Dva týmy stály proti sobě. Vyměňovaly si pohledy plné odhodlání a bojovné zarputilosti. Kolem nich bylo jen pusto, prázdno a bílé závěje, pokud se nepočítal vzdálený skleník.
Tři.
Dva.
Jedna.
Teď.
Soupeři se rozprchli do prostoru. Každý si okamžitě nabral hrsti sněhu. Během vteřiny měli v rukou sněhové koule. Bitva mohla začít.
„Nemáte proti nám žádnou šanci," volal Sirius.
„To se ještě uvidí," Petr hodil po vyzyvateli kouli, ale ta sotva dopadla dva metry od Petra a ještě pochybným směrem.
„Tohle mě mělo polekat? Házíš jako holka," smál se Sirius.
„Hej," ozvala se Alice a její palba zasáhla Rema do krku, protože Sirius se na poslední chvíli uhnul.
„Pěkná rána," pochválil ji Frank Longbottom.
„Hele, seš s nimi nebo s námi?" podráždil se Remus, který se snažil dostat všechen sníh zpod límce.
„S váma přece," utvrdil je Frank.
„Tak nemluv a střílej," zavelel Sirius, jenž se nacházel pod těžkou palbou.
Remus se už zase napřímil a rozhlédl se po bojišti. Díval se na všechny strany. „Kde je James?" zeptal se spoluhráčů.
„Co mi je potom," zareagoval Sirius, dosud odrážel Alici a jednu z deseti Petrových ran.
Remus se znovu rozhlédl. Nikde ho neviděl. Najednou útočník vyskočil zpoza závěje a vrhl se vší silou na Rema. Držel ho připevněného k zemi a neměl v úmyslu ho pustit. Sníh mu strkal za límec, pod kabát, do rukávů. Byl nezadržitelný.
Náhodou se Removi podařilo uvolnit jednu ruku. Nabral nepozorovaně sníh a připlácl ho Jamesi na obličej.
„Co blbneš?!" zlobil se oslepený chlapec.
„Já, co blbnu?" divil se Remus, teď už stojící se založenýma rukama. Jakmile se James sebral ze země, Remus po něm nemilosrdně hodil kouli z bezprostřední blízkosti. „Teď blbnu." A všechno začalo nanovo.
„Já, že házím jako holka?! To odvoláš," Petr mířil na Siria, ale rána dostala úplně jiný směr.
„Jéé," ozvalo se.
„Trefil Pažitku," řekla vážně Alice. Hra skončila. Mezi žáky přišla zabílená učitelka. Vzhledem mohla klidně ještě zapadnout mezi studenty vyšších ročníků a ke všem se chovala velmi vlídně, za což se dost vyjímala v učitelském sboru. Nikdo z žáků jí nepřál nic špatného.
„My jsme nechtěli, slečno profesorko," ozval se Petr.
Frank ukázal zpátky na Petra: „To on za to může," distancoval se od něho.
„Ale já jsem mířil na Siria," obhajoval se.
„Nemůžu za to, že Péťa neumí házet," pokrčil Sirius rameny. „Nevím, kdo vybral tohle místo," dodal.
„No já jsem nepřišel s nápadem, že si dáme koulovačku," otočil se Remus na posledního z Pobertů.
„No tak fajn, jsme v tom všichni společně," uzavřel James.
„Nestalo se vám nic?" zeptal se Petr profesorky.
„Ne, chlapci. Nic mi není. Běžte si zas hrát," vydala se ustaraně ke skleníkům.
„A nechtěla byste pomoct?" vtíral se Remus celý promočený.
„Tak dobře. To víte, nemám na starosti jen byliny potřebné pro výklad, ale pěstuji i zeleninu do naší kuchyně a vezměte si, kolik je tady studentů. Pomoc bych určitě uvítala," usmála se.
Čtveřice se sebrala a vyrazila za učitelkou. Vedla je do prosklené budovy. Uvnitř bylo příjemné teplo. Všude mohli cítit vůni hlíny a bylinek. Procházeli hlouběji, až se dostali k nekonečně dlouhým lánům ředkviček, kedluben, řep a tuřínů.
„Vítejte na plantáži," ukázala jim své království. „Teď, kdybyste byli tak hodní, a každý si vzal konvičku s vodou a zalili každou rostlinku. Stačí trochu," podívala se na ně: „A tady si můžete nechat kabáty." Ukázala na výjimečně prázdný stolek.
Najednou si všimla třesoucího se promočeného Rema. „Jak se ti, prosím tě, mohlo něco takového povést?" Remus si změřil Jamese pohledem.
„Okamžitě to sundej, ať nenastydneš. Naštěstí tu mám nějaké náhradní oblečení, co tu občas studenti po práci na pozemcích zapomenou. Pojď se mnou."
Vedla ho do zapadlého kumbálu. Rozsvítila mu uvnitř a otevřela skříně plné oblečení. „Počkám za dveřmi. Až budeš hotový, dáš mi to mokré prádlo a já ho půjdu okamžitě usušit."
Remus ji po chvíli škvírou ve dveřích podal své věci.
„Udělám ti čaj, aby ti bylo hned tepleji," zavolala, když přebírala kusy oděvu.
„Děkuji," odpověděl Remus. Náhle ho něco napadlo. „Třeba čaj ze svízele?"
Učitelka se zasmála: „Ten bych ti nedoporučovala. Není moc dobrý a má močopudné účinky. Spíš se používá na obklady nebo do koupelí."
„A na co je dobrý? Já jsem myslel, že je k ničemu."
„Nic, co je na zemi, není k ničemu. Jen nám občas nedochází pravý význam. Svízel je dobrý na hojení vyrážek a popálenin."
„Mohl by pomoct panu profesoru Meeksovi?" pokračoval Remus v rozhovoru.
„Snad ano, ale nejsem zdravotník. Jen vím, že svízel je jedinečný v tom, že dokáže svázat věci, které by nikdy nedržely pohromadě a to se týká hlavně tkání těl organismů. Za určitých podmínek je perfektní ke stabilizaci lektvarů."
„Teda, to je víc, než bych kdy od plevele čekal," žasl Remus. Vyšel z kabinky v kalhotách s krátkými nohavicemi a ve svetru, u kterého si pro změnu musel ohrnout rukávy.
„Lepší než nic," okomentovala Pažitová a vydala se chystat čaj.
Remus se vrátil za svými přáteli. Vyprskli smíchy hned, jak uviděli svého kamaráda. Když se James uklidnil, optal se: „Tak co ses dozvěděl?"
„Spoustu zajímavých informací," přiznal Remus a všechno jim převyprávěl.
