KAPITOLA ŠESTÁ

Věděl, že minimálně zlomenou ruku si sám nespraví. Hojení kostí je bolestivé a dost náročné, i když je provádí někdo jiný, takže bylo úplně nemožné, aby je aplikoval sám na sebe. Jít za madam Pomfreyovou bylo vyloučeno. Napadalo ho jen jediné řešení. Raději by se nejdřív očistil a dal se trochu do pořádku, ale bolest byla nesnesitelná – musel se nechat ošetřit. Cordelictus teď vnímal jako pomalé vykrvácení. Vlastně byl překvapený, že na své košili nevidí krev. Zdálo se totiž, jako by mu ze srdce unikala po litrech, i když věděl, že to z něj prchá magická síla. Přísaha byla vážně narušená, existovala reálná možnost že zemře. Nutně potřeboval pomoc zkušeného zdravotníka, a to hned.

Hermiona se probudila a lekla se, když uviděla Siriuse, nakloněného nad jejím lůžkem.

"Lumos," řekla a odhrnula peřiny. Zbledla, a on nepotřeboval zrcadlo, aby věděl proč. Jeho obličej musel vypadat hrozně. "Siriusi," vydechla. I když si před spolužáky dávali pozor, Harry, Ron ani Hermiona si na profesora Blacka nedokázali zvyknout. "Můj bože, co se vám stalo?"

"Potřebuju, abys mi pomohla," vymáčkl ze sebe. "Moje ruka – prosím." Sesunul se na její postel, podepřel se a děkoval každému božstvu na jaké si vzpomněl, že Hermiona má jako Primuska vlastní pokoj.

Přikývla, válečný výcvik madam Pomfreyové se zase projevil. "Klidně seďte. Můžete ji natáhnout? Nevadí, nemusíte. Budu se jí muset dotknout." Trhnul sebou, když konečky prstů jemně zkoumala poranění. "To je ale pořádná zlomenina, Siriusi. Kost loketní je úplně přeražená a vřetenní nalomená." Vrhla na něj rychlý pohled. "Nechápu, jak to vydržíte."

"Není to tak zlé," procedil skrz zaťaté zuby.

"Určitě. Teď si vezmu hůlku. Pokud možno se nehýbejte. Vím, že to bude bolet." Několikrát hůlkou přejela po ruce tam a zpátky a on zatínal prsty do přikrývky. Nebylo snadné tak závažnou zlomeninu zahojit. Kousala se do rtu; ať už mu ublížil kdokoliv, věděl, jak na to. "Dobře. Chvilku vydržte v klidu a já se vám podívám na ten obličej. Siriusi, smím se zeptat, co se vám stalo?"

"Uklouzl jsem ve sprše."

"Velmi vtipné. Máte ještě nějaká další zranění?"

Zaváhal. Bolest v rektu byla palčivá, a věděl, že pořád krvácí.

"Siriusi. Za války jsem tohle dělala, protože jsem v tom dobrá, a ještě líp umím mlčet. Prosím, nechte se ode mne ošetřit. Můžete mi věřit."

Zavřel oči. "Jsem v pořádku, Hermiono, děkuju."

"Ne, nejste. Máte bolesti. Siriusi, třeba máte i vnitřní zranění. Prosím, já vás prohlédnu."

Zavrtěl hlavou. "Nemůžeš mi pomoct, Hermiono. Ztrácí se mi magická síla."

"Mizí z vás magie? Jak jste – ? Nejspíš jste si při tom vašem pádu narazil hlavu o záchodové prkýnko, počítám? No, to musíme okamžitě zastavit. Mohl byste taky umřít."

"Já vím," odpověděl slabým hlasem. "Ale věř mi, nedá se nic dělat. Kdyby to šlo, rozhodně bych ti nebránil, věř mi. Nechce se mi do rakve. Ale tohle nevyřešíš." Vstal, nohy už měl trošku jistější. Když povolila mučivá bolest v paži, začal o to víc cítit Cordelictus, magie mu unikala na každém kroku. Bude si muset co nejdřív lehnout.

"Představ si, že jsi měla pravdu. Vážně jsi dobrá." Osahal si čerstvě vyléčenou paži, slabý úsměv mu Hermiona neoplatila. "A Hermiono. . ."

"Nebojte se. Lékočarodějky zachovávají tajemství svých pacientů."

Přikývl. "Děkuju, Hermiono."

"Siriusi, prosím, vážně mi nemůžete říct, co se vám stalo? Někdo vám musí pomoct – když ne já, tak profesor Lupin, nebo – "

"Ne," odmítl důrazněji. "Běž si odpočinout, Hermiono. Oceňuji tvou pomoc."

"Jak chcete, ale podle mého názoru jste směšně tvrdohlavý."

"Beru na vědomí. Dobrou noc, Hermiono."

"Dobrou noc, Siriusi."

Bez dalšího slova vyklouzl z ložnice, sledovaný jejím úzkostlivým pohledem. Soustředil se jen na to, aby se dostal k sobě do pokoje dřív, než se sesype - a uspěl, i když se na podlahu zhroutil sotva prošel dveřmi. Pár minut ještě vydržel při vědomí, ale neměl už sílu se hýbat, a pak ho pohltila tma.

ɵɵɵɵɵɵɵɵ

"Otevřete své učebnice na straně čtyři sta sedmdesát a připravte uvedený lektvar. Potom napíšete osmnáct palců dlouhé pojednání o vlastnostech tohoto lektvaru, jeho historii a možnostech využití. Do zítřka. Nějaké otázky?"

Nebelvírští ani zmijozelští se už v sedmém ročníku nedali nachytat. Snape vypadal, že má špatnou náladu - dokonce ještě horší, než obvykle - a jejich pud sebezáchovy byl za šest let dostatečně vytrénovaný, aby je udržel v tichosti. Snape je upřeně pozoroval zpoza svého stolu, jako by je provokoval, aby se ozvali.

"No?" zvednul hlas. "Na co čekáte, vy tupci? Do práce!"

Poskočili a rychle otevřeli knihy. Snape se ani nepohnul, seděl za stolem a hlídal je pohledem.

"Co s ním dneska sakra je?" Zahučel Ron k Hermioně.

Neodpověděla, ale kradmo jej pozorovala zpod závoje svých vlasů. Vypadal ještě popelavější, než normálně. Za občasných opatrných pohledů na Snapea, který je dál strnule sledoval, si tiše přečetli zadání a začali připravovat přísady a kotlíky. Situace jako stvořená, aby Nevillu Longbottomovi přivodila nervové zhroucení, a Harry ho musel víc než jednou tiše opravit nebo zastavit jeho rozklepané ruce dřív, než vyhodí učebnu do vzduchu. Zdálo se, že Snape si zcela výjimečně nevšimnul.

Když měli lektvar napůl hotový, Hermiona využila příležitosti a po očku Snapea sledovala. Přinejmenším byl teď ještě bledší, než na začátku hodiny. Zachytil její pohled a zamračil se na ni, ale ona jen klidně a zamyšleně sklopila oči. Hodina mohla skončit bez incidentu, kdyby ovšem Neville dokázal unést tíhu Snapeova tichého dohledu. Fatální chybu udělal v momentě, kdy přidal do lektvaru jetelovou rosu, která tam ještě naprosto neměla co dělat. V jeho kotlíku to zavířilo a vyvalil se kouř.

Snape poskočil. "Longbottome, vy neporovnatelný idiote, jakou novou stupiditu jste zase spáchal?" zahřměl, odstrčil křeslo a rozevlál se jejich směrem. Kdyby byl levhart, už cení tesáky. Jenže neušel ani pět kroků, když se stalo něco nemyslitelného. Snaepe klopýtl a ztratil rovnováhu. Většina třídy ochromeně zírala, jen Harryho rychlé reflexy se projevily a on jej právě včas zachytil za paži. Vytáhl Snapea do vzpřímeného stoje a za odměnu byl hrubě odstrčen. Snape mu vytrhl ruku a prskal: "Ruce pryč ode mě, Pottere. Odebírám Nebelvíru patnáct bodů za to, že jste drze vztáhl ruku na učitele, vy nevychovaný klacku."

Harry otevřel ústa, aby proti té nespravedlnosti protestoval, ale zastavil jej pohled Hermiony, která právě zažehnávala katastrofu v Nevillově kotlíku. Snape se tvářil skutečně vražedně. "Dejte mi důvod, pane Pottere, a přísahám, že jich bude padesát," zasyčel.

Harry se vrátil na své místo a nespouštěl oči z přidělených hlístic. Snape se zachytil stolu a těžce oddechoval.

"Vypadněte, všichni ven," zafuněl. Ztuhli uprostřed pohybu, nejistí co dělat. "Řekl jsem zmizte!" zakřičel. Vyskočili na nohy, popadli učebnice a hrnuli se ke dveřím jako vyděšení prváci. Hermiona se zdržela upravováním Nevillova místa.

"Vy jste mě neslyšela, vy vlezlá malá šprtko?"

Klidně si posbírala věci a dohonila Harryho a Rona, kteří na ni čekali hned za dveřmi. Po zbytek dne byla nezvykle tichá, zejména, když Sirius zrušil hodinu přeměňování a poslal je do knihovny studovat materiály k projektům. Hermiona se zdržela, aby se přeptala jak se daří jeho ruce, ale přerušil ji a rychle zmizel ve své pracovně. Vypadal o maličko lépe než v noci. Uvažovala, že by se po vyučování zeptala Remuse jestli neví, co s ním je, ale pak jí svědomí připomnělo lékařské tajemství a tak se jen ponořila do svých úvah.

ɵɵɵɵɵɵɵɵɵ

Během týdne se z hodin lektvarů stalo skutečné utrpení. Snape každý den zadával úkol přinejmenším na dvě stránky, ovšem nezdálo se, že by odevzdané práce vůbec četl. Ve skutečnosti jim první várku přinesl zpátky počmáranou zeleným inkoustem s poznámkou, že se nenechá urážet něčím tak odbytým a příkazem úkol vypracovat znova. Poslechli a on si na druhý den z kupy odevzdaných svitků udělal na svém stole ohníček. Když se Ron, který seděl v knihovně do tří do rána vzdorně nadechl, Snape mu odebral neslušný počet bodů a tvářil se, že bych jich s radostí vzal ještě víc.

Dokonce i Zmijozelští už se začínali obávat o holé životy, ačkoliv když Zabini a Goyle sebrali veškerou odvahu a zeptali se, zda by večer mohli přijít na konzultaci, jednoznačně je neodmítl.

"Zajímalo by mě co by udělal, kdybych si o doučování řekl já," zamumlal Ron a Hermiona ho instinktivně nakopla.

"Jen do toho. V létě mi konečně dali ten ocelový holenní chránič," zakřenil se na ni, čímž připravil Nebelvír o dalších deset bodů za nevhodný úsměv. Pak ho nakopl Harry, a mnohem silněji.

Snapeovi hodiny nepřehledně splývaly a asi v půlce týdne už nedokázal určit rozdíl. Byl si poměrně jistý, že právě zadal sedmákům domácí úkol pro první ročník a vice versa, ale prváci byli příliš vyděšení a sedmáci příliš spokojení, než aby si stěžovali. Lemry, pomyslel si pohrdavě, když se po náročném dni ploužil z pracovny do salonu. Uvelebil se na pohovce, zavřel oči a bolestí zatnul pěsti. Pomalé mučení Cordelictem bylo nesnesitelné, a i když znal pár lektvarů, které by mu mohly ulevit, držel se od nich dál. Dokud bude při jasném vědomí, může přežít, a bolest je ostatně metoda k udržení pozornosti.

Společné krmení bylo nejhorší. Ať se bránil jak chtěl, v Blackově přítomnosti pořád cítil spojení. Jedl málo, zádumčivě seděl nad dušeným masem a vyhrabával všechny zapadlé zlostné vzpomínky, každou nepříjemnost, spojenou s Blackem, aby posílil svou hradbu nenávisti. Nemohl riskovat, že se mu vlomí do hlavy, a kdoví, zda toho Black ještě není schopný. Býval v tomto směru pozoruhodně zdatný.

U večeře byl Snape úspěšný, dokonce se mu podařilo krátce promluvit s Kratiknotem – to když si připomněl, jak mu na konci pátého ročníku Black přičaroval na kolejní odznak nápis "Počůrávám se."

Celkem vzato ten den nebyl z nejbídnějších, tedy až do chvíle, kdy se Snape zřejmě přestal soustředit a naprosto pošetile se rozhodl opustit jídelnu liduprázdnou hlavní chodbou, kde naneštěstí potkal právě Blacka. Strnul, nebyl si jistý co dělat, zatímco Black rázoval přímo k němu a pozoroval ho štěrbinami svých pronikavých očí.

"Uhni mi z cesty, Snape," zavrčel a když se prosmýkl kolem, převalila se přes Snapea vlna pohrdání a jeho zhnusení ucítil až v krku.

No, a pak, že se nic nezměnilo, pomyslel si.

Natáhl se na pohovku a pořádně stisknul víčka, aby odehnal bolest. Zrovna si začínal myslet, že dnes v noci by možná mohl usnout, když se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře. Oh, do hajzlu a ještě jednou, pomyslel si a zaúpěl. Doučování. Úplně zapomněl. Na chvilku si pohrával s myšlenkou rozrazit dveře a seřvat je, ale zbyteček svědomí ho hryzl, že ke svým vlastním studentům by se tak ohavně chovat nemusel. Dobelhal se ke dveřím a pootevřel je.

"No? Na co čekáte? Pojďte dovnitř, jestli to máte v úmyslu."

Když se pomalu šourali do pracovny, evidentně své původní úmysly přehodnotili. Nervózně svírali svitky pergamenu. Posadil se do oblíbeného křesla a bubnoval prsty do stolu.

"Ano? Měli jste dotazy? Teď se můžete zeptat, pokud jste tedy schopní dát dvě kloudná slova dohromady, o čemž vzhledem k stavu vašich esejí pochybuji. No tak, pusťte se do toho."

Nato Zabini udělal krok blíž. "Quietus," pronesl hlasem, který se vůbec nepodobal jeho obvyklému tichému koktání, a to bylo také poslední pozorování, které Snape učinil, než z Goyleovy hůlky vylétly provazy a jeho hlava s břinknutím uhodila o podlahu.