Safryš, slohovky dnešní mladé krvi nikdy nešly... Když učitelka rozdá prázdné papíry, vrátí se ke katedře, posadí se na jednu z lavic a vyzývavě prohodí: „Pište..." tak v tu chvíli je už polovina bezfantazijní třídy v koncích.
A co teprve když zadá nějaké doopravdy nudné téma, kterého se musí svěřenci držet jako klíšťata srsti a nevyhýbat se mu.
Po dlouhé půlhodině si už šprti jako Hanabi významně poklepávají na hodinky a znuděně se válí po lavicích, přemýšlejíce o nesmrtelnosti brouka zároveň uvažují, jak je možné, aby v jejich třídě byli takoví pitomci. Ale je tu také zástup flákačů v čele s Udonem, který naprosto vyčerpaný leží na lavici, gradujíc celkovou komičnost situace hlasitým chrápáním. Pak učitelka uzná, že už nikdo viditelně nemá co opravovat a požádá užvaněnou Moegi (která viditelně nemá na práci nic lepšího, než hučet do otráveného Konohamara něco o příliš rudých rtěnkách), aby sesbírala papíry, ze kterých se už na dálku směje docela zajímavě vypadající škrabopis pilných studentů Akademie.
„Hm," převrací učitelka zálibně papíry v rukou, „to ses tedy moc nevyznamenal, SARUTOBI." Konohamaru vyskočil na nohy, jako by ho střelil.
„Co... Kdo, já?" Učitelka jen přimhouří oči a obrátí papír směrem k žákům. Lidé v zadních lavicích přidušeně vyprsknou.
„Tomu ty říkáš slohová práce?" praví měkce a odměřeně jako kočka, ležící na slunném zápraží. Na Konohamarův papír je doopravdy zajímavé se dívat. Nedal si totiž zas tolik práce s textem, jako s obrázky. Z každého rohu civí na žáky, kteří jen ztěžka skrývají smích, veliká žába.
„Chlapče... nemyslíš si, že už jsi z takových věcí vyrostl?" zazubila se sympaticky učitelka.
Konohamaru nemusel nic předstírat, svoje pravé pocity dával najevo mlčením.
To učitelce stačilo. Počkala si, až se jí bude dívat do očí a pak dvěmi, řádně vychutnanými trhnutími papír rozčtvrtila.
„V pondělí chci od tebe mít na stole slohovou práci na téma Pravidla chování při hodinách." Pak zazvonilo a všichni se s bručivým pozdravem vypotáceli z učebny. Až na Konohamara, který si ještě nestihl srovnat učebnice do tašky.
S tou nechutně sladkou ženskou už nechtěl zůstat ani o vteřinu déle. Když přišla k nim na školu a představila se jako Laura Willsonová, všichni na ní mohli oči nechat. Štíhlá postava, bujné poprsí, černé vlasy po lopatky, výrazná rtěnka, ...
Před třídou se ráda prezentovala jako dokonalá, ale uměla spíš lépe pózovat než učit. Nikdo nevěděl, kde se taková sexbomba vzala zrovna v tak zapadlé a bezvýznamné vesnici jako je Konoha. Na tyto otázky odpovídala většinou tím, že je tady na stáži. Známí o ní tvrdili, že když jí uchopí do ruky kunai, dovede s ním celkem slušně zacházet a co víc – její schopnost tanečního boje je prý doopravdy úchvatná.
Většina mužské části učitelského sboru sotva stačila stírat krev tekoucí z nosu, když kolem nich ladně prošla slečna Willsonová v botkách s jehlami, které jako kdyby byly vystřiženy z pánských časopisů plných odhalené kůže a bičíků. Byla prostě něco jako ztělesněné Sexy no Jutsu. Konohamaru si občas představoval, co by dělala, kdyby je zrovna při jejích hodinách napadli nepřátelští ninjové, mezi věci které mu představivost podbízela patřilo i to, že by jim propíchla hrdlo podpatkem, zadusila by je ňadry, nebo jim vypíchla oko svými monstrózně dlouhými nehty, upravenými ve stylu bohatých Francouzek.
Bylo na ní zvláštní i to, že se dovedla objevit přímo za vámi a dýchnout vám na krk takovým způsobem, že se vám zježily všechny chlupy na těle a zamrazilo vás snad úplně všude. Do školy většinou přicházela opožděně, tím si získávala nesmírné sympatie Kakashiho, který v ní a jejích šarmantních výmluvách občas poznával sám sebe.
O hodinách bývala poněkud pasivní, moc věcí ji nerozhodilo a nerada řešila všechno příliš dlouze a oklikami, tím je myšleno to, že pokud si žák zapomněl domácí úkol, tiše zapředla číslo, které značilo počet znova opsaných cvičení. Většinou mělo toto číslo jednu i více nul.
Často zůstávala přes večer na Akademii, opravovala testy, pila horké saké a kousala do tužky. Domů chodila v noci, ale vytratila se vždy tak nenápadně, že si nikdo její nepřítomnosti ani nevšiml.
Snad každý muž byl nevyslovitelně poctěn, když se mohl dosti vynadívat její krásy a složit jí k nohám několik komplimentů, které přijímala s grácií jako nikdo.
Například Irukovi-sensei vždy přišlo velice líto, že Laura vždy tak rychle zmizela, protože by i on doopravdy rád této dámě pomohl do kabátu, vyprovodil jí kousek k domovu nebo si s ní alespoň popovídal. Jejich vyučovací hodiny se však velmi nešťastně protínaly, takže jí nikdy neměl možnost vidět déle než pět přestávkových minut. A když už konečně měli chvíli oba volno, ptal se jí na naprosto banální otázky, jako jestli je dnes čtvrtek, jestli nechce pomoct s opravou písemek, nebo jestli nemá dnes pršet.
Stydlivý nebyl, to ne... ale s touto ženou se prostě jinak bavit nedokázal. Na nějaké osobnější otázky si netroufal, bojíc se, že bude otravný, ale jeho samotného mrzelo, jak je vždy při hovoru s ní zařezaný.
Jakmile kolem něj prošla a pohodila laškovně vlasy, padala mu čelist. Když se ohnula přes katedru a její minisukně se nebezpečně nadzvedávala, polila ho horkost. Kdykoliv promluvila a usmála se, bylo mu, jako by nikdy nic svůdnějšího neviděl. Jenže mluvit s ní nedovedl – nevěděl o čem.
Byl to pro něj začarovaný kruh, jelikož se nechtěl vyptávat, nemohl se tudíž dozvědět nic o tom, co jí zajímá nebo co má ráda.
A pak už nebyla žádná témata, která by bylo možno probírat – konec, šmytec, Japonec na konec.
Jenže tahle žena mu stejně nedala spát a proto se rozhodl, že se osmělí. Vešel do chodby a srdce mu začalo bít rychleji, když si uvědomil, že tam Laura doopravdy stojí.
Zrovna si povídala s Kurenai a tiskla si na prsa karton neopravených sešitů na Kontrolní práce.
Irukův pohled jí přeměřoval od kotníků až ke kořínkům vlasů. Vypadala doopravdy vysoká, vyšší než byli ostatní učitelé, ale to jen mega podpatky jí přidávaly na výšce a objem hebkých vlasů, tak akorát střižených aby působily moderně, jí dával vzezření modelky.
Pomalu, pomalu šel chodbou směrem k ní, jako kdyby chtěl myslivec vzít do náručí polekanou laň, která se ho bojí.
Cítil srdce až v krku a začaly ho studit konečky prstů, které proto raději zavinul do rozpálených dlaní.
V půlce cesty se zastavil a nervozita ho svírala čím dál víc. Chtěl se obrátit a jít zpátky, ale odvahu mu dodávalo to, že už ušel docela dlouhý kus trasy a navíc – Kurenai už odešla. Pohladil okenní rám o který se opíral a ještě loudavěji se blížil k Lauře.
Náhle ho z melancholického zamyšlení probudilo křiklavé crrr. Zazvonilo na hodinu a právě teď si uvědomil, že by v tuhle chvíli měl už dávno být ve své třídě. Vykulil oči a spěchal pro pomůcky. Možná se s tou kráskou dá do řeči někdy příště...
...
Hanabi seděla ve třídě, klepala tužkou do lavice a hypnotizovala hodiny, visící nad vchodem.
No tak, no tak... už zazvoň... prosím...
Crrrrrrrr!
Jooo! Zakřičela v duchu. Radost jí však přešla, protože náhle - už ve střízlivé náladě uvažovala, jestli byl doopravdy tak super nápad, že se dobrovolně přihlásila k tomu, aby pomáhala s výzdobou.
Pomalu se blížilo jaro a učitelé nelenili s tím, aby konečně strhli z oken papírové vločky a novoroční motivy.
Pomáhat s jarní výzdobou obnášelo i to, že se budou sázet petrklíče na miniaturním záhonku uprostřed zadního hřiště, kde v každém ročním období kvetly jiné květiny. To Hanabi dělala docela ráda, květiny se jí líbily a malinký záhonek pro ni byl něco veselého, domáckého a uklidňujícího.
Dobře věděla, že to zabere celý zbytek dne a že možná půjde domů až po setmění, ale dala předem vědět mamce, tátovi i sestře, aby se nestrachovali.
Jak zná mámu, ta stoprocentně pošle Hinatu, aby jí dovedla domů v pořádku. A táta určitě protestuje a uraženě říká, že se Hanabi umí o sebe postarat sama – že je ninja a jen tak někdo jí v noci nepřepadne.
Hanabi se musela zahihňat, když si představila, jak naproti sobě stojí táta s mámou. Mamka fňuká, že co kdyby se objevili nějací gauneři a nehodlá ze svého rozhodnutí ustoupit. Táta zase s ledovým klidem konstatuje, že pokud chce dělat z Hanabi slabocha, že prý klidně, ale domů ať jí nechá jít samostatně. V očích jim planou vatry a Hinata – pasivně starostlivá jako obvykle – s vlahým pohledem tiše přihlíží celé scenérii.
Vzpomněla si, že rodiče tu už brzy nebudou, protože musí spěšně odjet. Dostali totiž vysoce prioritní úřadní pozvánku do Písečné na jakousi konferenci. Kazekage v něm psal, že jde o setkání klanů z Konohy a Skryté Písečné a že je nutná účast vůdce klanu Hyuuga. Hanabi se ptala matky:
,,Mami, pojedu s vámi taky?" Matka však řekla, že tohle je záležitost dospělých a že ona ani Hinata nemohou jet.
,,A nemohla by alespoň Hinata jet jako váš doprovod?"
,,Zlato, jako doprovot s námi přece jede Neji, je zkušenější a Hinata tu s tebou zůstane na hlídání." Hanabi se zatvářila nakvašeně.
,,Já nepotřebuju být hlídaná, umím se o sebe postarat i bez ní!" Mamka jí to však zatrhla, že prý je ještě moc mladá na to, aby jí tu nechala samotnou.
Podrbala se pravítkem za uchem a začala si balit věci. Venku už na ní čekalo pár dalších dětí, držíc v rukou krepáky, nůžky, barevné papíry, lepidlo, palety, tempery a mnoho dalších kreativních pomůcek. Společně poté odkráčeli vstříc zajímavým pracem.
...
Zatím v sídle Hyuugů: Hinata uznala, že než sedět doma na zadku jako pecka, že raději půjde někoho navštívit a projít se po okolí. Za tenhle den drží přece rekord – omdlela jen dvakrát, takže by se snad nic nemělo pokazit. Nabalila se do kabátu, na hlavu nasadila vlněnou čapku a krk si obmotala šálou. Na chodidla nazula veliké, chundelaté sněhule a vyběhla ven.
Boty jí při dopadu čvachtaly v polorostátém snížku a vše kolem se jí zdálo jiné a dávno neotřepané.
Jarní tání bylo v plném proudu, po náměstí dlážděném kamennými kvádry tiše a nevinně proudily drobné potůčky vody, jívy začínaly pukat a odhalovat své sametové kočičí ťapičky, které se plny study pomalu svlékaly z hnědých slupek a už zdálky bledě zářily na stromě jako lampičky. Tráva se už začínala zelenat a všude to vonělo hlínou a novým životem.
Naslouchala prvním ptáčkům, kteří přiletěli ze vzdálených končin do rodné země a snažila se jim uvěřit, že jaro už brzy bude tady v celé své kráse. I podvečerní sluníčko, které barvilo kaluže do oranžova a červánky do červena se zdálo tak něžné, až to rozechvívalo citlivé strunky v srdci každého člověka jako loutnu.
Tento mezník mezi ročními obdobími působil na každého trochu jinak. Pro učitele to znamenalo pololetní testy, pro žáky ještě větší biflování než předtím, pro romantiky výhled na krásnou krajinu plnou roztávající bílé pokrývky, pro cyniky břečku, plné boty vody a pro praktické človíčky byl mezník mezi zimou a jarem záchrana od odklízení sněhu.
Hinata patřila do fanklubu milovníků jara a rozkvetlých kytiček, takže pro ni byl sníh atraktivní jen na chvíli. Protože snad nikoho by nebavilo se stále jen cachtat ve sněhu a dělat andělíčky - čeho je moc, toho je příliš.
Když se dost nadýchala čerstvého vzduchu a rozbrázdila zadní částí těla pár bahenních srázů ze kterých se zřítila, došlo jí, že už je dost hodin a Hanabi by měla být připravena k odchodu.
Vzápětí se otočila a shledala akci „doprovázení Hanabi v mokrých hnědých kalhotách" za naprosto nemožnou.
Slunko už se chýlilo za horami a proto si musela pospíšit. Celá vynervovaná stála na místě a snažila se přemýšlet s chladnou hlavou. Když půjde domů přes město, lidi na ní budou divně zírat jelikož obrovská skvrna zdaleka nepřipomínala bláto tolik, jako jednu z mnohem odpornějších hnědých věcí.
Jít přes park by znamenalo totéž, protože se tam zrovna konala jakási akce vysloužilých ninjů v důchodu a to by bylo doopravdy trapné na celé čáře. Její otec by jí za to, že by se potom stařečkové vyptávali, co to mělo to dítě na kalhotách, asi moc vděčný nebyl. Měl by jí za ještě neschopnější než je pro něj teď. Respekt Starších ninjů byl pro něj totiž velmi důležitý, protože Starší byli hlavními pochybovači ohledně klanu Hyuuga a to, že by uviděli dědičku tohoto klanu takto zašpiněnou by znamenalo opravdový skandál.
Zbývala jediná možnost – temná ulička plná bezdomovců a špíny. Už se zešeřilo a Hinata měla trochu strach, ale překonala se.
Když se přiblížila k této podivínské čtvrti, uslyšela mužský nářek a břinkot popelnic. Normálně by jí to divné nepřišlo, ale pak uslyšela volání o pomoc.
Bylo slyšet přerušovaně a slabě, ale dívka měla sluch velmi dobrý. Poznala, že sípání vychází z konce uličky a rozběhla se tím směrem.
Byl to jakýsi ženský hlas a zněl velmi rozklepaně, z toho usoudila, že jde o nějakou stařenku.
Nad hlavou jí sem tam prolétl netopýr, který si spletl její černé vlasy s volnou plochou k přistání, ale ta ho rychle shodila a běžela dál. Slyšela své bijící srdce, kroky dopadající do kaluží a svůj vlastní rychlý dech. Ve vzduchu cítila hnilobný pach zkažených ryb a zvratků, ze kterých se jí nemálo zvedal žaludek a musela se chvíli zastavit aby vydechla.
Když už byla celá uřícená během, pátrala po místě, kde se ta ubohá žena skrývá. Volání však náhle ustalo a pak bylo ticho jako v hrobě.
Snad ještě žije, pomyslela si a běžela až na konec ulice, kde se rozhlédla. Nikde nikdo nebyl, marně očima pátrala po zkrvaveném těle či vyděšené bezdomovkyni.
Pak ticho náhle přerušil nelidský smích.
Vzhlédla k jedné ze střech, odkud ten hluk vycházel. Na nebi už visel měsíc, který vypadal jako její oko a zářil všude kolem. Hvězdy se tvářily napjatě a vzduch zhoustnul tmavou modří.
Na střechách se točily korouhve ve tvaru zvířat a zlověstně vrzaly. Zvedl se vítr a rozcuchal jí vlasy do tváře. Sklonila se, zavřela oči a upravila si je zpátky na správné místo. Pak její zrak dopadl na jednu ze střech.
Na ploché budově stála štíhlá, vysoká žena. Měla na sobě šaty temně vínové barvy, dosahující do poloviny stehen, kožené boty pod kolena a pravou paži obmotánu bílým obvazem. Ve vlasech, jenž měla spleteny do drdolu, měla dvě jehlice ve stylu gejši a na obličeji měla černou kočičí masku, zpod které svítily dvě smaragdové oči.
„Neviděla jste někde tady poblíž raněnou ženu? Slyšela jsem volání... potřebuje pomoc!" volala Hinata celá zoufalá.
Osoba se nepohnula.
Pak její oči zazářily a začala se bláznivě smát. Poté přidušeným hlasem stařenky zvolala: „Pomoc, pomozte mi někdo!" a v Hinatě hrklo.
„Takže jsi mě sem nalákala... proč?" zeptala se trochu dezorientovaná. Kunoichi však nevypadala na to, že by si ní chtěla povídat a vzápětí se jí teleportovala za záda. Hinata její útok bleskově odrazila, ani nevěděla jak.
„Byakugan!" Oči se jí zvětšily a žíly vystoupily na povrch. Kunoichi byla náhle pryč, ale Hyuuga věděla, kde se skrývá. Maskovala se pod neviditelnou clonou hned vedle jedné z popelnic.
„Juuken!"
Hinata jen stěží vyblokovala její útok, přesně mířený na srdce.
Při boji s ní zpozorovala, že nepřátelská ninja má dlouhé drápy zelené barvy a že se jí vší silou snaží škrábnout. Že by jed? napadlo ji, když se jen tak tak vyhnula útoku na holé místo pod roztrženou košilí.
Kunoichi bojovala doopravdy dobře, i přestože už byla dosti ochromená, zatlačila Hinatu do úzkých Bojovou hvězdicí a hned nato jí – přitisknutou ke zdi – málem probodla jedním z drápů.
Hinatina chakra slábla a už i její Juuken zhasl. Uchopila tedy kunai a bojovala stejně dobře jako předtím.
Černovláska se pokusila ženě strhnout masku, aby uzřela, kdo se pod ní skrývá. Byla však tvrdě odražena a kunai jí vypadl z ruky.
A znova byla přitisknuta ke zdi.
Její zbraň ležela metr od ní a neměla chakru.
Žena k ní přistoupila a ležící kunai odkopla daleko z dosahu.
Takže konec. Poslední věta na poslední straně této knihy. Co asi bude dělat Hanabi až zjistí, že je její sestra mrtvá? Možná že tohle bylo poselství mého snu.
Zemřu, tady a teď. I ta dýka měla zřejmě tento význam...
Takže – Sayonara... Naruto-kun... Kibo-kun... Shino-kun i Kurenai-sensei... sbohem všichni, budete mi chybět...
Očekávala smrt a přála si, aby byla co nejrychlejší.
Náhle však pocítila něco neuvěřitelného... Bylo to jako hřejivé bílé světlo, které jí obklopilo a vracelo jí zpět všechnu ztracenou energii kterou měla.
V jejím nitru byl oheň, planoucí jak Slunce a ona tu všechnu sílu cítila. Ten klid jí zaplavil od hlavy až k patě a pochopila.
Kunoichi, jenž se k ní přiblížila, vykřikla a vztáhla ruku zpět. Měla jí popálenou a celou od krve. Vztekle zaprskala a teleportovala se pryč.
Hinatě se podlomila kolena a klesla k zemi. Těžce dýchala, ale cítila se dobře. Byla sice velmi pohmožděná a bolavá, ale kromě jednoho malého škrábance nic neměla. Počkat? Škrábanec...? To ale znamená... že... že...
Omdlela.
...
Mistr Iruka seděl v učebně a pil kávu. Seděl tam nad testy snad tři hodiny, oči se mu klížily a stále nic.
Řekla přece, že tady taky bude, ne? ujišťoval sám sebe. Nemohla v tom obchodě přece strávit tři hodiny v kuse... nebo snad ano? Ženy jsou nevyzpytatelná stvoření...
Iruka se zasnil – představil si Lauru v oslnivých bílých šatech s výstřihem, který tak nádherně odhaloval vše co jen mohl... zkrátka a dobře – i kdyby tam v tom obchodě strávila věčnost, počká na ní.
Sedl si pohodlně do křesla, dal nohy na stůl a zavřel oči. Z tiché meditace ho vyrušilo zaklepání na rám otevřených dveří. Rychle shodil nohy ze stolu a s pocitem přistižení při trapné aktivitě se otočil.
Mezi dveřmi stála Hanabi, navlečená do černého kabátu a s čepicí na hlavě. „Um, jen jsem se chtěla zeptat, jestli už můžu jít domů." dělala nohou do země dolíček.
„Já ani nevěděl, že tu ještě jsi! Myslel jsem, že si pro tebe měla přijít sestra." divil se učitel.
Hanabi se zatvářila ustaraně. „A z toho mám právě největší nervy... mamka sem za mnou přišla aby mi vyřídila, že si Hinata pro mě přijde kolem deseti." Podívala se na hodinky. „Je čtvrt na dvanáct a pořád tu ještě není... A to je na tom nejdivnější, protože Hin nikdy nechodí pozdě, aniž by o sobě dala vědět."
„No to je opravdu divné. To i já sám si pamatuju, jak byla tvá sestra vždycky dochvilná když chodila na Akademii." Možná má nějaké potíže, uvědomil si. Podíval se na Hanabi. Za své studenty má přeci zodpovědnost, nemůže jí nechat jít samotnou v tuhle denní dobu.
Irukovi se naskytla otázka. „A kde jsou vlastně tví rodiče, že nemohou přijít?"
Hanabi se zatvářila ustaraně. „Když mi to máma přišla vyřídit, řekla taky, že pro mě nemůže zajít, protože dostala zprávu z Písečné, že se tam okamžitě musí dostavit ona, můj táta a celý zbylý klan. Prý jde o nějakou konferenci nebo co… A prý to strašně spěchá, museli odjet okamžitě v tu dobu."
„Hanabi-chan, nedá se nic dělat, půjdu s tebou a odvedu tě v pořádku domů."
„Ale... co Hinata-chan? Co když se jí něco stalo?" vyhrkla. „Iruko-sensei, prosím, musíme jí najít... musíme jí najít!" drmolila vylekaně.
Neměl na výběr, musí jí pomoci. Kdyby jí nevyšel vstříc a jen by jí odvedl k rodičům, možná by utekla a pokusila by se sestru najít na vlastní pěst. A to nemohl dopustit.
„Dobře tedy, pospěšme si!" zvolal a oba vyběhli ven z budovy.
