Protože to mám teď ve škole lehčí přidám víc :) Užíjte si to :)

„Bonnie. Slyšíš mě?" cítila jsem, jak si mě někdo přesunul do náruče.

„Bon, no tak prober se a neděs mě." snažila jsem se rozlepit víčka, ale byla jsem příliš moc slabá.

„Já vím, že žiješ, dej mi prosím, nějaké znamení, že mě slyšíš." nedokázala jsem ten hlas nikam přiřadit, vlastně jsem nedokázala ani přemýšlet, přesto jsem s vypětím sil zakroutila hlavou.

„No vidíš, že to jde." zasmál se a já v tom smíchu poznala Kaie. Náhle mi bylo jedno, jestli až otevřu oči se mi roztřeští hlava. Já ho musela vidět. Pomalu jsem odlepila víčka od sebe, ale stále je měla přivřená. Snažila jsem se trochu zaostřit na tu šmouhu přede mnou a spatřila Kaie, na jehož tváři se zračila úleva a lehké rozhořčení.

„Jsi v pořádku?" zeptal se ustaraně a já přikývla. Pak se na jeho obličeji objevil naštvaný výraz.

„Víš, co sis mohla udělat? Na to, že jsi už skoro dospělá, se chováš jako malý rozmazlený fracek!"

zaraženě jsem se na něj podívala a on zakroutil hlavou.

„Nedívej se na mě tak, dobře, víš, že tohle kouzlo, je nebezpečné, proto ho nepoužila ani má rodina. Ty víš, co se mohlo stát. Proč jsi to udělala?" náhle se ve mně zvedl vztek. On nemá právo po mě tak ječet.

„Takže ty si tu teď hraješ na svatého nebo, co? Zmizel jsi! Ani jsi neřekl, kam jdeš. Jako by tě ani nezajímalo, co to se mnou udělá. Tak bravo pane, je mi to jedno. To jsme nemuseli ani nikdy být přátelé! Protože přátelé si říkají všechno. I když to moc bolí! Já tu byla a čekala jak blbec až alespoň dáš vědět, že jsi v pořádku a nic ani pitomý lístek… Jsem OK. Víš, co Kai běž se s vinou vycpat. Já nelituju toho, že jsem chtěla vědět, jestli jsi v pořádku a jo klidně bych kvůli tomu zemřela!" s nechutí ve tváři jsem se na něj podívala a chtěla odejít, když mě zachytil za ruku.

„To už nikdy neříkej." řekl výhružně a přitom jsem cítila, jak se jeho ruka začala klepat.

„Co?" zaraženě jsem se podívala na jeho obličej.

„Ty víš co." obvinil mě. Zakroutila jsem hlavou.

„Ne nevím, co?" ptala jsem se dál a snažila se zůstat v klidu.

„Že, že bys…" zamračila jsem se.

„Že bych co? No tak vymáčkni se Kai." řekla jsem podrážděně.

„Že bys kvůli tomu klidně i zemřela." poslední slovo vyplivl jako nadávku. Nadechla jsem se a objala ho.

„Ale nic se nestalo." zašeptala jsem.

„Mohlo se - stát." řekl jak malé uražené dítě.

„Kai, jsem v pořádku a hlavní je, že ty jsi v pořádku, kde jsi proboha byl celou tu dobu?" zeptala jsem se ho a on sklonil hlavu.

„T – tady… ve sklepě." moje brada poklesla a mé dlaně se začali třepat od vzteku. Já tu kvůli němu celou dobu trpím a on je v pohodě schovaný tady? Snažila jsem se uklidnit své nahlas bijící srdce. Ale můj vztek předčil mé očekávání. Nedokázala jsem dýchat natož myslet, jediné co jsem stihla, bylo to, že má ruka vylétla z Kaiovy dlaně a vrazila mu facku. Šokovaně jsem sledovala výraz na jeho tváři, který ale zůstal klidný.

„To jsem si zasloužil." řekl, jako by se nechumelilo a já měla chuť do něčeho praštit.

„Co sis myslel? Že budu v pohodě? Kai byl jsi měsíc pryč! Jak jsi mohl vůbec vydržet bez jídla?" vyhrkla jsem.

„Tvá babička mě-." zarazil se a podíval se na mě strnulým výrazem.

„COŽE?!"vykřikla jsem. Věděla jsem, že babča není doma, ale přesto jsem vyběhla z pokoje, seběhla po schodech a začala tlouct hlavou o přední dveře. Ona to věděla? Jako všechno? Celou tu dobu mě nechávala v domněnkách, že Kai je někde venku? Začala jsem bouchat okolo sebe, dokud mě nezastavily něčí paže, které mě uvěznily, jako v kazajce.

„Kai, pusť mě!" křikla jsem po něm, ale on nereagoval. Snažila jsem se mu vší silou vysmeknout, ale on nepovolil. Najednou jsem ztratila sílu a vyčerpaně se o něj opřela.

„Proč?" zeptala jsem se pouze a cítila jsem jak si Kai o mě opřel hlavu.

„Protože moje rodina je nebezpečná, chtěli ti ublížit, protože kvůli tobě jsem se nechtěl spojit s Jo. Když za mnou tehdy v noci přišla s tím, že nemůžeš být tak důležitá, jako spojení v našem rodě, snažil jsem se jí vysvětlit, že to nemůžu udělat, že jsem ti slíbil, že tu budu. Nechápala to a snažila se mě dostat kouzlem, neměl jsem v plánu ji ublížit, ale musel jsem ji oslabit, vysál jsem ji trochu magie a zjistil, že ji otec ovlivnil pomocí upíra. Utíkal jsem pryč s tím, že ti musím být nablízku, kdyby šli pro tebe. Proto jsem se ukryl neviditelným kouzlem do sklepa. Kde mě našla po určité chvíli tvá babička, chtěla jim říct, že jsem tady, ale vysvětlil jsem jí, co se stalo a ona mi slíbila, že to nikomu neřekne, ani tobě. Což bylo pro ni čím dál tím těžší, neboť mi říkala, že tě to ničí. A teď jsem tu. To je celý." poslední slova téměř zašeptal a já zírala před sebe neschopná slova.

„Bon, řekni něco." sesunul se se mnou k zemi a objal mě těsněji. Nechápala jsem, co se tu děje. Věřila jsem mu, samozřejmě jsem mu věřila, ale musela jsem si vyslechnout ještě jednu stranu a tu jsem očekávala, co nejdřív.

„Musím mluvit s babičkou." řekla jsem a snažila se jeho ruce dát ode mě co nejdál, ale neúspěšně.

„Ty mi nevěříš?" zeptal se ublíženým tónem a já si povzdechla a snažila se k němu otočit.

„Kai věřím ti, ale nemůžu poslouchat jen tebe, v čemž má, má hlava pravdu. Musím si vyslechnout všechny strany, za to se na mě nesmíš zlobit, snažím se jednat racionálně, jak jsi po mě vždycky chtěl. Což je u mě asi poprvé v životě, protože většinu svého života jsem žila čistě iracionálně." objala jsem ho a on si mě k sobě přitáhl ještě těsněji.

„Budu muset zmizet." řekl s vážností v hlase a já se na něj nechápavě podívala.

„Proč, proboha?" smutně se na mě usmál.

„Protože tě sledují, ví, že se od tebe nemůžu držet navždycky dál." povzdechl si a spustil své ruce dolů. Ještě naposled se na mě usmál a pak zmizel. Klečela jsem tam, jak opařená a snažila se pochopit co se tu děje. Jediné co jsem věděla, bylo to, že si musím promluvit s babičkou.

Po asi hodině sezení v obýváku na gauči jsem slyšela, jak se otevřely dveře a do nich vešla babča. Usmála se na mě a pověsila si kabát na věšák.

„Jak ses měla, Bonnie?" zeptala se a já její otázku ignorovala.

„Ty jsi věděla o Kaiovy?" snažila mít klidný výraz, ale moc mi to nešlo.

„Cože?" vyvalila na mě oči a já věděla, že mi něco tají. Ty nepatrné trhané pohyby ruky, to jak se začala koukat po celé místnosti, jen se vyhnout mým očím. Byla to, jako rána z děla.

„Tys o něm věděla." tentokrát jsem se neptala.

„Věděla jsi, že byl celou dobu tady a nic jsi mi neřekla. Nic." šeptala jsem a její výraz mi napověděl, že tento rozhovor je pro ni těžký.

„Slíbila jsem to a měla jsem k tomu důvod. Došlo mi to, když tu přišel Joshua s tím, že si tě budou chtít vzít k sobě, dokud ho nenajdou, aby měli jistotu, že ti neublíží. Věděla jsem, že mi lže, vždycky jsem to poznala a v té době jsem se rozhodla chránit i Kaie. Protože vím, že by neodešel a neublížil své sestře, kdyby k tomu neměl důvod." dívala se na mě a já se snažila být silná a nezhroutit se tu. Podívala jsem se na své ruce a zhluboka se nadechla.

„Musím jít." řekla jsem, vzala si kabát a odešla pryč. Musela jsem být chvíli sama. Když jsem zavřela dveře, slzy se mi začaly hrnout do tváře a mé tělo se začalo silně třást. Nevěděla jsem, kam jdu, jediné co jsem věděla, že se musím dostat, co nejdál, abych se uklidnila. Mé nohy začaly utíkat a já zavřela oči. Když jsem je otevřela, nebyla jsem rozhodně na tom místě, kde jsem byla před chvílí, ale byla jsem v lese. Což znamená, že jsem se musela přemístit. Vystrašeně jsem se rozhlížela okolo sebe a neslyšela nic jiného než svůj dech. Náhle se něco vedle mě pohnulo a já ucukla. V ten moment mě něčí paže sevřely a ucpaly ústa.

Doufám, že se vám kapitola líbila :)

bonxkai-forever