Graves se vrátil do současnosti. Seděl v ní svázaný na židli uprostřed jinak prázdné místnosti s jedním oknem vysoko nad zemí. Hůlku u sebe neměl, ale to mu nečinilo žádný problém. Dokázal čarovat i bez ní, stejně jako Grindelwald. Ale ruce za zády mu zhoršovaly situaci. Přesto nepropadal panice a snil o tom, jak bude volný jako pták.
Slova nepotřeboval. Stačilo se jen pořádně soustředit. A na to měl ty nejlepší podmínky. Kolem něho vládl klid a nic ho nerozptylovalo. Zavřel oči.
Provazy kolem jeho těla povolily. Sesunuly se bezvládně na židli a podlahu. Cítil lehkost. Otevřel oči. Zaoblené drápky škrábaly od dřeva sedáku. Vzhlédl k oknu. Bylo lehce pootevřené. Snad to bude stačit pro to, aby se dostal ven. Roztáhl křídla a mávl. Vznesl se do vzduchu. Takhle dobře se už dlouho necítil. Několikrát obezřetně obletěl prostor, než se usadil na okenní římsu a přemýšlel o dalším postupu.
Otvor se nezdál dostatečný pro lehký průlet. Musel být opatrný. Přiblížil se ještě o pár skoků k oknu. Několikrát klobnul zobákem do skla, aby se otvor ještě zvětšil. Přeskočil na vnější parapet. Podíval se kolem sebe do vlídného odpoledne. Zřítil se dolů. Padal. Stáhl křídla ještě více k sobě. Vyvinul nepředstavitelnou rychlost. Blížil se k zemi. Nijak nebrzdil. Užíval si vítr, který ho míjel.
Zbýval asi metr či dva od země. Roztáhl perutě a ve vzduchu se přetočil. Začal stoupat opět vzhůru. Kroužil nad budovami a snažil si udělat obrázek o tom, kde se nacházel. Uvědomil si, že jeho odhad byl správný. Nacházel se v přístavních docích. Nedaleko se rozkládalo moře. Nepřipadalo mu však, že by město poznával. Grindelwald se s ním musel přemístit, když byl v bezvědomí.
Rozhodl se proto letět jedním směrem, dokud nenarazí na nějaký významný bod. Přece jen ptačí let je rychlejší než lidská chůze. Pohyboval se vzduchem jako ladný téměř nepostřehnutelný přízrak. Sokol stěhovavý se dostal mimo městské osídlení. Letěl dále nad lesy a potoky. Kolem něho se čas od času objevil dravec chránící si své teritorium, ale on si ho naprosto nevšímal a dostával se dál. Nejdůležitější pro něho bylo, aby se neodchýlil od svého kurzu.
Pod ním se rozrůstaly malé domky. Začínalo další osídlení, ale bylo o poznání řidší. A ke každé budově patřilo drobné políčko. Po zemi se pohybovali lidé. Měli nezvyklé oranžové vesty. A přes rameno pušku. To nevypadalo nijak dobře.
Náhle oblohu zaplnily vyplašené kachny. Vůbec si nevšímaly svého dravého společníka. Ještě horší situace nastala, když se rozezněl zvuk palby. Pár kulek prosvištělo těsně kolem jeho ptačího těla. Štěstí se na něho zřejmě usmálo. Přesto se potřeboval dostat do bezpečí. Jednoduše se chtěl vystoupat výš, aby se dostal mimo trajektorii. Jenže mu bránily vyděšené honěné kusy. Udělal dvě tempa spolu s davem. Dál nemohl. Řítil se dolů. Zasažen přesnou ranou jednoho z myslivců. Klesal volným pádem k zemi. Teď už neměl sílu na tom nic změnit.