Velká rada zasedá...


Rael se nervózně ohlédla po Legolasovi a netrpělivě upila ze svého poháru. Slavnost byla velkolepá, všichni páni, kteří přijeli se svými vojáky, byli usazeni u velkého stolu, který se prohýbal jen pod tím nejlepším jídlem, víno teklo a sálem zněl veselý a vzrušený šepot. Arwen sedící v čele s Aragornem, hovořila s bratry, kteří jí seděli po pravici, Aragorn poslouchal Aelfynovy a Borlasovy zprávy.

Rael seděla dál, společně se svými sestrami, které vesele štěbetaly. Všechny, až na Beryl, která se pokoušela alespoň se pousmát na Elfhelma, syna Elfwina Rohanského, svého snoubence. Neměla na něj myšlenky a ani už jí nepřipadal tak skvělý. V porovnání s jedním elfem, který dnes dorazil se svým pánem byl jen vybledlou napodobeninou muže.

Rael si pomyslela, že alespoň není jediná, která se na hostině nebaví. Ji trápil její prozatímní problém: Legolas a Thorongil. Oba na ni celý večer upírali planoucí pohledy a mračili se. A, bohužel, všichni si toho všimli.

Když večeře skončila, vyzval Aragorn Rael, aby zazpívala nějakou píseň. Nechtěla, ale nakonec ji přemluvili. Vybrala si tedy píseň o Společenstvu, kterou zpívala v jazyce své matky, a zpívala tak překrásně, že, ačkoli mnozí nerozuměli jejím slovům, byli dojati a téměř je to dohnalo k slzám. Rael si ale všimla, že Aelfyn a Borlas se mračili. Nechápala proč. Znovu se všem uklonila a šla se posadit. Pak jen viděla, jak se Aragorn naklonil ke své ženě, ta hned na to vstala a pronesla: „Ctihodní pánové, doufám, že mne a mé dcery nyní omluvíte a dovolíte nám odejít."

Rael chtěla zaprotestovat. Vždyť se chtěla zúčastnit zasedání Rady. Arwen její rozpoložení dobře odhadla. Zamračila se a zasykla: „Hned!" Rael se tedy zvedla, rozloučila se se všemi a odešla. V chodbě chytila matku za ruku a zavrčela: „Co to má znamenat?"

„Chceš se snad před velkými pány ukázat jako pravá válečnice?" podotkla Arwen jedovatě a odešla.


Síň Rady byla ta nejprostější síň v celém královském domě. Byla z bílého mramoru, podpíraná sloupy z černého kamene. Uprostřed stál velký stůl s mapou, a okolo něj v kruhu černá křesla. Z vrchu je teď osvětloval tucet úzkých a dlouhých oken, kterými stříbrné světlo měsíce dopadalo na podlahu v úzkých paprscích. Toto mdlé a bledé světlo dopadalo na Legolasovu zasmušilou tvář a na tváře jeho společníků, kteří většinou posedávali v křeslech.

Členové této rady netrpělivě čekali na příchod hlavy Rady, na krále Aragorna. Účastnili se jí všichni důležití mužové. Spolu s několika Rohiry tu byli Elfwine Sličný a jeho syn Elfhelm, spolu s ním pak první maršál Jízdmarky Thengelend, Aelfyn a Borlas, kteří, jak se zdálo, stále zuřili, za kapitány z Venkova tu byli Andvari Jednooký z Lossarnachu a Valien Chrabrý z Dol Amrothu se svým doprovodem. Stranou pak posedávali elfové z Roklinky, Thranduilovy říše i Legolasova hvozdu. Všichni si tiše povídali a každou chvíli upřeli své pohledy na vstupní dveře.

Ty se vzápětí otevřely a v nich se někdo objevil. Nebyl to však král, kterého všichni toužebně očekávali, ale voják z královy osobní gardy, který spěšně cosi pošeptal Legolasovi a s úklonou opět zmizel ve dveřích. Legolas zasmušile přikývl a dlaní si přejel po bradě. Když se už nadechoval, aby promluvil, rozezněl se celým městem poplašený kvil trubek.

„To je útok?" vykřikl překvapeně Aelfyn a prudce vstal. Jeho bratr- dvojče ho chytil za zápěstí a donutil ho zas se posadit. Všichni byli dlouhým čekáním podráždění a netrpěliví. „Tak kde je král?" zavrčel Aelfyn po chvilce.

„Brzy přijde!" ozval se Legolas dutým hlasem. „Přijímá teď..." odmlčel se a ušklíbl se. „Přijímá teď nečekanou návštěvu. Nebude to dlouho trvat, pak už budeme mluvit o válce. Pokud po ní tolik dychtíte." Opět se odmlčel a všechny zraky se k němu upřely. Cítil, jak ho sledují se směsicí nedůvěry a posvátné úcty, se kterou se už mnohokrát setkal. Pro některé smrtelníky pořád ještě elfové byly bytosti z jiného světa. Málokdo si uvědomoval, že jsou také z masa a kostí. Mohou zemřít...

„Netoužíme po válce, jak tvrdíš, Mistře Elfe," ozval se skřípavým hlasem jednooký muž, kterému šedé vlasy v řídkých pramenech spadaly na ramena. Byl statný, ne však zavalitý, ruce měl zbrázděné a mozolnaté, a neustále si jimi bezděčně přejížděl po levé tváři zhyzděné jizvou. „Netoužíme po ní o nic víc, než ty. Pochop ale, Mistře Elfe, že nemůžeme jen tak nečinně sedět a čekat, když na nás jde Mordor a Oko."

„Nejde na nás Mordor!" odsekl pobouřeně Thranduil a vzhlédl. „Málo víš o tom, co se děje na jeho hranicích, Andvari. Zlo nepřichází přímo z Mordoru, má sídlo v Černokněžné věži. Ale máš pravdu! Je to Oko. Sice jiné, než za Války o Prsten, ale stejně zlé. My elfové jsme ho očekávali!"

Tu ze svého křesla vztekle vyskočil Aelfyn a vykřikl: „Elfové to očekávali! Chcete nás vodit za nos? Máme věřit tomu, že jste věděli předem, co přijde! Nedělejte z nás hlupáky!"

Legolas po něm hodil rozzuřeným pohledem a ruka mu sjela k jílci nože. „Opakuj to ještě jednou a já ti ukážu, jak daleko vidím do tvé budoucnosti!" Aelfyn k němu nebojácně přistoupil a zavrčel mu do tváře: „Uťal bych ti hlavu, kdyby byla alespoň pak co k čemu!" Elf bleskurychle tasil nůž a, než stačil kdokoli zareagovat, přiložil jeho ostří k Aelfynovu odhalenému hrdlu a jedovatě se uchechtl: „Na to nejsi dost rychlý, Aelfyne, synu Faramirův. Vrať se ke svému bratrovi," kývl hlavou k překvapenému Borlasovi, který vstal a byl připravený zasáhnout, kdyby došlo k boji. „Má více rozumu, než ty!"

Náhle se otevřely dveře. Všichni se k nim obrátili a strnuli. Upřeně dveře sledovali a jejich vzrušený šepot vystřídalo naprosté ticho. Ve dveřích stál Aragorn, ale nebyl sám. Kráčeli za ním Eldarion a Rael v doprovodu mužů zahalených do šedých a zelených plášťů, a ještě za nimi, jak řekl Legolas, nečekaná návštěva.

Trpaslíci! Sveřepí muži odění do kroužkového brnění s velikými sekyrami na zádech. V jejich čele kráčel trpaslík s vějířky vrásek okolo hnědých a smějících se očí. Jeho sekyra byla ze všech nejzvláštnější, protože v jejím ostří byl velký zub. Zeširoka se usmál na Legolase a spolu s doprovodem se usadil na volná křesla, právě po boku Legolasových elfů.

Aragorn pokynul všem, aby se usadili, a pak se sám posadil do připraveného křesla, maje po boku Rael a Eldariona, na druhé straně pak podivného cizince v plášti a kápi, jehož ruce v jemných rukavicích z nejlepší kůže byly útlé a vypadaly křehce.

„Děkuji vám všem, že jste vážili tak dalekou cestu sem," promluvil pak král. „Omlouvám se za svůj pozdní příchod, dostali jsme totiž návštěvu, která," pousmál se a pohledem zabloudil k trpaslíkům, „jakoby vyrostla přímo ze země." Teď měl na mysli podivný příchod trpaslíků, kteří se prostě najednou objevili za branou pátého kruhu města a nikdo nevěděl, odkud se vzali. Vojáci proto troubili na poplach a mysleli, že je město napadeno.

Rael zachytila Legolasův pobavený pohled. I on měl svá tajemství a plány. Jedním bylo i sehnat Gimliho a jeho trpaslíky, kteří svými znalostmi jistě mohli přispět této Radě.

„Uvítejme proto mezi námi Gimliho, syna Glóinova, pána Třpytivých jeskyní, který přináší důležité zprávy."

Na to se Gimli nadechl, aby promluvil, ale Rael ho zadržela. „Ne, Mistře Trpaslíku," řekla. „Neuraz se prosím, na tvé zprávy ještě přijde čas. Nejprve ať promluví ti, které jsem vyslala jako špehy do Černokněžné věže. Přinášejí v pravdě zlé zprávy a je na čase, aby je všichni vyslechli." Obrátila se na Aragorna s otázkou v očí a zamumlala: „Otče?"

„Nechť tedy promluví," řekl Aragorn a pokývl hlavou. Na jeho výzvu si dva muži z Raelina doprovodu z hlav stáhli kápě a vstali. „Jsem Rokur," promluvil muž s jizvou na pravé tváři, která se mu táhla až na čelo, a vedle ní byla nová, teprve nedávno zašitá. Tato rána ho připravila o pravé oko. „A toto," ukázal na muže vedle sebe, „je můj syn Saelon." I Saelon měl v obličeji ránu. Táhla se mu po bradě pro změnu k levé tváři. Muselo mu činit velké potíže mluvit a nedat na sobě znát bolest, jak se ukázalo po chvilce.

„Jediní dva jsme zbyli ze skupiny pěti mužů, které naše velitelka Tinúviel vyslala do Minas Morgul, abychom jí přinesli zprávy o armádě, která se tam formuje." řekl stísněným hlasem a na chvilku zavrávoral, jakoby se mu udělalo slabo. Rael jeho i Rokura okamžitě požádala, aby se posadili a na chvilku si odpočinuli. Saelon ale zavrtěl hlavou a pronesl: „Musíš mi odpustit mou počáteční nedůvěru, Tinúviel. Teď už vím, jak jsem ti křivdil. Nebudu vám vyprávět o tom jak nebezpečná cesta to byla, jak namáhavé bylo ukrývat se v zemi plné skřetů s pronikavým zrakem, přejdu raději přímo k věci. Dostali jsme se až k místu, kde jsou hradby Minas Morgul rozpraskané a jsou v nich pukliny ukryté ve změti pichlavých šlahounů s jedovatými trny. Nevěděli jsme, že skřeti i o tomhle vchodu vědí. Chovali jsme se všichni jako blázni bezstarostní, jako by na nás leželo nějaké kouzlo.

Vstoupili jsme tedy do města a spatřili obraz naší budoucí zkázy: tisíce a desetitisíce šikmookých skřetů, a také Jižanů, kteří proudili směrem z nitra Mordoru. Mysleli jsme, že najdeme město v troskách, ale stojí celé a nové. A armáda... Pokud mohu odhadovat, čítá desetkrát deset tisíc, možná i víc. Všichni přicházejí přes Mordor, jinak si neumím vysvětlit, že jsme na ně nepřišli dřív." Na chvilku se odmlčel a sevřel ruce v pěst. Začal se chvět a bylo vidět, jak se pokouší přemoci to.

Rokur mu položil ruku na rameno v konejšivém gestu, a převzal slovo. „Už nevím," řekl tiše, „jak nás zajali; mnoho si toho totiž nepamatuji. A možná, že je lepší neupamatovat se na to. Vzpomínám, že nás zavřeli do oddělených cel a jednoho po druhém odváděli mé muže někam pryč. Slyšel jsem je křičet v hrozných mukách, než jejich ústa umlkla navěky.

Když jsme měli jít na řadu já a můj syn, podařilo se nám omráčit stráže a utéct změtí podzemních chodeb z města. Když jsme zas spatřili světlo světa, byli jsme nedaleko Osgiliathu a jeho skřetí stráže nás uviděli. Nebýt toho, že, i přes rozkaz stáhnout se od ruin města, tam hlídkovala malá skupinka našich bratrů ze Severu, byli bychom tu dnes nestáli a nepromlouvali k vám. Musíme děkovat nebi, že nás Thorongil a jeho muži zachránili. A musíme děkovat i elfům, kteří jim přišli na pomoc, když situace byla zoufalá."

V síni se rozhostilo ticho a temný stín padl na všechny. Aragorn hleděl do tváří mužů a mračil se. Desetkrát deset tisíc vojáků. Jak to mohlo dojít takhle daleko. Byl vážně tak slepý a pro všechnu starost o svou dceru zapomněl na hlavní úkol, který jako král Gondoru a pán Strážní věže musí plnit? Nebo to bylo kouzlo, které zatemnilo jeho mysl?

S úzkostí ve tváři přejel pohledem po hraničářích, kteří seděli po Raelině boku. Jeho pohled se na malou chvilku střetl s Thorongilovým. Muž se na svého krále triumfálně pousmál a předvedl mu malou úklonu hlavou. Nakonec vyhrál a i přes Aragornův rozkaz se vrátil do Bílého města! Tohle byl ovšem ten nejmenší problém. Ten velký doutnal a hořel v Minas Morgul!

Aragorn proto vstal a promluvil: „Odvaha tvých mužů, hraničářko Tinúviel, nezná mezí. Za tuto velkou oběť, kterou přinesli, budou navždy připomínáni v písních.

Jsou to vskutku cenné informace, které přinesli. Musíme proto ihned jednat. Jestliže na nás táhne taková armáda, nesmíme se jí nechat zastrašit a udělat první krok. Navrhuji, abychom..."

Rael však už neposlouchala. Upřeně sledovala Aelfyna a Borlase, jejich strohé tváře a šedé oči zářící neobvyklou tvrdostí a odhodláním. Oba jí někoho velmi připomínali, Aelfyn obzvlášť. Byl to jistě velmi hrdý muž, zároveň ale byl i arogantní, vznětlivý a až hloupě odvážný. Pokoušela se přinutit se k pozornosti a poslouchat otce, Aelfynovi oči ji však dokonale spoutaly a ona od něj nemohla odvrátit zrak.

Koho jí jenom připomínal? Ty šedé oči už přece někde viděla! Ano, ty oči...

Vzápětí téměř vykřikla, když se za oběma bratry zjevil Šedooký a rukama spočinul na jejich ramenech. Byli si tolik podobní, že Rael na malou chvilku zapochybovala, zda snad onen šedooký válečník není jejich otcem. Pak si ale vzpomněla, že jako malá potkala Faramira, králova správce a otce Aelfyna a Borlase. Jeho tvář se jí vybavila až teď- i on byl totiž jejímu tajemnému průvodci neuvěřitelně podobný. Jako by byli jedna rodina!

Upřeně se na Šedookého podívala a on zašeptal: „Tvůj otec chce táhnout na Černokněžnou věž, Rael. Víš, co to znamená?"

„To ne!" vykřikla a prudce vstala, pohled zaostřený kamsi za Faramirovi syny, kteří byli jejím chováním překvapeni stejně jako zbytek rady. „Následky by byly fatální. Byla by to velká chyba. Oko by vyhrálo!" V tu chvíli si uvědomila, že se nechala Šedookým vyprovokovat a nemluví v myšlenkách, ale křičí na celé kolo. Zmateně se rozhlédla po všech přítomných, kteří na ni upírali pobouřené pohledy, slyšela i několik uštěpačných poznámek.

Aragorn zachoval klidnou tvář. Obrátil k ní planoucí pohled, který jediný prozrazoval, jak moc zuří, a zdánlivě klidně pronesl: „Pokud chceš promluvit, Rael, smíš mě požádat o slovo. Ale když už jsi tak nevybíravě přerušila svého krále, pověz mu, jaký ty máš na to všechno názor. Volila bys tu samou taktiku? Nebo jinou? Pouč nás!"

Teď byla Rael v rozpacích. Vůbec netušila, o čem se mluvilo. Vyslala prosebný pohled k Šedookému, který se očividně bavil jejími rozpaky. Nakonec ale pokýval hlavou a šeptl: „Válečná taktika, Rael. Jakou bys zvolila?"

„Ano... Já... Ano, zvolila bych jinou taktiku!" odpověděla nakonec. Mezi zúčastněnými to zašumělo, napůl obdivně, napůl nenávistně. Aelfyn se jedovatě ušklíbl a křikl: „Co může žena vědět o válčení?"

Tu vstal Thorongil a zavrčel: „Asi tolik, co hlupák o slušném vychování!"

Rael je oba zpražila pohledem a sykla: „Uklidněte se. Oba!" Rozhlédla se po celé Radě a nadechla se, aby si dodala odvahy. „Není to správný čas ani místo na hádky a řevnivost. Jste jako malé děti- hádáte se a perete," pohledem sklouzla k Aelfynovi, který viditelně zbledl, pak pokračovala. „Blíží se válka a každá rada bude pak drahá. Nebudu vám říkat, co máte nebo nemáte udělat. Konec konců, jsem jen dívka; vy velcí muži si vše uděláte po svém!

Vyslechněte si však alespoň mou radu. Jsem dcera Arwen Večernice, která vzešla z vznešené krve Celebrían, dcery mocné Galadriel, Paní lesa Lothlórienu, vládkyně kouzelného Zrcadla. S jejich krví mi byl předán dar vidět, co přijde. A to, co by se stalo, pokud bychom vytáhli na Minas Morgul, by zničilo celou Středozem. Musíte mi věřit, viděla jsem hořet Bílé město!" Na chvilku se odmlčela a úkosem pohlédla na Legolase, jehož tvář obestřel temný stín. Pak očima vyhledala svého otce a musela se několikrát nadechnout, aby potlačila slzy.

„Viděla jsem hlavu našeho krále nabodnutou na nejvyšší věži Černokněžného města!" zašeptala a při těch slovech Aragorn zbledl. „Viděla jsem polámané zástavy svobodných království, smrt, která byla všude. Jen proto, že jedinou naději," zvedla prst a ukázala na muže kolem sebe, „vás, zabili u Minas Morgul.

Černokněžnice vidí budoucnost a všechno, na co každý z vás pomyslí. Už dávno zná vaše plány a proto je na útok připravená. Čím víc ale hledí do budoucnosti, tím víc ji to ale vyčerpává. Nechme ji přijít si pro nás. Otče, já vím, jak je palantír nebezpečný, obzvláště ten, který jen v Bílém městě. Pokud se jí ale ukážeš živý a zdravý, vyzveš ji, aby si pro tebe přišla, zalekne se. Nečeká odpor. Nakonec však pošle své vojsko sem- a to ji zradí. Ukvapený útok bude znamenat její porážku!"

Všechny zraky se teď upíraly k ní a ona cítila, jak se jí propalují do srdce. Měli jen málo pochopení, nevěřili jí ani slovo.

„Hlupáci!" vykřikl Aelfyn. „To nechápete, že nás vodí za nos? Malá holka, co vidí do budoucnosti? Neřekla nám právě, že stejné schopnosti má i Oko? A jak ví, že Oko je Černokněžnice? Nezdá se vám to trochu přitažené za vlasy?"

„Chceš říct, že někdo z krve Paní Galadriel by mohl být ve službách Zla?" vykřikl pobouřeně Gimli a vyskočil. „Nikdo neurazí jméno Paní, dokud je tu trpaslík Gimli!" zavrčel a už sahal k sekyře, kterou měl u pasu. Legolas na něj pohlédl a zavrtěl hlavou. „Za to ti nestojí, starý příteli," zašeptal mírně.

Aelfyn zkřivil tvář a nenávistně si Legolase prohlížel. „Říkám," pravil, nespouštěje z elfa oči, „že je to bláznovství!"

„Asi tak, jako poslat jednoho malého hobita do Mordoru, aby zničil Jeden Prsten?" podotkl Borlas a položil svému bratrovi ruku na rameno. „Hraničářka Tinúviel je odvážná!" řekl mírně. „Krev jejích mužů brotila naši zem, abychom byli v bezpečí.

Copak to tak není? Hraničáři nás po celé věky chránili- ty bys to měl vědět, bratře! Otec byl jedním z nich."

Aelfyn vztekle vyskočil z křesla a převrátil ho. „Ptej se svého srdce, bratře, zda-li byl dobrým otcem. A ptej se našeho krále, ptej se Pána Legolase i toho trpaslíka tady, zda-li je to tak?" Pak se podíval na Rael a procedil skrz zaťaté zuby: „Zeptej se někdy svého otce, kolik bylo skutečně členů Společenstva. Já, být tebou, bych nemohl déle žít ve lži!" Pak vyběhl ze dveří a s patřičným prásknutím je za sebou přibouchl. Členové rady zůstali celí zkoprnělí a mlčky hleděli jeden na druhého. Rael byla zmatená a vrhala po mužích zmatené pohledy. Nechápala, proč najednou otec, Legolas i Gimli klopí své zraky, proč Elladan a Elrohir hledí do země. Obrátila oči k cizinci po otcově boku, který celou dobu seděl mlčky a naslouchal. Kdo jí teď dá odpověď?

Po chvilce tíživého ticha se konečně Aragorn vzchopil a pronesl: „Ještě někdo chce následovat Aelfynova příkladu?" Na chvilku se opět rozhostilo trapné ticho, které záhy opět přerušil Aragorn. „Je škoda, že muži tak silní a chrabří, jako Aelfyn se nechají ovládnout svým hněvem. Musíme však pokračovat. Promluv znovu, Rael!"

Poněkud zmateně přikývla a znovu se nadechla, aby pokračovala. „Největší hrozbou pro Oko je Gondor. Pokud by jste souhlasili s mou taktikou a nechali Oko přijít, měli bychom větší šanci porazit je."

„Chcete snad druhá Pelennorská pole?" vykřikl náhle Elfwine a praštil rukou do opěry křesla. „Můj otec, Éomer, viděl, co skřeti dokáží napáchat. Necháme-li je přijít, prohrajeme. Říkám, vyjeďme proti Minas Morgul a smeťme to město z povrchu země dřív, než to Oko udělá s námi." Mezi muži to souhlasně zašumělo. Několik elfů okolo Legolase se bezděčně ušklíblo, Elladan a Elrohir pobouřeně vydechli.

„Možná máš pravdu, Elfwine!" promluvil pojednou cizinec po Aragornově boku a všichni rázem ztuhli, protože měl líbezný a zpěvavý hlas. „To se ovšem nedozvíme, pokud nenecháme Tinúviel domluvit." Rohanský král přikývl, avšak jeho syn s tím nebyl spokojen. „Co o tom může hraničářka vědět? Ženy jen málo rozumí věcem války."

Legolas stáhl obočí. „Sedíš si na uších?" ptal se ho uštěpačně. „Nebo jsi snad hluchý, Elfhelme? Rael je dcerou krále a dědičkou Severu. Pochází ze vznešené krve, měl by ses jí klanět a ctít ji, jak se sluší!"

„Úplně stačí, že to děláš ty!" ozval se posměšně Thorongil. Legolas vyskočil a ruka mu sklouzla k meči. „Zopakuj mi to do očí, hraničáři!" zavrčel.

Thorongil se klidně zvedl a zamířil k němu. „Moc rád, elfe!" vrčel a pochechtával se.

To už však Aragorn ztratil trpělivost a vykřikl: „Legolas! Havo dad!" Pak se obrátil k Thorongilovi a sykl: „Ty se také posaď, Thorongile. Ještě jednu malichernou hádku a vykážu vás oba z této rady." Pak se obrátil k Rael a znovu ji vyzval, aby konečně dovysvětlila všem svůj plán.

Rael neklidně trhla hlavou, když spatřila pohledy, které na sebe Legolas s Thorongilem vrhali, pak ale promluvila.

„Napadlo mě," řekla, „že proti nim můžeme použít jejich vlastní braň. Skřeti přicházejí a zas odcházejí s mlhou, nejinak tomu jistě bude i v případě útoku. Než se přiženou před město, zahalíme Pelennorská pole mlhou. V ní pak budeme moci ukrýt rohirskou Jízdu, která jim vpadne do týlu."

„Postavme před Bránu polovinu pěších, což bude to první, co skřeti uvidí. Naši lučištníci a spolu s nimi elfové z Roklinky, Thranduilova království a Legolasovi říše budou stát v prvních řadách a jejich šípy mohou skřety na malou chvíli oslabit. Druhá polovina pěšáků půjde za jízdou, která z mlhy napadne zadní linie skřetů. Pokud se nám celé vojsko podaří rozdělit na dvě části, bude pak snazší je porazit. Bílého města se ani nedotknou, pokud sami nebudeme chtít." zakončila svou řeč triumfálně. Rozhlédla se po tvářích mužů, kteří jí naslouchali a pátrala v nich alespoň po špetce důvěry.

Ta se v nich objevovala jen málo. Valien se na ni zkoumavě zadíval a řekl: „To je všechno hezké; plán je to dobrý, jen jednu malou vadu má! Kdo nám zaručí, že se mlha objeví, pokud ji budeme potřebovat?"

„Já!" ozval se cizinec sedící po Aragornově boku. „To je má práce!" Valien už chtěl namítnout něco o nedůvěře k cizincům, když v tu chvíli se ozval Andvari. „Ale oni mají Černokněžnici- svou Temnou královnu která jim velí!"

V tom se zvedl cizinec, doposud zahalený v plášti, a vykřikl: „Vy snad nemáte svou královnu? A ne temnou, ale zářící jako hvězdy? Chcete zástavu v podobě své královny? Dobrá, tady ji máte!" Odhodil plášť a ukázal svou pravou podobu.

Jaké bylo překvapení všech, když pod pláštěm nespatřili nikoho menšího než královnu Arwen. Ovšem nyní vypadala jako za dávných dob, kdy se učila vládnout mečem, který se jí houpal u pasu. Byla oděná do černé kazajky s vyšitým znakem bílého stromu, bílé košile a černých kožených kalhot, které vězely ve vysokých jezdeckých botách. „Pokud tolik toužíte po královně, která by vedla vojska, tu mě máte. Pokud vám dodám odvahy, ráda se zúčastním bitvy!"

Aragorn na svou ženu užasle hleděl. Věděl o ní dlouho, tohle však nechtěl. „Můžeš zemřít, Arwen!" zašeptal.

Vrhla na něj přímý pohled a zašeptala: „Nebojím se! Slíbila jsem ti stát po boku v dobrém i zlém. Nehodlám teď couvnout!" Aragorn už chtěl něco namítnout, když Eldarion povstal a křikl: „Sláva Arwen Undómiel. Sláva její odvaze!"

Aragorn tedy přikývl a skrz zaťaté zuby procedil: „Nu dobrá tedy! Souhlasím!"

„Pořád to ale neřeší, co uděláme s Černokněžnicí!" vyhrkl Andvari. „Co se stane, když nepůjde do boje se svou armádou? Co budeme dělat?"

Rael tuhle otázku očekávala. Pohlédla na matku, která se usadila do svého křesla, a ona přikývla. „Když hadovi odsekneme hlavu, tělo odumře!" řekla Rael tiše. „Armáda nepomůže v boji proti Černokněžnici. Tady je potřeba chytrosti ne síly."

„Pak musí někdo z nás jít do Minas Morgul a tu hlavu hadovi useknout," promluvil Thranduil vážně. Hned na to se celou síní rozhostilo tíživé ticho a chmurný mrak se usadil v srdcích všech. Každý věděl, že je to jediná možnost, jak se zbavit Zla. Jenže kdo byl tak odvážný, aby se vydal na tak nebezpečnou cestu. A pokud by se tak nestalo, nepopsatelná moc Oka by ovládla celou Středozem a uvrhla by ji do věčné temnoty, a ta by ji už navždy pohltila. A taková myšlenka se nikomu nelíbil a naplňovala jejich srdce úzkostí. Všichni přemýšleli a hledali v sobě odvahu.

Rael však ne- už dávno byla rozhodnutá! Dávno věděla, co musí, jenže teď se k tomu nemohla nijak odhodlat. Mohla by žít život bez strachu. Pryč od smrtelníků a jejich strastí. Ale nebyla by šťastná, kdyby věděla, že její lidé umírají.

„Já," přerušila nakonec ticho, „půjdu! Půjdu a zabiju Temnou královnu!"

„Ne!" vykřikli Legolas i Aragorn najednou.

Rael rozhodně přikývla.

„To je čiré bláznovství, Rael!" vyhrkl Aragorn. „Cožpak jsi neslyšela své vlastní muže? Do toho města se nedostaneš!" V tu chvíli se však o slovo přihlásil Gimli. „Proto jsem tady já, Aragorne." hlesl.

Král na něj vrhl překvapený pohled, ale trpaslík už pokračoval. „Přišel jsem na radu přítele, abych vám byl nápomocen. Vaši muži, paní Rael, sami řekli, že z Minas Morgul se dostali změtí podzemních chodeb, vedoucích do Osgiliathu. Nejsou to ale jediné podzemní chodby, vedoucí pod touto zemí. Můj otec, Glóin, mi vyprávěl, že v dobách velké slávy Khazad-dűm trpaslíci dolovali hluboko pod zem a daleko od svého sídla. Pak objevili velké jeskyně, které se táhnou hluboko pod Mlžnými horami a pokračují pod Ered Nimrais. Říkalo se, že v těch jeskyních přebývali dávní draci, jeskyně však nakonec opustili. Na prosbu dávných králů vykopali moji předkové podobné jeskyně a tunely vedoucí z Minas Ithil, přes Osgiliath a ústili na planině u Amon Dîn, tam kde je nyní Šedý les. Podobné chodby jsme objevili také pod celým Bílým městem, proto jsem se sem dostali tak snadno." Gimli se na malou chvilku odmlčel a prohrábl si prošedivělý vous. Zachytil Raelin pohled a téměř zrudl, když se na něj usmála. „Myslel jsem," zablekotal po chvilce, „že by to král měl vědět. O takových únikových cestách se sluší vědět!"

„Jak to, že v knihovnách o tom nejsou žádné záznamy?" vyhrkl překvapeně Eldarion.

Gimli pokrčil rameny. „Sami jsme do nedávna o těch chodbách neměli tušení. Mysleli jsme, že jsou to jen legendy."

Opět se rozhostilo ticho, které dlouho rušilo jen praskání smolných loučí a kvílivý vítr, který se venku zvedl.

„Pak je tedy vše vyřešeno!" řekla nakonec Rael. „Ty, Mistře trpaslíku, mi na mapě ukážeš, kde ústí ty chodby, a já se hned za svítání vydám na cestu!"

Aragorn křečovitě zaťal prsty do opěry křesla a sledoval svou dceru. „Ne!" zašeptal nakonec. Rael na něj vrhla nechápavý pohled. „Ne!" zopakoval už hlasitěji. „Ty nikam nepůjdeš! Tvé místo je po boku tvého krále a otce. Povedeš do války Dúnadany ze Severu. Pak nám ještě podrobněji musíš vysvětlit svůj plán!"

Rael zavrtěla hlavou. „Je to můj Osud!" zašeptala. Povstala a jasným hlasem začala zpívat:

Až Zlo zapustí nové kořeny,

až navrátí se přítel ztracený,

pak znovuzkutý meč jasně zaplane

v rukou toho, jež králem se nestane,

neboť druhého svět jej uvítal,

a před ním zrodil se nový král.

Až oděná do pláště Hraničáře

královská dcera povstane,

pak vrátí se moc Prvorozené

a v Ardě klid zas nastane.

Až Stíny se prodlouží,

až ohně se rozhoří,

Rozsvětitelka dá jí jas,

až objeví se Temný pán,

pak s požehnáním Západu,

ona vrátí jej do Nicoty zas."

Odmlčela se a pohlédla na otce a matku. „Mluvila ke mně Elbereth, matko," zašeptala stísněně a pokusila se alespoň usmát. „A Manwë." Pohlédla na Aragorna, jehož tvář rázem zešedla a zestárla o mnoho let. „Je to můj Osud. Copak to nechápete? Udělám co musím, abyste žili!"

Aragorn hleděl do tváře své dcery, tak odhodlané a jisté si ve svém poslání. Sváděl vnitřní boj sám se sebou. Musel udělat to nejtěžší rozhodnutí ve svém životě. Vzdát se své dcery ve prospěch celé Středozemě. Tento smutek byl hlubší a bolest silnější než vše, co kdy poznal, ale musel se rozhodnout, co je správné. Nakonec tedy s těžkým povzdechem přikývl a zašeptal: „Dobrá tedy! Cesta je příliš riskantní, a proto by o jejím průběhu měla rozhodovat družina. Kdo z vás je tolik odvážný, aby následoval mou dceru?"

Všichni upřeně hleděli na odvážnou dívku, která stála v jejich středu s bradou bojovně vysunutou v před, silná a nebojácná, a přesto tak křehká a krásná.

Pak promluvil Thengelend, první maršál Jízdmarky, který doposud naslouchal po boku svých pánů Elfwina a Elfhelma. „Odvaha tvé dcery, králi," promluvil a vstal, „nezná hranic. Se svolením mého krále, Elfwina, se připojím k její cestě a budu ji chránit!" Poklekl před Rael a řekl: „Nabízím ti svůj meč, má paní..."

Rael překvapeně zamrkala, pak se však konečně zmohla na slovo. „Ale já nechci žádnou družinu! Nepotřebuji žádné ochránce- postarám se o sebe dost dobře sama!"

„Taková hloupost!" vyprskl Thorongil. „Ne že bych nějak pochyboval o tvé odvaze," dodal pohotově, ale Rael si přesto dobře všimla jeho jedovatého úšklebku. „Každý ale potřebuje pomoc. Ta cesta je nebezpečná pro muže; a co pak pro dívku!

„Pro více lidí je to ještě nebezpečnější! Se mnou nikdo nebude v bezpečí, Throrongile, to si pamatuj!" Pak se na chvilku odmlčela a přemýšlela. Nakonec řekla: „A aby tě snad nenapadlo chtít mě doprovodit, svěřuji ti teď před všemi vedením Severu, starý příteli!" Poslední slova ještě zdůraznila a přidala výhružný tón, který mu připomněl, že má co dělat s rozhodnou ženou. Nakonec musel rezignovaně přikývnout.

„Řeknu to ještě jednou," pronesla pak. „Nechci ohrozit ničí život! Čím více lidí půjde, tím větší bude nebezpečí. A tím snáze nás pak odhalí! Není to nedůvěra, ale... Viděli jste, co Oko dokáže. Má své špehy všude a nemůžeme riskovat..."

„Pak si tedy vyber někoho, komu věříš!" pronesl Legolas a vstal. „Budeš mít můj luk," řekl a poklekl před ní, hned vedle Thengelenda. Rael tlumeně vzlykla. S těžkým srdcem se sklonila až k němu, vzala jeho tvář do dlaní a zašeptala: „Je mi líto, Legolasi. Já nemohu věřit nikomu...

Ani tobě!" Překvapeně na ni hleděl a pátral v její tváři po záchvěvu jakékoli emoce. Našel tam jen hluboký smutek.

Rael pak vstala a křikla: „Je to mé poslední slovo! Půjdu sama!" Pak se obrátila ke Gimlimu a už o poznání mírněji řekla: „Ty, Mistře trpaslíku, mi, prosím, vysvětli cestu!"

„To je přeci nesmysl!" vyhrkl Eldarion. Rael se na něj překvapeně otočila, ale nezmohla se ani na slovo, když uviděla jeho rozzuřenou tvář. „Stateční muži se ti nabízejí a ty je odmítáš? Teď poslouchej dobře, sestřičko, co ti řeknu. Ať budeš chtít nebo ne, půjde s tebou družina sedmi mužů, kteří se nabídnou. A ať už se ti to bude líbit nebo ne, já budu jeden z nich!"

„Ne!" vyhrkla Rael.

To už ale vstal Borlas a pronesl: „Můj meč tě bude provázet! Já půjdu s tebou!"

„Ne!"

„I my půjdeme!" pronesl Saelon a povstal. „Já a můj otec tě na té nebezpečné cestě doprovodíme! Budeš mít naše meče!"

„A mou sekeru!" ozval se Gimli a vstal. „Kdo jiný by tě dovedl až k zapečetěné podzemní bráně Minas Ithil, než já?"

Rael chtěla něco namítnout, ale tentokrát to byl její otec, kdo ji umlčel. „Dobrá," zašeptal a vstal. „Staniž se! Osm půjde na tuto nebezpečnou cestu a já se budu modlit, aby se jich osm vrátilo zpět."

„Nechť při vás stojí Valar a vznešená Elbereth vás chrání!" řekla Arwen. Pak i ona vstala, vložila svou ruku do Aragornovy a společně odešli.

Ještě téhož večera pak Aragorn požádal Rael, aby ho doprovodila do nejvyšší věže, ve které byl ukrytý palantír. „Jsem už příliš starý, Rael, abych do něj hleděl sám. A budu se potřebovat o někoho opřít. Myslíš, že by mi Tinrômen mohla pomoct?" pravil k ní. Rael překvapeně vydechla, ale on už pokračoval. „Pokud se Oko má někoho obávat, pak to bude ona, nemyslíš?"

Přikývla.

Na tu dlouhou chvíli, co ve věži pobývali, se všem lidem, kteří věž sledovali, zdálo, že se odtamtud line podivné mrtvolně bledé světlo a vítr kvílí a opírá se do oken, jakoby je chtěl vylomit. Když se pak oba, král i jeho dcera, vrátili dolů, šlo v jejich tváři číst, že viděli něco strašného. Zdálo se, jakoby za jediný okamžik zestárli o mnoho let; Aragornovy vlasy zbělaly jako vlasy starce, Raelina tvář byla šedivá a strhaná, z očí se jí vytratil dřívější jas.

Viděla Oko! Temnou královnu sídlící v Černokněžné věži. Ukázala se jí po boku krále, ale ona ji viděla jinak- v jiném šatě a v jiné době. Poprvé od Manwëho zjevení si přiznala, co nikdy nechtěla, že je Tinrômen, přislíbenou bojovnicí proti zlu. Už věděla, co musí udělat.

A musí to udělat sama!