Scarlet vstala brzy ráno. Nedávno dostala práci v královském paláci a chtěla si ji co nejdéle udržet. Než aby zaspala, vstávala o poznání dřív, než bylo potřeba. Opláchla si obličej a podívala se na sebe do zrcadla. V takovou hodinu ji však její vzhled nijak nepotěšil. Vrhla na sebe bezmocný úsměv. Oblékla se do pracovního stejnokroje a pustila se do ztichlých chodeb.

„Hej, Scarlet, počkej. Kam se ženeš takhle po ránu?" připojila se k ní kolegyně. Cestou ještě zívala.

„Do práce jsem jako drak," prohlásila Scarlet.

„To už jsem si stihla všimnout. Nechtěla bys mi předat část svojí energie?"

Dívka se na ni zamračila. „To byl vtip," dodala kolegyně. „Ty vážně nemáš smysl pro humor."

„Ten mě opustil už dávno," řekla tajemně.

„Hu. To zní, jako bych se tě měla začít bát," společnice se rozesmála. I Scarlet se trochu zachichotala.

Došly společně k jednomu z pokojů. Dveře byly nepatrně pootevřené. „Myslíš, že je ještě uvnitř?" zeptala se Scarlet.

„Pochybuju, ten je na nohou ještě dřív než ty." Nešetrně rozrazila dveře a obě ženy vešly do prázdného pokoje. „Když vstává tak brzo, mohl by si aspoň ustlat. Aby nám ušetřil trochu práce. Co asi chce takhle brzo stihnout?" rozhorlila se uklízečka.

„Třeba má hodně starostí a nemůže spát."

„Ještě měj o něj starost. Je vidět, že jsi ještě hodně mladá."

Obě pracovaly pilně. Sice Scarlet ještě neměla pořádný cvik, ale to chtělo jen trochu víc času. „No vidíš, ještě tak týden a budeš moct pracovat sama," pochválila ji kolegyně, když vycházely z perfektně upravené místnosti.

„Vlastně jsem vás chtěla požádat, jestli bych si už dneska nemohla zkusit uklidit jeden pokoj sama," čekala na reakci své nadřízené.

„Docela ti to jde. Který pokoj by to měl být?"

„Co třeba mistra Lothara?" navrhla Scarlet.

„To myslíš vážně? Vždyť on je schopný jít v těch svých zaprášených botách až do postele. Tam bude strašné práce," vedoucí se návrh nezamlouval.

„Myslím to naprosto vážně. Celý den je pryč. Budu mít proto spoustu času. Rozhodně to není žádný perfekcionista, takže si nějaké chybičky nevšimne. A stejně ještě překontrolujete, co jsem provedla."

„Tak když to bereš takhle, zní to dobře. Půjdeš tam odpoledne. Předem mi dáš vědět a já tě pak přijdu zkontrolovat."

„Děkuji," prohlásila Scarlet vděčně.

Než uklidily první patro, bylo už poledne. A to ony dvě nebyly jediné uklízečky, které se nacházely v paláci. Nedostatek pracovních sil byl všude dost patrný. Kdo by dobrovolně zůstával ve městě, jemuž hrozí útok.

Scarlet se konečně dostala k svému samostatnému úkolu. Na tohle čekala tak dlouho. Chopila se kliky. Ještě zkontrolovala, že má v druhé ruce všechno potřebné náčiní. Odhodlaně vzala za kliku.

„Scarlet," ozval se hlas za jejími zády. Dívka se s úlekem otočila. Mával na ni mladý kapitán. Žena se vyčerpaně opřela o dveře, které tím znovu uzavřela. Muž k ní přistoupil: „Doufám, že jsem tě nevylekal."

„Tohle už mi víckrát nedělej," pokárala ho. „Co tu vlastně děláš?"

„Jdeme zrovna za králem promluvit si o takových armádních záležitostech. Tady Sid má zajímavý nápad," upozornil ji na osobu za sebou. Scarlet se ještě více přilepila ke dveřím a hrozivě se zamračila.

„Proč on?" zašeptala.

„Je to náhodou velmi bystrý válečník. Jeho postřehy se nám budou hodit. Nemusíš mít z něho strach. Nic ti neudělá."

„Jak to můžeš vědět?" pronesla ostře.

„Já ti nechtěl ublížit," zaburácel obr. Dívka vytřeštila oči. „Jen klid, Scarlet. On se jen neumí chovat," snažil se upokojit slečnu.

„Dovol?" ohradil se obr.

„Všichni se uklidněte. Teď půjdeme se Sidem za králem. Pak se u tebe zastavím."

Dívka jen přikývla a bojovníci zmizeli. Ještě teď byla celá rozhozená. Nedokázala se soustředit na práci. „Co tu děláš?" uklízečka se přišla podívat na svoji podřízenou. Scarlet se vzpamatovala. „Promiň, něco mě zaskočilo."

„Na dnešek ti dávám volno. Čekám tě opět zítra ráno. A ještě se rozhodnu, jestli tě nechám na něčem pracovat samostatně."

„Už jsem v pořádku. Nechte mě to udělat," prosila dívka.

„Jsi bílá jako stěna. Běž si odpočnout nebo se běž někam projít. Zítra mi vysvětlíš, co se stalo."

Scarlet se nedobrovolně přesunula do svého pokoje. Alespoň že Alfiel slíbil, že přijde. Ale bude s ním ten obr. Nějak tu rasu nemohla vystát. Vždycky zůstala úplně ochromena, když ho viděla blízko sebe. Nedokázala pak jasně přemýšlet. A to už myslela, že to má za sebou. Evidentně ještě ne.

Uslyšela jemné zaťukání. Vedle ní se po chvíli objevil kapitán. „Sidovi jsem řekl, aby šel napřed."

„To je dobře."

„Víš, ale byl bych rád, kdybyste spolu vycházeli. Je to dobrý člověk," Alfiel mluvil tiše.

„Ale on není člověk."

„Víš, jak to myslím."

„Nelíbí se mi, že spolu trávíte tolik času."

„Zajímavé, on říká to samé o nás," zasmál se. Scarlet nijak nereagovala, tak přestal. „Opravdu se vyzná ve válce. Navrhl, abychom prokopali tunel k jednomu z našich dolů. Je to opravdu skvělý nápad. Jednak může sloužit jako úniková cesta, může jí probíhat zásobování, taky budeme mít stálý přístup k luminiu, a tím budeme mít i materiál na výzbroj a výstroj."

„To je opravdu chytré," pravila přezíravě. „Už jste vybrali nějaký důl?"

„Ještě ne. Zítra se máme sejít s mistrem Lotharem."

„To bude určitě zábava," dodala ironicky.

„Teď mě napadlo. Nechtěla bys jít s námi?" použil na dívku psí oči.

„Co bych tam dělala? Vy budete pracovat a já bych se tam nudila. Navíc mám práci tady."

„Tak já tě omluvím. Prosím tě, pojeď. Určitě se ti tam bude líbit. Když jsem byl malý, tak mě tam občas otec bral s sebou. Víš, on pracoval jako horník. To já jsem černá ovce rodiny," tiše se zasmál. Podíval se na Scarlet. Byla ještě bledší než před chvílí. „Co se děje?"

„Chybí mi moje rodina."

„Tak je pojedeme navštívit. Vezmu tě, kam budeš chtít."

„To není možné. Moje rodina už neexistuje. Zničili ji mraziví obři. Proto toho tvého Sida nemůžu ani vidět. Vždycky se mi vybaví, co mi jeho rasa provedla."

„To jsem nevěděl," prohlásil Alfiel. Pevně ji objal a pohladil po vlasech. Nepoddajné černé kudrny se mu zaplétaly do prstů. „Zítra se mnou pojedeš a spolu přijdeme na jiné myšlenky."

„Nemusíš se o mě starat. Jsem už dospělá."

„Ale já chci." Podíval se jí s odhodláním do očí.

„Tak mě nepouštěj," i ona ho obemkla svými pažemi. Konečně po dlouhé době se po jejím boku objevil někdo silný, proto si dovolila podlehnout slabosti. V jeho náruči najednou přestala řešit, jak bude zítra reagovat její vedoucí, když nepřijde. Cítila se volná. Díky, Alfieli.