»»««


Draco v temnotě

Draco in Darkness

Anglický originál: Plumeria

Český překlad: Rapidez


»»««

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří panu Medkovi, který knihy o Harrym Potterovi přeložil do češtiny. Autorská práva k této fanfiction má Plumeria, která dala Rapidez svolení k českému překladu. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního obohacení se. Kopírování a případné porušování autorských práv však Brumbál přísně zapověděl.

This story is based on characters and situations created and owned by JK Rowling, various publishers including but not limited to Bloomsbury Books, Scholastic Books and Raincoast Books, and Warner Bros., Inc. No money is being made and no copyright or trademark infringement is intended.


»»««

Povídku v originálním znění naleznete na adresách:

fanfiction . net/s/1234760/1/Draco_In_Darkness

debbiesfics . com/darkness00 . html


»»««

Drarry

Romantické drama

Rating: PG-13

Shrnutí: Následkem nehody v sedmém ročníku přijde Draco o zrak. Zpočátku se úplně stáhne do sebe, vyhýbá se jakékoliv pomoci a případné lítosti druhých; je rozhodnut postarat se sám o sebe. Ale jakmile Harry zkříží svou cestu s Dracovým černým světem, vytvoří se mezi oběma chlapci podivuhodné přátelství, kdy se oba naučí vidět jiným způsobem nejen sami sebe, ale i toho druhého.

Poznámečka: Pro tu hrstku z vás, kteří to čtete, a pro ten zlomek z vás, kteří jste mi zanechali komentář. Díky!


»»««

DRACO V TEMNOTĚ

»»««

KAPITOLA ŠESTÁ

MYŠLENKY

»»««


O čem přes den přemýšlíš, o tom v noci sníš.

- - čínské přísloví

Harry pozoroval, jak Draco následoval svého malého kulatého navigátora po schodišti dolů do sklepení, poté se sám vydal nahoru do nebelvírské věže. Naštěstí pro něj schody zůstaly na svém místě; Harry byl příliš zaměstnán přemýšlením o tom, čeho byl předtím svědkem, než aby dával pozor na to, kam šlape. Nechal nohy, aby ho automaticky donesly až k portrétu Buclaté dámy.

„Heslo?"

„Zuřmící Bodostr."

Portrét se vyklonil dopředu a z malé kulaté díry ve zdi se vyřinula ohlušující vlna veselí a záplava světla. Ta párty! Úplně na ni zapomenul. Harry sklonil zrak a s překvapením zjistil, že má stále ještě na sobě famfrpálový hábit. Připadalo mu, jako by se zápas odehrál již před neskutečně dávnou dobou...

„Harry, kdes byl?" přihnal se k němu Ron, když se Harry protáhl otvorem v podobizně. „Oslavujeme už celou věčnost!"

„C... Aha, no... musel jsem se ještě postarat o jednu naléhavost."

Ronova zrzavá obočí se účastně nakrčila. „Naléhavý případ? A všechno v pořádku?"

Harry přestal křížit ruce. „Jo, jo v pohodě. Jen jsem musel něco udělat a trvalo to bohužel déle, než jsem čekal," zazubil se. „Ale teď už jsem tady, jenom mi dej ještě minutku, ať ze sebe můžu shodit tu výstroj, ju?"

„Jo, jasně." Ron si ho zamračeně prohlédl od hlavy k patě. „Jo, nelíp, když se převlíkneš. Určitě jsi v pořádku? Vypadáš dost zamyšleně."

Harry jeho starosti zamítl mávnutím ruky. „Všechno dobrý. Za chviličku tady." Vylezl schody nahoru do ložnice a slyšel, jak Ron zakřičel: „Hej, všichni – Harry konečně dorazil!" Ozvalo se sborové nadšení. Harry odložil koště a převléknul se tak rychle, jak jen mohl, pak zamířil do koupelny a trochu si vodou ošplíchnul obličej. Jakmile spatřil svůj odraz v zrcadle, zarazil se a bedlivě si prohlédl své rysy. Co viděl Draco, když se Harryho dotýkal? Zavřel oči, přejel si vlhkou rukou přes tvář a znovu si vybavil doteky druhého chlapce. Voda na rukou mu připomněla pár zbloudilých slz, které po zhlédnutí Dracova zhroucení setřel chlapci z lící.

Hlasitý výbuch hurónského smíchu, který k němu dolehl ze společenské místnosti, přetrhl jeho snění. Dobře. Párty. Setřásl ze sebe předešlé myšlenky, osušil si ruce i tvář, hřebenem si spěšně pročísl vlasy a už spěchal dolů ze schodů.

V tu chvíli, kdy se objevil v místnosti, se k němu ihned všichni nahrnuli. „Skvělá hra, Harry!" „Harry, schovali jsme ti ty sladkosti od mamky!" „Harry, právě jsme probírali ty nejlepší momenty ze zápasu – řekni nám, jak jsi ke konci udělal ten famózní spirálovitý obrat!" Někdo mu hodil láhev máslového ležáku (neměli je povolené) a někdo jiný mu do ruky vrazil talířek s jídlem. Ačkoliv párty už hezkou chvíli trvala, s příchodem chytače jako by všichni chytili druhý dech. Harry šel od jedné skupinky k druhé, probíral se všemi utkání, uhýbal Rachejtlím doktora Raubíře a od hloučku třeťaček se mu dostávalo hihňavého obdivu.

Duchem nebyl na oslavě; připadalo mu nemožné soustředit se na jakoukoliv konverzaci, když jeho mysl byla zahlcena tolika myšlenkami. Poté, co setřásl skupinku děvčat, proklouzl k volné židli a vděčně se posadil. Dlouze se napil ležáku a sledoval, jak se jeho spolužáci baví a smějí – skutečný výjev veselí. Harry myslel na chlapce, který řval zoufalstvím.

Měl sice podezření, že Draco v sobě emoce už dlouho dusí, ale neočekával, že se Draco bude chovat tak urputně, až konečně vybuchne. Byl to moment naprosté zranitelnosti, další Dracova stránka, o níž pochyboval, že ji kdy kdo viděl – či kdy ještě uvidí. Ačkoliv předpokládal, že bezděky zavdal příčinu k protržení hráze (když vzal Draca létat), Harry byl stále ohromený, že právě on to shlédnul. A pokud byl k sobě upřímný, potěšilo ho, že s ním zmijozelský chlapec alespoň trošičku promluvil o svých pocitech.

Celá ta věc Harryho dočista zaskočila. Draco se k němu choval hrubě už před tím, jako třeba když se hádali u jezera, ale pokaždé se Draco dokázal ovládnout. Když se tentokrát zhroutil úplně, Harry zpočátku nevěděl, co má dělat, co říkat. Kdyby to byla Hermiona, tak by ji objal, Ronovi by okamžitě položil ruku na paži. Ale Draco byl jiný; stále kolem sebe měl tu auru zavilé pýchy, ochrannou zeď, která nepovolovala doteky ani v emočně extrémních situacích. A vzhledem k tomu, že Draco toho měl na jazyku spoustu, zdálo se Harrymu lepší ho nejprve nechat být, a teprve poté se k němu přiblížit.

„Hej, Harry! Koukni, právě jsem dokončil vyvolávání snímků z utkání." U Harryho loktu se zjevil Colin Creevey s paklíkem fotografií v ruce.

Harry, který zamyšleně zíral do plamenů, při zvuku hlasu mladšího chlapce nadskočil. „He? Och, to je báječné, Coline," řekl nepřítomně. S úsilím se zaměřil na fotografie. „Tak si je prohlédneme, ne?"

Colin se rozzářil a podal mu fotky. Foťákový fanda během jeho třetího ročníku konečně zvládl složitou techniku kouzelnických fotografií, a tím si proklestil cestičku k tomu, aby se rok nato stal oficiálním fotografem. „Myslím, že tenhle je nejzdařilejší," zadrmolil a vylovil jeden snímek, který položil nahoru. Byl to detailní záběr Harryho z konce hry. Harry sledoval jeho vyfotografované já, jak se mračí soustředěním, a jak se následně jeho tvář roztáhne do velkého úsměvu, když se mu podaří chytit Zlatonku.

„Moc pěkné," zamumlal a spěšně prolistoval zbývající fotografie. Více než detailní záběry poletujících hráčů ho zajímaly velké fotky davů. Doufal, že by jedna z nich mohla zachycovat dobu, ve kterou Draco přišel na utkání. Bohužel, žádný z Colinových širokoúhlých snímků nebyl vyfocen správným směrem. Ukryl svoje zklamání za širokým úsměvem, kterým ocenil práci mladšího spolužáka. Pak sledoval, jak se Colin pospíchal pochlubit svými úlovky ostatním členům týmu.

Jakmile Colin odešel, přemítal Harry o detailním snímku, který v jeho tváři zachycoval celou škálu emocí. Pamatoval si, jak se ho Draco prvně dotknul, aby zjistil, jaký má Harry výraz. Bylo to čistě kvůli důkazu, ale i tak to Harryho upoutalo. Když se ho dotknul podruhé... dnes... to bylo něco naprosto odlišného. Ačkoliv to byl právě on, kdo pozvedl Dracovu ruku ke své tváři, stále se mu při tom dotyku zatajil dech.

Ale nic ho nepřipravilo na to, jaké to bude dotknout se Draca. Oči zavřené a prsty zkoumající tvary chlapcova obličeje; byl to úžasně důvěrný zážitek. Objevil spoustu věcí o tváři, o které si myslel, že ji zná víc než dobře; o tváři, které se vysmíval, když byl mladší, tváři, kterou poslední měsíce pozorně studoval zpoza knih a brků. Oči mu řekly, že Dracova pleť je bledá, že jeho rty umí vyloudit i něco jiného než úšklebky. Že šedé oči, navzdory své prázdnotě, jsou stále pozoruhodné. Byly to však jeho prsty, které mu pověděly o mírně zkřiveném nose, o jemných řasách a o tom, jak Draco dokázal být pod slupkou rezervovanosti hřejivý a živý. Výsledný účinek byl intenzivní – a tak nějak i více osobní, než Dracovo emoční zhroucení, kterého byl Harry svědkem. Když Harry položil ruku druhému chlapci na tvář, musel náhle bojovat s nutkáním naklonit se a Draca políbit; zdálo se to jako něco naprosto přirozeného.

Harry potřásl hlavou a v duchu se pokáral. Měl zavřené oči; mohl se dotýkat kohokoliv. Jakékoliv dívky, jakéhokoliv chlapce. Nebyl žádný důvod myslet si, že za tou náhlou touhou bylo něco jiného. Kdyby jeho oči byly otevřené, kdyby viděl, koho se dotýká, určitě by ho taková věc nebyla napadla.

Harry přemýšlel o líbání, sexu a s tím souvisejících aktivitách i před tím; v tomhle ohledu byl normální teenager. Ale většinou to bylo v kontextu smějících se, škádlivých momentů s jeho přáteli (většinou kluky), poslouchání jejich smělých činů, nebo jejich naparování se o budoucích hrdinnostech. Tu i onde se už líbal s několika děvčaty, ale nikdy necítil silné nutkání zajít dál. Pozdější rozvoj, myslel si, a v duchu nad tím jen pokrčil rameny. Tak nějak se vždycky stalo, že v jeho životě zabíraly největší část jiné události, které případné romantické vztahy zastiňovaly. V průběhu let obdivoval několik dívek, a dokonce i jednoho chlapce; havraspárského brankaře Benjamina, který předešlého roku školu dokončil. Avšak tehdy to Harry připisoval tomu, že obdivoval styl, jakým Benjamin hraje. Nikdy o tom nijak hluboce nepřemýšlel.

To co předtím pociťoval s Dracem ale bylo něco úplně jiného. A stejně – nemyslel si přece doopravdy, že chce políbit Draca, nebo ano? Možná, že jeho tělo bylo jen zmateno z toho, jak těsně se k němu během letu blonďatý chlapec tisknul...

„Harry, není ti nic?"

„Hmmm?" vzhlédl do Hermioniny ustarané tváře a rozhlédl se kolem sebe. Párty pomalu končila a hodně studentů se znovu ponořilo do svých učebnic. Pouze v rohu několik nezmarů stále brebentilo o výhře jejich týmu. Uviděl Rona, jak k nim míří a cestou rozbaluje jednu z posledních zbylých žabek.

„Pořád si přejíždíš rukou přes pusu - máš s ní něco?" zajímalo Hermionu. „Ještě mám kelímek s balzámem, který mi dala Madam Pomfreyová, pokud máš rty rozpraskané od větru."

Harry spěšně stáhl prsty pryč ze rtů, kde evidentně dlely aniž by si toho byl Harry vědom. „Ne, to je dobré, Hermiono, jen jsem přemýšlel."

„Opravdu?"

Lehce se zasmál. „Už mluvíš jako Ron. Ano, jsem si zcela jist, že mi nic není."

„Kdo mluví jako Ron?" zajímalo Rona.

„Zřejmě já," odpověděla Hermiona. „Ty ses ho už předtím ptal, jestli je v pořádku?"

Ron pokrčil rameny. „Vypadá to, že je zamyšlený, to je všechno." Kouknul na Harryho. „Děje se snad něco, kámo? Jsi nějaký zamlklý."

„Jsem v pohodě, fakticky! Prostě jen myslím na nějaké věci a mám toho v hlavě hodně – nic, kvůli čemu byste se měli znepokojovat." Harry se protáhnul. „Jsem utahaný, měl bych jít dřív spát."

Hermiona pozvedla obočí. „A co takhle večeře?"

„Víš, že po vítězství se skkoro nikdy nedostaneme dolů na jídlo – nacpeme se už na oslavě," odvětil Ron. Hermiona sklouzla pohledem k rozjedené čokoládové žabce v jeho ruce a zdráhavě souhlasila.

„A navíc," dodal Harry, „pokud se později vzbudím a budu něco chtít, můžu se vždycky proplížit do kuchyní a poprosit skřítky."

Hermiona automaticky nakrčila nos. „I oni se potřebují prospat." Pak protočila oči. „Ach ano, já vím. Ale oni nám slouží rádi." Její tón napodoboval to, nač Ron během těch let nesčetněkrát poukazoval. „Fajn, tak teda dobrou. Opravdu vypadáš unaveně." Znovu na něj s účastí pohlédla. „A jsi si vážně jist, že jsi v pořádku?"

„Ano," odpověděl pevně. „Byl to dlouhý den. Uvidíme se ráno, jo?" vyloudil úsměv ,aby své přátele uklidnil. Zvednul se ze židle a vyšel po schodech nahoru do chlapeckých ložnic. Nelhal – opravdu byl unavený. Všechny ty pozitivní a negativní emoce; nejprve vítězství nad Havraspárem, poté tandemový let s Dracem následovaný bezmocným přihlížením chlapcově zhroucení a nakonec vzájemné dotýkání se... to všechno ho vyčerpalo.

Utahaně vyšplhal schody, vytáhnul si pyžamo a chystal se do postele. Ale pak, když si rozvazoval boty, se zarazil. „Nemáš ani ponětí, jaké to je," ozval se Dracův hlas z jeho vzpomínek. A byla to pravda – neměl žádnou představu o tom, jaké to je být slepý. Bez brýlí se sice moc dobře neorientoval, ale přinejmenším stále viděl rozmazané obrysy věcí a věděl, co se kolem něj děje. Sundal si boty a zahleděl se na ně. Jak těžké by bylo vyplnit tak jednoduchý úkol jako se převléci a dostat se do postele – bez zraku?

Měl náhlé nutkání to vyzkoušet. Zavřel oči. Vcelku ironicky, jako první si musel sundat brýle, aby o ně při svlékání nezavadil. Sundat je bylo jednoduché, ale pak musel kolem sebe tápat, aby našel noční stolek a mohl je bezpečně odložit. Tak dál... kdepak měl pyžamo? Držel ho v ruce ani ne před minutou – kam ho jen dal? Na postel? Zašmátral po přehozech postele a o rám postele si narazil holeň. Au!

Harryho oči se při té bolesti automaticky otevřely. Rozmazané nerozmazané, okamžitě spatřil své pyžamo; světlou stopu proti karmínové přikrývce, tam, kde ho zanechal. V nohou postele. S povzdechem dokončil svou večerní rutinu jako obvykle, oči otevřené. Byl opravdu příliš unavený, než aby zkoušel ještě něco jiného, ale i tato krátká lekce mu... nu, otevřela oči. Jeho obdiv k Dracovi ještě vzrostl.

Nic jiného v tom nebylo, že ne? Jen obdiv.

»»««

Draco většinu onoho odpoledne prospal. Po takovém emočně vypjatém dni byl vyčerpaný. Vzbudil se v době večeře a nejprve zvažoval, že pošle vzkaz domácímu skřítkovi, aby mu donesl nějaké to jídlo. Líce mu zrůžověly při vzpomínce na to, co všechno na Harryho vychrlil, a jak zranitelně a nedůstojně musel vypadat. Nebyl si vůbec jistý, jestli dokáže Harrymu po tak brzké době opět čelit. A ačkoliv seděli na opačných stranách Velké síně, pořád byli v jedné místnosti a (ledaže by Harry za uplynulé čtyři měsíce změnil své zvyky) seděl tváří k němu. Pak si však vzpomněl na zápas a fakt, že vítězný tým se zřídka kdy objeví na večeři, neboť bývá příliš zaneprázdněn oslavováním. Zmijozelské oslavy se často protáhly pozdě do noci... dokud nepřišel Snape a nezpražil je pohledem.

Rozhodnul se, že to riskne, malátně vstal a díky pokynům zrcadla si urovnal vlasy i oblečení. Skousnul si ret, když se mu na mysl opět vrátila vzpomínka na jeho předešlý výbuch. „Potřebuji pomoc se vším!" Ale pak, když se rukama ujistil, že každý vlas je perfektně na svém místě, se unaveně uchechtnul. Porovnal své jemné vlasy a Harryho divoké vrkoče. On alespoň dokázal vypadat reprezentativně. S tou Harryho nezkrotnou hřívou by nepomohlo nic, co by zrcadlo řeklo.

Nepatrně povzbuzen tou představou, došel Draco na večeři a sedl si na své obvyklé místo na konci stolu. Pansy mu řekla, kde má najít jaké jídlo a dál už Draco jedl mlčky, jako vždy. Ostatní se dneska bavili – jaké to překvapení, haha – o famfrpálu, konkrétně o nadcházejícím zápase, Zmijozel versus Havraspár. Dracova první reakce byla naládovat do sebe zbytek hovězího masa a šmahem zmizet. Byl vyždímaný a poslouchat žvatlání ostatních o famfrpálu, když už on sám nemohl hrát, bylo velmi obtížné. Ale zaslechl někoho zmínit Harryho jméno (s typickou dávkou zmijozelského pohrdání) a pojednou byl docela ochotný zůstat.

„Měli bychom být schopni snadno zvítězit. Dokonce i Potter s ní dokázal lehce zatočit."

Draco nastražil uši. Jak ostatní u stolu omílali kousky hry, bylo to pro Draca barvitější, než komentáře Deana Thomase. Možná to bylo dáno tím, že teď měli čas a klid probrat všechny akce a nesnažili se vystihnou hlavní události hry. Ignorujíc palčivou bolest ze ztráty, naslouchal Draco, jak bylo Haryho jméno ještě několikrát zmíněno. Představoval si nebelvírského chlapce, jak sviští vzduchem na koštěti právě tak, jako potom poletoval s Dracem. Draco si pamatoval, jak Harryho cítil pod svou rukou, upachtěného, ale nadšeného z letu, cítil jeho hřejivé teplo i to, jak se jejich těla k sobě tiskla. Přišlo mu, jako by za letu byli jeden. Díky popisu od Zmijozelských mu skoro přišlo, jako by sám hrál famfrpál.

„Potter je tady?" zeptal se náhle a přerušil tím sžíravou kritiku na adresu havraspárské chytačky.

U stolu se rozhostilo ticho. Draco se v duchu proklel, že nepřemýšlel. Od svého návratu utrousil sotva deset slov a teď na něj dozajista všichni zírali nejen protože promluvil, ale i proto, že položil tak divnou otázku.

„Ehm... není," řekl někdo. Malcolm Baddock, soudě podle hlasu. „U jejich stolu není prakticky nikdo, nejspíš mají všichni oslavný čajový dýchánek nebo tak něco." Několik lidí si odfrklo. „Proč?"

„Jen zvědavý," pokrčil rameny a snažil se, aby to znělo přezíravě. Proč ho to u všech všudy zajímalo? Ještě před slabou půlhodinkou se snažil Harrymu vyhnout. Ne že by k němu teď najednou přišel a... co? Znovu se jej dotknul? Znovu letěl tandem? Očividně se potřeboval pořádně prospat, už mu to ani pořádně nemyslelo.

„Chtěl jsi mu připomenout, jak jsi ho posledně porazil?" prohodil Blaise. „To by ho mohlo držet při zemi, aby nebyl tak nafoukaný." U stolu se ozval smích.

„Tak něco," zamumlal Draco. Stále se cítil nesvůj, když po tak dlouhé době mluvil s ostatními. Ano, pamatoval si jak naposledy letěl... jenomže to bylo s Harrym, ne proti němu.

Konverzace pak už pokračovala bez něj. Naslouchal jejich štěbetání ještě chvíli, než se vydal zpátky do pokoje. Třebaže ještě bylo brzy, cítil se Draco natolik vyčerpaně, že vypustil jakékoliv studium a namísto toho vytáhl pyžamo, bez obtíží si odbyl svoje večerní rituály a zalezl nazpět do postele. Myslel si, že okamžitě usne, ale v tichu pokoje nebylo nic, čím by se mohl odpoutat od dnešních ohromujících emocí. Jeho postel se pojednou zdála být příliš studená a prázdná a na okamžik hrozilo, že ho osamělost a mizérie znovu přemohou. Pak Draco polknul, když si vybavil, jak ho Harry nechal jej znovu uvidět. A jaké to bylo cítit na sobě na oplátku Harryho dotek.

Stále byl zahanbený tím, jak se před druhým chlapcem zhroutil. Býval by raději, kdyby se to stalo někde v soukromí a nejraději, kdyby se to nestalo vůbec. I přes pocit zahanbení a protesty, že nepotřebuje ničí pomoc, musel Draco uznat, že je Harry vítanou součástí jeho života. Nebelvířan měl v sobě srdečnost, která z něj neustále sálala, a Draco se přistihl, že jej ta srdečnost k sobě láká, že jí chce víc, navzdory svému strachu.

Té noci snil o létání, ruku omotanou kolem polštáře.

»»««

Pro Harryho uplynula neděle normálně. Šel na snídani s Ronem a Hermionou, pak si s nimi (na Hermionino naléhání) udělal domácí úkoly. Stále myslel na události předešlého dne, ale vcelku bez problémů zvládl s Ronem zpracovat úkol do jasnovidectví.

„No, tak šestka piková," zadumal se Harry a ukázal na kartu v Ronově výkladu, „indikuje speciální znalosti." Znovu se poradil s knihou. „Když se neviditelná znamení stanou očividnými, uvědomíte si, že jste o nich celou dobu věděli. Nejprve musíte usměrnit tok své mysli, abyste mohli jasně vidět věci, které berete za samozřejmé. Takže očividně – pokud se zaměříš na sebe a zahloubáš se nad situací, budeš si vědět rady, protože už k tomu máš předpoklady."

Ron zanaříkal. „Tohle mi má pomoct vyjasnit, co budu dělat po škole? Podívejte se na sebe sama je asi tak jednoduché jako uvolněte své vnitřní oko a další sra- ehm... srandy, které do nás Trelawnejka pere." Povzdechl si a sledoval, jak paňáca na kartě kolem sebe mává mečem. „No, pokud se předpokládá, že už mám předpoklady k tomuhle – čemusi, myslím, že můžu bezpečně vyškrtnout jasnovidce jako profesionální dráhu pro budoucí povolání."

„Jo, tak to je tutovka," zasmál se Harry, když sesbíral Ronovy karty. „Jsi dobrý v rozehrávání rvaček a takových věcí... pamatuješ, jak jsi byl připraven mě ochránit před Siriusem?" rozjímal. „A zdá se, že máš rád beznadějné případy... Kudleyské kanonýry... mě..." Ron se už už nadechoval, aby řekl něco na obranu svého mileného týmu, ale věta mu odumřela na rtech a namísto toho se rozesmál nad tou sebekritickou poznámkou. „Možná bys měl zkusit obranu proti černé magii, jako Lupin," dokončil Harry.

„Já ti nevím," trhl zrzek rameny, „není to spíš tvoje parketa?"

Harry protáhl tvář. „Volky nevolky – musí být. Ale myslím, že bych tak nechtěl dennodenně pracovat." Ron mu podal balíček karet a Harry začal míchat.

„Nezapomeň mít svou otázku jasně namysli," nabádal ho Ron.

„Ehm... jasně. Myslet na nadcházející věci..." utrousil nejasně. Nebyl si přesně jistý, jak to má formulovat, prostě jen myslel na celou tu situaci s Dracem; chtěl lépe pochopit, co se děje a vědět, jak by se měl zachovat.

Sejmul karty tak, jak je instruovala profesorka Trelawneyová. Ron je rozložil a společně s Harrym se pokusili objasnit jejich význam.

„... nyní, na místě součastné situace," řekl Ron v zamyšlení, „máš SMRT."

„Prima, tohle si Trelawnejka zamiluje," prohodil Harry a protočil oči v sloup. Oba dva listovali svými učebnicemi Je to v kartách: Vykládáme taroty a hledali výklad seskupení okolních karet.

„Žjůů, tak nakonec tu starou jedubabu možná zklameš," řekl mu Ron po chvíli. „Vypadá to, že to se smrtí nemá vůbec nic společného."

Harry přejížděl prstem po stránce a četl nahlas. „Běžte a učiňte přizpůsobení, která se budou nejlépe hodit pro vaši nově vyvstalou situaci. Karta smrt v této pozici naznačuje, že síla přírody a nebo nějaký obrat v autoritě vás může donutit změnit zaběhnutý způsob dělání věcí."

Ron se zazubil. „Vidíš? Pokud změňte svůj způsob vykonávání věcí znamená nemůžete udělat vůbec nic, protože jste po smrti, nemusíš se ničeho obávat." Oba chlapci se znovu rozesmáli a pokusil se pokračovat ve výkladu zbytku karet.

„No... takže – změna, trpělivost a zodpovědnost a ještě něco co vypadá jako štěstí a zároveň potřeba dál své štěstí hledat," shrnul to Harry, když si prohlédnul výsledky. „Bůh ví, jak to všechno dokážu splácat do jednoho rozumného pojednání."

„Jo. A co ty moje? Obětní beránek, kolektivní práce, už to v sobě dávno máte a ještě další blbosti. Asi stejně tak logické jako to věštění ze sýrové sraženiny, co jsme brali minulé pololetí. Ještě teď nemůžu sýr ani cítit, no blé." Jak mluvil, vytáhl balíček karet Řachavého Petra. „Co takhle jednu partičku, než se pustíme dál? Nehráli jsme ani nepamatuji."

„Kluci!" vstoupila jim do toho Hermiona, která vzhlédla od své hory úkolů. „Máte pracovat."

„Pracujeme," prohlásil Ron, nevinnost sama. „Jen teď máme krátkou pauzu. Však víš, musíme uvolnit své vnitřní oko než se pustíme do psaní toho úkolu." Hermiona protočila oči. „A navíc," pokračoval Ron, „můžeme Trelawnejku ubezpečit, že jsme s kartami pracovali celé odpoledne. Jen neřekneme s jakými."

„No dobře, ale ať je to jen jedna, maximálně dvě hry. Mám v plánu vám to večer zkontrolovat, než to odevzdáte, tak ať je to po večeři hotové. Večer si projdeme některé otázky z bylinkářství na OVCE."

Ron se zamračil. „Ale po večeři jsem se chtěl vidět s Mandy!"

„Rone Weasley, tvoje slečna sice může být z Havraspáru, ale ani na chvíli jsem nevěřila, že byste dnes večer měli v plánu se učit," pohlédla Hermiona na Rona přísně. „Víš přece, že se blíží OVCE a musíme se poctivě připravovat!"

Ron to s povzdechem vzdal a pustil se do hry Řachavého Petra s mnohem menší chutí, než jakou měl ještě před pár minutami.

„Vzmuž se," poradil mu Harry jak začali hrát. „Alespoň ji uvidíš u večeře."

On sám se na večeři docela těšil. Pár letmých pohledů na Draca u oběda jako by bylo už před celou věčností.

»»««

Draco strávil den ve své obvyklé místnosti v knihovně, pracoval na svém úkolu do věštění z čísel a předběžně si opakoval do těch nejobtížnějších předmětů. Bez Harryho se místnost zdála být prázdná, osamocená. Poslouchal drmolení knih jen na půl ucha, protože tajně doufal, že třeba zaslechne Nebelvířanovy kroky, třebaže dobře věděl, že ten den byl Harry ve společenské místnosti. Jako rozptýlení se nakonec naplno ponořil do své práce a přestal teprve tehdy, když mu v žaludku začalo kručet.

Tempus," zamumlal a namířil hůlku na hodiny.

„Osmnáct padesát." Začaroval hodiny tak, aby používaly dvaceti čtyř hodinovou škálu čísel namísto obvyklých dvanácti. Neviděl sluneční svit a nemohl rozlišit jestli bylo například devět hodin dopoledne anebo devět odpoledne.

Teď byl tedy čas na večeři – a příležitost si konečně udělat pauzu. Se zíváním odsunul židli a protáhnul se; svaly měl úplně ztuhlé. Včerejší létání přineslo bolesti v nohou, na zádech a břichu. Od oné nehody ty svaly nepoužíval. Vlastně to byla celkem vítaná bolest. Možná, že by mohl Harrymu říci, aby ho ještě někdy vzal létat. Možná.

Na cestě do Velké síně vzpomínal na včerejší večeři. Ačkoliv neměl v úmyslu promluvit, jeho poznámka se nesetkala s pohrdáním ani lítostí. Jeho nejbližší spolužáci reagovali úplně normálně – až na to počáteční ticho. Možná měl Harry pravdu a byl to právě on, Draco, kdo se zbytečně distancoval od ostatních. Už sice nebude brán jako jejich vůdce, ale i ti nejméně populární Zmijozelci měli nějakou společnost. U snídaně ani u oběda sice nepromluvil, ale protože si dnes nepopovídal ani s Harrym, rozhodl se, že teď u večeře opět zkusí něco prohodit.

Sedl si na obvyklé místo na kraji stolu, pojídal kuře a šunkový koláč a poslouchal. Tentokrát ale naslouchal jako účastník, ne jako vyděděnec – ne jako během těch uplynulých měsíců, kdy se od nich zcela izoloval.

„Příští týden je výlet do Prasinek," nadhodil nějaký kluk o pár míst dál. „Kdo půjdete?" Draco ten hlas nedokázal nikam zařadit... patrně nějaký mladší student. Ale – Prasinky? Tak to pro něj byla novinka, protože si dost dobře nemohl přečíst oznámení a nikdo se mu to neobtěžoval sdělit.

Ozvalo se hlaholení několika studentů, jak vzájemně probírali své plány na víkend.

„Já ne," zavrčel Blaise po Dracově boku. „Musím si začít opakovat na ty zatracený OVCE."

„Ále, no tak, Blaisi," škemrala Pansy. „Alespoň jeden den si snad můžeš vyšetřit, ne?"

Draco předpokládal, že Blaise zavrtěl hlavou, protože nahlas jí nic nevmlouval a pokračoval dál. „Už jsem prolenošil dost víkendů tenhle rok. Otec říká, že mi sežene dobrou práci, pokud budu mít dostatečně dobré výsledky. Nějaké místo, kde si můžu vydělat hromadu galeonů a rychle povýšit, jak říká. Takže," povzdechl si Blaise, „nezbývá mi, než se učit. Je pár věcí, které jsem ještě tohle pololetí nepochopil."

„A co vy kluci?" zajímala se Pansy.

Draco záhy pochopil, koho tím „kluci" myslela. „Nevim," odvětil Crabbe lenivě. „Hodili by se ještě náký kyselinový lízátka. Co ty, Golye?"

„Joo. Už fakt nemám žádný Švábohroudy. A důle u Prasečí hlavy budou asi nějaký dobrý holky." Draco málem slyšel, jak mlsně švidrá. Litoval případné dívky, které by mohly přijít pod Goylovu nemotornou ruku. Možná, že to byly prostopášnice, ale tohle si nezasloužily.

„A ty Pansy?" risknul to Draco. „Jdeš?"

„Ach, já nevím," odpověděla. „Možná na chvíli půjdu, ale za ty uplynulé čtyři roky jsme tam byli už tolikrát... Už to začíná být nuda, nemyslíš?"

Draco se snažil neutrálně pokrčit rameny. Ano, možná že už tam všechno viděl a také dost dobře nemohl čekat, že něco nového objeví, když teď nemohl vidět vůbec.

„Nejspíš se také budu učit," řekl a v duchu přemítal, jestli Harry zůstane ve škole nebo půjde se svými přáteli do Prasinek.

„Hmmm..." odvětila Pansy. „Já jsem ještě ani nezačala opakovat. Hej, Blaisi," zažertovala, „neměl by tvůj tatíček nějaké to místo i pro mě? Taky by se mi nějaká vyšší pozice líbila a komandovat umím perfektně."

„Smůla Pansy, je to jen a jen na tobě. Jako bych chtěl pracovat někde, kde budeš i ty," odfrkl si Blaise. „Bysme se pozabíjeli."

„Bože, jaká banda zatracenců se z nás stala," přerušila je Millicent svým nezaměnitelným kvičivým hlasem. „Kde jsou ty časy, kdy se před námi třásla celá škola? Kam jsme to dopracovali? Knihomolové a úchyláci na sladké."

„A na děvčata," doplnil ji Goyle.

„Jasně," mávla Millicent ledabyle rukou. „Koukněte támhle. Vsadila bych se, že i Nebelvírští zlatoušci-svatoušci se baví víc, než my teď. Vidíte? Dokonce i Perfektní Potter a jeho malí kamarádíčci se smějí, zatímco my se tady bavíme o škole a práci. Jak ubohé."

Draco se hryznul do rtu. Pociťoval nenadálou potřebu Harryho hájit, což rozhodně nebyl dobrý způsob, jak se vrátit do povědomí ostatních Zmijozelců. Přesto ho Millicentina poznámka zahřála u srdce; s jistotou věděl, že Harry byl také v místnosti. Ačkoliv nebyli u stejného stolu, Draco předpokládal, že Harry sedí tváří k němu – soudě podle Nebelvířanových dřívějších návyků a toho, že Millicent pohotově referovala o tom, co Potter dělá.

Zatímco ostatní Zmijozelští se začali hašteřit o kolejní hrdosti a jejich ambicích po ukončení studia, Draco se s úsměvem vrátil zpátky k jídlu.


»»««

DIDIDID

»»««