. Zamračený James se vrávoravě snažil získat zpět rovnováhu. Zatímco zvažoval své možnosti, díval se na Mulcibera, jak samolibě oslavuje své domnělé vítězství. Určitě existovala nějaká správná cesta, kterou by se mohl – a v každém případě i měl – právě teď vydat. Měl by odejít... otočit se a jít na Bylinkářství a prostě to nechat plavat. To byla ta příčetná, rozumná, zralá varianta, hodná vykonavatele sedmdesáti čtyř školních trestů.

James vyskočil, nabral Mulcibera v pase a shodil ho na zem.

Zmijozelský chlapec měl Jamese evidentně spíš za fandu správných cest. Přesto však provedl rychlý protiútok mířený na Jamesův obličej, ale tahle rána postrádala sílu i přesnost té první a James se rychle vzpamatoval. Vyrazil Mulciberovi hůlku, kterou se na něj snažil namířit, z ruky a vytasil tu svou, usilujíc celou dobu o udržení převahy v pranici. Remus nejistě postával vedle nich – vytáhl sice vlastní hůlku, ale zdráhal se svého kamaráda napadnout. Přesto, když James zničehonic ucítil, jak mu tělo vypovědělo službu a obrátilo se vzhůru nohama, houpajíc se ve vzduchu za kotník stejně jako před pár okamžiky to Mulciberovo, byl si jistý, že Remus nějaké kouzlo použil. Mulciber visel nedaleko, ale nebyl to Remus, kdo na ně oba mířil hůlkou, ale Donna Shackleboltová.

„Fakt, vy dva," řekla s příkrým výrazem ve tváři, „jako bychom to ještě neviděli."

„Proč nejsi na Bylinkářství, Shacky?"

„Protože ho nemám," odsekla Donna. „Proč nejsi na Bylinkářství ty?"

„Protože jsem měl plné ruce práce s Mulciberem," řekl James. „Teď mě pusť dolů."

„Pusť nás oba dolů," křikl Mulciber.

„Ne, dokud neodpřísáhnete, že se přestanete rvát," řekla jim čarodějka tvrdohlavě. „Jenom ztrácíš Nebelvíru další body!"

„Donno!" kňoural James. „Nebuď taková vlezdoprdelka!"

„Já nejsem žádná..."

„Co se tady děje?" Zničehonic se u nich objevil plavovlasý čaroděj ve věku kolem třicítky a James nechápal, jak to, že ho neviděl přicházet.

Donna sebou cukla. „Ehm, to jen... no, víte..."

Starší čaroděj se na ni tázavě zadíval a mladá čarodějka okamžitě nechala své znepřátelené spolužáky spadnout na zem.

Bum.

Oba zasténali. „Dík," řekl James. Vyškobrtal se na nohy a dostal příležitost prohlédnout si nově příchozího důkladněji. K límci jeho hnědého hábitu byl připnutý bystrozorský odznak, takže famfrpálový kapitán uhodl jeho totožnost okamžitě. „Tohle je přesně to, proč jsem tuhle fušku nechtěl," vzdychl si nověpříchozí čaroděj. „Tak fajn... ehm – nejsem váš učitel, takže vás nepotrestám nebo tak, ale... prostě... přestaňte. Ty... děvče..." (k Donně,) „nezaklínej lidi. Tím si pozornost kluků nezískáš."

„Ale – ale já jsem je nezaklela," odpověděla Donna okamžitě. „Prali se, tak jsem se je pokusila dostat od sebe."

„Tím, že jsi je zaklela," uzavřel ten druhý suše.

„Byl to jen 'Levicorpus,'" odsekla Donna. „Snažila jsem se pomoct."

„No, tak to příště nedělej," vzdychl. „A nedělej... víš co, to je jedno. Nevím, proč v téhle diskuzi vůbec pokračuju. Půjdete teď prostě všichni na hodinu?"

„Já jsem nikoho ne..." začala Donna nanovo, ale James jí skočil do řeči.

„Shacky, budeš zticha? Nikdo tu nemá potíže."

„Děkuju. Přesně!" řekl starší čaroděj. „Prostě... běžte na hodinu." Chystali se ho poslechnout. „Počkejte, ještě v rychlosti..." Všichni se zastavili. „Ví někdo z vás, kde najdu Jamese Pottera?"

Donnin výraz byl plný pobouření, ale neřekla nic. James a Remus si vyměnili pohled, a Mulciber bez prodlení ukázal na dotyčného Nebelvířana. „Ten to je."

„Gramaticky správně by bylo: 'On to je,'" informoval ho James. Obrátil se k druhému kouzelníkovi. „Mám potíže?"

„Ne."

„Uliju se z příští hodiny?"

„Nejspíš."

„Hm. Tak jo. Co potřebujete?"

„Vy... vy ostatní můžete jít," řekl kouzelník, a oni poslechli. Když zůstali sami, čaroděj pokračoval: „Jmenuju se Lathe. Pracuju pro ministerstvo a potřebuju ti položit pár otázek."

„Vy už ale máte moje vzpomínky z té noci," řekl James podezíravě. „Dal jsem je McGonagallové k prohlédnutí v myslánce."

„Ano," řekl Lathe. „A podíval jsem se na ně. Ale neznám dobře ani tebe, ani slečnu Meloni, ani žádného z těch studentů, kterých se to týká."

James na něj zíral. „Jste chytřejší než ta čarodějnice Drakeová."

Lathe přikývl. „Tvoje školní brašna je pravděpodobně chytřejší než ta čarodějnice Drakeová."

(Ten první problém)

„Já nevím," povzdychla si Marlene Priceová. „Přijde mi, že bys měl zůstat ještě den navíc."

„Marlene," začal Adam, „po šestnácté ti říkám: nenajdeš na mně ani škrábnutí, a jsem na ošetřovně už šest dní. Myslím, že bude v pořádku, když teď půjdu."

Jeho kamarádka, usazená onoho úterního odpoledne v rožku jeho nemocniční postele, se nezdála být s tou odpovědí spokojená. „Ale léčitel Holloway ani neví, co se ti stalo..."

„Už jsem ti to říkal ale ví." Adam se pokoušel znít vyčerpaně, ale ve skutečnosti mu fakt, že Marlene od té doby, co léčitel Holloway poprvé povolil pacientům návštěvy, běhala na ošetřovnu ve dvouhodinových intervalech, vadil jen velmi, velmi málo. „Říkal, že důvod, proč jsme se s Carlottou a s tím klukem z Mrzimoru pokusili... udělat něco drastického, byl docela určitě výsledkem..."

„Náhodného vystavení předmětům prokletým černou magií," dokončila Marlene za něj. „Už jsi mi to řekl stokrát."

„Zeptala ses stokrát."

„Neměň téma."

„To bylo přesně k tématu."

Marlene se na něj jen podívala a on zůstal zticha. „Co chci říct," pokračovala blondýnka, „je, že dokud někdo nepřijde na to, přesně který 'předmět prokletý černou magií' to byl, co vás údajně všechny posedl neodolatelnou touhou podřezat si žíly, skočit do jezera a seskočit z Astronomické věže – různými metodami sebevraždy, což je skutečnost, kterou alespoň já shledávám podivnou – neměli by vám dovolovat toulat se po chodbách."

„Léčitel Holloway tvrdí, že ať už jsme měli v systému cokoliv, je to pryč," řekl Adam, a když se Marlene stále tvářila nespokojeně, dodal: „Slibuju, že se budu Astronomické věži vyhýbat, pokud ti to pomůže. A to s těmi různými metodami, to je zajímavá připomínka. Je to divné."

„Všimla si toho Lily," připustila Marlene. „Ale já jsem byla dost chytrá na to, abych s ní souhlasila." Zkontrolovala pohledem čas na hodinách na zdi. „Za pár minut mám Přeměňování..." (očividně zklamaná). „Uvidíme se později, jo?"

„Budu tu až do šesti večer," ujistil ji Adam.

„Tak jo. Stavím se během večeře." Marlene zaváhala. „Ne, zapomeň na to. Musím se u večeře sejít s Milesem. Přísahal, že jsem s ním nejedla už věčnost. Legrační, že jakmile se začnu třeba jen maličko zajímat o něco jiného... ve smyslu, že mám jiné věci na práci, je do mě naráz znovu celý zamilovaný." Adama to nijak zvlášť nepobavilo, ale pokusil se o vlažný úsměv. „Takže se uvidíme večer ve společenské, dobře?"

„Pokud mezitím neskočím z Astrologické věže."

„To není vtipné, McKinnone. Ahoj." Zamával jí nazpátek. „Ahoj, Carlotto!" dodala Marlene, mávajíc hezké burnetě, která taky ještě ležela na ošetřovně. „Přinesu ti ten úkol do Přeměňování," dodala Marlene k Adamovi. Zachmuřil se.

„Abych pravdu řekl, radši bych skočil z té Astronomické věže."

„Pořád to není vtipné."

„Zatím ahoj."

„Čau." A ačkoliv by to popřela, odcházela Marlene z ošetřovny s malým úsměvem na rtech.

(Přátelé, bývalí přátelé, a James)

Když Donna ve středu odpoledne oznámila, že odchází na Věštění z čísel, nemohla Lily tvrdit, že by z toho byla strašlivě smutná. Neplakala ani, když jí Luke o pár minut později vtiskl do zrzavých vlasů polibek a řekl, že by měl vyrazit na hodinu Starodávných run pro studenty na úrovni O.V.C.E. Když konečně osaměla u svého stolu v knihovně, otevřela si Lily svůj oblíbený román od Jane Austenové a připravila se na celou dvouhodinovku samoty. Samozřejmě milovala své přátele, a Lukea měla taky hodně ráda, ale samota... samota byla skvělá.

Lily se začetla do Knightleyho příjezdu na Hartfield natolik, že dokonce dokázala nedbat jemného cukání ve svém podvědomí, které jí připomínalo, že dřív trávila své volné hodiny se Severusem.

Samota byla skvělá.

„Lily, potřebuju pomoct."

Přátelé však byli, bohužel, důležitější.

„Alice, co se děje?"

Rusovláska odložila svou knihu, zatímco se do židle naproti ní sesunula Alice Griffithsová s výrazem naprosté beznaděje ve své milé tváři.

„Frank."

„Frank?"

„Můj přítel."

„Já vím, kdo je Frank, zlato."

„No, potřebuju pomoct."

„Kruh, zlato. Mluvíme v kruhu."

Alice si uspořádala myšlenky a rozmluvila se znova. „S Frankem něco není v pořádku. V poslední době se chová tak divně, že ho málem nepoznávám."

Lily svou kamarádku povzbudivě poplácala po ruce. „Ali, jsem si jistá, že to jsou jenom všechny ty podivné věci, co se teď dějí... Vyšetřovatelé z ministerstva, to co se stalo Adamovi a Carlottě... Pak ten přidaný stres, protože je Primus..."

„Začalo to už předtím," odporovala jí Alice. „Něco na něm je jednoznačně mimo už od té doby, co se vrátil v srpnu z dovolené. Je náladový a nespolečenský... Chvíli na mě hrozně lpí a trvá na tom, že spolu budeme něco dělat, pak jakmile jsme spolu, začíná se bezdůvodně hádat. Polovinu času taky mizí do své ložnice nebo po procházkách, a naprosto šílí kvůli tomu, co se stalo Carlottě a Adamovi."

Po krátkém zamyšlení si Lily vzdychla: „No, Ali, nevím, jak ti to mám říct, ale myslím, že Frank bude asi těhotný."

Sedmačka se pokoušela nesmát. „Tohle je vážné, Lily."

„Tak dobře, vážně. Jak se má jeho rodina?"

„To mě napadlo," odpověděla Alice. „Ale jeho bratr říkal, že je v tomhle ohledu všechno v pořádku. Frank si prázdniny na pobřeží nádherně užil, a nikdo si ničeho nevšiml, ale od té doby je pokaždé, když jsme spolu, naprosto nevypočitatelný."

„Takže vy dva jste se doopravdy vůbec nepohádali? Myslím nějak vážně, že by to mohlo celou tuhle věc začít?" Alice zavrtěla svou kudrnatou hlavou. „Jsi si jistá? Tak... tak to se pak musíš podívat na příznaky."

„Jak to myslíš?"

„No, když je někdo nemocný, podíváš se na jeho příznaky, abys zjistila, co je špatně. Takže se podívej na jeho chování a uvidíš, na jaký problém takové chování poukazuje. Je náladový, říkáš, a hádá se."

„Hmm, ano, prostě se hašteří kvůli hloupostem."

„Střídavě na tobě visí a pak je nespolečenský?"

„Tráví teď víc času 'na procházkách' než za celé čtyři roky našeho vztahu dohromady."

Lily přikývla. „A určitě není těhotný?"

„Lily."

„Tak jo, dobře, nech mě chvilku přemýšlet." Zamyslela se. A potom ji napadlo, kam všechny ty ukazatele směřují.

Do háje.

Ale, ne, tohle byl Frank. Frank Longbottom. Nešlo o nějakého zmetka tohle byl Frank.

„Tak co myslíš, Lily?" zaprosila ji Alice po nějaké době. Za celou dobu, co se znaly, ještě Lily sebejistou, praktickou Alici v takhle zoufalém stavu neviděla. Rusovláska rychle zauvažovala – některé situace si vyžadovaly upřímnost, jiné laskavost. Pohled v Aliciných hnědých očích jí říkal, že tohle byl ten druhý případ.

„Já nevím, Ali. Mohlo... mohlo by to být cokoliv. Chci říct, Frank... on tě miluje, a..."

„Už mi to neříká."

Lily zamrkala. „Cože?"

„Už neříká 'Miluji tě.' Už to neřekl týdny." Sedmačka to řekla úplně potichu a nedívala se přitom Lily do očí.

Do hajzlu.

„Alice, Frank tě určitě miluje. Já to vím, rozumíš? Vy dva jste asi třicet procent mého důvodu, proč vůbec věřím na lásku. Jane Austenová je těch zbylých sedmdesát." Alice se pousmála. „Ať už si zrovna prochází čímkoliv, ty za to nemůžeš vinit sebe."

„Ale já nevím, co mám dělat!"

„Prostě si s ním promluv."

„Zkoušela jsem to... neposlouchá mě."

„Tak buď trpělivá," trvala na svém Lily. „Poslouchej, už jste spolu hodně dlouho... Čtyři roky jsou dlouhý vztah pro kohokoliv, nejen pro mladé. A teď, když se všechno tak pomíchalo, ve škole i ve světě, Frank má nejspíš jen potíže... se přizpůsobit. Nakonec, je to váš poslední rok tady."

Alice smutně přikývla.

„Jestli to pomůže," pokračovala šesťačka, „McGonagallová mi říkala, že dala Frankovi za úkol dohlídnout v pátek na můj školní trest, když je Primus. Promluvím si tam s ním, jo?"

„Mohla bys?"

„Absolutně."

„Ale neříkej mu, že jsem ti něco řekla."

„Samozřejmě, že ne."

„Ani na to nemysli. A kdyby to uhodl, tak lži."

„K čemu jsou přátelé, než aby si navzájem kryli záda?"

„Miluju tě."

„Já vím."

Alice vstala a krátce Lily objala a pak – s posledním vděčným úsměvem – opustila knihovnu. Lily se zamračila na román ve svých rukou. Byl to Frank. Frank by nemohl...

Vytlačila ze své mysli už tu myšlenku. Knihovna byla téměř opuštěná (bylo vidět jen obtloustlou knihovnici, paní Sevoyovou) a Lily si tu vzácnou samotu chtěla užít, než ji naruší někdo jiný.

„Lily, musíme si promluvit."

Přátelé byli důležitější než samota, ale bývalí přátelé ne.

Lily poznala svého nového společníka, aniž by vzhlédla. Zůstala zticha dech se jí zasekl někde v krku.

„Lily, prosím." Naklonil se nad její stůl. „Já vím, že tu knížku nečteš... Musíme si promluvit, ty víš..."

„Seve, přestaň." Lily znovu zavřela svou knihu. „Severusi, přestaň s tím, myslím to vážně, rozumíš?" Paní Sevoyová na ně letmo pohlédla a Lily vyslala jejím směrem omluvný pohled. Severus si ničeho nevšímal.

„Lily, prosím," zašeptal. „Celý týden se mi vyhýbáš a..."

„Vyhýbám se ti," odsekla Lily, „protože když jsme spolu naposledy mluvili, skončili lidi na ošetřovně. To by ti mělo naznačit, jak dobře si v tomhle okamžiku rozumíme, ne?"

„Nemůžu uvěřit, že jsi to vzala na sebe," zamumlal Severus, a Lily protočila panenky.

„Nevšimla jsem si, že bys ty na někoho ukazoval."

„Já – byl jsem zmatený... Nemohl jsem si vzpomenout, kdo z vás to udělal. Bylo to... matoucí. Ale byl to Potter – ty jsi to vzala na sebe místo Pottera, nebo ne?"

„Unáhlené závěry by nám šly, jak vidím," byla jediná Lilyina reakce.

„Je dost velký idiot na to, aby tě to nechal udělat," řekl jí Severus. „Lily, přece si nemůžeš myslet, že..."

„Přejdi k věci, Seve. Snažím se číst." Nenáviděla se... Nenáviděla Seva a jeho zatracenou upřímnost... Nenáviděla knihovnu prostě proto, že v téhle hloupé scéně figurovala jako pozadí.

„Já – Lily, chci se zase přátelit. Chci, abychom byli zas kamarádi. Chci..."

„Ne."

„Lily..."

„Ne."

„Ale..."

„Severusi, já vím, že jsi mě vždycky dokázal přesvědčit... abych ti cokoliv odpustila, abych cokoliv přehlédla, ale ne. Už ne."

Její zmijozelský spolužák zůstal chvíli tiše sedět. Lily předstírala, že si čte. „Prosím tě, Lily..."

„Běž pryč, Seve." (Tiše... Nebyla si jistá, že je to to, co doopravdy chce.)

Vyhověl jí. Lily zavřela oči a počkala, dokud necítila, že je zase sama. Když se znovu rozhlédla po knihovně, nepřišly jí už kousky Emmy Woodhousové dostatečně rozptýleníhodné. Lily knihu zavřela, opřela se o ni lokty a položila si bradu do dlaní.

Severus.

Bylo jí, jako by jí někdo v břiše zasukoval všechny vnitřnosti – a zasukoval je uzly tak komplikovanými, že kdyby je měla místo v žaludku na šněrování od bot, musela by si nejspíš sehnat jedny pořádně ostré nůžky a pár nových tkaniček.

„Nový žaludek se koupit nedá," poznamenala Lily, nevědomky nahlas.

„Svatá pravda."

Rusovláska na své židli nadskočila snad deset centimetrů vysoko. Horečně se rozhlédla kolem. James Potter se opíral o nedalekou polici s knihami s pokřiveným úšklebkem na své ("pitomé," pomyslela si Lily) tváři.

„Ty jsi poslouchal?" dožadovala se podtónem, aby je paní Sevoyová neokřikla.

„Ty jsi mluvila sama se sebou?" kontroval James. Kráčel k jejímu stolu s rukama v kapsách a vůbec se nesnažil mluvit potichu.

Lily se zamračila. „Nemáš někde nějaká štěňata, co potřebuješ utopit, nebo tak něco?"

„Zastáváš se násilí na zvířatech?" odsekl ten druhý. Samota byla o tolik, tolik důležitější než nepřátelé.

„Copak jsem kdy podporovala tvoje volnočasové aktivity?" řekla Lily. „A prosím, nes..." James si zabral druhou židli u jejího stolu: „...nesedej si," dokončila zrzka s povzdechem. „Prosím tě, Pottere, copak nemáš nic lepšího na práci?"

„Ani ne. Všechny úkoly už mám hotové. Takže ty a Srabus jste zase kamarádi, jak vidím."

„Vidíš?" řekla jen. Docela si užívala skutečnost, že ho tahle možnost očividně rozčilovala.

„No a nejste?" Snažil se působit apaticky, ale nedařilo se mu to tak dobře jako jindy. Lily znovu otevřela svou knížku.

„Ale ty už ses přece rozhodl, že jsme, a ty se nikdy nemýlíš, Jamesi."

„Tak či tak, je mi to jedno."

„Evidentně."

„Prostě jsem se nudil, a ty si nedokážeš pomoct a rozhlašuješ svůj soukromý život na celou knihovnu, to je všechno."

„No, mě by nikdy nenapadlo, že v té knihovně budeš, abys to slyšel. Řekni, kdy ses naučil číst?"

„To bylo trochu podlé," odpověděl jí James nezúčastněně.

Lily zamrkala. Opravdu? „Promiň," omluvila se rychle. Její společník na ni upřel zvláštní pohled, který si nedokázala vyložit. Po nějaké době se jeho ústa navrátila ke svému arogantnímu úšklebku a on pozdvihl obočí.

„Uklidni se, Křupko. Stejně je mi to ukradené."

„Jo, jasně, že je. Proč by se skvělý James Potter zaobíral tím, že... Jak jsi mi to řekl?"

Jeho úšklebek se rozrostl do plného úsměvu a James se zvedl od stolu. Aniž by odpověděl na její otázku, prostě jí zamával a řekl: „Zatím ahoj, Křupko." Odkráčel s vítězstvím v každém kroku.

Křupko.

Křupko?

...

Cože?

(Vlasy Kevina Sherbatskyho)

„Nudím se," oznámil James ve čtvrtek u večeře.

Všichni tři Pobertové, kteří mu u onoho jídla dělali společnost, vyslali k famfrpálovému kapitánovi a svému neoficiálnímu vůdci zmatené pohledy. „Jak se můžeš nudit?" zeptal se Peter nevěřícně. „Ještě nejsme ve škole ani dva týdny a už jsme tu měli masivní bitku, tři pokusy o sebevraždu, dva vyšetřovatele z ministerstva, roj dalších bystrozorů vyslýchajících všechno, co se hýbe, a – ve tvém případě – aspoň dvě zásadní hádky s Lily Evansovou a dva souboje s Nicolaiem Mulciberem."

„Většina z toho se stala minulý týden," odpověděl James. „Ta část s Mulciberem před pár dny vlastně ani nebyla nebezpečná, a na těch několika suchopárných lidech z ministerstva taky nevidím nic obzvlášť úchvatného. Co se stalo dneska? Nic. Kevin Sherbatsky si nechal trochu přistřihnout vlasy, možná, ale to je fakt tak asi všechno."

Sirius odložil vidličku. „Ty sis toho taky všiml? Merlinovi díky, já už jsem si myslel, že jsem se úplně zbláznil, když si všímám takových věcí."

„Tak rychle bych tu úplně zblázněnou teorii nezatracoval," přisadil si Remus.

„Něco se musí stát," pokračoval James. „Něco pozitivního. Celá tahle... deprimující situace... nevalné známky z Lektvarů, lidi, co se zkouší sami sebe oddělat, masivní bitky ve Vstupní síni – je to... deprimující."

„Znamená to, že konečně necháš té své rutiny a la Bob Dylan v trablích?" zeptal se Remus s nadějí v hlase. Peter už se téměř zeptal, na co tím naráží, ale pak si to rozmyslel a zůstal zticha.

„Jestli se mě snažíš urazit, asi bys mě neměl přirovnávat k naprostému drsňákovi, Náměsíčníku," řekl Dvanácterák nevzrušeně. „A ne. Něco jiného..." James žvýkal své brambory a rozhlížel se po Velké síni, hledajíc inspiraci. Našel ji u mrzimorského stolu. „Víte, co nesnáším?" zeptal se.

„Rétorické otázky?" zkusil Sirius.

„Vlasy Kevina Sherbatskyho," řekl James. Ostatní Pobertové byli zticha, nejistí, kam tím směřuje. Jako první se chytil Tichošlápek. Zazubil se na svého nejlepšího kamaráda.

„Dvanácteráku, kámo, už jsem neměl školní trest... celou věčnost, řekl bych."

„Školní trest, pane Blacku, tento pátek," kárala profesorka McGonagallová mladého čaroděje stojícího v jejím kabinetě a vágně předstírajícího lítost. „A nepochybně rád uslyšíte, že se nám podařilo navrátit panu Sherbatskymu téměř všechny vlasy."

„Vypadají teď o něco líp?"

„Blacku."

„Promiňte, profesorko," povzdychl si Sirius. „Jen jsem se snažil pomoct. Nikdo by netratil na tom, kdyby tomu blbečkovi zmizely všechny vla... chtěl jsem říct, kdyby ten hodný, roztomilý chlapec dostal druhou šanci na... vlasy. Jeho první pokus očividně selhal."

„Myslela jsem, že jste říkal, že to byla nehoda."

„Byla. Šťastná nehoda. Osud si s námi někdy legračně zahrává, profesorko."

„Školní trest v pátek, Blacku."

„Přesně tak, profesorko. Mimochodem, dnes večer vypadáte báječně."

„Ven z mého kabinetu, Blacku."

„Když na tom trváte."

James na něj čekal přede dveřmi. Sirius se zazubil. „Školní trest, zítra," oznámil mu dřív, než se vůbec stihl zeptat.

„A stálo to za to?" zeptal se famfrpálový kapitán, zatímco se společně vydali zpátky k nebelvírské věži.

„Ó ano, na sto deset procet," ujistil ho Sirius. „Nechce se mi věřit, že mu trvalo deset minut, než si uvědomil, že všechny ty příšerné vlasy na jeho podivně tvarované hlavě jsou pryč."

James se zasmál. „Proč jsme nic takového nepodnikli tak dlouho?"

„Protože jsme měli letní prázdniny a vlasy Kevina Sherbatskyho nebyly poblíž," řekl Sirius. „Ach, a protože ty jsi měl mizernou náladu."

„Měl jsem dobrý důvod."

Sirius se na něj podíval. „Který – že jsi zachránil Carlottu Meloni, že je Lily Evansová – no, Lily Evansová, nebo tvůj starý pán?"

James zamrzl na místě, zatímco Sirius pokračoval dál. „Ty jsi to věděl? O Tátovi..."

„Dvanácteráku, jemnocit se ve vaší rodině nedědí, a já jsem u vás bydlel dva měsíce. Samozřejmě, že jsem to věděl." James ho dohonil a Sirius se jal vysvětlovat: „Chci říct, copak jsi opravdu čekal, že budu věřit té pohádce, co tvoje Máma jen tak tak zvládla vypotit u snídaně o tom, jak musel na služební cestu – která příhodně měla trvat až do doby, kdy my už budeme ve škole? Navíc, ještě tam byla ta skutečnost, že jediné fotky s ním, které ve vašem domě nakonec zůstaly, byly ty, kde jsi byl taky."

„Proč jsi mi neřekl, že to víš?" dožadoval se James.

„Proč ses mi nesvěřil?"

„Protože nejsem holka. A ptal jsem se první. Proč jsi mi neřekl, že jsi to věděl?"

„Protože ty jsi... ty," řekl Sirius. „A tak jako tak nesnáším seriózní diskuse. Jestli z toho teď uděláš slovní hříčku, tak tě v noci ve spánku zavraždím."

„Beru na vědomí. Nemůžu uvěřit, že jsi to věděl a nechal jsi mě dál ti za něj lhát."

„Vlastně to bylo docela zábavné."

„Šmejde." James změnil taktiku. „Každopádně jsi byl úplně mimo."

„V čem?"

„V tom proč jsem měl špatnou náladu."

„Nebyla to Carlotta, Evansová, ani tvůj starý pán?"

„Ne-e."

„Tak co?"

„Skutečnost, že jsi se k nám přistěhoval."

„Šmejde." Dorazili k nebelvírské společenské místnosti. „Víš ty co," pokračoval Sirius předtím, než zadali heslo, aby mohli vejít „Cítím se tak nějak... ošizený."

„Jak to myslíš?"

„Dostal jsem jen jeden školní trest a pořád jich potřebuju ještě aspoň deset, abych byl vůbec ohrožený pravidlem sedmdesát pět. Jak se to vůbec mohlo stát?"

„Už jsem nad tím uvažoval," odpověděl James, „a myslím, že jsem na to přišel. Pamatuješ si ten... menší incident před pár lety... ten dort, ti domácí skřítci, drahocenný kaktus profesora Stottlemeyera..."

Sirius se nostalgicky usmál „To byl hezký den."

„No, spadlo to na mě a dostal jsem dva měsíce víkendových školních trestů. To je celkem šestnáct."

„To by dávalo smysl," souhlasil ten druhý. „Ale pořád si připadám ošizený."

James povytáhl obočí. „Chceš se vrátit k McGonagallové a říct si o další školní trest?"

„Ne, ale... no... doslechl jsem se, že více méně vrátili Kevinu Sherbatskymu vlasy."

Dvanácterák pochopil a začal se křenit. „Opravdu? Bože, to je ale taková škoda, po tom, co nám dalo takovou práci mu je zmizet."

„Přesně moje myšlenky, Dvanácteráku."

„Hádám, že je teď v přízemí a dojídá tu večeři, kterou předtím přerušil, Tichošlápku."

„To bych si taky myslel, Dvanácteráku."

James se uklonil. „Jdeme, Tichošlápku?"

„Bude mi potěšením, Dvanácteráku."

(Zbytek dne)

„Nechal zmizet vlasy Kevina Sherbatskyho dvakrát?" zopakovala Lily a napůl se přitom smála. Rychle se začala kontrolovat. „To je hrozné. Fakt hrozné. Vtipné, jo, ale hrozné."

Frank Longbottom souhlasně přikývl. „Každopádně, to je to, za co má Sirius Black školní trest, věř tomu nebo ne. Ale zdá se, že má zpoždění."

Měl pravdu. Bylo tři čtvrtě na osm a Sirius už měl čtvrt hodiny sloužit svůj školní trest v Pamětní síni. Lily samozřejmě dorazila včas (vlastně o dvě minuty dřív) a Frank už čekal s hadrem v ruce, protože měla za úkol leštit plakety a poháry bez použití kouzel. „Samozřejmě musím dodat," dodal Frank, „že nejsem z nejbystřejších, takže jsem si jistý, že kdybys očarovala hadr nebo čtyři, aby začaly leštit na druhé straně místnosti, nevšiml bych si toho."

O patnáct minut později se dělo výrazně víc povídání než leštění. Když uzavřeli téma Siriusova školního trestu, Lily se odvrátila a tvářila se, že leští famfrpálový pohár z roku 1952. „Poslechni, Franku," začala pomalu, „chtěla jsem se tě na něco zeptat..."

„Do toho," odpověděl Primus z lavičky nedaleko prefektských plaket, kde seděl a svačil jablko.

„No, týká se to Alice..." Nic neříkal, tak pokračovala: „Ona... něco s ní poslední dobou není v pořádku. Všiml sis toho, že?"

„Já – no... popravdě, nemůžu říct, že bych si všiml."

„No, já jen, že... je teď tak bledá a zdá se pořád tak vyčerpaná, víš? Každopádně se mnou před pár dny mluvila a zmínila, že se vy dva hašteříváte... Bože, doufám, že nejsem vlezlá, jenom se chci ujistit, že je s vámi všechno v pořádku." Pohlédla přes rameno na Primuse, ale on se jejím očím vyhnul a raději se soustředil na jablko ve své ruce.

„Všichni se někdy haštěří," odpověděl, odtažitě a až po několika sekundách. „A Alice a já už jsme spolu dlouho. Tak to prostě chodí."

Lily cítila, jak jí spadl kámen ze srdce a vůbec poprvé si uvědomila, že jí tam nějaký ležel. „Víš co, přesně tohle jsem řekla Alice taky. Chci říct, nemá se proč strachovat... Vy dva jste vždycky byli taková jistota a... Chci říct, bože, vždyť vy jste můj důkaz, že vztahy fungují. Jak bych se hádala s Donnou, kdybyste se vy dva rozešli?" Usmívala se, dokud si nevšimla, že Frank se nesměje.

„Jen... jenom proto, že má nějaký pár historii, to ještě neznamená, že spolu zůstanou navěky."

Lilyino srdce pokleslo. Chtěla na něj zakřičet, že on a Alice spolu musí zůstat navěky... Že to je osud a poslání a prozřetelnost a všechny ty ostatní hezké, ač jednoznačně vágní pojmy. Místo toho si prefektka skousla jazyk a ret.

„Alice a já," pokračoval Frank, „jsme spolu byli dlouho šťastní, ale tohle je náš poslední rok v Bradavicích a... no, nejspíš se stanu bystrozorem, a Alice..."

„Ale já jsem si myslela, že Alice chce taky k bystrozorům," přerušila ho Lily. „Byla o prázdninách na té stáži a vím, že se jí tam doopravdy líbilo."

Frank zaváhal. „No... nic... nic není jisté," odpověděl nakonec neurčitě. „Tolik se toho děje... Tolik se toho mění... Nic už není opravdu jisté. Nebo ne? Prostě se..."

„Tak jsem tady," oznámil svou přítomnost Sirius Black, který právě vstoupil do Pamětní síně. „Rádo se stalo."

„Jdeš..." Frank si nervózně odkašlal, „Jdeš pozdě, Siriusi."

„Řekneš to profesorce McGonagallové?" chtěl vědět Poberta.

„Ne."

„Franku, kámo, ty jsi ten nejlepší Primus, jaký kdy byl a bude." Sirius popadl hadr. „A jak se máš ty, Lily?"

Prefektka, na moment zaskočená, se snažila přijít na něco, o čem by se mohla s nově příchozím bavit. „Mám se fajn. Hele, Blacku, můžeš mi prozradit, co proboha znamená ta Potterova nová přezdívka? Proč mi pořád říká 'Křupko?'"

Sirius se zakřenil. „Nemám tucha, drahá," odpověděl Sirius. „Pánbůh ví, co se odehrává v Jamesově id. Samozřejmě jsem ale radostí bez sebe, že mu můžu vyřídit, že tě to zajímá. Je poslední dobou krapet nevrlý, protože jsi stále tak tvrdohlavě nonšalantní k jeho záměrům."

„Neříkej mu to," prosila ho Lily. „Bude strašně samolibý. Neřekneš mu to, že ne?"

„Rozmyslím si to." Jeho pohledná tvář nabrala šibalský výraz a v místnosti zavládlo ticho. „Takže... o čem jste se bavili, než jsem přišel?" zeptal se Poberta docela nevinně. Lily se podívala na Franka.

„No... Doslechla jsem se, že jsi nechal zmizet vlasy Kevina Sherbatskyho," podařilo se jí vypotit.

Sirius vážně přikývl. „Dvakrát."

(Dát někomu vědět)

Latheho kancelář byla malá a přeplněná tyhle prostory mu přidělili ve spěchu, aby mohl co nejrychleji začít pracovat na svých úkolech. S obyčejným velkým stolem, dvěma židlemi, čtyřmi bystrozory v černém a Lathem samotným – diktujíc ostatním čtyřem rozkazy – se místnost zdála být ještě menší. Malá a rušná. I zdi tu působily stejným dojmem vytíženosti a shonu jako aktéři mezi nimi, takže Lily – usazená na židli, kterou jí přidělili – si připadala jako jediná nehybná položka v kanceláři. Tiše čekala, než jí Lathe bude věnovat pozornost a vysvětlí jí, jakou by měla v téhle záležitosti sehrát roli.

Po nějaké době ostatní čtyři bystrozoři odešli splnit Latheho požadavky a sám zmíněný kouzelník se posadil za svůj konec stolu.

„Lily Evansová, že?" zeptal se, kontrolujíc očima útržek pergamenu. Lily přikývla. „Promiň, že mi trvalo tak dlouho, než jsem se dostal ke tvé výpovědi."

„Tohle se týká Carlotty, nebo ne?" zeptala se Lily.

„Hmm, ano." Listoval nějakými papíry. „Ty už jsi své vzpomínky z rána 2. září k prohlédnutí v myslánce odevzdala, věřím."

„Odevzdala."

„Tak to mám už jen několik otázek." Odložil svá lejstra. „Řekni mi úplně všechny podrobnosti o Carlottě Meloni, co znáš."

Lily zamrkala. „Všechny podrobnosti? Bez urážky, pane Lathe, ale – já neznám Carlottu ani zdaleka tak dobře jako ji znají jiné holky, nebo... kluci. Shelley Mumpsová..."

„Michelle Mumpsová už vypovídala," řekl jí Lathe. „ Byla bohužel hysterická. Chtěl jsem mluvit s někým, kdo by byl schopný tvořit věty... Ty jsi prefektka a byla jsi přímo zapojená do toho incidentu taky sdílíš se slečnou Meloni ložnici. Byla to logická volba."

„Aha."

„Navíc," pokračoval nekonečně věcným tónem, přesto poznamenaným odstínem nevysvětlitelné ironie, „jsem četl hlášení o školním trestu kvůli tvému sporu s chlapcem jménem... Mulciber." Lily odvrátila zrak. „Opravdu jsi ho praštila?"

„Říká... říká se to."

„Hm... No, setkal jsem se s Mulciberem. Dvakrát, vlastně. Jednou shodou okolností a jednou, abych ho vyslechl. Byl u toho, když ta dívka skočila do jezera." Lily očekávala jeho verdikt. Vyrovnaným, nijak shovívavým ani pobaveným hlasem pronesl: „Praštil bych ho taky."

Lily se snažila nesmát nebyla si úplně jistá, zda se má Latheho bát nebo ne. „Tak tedy," pokračoval bystrozor, „potřebuju detaily. Cokoliv, co tě napadne... Cokoliv podivného ohledně toho rána nebo večera předtím... Jakýkoliv nezvyklý rozhovor se slečnou Meloni..."

„No," začala Lily, „Carlotta se nevrátila do ložnice, ten večer... Nebo jsme to alespoň nepoznaly. Nebyla tam, když jsme my ostatní šly spát a Shelley říkala, že když se vzbudila uprostřed noci, Carlottina postel byla pořád ustlaná. Ale... to už jste nejspíš věděl...?" Lathe přikývl. „A... no... co se Carlotty týče, ona... je milá, řekla bych. Nejsme skvělé kamarádky, ale vždycky jsme si rozuměly. Ona je... tak nějak... ehm... moderní? Víte... to proto jsme nebyly tak zaskočené, když se na noc nevrátila do ložnice. Víte, co tím...?"

„Ehm, ano."

„A... taky je... ona..." Lily pátrala v hlavě po informacích o Carlottě, ale napadaly ji samé triviální věci. „Každé ráno medituje. O víkendech si ráda pospí. A... pije zelený čaj. Je vegetariánka. Taky..."

„Vegetariánka?" přerušil ji Lathe znenadání.

„Nejí maso."

„Vím, co to slovo znamená," odpověděl ten druhý. „Já jen, že už jsem vedl pět dalších výslechů o povaze slečny Meloni a ani jeden z těch ostatních nezmínil, že je vegetariánka." Načmáral něco na kus pergamenu.

„Je to důležité?" zeptala se Lily.

„To nemám tušení." Pokrčil rameno. „Ještě něco?"

Lily zavrtěla hlavou. „Ani ne. Mluvila jsem s ní stručně ten den ve vlaku. Byla... v pohodě. Normální. Prostě... Carlotta."

Lathe chvíli mlčel a pak se zeptal: „Co mi můžeš říct o Adamu McKinnonovi?"

„Hraje chytače za náš famfrpálový tým," odpověděla Lily. „A... ehm... no, nenapadá mě nic podstatného."

„Hádala bys, že Carlottino vegetariánství bude podstatné?" Lily připustila, že ne. „Tak tedy...?"

„Je to o tom, kdo se mu líbí," vysvětlila rusovláska. „Jsem si dost jistá, že to podstatné není."

Lathe zakroutil hlavou. „Ne, to podstatné není," souhlasil. „Jinak nic?"

Lily se důkladně zamyslela. „No, Adam nebyl několik hodin k nalezení, předtím než... no, než zkusil skočit z Astrologické věže. Vím to, protože moje kamarádka Marlene říkala, že po obědě nedorazil na Péči o kouzelné tvory." Lathe si něco zapsal na jiný kus pergamenu. „Krom tohohle už mě asi nic nenapadá."

„Dobře. Děkuju. Myslím, že můžeš jít... Nebudu dál plýtvat tvým sobotním večerem." Zamyšleně se jedním prstem škrábal na bradě, zatímco se díval na stránku před sebou. „Kdyby tě ještě něco napadlo, prostě to sepiš a přilep mi to na dveře."

„Dobře, samozřejmě." Lily vstala ze své židle.

„A kdybys mohla poslat dál dalšího studenta..." dodal Lathe a kývl směrem ke dveřím, za kterými čekalo na své slyšení několik dalších potencionálních svědků.

„Jistě."

Vyšla ven. V čele krátké řady stál mrzimorský chlapec s hnědošedými vlasy a velkýma očima, který nervózně lupal klouby na rukou, zatímco čekal na svůj výslech, jež evidentně považoval spíše za své odsouzení.

„Myslím, že jsi na řadě," řekla mu Lily povzbudivě. „Neboj. Je hodný."

„Doopravdy?" zeptal se mrzimorský kluk. „Protože já jsem o něm včera v knihovně slyšel mluvit Donnu Shackleboltovou a ta říkala samé příšerné věci."

„Donna Shackleboltová by říkala příšerné věci i o Santa Clausovi," poznamenala Lily a poplácala ho po rameni. Slabě se usmál. „Jen běž dál. Bude to v pohodě." Poslechl ji a Lily se vydala zpátky do společenské místnosti.

(Ten druhý problém)

Rozesmátá Marlene se odtáhla jen dost dlouho na to, aby se mohla zeptat: „Milesi, kolik je hodin?"

Byla sobota večer a stáli na chodbě ve čtvrtém poschodí Marlene se opírala o zeď a Miles ji zasypával polibky. „Nevím – záleží na tom?"

„Milesi, prosím," protestovala Marlene, ač se stále smála. „Musím v sedm jít. Kolik je hodin?" Neměl čas jí odpovědět, tak chytila jeho zápěstí, aby čas na jeho hodinkách mohla zkontrolovat sama.

„Do háje," zaklela a odtáhla se. „Milesi, je tři čtvrtě na osm."

„No tak, Marly," povzdechl si mladík z Havraspáru a pohladil ji po paži. „Můžeš na ten svůj... studijní sraz přijít o trochu později." Pronesl to s velkou nechutí.

„Nemůžu," odporovala Marlene. „Už jsem na své kamarády tento týden kašlala až moc. Jsi poslední dobou tak dotýkavý..."

„Nejsem dotýkavý," odpověděl Miles dotčeně. „Jsem perfektně příjemný, nebo ne? Řekl jsem snad cokoliv zlého, nebo...?"

„Ne urážlivý-dotýkavý. Myslím dotýkavý rukama." Marlene ho objala kolem krku a dala mu pusu, která jednoznačně měla být polibkem na rozloučenou. „Tak jo, teď buď hodný a uvidíme se zítra."

Miles ji kradmo znovu objal. „Ale, Marly, můžeš se učit se mnou. No tak, půjdeme klidně i do knihovny a všechno."

„Jasně, protože máš definitivně v úmyslu se tam učit, že?" usmála se Marlene a zastrčila si za ucho zatoulaný pramen vlasů. „Milesi, prosím tě, já musím jít..."

„Ale, Marly, za chvilku bude stejně večerka. Pak budeš muset jít do společenky a já už tě nebudu moct vidět vůbec. Můžeš se s kamarády učit potom..."

„Ale..."

„A mimo to, jsem tvůj přítel... jsem s tebou už celé dva roky..."

Vyslal k ní ten nejúpěnlivější pohled, jaký na něm Marlene kdy viděla, a tak se nechala obměkčit. „Ale už jen půl hodiny, dobře?"

Když ji znovu políbil, usmíval se od ucha k uchu.

(Ve společenské místnosti)

Nebelvírská společenka byla ten večer nacpaná. V krbu plápolal oheň a s Carlottou i Adamem zpátky ve svých ložnicích se konečně zdálo být přípustné smát se nahlas. Proto se většina nebelvírské koleje shromáždila ve společenské místnosti a všechno se – zdánlivě – vrátilo do normálu.

Místnost byla plná turnajů v šachu, soubojů v tchoříčkách a zapálených kol řachavého petra a všichni se hlasitě bavili – pro jednou o úplně normálních puberťáckých věcech. Do téhle scény vstoupil James, když zanechal Remuse, kterému nebylo dobře, odpočívat v jejich ložnici. Famfrpálový kapitán se rozhlédl po místnosti, hledajíc nějaký bod zájmu. Sirius, Peter ani Lily tu nebyli, ale v křesle u krbu seděl Adam McKinnon se svitkem pergamenu a svou učebnicí Lektvarů.

James se usadil poblíž. „Ty pracuješ v sobotu večer na eseji, McKinnone?" zeptal se a prohrábl si rukou své rozčepýřené černé vlasy. „Na to bacha, ať ze všeho toho vzrušení neonemocníš."

„Vtipné," odpověděl Adam. „Tebe taky nevidím, že by ses někde houpal na lustru."

„Kámoši mě nechali viset," řekl mu James. „Takže, je ti... víš jak... dobře? Už žádné sebevražedné choutky?"

Adam se na něj podíval. „Takt není tvoje silná stránka, co?"

„Obávám se, že ne."

Ten druhý pokrčil rameny. „No, jsem v pořádku. Víš jak, zrovna si zvykám na fakt, že si na mě druháci ukazují, když jdou kolem mě po chodbě."

„Hmm, na mě si lidi ukazují taky," povzdechl James. „Ale ze zcela jiných důvodů. Hezký rychlý Levicorpus by tomu učinil přítrž."

„Ano," poznamenal Adam suše, „protože pro tebe to zabralo tak dobře."

„A to má znamenat co?"

„Znamenat? Ach, nic."

James pozdvihl obě obočí. „A co ty, McKinnone? Učíš se sám? Neučí se s tebou obvykle Marlene Priceová? Kam se asi poděla..." Rozhlédl se po společenské místnosti, jako by někoho hledal.

„Netuším, kde Marlene je," odpověděl Adam neústupně.

„Ne?" zamumlal James.

„Cože?"

„Cože?"

Adam se zamračil. „A to má znamenat co?"

„Znamenat? Ach, nic." Oba kluci se na sebe chvíli dívali. „Nechám tě pracovat na té eseji," řekl nakonec James a vstal.

„Hodně štěstí s hledáním tvých kámošů," řekl Adam.

James pokývl hlavou a odešel. Zanedlouho se otevřel vstupní portrét a jeho dřívější místo zabrala Marlene Priceová. Za něco se vydatně omlouvala, ale Adam se nezdál být naštvaný. James vševědoucně potřásl hlavou a začal zvažovat, jestli neobere nějaké páťáky o pár galeonů v řachavém petru, když mu někdo poklepal na rameno.

„Ahoj, Alice."

„Ahoj, Jamesi," odpověděla Alice Griffithsová, a vypadala docela vyčerpaně. „Neviděl jsi někde Franka?" Famfrpálový kapitán jí odpověděl, že neviděl. „Do háje. No, každopádně díky. Možná měl schůzku prefektů nebo tak něco..."

James by jí býval řekl, že na ten večer žádná prefektská schůze naplánovaná nebyla (Remus téměř nikdy nepromeškal prefektskou schůzi, nehledě na to, jak zle mu bylo), ale nedostal k tomu příležitost, protože okamžitě odspěchala pryč. Zmizela východem za portrétem Buclaté dámy, který se za ní ještě nestačil zavřít, když skrz něj do společenky vklouzl Sirius.

„Už bylo načase," řekl James, blížíc se ke svému příteli. „Kde jsi proboha byl?"

„Na čaji," odpověděl Sirius.

„Na to je trochu pozdě, ne?"

„Se strýčkem A."

„Se strýčkem A?" zopakoval James. „To zní pitomě." Pak si uvědomil humornou povahu situace. „Uvědomuješ si, že jsi zrovna pil čaj s učitelem? Je z tebe teď v podstatě prefekt žadonící o pozornost. Tuším, že z tebe příští rok udělají Primuse!"

„Běž do háje, Pottere. Není to opravdový učitel je to můj strýc." Sedli si tak dalece do rohu, jak to jen kulatá místnost dovolovala. „Je to prakticky můj jediný příčetný příbuzný, však víš. Měl bych taky jednou za čas reprezentovat."

James se zakřenil, což si Sirius vyložil jako výsměch a ocenil jej plesknutím po temeni kamarádovy hlavy.

Chvíli seděli a bavili se o všem, co je napadlo, dokud nedorazil Peter Pettigrew – cestou z kuchyní – a nepřisedl si k nim. „Jak se mají domácí skřítci?" zeptal se Sirius. „A cos nám přinesl?"

Peter mu podal tác plný zbylých zákusků. „Žádné zbytky z Uvítací hostiny už neměli," informoval Siriuse. „Ačkoliv nechápu, proč bys měl chtít jedenáct dní staré jídlo."

„Jídlo na Uvítací hostině je lepší, proto," odpověděl pan Tichošlápek. „Půlku těch věcí objednávají speciálně z Prasinek, abyste věděli."

„Ne, to jsme nevěděli," řekl James. „A jsme tak nějak zděšení, že ty ano."

„Hlídám si, co jím," řekl Sirius pobouřeně. „Neodsuzujte mě za moje vyšší vědomosti."

Lily se do společenské místnosti vrátila kolem půl deváté po večerní procházce s Mary a Donnou. Většina zmíněné vycházky byla spíš pohnutá než uklidňující, protože sestávala z hádky mezi Lily a Donnou ohledně bystrozora Latheho.

„On není zlý!" protestovala Lily. „Makové pole," dodala k Buclaté dámě, která odezvou na správné heslo vyklonila svůj portrét, aby všechny tři čarodějky mohly vejít do nebelvírské věže. „Byl inteligentní a pohodový. Líbil se mi."

„Byl sprostý," odpověděla Donna. „Pořád říkal, že já..."

„Prostě nedokážeš přijmout kritiku," přerušila Mary. „Je to pravda, Donny, protože obvykle děláš všechno perfektně, takže když se tě někdo odváží opravit, začneš ho za to nenávidět. Proto nejspíš nemáš ráda profesora Křiklana."

„Dokážu přijmout kritiku," odsekla ta druhá. „Jak bych s tebou jinak mohla pořád trávit čas, Macdonaldová? Ustavičně se po mně vozíš."

„Prosím tě," odfrkla si Mary. „Za posledních deset minut jsi mi řekla, že díky svým líčidlům vypadám jako profesionální děvka, můj vkus na muže tuhle teorii podtrhuje, a v těchhle botách mám tlusté nohy. Já že se ustavičně vozím po tobě?"

„Řekla jsem, že v těch líčidlech vypadáš jako profesionální děvka," řekla Donna. „Ne, že jsi. To skoro ani není podlé."

Lily vedla jejich skupinku směrem ke krbu, ale kvůli množství studentů ve společence si v tom okamžiku nebylo kam sednout. „Víš, Donno," řekla rusovláska, „tohle jsem se ti snažila říct onehdy ráno. Nepotřebuješ vyhrát úplně každou konverzaci."

„Jenom se bráním."

„Ne, děláš z toho hádku. Jako to vždycky dělá Potter, rozumíš? Vezme si jednoduchou věc, jako pozdrav, a udělá z toho soutěž... tím, že ti dá hloupou přezdívku, o které ví, že ji nemáš šanci rozlousknout, ale nemůžeš se ho na ni zeptat, protože to by znamenalo, že vyhrál... protože z toho udělal soutěž."

„Teď už se nebavíme o mně, že ne?" zeptala se Donna.

„Někdy," zopakovala Lily, „musíš věci nechat plavat."

Donna se zamračila. „Ale vyhrávat je tak... fajn."

Lily přikývla a poplácala svou kamarádku soucitně po rameni.

„Čau, Křupko," řekl nový hlas a s ním se objevil Potter. „Měla jsi dneska dobrý den?"

„Já se nezeptám," řekla Lily chladně. „Promiň, Pottere, prohrál jsi, protože mně je jedno, co tvá pitomá malá přezdívka znamená." Opravdu se snažila to myslet vážně.

„Jsi si jistá, Křupko?"

„Ano."

„Protože ty říkáš, že jsem prohrál, ale já se cítím příšerně jako bych vyhrával. Zvlášť proto, že jsi prosila Siriuse, aby ti řekl, co ta přezdívka znamená."

Lily se na Blacka zamračila. „Říkal jsi, že mu to neřekneš."

„Říkal jsem, že si to rozmyslím," odpověděl Sirius v sebeobraně. „A říkat Jamesovi všechno je síla zvyku... prostě mi to vyklouzlo. Měl takovou radost, když jsem mu to řekl... jako malý nezbeda o Vánocích."

James kamaráda uhodil do ramene.

„Jdu spát," oznámila Lily, ignorujíc skutečnost, že ještě nebylo ani devět hodin. „Dobrou noc všem." Obrátila se k odchodu.

„To bylo docela sprosté," odpozoroval James.

„No, pokaždé, když jsem k tobě slušná, chováš se ty jako naprostý zmetek," odsekla rusovláska. „Rozhodla jsem se, že už se nenechám zmást nadějí, že se možná tentokrát budeš opravdu chovat jako člověk."

James, kterého to nijak nevyvedlo z míry, moudře pokyvoval: „Dobrý nápad, Křupko."

Sirius si povzdechl a otočil se k Peterovi: „Tohle může trvat do nekonečna – máš chuť přidat se ke mně a obrat nějaké páťáky o pár galeonů?"

„Řachavý petr?" zeptal se Peter s nadějí v hlase.

„Samozřejmě."

„Vy víte, jak podvádět v řachavém petru?" zeptala se Donna, očividně žasnoucí. Sirius přikývl.

„Můžem se přidat?" zeptala se Mary.

„Pokud si myslíte, že si dokážete odpustit tuhle fascinující zábavu." Sirius kývl směrem ke stále se ještě hašteřícím Jamesovi a Lily.

„To přežijeme."

Všichni čtyři odešli, ale James ani Lily si toho faktu nevšímali. „Ach, prosím tě," odfrkla si druhá zmíněná. „Můžeš prostě... na tu nejkratší vteřinku předstírat, že tvoje neuvěřitelně obrovské ego dovolí tomu nepatrnému, malinkému mozku ve tvé hlavě pochopit skutečnost, že celý nezměrný vesmír se – oproti tvému úděsně evidentnímu přesvědčení – neotáčí kolem tebe?"

„Bože, Křupko, mě nezajímá tvůj životní příběh! Co že se to říká o stručnosti a důvtipu?"

„Necituj mi tady Shakespeara." (Jako by se byl rouhal.) „Shakespearea mi citovat nesmíš. Já vlastním Shakespeara... ty jsi jen pózující idiot."

„Já ani nevím, co Shakespeare je. Co máš vůbec za problém?"

„Převážně? Převážně jsi to vlastně jen ty, Pottere!"

„Rozsah tvé bohorovnosti mě nikdy nepřestane mást a přivádět k úžasu, Křupko."

„Tebe nikdy nepřestane mást a přivádět k úžasu ani abeceda."

„Ach, omlouvám se... co že jsi dostala z N.K.Ú.? Bylo to... sedmkrát V? Počkej. Ne. To jsem byl já."

„U Merlina, doopravdy? Nemyslím, že jsi to už někomu řekl... krom každých deseti minut od okamžiku, co jsi vkročil na nástupiště!"

„Vtipné." Ušklíbl se. „Aspoň se mám čím chlubit."

Lily zhluboka vydechla. „Tohle je pitomé," řekla nakonec. „Já s tímhle končím. Nebudu se s tebou hádat. Nebudu s tebou mluvit. Budu tě ignorovat. Všem bude o tolik líp, když spolu my dva nebudeme mít nic do činění."

„U mě v pohodě, Křupko."

Lily mu věnovala poslední zlostný pohled, otočila se na patě a vyrazila nahoru do své ložnice. Zastavila se ještě před schodištěm.

Křupko.

Lily se ještě jednou obrátila k Potterovi a na tváři měla tentokrát úsměv. James netušil proč, ale bylo to trochu zastrašující (taky dost fantastické). Kráčela zpátky k němu. „Zázvorové křupky." James zamrkal. „Zázvorové křupky. Zázvorové sladkosti... kořeněné křupky... ten zákusek." Ukázala na své vlasy. „Hnědočervené, jako zázvor. Křupky." Sarkasticky: „Chytré."

James se začal culit. „Bravo."

„Pochopit mělčiny tvého mozku je opravdu jednoduché," poznamenala Lily s hranou sladkostí. „Mělo mě napadnout, že se to týká jídla." Obrátila se a znovu se vydala směrem ke své ložnici, připomínajíc si, že musí později Donně říct, že měla pravdu.

Vyhrávat bylo fajn.