Mezi světy 7

Harry si cestou v hlavě přehrával poslední Elrondova slova: „...Ostatní společníci doprovází nositele prstenu ze své svobodné vůle, aby mu pomohli na jeho cestě. Mohou zůstat, nebo se vrátit, nebo se vydat jinými směry, jak se jim naskytne příležitost. Čím dále půjdete, tím nesnadnější bude opustit skupinu; ačkoliv nejste svázáni žádnou přísahou ani poutem, abyste šli tam, kam nejste schopni dojít. Protože sami neznáte odhodlanost svých srdcí a nemůžete vědět, co vás na cestě potká."*

Tahle cesta bude nebezpečná, zřejmě nejnebezpečnější v jeho životě. A tentokrát tu neměl své přátele a zdálo se, že i postrádal ono štěstí, které ho v životě provázelo a pomáhalo mu vyváznout ze všech smrtících situací. Harry si povzdechl.

Legolas se po očku podíval na mladíka před sebou. Vypadal velice zkroušeně s každým dalším krokem, ale překvapivě to s Legolasem nesouviselo, vlastně mu Harry nevěnoval téměř pozornost, tak byl pohlcen svými myšlenkami, které asi nebyly nijak povznášející. Legolas prahl po tom, aby odhalil tajemství toho mladého muže, sžíralo ho to, toužil se o něm dozvědět vše, snad by pro něj po osvětlení všech nejasností přestal být takovým lákadlem a přestal mu motat hlavu, kterou si zoufale chtěl udržet čistou, neb na této cestě bude potřebovat svou ostražitost a zostřené smysly. Legolas potřásl hlavou a snažil se zbavit myšlenek na to černovlasé stvoření před sebou.

Aragorn se pousmál nad zamračením svého přítele, jak se zdálo, Harry mu pěkně zamotal hlavu. Aragorn nevěděl, jestli je to dobře, či ne. Pořád ještě netušil, kdo Harry doopravdy je. Nechtěl, aby se Legolasovi něco stalo, kdyby náhodou ta kouzelná tvářička byla jen maskou zločince. Ale vidět elfího prince na rozpacích nebo zaměřeného a soustředěného na nějakého muže s takovou posedlostí bylo vskutku k popukání. Dokázal i s Harrym soucítit, protože věděl, jak je Legolas cílevědomý.

Frodo si všiml smutného pohledu Harryho očí a zarazil se. Na to se na něj upřel jeho pohled a Frodo se zachmuřil.

"Co tě trápí, můj příteli?" zeptal se s nadějí, že snad porozumí.

"Spousta věcí..." řekl Harry a věnoval Frodovi polovičatý úsměv. "Ale nic, s čím by sis ty musel lámat hlavu."

"Rád bych ti pomohl." nedal se odbýt Frodo. "Nech mě ti pomoci."

Harry si povzdechl. "Kéž by to bylo tak jednoduché."

"Možná kdybys mi řekl, co tě trápí, tak by ti to pomohlo."

"To nemůžeš nikdy vědět." Přidal se Pipin na Frodovu stranu.

Harry se usmál, tihle hobitci mu připomínali strašně některé nebelvíry, svou bezstarostností mu prozařovali den, když slunce zmizelo za mraky.

"Stýská se mi po mém světě." podotkl pravdivě. "Bojím se, že se mým přátelům něco stane a já tam nebudu, abych jim pomohl."

Frodo mu na to odvětil: "Pak musíš věřit, že se to nestane a že tví přátelé budou v pořádku, dokud se k nim nepřipojíš."

"Jenže to není moc pravděpodobné." posmutněl Harry. "V mém světě zuří válka a mí přátelé-" zarazil se. Nevěděl, co říct. Co když prozradí příliš?

Jak se zdálo, rozhovor zaujal Gandalfa i Aragorna a jejich němé pohledy se ho tázaly: "Kdopak jsi?"

"Válka nikdy neušetří nevinné. Všichni jsou jí poznamenáni, někteří více, jiní méně, ale bez výjimky všichni. Snad je to jakýsi druh kruté spravedlnosti, svět se s nikým nemazlí."

Frodo se zadumaně obrátil do sebe. Harryho slova ho zasáhla, myšlenkami se vrátil do Kraje. Doufal, že Kraj bude ušetřen, nechtěl, aby se někomu něco stalo. Snad i proto souhlasil, že prsten ponese, aby hobiti z Kraje netrpěli.

..ooOOoo..

Dorazili na vrchol nějakého kopce a konečně se společenstvo zastavilo k odpočinku přes noc. Harry sice nebyl unavený, ale dokud si budou moci tenhle luxus dovolit, tak se o něho rozhodně nebude obírat.

Hlídku si ten večer vzali Aragorn a Legolas, kteří jediní byli zvyklí na dlouhé pochody bez odpočinku. Zbytek společenstva se rozložil, jak nejpohodlněji to šlo, na zemi a pomalu každý upadal do spánku, který byl následkem celodenní túry a hlavně strachu z pronásledovatelů, kteří by snad mohli zachytit jejich stopu a obrátit své koně jejich směrem.

Aragorn upřeně pozoroval oheň a v mysli uvažoval nad tím, kam až je cesta povede. Bude to až do Mordoru? Ano, byl odhodlaný jít tak daleko, tížilo ho jen vědomí, že kdyby zahynul, zbude tu po něm jedna osoba, pro jejíž tvrdohlavost se vlastně na tu cestu vydal. Věděl, že pro Arwen je obrovskou překážkou, že je pouhým člověkem a nechtěl, aby se vzdala své nesmrtelnosti kvůli němu. On stárl a měnil se, ale Arwen zůstávala stále věčně mladá, nechtěl ji podrobit zármutku, když nakonec umře, tak jak to má být a zároveň jí nemohl dovolit, aby žila po jeho boku jako člověk, byla přece Elrondovou dcerou a on byl pouhý hraničář, neznamenal vůbec nic, tak co by jí asi tak mohl dát?

Legolas na druhou stranu uvažoval o něčem úplně jiném. Černovlasý mladík se na loži z vřesu neklidně zavrtěl. Zamračené čelo prozrazovalo úzkost, která se zhostila toho mladého těla, byť bylo uloženo ke spánku. Plavovlasý elf přemýšlel nad tím, co by mohlo tak trápit Harryho, že mu to vstupovalo i do snů. Z jeho slov bylo jasně cítit, že se obává, že by jeho přátelé mohli být zabiti, že by on sám vlastně mohl být zabit, ale přesto byl odhodlaný se vrátit a čelit válce v jeho světě. Už jen proto by si zasloužil elfovu úctu, ale taky proto, že se účastní výpravy, díky které by mohl skončit mrtvý a už nikdy nevidět své přátelé a rodinu.

"Nad čím přemýšlíš, můj příteli?" zeptal se Aragorn, kterého kolotoč myšlenek přestal bavit a raději se zaměřil na svého společníka ve zbrani.

"Nevím, co si mám o Harrym myslet. Něco nám tají." přiznal Legolas.

Aragorn se tiše zasmál, přičemž se Legolas načepýřil. "Je ti snad něco k smíchu?" do hlasu se mu vloudil ostrý podtón, který značil varování, ať si ho Aragorn radši nedobírá.

"Tak tobě vrtá hlavou náš mladý hrdina."

"Vždyť je to děcko, co se ohání mečem." opáčil Legolas.

Aragornovi cukly koutky vzhůru. "Když myslíš."

"Vůbec nevíme, kdo to je, kromě toho co nám tvrdí, ale co když lže. Co když je někdo úplně jiný a nestojí na správné straně? A ještě k tomu ho nemůžu přečíst."

"Jak to myslíš?" zeptal se udiveně Aragorn.

"Prostě ho vůbec nedokážu odhadnout, co udělá. S většinou lidí je to jednoduché, mají to napsáno na obličeji, ale on ne. A pokud se zeptáš na něco osobního, jeho tvář je jako neproniknutelná maska."

"Možná by ses mohl pokusit dostat se za ni. Myslím, že jedině ty bys to dokázal."

"Ty ses asi zbláznil?" rozhořčil se Legolas. "To sotva. Nemůžu k němu přijít ani na pět kroků, natož aby se mnou promluvil."

"Ale vždyť to už udělal, ne? Po hostině za tebou přišel a mluvil s tebou. Nebo se snad pletu?"

"Jenže to bylo skrz okolnosti, jinak by nikdy nepřišel, kdyby nemusel. Nechápu, proč si ode mě drží takový odstup."

"Vážně, Legolasi? Arwen mi říkala, že Harry z tebe byl vyděšený, že jsi ho pronásledoval skoro na každém kroku. A Haldir tvrdil to samé, takže co kdybys zkusil upravit svou verzi, aby odpovídala skutečnosti."

"Tak jo, sledoval jsem ho, protože... Protože, prostě nevím... Měl jsem takový divný pocit. Pořád ho mám, ale nedokážu poznat, jestli je dobrý nebo jestli ne."

"Tak co kdybys zkusil poznat, jaký ten pocit je. Třeba bys mohl zjistit něco víc o našem mladém hrdinovi, stačí se s ním jen sblížit. O to ti šlo ne? Poznat ho a jeho tajemství a myslím, že ty jsi asi tak jediný, kdo to dokáže. Na oplátku bys mu mohl třeba vyprávět o Středozemi a o říši tvého otce."

"Já..." začal Legolas. "Máš pravdu. Ale nemyslím si, že já jsem ten pravý. Nechápu, jak to Arwen dokázala."

"Co?"

"Získat si jeho důvěru."

"Tak to se pleteš můj příteli. Jen část té důvěry. Ví o něm asi tolik, co my. Harry jí nepověděl vlastně skoro nic o sobě. Je na tobě, abys to z něj vytáhl." mrkl na něj Aragorn.

Legolas si jen odfrkl. Ten mladík je tajemnější než hrad v Temném hvozdu.

..ooOOoo..

Společenstvo putovalo dále na jih. Cesta byla těžká, hlavně pro malé hobitky, kteří nedokázali držet krok se statnějšími a nepoměrně většími lidmi, elfem a čarodějem.

Přestože byli jezdci daleko za nimi, nepřítel využíval jiných možností sledování.

Společenstvo se po dlouhém denním pochodu ukládalo k odpočinku. Utábořili se na úbočí hory, kde byli částečně kryti skalami. Jako první si blížícího se nebezpečí všiml Legolas, díky jeho neuvěřitelně bystrému zraku.

"Gandalfe, ten mrak se blíží směrem k nám."

Gandalf se zadíval na oblohu. "Máš pravdu, můj příteli. Letí k nám a letí proti větru. Není to mrak. Jsou to Sarumanovi špehové!"

"Všichni se rychle ukryjte pod skály!" vykřikl Aragorn.

Společenstvo se rozeběhlo jak tlupa zajíců před smečkou vlků. Všichni se snažili posbírat rozházené věci a pokud možno se co nejrychleji ukrýt.

Harry chvatně sklízel rozdělané náčiní, které bylo připravené na chystání večeře. Poslední hrnec byl v batohu a první vrány už se blížily. Harry zpanikařil. Najednou ho popadla pevná paže a smýkla s ním do stínu skal.

Harry napětím ani nedýchal, zatímco poslouchal tlukot křídel prolétajících vran a zrychlený dech svého společníka, ke kterému byl přitisknut celou celým bokem od ramene až po kotník. Ostře vnímal svalnatou paži, která se tiskla k jeho hrudi. Dlaň spočívala přímo nad jeho bušícím srdcem. Zlehka se nadechl a zaregistroval vůni borového jehličí a pižmo.

Harry mírně pootočil hlavu, aby se mohl svému zachránci podívat do tváře. Tiše ho propalovaly modré zorničky.

..ooOOoo..

Legolas se rozhlížel a kontroloval, aby ostatní byli schovaní předtím, než se sám ukryje. Zahlédl venku už jen Harryho, který urychleně schovával nádobí. První špehové už byli skoro nadosah. Vmžiku strhl Harryho spolu s sebou pod nejbližší skály.

Přestože byli ve chvíli ohrožení, kdy jedna odhalená věc nebo končetina by znamenala prozrazení společenstva, nebo možná právě proto Legolas intenzivně vnímal přítomnost druhého muže. Před obličejem měl rozčepýřené černé hnízdo a

k hrudi se mu tisklo mladíkovo tělo - pevné a mírně svalnaté.

V tom na něj Harry obrátil obličej. Střetla se zelená a modrá a on v ní viděl díky.

Upřímně by si Harry nechal líbit pevné sevření v Legolasově objetí, ale už jen to, že se mu to líbilo, mu naznačovalo, že by to radši neměl dovolit. Snažil se kousek odsunout, ale elfova síla byla nepřekonatelná, a na jeho obličeji se objevilo nesouhlasné zamračení.

Harry povytáhl jedno obočí v němé otázce. Proč ho nenechá se kousek posunout?

Legolas zakroutil hlavou. Tak tak byli ukrytí, navíc mu to takhle vyhovovalo. Konečně měl mladíka tak blízko, jak chtěl. I když onen mladík nevypadal zrovna spokojeně, spíš znepokojeně.

Jakmile nebezpečí pominulo a členové společenstva se začali vynořovat zpoza a zpod skal, Harry se beze slova vytrhl z Legolasova sevření a odstoupil co nejdál.

"Hlídají jižní cestu." řekl Gandalf. "Nezbývá nám nic jiného než průsmyk Caradhras."

TBC...

poněkud kratší, ale doufám, že to po té dlouhé době postačí. :) zítra brzo ráno odjíždím na dovolenou, beru si s sebou blok, pro jistotu :D těším se na vaše komentáře, názory, kritiku, cokoliv :D

příště Caradhras, vstup do Morie a Kazhad-dum... ? a velice brzo, vidím to tak na tři kapitoly a společenstvo se nám rozpadne... (takže tak za rok :D)