Charlie mezi dveřmi zaváhala.

Dean seděl v křesle s kusem papíru v ruce a zamyšleným pohledem upřeným do neznáma. Zase se toulal myšlenkami, ale rozdíl byl v tom, že teď to bylo cílené. Žádný apatický výraz, jen hodně hodně…smutný.

Takže takhle vypadáte, když se nikdo nedívá a myslíte si, že jste sám, Deane? Tak tohle jste vy?

Opak toho, co s ním zažila před hodinou a půl. A teď měla na mysli tu druhou, lepší část, kdy se spolu přeli ohledně jeho malého vyšetření. Dvě banální věci jako je měření tlaku a teploty a on se choval, jakoby mu chtěla udělat operaci mozku. Připadal jí u toho trochu nervózní. Nakonec ho pomalu dostrkala k tomu, co po něm chtěla – ale měl k tomu tisíc připomínek. Jako malé dítě, které se zapře a vymyslí divoké hodinové historky, než aby na vteřinu otevřelo pusu a udělalo ááááá.

Fakt byl ten, že jí několikrát rozesmál, a když svou rychlou otázkou na Mary ztratila půdu pod nohami, vrátil ji zpátky.

Zatím na tu „její" záležitost nechtěla myslet, ona tu byla kvůli pacientovi, ne kvůli Deanovi. Sam a jeho zdravotní stav byla priorita, její povinnost a její práce.

„Ahoj. Jak je bratrovi?" vstoupila do pokoje.

Dean zamrkal a otočil k ní hlavu. Papír zmizel v kapse jeho bundy, kterou měl přehozenou přes kolena. Viděla, že je tam něco napsaného, vypadalo to jako krátký seznam.

„Uhm – pořád si hraje na schovávanou, ale ještě si neuvědomil, že ho nikdo nehledá."

„Jo. Já v téhle hře taky nebyla moc dobrá. Jednou jsem se schovala na strom v domnění, že je to super úkryt. Nechali mě tam celou noc, i když o mně věděli. Prý to byla legrace. A já byla celou tu dobu hrdá na to, že mě konečně nezapikali jako tu první" pokrčila rameny.

„Řekněte mi, kdo to byl a já si to s nimi vyřídím!"

V duchu se usmála. Rytíř v blýskavé zbroji?

„Už je to hodně dávno, byli jsme děti. Překvapil byste je, určitě na to už zapomněli…"

„Vy ale ne…a HODNĚ DÁVNO to taky asi nebylo."

Stála nad ním a podávala mu papírový kelímek s kávou a černé desky s klipem.

Jen takhle zblízka byly vidět. Poprvé, když si jich všimla se málem neudržela a přejela po nich prstem. I teď byla ráda, že má obě ruce plné, protože to v ní zase zacukalo. Dotkla by se jich a spočítala je. Bylo jich spousta, určitě by se dostala na slušné číslo.

„Uhm, dáváte mi to nebo se o to chcete jen přetahovat?" Dean pokrčil nos jak králík, když se z její strany nic nedělo.

A ty světle hnědé tečky, které měl rozesety po obličeji, se pohnuly spolu s tím.

Bože, nikdy jí pihy nepřipadaly tak sexy. Na čele, nose, tvářích…

„Co je? Počmáral jsem se tužkou, že jo? Občas, když mám myšlenku tak si jí strkám do pusy…" začal si dřít prstama její okolí ve snaze to ze sebe dostat.

Měla by na něj přestat zírat, je to trapný.

„Lepší?" nastavil jí obličej, aby ho mohla zkontrolovat.

On jí snad pokouší…

„Jo, ale nic jste tam neměl. Přinesla jsem vám pár papírů k vyplnění. A kafe. Černý hořký a horký."

„Přesně takový mám rád" konečně to pustila z ruky. „Děkuju."

Kontrola pacienta byla rutinní záležitostí.

„Za chvíli nám to doteče…" prohlédla sáček s krví.

Dean se zvedl, aby se postavil na druhou stranu postele. „Dáte mu další?"

„To musí rozhodnout doktor Ross, zavolám ho, až bude prázdný. Ale podle mě by ty jednotky, které dostal, měly stačit."

„Dobře. Co bude dál?"

„Dáme mu kapačku s roztokem antibiotik a vitamínů. Jen abychom potlačili případnou infekci. Říkal jste, že propadl skleněnými dveřmi? To musel být nešťastný pád a taky spousta krve. Nenašli jsme žádné úlomky skla, vy jste mu ty rány čistil?" nepodívala se na něj, věnovala se Samovým obvazům.

„Snažil jsem se to z něj všechno vytahat."

„Dobrá práce" zvedla k němu hlavu.

Vypadal, že chce nesouhlasit, ale pak jen zatnul čelisti, jak místo toho prudce skousl. Přes obličej mu přelétl stejně smutný stín, který už na něm viděla.

Byl rytíř ve zbroji, která však nebyla blýskavá, ale temná. A těžká.

„Váš bratr teď bude hodně odpočívat a až posbírá dostatek sil a bude to pro něj bezpečné, vzbudí se" řekla mu měkce.

„Já vím, nechci na něj spěchat. Jen…" zaváhal, viděla na něm, jak bojuje s tím jí svěřit svůj pocit …"nemůžu ho takhle vidět. Nesnáším na něm všechny ty hadičky a dráty. Sam je zatraceně tvrdý bojovník, ale někdy na všechno sám nestačí…"

„To nikdo z nás Deane, i když jen málo si to dokáže přiznat a trápí se tím."

Znovu si rozmyslel to, co jí na to chtěl odpovědět a nechal si to pro sebe. Kolik takových nevyřčených pocitů v sobě musel mít…

„Mluvte na něj, uslyší vás. Je to dokázaný…" u boku ji zapípal pager. Přečetla si krátký kód. „Musím jít, akutní příjem. Doktor se brzy přijde na bratra podívat a rozhodne, jestli je nutné pokračovat s transfuzí." Ještě než ho opustila, otočila se ve dveřích. Dean zůstal stát u Samova lůžka, ukazováček položený na bratrových prstech. Vypadalo to na gesto, které důvěrně znali jen oni dva. A ona najednou zadoufala, že bude umět pomoct nejen Samovi.

0-0-0

„Slyšel si? Prý bys měl…" Dean se v náhlém popudu nad bratrem naklonil a vážným vemlouvavým hlasem mu několikrát do ucha zopakoval „Tvé vlasy jsou hrozný, tvůj účes je k smíchu. Změň to, změň to, změň tooooo." Přišlo mu to jako dobrý nápad a jestli to bude fungovat, měl by toho využít „Až se vzbudíš, dáš svýmu cool bráchovi Deanovi všechny svoje prachy a budeš ho oslovovat pane. Budeš se starat o to, aby v ledničce nikdy nedošlo pivo a tvýmu cool bráchovi Deanovi čistý oblečení." Pak se zamyslel. „A budeš prokazovat náležitý respekt jeho autu."

Zamnul si ruce. „Paráda, tak to bychom měli. A teď se podíváme na ten otravný nemocniční canc." Usrkl z papírového kelímku a otevřel desky.

V poutku spolu s tužkou, bylo zastrčené i lízátko. Nadzvedl překvapením obočí a málem se i usmál.

„Je fakt dobrá." Chtěl si ho hned nacpat do pusy, ale pak si to rozmyslel. „Ne, jeho čas ještě přijde."

„Tak jo, mrknem se…co? Dvě stránky? Co je to – podklad pro natočení celovečerního životopisného filmu?" byl znechucen hned na začátku. Několikrát nadzvedl vrchní papír, jakoby doufal, že ten spodní by třeba mohl najednou zmizet.

„Dobře, jen žádnou paniku" udělal krátké dechové cvičení, aby se zklidnil.

Mohl zabít tucty démonů, mohl uzavřít smlouvu se samotnou Smrtí nebo vrátit Sama mezi živé a taky to udělal – ale nemohl změnit fakt, že to pitomé psaní bylo pro něj daleko složitějším a náročnějším počinem.

Na světě byly věci, které nenáviděl. A pak tu byly věci, které bytostně nenáviděl na SOBĚ – jako svou nedokonalost všechno zvládnout sám, své pihy v obličeji a svou diagnózu, kterou sebou vláčel už od dětství.

Nervózně zacvakal propiskou. Možná by měl počkat na Sama. Mezitím by mohl vymyslet nějakou šílenou historku o tom, proč ty podělaný papíry ještě nejsou vyplněný. V tom byl machr, to mu nikdo nemohl upřít. Lhát a vymýšlet si, předstírat. Jeho fantazie neměla hranic.

Jenže…on byl Dean Winchester – ten, který nežádá o pomoc. Ten, který všechno zvládne sám. Ten, který nikdy pomoc nepotřebuje, PROTOŽE se snaží všechno zvládnout sám.

Zašmátral po sladkosti. Až s tímhle skončí, bude cukr potřebovat.

„A jedeme. Jméno: Samuel. Prostřední: …" byl v pokušení napsat něco jako slečinka, poskok nebo neučesanec, ale nakonec to nechal prázdné. Vždycky tam může něco doplnit. „Příjmení…" už začal s dvojitým V, když si vzpomněl na Franka. Bude potřeba realitu trochu upravit, ten z ochranky nevypadal, že by se jen tak nechal uchlácholit řečmi od Charlie. Možná, jen na chvíli…"Jones" vyplnil dle vzoru svého filmového hrdiny. „Byl to taky doktor, takže to tematicky zapadá. Ehm, datum a místo narození: 2 března 83, Kansas. Číslo sociálního pojištění…tak to není nic lehčího…" vytáhl z peněženky jedno falešné a opsal ho. „Bydliště: Chevy Impala 67 , povolání:" strčil si tužku do pusy a na chvíli se zamyslel. „Rodinný business. Zatím to jde dobře."

Takhle pokračoval, až se dostal na konec stránky. Když svůj výkon pak přelétl pohledem, nemohl jinak, než se pochválit.

Výborně! Dobrá práce, kámo.

Kafe už vysrkal a dal by si něco k snědku, ale teď nechtěl polevit. Ne, když byl tak rozjetý.

Otočil na druhou stranu.

„Di – agno – stiko – vané ana – ana – mnézy, co to sakra je?!" naklonil se nad papír, jakoby tím měl vyřešit, že to neumí ani přečíst. Přeskočil na další řádek.

„Hypo – aler – genní antibiotická reakce? A to znamená co - závislost na drůbežím mase? Orálně respirační…a tohle je ještě navíc sprostý…!"

Po třech dalších řádcích byl vyřízený. Švihnul tužkou a padla na něj frustrace. Z tohohle místa, které nenáviděl a ze situace, že musí bojovat s takovou banalitou jako je vyplnění idiotského dotazníku.

„Tohle je jen další podělaný výsledek dnešního podělanýho dne. Nemá to váhu ani kozího prdu a přesto se v těch sračkách musím hrabat. Kdybych viděl aspoň světlo na konci tunelu, ale tohle je tmavý jako řiť sama!"

Položil desky k Samovi na kraj postele.

„Hele brácho, já vím, že jsem říkal, že nemusíš s tím probouzením spěchat – jenže tahle instituce ze mě udělá předčasně šedivého a vyšinutého jedince. Taky bys nemusel svýho bráchu poznat, až otevřeš oči, protože tu zmutuju do invalidního trotla."

0-0-0

Otočil se, když zachytil mezi dveřmi pohyb. Doufal v doktora Rosse, ale byl to jen kluk v pyžamu, s plyšovou hračkou v ruce a prstem strčeným v nose. Dean se natočil zády a dělal, že ho nevidí. Nechtěl, aby mu sem vlezl.

„Vzbuď se, Sammy. Vzbuď se, vzbuď se, vzbuď se…" drmolil pod tlakem vlastních pocitů.

„Čuz" ozvalo se těsně za ním a on málem nadskočil.

Otočil se a měl kluka přímo před sebou. „Co?"

„Čuz" opakoval znovu.

Chvíli na sebe koukali, hodnotíc jeden druhého. Dean pak znechuceně okomentoval jeho prst vražený do nosní dírky. „Nechceš přistavit žebřík?"

„Čo?"

„Bych ti přistavil žebřík…"

„Ploč?"

„Abys do toho holubníku měl snazší přístup."

„Čo?"

Dean s ním ztratil trpělivost. „Nic!" odsekl.

Přestal si ho všímat doufajíc, že se ho tím zbaví. Kde se tu vůbec vzal? Mrňavý stvoření jen v pyžamu a bačkorech…

Když se na jeho vkus příliš dlouho nic nedělo, rychle se k němu otočil. „Hele, myslím, že tě někdo schání. Běž se podívat honem na chodbu. Tak běž, huš" snažil se ho od sebe odehnat gestem plašícím dotěrný hmyz.

Kluk se ani nehnul a Dean jeho prst v nose už psychicky nemohl snášet. Zatáhl mu za rukáv od pyžama a ukazováček vyskočil. A spolu s ním i nudle, která se klukovi připlácla pod nos.

Deanovi se zvedl žaludek. Viděl useknuté hlavy, vypíchlé oči a potoky krve. Hrabal se v nejhorším možném marastu a vždycky to rozdýchal. Ale při pohledu na tohle se mu dělalo fakt zle.

„Fuuuj, utři si to" zašklebil se.

„Nemám kapeník" a už si to špičkou jazyka snažil olíznout.

„Ježíííši, to je hnus. Přestaň nebo budu potřebovat kýbl!" Deana to donutilo vstát, vytáhnout z krabice s papírovými ubrousky jeden a s obrovským sebezapřením, přivřenýma očima a hlavou zakloněnou, aby ji měl co nejdál, mu ho rychle připlácl na obličej a ten žlutý sliz přikryl. Teprve pak, když mu to zmizelo z očí, se mohl soustředit na pečlivé otření.

„Co si vlastně zač?" teď už se klidně mohli představit, když měli za sebou tuhle „důvěrnou" chvilku.

Kluk ukázal Deanovi tři prsty. Jeden z nich byl ten v jeho nose, proto Dean cukl hlavou a rychle mu ho přejel kapesníkem.

„Jsou ti tři? Aha, skvělý. A jak se jmenuješ?" zeptal se jednoduše, protože tomu poprvé zřejmě nerozuměl.

„Tony."

Dean udělal podezřívavý obličej. „ Co je to za jméno – italský? Je to zkráceně Anthony?"

Kluk pokrčil ramínky.

„No…Tony, myslím, že by ses měl vrátit do svého boogie woogie landu holubákova nebo odkud ses tu zjevil. A tohle při odchodu vyhoď do koše" strčil mu do ruky zabalený ubrousek.

Tony si to poslušně namířil ke dveřím a odpadkovému koši.

Konečně se toho unudlence zbaví. Chtěl být sám, potřeboval se soustředit na dokončení toho podělanýho dotazníku…

„Pán má bebí. Dám mu švoji opci."

Ani nepostřehl, jak se dostal k Sammyho posteli. Na vzdálené straně z něj viděl jen jeho vlasy - zježené a rezavé. Ježíš, je tak rychlej nebo se umí teleportovat, vždyť před sekundou odcházel…

Dean byl ve střehu, jakoby okolo bratra kroužil démon a ne tříletý prcek. I když…byl v nich nějaký rozdíl?

Na Samových nohou se objevila plyšová opice, která toho měla taky už hodně za sebou. Byla umolousaná, s napůl vypáraným ocasem a jedním okem. Té se Dean nedotkne ani metrovým klackem – bůh ví, kde se všude válela. Tony jí tam musel hodit na dvakrát, postel byla na jeho vzrůst příliš vysoko.

„Co je to? Jezdec apokalypsy?" znechuceně se nad tím nahnul.

„Opce" Tony si stoupl na špičky, ale stejně na Deana přes Samovy nohy neviděl.

„Jo? Vypadá, jakoby ji někdo vyvrhnul..."

„Menuje še Opce."

„Ježíš, vono to má i jméno! Ale přes noc to tu nenechávej. Asi bych se s tím o samotě bál…" při té představě se otřásl. „Proč si nehraješ s počítačem?"

Tony obešel postel a popotáhl. „Šmlkat."

„Emm…co?" Dean se rozhlédl bezradně po pokoji. Až když se kluk natáhl po papírových kapesnících, došlo mu to.

„Jo vysmrkat. Hele a proč si neřekneš někomu jinýmu? Já v tom moc dobrej nejsem a hlavně je mi z tvých holubů dost šoufl…"

„Pán špí. A nikdo jinej tu nejni" nastavil mu nos tak, aby se k němu Dean mohl líp dostat.

No, to je logický. PÁN Winchester mladší si tu vychrupuje, mezitím co ze mě se tu stala zapisovatelka, chůva a ještě mi málem strčili teploměr do zadku. V pekle už to o moc horší nebude…

„Tak dělej, kluku. Frkni. Ještě. Pořádně. Ještě jednou a končíme" Dean cítil jak má plný kapesník. Jestli se mu promočí a něco z toho se dotkne jeho dlaně, zblázní se. Rychle vytahal dalších deset ubrousků, znechuceně ten jeden do nich zabalil a poslal Tonyho s tím svým pokladem ke koši.

Jak ho pozoroval motat se kolem dveří, dostal ďábelský nápad, že ho vystrčí na chodbu a rychle za ním zavře. Mohl by i na chvíli podržet kliku, aby se nedostal zpátky, ale on na ni stejně asi nedosáhne.

Když se zadíval na obrázky na pyžamu, srdce mu zaplesalo – byly to postavičky ze Sezame Street. Tu show měl rád jako dítě a nedal na ní dopustit ani teď. Bačkory měl bez obrázků, ale zato se mu z nich klubaly palce.

A už stál zase před ním.

Heh, jak to, že jsou děti v jedné sekundě tam a hned na to o pár metrů jinde? To přece není možný. To, co je pohání – to chce taky.

Teď byly Tonyho oči fixované na černých deskách. Respektive na poutko, kde bylo zastrčené lízátko.

A Dean vycítil ohrožení.

„Brzdi mladej. Tohle je mimo tvojí ligu. Sežeň si někde přesnídávku nebo jahodový mlíko" majetnicky sladkost schoval mimo dohled. Byla JEHO, ON byl ten, kdo měl na ní právo.

A nehodlal se dělit!

Tony ho mlčky provázel pohledem, dokud mu nezmizelo z očí.

„Budem vybalvovat? Máš fixy?"

„Ne!" zaznělo to od něj striktněji, než zamýšlel.

„Chjo" Tony vypadal, že se začíná nudit.

„Tohle je dospěláckej pokoj, tady se nekreslí" Deanovi se naskytla příležitost ho odsud vypudit. Proto k tomu přidal ještě vážný až důležitý obličej. „Ale možná vedle v pokoji by pro tebe něco měli. Běž se tam podívat, utíkej" naváděl ho.

„T-tak jo" a už si to štrádoval ven.

Dean ho pozoroval, dokud nezmizel za rohem. „Heh, málem jsem se ho nezbavil. Neuvěřitelný…" ušklíbl se. „Co je to za nemocnici? Nechaj tady klidně dítě bez dozoru, aby otravovalo slušný lidi…" všiml si té plyšové zrůdičky na Samových nohou a znovu pocítil chvění okolo žaludku. Vzal tužku, zadržel dech – určitě byla kontaminovaná – a zapíchl jí pod jednu končetinu. Pak ji rychle odhodil do rohu postele tak, aby se ničím Sama nedotýkala.

Jestli se na ní bude muset ještě chvíli koukat, provede s ní „salt&burn" proces! A popel zakope vzadu za budovou.

Dean měl rád svý jistý!

Otočil se a málem vrazil do Tonyho, který mu stál za zády. „Sakrakrucinálhergotježíši!" zaklel a to se ještě hodně krotil. Lekl se ho tak, že udělal krok zpátky. „Co se tu tak plížíš?! Budu z tebe mít infarkt!" sáhl si na prsa.

„Nič tam nejni. Balvišky šem nenašel" oznámil mu.

„A koukal ses všude? Můžou být uklizený…"

„Jo, koukal" nehodlal s Deanem dál diskutovat. Přešlápl „Chce še mi."

„Hele, smrkat jsem ti dával před chvílí, nech mě chvíli vydechnout" obešel ho. Při představě dalšího bublavého a trhavého zvuku se mu zježily chlupy.

„Chce še mi čůlat."

Tahle informace měla na Deana stejný efekt, jakoby ho zrovna někdo zabil. A jeho dlouhý temný pád právě začal…

„Tak si dojdi, já vážně nestojím o to znát veškerý tvý potřeby. Já mám svejch starostí taky nad hlavu. A otravuju s tím snad někoho? Ne. A víš proč?" podíval se na kluka.

Pokrčil ramínky. „Nevim."

„Protože to nikoho nezajímá, proto! Vypadám snad já na to, že mě tvoje chtění zajímá?" sklonil se k němu, aby si Tony mohl z jeho netečné tváře přečíst odpověď.

„Nevim. Aši jo."

Sakra! Tohle je marný, prohrával tu mentální boj s tříletým usmrkancem. Málem si vzdychnul. A Winchesterovi nikdy nad ničím nevzdychají.

„Prostě si dojdi. Co ti na to mám jinýho říct."

„Jo. Ale já nevim, kde to je" Tony se k němu přiblížil a Dean ustoupil.

„Přes chodbu do leva."

„J-jo" zaváhal, vykročil. Znovu zaváhání. Otočil se, světle modré oči dokořán v předzvěsti maléru.

„Budu mít nehodu" zafňukal a zkřížil nohy.

„Nenene, jen to ne. Ne tady" Dean vystřelil, popadl ho za rameno a táhl ke dveřím. Chudák kluk mu sotva stačil. Vyběhl s ním na chodbu v naději, že ho někomu udá.

Naivně si myslel, že se ho někdo ujme, vyřeší s ním jeho „problém," při zpáteční cestě vyzvednou tu ďábelskou opici a on už ani jednoho z nich nikdy neuvidí. Naivita až do dnešního dne nepatřila k jeho vlastnostem.

Na chodbě nebyla živá duše, nikdo, komu by mohl tohohle Černého Petra podstrčit.

„Honem, už to nevydlžim" oči se mu zaplnily slzami, brada se rozklepala.

A Dean pochopil vážnost jeho situace. Nikdo se na veřejnosti nechtěl počůrat a pro chlapa to bylo obzvlášť ponižující.

Rychle se otočil na spícího Sama. Tak jo, tohle musím vyřídit. Za vteřinu jsem zpátky, nikam beze mě nechoď.

Chytil Tonyho do náruče a jen doufal, že když s ním bude takhle pohazovat, že se mu teple neodvděčí.

„Vydrž, vydrž, vydrž…" letěl s ním na toalety.

„Lychle, už to bude" Tonymu se začaly valit z očí slzy.

Dean rozkopl vstupní dveře, které se málem vyrvaly z pantů. Kdyby za nimi někdo stál, bylo by na místě po něm.

„Už jsme tady. Teď už můžeš" postavil ho v první volné kabince na zem. Uf, to bylo o fous.

„Nedošáhnu tam" Tony se zajíkl. Byl příliš nízko, aby se mohl trefit do mísy.

„Ježíši. Proč to staví tak obrovský? Copak nemyslí na děti?" Dean byl přístupem k designu rozhořčen.

Vyzdvihl ho a v poslední chvíli stáhnul kalhoty od pyžama. Hned na to Tony začal vypouštět svou přeplněnou nádržku.

Oba dva si oddychli.

0-0-0

„Hotovo" oznámil hrdě.

„To ale byla doba. Je to všechno? Nerad bych tenhle adrenalin opakoval za pár minut znova" Dean chvíli přemýšlel jako ho „oprášit." Pak s ním jednoduše zatřásl, až mu poskakovala ta jeho zrzavá hlava. Postavil ho na zem a vytáhl zpátky kalhoty.

Tony hned aktivně z boku spláchnul a fascinovaně zíral do mísy, jak se tam ta voda pěkně točí.

„Tak pojď už, nezdržuj" Dean byl nervózní, nechtěl nechávat Sama příliš dlouho bez dozoru. I když byl připojen na monitor a alarm, nemohl na to spoléhat.

Už byl na odchodu, když si to Tony místo za ním namířil k umyvadlům. „Co je?"

„Luce" pult s umyvadly mu začínal nad hlavou, proto mu nezbylo nic jiného než ho znovu vysadit.

„Ježíši, ale zrychli to" musel se s ním nejdřív naklonit ke kohoutkům, když se po nich natahoval a neměl šanci dosáhnout. Pak to byl pro změnu zásobník s mýdlem. Tony si to na rozdíl od něj užíval a mydlil se tak až všude létala pěna. Sáhl si na pusu a ošmidlal si i tu. Podíval se na sebe do zrcadla.

„Mám fouši."

„Skvělí, ale už si to umej" reagoval na jeho parádu Dean. Neměl náladu na hraní. A už vůbec ne čas.

Když se na něj Tony otočil, neudržel se a poznamenal „Vypadáš jak Santa s ohněm na hlavě."

Z nějakého neznámého důvodu se tomu kluk zazubil „Hožící Šanta". Oči už měl suché, i když řasy nesly známky nedávných slz. Jeho ohnivé vlasy voněly po jahodách – buď strčil hlavu do záhonu nebo výrobci dětských šamponů na ně dostali super slevu.

Fouknul mu do pěny okolo pusy. „Co? Líbí se ti představa hořícího Santy? Měl bys dostat hysterák jako většina děcek a ne se tomu smát."

Vypadal na drsňáka.

„Jak še menuješ?" Tony mu zíral do obličeje se stejným zaujetím, jako pozoroval před chvílí točící se vodu v záchodě.

„Dean. Proč?" přimhouřil podezřívavě oči. Čekal nějakou jeho další záludnost. Která přišla…

„Máš tešky jako já. Moje šou…uhmm…uhmm" horlivě přemýšlel „…vojanšový."

Teď byla řada na Deanovi, aby zapřemýšlel. „Cože? Hele, já byl na jazyky vždycky marnej. To Sam je knihomol, všeználek a specialista na cizí řeči. Já byl dobrej ve sportu."

Tony se otočil k zrcadlu. „Tvoje tešky šou…uhmm, uhmm…modlý. Myšlim."

Dean se zamračil a díval se s ním na jejich společný odraz ve skle.

„Máme oba tešky."

Co je sakra „obatešky?" Obočí mu vylétlo v údivu vysoko, aby hned na to kleslo do přísné čárky.

Z pochopení nebyl nadšený.

„Aby bylo mezi námi jasno, tvoje tečky – tvoje pravidla. Ale těch mých si nevšímej. A natož aby byly modrý. Kdo tě učil barvy, Stevie Wonder?"

„Uhmm, želený?" zkoušel to znovu aspoň odhadnout.

„Dělej, už. Bolí mě ruce a spěchám."

Tony by se cachtal snad hodinu, kdyby mu to Dean po pár vteřinách nezatrhnul tím, že ho postavil na zem. Hned na to odspěchal pod sušák rukou, kam strkal hlavu a pokaždé radostně zavýskl, když mu teplý vzduch fouknul do vlasů.

Dean ani netušil kolik srandy se dá na jednom pitomým záchodě užít. A přitom to začínalo jako velká katastrofa. A slzami velkými jak dělové koule.

Byl najednou rád, že Tony s tím svým problémem nezůstal nikde trčet sám. I když byl jak osina v zadku, mokrého a ubuleného by ho vidět nechtěl.

„Tony?"

„Čo?"

„Tak pojď už. Nebo ti ten sušák ty tvoje oranžový vlasy s tečkama rozfouká po celý místnosti. A to bys přeci nechtěl. Mohli by si myslet, že tu začalo hořet."

„To nééé" protáhl, až nad ním Dean zakroutil hlavou. Proskákal otevřenými dveřmi, které mu podržel a už to metl přes chodbu do pokoje.

Jak je možný, že nikomu neschází? Měl by se po něm někdo shánět. Přeci k někomu patří, někdo tady za něj má zodpovědnost.

0-0-0

„Chči ši šednout" Tony se snažil vyškrábat do křesla, zkoušel to na všechny způsoby, ale pokaždé zůstal viset hned na začátku. Dean jeho snahu chvíli pozoroval, než ho chytil zezadu za kabát pyžama, nadzvedl ho a on už se tam vlastními silami dostal. Zalezl si úplně dozadu, aby se mohl opřít.

„De, koukej. Šem klááál" chvíli vydržel sedět vážně, než se zahihňal.

Dean své jméno takhle vyslovené už dlouho neslyšel. Naposledy, když byl Sam ještě moc malý a koncovka byla pro něj moc těžká.

Znovu to v něm vyvolalo vlnu vzpomínek. Natáhl ruku a rozcuchal Tonymu už tak zježené vlasy. „Vidím. Král v zemi zvané Nudlákov. A právě se ti jedna pěkná dere z nosu."

Tony popotáhl a ten žlutý sliz zaskočil.

Deanovi se udělalo nevolno. „Grrrr. Co chce ven, mělo by se nechat jít."

Šmlkat" suše mu tedy oznámil.

Bože, stal se ze mě poskok tříletého oklovaného zrzouna. Jak se to mohlo stát? Kdy jsem to dopustil?

Vytáhl kapesník a nechal do něj Tonyho troubit.

Začal snad už Lucifer pro něj spřádat vlastní plány? Protože tak mu ten dnešní den připadal.

Vítej ve svém soukromém pekle, Deane Winchestere!

Tony si tu papírovou bombu od něj vzal, sesunul se z křesla a nesl jí ke koši. Hned po tom, co jí tam hodil, se ve dveřích objevila vrchní sestra.

„Šájlí" pověsil se jí na nohu.

„Tony, jak to, že jsi tady dole? Snad víš, že se nemáš toulat a už vůbec ne jezdit sám výtahem" vzala si ho na ruku.

Sundal jí stetoskop, který měla okolo krku, a snažil se trefit své uši. „Šem chtěl vybalvovat, ale balvišky šem nenašel. Byl šem čůlat. Málem šem to neštihnul. De žikal, že Šanta hoží jako já. Uhmm, opci šem dal támdle." Tolik informací a skoro žádná smysluplnost. Dean protočil oči.

„No, to zní jako spousta práce" pomohla mu a pak se nechala od něj „poslechnout" na krku a na tvářích.

Natáhl se po Deanovi, který ucukl.

„Ale no tak. Doktor Tony si vás jenom poslechne. Možná pak od něj dostanete další lízátko" přemlouvala ho.

„Doktor Tony se tady bezprizorně pohybuje už nějakou dobu. Monitoruje ho vůbec někdo?" znělo to rozhořčeně, přesně tak, jak chtěl.

„Ohrožoval vás?" zvedla obočí.

„Má nudli jak švihadlo, umolousanou opici a slabej měchýř – to bych řek, že jsem se cítil ohroženej! A nikdo si ho za tu dobu ani nevšim…"

„Možná jste měl zavolat ochranku, Frank by vás určitě rád od nudle, opice a měchýře zachránil."

Dean rozhodil popuzeně ruce a zakroutil hlavou. „Co to…AU!"

Tony ho trefil stetoskopem rovnou do oka.

0-0-0

„Nechejte mě se na to podívat."

„Ne! Po tomhle „jenom si vás poslechne…" udělal prsty důrazné uvozovky…"bych nerad přišel o zrak úplně!"

„Přeci si nemyslíte, že to bylo schválně. Byla to nehoda."

„Máš bebí? Dám ti švou opci, jo?" Tony stál pod ním, hlavu nahoru a zúčastněně na něj hleděl.

„Jen tu ne! To budu radši na jedno oko slepej! Vypadá jako prapůvodce všeho zla…"

„Deane, takhle před ním nemluvte! Je to jen obyčejná hračka!" Charlie nad ním zakroutila hlavou. Vypadal naštvaně, dlaň přitisknutou k oku, odmítavý postoj úplně ke všem a ke všemu. A hlavně k nabízené pomoci.

„Viděla jste ji? Určitě v noci ožívá a páchá nemorální věci. Její profil by tomu odpovídal…"

„Deane! Ježíši! Teď děsíte nás oba!"

„A strach je tu na místě…"

„Dloubnul vás tím stetoskopem přes oko do mozku? Nebo proč vedete takový řeči před dítětem?! Má z toho oči navrch hlavy!"

„Vy byste měla mít taky, ale jsem rád, že aspoň někdo má obě oči zdraví…"

„To máte i VY, ale jste ve spolupráci s doktory horší než…"

„Co?! On není opravdivý doktor, jestli to nevíte! A ani nesmí jezdit sám výtahem!" prsknul zpupně, jakoby byla úplně padlá na hlavu.

„Ježdim do jednišky nebo do … uhmmm…dolu. Já víc nedošahnu" vysvětlil pod ním Tony.

„Skvělí. Fakt skvělí" Dean si sedl rezignovaně do křesla. Sundal si ruku z oka a snažil se ho promrkat.

Tony se k němu nacpal, než mu v tom stačil zabránit. „Já taky blečim, ale jen málo."

Charlie toho musela využít. Teď nebo nikdy, druhou šanci jí už stěží dá.

Proč si nenechá pomoc? Proč si myslí, že na všechno stačí sám? Tohle neměla ráda, lidi to vedlo k maléru. Vždycky. Věděla to, protože takových měla plnou nemocnici – když měli to štěstí a dostali se do ní včas.

Otočila se ke svému proviantu. Našla oční kapky. A malou, zato intenzívní baterku. Bude ji nenávidět!

Nenávist pro ni znamenala nástroj. A NÁSTROJ se dá zneužít.

Tony mu stál mezi nohama, ale on se opřel, aby na něj nedosáhl.

„Neboj še, Šájlí ti koukne na ošiško" žmoulal mu konec košile.

Dean si utřel tvář od slzícího oka, což Tony vyhodnotil jako projev pláče kvůli bolístce. Proto se ho pustil a doběhl k ní.

„De bječí. Lychle" a táhl ji k němu za ruku. Jeho starostlivost by mohla být pro mnohé inspirující.

„Dean nebrečí, to mu pláče jen to ublížený očičko. Já ho teď zkontroluju, abych viděla, že je v pořádku. A pak dostane kouzelné kapičky."

„Jóó-óó, kouželný kapišky" Tony se zaradoval, jakoby je měl dostat on sám.

Zato Dean se na ní díval - s jedním okem přivřeným takže měl půlku obličeje nakřivo- jako kdyby mu tam chtěla nalít kyselinu. A taky vypadal, že zvažuje, komu vlastně její vysvětlování postupu ošetření patřilo.

Byl takhle nedůvěřivý ke všemu a všem nebo se o to nějakým způsobem snad zasloužila?

„Honem, honem, doštaneš kapišky" Tony to oběhl z boku, aby se mu dostal k ruce a tahal ho do sedu tak dlouho až Dean povolil.

„Takovýho povyku pro nic" slyšela ho mumlat.

Zvedl hlavu. Ty jeho rozprášené světle hnědé tečky měla hned pod sebou. Přejížděla po nich aspoň pohledem, když se jich nemohla dotknout bez toho, aby to zavánělo obtěžováním.

Ta jeho grimasa a stažený obličej v ní vyvolala obavu, že ho chytne křeč.

„Tak jo. Posvítím vám do oka a podívám se, jestli je všechno v pořádku" ukázala mu baterku s lupou.

„Víte určitě, že máte ten správný nástroj?" skoro se od ní odtáhl. „Vypadá to podezřele tence…"

„Ne všechno, co tu máme, se strká tam, kam míříte…a teď povolte."

„Uhmm... snad máte pravdu, koneckonců jste na to studovala…"

„Přesně tak."

Konečně se nechal přesvědčit a tvář se mu srovnala do normálu. Sklonila se nad ním a prosvítila mu oko.

Jeho dech jí zašimral na krku. „Jaký to tam je?"

„Zelený…" ujelo jí.

„Já to věděl, že je to zlý…zůstanu pidlovokej" vyjevil se.

Uhm…, chci tím říct, že je to jen trochu podrážděný" rychle se narovnala. Úporně hledala kapky, které si předtím strčila do kapsy, jen aby zamaskovala svou trapnost.

Nevěřila tomu, že to řekla nahlas. Ježíši!

„Koukni še mě, Šájlí. Jo?" Tony jí visel na nohou.

„Pak se podívám. Za chviličku" usmála se na něj.

„Jóóó" zaradoval se, jakoby od ní měl dostat bůh ví co. Kéž by všichni v téhle místnosti k tomu měli stejný přístup…

Tony se otočil k Deanovi a ihned ho zaujala šňůrka s malým přívěskem okolo jeho krku. Natlačil se mu pod bradu, aby si na něj mohl sáhnout.

„Kápnu vám tam, zklidní se to. Zakloňte hlavu a snažte se nemrkat, ať to tam chvíli zůstane."

Tentokrát se to obešlo bez jeho komentářů, zato se mu na tváři vystřídalo několik ne zrovna dychtivých výrazů.

„Podívejte se nahoru" hlavu sice zvrátil, ale díval se na ní, když se nad ním naklonila. „Nahoru se koukněte" musela mu to znovu zopakovat, než zareagoval.

„Hm-mm."

„Výborně" pochválila ho a setřela přebytečnou vodu, která mu stekla z koutku přes spánek hřbetem palce. „Chvilku tak vydržte. Tony…"

„Čo?"

„Jsi na řadě."

Tony se přestal zajímat o Deanovi věci a hned jí nastavil hlavu a stál v pozoru. Musela ho poposunout trochu stranou aby měla vůbec prostor se k němu dostat.

„Tomu říkám vzorný a aktivní přístup. Každá nemocnice by chtěla takového statečného pacienta jako jsi ty. Protože ne všichni naslouchají lékařským radám a někteří se jimi ani neřídí – třeba, že mají držet hlavu nahoru a oči ke stropu" postřehla Deana jak jí má skloněnou na stranu a nestydatě jí zírá na pozadí.

„Tam není nic k vidění" reagoval drze.

„Tam kam koukáte taky ne!"

„Já rehabilituju…"

Narovnala se a s ní i jeho hlava. „A co – je to lepší?" Hlavně, aby se mu nezablokovala krční páteř.

„Je to zázrak. Každá nemocnice by měla mít takovou zázračnou vrchní, jako jste vy. Jsem tu pár hodin a už jsem podstoupil několik vyšetření. A to tu nejsem ani jako pacient" zkousnul si horní ret a protáhl obličej. Znělo to pichlavě ale už ne ublíženě.

„Sbírám za to body. Chci být na nástěnce zaměstnanec měsíce" obrátila svou pozornost k Samovi a jeho prázdnému sáčku s krví.

Dean se hned zvedl a ochranářsky se postavil vedle postele. Chtěl mít zase všechno pod dohledem, ptal se, co bude dál.

„Dojdu pro doktora Rosse, ten rozhodne, jakou cestou se vydáme. Tony?"

„Čo? Já kleslim" ozval se odněkud za křeslem.

„Dobře, ale za chvíli půjdeme nahoru za ostatními. Sestra Joan by měla starosti."

„Vsadím se, že vás ostatní kvůli té nástěnce musí nenávidět" ozval se najednou hodně vážným hlasem.

„Ehmm…prosím?" byla trochu mimo.

„Protože tam určitě visíte každý měsíc."

0-0-0

To měla být pochvala a lichotka, ale nebyl si jistý zda-li to tak od něj vyznělo a ona to tak i pochopila.

Sice se usmála, ale přišlo mu to nejistý.

Sakra! Přejel si rukou po vlasech tam a zpátky. Dnešek byl TAK mizernej…ale ona…ona by ho mohla trochu prosvětlit. Navzdory jejím vlasům, o kterých si myslel, že jsou černé, ale pak s úžasem zjistil, že pod dopadem světla se jejich barva mění do kovové modré. Byly lesklé, rovné a přísně zastřižené k bradě. Kopírovaly její obličej, a když se skláněla, strkala si jejich levou stranu za ucho. Heh, kdyby se jich dotkl, určitě by mu protekly mezi prsty, vypadaly hodně živě, když pohodila hlavou, ale vždy se vracely na své původní místo. Navzdory i jejímu obočí s řasami, které měly úplně stejnou neskutečnou barvu jako její vlasy. Nikdy nic takového neviděl. A i přes tenhle tmavý odstín z ní měl pocit, že je jediným světlým bodem v jeho umolousané situaci.

Zamrkal, když si vzpomněl na její oči. Viděl v nich svůj odraz, svůj obličej a to jak na ni zírá. Ještě štěstí, že u toho neměl otevřenou pusu. Jestli barva jejích vlasů mu sebrala dech, barva očí mu ho přímo vyrazila z plic. Chvíli ani nevnímal, co mu říká, protože se v té medové záplavě málem utopil.

„Wow" poškrábal se nepřítomně na rameni. Ani netušil, že zná a dokáže pojmenovat takovou škálu odstínů – Sam by na něj byl hrdý.

„Barva lesního medu" řekl nahlas.

„Čo?" ozvalo se za křeslem.

„Nic, kresli…tak moment!" Deanovi zatrnulo. Čím a hlavně NA CO si ten mrňavec maluje? Nic tu nebylo. Kromě…Ježíši!

Dvěma rychlými kroky se k němu dostal. Seděl na zemi, v ruce propisku a před sebou rozložené černé desky.

„Nenenene! Co si to udělal?!" Deana při tom pohledu málem ranila mrtvice. Kdyby mohl, vydloubal by si tím pitomým stetoskopem obě oči, protože tohle opravdu vidět nechtěl.

„Šem kleslil. Uhm, máš to lád?" Tony k němu zvedl hlavu.

Dean se sehnul a vytrhl mu desky z pod ruky. Přes celý dotazník byly nějaké klikyháky, kostrbaté čáry a sem tam nedotažené kolečko. Zničil všechno, na čem tak úporně pracoval.

„Ty jsi to počmáral! Kristova noho! Je to úplně v hajzlu!"

„Já šem kleslil. Koukej.." Tony se zvedl a chtěl mu to ukázat, ale Dean mu sebral tužku.

„Dej to sem! Co sis myslel – jasně jsem řek, že tady se kreslit nebude! Teď to budu muset dělat znova!"

Obrátil v hrůze list. „Ty jsi zničil i tu těžkou stranu. Víš, kolik jsem na tom nechal práce?"

„Já šem ti kleslil" Tonymu se rozklepala z Deanovýho běsnění brada. A ten ťal do živého.

„Jsi zlobivej kluk! A ty nikdo nemá rád!"

Hned co to vypustil naštvaně z pusy, toho zalitoval. A Tony se pod ním rozbrečel.

Tak to přehnal!

„Kruci…teda, chci říct…já to tak přeci nemyslel. Jen jsem se zlobil…Tony?" zaznělo to skoro zoufale, protože ho obešel a natáhl se po Charlie, která se právě vrátila.

„Co se tu stalo? Proč pláčeš?" vzala si ho na ruku.

„Nemůžu kleslit" vzlykl.

„A proč bys nemohl? Pastelky máš nahoře…"

Objal ji okolo krku, podíval se ublíženě na Deana a položil jí hlavu na rameno.

„Tak dozvím se, co se stalo? Řekne mi to jeden z vás?" mluvila na ně jako matka na malé děti. Rozdíl byl v tom, že Tonymu byly skutečně jen tři…

Stál tam a nejradši by si nafackoval. „Já…zvýšil jsem na něj hlas. K tomu kreslení použil formulář, kterej jsem právě dokončil..."

„Křičel jste na něj kvůli tomuhle? Ježíši – co je to s váma?" Charlie se na něj nevěřícně dívala.

„Nekřičel jsem, jen…heleďte, cítím se kvůli tomu dost mizerně. Nechtěl jsem, aby brečel. Jen mě to popudilo, protože jsem nad tím strávil dost času…ale…" najednou si vzpomněl, sáhl do kapsy a vytáhl lízátko. Byla to dost chabá útěcha a jen doufal, že ji Tony od něj přijme.

„Zasloužíš si ho víc než já" natáhl k němu ruku. Když se nic nedělo, Dean se ve své hanbě propadl až na dno.

Charlie měla pravdu – co to, sakra s ním je? Donutil malého kluka si myslet, že ho kvůli jeho kreslení, které zřejmě miloval, nikdo nemá rád. Jeho argumenty a vysvětlování byly výsměchem ignoranta, který právě „dokázal" rozbrečet tříleté dítě! Kdyby se takhle někdo zachoval k malému Samovi, ihned by si to s ním na místě „vyříkal."

Tony se nepatrně pohnul a lízátko si od něj váhavě vzal. Dean čekal, že tohle vstřícné gesto z něj sejme aspoň část pocitu provinilosti. Místo toho, když ho viděl unudleného a s očima plnýma slz za které mohl, se musel proklít.

Sam by se asi divil.

Otec se svou „náplní práce" na ně neměl moc času, a proto je hlídávali je po různu různí lidé. Když Dean trochu povyrostl, přešla tahle povinnost na něj. Byl na to hrdý a dělal vše pro to, aby i otec mohl být na něj pyšný. Staral se o Sama od doby, co si pamatoval. Někdo by mohl říct, že ho prakticky vychoval. Dean to však považoval za přirozenou věc.

Tak proč se teď chová jako naprostý idiot?

Charlie utřela Tonymu nos a osušila oči. Polohlasně k němu mluvila a Dean si ani nepřál vědět, o čem asi. Vzala ze Samovy postele plyšovou opici, kterou si hned přitiskl k sobě.

Paráda, takže i tady selhal, když si majetnicky schoval sladkost do kapsy, protože o ní nechtěl přijít. Mezitím co on půjčil svou evidentně oblíbenou hračku Samovi, aby mu bylo líp.

Jsi zatracenej zmetek Deane Winchestere a za tohle už se na tebe vaří voda!

Charlie se na něj ani nepodívala, když s Tonym odcházela z pokoje. Než přišel doktor Ross, Dean stačil vzteky nad sebou samým kopnout do pojízdného stolku, který přeletěl místnost a vrazil do protější zdi a hned nato mrštit s deskami tím samým směrem až se rozsypaly.

TBC