Seven Seas
Děkuju všem, co tohle pořád čtou a ještě víc těm, co mě povzbudili komentářem nebo favem, i když jsem hrozná a dělám tak jeden a půl kapitoly za měsíc. Miluju vás!
Dneska žádný smut, protože se sem prostě nevejde ani nehodí, ale měl by být v další kapitole, tak bacha. Zato trochu mučení, trochu zabíjení… už jsem se zmiňovala, že to byla drsná doba? P. S. Trošku jsem zeditovala předchozí kapitoly - nic velkýho, jen sem tam slovíčko, který se mi nelíbilo a tak. To se asi ještě bude stávat, tak se nelekejte.
Pozn.: stopa = cca. 30 cm; 20 stop = cca. 6 m
Kapitola sedmá
Než dojde k nedorozumění, rád bych tu něco ujasnil. Za to, co se stalo, na sebe nejsem pyšný. Ale stejně jako tehdy, i teď jsem přesvědčený, že jsem udělal, co jsem mohl. Ano, stydím se, že jsem dopustil, aby vojáci Kirklanda odvlekli, a že jsem pak jenom nečinně přihlížel, jak mu ubližují. Nejsem pyšný ani na to, co jsem udělal potom. Ten muž možná měl rodinu, ženu a děti. Ale svět je krutý. Věřím, že v dané situaci jsem nemohl jednat jinak a za tím si stojím.
Můžu se stále považovat za hrdinu?
Chtěl jsem se vyběhnout z hospody hned v ten moment, jak jsem zvenku uslyšel hluk bitky, a nebýt Rogerse, udělal bych to. Starý pirát mě však zadržel.
„Počkej, hochu!" Chytí mě za paži. Na svůj věk vládne překvapivou silou a jeho tmavé, uzlovité prsty mě svírají jako kleště. „Nedělej to kapitánovi ještě horší." Ještě nikdy jsem neviděl irského loďmistra rozzlobeného, ale teď tomu byl tak blízko, jak jen mohl být. Trnkové oči se mu blyští. „Už jsi udělal dost," řekne tiše. „Dnes tvoje přítomnost z toho či onoho důvodu dohnala kapitána k neuváženostem. Ale pořád má šanci se z toho bezpečně dostat, když mu to nezkazíš."
„Jak to myslíš?" olíznu si oschlé rty. Všechno ve mně tepe nedočkavostí po akci, ale přinutím se zůstat stát a naslouchat. Moje zbrklost už několikrát všechno pokazila – nechtěl bych udělat další chybu.
„Přemýšlej! Co se stane, když se na vojáky vyřítíš mávaje šavlí?"
„Asi… mě zastřelí," přiznám neochotně.
„Přesně! A kapitána, který se je nejspíš pokusí zadržet, zabijí taky!" Stisk na mé paži ještě sílí, až mám pocit, že se mi ji stařík snaží přeštípnout vedví. „To nemohu dovolit. Arthur je ten nejlepší kapitán, jakého si může pirát přát! Nepřipustím, abychom o něj kvůli tobě přišli," prohlásí a z jeho pohledu mi je jasné, že to myslí vážně – třebaže jsme přátelé, klidně by mě zabil, pokud by věřil, že tím Kirklandovi zachrání život. „Takže se uklidni. Bude lepší, když se do toho nebudeme vůbec plést." Na vrásčitých ústech mu pohrává smutný úsměv. Poklepe mě po hlavě a pozoruje mě, dokud se neuvolním. „Koneckonců, nebylo by to poprvé, co by náš kapitán sám vyklouzl z britské oprátky!"
Užuž se chystám přikývnout, když moji pozornost upoutá nový hluk zvenčí. K výkřikům se přidal ještě třeskot oceli… náhle přerušený vpůli. Arthur…? Loďmistrova pobledlá tvář zrcadlí stejný úlek, jaký jsem pocítil i já.
…
Běžíme.
Rogers se kolébá pár kroků přede mnou. Je zoufale pomalý, zčásti kvůli svému věku a zčásti také proto, že je zvyklý spíš na pohyb po houpající se palubě než na pevnou půdu pod nohama. Ale zná město daleko lépe než já a proto se musím držet za ním. Proplétáme se davem na náměstí a pak zdánlivě náhodně zahneme do jedné z bočních ulic. Vojáky nesoucí spoutaného, zmítajícího se Kirklanda a jeho zraněného soka, jsme dávno ztratili z dohledu, ale to nevadí. Rogers ví, kde se v Grenadě nacházejí kasárny a vězení, a ví také kudy nás tam dostat, aniž bychom připoutali pozornost hlídkujících Britů. V úzkých postranních uličkách klopýtáme o natažené údy žebráků.
„Hlupáku!"nadávám v běhu a ani nevím, jestli tím myslím spíš sebe nebo Arthura.
Kdyby se ten zpropadený pirát během zatýkání nenechal vyprovokovat k šermířskému zápasu, ke zranění britského velitele by nedošlo a pirát by teď nebyl v takovém maléru. Na druhou stranu… kdyby se nebránil vůbec, ten fanatik by ho nejspíš prostě probodl. Zato kdybych já zůstal na lodi, jak jsem měl, nic z toho by se nestalo… hmm… takže ano, tím: „hlupáku!" určitě myslím sebe!
Zástavba kolem je čím dál tím řidší. Zároveň je kolem stále více vojáků, takže se musíme pohybovat pomaleji a nenápadněji a často se skrývat v průchodech. Postupně se přibližujeme k pevnosti Fort George, kam – pokud se Rogers nemýlí – grenadská vojenská posádka vodí své nejnebezpečnější zajatce. Loďmistr nás vede tak, abychom se k pevnosti blížili směrem od pevniny, tedy odtud, kde je nejméně strážená. Pak, najednou, se dostaneme do slepé uličky. Cesta dál nevede. Před námi je skála.
„Jsme u cíle," poukáže Rogers.
Rozhlédnu se. Dům nalevo je na první pohled opuštěný, napravo jsou jen nějaké stromy a pobořené zdivo snad ještě z doby, kdy se o Grenadu přetahovali Britové s Francouzy. Tohle místo je naprosto opuštěné. „Tady? Vždyť tu nic není!"
Starý pirát se zašklebí. „To záleží na tom…"
„Na čem?"
„Jak dobře umíš šplhat."
Skála je hladká a kluzká tam, kde na ní roste mech, ale pirát se k ní postaví se stejnou sebedůvěrou, jako kdyby se jednalo o stěžeň Brittannie. Uzlovitými prsty pravačky se chytne spáry ve skále a jediným pohybem se vytáhne do výšky, kde se zachytí i druhou rukou. To celé opakuje tak dlouho, dokud se nedostane do výšky asi dvaceti stop, kde končí skála a začíná samotná zeď pevnosti. Tam se zastaví a shlédne dolů. S pýchou se usměje, když vidí, jak na něj ohromeně zírám. „Pojď, mladej," zavolá potichu.
„Já…" polknu. „Nikdy jsem nešplhal po skále!"
„Tak to máš nejvyšší čas se to naučit. Zdrhni nebo pojď, ale hlavně si pospěš, protože jestli nás tu někdo uvidí, místo jednoho těla se budou na šibenici houpat tři!"
Nadechnu se. Sázky jsou příliš vysoké, než abych couvl.
Jakýmsi zázrakem se dostanu nahoru. Ať se mě nikdo neptá jak! Prsty mě bolí, jako bych je vstrčil do vařící vody! Následuji Rogerse přes vrcholek zdi a na mírně zešikmenou střechu, dál se plazíme po břiše. Nepozorovaně se proplížíme až na střechu strážní věže nad vnitřním nádvořím.
…
Místo k pozorování jsme zvolili správně a dostali jsme se na něj včas. Pirátského kapitána přivedli… či přesněji přinesli… chvíli po tom, co jsme se si s Rogersem našli skrýš na střeše. Jsme od něj sotva pár desítek stop… a přece mu nemůžeme nijak pomoct. Ani mu nemůžeme dát najevo, že tu jsme.
Nenávidím… nenávidím tuhle bezmoc!
Uplynulo několik hodin, během kterých jsem si rozkousal vnitřky tváří do krve.
Arthur už se nezmítal, když ho vojáci přinesli. Na tváři měl zasychající koláč krve a hlava mu bezvládně visela na prsa. Řetězy, kterými měl spoutány ruce, ošklivě chřestily o kameny, když ho Britové táhli doprostřed nádvoří, kde ho upustili na dlažbu jako žok. Nechali ho tam jen tak ležet a odešli se věnovat svému zrněnému, posekanému veliteli.
Srdce mi v hrudi tupě bušilo. S nepředstavitelnou úzkostí jsem sledoval červenou skvrnu, kterou na dlažbě tvořila pirátova zhroucená postava. Snad… snad není…! Neodtrhl jsem od něj oči ani na okamžik. Naprosto iracionálně jsem si v duchu pořád přeříkával jedinou větu: ne, nemůže být mrtvý, dokud ho nezabiju já. Kirkland přece nemůže být mrtvý, dokud ho nezabiju JÁ! Pak se naštěstí pohnul.
To neměl dělat.
Vojáci Arthura škubnutím vytáhli na nohy. Zbavili ho pout a vysvlékli z kabátce, z bot i z kalhot, nechali mu jenom košili a dlouhé spodky. „Takovej pěknej vohoz! Komu ho ten kluk asi ukrad'?" Jeden z Britů si zálibně prohlížel rudý kabát se zlaceným zdobením. Oblečení a veškerý skrovný majetek včetně tříroháku, šavle a pásu s pistolí pak složili na jednu hromadu.
Polonahý a obklopený ozbrojenci vypadal Kirkland vyloženě pateticky.
Z budovy vyšel obtloustlý muž v důstojnických výložkách a zamířil ke skupince. Na první pohled se mi nelíbil – tvářil se příliš důležitě a příliš dychtivě. Připadal mi jako jeden z těch kolonialistů s velkými ambicemi, kteří jsou v tak klidném a nedůležitém městě jako Grenada nespokojení. Takoví lidé pak vezmou za vděk jakýmkoli rozptýlením. Pro Arthura to nevypadalo dobře.
Jeden z vojáků podal hlášení.
Důstojník důležitě přikyvoval, a když vše vyslechl, obrátil se k vězni. „Tak copak to tu máme?" přeměřil si ho. „Tebe jsme tady ještě neviděli. Asi budeš nový, co? Mluv, špíno, co jsi zač! Co děláš v Grenadě? S kým tu jsi? Proč jsi zabil toho Amerikána a proč jsi útočil na britské stráže?"
Nedočkal se ničeho než mlčení.
Tlouštík se usmál. Na takovouhle zábavu se těšil už dlouho… „Tak budeš mluvit?" Udeřil vězně dlaní do obličeje.
Nic. Pirát nechal hlavu odvrácenou. Na lícní kosti kousek pod páskou zakrytým okem se mu zformoval otisk prstů… nejdřív bíle… pak rudě. Do několika hodin tam bude mít černou modřinu.
Brit vrazil Kirklandovi pěst do břicha. „Jméno!"
Žádná odpověď. Na dlažbu steklo jen pár kapek krve.
To horší přišlo potom. Udeřili Arthura pažbami pušek do nohou a srazili ho tak, že dopadl na všechny čtyři. Kopali do něj. Nějakou dobu se po celé pevnosti Fort George nerozléhalo nic jiného než ozvěna úderů, funění vojáků a tiché, dobře zadržované bolestné výdechy mučeného piráta.
Uvědomil jsem si, že mi Rogers něco šeptá. „Uklidni se… uklidni se, prosím," opakoval pořád dokola a vší silou mě přidržoval na střeše. Co? Ani jsem si nevšiml, že se moje tělo snažilo zvednout. „Uklidni se… jestli se tam teď vrhneš, zabiješ se… zabiješ nás všechny tři…" Silou vůle jsem se donutil znovu znehybnět.
„Dost!" zavelel důstojník náhle. „Počkejte chvíli, zdálo se mi, že jsem zahlédl…" zarazil se. Vypadal zamyšleně a trošku zmateně, jako by si nebyl jistý, co to vlastně upoutalo jeho pozornost. Popošel blíž k zajatci. Těžkou vojenskou botou mu jen tak pro legraci přišlápl zápěstí. Zíral na jeho špinavě pískové vlasy… na zátylek…
Kirkland mu ze země oplácel pohrdavý pohled. „Go to Hell," zasyčel slabě. „Prase!"
Důstojník dupl.
Až k nám bylo slyšet, jak Arthurovi pod váhou mohutného Grenaďana skřípou kosti v ruce. Vykřikl. Myslím, že jsem v tu chvíli nahlas zaklel, naštěstí to však zaniklo ve smíchu vojáků.
„Sundejte mu košili! Myslím, že už vím, co je zač!" poručil tlusťoch.
„Ne." ozvalo se vedle mě. Starý loďmistr byl bledý jako stěna. Nejde mu o nic jiného než o to, aby se nikdo nedozvěděl Artieho totožnost, pomyslel jsem si a najednou jsem měl strašnou chuť Rogerse praštit. Loďmistrovi záleželo jen na to, aby Brittannia a její kapitán neztratili přízeň Britů! Bylo mu úplně jedno, že Kirkland jako člověk trpí. To jsem nedokázal pochopit. Mně to jedno nebylo!
Dole na nádvoří zatím vojáci uposlechli rozkaz. Karibské slunce poprvé po dlouhé době zasvítilo na zbrázděnou, rozrytou kůži, za kterou se skrýval příběh, jež jsem neznal. Jizvy, které Arthur tak pečlivě schovával, teď vystupovaly všem na odiv.
Ponížený pirát se schoulil do sebe a přitiskl si poraněnou ruku k hrudi.
Připadal mi mladší a menší. A tak nějak zranitelný. A ty… jizvy! Zatím jsem je vždy viděl jen letmo nebo matně, ve tmě. Na světle vypadaly daleko hůř. Jako plíseň na růži. Jako slzy na ženě. Jako něco téměř hříšného, co by tam nemělo být. A přesto k Arthurovi neodmyslitelně patřily. Uvědomil jsem si, že si ho bez nich vlastně ani nedokážu představit…
„Podívejte na tohle!" zvolal britský důstojník vítězoslavně a přerušil tak moje úvahy. „Přesně, jak jsem čekal! Nóbl přízvuk, ucházející šermířské schopnosti, stopy po karabáči… Vím, kdo jsi!" rýpl Arthura do zad a znovu mu přidupl stejnou ruku k zemi. „Jsi ten nejhorší póvl, co znám! Ty jsi dezertér z britské armády! Tak mluv, dezertére! Jméno, hodnost, příslušnost! Dělej!"
…
Kapitán byl statečný, statečnější než já kdy budu, hádám. Nepral se, když věděl, že by to bylo zbytečné. Nechal si nadávat do zrádců a dezertérů a přes rty mu neproklouzlo jediné slovo, které by Grenaďany nasměrovalo k Brittannii nebo její posádce. Přijímal urážky i rány… to bych já nedokázal.
A když už jsem si myslel, že to dál nemůže vydržet… když jsem už téměř doufal, že se zlomí, jen proto, abych nemusel dál poslouchat, co o něm říkají…
Postavil se. Narovnal se do plné, třebaže nijak závratné výšky a podíval se svým věznitelům zpříma do očí. Rozdrcené zápěstí si musel přidržovat druhou rukou u těla, ale nedával najevo ani špetku bolesti a šklebil se zpupně jako pravý pirát. Potom Arthur… panebože, ten úžasný, nikdy neporažený, nikdy se nevzdávající Arthur Kirkland… plivl důstojníkovi přímo do obličeje.
„Dezertér! Jistě! Jmenuji se John Smith, sloužil jsem u jednotky Do-toho-ti-kurva-nic-není a bičování jsem dostal za to, že jsem svého velitele, který vypadal přesně jako ty, donutil sníst jeho uši!"
Divoce se rozesmál a chechtal se tak dlouho, dokud se zahanbený důstojník neotočil a nevydal nazpátek do pevnosti, aby se očistil. „Toho budeš litovat," zasyčel ještě na odchodu. Pak se otočil k zaraženým vojákům. „Spoutejte ho a nechte ho tu!" rozkázal. „Žádnou vodu. Stráž ať se u něj střídá každou hodinu. Nemusíte se s ním nijak mazlit… ale dávejte pozor, ať zůstane naživu! Ve výslechu budeme pokračovat, až se odnaučí žertovat s britskou armádou."
…
Rychle oddechuji.
Díkybohu. Konečně to skončilo.
Rogers se vedle mě zavrtí. Podívám se tam – přidržuje si šavli, aby neřinčela, a začíná se plazit pryč. Co? Chytím ho za kotník. „Kam jdeš?" šeptám naléhavě. „Vždyť teď je ta nejlepší chvíle Arti-… kapitána zachránit!"
„Ne. Jsme hotovi. Můžeme jít."
„Cože?" málem se zakuckám, jak se snažím nevykřiknout nahlas.
„Jdeme. Už jsem zjistil všechno, co jsem potřeboval."
To snad nemyslí vážně! To je jen nějaký žert, ne? Nemůžeme tu Artieho jen tak nechat… ne takhle… ne po tom všem, čeho jsme byli svědky! „Jak to do prdele myslíš, ty zasranej dědku?"
Proti všemu očekávání vidím v loďmistrových trnkových očích jen soucit, žádné pobavení nebo hněv. „Poslouchej mě, Meiriceánach. Nemůžeme ho odsud dostat sami, to sis přeci musel uvědomit už dávno. Šli jsme sem proto, abychom zjistili, kolik se toho od kapitána dozvědí, kde ho budou držet, jak dobře jsou vyzbrojeni a jak a kdy budou střídat stráže!" Odmlčí se. Chvilku pozoruje moji pokleslou čelist. „Co jsi celou tu dobu dělal ty? Neříkej mi, že ses celou dobu díval jenom na kapitána…?"
Sklopím zrak. Nenapadlo mě…
„To nevadí," usměje se kysele. „Spočítal jsem děla i muže a dobře jsem si prohlédl opevnění i únikové cesty. Vím přesně, co mají ti suchozemci v plánu, a vím, že kapitána nepopraví, dokud s ním bude zábava, tedy ještě tak…" zaváhá, „tři čtyři dny. To nám dává dost času vrátit se na loď, svolat chlapy a naplánovat další kroky."
„A-ale…" pokusím se chabě.
„Kapitán Kirkland to vydrží," ujistí mě Rogers. „Už zvládl i horší."
Díváme se na sebe. Vím, že Rogers nemá pravdu! Tedy… má ji v tom, že kapitán je silný a že vydrží, ale rozhodně se mýlí, když říká, že bychom ho nedokázali zachránit sami! Já vím, že ano! Proč musíme nechat Arthura trpět jen proto, že si jeden pitomej Irčan dostatečně nevěří?
„Já tady zůstanu."
„Co prosím?"
„Říkám, že tu zůstanu," zopakuju. „Ty běž. Svolej posádku a vymysli plán. Já na něj zatím dohlédnu, kdyby si to náhodou rozmysleli a chtěli ho popravit dřív."
Zamračí se, ale opět v tom není žádný skutečný hněv. Jen obavy… a pochopení. Kývne. „Dobře. Neudělej žádnou hloupost, Alfrede."
„Slibuju." Ale ještě ho nepustím. „Počkej ještě chvilku! Mohl bys mi říct…" polknu. Už hrozně dlouho jsem se chtěl na něco zeptat, ale zatím jsem se k tomu nikdy nepřiměl. Ani jsem nevěděl, s kým o tom můžu mluvit a s kým ne! Kruci, vždycky mi to připadalo jako tabu… Rogers netrpělivě zabubnuje prsty do střechy. Olíznu si oschlé rty. „Mohl bys mi říct… tedy, pokud to víš… chci říct, už jsi s Arthurem určitě dlouho a znáš ho a…"
„Předpokládám, že bys rád věděl, jestli kapitán mluvil o těch jizvách pravdu?"
„Ano," vydechnu s úlevou.
Povzdychne si. Asi mi to neřekne. Nejspíš si myslí, že pokud mi Arthur neprozradil sám, jak ke svým jizvám přišel, asi to nemám vědět…
„Budiž. Tak poslouchej, lhal o jméně i o dezerci. Nikdy nebyl v žádné armádě a nikdy ze žádné neutekl. A pokud vím, také nikdy nikoho nedonutil sníst si uši. Ale trošku pravdy v tom přeci jen bylo: ty jizvy mu skutečně způsobili jeho vlastní lidé. Přesněji řečeno Royal Navy, britské Královské námořnictvo."
„Ale…!"
„To bylo ještě předtím, než s Brity uzavřel smlouvu. Tehdy ještě nebyl kapitán. A už dost otázek, mladej, musím jít!"
Nechám ho odejít.
S otevřenými ústy zírám na malou zjizvenou postavičku uprostřed nádvoří. Dává to čím dál menší smysl. Proč by Kirkland zabíjel, přestože věděl, že kvůli tomu padne do rukou těm, kteří mu už jednou tolik ublížili?
Vím, že jsem Rogersovi slíbil, že neudělám žádnou hloupost. Však také neudělám. Poučil jsem se – už nepozoruji Arthura, ale stráže kolem něj. Vím, kdy se střídají, a kudy přitom chodí. Mám to promyšlené. Sto dvacet úderů srdce. Tolik času trvá, než přijdou noví vojáci poté, co původní odešli. Stačí jen pomalu počítat do sto dvaceti; mám přesně tuhle dobu, kdy na nádvoří nikdo není, kdy můžu Arthura osvobodit, aniž by si toho Britové všimli. Pokud se někdo v ten okamžik zrovna nepodívá z okna, mělo by to stačit. Ale musím to provést hned teď při dalším střídání. Arthur je každou hodinou vyčerpanější, noví vojáci ho pokaždé znovu mlátí a bez vody a bez přístřešku může každou chvíli dostat úpal; potom by se mnou při útěku nemohl spolupracovat vůbec a Britové by nás brzy dostali. Nemůžu dál čekat. Udělám to…
TEĎ!
Stráž odešla. Raz, dva, tři, čtyři… Teď budou z dohledu! Doplazím se ke kraji střechy a spustím nohy dolů. Teď se držím jenom rukama. Patnáct, šestnáct… Zavřu oči, pustím se a skočím. Dopadám na skrčené nohy a dvakrát se překulím. Takhle se sice pořádně odřu, ale nic si nezlomím, což je dobře, protože to by byl konec. Dvacet jedna…
Zůstávám při zemi a u zdi. Několik vzácných okamžiků se plížím k hromádce Kirklandových věcí a přitom naslouchám, jestli někdo někde nespustil poplach. Třicet tři… Nic. Popadnu oblečení do náruče a rozeběhnu se k Arthurovi.
Překulím ho na záda. Bože, díky! Je při vědomí! Odhalené oko… zelené, je tak nádherně zelené, ještě nikdy jsem tuhle barvu neviděl raději… se mu rozšíří překvapením. Celé „čtyřicet dva" a „čtyřicet tři" ztratím tím, že ho políbím na rty – a je mi jedno, co si o tom pomyslí! Prostě to chci udělat! Pak se pustím do pout. Nohy má svázané jenom provazem a to je snadné, protože mám nůž, ale na rukou má okovy a navíc pokaždé, když se dotknu jeho opuchlého zápěstí, sykne bolestí. Devadesát devět, sto. Není čas šťourat se v zámku. Budeme muset jít takhle.
Zvednu ho a napůl ho do sebe zavěsím. Bránou ven nemůžeme. Nestihli bychom ji včas otevřít a tím směrem je venku nejvíc stráží. Sto čtyři. Budeme muset pryč tudy, kudy jsme přišli my s Rogersem. Na „sto dvanáct" už jsme zpátky u paty věžičky, ze které jsem seskočil… ale nahoru je to příliš vysoko, nedostaneme se tam. Musíme jinudy.
Sto patnáct.
Hned vedle je nižší dům, na jehož střechu bych Arthura dokázal vysadit. Rozběhneme se tam.
Sto osmnáct.
Šlápne mi do nastavených dlaní, odrazí se a jediným skokem se vyhoupne nahoru.
Sto devatenáct.
Sto dvacet.
Sto dvacet jedna.
Zachytím se okraje střechy a jen silou paží se vytáhnu vzhůru, kde sebou okamžitě praštím na břicho. Právě včas. Na nádvoří vkráčeli noví strážní. Tisknu se ke střešní krytině, jakoby to byla moje milenka, a vím, že Arthur vedle mě dělá to samé a přesto to nestačí. Jsme moc nízko a střecha nás nezakrývá tak jako na věži. Jestli vojáci zvednou hlavy, uvidí naše siluety proti obloze.
Jakmile Grenaďané uvidí prázdné nádvoří, jeden z nich se skloní se nad kupku přeřezaných provazů a ten druhý začne křičet: „poplach!" a rozběhne se zpátky dovnitř. Naštěstí. Naštěstí proto, že když ten první voják zvedne hlavu a uvidí nás, je na nádvoří sám. Dívá se přímo na mě. Tvář má zkřivenou a ústa otvírá k výkřiku. Ale já už v té chvíli stojím na nohou, v ruce mám Arthurovu pistoli a v břiše mi bublá hrozný vztek kvůli tomu, čemu jsem byl nucen přihlížet…
Kdyby druhý voják zůstal venku jen o něco déle a viděl nás taky, nevím, co by se stalo. Ale nezůstal. A tak jediní, kdo vědí, odkud vyšel výstřel, jsme já, Arthur a ten první voják – ale ten leží v kaluži vlastní krve a nehýbe se. Než se zevnitř vyrojí další vojáci přilákaní křikem a střelbou, už jsme pryč.
…
Proplížíme se k místu, kde jsme předtím s Rogersem překonali zeď a skálu. Loďmistr to místo vybral dobře – je nepřístupné pro každého, kdo neumí výborně šplhat, a nejsou tu žádná okna ani východy. Bude trvat dlouho, než Brity napadne tady hledat. Při troše štěstí budou nejprve prohledávat budovy uvnitř pevnosti.
Ale to neznamená, že jsme v bezpečí.
Artie se svázanýma rukama a poraněným zápěstím nemůže šplhat, a já nevím, jestli ho dolů dokážu snést. Bezradně se na něj podívám. S tímhle jsem nepočítal.
Pirát se zatím obouvá a obléká, jak to jen jde. Košili ani kabátec si kvůli poutům samozřejmě natáhnout nemůže, ale aspoň si je uváže kolem pasu. Pak zachytí můj tázavý pohled. Mrkne se dolů.
„Ty provazy jsi asi nevzal, že ne."
„Bohužel."
Zamračí se.
„Tak skočím."
Odpovím mu zavrtěním hlavy. „Zabiješ se. To nedovolím. Ehm… ne, že by mi na tom přímo záleželo, ale všechna moje práce by tím přišla vniveč. Takže jako loajální prozatímní člen posádky ti musím říct, že… eh… ne."
„Tak co budeme dělat? Čekat až nás najdou?"
„Nevím. Ne. Počkej…" Zamyslím se. „Možná mě něco napadlo, ale nebude se ti to líbit." Ignoruji pirátovy otázky a zlověstné vraštění obočí a jemně uchopím jeho ruce do dlaní. Strne a… ano, nezdálo se mi to! Maličko se červená! Je to vidět i přes všechnu tu špínu a krev. „Ukaž mi to. Je to zlomené?" Prohmatám otok a opatrně, abych mu ještě víc neublížil, zahýbu s rukou na všechny strany. Ušklíbne se a chraplavě se nadechne, ale neucukne a nechá mě prohlídku dokončit, i když ho to očividně bolí.
„Myslím, že ne," řekne. „Možná nalomené, ale spíš je to jen vymknuté."
„Dobře. Tohle bude bolet, ale musíš vydr-…"
„Sakra, Jonesi! Já nejsem nějaké tvoje cukrová panenka!" zavrčí na mě. „Právě jsem zvládl půl dne zkurvenejch výslechů, tak se ani neopovažuj naznačovat, že… au! Nnnhh…" Celá tiráda skončila krátkým tichým vyjeknutím. Právě jsem mu totiž s křupnutím vrátil ruku do správné polohy. Ve tváři pirátovi čtu překvapení a možná i maličký záblesk strachu, jaký jsem tam neviděl za celou dobu jeho mučení… ale to bude asi normální, koneckonců, vůči mně byl vždy tak nějak otevřenější…
Má pro mě slabost. Tuší to a bojí se, že bych toho mohl využít.
Ale to já nechci. A myslím… že pro něj hluboko uvnitř mám taky tak trošku… slabost… hm…
Na tohle teď vážně není čas!
Přehodím si Arthurovy ruce přes hlavu. Visí mi teď kolem krku za řetěz svých okovů a jeho tvář je velmi, velmi blízko k té mé… „Tohle bude taky bolet," zamumlám, „ale jsme oba chlapi a ani jeden z nás kvůli tomu nebude fňukat. Drž se! Jdeme!"
Vytáhnu obě naše šavle a jednu z nich zasunu plochým hrotem do škvíry ve zdivu. To samé udělám s tou druhou, o kousek níž. Když se spustím dolů a najdu místo na zachycení nohou, vytáhnu vrchní šavli a zarazím ji níž. Postupujeme pomalu, ale jde to.
Aby ulehčil mému krku a svému bolavému zápěstí, omotal mi Kirkland nohy kolem pasu. Sakra. Nesmím myslet na to, jak je to sexy.
…
Moje šavle se nakonec zlomila, ale to jsme byli už jen kus nad zemí. Skutáleli jsme těch posledních pár stop, svalili jsme se na jednu hromadu, přitisknutí k sobě jako při milování, a smáli jsme se, až nám z očí tekly slzy. Jsme venku!
P.P.S. Bonus pro ty, co dočtou až sem: v blízké budoucnosti se tu kvůli příběhu mihne ještě jeden Arthurův (bývalý?) milenec (no neříkejte mi, že jste si mysleli, že byl panic? XD). Přemýšlím, kdo to bude. Pokud chcete, můžete mi napsat vaše přání, kdo by to měl být - s tím, jak je nás tu málo, je pravděpodobnost, že vyberu zrovna VÁŠ tip, velká, haha!
(pište do review nebo do inboxu, to je jedno. Ale prosím jen něco logického, takže: Francie, Španělsko, OC!Portugalsko, Holandsko (to by byl spíš bukanýr než pirát). Vím, že piráti byli i z jiných národů, ale asi ne v té době v Karibiku. No a pokud se nikdo neozve, vyberu si sama. Páčko a díky!)
