Autorská poznámka

Tato kapitola byla přepsána a doplněna o dvě scény dne 29. 12. 2016. Pokud jste ji četli dříve, včele doporučuji přečíst znovu. ;)

KAPITOLA VI. – Teplo a tma

„Awwwrrr…" Vzdychla Rafana znuděně svým chraplákem.

Seděla po boku svého bratra, ve studené staré chodbě už celou věčnost. Tedy ve skutečnosti, to bylo jen dvanáct hodin ale jí to připadalo jako věčnost.

A Ťafan? Ten ne a ne se probudit.

Raf se o něj, ale přestala bát zhruba tak, za tři hodiny, když se začal usmívat a mumlat o kuřatech. V tu chvíli bylo celkem jasné, že není v životním nebezpečí.

„Awwwrrr…" Vzdychla Raf znovu a otočila se k Astrid, která za světla mnoha loučí, které do chodby donesli, kreslila poklad. Lépe řečeno dokumentovala. Na rozkaz Rybinohy muselo všechno zůstat tak jak to bylo, dokud nebude všechno pečlivě zakresleno.

Rafana obrátila oči v sloup. Mrzelo ji, že je někdy Rybinoha stejně inteligentní jako ona. Došlo mu totiž zcela přesně, že i náhodné rozhození mincí na podlaze může skrývat tu nejrafinovanější šifru, která může vést k dalšímu pokladu…

„Awrwwwrrr…."

Při třetím povzdechu se Astrid konečně otočila.

„Co je?" Zeptala se, a zaostřila na svou kamarádku.

Rafana pokrčila rameny: „Nudíííím se."

Astrid naopak ramena mírně svěsila. Už dvanáct hodin poslouchala Rafanino vzdychání ve studené jeskyni, a kdykoli z ní vylezla ven, čelila nezměrnému egu Snoplivce a kritice na své kreslení z úst Rybinohy. Otočila se zpět ke své práci a sama se chystala vzdychnout, když v tom se ozvalo zabručení.

„Eerrhm…" Vypravil ze sebe Ťafan.

Rafana zatajila dech. Konečně ze sebe vypravil něco, co dávalo smysl.

„Eerrhm…" Zabručel znovu a přiložil si dezorientovaně ruku k hlavě.

„Brácho?!" Vykřikla Rafana a Astrid se rychle vydala k nim.

V tu chvíli už Ťafan otevíral oči a nepřítomně mžoural před sebe. Chvíli mu trvalo, než zaostřil a ještě delší chvíli než si uvědomil, kdo se to nad ním shýbá.

„Ségra…. Astrid." Řekl a přeostřil z jedné na druhou.

Poté hlasitě vydechl: „Žádné kuře. Jdu zase spát." A zavřel oči.

Astrid si k němu klekla. „Ne, ne! Ťafane! Slyšíš mě?"

Blonďák nereagoval a tak s ním Astrid trochu zatřásla. Opět otevřel oči.

„Astrid! Zdá se mi o kuřeti! Nekaž to!" Okřikl ji silněji, než zamýšlel a pekelně ho rozbolela hlava.

„Auuu!" Vyjekl a chytil se za kebuli.

Rafana obrátila oči v sloup: „Je mimo… vždycky když se mu zdá o kuřeti, je mimo."

Astrid ji ale neposlouchala: „Ťafane, poslouchej, dostal si ránu do hlavy."

Ťafan se prudce posadil a zamotala se mu hlava tak, že málem spadl zpět na zem. Astrid a Raf ho, ale bleskově chytili. I přes příšernou bolest hlavy se donutil k odpovědi: „Díky za objasnění zřejmého, Astrid. Právě si všechno zničila."

Astrid vytřeštila oči a mírně zakroutila hlavou. Nechápala ho. Ale byl při vědomí.

„Aspoň že tak." Pomyslela si Astrid.

Ťafan mezi tím, zaostřil za její záda a vykulil oči.

„Poooočkat, počkat, počkat!" Vypravil ze sebe a škrábal se na nohy. Děvčata ho musela podepřít, protože se mu motal svět. Dokázal v tom kolotoči ale rozpoznat hroudy zlata a dalších lesknoucích se věcí, které byly jen kousek od něj. Na bolest hlavy, okamžitě zapomněl.

Vydal se dopředu tak rychlým pohybem, že se dívkám vytrhl ze sevření. Udělal několik nejistých kroků směrem k pokladu a najednou se řítil k zemi.

V okamžiku pádu kolem sebe rozmáchl rukama a chytil držák na pochodeň, který byl vedle něj, na zdi. Držák jej ale neudržel, ohnul se a Ťafan se rozplácl obličejem na zem. Spolu s jeho dopadem se ale ozval další zvuk. Bylo to jako by se třel kámen o kámen. Všem třem, přejel mráz po zádech a Ťaf se i přes ukrutnou bolest, urychleně zvedl na kolena.

Všichni tři zůstali hledět s otevřenou pusou.

Za pokladem, se pootevřela zeď.

Ráno vstal Škyťák později, než by obvykle vstával doma, na Blpu. Jakkoli byla celá záležitost s Eretovým otcem nepříjemná, svým způsobem tohle byla pro Škyťáka dovolená. Nové místo k prozkoumání, noví přátelé a především draci, o kterých nevěděl vcelku nic, přímo na dosah jeho ruky. Svým podivným a ironickým způsobem, to vlastně ani nemohlo být lepší.

Vyšel z pokoje, ve kterém jej Vivi ubytovala, do společenské místnosti jejího domu, ale nikdo tam nebyl. Škyťákova mysl se na chvíli zastavila u rudovlasé dívky a rozhlédl se po místnosti. Opět se mu vybavili pocity z předchozího večera a shledal místnost útulnou. Pak si ovšem vzpomněl na rozhovor, který vedli v Žíravčím hnízdišti. Na bolest v jejích očích, když mu vyprávěla svůj příběh a na následnou předstíranou lhostejnost, se kterou se snažila ho přesvědčit, že se vlastně nic nestalo a že už je to za ní.

„Hlavně nic neříkej Eretovi…" Prosila ho předchozí večer: „Naši lidé znají trochu jinou verzi příběhu, a jistě uznáš, že pravda by nikomu neprospěla." Naléhala na něj.

Škyťák zavřel oči, jako by se snažil vyhnat si tu vzpomínku z hlavy. Poté je zase otevřel a vypadal odhodlanější než předtím. Vydal se tedy ven. Před domem už na něj netrpělivě čekal Bezzubka a něco zamručel.

Škyťák se usmál a pokrčil rameny: „Já vím, bráško, trochu jsem zaspal. To se snad může stát, ne?" Bezzubka, který zoufale toužil protáhnout si křídla, obrátil oči v sloup a sehnul se, aby Škyťákovi naznačil, že si má nasednout.

Škýťa povytáhl obočí: „Kam letíme?"

Bezzubka opět obrátil oči v sloup a sehnul se ještě víc, jako by říkal, že mu má Škyťák prostě věřit.

Nakonec se nechal přesvědčit a vyhoupl se do sedla. Bezzubka vyskočil do vzduchu, jako by se chystal nasadit rychlost blesku, ale okamžitě roztáhl křídla a začal plachtit nízko nad vesnicí. Vesničané se za Nočním běsem otáčeli a Noční běs se svým jezdcem se zase otáčel po všudy přítomných Žíravcích, kteří si často hověli na střechách domů, nebo na náměstích. Nezdálo se ovšem, že by si všímali lidí a lidé si nevšímali jich.

Škyťák zakroutil hlavou: „To je divné bráško…" oslovil Bezzubku: „žijí jen vedle sebe, ale nežijí spolu."

Po chvíli letu, nechali vesnici za sebou a přiletěli k polím, které byli mezi vesnicí a Žíravčím hnízdištěm. Škyťák už z dálky poznal Drtileba s Eretem, kteří stáli u polní cesty obklopení hloučkem lidí. Když Eret spatřil na obloze Škyťáka, zamával na něj. Škyťák přistál nedaleko hloučku a slezl z Bezzubky.

„Díky, kámo." Řekl drakovi a ten mírně odhalil svou bezzubou čelist v úsměvu.

Eret mezi tím došel ke svému příteli: „Dobré dopoledne, náčelníku!" Pozdravil Eret s mírným úsměvem: „… rád bych řekl ráno, ale bohužel, je už minimálně deset takže…."

Škyťák se trochu zastyděl a rukou si prohrábl vlasy: „Já vím, omlouvám se. Tohle, se mi normálně nestává."

Eret se zasmál a sebevědomě ho plácl přes záda, až Škyťák udělal krok dopředu: „To nic! Jsem rád, že se ti v naší vesnici dobře spí!"

Škyťák se trochu zahanbeně pousmál a zaměřil se na skupinku lidí, která je z dálky pozorovala.

„Jaký je plán, Erete?" Zeptal se a rozhlížel se okolo.

„No… naši lidé včera osázeli tohle pole. Bude potřeba ho trochu zalít, tak jsem si říkal, že s Drtilebem a Bezzubkou by to mohlo být trochu rychlejší, než s konví v ruce."

Škyťák se zarazil a vyvalil oči: „Počkej, oni takovouhle plochu, zalévají ručně?!"

Eret přikývl: „Ano, tedy…." Odmlčel se: „Ve staré vesnici to tak nebylo, pokud si dobře vzpomínám, ale tady mezi skalami je sucho. Deště přijdou nejdřív za pár týdnů."

Škyťák byl více než překvapený. Nebyl sice žádný farmář, ale tohle mu připadalo dost divné: „Proč sem nepřivedete vodu z hor? Cestou sem jsme přece minuli několik horských potoků."

Eret se do široka usmál: „Na to se budeš muset zeptat někoho jiného, příteli. Jsem v téhle vesnici stejně dlouho jako ty."

Škyťák na to nereagoval a jeho oči se zaměřily na skupinku farmářů nedaleko.

„Co navrhuješ?" Zeptal se Eret.

Škyťák se zamyslel. „Nejdřív to zalejeme. Ať to nemusí dělat vaši lidé ručně. No a pak, omrkneme, jak by se sem dala přivést voda."

Eret se usmál a oba se dali do práce.

Astrid byla s rozumem v koncích. Co Škyťák odletěl, všechno bylo opačně. Dvojčata odkryla staletí starou chodbu. Snoplivec měl pravdu, že v ní bude poklad. A teď zase dvojčata našla další tajnou chodbu. „No je tohle NORMÁLNÍ!?" Křičela Astrid v duchu, když se před ní otevřela zeď.

„Woouuu…." Vydala dvojčata jednohlasně.

Poté nastal chaos. Rafana i Ťafan, rychlostí Nočního běsa vystřelili ke vchodu ve zdi a namířili si to přímo přes poklad. Všechno podupali, rozházeli a během vteřiny nakukovali do nově otevřené chodby.

Astrid spadla brada, udělala dva kroky dopředu a zastavila se u svých kreseb pokladu, které ležely na zemi. Byly příšerné.

„No…." řekla potichu „… tohle bude muset Rybinohovi stačit." A vydala se za dvojčaty.

Raf a Ťaf už před sebou divoce máchali pochodněmi a chystali se vkročit do neprobádaných míst.

Astrid je okřikla. „Počkat! Musíme se vrátit a říct ostatním, že někam jdeme!"

Dvojčata se podívala na Astrid a pak na sebe. Pokrčili synchronizovaně rameny a pak se beze slova, vydali vpřed.

Astrid spadla brada ještě jednou. Neměla už ale sílu, nic říct a tak se vydala za dvojčaty.

Dva draci, kteří létali nad polem sem a tam a chrlili vodu, vzbudili pozornost. Kolem poledne, se na ně přišla podívat skoro celá vesnice. Škyťák si všiml nejednoho úsměvu na tváři, především u lidí, kteří obdělávali půdu. Bylo jasné, že draci by jim ušetřili spoustu času.

Celá podívaná, ale nepřitáhla pouze lidi, ale také Žíravce. Někteří přitáhli ze svého hnízdiště, další z vesnice a jiní přiletěli z lovu. Postupně se naskládali kolem pole a pozorovali dění, stejně jako místní lidé.

Žíravčí mláďata se ve své zvědavosti, dokonce pokoušela Bezzubku a Drtileba napodobovat. Jenže většinu vody, kterou nabrali u horského potoka, cestou zpět k poli upustili, nebo polkli. Takže většina doletěla zpět s prázdnou, nebo dokázali zalít tak jednu rostlinu.

Vivi se tomu všemu musela smát, protože považovala za malý zázrak, že s tím malým čůrkem vody, který Žíravčí mláďata pouštěla na rostliny, neupustila i nějakou žíravinu.

Vivi kráčela kolem zalévaného pole a trhala u polní cesty jarní bylinky. S úsměvem zvedla ze země košík barevných květin, a když se narovnala, ucítila, jak jí obličej pohladil teplý vánek. Pocit tepla a vůně léta jí doslova pohltil. Zavřela oči a chvíli si užívala ten pocit. Poté se zděsila. Prudce otevřela oči a s hrůzou se rozhlížela po Žíravcích, kteří byli okolo. Nasávali teplý vzduch, přidušeně vrčeli a otáčeli hlavy směrem na severozápad. Bylo jasné, že to cítí taky.

Pak slunce zašlo za mrak a prudce se ochladilo. Žíravčí alfa, velký červený drak se zelenými okraji křídel, který stál nedaleko, potřásl hlavou, jako by chtěl všechno teplo ze sebe dostat pryč a jeho oči se poté zaměřili na Vivi.

Dívka přesně věděla, co jí chce říct: Že brzy přijde léto a oni odletí na svůj ostrov.

Astrid se snažila zapamatovat si všechno, co vidí. Pavučiny, struktury kamene, zátočiny...Tahle chodba, nebyla klenutá jako ta před tím, ale vytesaná přímo do skály, tak jako většina chodeb na Blpu. V hlavě jí vyvstala myšlenka, že zděná část chodby musela být pouze komnata pro poklad a toto je jedna z přístupových cest. Vzhledem k tomu, že chodba, kterou našli, byla z druhé strany zazděná, musí existovat i přístup z Velké síně, o kterém nevědí.

Astrid o všem usilovně přemýšlela když asi po deseti minutách chůze, zaslechla dvojčata něco si šeptat.

„Myslíš…?" Zaslechla říkat Rafanu.

„Určitě je to tahle." Odpověděl Ťafan.

„Co se děje?" Zeptala se Astrid, když k nim přišla blíž. Dvojčata se na ni obrátila.

„Tuhle chodbu známe." Začal Ťafan.

„Vede na druhou stranu ostrova." Doplnila ho Raf.

Astrid vykulila oči. „Jste si jistí?"

Synchronizovaně přikývli.

Astrid svraštila obočí. „Jak?"

Rafana a Ťafan se na sebe podívali, jako by šlo o nějakou tajnost a Raf nakonec neochotným gestem posvítila na zeď vedle nich. Byla na ní kresba. Podle provedení ji mohlo udělat leda dítě nebo…. Astrid udělala znechucený obličej.

„Nebo dvojčata…" Pomyslela si.

Na primitivně provedeném obrázku bylo pět postaviček v kruhu, kolem hořící hranice a na té hranici byla šestá postavička. Astrid ho okamžitě poznala: Byl to Škyťák.

Vydala něco mezi povzdechem a zavrčením a obličej se jí zkřivil.

Raf na to odpověděla: „Je to dávno. Byli sme děti."

Ťafan se na ni nechápavě podíval: „Cože? Vždyť si to kreslila loni."

Rafana si rukou zakryla obličej a Astrid se k nim, s mírně pocuchanými nervy, obrátila.

„Vyveďte mě ven. Hned!"

Nad Grganem se pomalu začínalo stmívat. Škyťák stál u na břehu horského potoka v místě, kde voda ústila do malé nádrže, kterou zde postavili během odpoledne. Měl krásný výhled na pole, hnízdiště i nedalekou vesnici, ve které se pomalu začínali rozsvěcovat ohně.

„Brzy se tu stmívá." Slyšel Eretův hlas za sebou a otočil se. Eret stál kousek od něj a díval se na vesnici: „Původní vesnice, byla na úpatí kopce, otočená na západ. Často jsme pozorovali, jak slunce mizí za obzorem, mezi ledovými krami." Pak vydal jakýsi ironický úsměv: „Tady slunce zapadne za skály a den je mnohem kratší."

Chvíli bylo ticho, když oba muži pozorovali, jak poslední sluneční paprsky pohltila výška horského hřebene. Poté Škyťák konečně promluvil:

„Na druhou stranu, je to strategicky dobrá poloha." Rozhlédl se po potemnělém údolí: „Údolí je dost velké, aby se sem vešla celá pole, voda se sem také přivést dá a přístupová cesta se případným nepřátelům bude hledat velice těžko."

V tom měl Škyťák pravdu. Do všech směrů sice vedly cesty horskými soutěskami, ale kdo je neznal, pro toho by se mohli lehce stát zrádnými.

„Takže jediné nebezpečí…" začal Eret: „… které zde hrozí, je z nebe."

Škyťákovi trochu spadl úsměv: „Myslíš Bludvista?"

Eret tiše přikývl, posadil se a opřel se zády o stěnu nádrže.

Škyťák se otočil k vesnici zády a opřel se o hráz rukama. Ve vodě už svůj odraz viděl jen jako tmavou siluetu a stejnou temnotu cítil i v duši, když to jméno vyslovil.

„Není to pravděpodobné…" dodal Eret: „… naši lidé jsou si celkem jistí, že je po něm."

„To jsme si byli taky." Odpověděl rychle Škyťák s lítostí v hlase a cítil jak se v něm hromadí vztek.

Eret okamžitě pochopil na co myslí a pokusil se změnit téma: „Snažil jsem se dnes několikrát promluvit s Vivi… moc mi toho neřekla."

To Škyťáka rozptýlilo a opět si vzpomněl na jejich rozhovor, předchozí noci. Otočil se k Eretovi.

„Hádám, že má za sebou těžké období." Zamlžil Škyťák.

Eret přikývl a potichu zasyčel: „Vlastně už ji ani neznám…"

Škyťák zvedl obočí a přišel blíž ke svému příteli: „Jak dlouho jsi vlastně nebyl doma, Erete?"

Chvíli bylo ticho ale Škyťák doslova slyšel tíhu Eretova svědomí.

„Pět let."

Škyťák vytřeštil oči: „Pět let?!"

Eret se zvedl z místa, kde seděl a jeho hlas ještě ztěžkl: „Od doby kdy zemřela matka při první Bludvistově útoku. Tenkrát z toho taky obvinili mě."

Škyťák zatajil dech a zavřel oči. Začínal si uvědomovat, že za veselou a nevázanou povahou jeho Grganského přítele, je ve skutečnosti mnoho smutku. Opět se otočil k vesnici a viděl planout jasná světla ohňů. Už byla téměř úplná tma, ale bylo stále teplo. Škyťák zakroutil hlavou.

„Erete… Já vím, že to teď vypadá beznadějně, ale věř mi, máš za co bojovat."

Eret k němu otočil hlavu a nechápavě se na něj podíval. Škyťák pokračoval:

„Já celý život zápasil se svým otcem. I se svými lidmi a neměl jsem nikoho, kdo by mě podpořil, dokud se neobjevil Bezzubka. Ale ty máš šest sester."

Odmlčel se.

„Vivi možná potřebuje čas, aby tě přijala zpět, ale podpořila tě před otcem i celou vesnicí. To myslím o něčem vypovídá. Dej jí čas. A mezi tím, je tu pět dalších dívek stejné krve, které o tebe mají zájem." Usmál se Škyťák a i Eretovi se na rtech objevil nepatrný úsměv.

„Je pravdou…" začal polohlasem: „… že Vivi je z dívek nejstarší a máme nejvíce společných vzpomínek. Zato mladší dívky si mě tolik nepamatují a proto mě přijímají otevřeněji než ona."

Škyťák přikývl: „Pokud je to tak, pak začni u nich. Získej si jejich důvěru a nezklam ji. Protože i kdybys nezískal vesnici, nebude to taková škoda, jako kdybys nezískal rodinu."

Astrid konečně spatřila denní světlo. Trvalo skoro čtyři hodiny, než se dvojčatům podařilo najít správnou cestu ven. Když se blížili k východu, chodba se postupně zvětšovala, až vyústila v prosvětlenou jeskyni. Astrid na chvíli přivřela oči, aby si přivykly na množství světla a pak se rozhlédla. Přímo vedle cesty z jeskyně, na levé straně byla hluboká strž. Astrid si stoupla na její okraj a pokusila nahlédnout dolů, aby zjistila, jak je hluboká. Na dno ale nedohlédla.

„Držte se raději na pravé straně." Řekla dvojčatům a zamířila opatrným krokem ven z jeskyně.

Rafana se loudala za ní, se založenýma rukama na hrudi, a když byla Astrid z doslechu, odfkla si: „Pff… má nás za úplné deme…." Zbytek slova už ale nedořekla, protože se poslední slabiky proměnily v dlouhý výkřik, zatím co se řítila kamsi do temného neznáma jeskynní strže.

Astrid, která už byla venku, okamžitě zareagovala na výkřik a běžela zpět.

Nad okrajem jeskynní strže našla stát pouze Ťafana, který měl napřažené ruce před sebou a vítězně se usmíval.

„Řeknu ti jediné slovo, sestřičko" křičel kamsi dolů: „Pomsta!"

„Ale já nevím Erete, vážně nevím." Odpovídala Emera svému bratrovi na otázku, ohledně Viviiny záchrany vesnice.

Emera, byla nádherná mladá žena. Hezčí než Vivi. Měla jemnější rysy v obličeji a Eret byl upřímně rád, že ani jedna z jeho sester není příliš podobná do otcovy rodiny.

Dívka se zrovna věnovala vyšívání znaku kmene Krkavců na své šaty, když se z ní starší bratr snažil tahat informace.

„Jak to, že nevíš?" Naléhal Eret.

„Už jsme ti to přece říkali. Jakmile alfadrak zaútočil, odvedli ženy do bezpečí a ve vesnici zůstali jen muži."

Eret zakroutil hlavou. Kde Vivi sebrala své hejno Žíravců, byla vážně záhada. Kolovaly různé příběhy a zvěsti, ale nic z toho co slyšel, mu nepřipadalo pravděpodobné.

„Dobrá, Emi, tak mi to řekni ještě jednou. A nevynechej žádné detaily."

Emera vzhlédla od šití a jemně zvedla obočí. S mírně pocuchanými nervy se pustila do vyprávění: „Bylo zhruba poledne, když jsme od moře slyšeli hrozný hluk. Praskání. Prakticky celá vesnice se vyvalila ven z domů a mezi ledovými krami na pobřeží jsme viděli probíjet se obrovského draka. Byl to alfa, ten stejný co tu byl kdysi. Muž, který jej ovládal ten… Bludvist, nám přikázal, abychom před ním poklekli a pomohli mu sestavit dračí armádu, no a když otec odmítl, zaútočil na nás. Poté nás odvedli do jeskyní. Zbytek dne jsem strávila tam, dokud pro nás nepřišel otec s tím, že nás zachránila Vivi."

Eret byl netrpělivý: „No dobře, ale kde byla Vivi předtím?"

„Ta byla přece pryč. Ztracená."

Eret se zarazil. Tuhle část příběhu ještě neslyšel: „Jak to myslíš ztracená?"

Emera odložila své šití: „Vivi se před více než dvěma lety ztratila. Odjela na moře. Na ten svůj ostrov, ze kterého nosila Ravinovy ryby."

Eret přikývl: „No ano, dělala to už jako dítě. Ten ostrov, na který nikdo nesměl s ní."

Emera přikyvovala. „Ano… většinou jí trvalo tak týden, dva než se vrátila zpět. Jenže tenkrát…" odmlčela se „…se nevrátila."

Eret se zamračil a Emi pokračovala: „Hledali jsme ji. Dlouho. Ale nikdo neměl ani ponětí kde ten její ostrov je, ale nakonec jsme to vzdali. Vrátila se před šesti měsíci. S Žíravčím stádem."

Eret se zrovna chystal na něco zeptat, když tu do místnosti vtrhly dvojčata Rouanne a Remi, které matně pochopili, o čem se mluví a začali imitovat Draga Bludvista.

„Jáá jsem Drago Bludvist! Pán draků! Vy všichni mi budete sloužit!" Napodobovala jedna jeho hlas.

„Já jsem Vivi, dcera Eretova, Žíravčí princezna a zničím tě!" Druhá se snažila předvádět Vivi. Ačkoli si její slova vymyslela.

Eretovi vystřelili koutky v úsměvu.

„Já zničím tebe!" Zakřičela první a začala vrčet. Druhá ji napodobila. Pak se mezi sebou dívky začaly mlátit, jako by šlo skutečně o život, ale z pozice jejich teprve jedenácti let, to vypadalo opravdu legračně.

Eret se smál, až se za břicho popadal a dívky přestaly.

Podívali se jedna na druhou a mračili se.

„Co je na tom legračního?" Zeptala se Rouanne.

Eret se stále smál a nemohl přestat. Bylo příjemné se pro jednou cítit zase jako doma a tyhle dívky, tomu pomáhaly.

„Nic, nic!" Vypravil ze sebe a stále se smál.

Rouanne ho praštila vší silou do břicha a Eret opět vyprskl smíchy. Ten ho ovšem přešel, když se do něj pustila i Remi a dvojčata jej povalila na zem. Nemlátili ho, ale pro změnu, se snažili jej lechtat. Eret se začal svíjet a smál se ještě víc. Dívky se smáli svému vítězství a Eret je tak chvíli nechal. Ale opravdu jen chvíli, protože byl skutečně lechtivý a drápky jeho malých sester byly maximálně nepříjemné.