Sonáta pro padlé

7. kapitola

Dotek jejich rtů poslal do Remusova těla tisíce malých elektrických výbojů, které ho donutili se zachvět od hlavy až k patě. Pevně ji objal kolem drobného těla a přitiskl své tělo na její měkké křivky. Její sukně se mu zamotala kolem nohou, když se k ní více naklonil.

A přestože netoužil po ničem víc než jí vyzvednout na učitelský stůl a pomilovat se s ní, ovládal se. Slíbil jí, že na to půjdou pomalu a Lupin nehodlal nic ze svého slibu porušit. Nehodlal jí ani za nic ztratit.

Dalším polibkem pohltil její zasténání a zabořil ruku do jejich hustých vlasů.

Trvalo několik vteřin, než se od sebe odtrhli a byli schopni myslet.

„Za jak dlouho máme hodinu?" zeptal se zastřeným hlasem, které znělo spíše jako vrčení a zadíval se jí do zamlžených jantarových očí.

„Oh… asi za 2 minuty, myslím." odpověděla trochu zmateně. Remus jí jemně odhrnul z tváře několik zbloudilých kadeří barvy připomínající karamel.

„Už nebudeme mít čas si o tom pořádně promluvit, ale, Hermiona," něžně jí pohladil po zrudlé tváři a zadíval se jí do jantarových očí ztmavlých právě prožitými okamžiky. „Miluju tě. Miluju tě více než cokoliv a kohokoliv na světě. Jsi druhá polovina mé duše a vlk ve mně v tobě našel družku. Nevím, jestli je to u tebe stejně silné…" slyšela tu nevyřčenou otázku a její pohled získal na rozhodnosti.

„Cítím to naprosto stejně. Miluju tě, Remusi."

Lupin ucítil, jak se mu srdce rozbušilo jako zběsilé. Tolik dní si představoval tato slova a dlouhé noci snil o tomto okamžiku.

A náhle byl zde a poslouchal, jak vyznání její lásky k němu vychází ze rtů zarudlých a nateklých od jeho polibku.

S povzdechem, který vyjadřoval nesmírnou úlevu, se čelem opřel o to její a zavřel oči. Ucítil, jak ho začala pravou rukou jemně výskat ve vlasech a levou ho hladila po zádech, vytvářejíc uklidňující kruhy.

„Merline, děkuju." zašeptal, než se od ženy odtáhl. „Dobře. Tak, no, musíme si promluvit. Co kdybychom se sešli večer? Můžu tě pozvat na večeři do Prasinek?"

„To by bylo skvělé. Půjdu moc ráda."

„Skvěle," zopakoval, než jí ještě naposledy políbil do koutků úst, prohrábl jí dlouhé vlasy a odstoupil od ní, snažíc se zakrýt důkaz svého vzrušení.

Bylo to právě včas.

Náhle se dveře rozrazily a do učebny začali proudit prváci, natěšeni na svou první hodinu obrany proti černé magie.

Remusovi trvalo nějakou dobu, než ze sebe dokázal setřepat to omámení z jejich polibku a začít učit.

O pauze na oběd mu Miney věnovala několik šťastných úsměvů a jeden či dva zasněné polibky.

Zbytek vyučování mu mysl halila mlha a nevnímal příliš mnoho z toho co se dělo a co mu žáci a kolegové říkají.

Jen se stále musel ovládat, aby na Hermionu, na svoji Hermionu, nezíral jako zamilované štěně a nedotýkal se jí. Její hebké pleti, zářivých vlasů nebo červených, plných rtů. Musel se ovládat, aby jí neobjal kolem štíhlého pasu a nepřitiskl jí k sobě.

Kolem čtvrté jí konečně mohl doprovodit k jejím komnatám, domluveni, že se za dvě hodiny sejdou a půjdou do Prasinek, na večeři k Děravému kotli.

Remus rychle vyběhl do svých pokojů, strhával ze sebe košili a zaúkoloval Náprstka, aby zařídil k večeři vše potřebné a přitom mu na obličeji zářil úsměv, který všem říkal jak moc je šťastný.

Když byl nahý, stoupl si pod sprchu a nechal na sebe dopadat horkou vodu, která ho nesmírně uklidnila.

Cítil se jako puberťák připravující se na první schůzku. Ale nebylo se čemu divit. Ať to bylo smutné, až k pláči, mohl spočítat své schůzky a návštěvy své ložnice na prstech jedné ruky.

Téměř maniakálně si drhnul kůži, až byla ruda, místy se poškrábal do krve a vlasy si skoro vytrhal.

Když vylezl ven, vyčistil si zuby třikrát, aby si byl naprosto jistý, že mu nepáchne z úst. Pročesal vlasy a pečlivě se oholil.

Teprve po takové očistě se cítil připraven na setkání s Hermionou.

Vybral si oblečení tak pečlivě, jako nikdy v životě a boty si dobrou půl hodiny leštil do oslepujícího lesku.

Už chtěl vyrazit, když se před ním s hlasitým lupnutím, které znělo jako výstřel z mudlovské pistole, zjevil Náprstek.

Skřítek se poklonil tak hluboko, že se svýma plandavýma ušima dotýkal země a než promluvil, několikrát poskočil na místě.

„Náprstek zařídil večeři u Děravého kotle pro pána a jeho společnost." zapištěl.

„Skvělé. Nesmírně ti děkuji, Náprstku," Remusově hlase zazněla nekonečná vděčnost, přesně taková jakou cítil i v srdci. Nervózně si popotáhl límeček naškrobené košile, než si přichytil venkovní plášť pod krkem svou stříbrnou sponou.

„Co myslíš? Jak vypadám?"

„Pánovi to velmi sluší. Pán se bude určitě líbit."

Lupin roztržitě přikývl, máchnul svou hůlkou a v rukou si vykouzlil pugét květin.

Anglické růže, hvozdík, netýkavka, sivutka, vlčí mák, fremontie, lagestrémie, hvězdník, nerine, tritelea, šeřík, hrachor, wistárie.

Květiny vytvořili překrásnou kytici, která omamně voněla a vypadala jako od profesionála.

Muž na ní upravil stuhu v barvě jasného slunce, oprášil si oblečení a pomalím krokem vyšel ze svých soukromých komnat.

Několik minut po jeho příchodu do společného salonku přišla i Hermiona.

Zatajil se mu dech z toho, jak byla krásná.

Její šaty byly s dlouhými, širokými rukávy v barvě půlnoční oblohy s hvězdami zakouzleným tak aby jemně blikali přesně jako ty pravé. Boty bez podpatků ve stejné barvě a stříbrný plášť sepnutý broží s kamenem lapis lazuri.

Když na něj pohlédla nádhernýma jantarovýma očima, usmál se na ní tak zářivě, že ve vteřině zčervenala rozpaky.

Trvalo jí jen vteřinku, než mu úsměv oplatila a přešla k němu.

„Jsi krásná," zašeptal uctivě a jemně se otřel o její rty svými ústy.

„Děkuju, taky ti to velmi sluší."

Remus si nikdy nepřipadal atraktivně. Byl starý, vyhublí, ve tváři měl spoustu vrásek a to nejdůležitější. Byl vlkodlak.

Někdo kdo se každý měsíc za úplňku mění v běsnící monstrum, nebyl přitažliví.

Ale náhle se cítil jako pohledný muž v nejlepších letech.

„Tohle je pro tebe." Podal jí velkou kytici a s radostí pozoroval, jak se jí rozsvítili oči nadšením.

„U Merlina, Remusi. Ta je přenádherná." Hermiona zabořila tvář mezi vonící rozkvetlé květy. „Nikdy jsem ještě nedostala tak krásnou."

„Budu ti nosit květiny každý den a vždy hezčí než ty předtím. Slibuji."

Na to neměla mladá žena co říct a tak se jen znovu usmála a zavěsila se do nabízené paže.

Květiny předala Cellie, kterou zavolala, aby jí mohla dát do vázy.

Pomalým krokem prošli hradem, až se dostali na stromy lemovanou cestu vedoucí do Prasinek.

Remus zatoužil po tom, aby mohl tuhle chvíli, to jak do sebe zavěšeni šli pod jasnými hvězdami, noční vzduch provonění posledními jarními dny a ticho přerušované hudbou cvrčků, zastavit.

Nikdy nic takového necítil a pochyboval, že se mu to bez Hermiony, ještě stane.

Byl prostě v ráji.

Tiše si povídali a smáli se celou cestu.

Za necelou čtvrt hodinu dorazili na hranici vesnice překypující životem, došli k Děravému kotli a po krátké rozmluvě s majitelem byli usazeni do soukromého salonku, ve kterém kromě dřevěného stolu, dvou židlí a krbu, byli ještě vysoké svíčky a kouzlem očarované housle, které sami od sebe hráli.

Remus od ženy svého srdce převzal plášť a společně se svým ho pověsil na háčky na dveřích. Ještě zakouzlil dvojité kouzlo Privatus než se posadil k Hermioně.

V okamžiku se před nimi objevilo na talíři jídlo a v křišťálových sklenkách červené víno, housle začali hrát tichou romantickou skladbu a krb jasně vzplál.

V příjemném tichu se najedli a teprve až když zmizeli zbytky, se na sebe zadívali.

„Tak…" zamumlala po chvíli Hermiona s rudými tvářemi.

Remus vzal do své velké ruky tu její malou, kterou měla položenou na stole a jemně jí začal hladit palcem.

„Chci, aby si věděla, že tě nikdy nebudu do něčeho nutit. Jsi mi příliš drahá než abych vůbec riskoval tvou ztrátu. Ze všeho nejvíce chci být do své smrti vedle tebe, držet tě za ruku a cítit tvou vůni."

„Ale co když nikdy nebudu připravena jít dál než k polibkům?"

„Tak nebudeš. To, že bych se s tebou mohl milovat, dotýkat se tě a líbat tě bez zábran by bylo opravdu skvělé, ale není to pro mne to nejdůležitější.

Já miluji tebe, tvou mysl a duši, ne jen tvé tělo.

A stejně jako se ty bojíš tohohle, já mám hrůzu z toho, že by sis jednou uvědomila, jak velká jsem zrůda."

„Ty nejsi zrůda!" vykřikla zuřivě.

„Jsem hříčka přírody. Každý úplněk se za hrozných bolestí proměním v obrovského vlka,

v monstrum. Jako vlkodlak nedokážu myslet na nic jiného než jídlo, sex a zabíjení. To že pravidelně piji vlkodlačí lektvar, my navrací pouze zlomek mého lidského já. Jen málo se dokáži ovládat, když jsem v klidu, ale pokud mě cokoliv rozzuří, začnu běsnit."

„Tvoje lykantropie jen jedna tvoje stránka, Remusi. Bylo by mi fuk, i kdybys ses proměňoval do sedmihlavého draka každou noc.

Miluji tě tak moc až mě to občas děsí."

„Proč tě láska děsí, Miney?"

„Je válka. Všude okolo lidé umírají. Co když jednou půjdeš do boje, ze kterého se už nevrátíš? Možná ti to bude připadat přehnané, ale nemohla bych bez tebe žít."

„Není to přehnané. Kdyby se ti něco stalo a zemřela by si, následoval bych tě. Nepřežil bych bez tebe, jsi pro mě jako kyslík. Jsi slunce mojí existence."

Remus svou dívku zatahal za ruku a tak jí donutil vstát, obejít stůl a posadit se mu na klín.

V jeho náručí, schoulená pod jeho rukama se zdála tek nesmírně malá, drobná a křehká až ho zabolelo u srdce a sám sobě přísahal, že nikdy nikomu nedovolí, aby na ni vztáhl ruku.

Nikomu, ani Pánovi Zla, nedovolí, aby jeho Miney ublížili.

Nikdy.

~ 4 ~