Fluidum se podíval po třídě. Urovnal si své hnědé kostkované sako ozdobené sněženkou a začal hodinu. „Začneme jako pokaždé. Pohodlně se usaďte. Zavřete oči a uvolněte se. Nic vás teď netíží. Zkouška z Přeměňování není skutečná. Jste tu v naprostém bezpečí," znepokojil studenty přítomností, ale hned je začal znovu uklidňovat.

„Máte konečně čas se věnovat sami sobě. A to jste celou dobu chtěli. Nahlížíte do své úplně první vzpomínky. Může být jakákoli. Prohlížíte si své dětství. Mohlo být plné světla a dětských her. Necháváte na sebe působit vše, co se vám kdy přihodilo. Podrobně se vším probíráte, dokud nenaleznete opravdu silný moment, který vás zformoval do dnešní podoby," na chvíli se utišil. A neslyšně se napil horkého čaje.

Přešel opět mezi žáky a znovu se ozval jeho vlídný hlas: „Pomalu se vracíte do současnosti. Do dnešního slunečného dne. Do osvětlené třídy. Pomalu rozhýbejte jednotlivé klouby prstů. Párkrát sevřete ruce v pěst a zase povolte. Třením dlaní vytvořte příjemné teplo a přiložte si dlaně na oči. Pod rukama pomalu otevřete oči," počkal na první odvážlivce a rozverně se na ně usmál.

„Konečně i poslední opozdilci jsou vzhůru. Tak rychle, vztyk a začneme pracovat," tleskl a studenti se dali do pohybu. Děti se uhly do kouta a učitel jednoduchým gestem nechal odsunout lavice. Postavil se do vytvořeného prostoru a žáci k němu přistoupili.

„Jak se jmenuje kouzlo, díky kterému se dostávají předměty do vzduchu?" vyzýval studenty k aktivitě. „Vím, že je to naprosto primitivní otázka, ale pojďte. Řekněte mi to."

„Wingadium leviosa," ozvalo se blízko něho.

„Je to děsně dlouhá formule, co?"

Ozvalo se souhlasné zamručení.

„A kolik se kolem toho nadělá humbuku," stočil teatrálně oči v sloup. „A dokázali byste si představit, že se tímto kouzlem budete někomu bránit?" Sál se rozesmál.

„Ale vážně. Vzpomeňte si na začátek naší hodiny. Hlouběji jste do sebe nahlédli. Až se budete znát ještě lépe, budete moci udělat následující kouzlo bez jediného slova. To by byl teprve moment překvapení. Uvědomte si, jak nic netušící útočník najednou ztratí pevnou půdu pod nohama. To nezní zas tak špatně, viďte," profesor všechno dokázal upřesnit svými pohyby. Studenti se dobře bavili.

„Skvěle. Tak utvořte dvojice a opatrně zkoušejte kouzlo. Budu mezi vámi procházet. Ztište hlas. Kdo si bude hodně troufat, může zkusit mlčet."

Pobertové se uskupili do trochu rozvláčnější dvojice. Různě si prohazovali parťáky a snažili se opravdu ze všech sil. I když jejich snažení se občas obrátilo v křik a učitel je občas musel upozornit, aby se uklidnili.

„Tohle je k ničemu," prohlásil Remus skepticky. Jednak probírají kouzla z prvního ročníku, a v tom už dávno nejsou, jednak chce po nich, aby mentálně zkoumali sami sebe, a na to jsou zase příliš mladí.

„Alespoň to zkuste, příteli," učitel měl uši všude.

„Podívej se, jak to dělá mistr," prohlásil Sirius. Hůlkou ukázal k Removu kotníku a vyslovil formuli. Bota a s ní i celá noha se vznesla do vzduchu a Remus upadl bez varování na zem. Ozvala se rána, kterou ještě zvýraznila kamenná ozvěna.

Fluidum k nim okamžitě přiskočil. „Kluku, jsi v pořádku? Co se stalo?" podíval se na hlouček kolem něho.

Petr prohlásil: „Dělali jsme jen to, co jste nám řekl."

„Vlastně jsem Removi podrazil nohu," přiznal se Sirius se skloněnou hlavou.

„Skvělá práce. Je vidět, že používáš fantasii. Připomeň mi, jak se jmenuješ," požádal ho Fluidum.

„Sirius Black."

„Ale příště varuj svého kamaráda předem. A mě možná taky," pousmál se dospělý. Pak se znovu věnoval žákovi, který se velice pomalu sbíral ze země. „Kolik prstů vidíš?"

„Cože?" Remus se chytl za hlavu.

„Jsi strašně bledý. Odvedu tě na ošetřovnu," oznámil učitel.

„My ho tam vezmeme," vyhrkl James, který chtěl využít příležitosti a vypařit se nepozorovaně z hodiny.

„Ne, chlapci, nemůžu dovolit, aby se někomu z vás ještě něco stalo. Zůstanete tady a já půjdu." Remus na ně prosebně hleděl.

„A kdo bude vést hodinu?" ozval se znovu James.

„Myslím, že všichni oceníte trochu volna před testem z Přeměňování," připomněl jim vyučující nadcházející teror. Všechny zamrazilo. Nikdo se mu už nesnažil odporovat. Vzal chlapce za ruku a postavil ho na nohy. Pomalu vyšli k ošetřovně.

Remus přerušil mlčení: „Nemusíte se mnou jít. Už je mi dobře a trefím sám."

„V tomhle stavu tě nenechám nikam jít. Podívej se na sebe," pronesl muž zvláštním způsobem.

„Bohužel, tady není zrcadlo," Remus se osmělil. Ten čaroděj se mu ani trochu nelíbil. Nechtěl jít s ním o samotě nikam.

„Dobrá trefa," poznamenal. „Možná bych byl ale radši, kdyby tady byla spíše zrcadla než tyhle obrazy," dodal a nevraživě každý jednotlivě prohlížel. „Jednoho akorát sledují na každém kroku. Je to skličující. Tobě to tak nepřijde?" obrátil se na Rema.

„Máte černé svědomí?" nadhodil Remus jinou otázku.

„Co myslíš? Opravdu to chceš vědět?" tajemně se na něho usmál. Hoch zavrtěl hlavou. Ať jeho učitel skrýval cokoli, radši to nechtěl vědět s jistotou. Akorát by ho to znervózňovalo.

„Ale vypadáš jako ten, kdo umí udržet tajemství," naoko se zamyslel.

„Nechte si to pro sebe. Já nic vědět nechci," nedal se kluk.

„Tak jsme tady," konstatoval dospělý. „Dobrý den, madam Pomfreyová. Vedu vám tady jednoho maroda," spustil Fluidum jen, co vešli dovnitř. Jakmile ošetřovatelka uviděla Rema, okamžitě se jí změnil výraz v obličeji. Na chvíli ztuhla a pak věnovala tázavý pohled učiteli. Ten nijak nereagoval. Podívala se do kalendáře. Posléze se vrhla k dítěti a klekla si, aby byla v úrovni očí. „Vzal sis dneska léky?"

Remus se podíval směrem, kde stál učitel. Snažil se zjistit, jestli je poslouchá. Ten se zrovna zajímal o nějaké lahvičky v lékárničce a snažil se možná až příliš, aby vypadal, že se něčím zaměstnává. „Ano," zašeptal.

„To je dobře. Co se vlastně stalo?" zeptala se ho.

„Školní úraz. Obávám se, že mě to bude stát hodiny vysvětlování v ředitelně a další hodiny nad vyplňováním všech papírů," zavolal učitel ze svého stanoviště. Pomalu se k nim blížil: „Jaké léky, že si bereš? Doufám, že to není nic vážného." Díval se upřeně na Rema.

„Léky proti bolesti," odpověděla sestřička a ochranářsky si stoupla před kluka.

„Proto je tak bledý a nedůtklivý," uvažoval muž. „Co tě bolí, hochu?"

„Trpí na migrény," odpověděla madam Pomfreyová.

„Pravda. Citlivé lidi bolí při úplňku hlava," přitakal. Chlapec se ženou si oddechli. „Bude pro něho nejlepší, když tu zůstane. V klidu a tichu," dodala sestra a odvedla Rema pryč. Fluidum osaměl.