Otcova odpověď Lokiho však nijak neuspokojila. Popravdě mu působila ještě větší bolest, než kterou dosud cítil. Věděl už jen o jediném místě, kde mohl dojít klidu. Vydal se do stájí. V hlavě mu vířily různé myšlenky. Snažil se alespoň na chvíli potlačit pochyby o vlastním bratrovi a vracel se proto k událostem, které z něho dělaly terč mnohého posměchu.

Ne každý mohl být dokonalý vraždící stroj, jakým byl Thor. Thorovi se nevyrovnal žádný válečník, ať už z Asgardu tak i z ostatních devíti říší. Loki se přesto potřeboval vyrovnat svému bratrovi, aby si vysloužil Odinův obdiv.

Sám se vydal do hlubokých lesů, o nichž věděl, že se v nich skrývají bájná zvířata. Koně dokonalé postavy, se silou býka a rychlostí větru. Nikomu neřekl, kam šel. Nikdo by se ani neptal. Toulal se často. A pokud by se o stvořeních zmínil někomu druhému, mohl by předpokládat, že mu jeho dar Všeotci ukradnou před nosem.

Loki pozoroval stádo vraníků. Po čase poznal všechna jejich útočiště, věděl o místech, kam si chodí odpočinout, kde se pasou, dokázal rozeznat jednotlivá zvířata. Nejvíce ho zaujal mladý hřebec, který vynikal mezi ostatními. Loki neviděl jiného jemu podobného. Byl to ideální dar pro vladaře nejmocnější země.

Netrvalo dlouho a Loki si s hřebcem na okraji stáda vytvořil pevné pouto. Pak už stačilo jen málo, a neobyčejný vraník byl jeho. Vraceli se společně k hlavním branám paláce bok po boku, mladý muž s nezvyklým nesedlaným koněm. Poddaní se nevěřícně dívali na zvláštní zvíře a Lokimu v hlavě zněl tichý výsměch omezených Ásů. Osm koňských nohou jim připadalo komické. Loki však zůstával nad věcí. Předstoupil před svého otce a předvedl mu unikátního hřebce. A Všeotec ho přijal.

Lokimu se však nedostalo vytouženého vděku. Místo toho sklízel urážky a nejapné vtipy na jeho účet. „Jdeš si za potomkem?" ozval se znuděný podkoní.

„Jak nečekané," ucedil Loki. Po kolikáté něco takového slyšel? Dávno to přestal počítat. Jediné, co ho zajímalo, mělo černou srst a dívalo se to na něho velkýma koňskýma očima. Jeho jediný přítel.

Loki ho jemně pohladil po dobře pěstěné srsti a následně ještě chvíli zůstali ticho, čelo na čelo. Loki vydechl a podíval se Sleipnirovi do očí. „Alespoň že v tobě mohu vždycky najít oporu. I přesto že jsi jiný než ostatní, náš lid sis získal svými kvalitami. Přál bych si, aby mě jednou potkalo to samé. Jenže pořád se potýkám jen s odmítáním. Chtěl bych, aby se najednou na mě Ásové podívali a řekli si, Loki je sice mladší, ale již teď se svými znalostmi vyrovná moudrým starcům. Thorovi by přinejmenším pomohl k tomu, aby se stal velkým vládcem, pokud by se sám pro své kvality nestal vládcem… Jak sis zasloužil jejich uznání?" Sleipnir se vypjal do svého hrdého postoje a černá srst mu přecházela v různé odlesky, jak na něho dopadlo venkovní světlo.

„Byl jsi sám sebou. Ale to já nemůžu. Nikdy z toho nevzešlo nic dobrého. Víš, Ásové nemají rádi ostatní pro to, jací doopravdy jsou." Třeba kdyby věděli, jak se Thor doopravdy chová, pak by se jeho jmenování králem alespoň na čas odložilo. Jaká charakterová vada by mohla Thora odvést od slíbené koruny? Bezpochyby jeho horká hlava. Ta je nejedenkrát dostala na bojišti do potíží.

Jak toho ale docílit?

Hlavně aby nikdo na jeho plán nepřišel dřív, než se všechno dá do pohybu. Co by na to řekla matka, nebo otec. A přese všechno, co Loki za poslední dny o Thorovi řekl nebo si o něm pomyslel, stále ho měl rád. Kdyby se Thor dozvěděl, že Loki chystá překazit jeho korunovaci, zlomilo by jim to srdce. Oběma. Jen Lokimu trochu později.

Proto bylo potřeba odstranit Heimdallův všetečný pohled.

„Děkuji ti, Sleipnire," Loki byl vděčný za to, že mu jeho přítel pomohl utřídit si myšlenky. Teď musel Loki pomalu začít s uskutečňováním svých plánů. Nezbývalo už mnoho času.