AN: Uff, Vánoce se rychle blíží a moje nervy rapidně slábnou, přesto jsem si našel čas dopsat a uveřejnit novou kapitolu Falloutu. A abych dostál svému slibu, že se jedná o mature povídku (a protože krve, zranění a zabíjení už bylo celkem dost), přidal jsem do této kapitoly i malou scénu lechtivějšího rázu. Nemusíte se bát, nejde o nic příliš odvážného, přesto věřím, že se vám bude líbit. Jako vždy, R&R, Read and Review, tedy čtěte a hodnoťte - nic nepotěší autora víc. ;-)


Kapitola IX – Ohnivá past v Grayditch!

(…)

(Dvě hodiny před polednem, vstup před Megatonem, Centrální Pustina)

„Zatracená práce," zaklela a pomalu se zvedla, zatímco si oprašovala své nové rangerské brnění. „Který vůl tady kolem nechává povalovat…" zmlkla a zajíkla se, když se podívala, o co to vlastně zakopla.

Bylo to lidské tělo.

Zaječela a začala se od něj hrabat co nejdál, zároveň přitom se snažila vytáhnout zpoza opasku svou pistoli. Neuspěla pořádně ani v jednom.

Charon byl okamžitě u ní, ale výhrůžný pohled na jeho tváři vystřídalo pouhé zamračení. „Není třeba panikařit, paní," řekl klidným, ale chladným hlasem, když se sehnul k ležícímu tělu. „Je mrtvý už den nebo dva… zjevně zemřel na popáleniny," dodal překvapeně, když si prohlédl sice částečně okousané, ale přesto viditelně spálené ostatky. Člověka z mrtvoly dokázal identifikovat hlavně proto, že snad žádné zvíře v Pustině nemělo stejnou stavbu těla.

„Brrr… co se tu mohlo stát?" zeptala se Kora nejistě, když nejprve odehnala Žeryka od páchnoucího těla a poté se podívala směrem k bráně. „Měli bychom se zeptat šerifa."

Charon jen poslušně přikývl a vydal se za ní. Jemu samotnému příliš nevadilo narazit na mrtvé tělo. Teď si spíš dělal starosti, jak ho přijmou místní. Kromě Podsvětí nebývali ghúlové vítanými návštěvníky téměř nikde.

Proto ho ani nijak zvlášť nepřekvapilo, když je hned za bránou přivítal do uhlova opálený člověk s vousy, v dlouhém kabátě a s nebezpečně vyhlížející puškou. Kupodivu ji ale zase hned zatasil, když uviděl jeho paní.

„To si ty," řekl Simms s úlevou v hlase a dokonce se dokázal i usmát. „Už sem skoro nečekal, že tě někdy zas uvidim, holka." Přešel blíž a přátelsky Koru poplácal po rameni, než trochu zmateně zjistil, že se nachází v pevném objetí.

„Díky, šerife. Od vás to hodně znamená," Kora trochu zazmatkovala, když ucítila k šerifovi náhlou vlnu náklonnosti, ale rozhodla se, že pro jednou neuškodí. Pořádných objetí si poslední dobou moc neužila a tohle byla jedna z mála osob, které si ho zasloužily. Teprve po chvíli poodstoupila a rozpačitě se usmála. „Stalo se něco zvláštního, zatímco jsem byla pryč?"

„Neměl bych se na to spíš ptát já?" Simms zdatně zamaskoval své zmatení a kývl směrem k Charonovi. „Společník nebo ochranka?"

„Mno… oboje," řekla Kora s plachým úsměvem. „Vzpomněla jsem si, co jste mi říkal o nebezpečí Pustiny, a tak když jsem potkala Charona, napadlo mě…"

Simms přikývl. „Udělalas dobře, holka. Nikdá nemůžeš bejtt v tom pekle venku dost v bezpečí, aby se ti nehodila pomocná ruka." Znovu se podíval na ghúla. „Charon, hm? Zajímavá přezdívka. Máš i jméno?"

Charon jen chladně přikývl.

„Ehm, on moc nemluví, když nemusí, šerife," odpověděla chvatně Kora, aby předešla dotazům. „Ale je spolehlivý a už mi několikrát zachránil život. Je to ta nejlepší pomoc, jakou jsem si jen mohla přát!"

„Rozumim." Šerif stále vypadal zamyšleně, ale rozhodl se dál se nevyptávat, alespoň ne hned. Kývnul na Koru. „Dnes večer budu mít volno. Jestli chceš, můžeš se mnou zaskočit k Moriartymu na skleničku. První rundu platim já," usmál se.

„Díky, šerife! Rádi přijdeme," odpověděla Kora rychle.

„Tak zatím," kývl šerif a naposledy se podíval na Charona. „Děvče tě určitě stihlo zaučit, ale jen pro jistotu – nedělej mi v mym domovským městečku trable, nebo tě odsud vyhodim, ať už tě zaměstnává kdokoli." Jeho ostrý pohled ještě zabloudil ke Koře, ale potom se konečně otočil a odkráčel hlouběji do města, postarat se o další záležitosti.

„Ehm…" Kora se nejistě podívala na Charona, aby se ujistila, že si poslední větu od šerifa nevyložil špatně, ale ten jen zavrtěl hlavou.

„Je to milejší přivítání, než jsem čekal," řekl klidně.

„Nemusíš mít strach, Simms je moc milý člověk," ujistila ho rychle. „Nevyhodil mě, ani když jsem omylem přepnula pár tlačítek na místní vodní pumpě a pustila do oběhu trojnásobek vody. Umývárny to kapku vyplavilo," usmála se stydlivě.

Charonovi znovu zacukaly koutky, ale jeho oči už bloudily po okolí, než se zastavily na místě hned nalevo od Kory. „Paní, odpusť mi, že se ptám, ale kam zmizel tvůj věrný psí společník?"

„Cože?" Kora se rychle rozhlédla okolo, jen aby zjistila, že Žeryk už skutečně neseděl u jejích nohou. Začala se dívat po okolí, kam mohl zmizet, než se jí krev málem zastavila v žilách.

„Ž-Žeryku, ne! Nejez ho! To je člověk, to není jídlo!" Rozběhla se k mohutnému vlčákovi, který se zdál rozkročený nad něčím, co připomínalo malého člověka. Skoro zděšeně ho popadla za obojek a chystala se ho odtáhnout, než její uši zaregistrovaly lehký smích a zvuk mokrého jazyka přejíždějícího po kůži.

„Žeryku?" s úžasem zjistila, že její pes přátelsky olizoval asi dvanáctiletého chlapce, kterého předtím přehlédla. „Žeryku, fuj, fuj je to! Nemůžeš jen tak skákat na lidi a olizovat je! Dolů!" Zabrala za obojek, aby psa odtáhla, ale Žeryk se nepohnul ani o píď a dál chlapci olizoval tváře. Kluk ani nevypadal, že by se příliš bránil.

„Žeryku… koukej… ho… nechat!" funěla Kora, když se zapřela a užila veškerou svou sílu, aby s psem hnula. Po minutě vyčerpávajícího snažení byla ale nucena přiznat, že s překvapivě těžkým a silným zvířetem nedokázala pohnout ani o píď. Zkroušeně dosedla na prašnou zem a přemítala, jestli je vůbec něco nebo někdo, koho ten pes bude poslouchat.

„Žeryku, sednout!" Hlas práskl vzduchem jako bič a ke Kořině nemístnému překvapení Žeryk vztyčil uši, než poslušně slezl z hocha a sedl si před ním na zadní.

„Potřebuješ pomoc, paní?" zeptal se Charon nevinně, zatímco odměnil psa poplácáním po hlavě.

„Chytráku," zabručela Kora, než zaměřila svou pozornost zpět na kluka. „Jsi v pořádku? Neublížil ti Žeryk?" zeptala se ho jemně.

Kluk jen zavrtěl hlavou. „Ne, paní. Byl moc přátelský, vážně." Byl sotva jedenáct, dvanáct let starý, i když Kora by byla první, kdo by připustil, že její odhad věku tady v Pustině nemusel být nejpřesnější. Měl stále ještě dětsky kulatou tvář s čupřinou divoce rostoucích hnědých vlasů a oříškově zbarvených očí, a na sobě měl jen potrhané bílé tričko zastrčené do příliš velkých modrých kalhot s kšandou, o kterých si Kora myslela, že se jim říkalo „overal". Když si Žeryk sednul, naposledy ho poplácal po hlavě a pak si sednul zpět ke stěně poblíž brány, kde zřejmě seděl celou dobu.

Kora se na něj překvapeně podívala. „Ehm, proč sedíš tady? Neměl by sis hrát s ostatními dětmi nebo jít domů?"

Klukův pohled se stočil k zemi. „Nemám, kam jít domů, paní. Můj domov zničili ti zasraní mravenci."

Kora zalapala po dechu, i když spíš z hochova slovníku než z představy, že někomu zničili dům mravenci. To její mysl ještě nebyla připravená strávit. „Chlapče, neměl bys říkat zasraní mravenci," napomenula ho jemně.

„Je to pravda!" Hoch k ní vzhlédl, v očích vzdor a tichou výtku. „Táta jim tak říkal a opravdu mi zničili domov. Proč bych jim tak nemoch říkat?"

„Eh…" Kora se nejistě zvedla, když ji Charon vzal za loket a rázně ji zvedl na nohy.

„Paní, měla bys zvážit, že raději půjdeme," řekl šeptem. „Když se budeš moc vyptávat, moc se dozvíš, a pravděpodobně to budou věci, které se ti nebudou líbit."

„Díky za starost, Charone," Kora se usmála a poplácala svého strážce po rameni, „ale přece tu nenechám dítě sedět na ulici. Kdyby nic jiného, můžu mu dát alespoň něco k jídlu a nechat ho u sebe vyspat, než si o něm promluvím se šerifem." Oči jí ztvrdly. „Jsem vážně zvědavá na jeho vysvětlení, proč tu nechal dítě samotné a bez dozoru."

Charon už měl na jazyku cosi o jejím domě sloužícím jako útulek pro bezdomovce a o Koře samotné majíc blíž k dítěti než ostatní, ale železná disciplína mu velela spolknout obě poznámky a jen útrpně následoval svou paní, když vedla kluka i psa směrem ke svému domu.

(…)

„Hou, hou! Zpomal trochu, Bryane! Nikdo ti to jídlo nevezme," řekla Kora nejistě, když všichni tři seděli u stolu a ona vylovila z lednice zásoby, které si tam schovala před cestou. Byla ráda, že zastaralý přístroj zřejmě stále ještě fungoval a její jídlo bylo sice ve studeném, ale poživatelném stavu. ‚Měla bych si tu časem nechat udělat sporák,' pomyslela si, zatímco čekala, až její večeře dosáhne poživatelné teploty.

Bryan Wilks, jak se hoch představil, do sebe cpal tolik jídla, že by to vydalo za tři dospělé, a celou hostinu přerušoval vždy jen na tak krátkou chvilku, aby do sebe obrátil skleničku s vodou. Wadsworth, Kořin domácí robot, v její nepřítomnosti udržel dům čistý a obyvatelný a zároveň s pomocí svých kondenzátorů vlhkosti naplnil pět lahviček čistou vodou. Kora se z toho nejprve dost zaradovala, ale když viděla apetit svého malého strávníka, napadlo ji, že všechna ta voda nejspíš padne na dnešní malou hostinu.

Jenom ji z toho rozbolelo srdce, když si uvědomila, že byla venku ve světě, kde hladovějící a osamocené děti byly na denním pořádku.

Bryan konečně přestal jíst, opatrně si odříhnul a pak se svalil proti opěradlu židle. „Mockrát vám děkuju, paní," řekl trochu unaveným, ale upřímně vděčným hlasem. „Tohle bylo to nejlepší jídlo, jaké sem za poslední týden měl."

„Vůbec nemáš zač," usmála se Kora a začala sklízet nádobí, zatímco Charon sledoval oba nové hosty a začal si rozebírat a čistit svou pušku. „A klidně mi říkej Kora, Bryane. Teď by mě ale zajímalo, jak ses sem vůbec dostal."

„Počkejte, pomůžu vám," Bryan se rychle zvednul na nohy a popadl dva talíře, aby je odnesl k umyvadlu.

„Díky, jsi drahoušek," usmála se Kora a mokrou rukou poplácala Bryana po hlavě, zatímco střelila trochu povýšeným pohledem po Charonovi, aby mu dala najevo, že oceňuje pomoc při domácích pracích. Ghúl se ale stále díval na chlapce a dost se u toho mračil.

„Charone, chovej se přece trochu slušně," napomenula ho, „je tu s námi host…"

„Kulháš na levou nohu," přerušil ji Charon. „Jsi zraněný?"

„To je v pořádku, vážně," zavrtěl kluk hlavou a sedl si zpátky na židli. „Už jsem si zvykl."

„Zraněný?" zopakovala Kora překvapeně. Nevšimla si, že by kluk kulhal. Jak si toho všimnul Charon?

„Chodí tak, aby měl co nejmenší váhu na zraněné noze," řekl Charon nahlas, jak zřejmě uhodl tok myšlenek své zaměstnavatelky. „To dělají jen lidé, kteří jsou zraněni delší dobu a naučili se, jak co nejmíň zatěžovat zraněná místa."

„Bryane, proč jsi něco neřekl hned?" peskovala svého hosta Kora, zatímco chlapce odvelela na pohovku, zasunutou u zdi. Začala se prohrabovat batohem, aby vylovila svou lékárničku. „Vyhrň si tu nohavici a nech mě se na to podívat."

„To vážně není třeba, paní Koro…" začal Bryan, než se k němu naklonil Charon, v očích tak kamenný pohled, že by mu ho socha mohla závidět.

„Malá rada, prcku. Když ti paní něco rozkáže, uděláš to," řekl stejným hlasem, který používal, když dával příkazy Žerykovi.

Bryan zjevně pochopil, protože si celkem bez odporu začal vytahovat nohavici, ale zarazil se v půlce a sykl. „N-Nemůžu, paní Koro. Jsou moc těsné," přiznal, když se snažil vytáhnout látku výš, než jeho noha dovolovala.

„Dobře, tak je sundej celé. Jen ti ošetřím ránu a můžeš si je nasadit zpátky," řekla Kora jemně a trpělivě počkala, zatímco Bryan zápasil s přezkami na kšandách. Jakmile si ale oděv sundal, zbledla tak silně, že by se v ní krve nedořezal. „U všech bohů!"

I Charon podrážděně sykl, netušil, že zranění bude tak vážné. Po chlapcově levé noze se od půlky lýtka táhla dlouhá, lesklá spálenina až ke koleni, kde na jednom místě téměř odhalila zažloutlou kost. Maso okolo rány bylo napuchlé a začervenalé a rána samotná byla špinavá a vypadala velmi bolestivě.

„Pro smilování boží, Bryane! Proč jsi něco neřekl? Jak s tímhle vůbec můžeš chodit?" Kora měla dojem, že se o ni pokusí mdloby. Bylo dost špatné, když se sama musela dívat na svůj zlomený kotník, ale tehdy byla v šoku a Charon ho navíc dokázal celkem snadno, i když velmi bolestivě, spravit. Ghúlové byli lidé a dívat se na ně ji už nijak nepohoršovalo, zvlášť když věděla, že jejich stav nijak nebolel. Ale tohle zranění v ní evokovalo hluboce zakořeněnou hrůzu, které se i přes svoje lékařské studium jen těžce zbavovala.

„N-Není to tak hrozné, jak to vypadá, paní Koro," Bryan se pokusil o statečný úsměv, i když mu jasně vadil proud vzduchu na odhalené spálenině. „Než jsem sem došel, dal jsem si na to nějakou mast, kterou jsme měli doma. Hodně to pálení zmírnila."

„Mast… u všech svatých, chodíš tu s čerstvou popáleninou a mluvíš o masti?" Kora se znovu začala prohrabovat batohem. Na tohle bude potřebovat mnohem více léků, než původně plánovala. „Charone, prosím tě, přines z lednice cokoliv studeného nebo mraženého, nejlépe vodu. Musíme to něčím zchladit," řekla tiše. „A potřebujeme nějaké hadry. A pro jistotu i utišovač bolesti," dodala, když si všimla Bryanova vyděšeného výrazu.

Kluk zatnul zuby, když mu do zdravé poloviny lýtka opatrně vpíchla dávku Med-X, ale po chvilce, když už droga viditelně zabrala, z větší části ochabnul a nereagoval ani na přímý dotyk na zraněné noze.

Následovala zatím nejobtížnější operace, jaké se Kora kdy zúčastnila. S Charonovou pomocí nejprve ochladila zranění, dokud si nebyla jistá, že zchladila kůži i maso na přijatelnou úroveň a dostatečně ho znecitlivěla. Jedno Med-X stěží mohlo dostatečně otupit celou nohu a chlad byl nejlepším pomocníkem u ošetřování zranění ohněm. Potom přišla ta horší část – zjištění, jak hluboko spálenina zasahovala. Větší část se zřejmě nepropálila hlouběji než přes jednu vrstvu kůže, ale kolem kolenního kloubu zranění přecházelo z rudého do černého zbarvení a Kora měla dojem, že dokonce zahlédla kousek tuku nebo kosti prosvítat mezi začernalými záhyby zbytků kůže.

„Musíme to vyčistit," zašeptala tiše, i když ani nevěděla, proč šeptá. Žaludek se jí houpal jako na vodě a byla vděčná Charonovi za jeho polní znalosti, které mu umožnily očistit skalpel, který našli v nemocnici, nad provizorním ohněm, aby ho zbavil veškeré infekce. Když zakrojila do zranění, chlapec sebou nebezpečně trhnul a po noze mu steklo trochu hnisu.

„Charone, drž ho prosím," poprosila Kora svého strážce, než zatnula zuby a dala se do práce. Tak opatrně, jak jen dokázala, odstranila zničenou kůži a vymačkala z rány všechnu vodu a hnis, na které si troufla, zatímco sebou chlapec zmítal a sténal v Charonově pevném sevření. Trhalo jí to srdce pokaždé, když z jeho dětského hrdla vynutila další bolestivý zvuk, ale bála se dát mu další Med-X. Netušila, jaké bylo dávkování pro dospělou osobu, a jeho nevyvinutý organismus to taky mohlo zabít. Ránu postupně chladila vodou z ledničky přikládanou na právě ošetřovaná místa a omývala si ruce pokaždé, když se otevřeného zranění dotkla. Vždy měla dojem, že se při pohledu na opuchlé maso pozvrací, ale drželo ji vědomí, že ten chlapec ošetření nutně potřeboval. A nemohla se stát doktorkou jako její táta, kdyby omdlela při ošetřování jakéhokoliv zranění.

„T-Tohle asi bude nejvíc, co zvládnu," přiznala po patnácti minutách, když se už zbavila všech zčernalých kousků kůže a nedokázala z rány vytlačit žádnou další žlutou tekutinu, ani když sebou chlapec zmítal jako na mučidlech. „Charone, ještě ho drž prosím," řekla tiše a vylovila ze své brašny lahvičku s dezinfekcí. „Tohle ještě může bolet, ale už končíme, Bryane. Zkus to vydržet prosím," zašeptala a opatrně začala rozstřikovat po ráně tolik čistící tekutiny, na kolik si jen troufla.

Málem přepadla na záda, když se Bryan vzepjal v Charonově sevření a vykřikl téměř nelidským hlasem. Antiseptikum hlasitě zasyčelo na otevřené ráně a chlapci málem vylezly oči z důlků, když křičel hlasem, při kterém si Kora div nezacpala uši. Charonovi chvilku zabralo, než dítě udržel, a pak jen zachmuřeně čekal, než Kora aplikuje podél zranění dva stimpaky. Celou ránu pak převázala čistými obvazy.

„Jak… jak je na tom?" zeptala se Kora nejistě, když roztrhla konec obvazu a pevně ho zavázala. Děsilo ji, že její pacient byl ke konci úplně tichý a vláčný.

„Omdlel," řekl prostě Charon a pomalu dítě pustil. Nepatrně se zamračil, když si všiml stop, které jeho ruce nechaly na Brianových rukou a noze, ale v duchu nad tím jen pokrčil rameny. Podle jeho názoru bylo lepší mít otlačeniny než neošetřenou popáleninu.

„Snad se z toho dostane. Já… musela jsem to udělat, Charone," řekla Kora skoro vyděšeně. Otec ji učil, že stimpaky se sice mohly zdát všemocné, ale byly jen na povrchní zranění. Neuměly ošetřit takové věci jako otravu krve, infekci, viry nebo nemoci, od toho byly jiné léky. Kdyby mu jen píchla stimpaky, aniž by zabila ty malé potvory, které se mu uhnízdily v ráně… nechtěla si ani představit, co by se mu s nohou stalo pak.

„Mně to nemusíš vysvětlovat, paní," řekl Charon, který měl najednou v ruce pušku a mířil jí ke dveřím, „ale raději to vysvětli jim."

Kora se zmateně ohlédla a vytřeštila oči. Dveře do jejího domu byly vyražené, bez toho, aby zaslechla jakýkoliv zvuk. Zato v nich viděla doktora Churche, několik obyvatel Megatonu a šerifa, který si ji dost přísně měřil a rovněž měl v rukou pušku. Pomalu se podívala na svého ozbrojeného strážce, potom na Bryana bez kalhot a s ovázanou nohou a nakonec na sebe, s rukama a čelem pokrytýma krví a se zakrvácenými nástroji a zbytky odřezaného masa všude kolem sebe.

„Tohle… není, jako co to vypadá," řekla slabým hlasem a v duchu si udělila cenu za to nejpitomější vyjádření dne.

(…)

(Ten samý den navečer, Moriartyho bar v Megatonu, Centrální Pustina)

„Řeknu ti, děvče, když ke mně napoprvý přicválal tamdle Billy, že doma někoho vraždíš, řek sem mu, aby ubral na pálence," zavrtěl šerif hlavou a obrátil do sebe dalšího panáka. „Ale když sem to pak slyšel na vlastní uši, skoro se mi nechtělo věřit. Ošetřovat několik dní starou spáleninu jen tak u sebe doma a sotva dva tejdny potom, cos vylezla z tý podzemní díry, to chce ňákou kuráž."

„Už je to vážně dva týdny?" zeptala se Kora překvapeně, zatímco se snažila dopočítat, kdy to vyšla ven z Vaultu. Dny jí sice ani náhodou nesplývaly, přesto pro ni bylo obtížné sledovat čas. Se zavrtěním hlavy to nechala na později. „Je mi líto, že vás to tak poplašilo, šerife, ale musela jsem něco udělat. Bryan s tím zraněním taky mohl do nohy chytit sněť a musela by se celá amputovat, nebo něco ještě horšího. Nemohla jsem to tak nechat!"

„Mohla jsi ho přivést ke mně!" zavrčel doktor Church a rozmrzele upil ze své lahve piva. „Neodborné ošetření zranění doma je ten nejjistější způsob, jak si říct o malér. Nemáš tam klinicky čisté prostředí, odbornou asistenci, prostředky, nic!"

„… udělala to, co považovala za správný, a ty sám si mi řek, že rána byla ošetřena dobře," usadil Simms Churche, když si všiml, že Kora není ve stavu, kdy by byla schopná se bránit. „Udělalas správnou věc, holka. Ten klučina ti určitě bude vděčnej, až se probere, a jestli někdy budeš někde chtít dělat doktora, lidi tě přijmou s otevřenou náručí."

„Ne tady," odsekl doktor nedůtklivě.

Kora se na něj zaškaredila, ale nechtěla příliš vířit vztahy v jediném městě, kde měla dům a byla aspoň částečně tolerována. Místo toho se obrátila na šerifa. „Co tady Bryan vůbec dělá? Řekl mi, že jeho domov přepadli mravenci, takže asi nebude odtud, že? Proč se o něj nikdo nepostaral? Proč jsem ho našla sedět u zdi vedle brány s neošetřeným zraněním?" Tentokrát na Churche upřela tvrdý pohled ona, ale dostalo se jí jen přezíravého odfrknutí.

„Děvče, chápu tvoje rozčilení, ale neházej hned všechno na nás," odpověděl smířlivě šerif. „Ten kluk sem přiběhl asi před třemi dny, v patách pár nejpodivnějších zrůd, jaký sem tu kdy viděl. Stockholm nahoře na střílně je vyřídil, ale když lidi zkusili mluvit s tím klukem, připadal jim v deliriu, furt něco kecal o mravencích a ohni. Dovolil sem mu vstup, protože sem nechtěl, aby ho venku něco sejmulo, ale lidi byli už tak dost proti tomu, aby se tu potuloval nehlídaný člověk. Nemoch sem je nutit, aby ho vzali k sobě," pokrčil rameny.

„A-ha," řekla Kora ledově. „Takže protože šlo jen o další hladový krk navíc, který navíc neměl žádné zátky, nikdo ho k sobě nevzal, nedal mu najíst ani neošetřil jeho zranění, je to tak?"

„Začneš tu snad po nás střílet, protože se nepostaráme o každou krysu a potkana venku v Pustině?" zavrčel Church a několik dalších hostů v baru ho podpořilo naštvaným brumláním.

„No tak, bude tady klid!" ozval se šerif tak nahlas, že veškerý bzukot okamžitě zmizel. „Koukni, holka, máš srdce na pravym místě, ale lidi tu prostě nejdřív myslí na sebe. Nestrádal tu, aspoň ne úplně, pár lidí mu občas doneslo něco k jídlu, když zrovna měli nazbyt." Nedodal, že byl jedním z těch mála, ale Kora to z jeho hlasu dost dobře vytušila. „A o tom zranění sme ani nevěděli, nebylo prostě vidět. Nekulhal, nestěžoval si, nic." V tom mu Kora musela, nechtíc, dát za pravdu. Nebýt Charona, sama by si ničeho nevšimla.

„Dobrá, ale co Bryanův domov?" trvala na svém. „Jestli byl přepaden, neměl by tam někdo zajít a zjistit, co se stalo? Mohli to být nájezdníci nebo smečka zvířat nebo…"

„Jestli máš takovou chuť si štrádovat po Pustině, klidně si jdi," řekl jí bez obalu Church. „Lidi tady musí makat, aby se uživili, nemáme čas honit duchy po Pustině."

Kora nad jeho slovy jen nevěřícně zavrtěla hlavou. Teď byla docela ráda, že nechala Charona doma, aby hlídal Bryana a Žeryka. Nebyla si totiž jistá, že kdyby dodali něco špatného i o něm, že by se udržela a nevlepila jim pořádnou facku nebo něco horšího. A pak by začaly skutečné problémy.

„Není to tak, že by tu lidi necítili s druhými. Každý, kdo tu žije, by měl mít na paměti, že sme komunita a ta drží pospolu," řekl šerif už trochu naštvaným hlasem a podíval se po lokále. Někteří jeho zraku uhnuli, ale většina odhodlaně přikývla. „Ale potíž je, že nemáme koho poslat," pokrčil rameny. „Nebudujeme si žádnou armádu, máme tu sotva dost lidí schopných s puškou, aby ubránili město, a ten zbytek sám ven nepude bez viditelný odměny za svou námahu." Trochu pobaveně nadzvedl obočí. „Jak to tak vypadá, ty a tvůj strážce ste jediní volní dobrodruzi, který Megaton má."

„To je tedy pocta," zavrtěla dívka hlavou a lokla si vlastního piva. Ostrý alkohol odmítla a pivo bylo sice nechutné, ale přece jen se dalo považovat za zpestření. Navíc měla dojem, že by se jí vysmáli, kdyby si objednala Nuka-kolu. Stejně tak dobře se mohla začít adaptovat tím, že se naučí pít alkohol. V rozumné míře.

„Koukni, děvče – samozřejmě tě nebudu nutit, ani ti říkat, co máš dělat," pokračoval šerif, když se Church raději vrátil ke svému pití. „Ale kdybys dokázala zjistit, co se stalo s usedlostí toho kluka, fakt bych to ocenil." Těžce si povzdechl. „Od posledního nájezdu nás většina nájezdníků nechala na pokoji, ale to je dycky jen klid před bouří. Časem to zkusí znovu a pak zas, buď když jich bude dost, nebo až si úplně vysmaží mozky jakýmkoliv svinstvem, co tam venku najdou nebo uvaří. Ale tohle nový přepadení mi dělá kapku starosti. Jestli si dobře vzpomínám, mluvil ten kluk o Grayditch, to je menší usedlost pár mil na jihovýchod odtud. Když budeme vědět v předstihu, co se jim stalo, budeme taky vědět, kolik nových zbraní a nábojů budeme muset dokoupit." Vážně se na Koru podíval. „Opravdu bychom byli rádi, kdyby ses na to mohla podívat."

„Jak moc rádi?" zvedla Kora obočí, když se předtím podívala na už napůl opilého místního doktora.

„Určitě jako město dáme dohromady nějakou odměnu. Včasné varování o hrozbě by nikdy nemělo být neoceněno." Na další šerifův pohled po místnosti nezaprotestoval dokonce ani doktor Church. „Když tam zajdeš, zjistíš co a jak, a kdybys i dokázala s tou hrozbou něco udělat, zaplatíme ti slušnou částku, podle toho, co tam najdeš."

„To zní fér," připustila Kora, ale neodpustila si jedovatou poznámku, když její zrak znovu zabloudil k muži v doktorském plášti. „Udělala bych to i zadarmo, protože žádné dítě si nezaslouží trpět, ale když budete tak hodní, že mi to zaplatíte, tak prostě nedokážu říct ne."

Doktorův ostrý pohled a šerifův srdečný smích ji zahřál u srdce, zatímco k sobě mávnutím přivolala Goba a v přítomnosti alespoň dvou skutečných přátel naslouchala i sama vyprávěla příběhy z Pustiny až do pozdní noci.

(…)

(Další den ráno, cesta mezi Grayditch a Megatonem, Centrální Pustina)

„Mohlo mě napadnout, že s tím budeš souhlasit, paní," řekl klidně Charon, zatímco se ubírali po sotva znatelné stezce, která zřejmě kdysi dávno spojovala Grayditch s Megatonem. Mapa v Pip-Boyi jim poradila, že nejrychlejší by to sice měli přímou čarou, ale Charon, opatrný jako vždy, navrhl raději cestu k Super-Duper Martu a potom ostře na jih, aby raději prošli už dobře známým terénem a vyhnuli se tak nepředvídaným setkáním. Kora se s ním nepřela.

„Simms řekl, že nám to zaplatí, a určitě to udělá. Ještě nikdy mi nelhal," bránila se Kora.

„Takže mi vážně pomůžete? Jste super! Jste ti nejlepší dospěláci, jaký sem kdy potkal!" Bryan pevně obejmul Koru i Charona, k velkému potěšení první a otravě druhého, a potom se znovu vrátil na své místo za nimi, kde na sebe navzájem dohlíželi spolu se Žerykem. Po dlouhém spánku, další vydatné snídani a pečlivé kontrole zraněné nohy se zdálo, že už byl skoro úplně v pořádku. „Doufal jsem, že mi pomůže někdo ve městě, ale nikdo z nich mě neposlouchal. Jsem rád, že jste přišla, paní Koro."

„Nemáš vůbec zač, Bryane." Kora se usmála na hnědovlasého chlapce, zatímco se snažila objevit jakoukoliv známku nebezpečí dřív, než se k nim přiblíží. „Každý člověk by udělal to samé… tedy, každý slušný člověk." Zavrtěla hlavou nad postojem většiny lidí v Pustině. Chápala, že někteří měli sotva na vlastní obživu, ale že by nechali vyhladovět malé dítě pro ni pořád bylo příliš velkým soustem ke spolknutí. Copak se ze světa spolu s čistým ovzduším, trávou a stromy vypařil i obyčejný lidský soucit a laskavost?

Zastavila, když Charon zachmuřeně ukázal před sebe. „Kouř, paní." Ani neotočil hlavu a pokračoval: „Zůstaň vzadu se psem, kluku. Já… a paní," dodal po dloubnutí do zad, „půjdeme na průzkum."

Bryan vypadal trochu vyděšeně, ale přitiskl k sobě hlasitě funícího Žeryka a přikývnul.

„Je to tak špatné, Charone?" zeptala se Kora váhavě, zatímco zpoza opasku vytáhla svou laserovou pistoli.

Charon beze slova pokračoval až na vrcholek kopce, kde zůstal stát a počkal, až ho jeho paní dohoní. Nemusel nic říkat, scéna před jejich očima mluvila sama za sebe.

Prostíralo se před nimi několik řad domů postavených vedle sebe, od klasických rodinných domků se šikmými střechami po krabicové typy, které spíš připomínaly na sebe postavené kvádry. Bylo ale těžké určit, které byly které, protože drtivá většina z nich byla v dezolátním stavu. Jen velmi málo jich mělo střechu a ještě méně jich nemělo probořenou některou stěnu, vyvrácené dveře nebo vůbec stály rovně. To ještě nebyl tak hrozný pohled, takový obrázek se Koře skýtal často, především v ruinách D.C. Ale tahle usedlost se navíc ještě lišila tím, že z několika míst stoupal k nebi hustý černý kouř a až na kopec k nim přivanul zápach spáleniny.

„Co mohlo něco takového udělat?" zašeptala zhrozeně.

„Nájezdníci, otrokáři, žoldáci… je mnoho možností," odpověděl Charon, zkontroloval si brokovnici a pomalu začal scházet z kopce dolů. „Drž se za mnou, paní."

Začali prozkoumávat liduprázdné ulice. Koru trochu potěšilo, že na zemi nespatřila žádná mrtvá těla lidí, což dávalo naději, že ať už tu zkázu způsobilo cokoliv, lidé před ní zřejmě stihli utéct. Opatrně procházeli po široké asfaltové cestě, kolem nich domy v různých stupních ruinizace, dokud se nepřiblížili k otevřenému prostranství, kde jedna strana domů končila a nahrazovalo ji dětské hřiště.

Tam spatřili zdroj veškeré zkázy.

Mravenci. Ohromní, s těly skoro stejně velkými jako Žeryk, ale díky dlouhým nohám a tykadlům vypadali ještě větší, zbarvení do rezavě hnědé barvy a s chitinovým krunýřem pokrývajícím většinu jejich těla. Tři se skláněli nad čímsi a podle hlasitého cvakání kusadel šlo zřejmě o objekt nesmírného zájmu.

Koře se udělalo špatně od žaludku, když uviděla, že to něco mělo stále ještě lidskou ruku a nohu. „Ch-Charone," dostala ze sebe.

Ghúl neváhal ani vteřinu. Pušku měl v ruce takřka okamžitě a než doznělo třesknutí prvního výstřelu, první mravenec se už překvapeně kácel k zemi, zatímco druzí dva se teprve otáčeli.

Charon nehodlal nic riskovat, jeho znalosti Pustiny byly velké, ale s obřími mravenci se potkal jen jednou a to bylo ještě daleko od jejich hnízdiště a královny, kde se jim dalo snadno vyhnout. To tady udělat nemohli, takže se rozhodl prozatím všechny tři mravence zpomalit a pak je odpravit, jak pomalu jen bude třeba, zatímco bude dávat pozor, aby na ně znenadání nevybafli jejich bratříčci. Zpod betonu se pravděpodobně prokousat ani prohrabat nedokázali, ale kdo mohl vědět, kolik jich číhalo v přilehlých uličkách nebo domech.

S tímhle na mysli vystřelil po druhém mravenci, který potřeboval dvě rány, aby se mu podlomily přední nohy a on padl na zem, kde se divoce zmítal a třepal zbývajícíma pavoučíma nohama. První už se nemotorně sunul k nim, ale zraněný, jak byl, dával Charonovi spoustu času k další střelbě. Jistý, že má dost času, zamířil svou zbraň na třetího mravence…

A překvapeně zasyčel, když ho ovanul proud plamenů.

„Charone!" Kořiny oči se rozšířily na hranice možností, ale její ruce jednaly automaticky. Salva z její laserové pistole takřka okamžitě vybila zásobník, ale oheň plivající mravenec schytal tolik ran, že z něj sotva zbylo víc, než z jeho předchozí oběti. Ostatní zranění mravenci, vida, že jejich první cíl se snažil uhasit oheň na své kožené kazajce, se otočili proti Koře a rozevřeli kusadla, než jim z úst rovněž začaly šlehat ohnivé jazyky.

„Áááá!" Kora před ohněm padla na zadek, což jí zřejmě zachránilo obličej před přímým dotykem, ale nezabránilo to plamenům ohřát okolní vzduch natolik, že ji na kůži zabodalo tisíc jehliček a okamžitě jí po těle vyvstal horký pot. Hrabala se od mravenců pryč, zatímco se snažila znovu nabít pistoli a pohledem hledala Charona, zda už dokázal uhasit plameny, které schvátily jeho oblečení. Teď se na něj nemohla spoléhat, musela si pomoct sama!

Dokázala pistoli nabít skoro v rekordním čase a dva přesnější laserové paprsky propálily díru do hlavy druhého mravence, který tak na moment zbrzdil prvního. Ten místo postupu znovu začal chrlit plameny, ale neměly naštěstí takový dosah, aby Koře přímo ublížily. Dívka se místo toho soustředila na další palbu. Jedna střela minula, další pouze ohnula mravenci jednu z antén, kterými před sebou divoce komíhal. Další už mu rozlomila kusadla a čtvrtá se propálila jedním z jeho fasetových očí a usmažila mu mozek zevnitř. Hmyzí bojovník zakolísal, zachvěl se a nakonec padl na zem, mrtvý ještě dřív, než jeho chitinové brnění zazvonilo o beton.

„Ufff! Uff, už je po nich… Charone, jsi v pořádku? Charone!" Kora váhavě zatasila pistoli a připravila se rozběhnout ke svému ležícímu strážci, než ji poplašil vysoký, cvrlikavý zvuk za jejími zády. První dva reflexy, totiž utíkat a otočit se, se střetly a než stihla na jeden z nich pořádně zareagovat, zasáhla ji do zad přímá ohnivá vlna.

Vykřikla bolestí a vrhla se kupředu, hluboce zakořeněná myšlenka jí velela, aby válela sudy, dokud oheň neuhasí, a dělala to i přesto, že jí spálená záda rozdíral ostrý beton až do krve. Syčivě vydechla a zoufale hmatala po pistoli, i když si vůbec nebyla jistá, kde byla ona sama, tím méně kde byl její protivník. Budovy byly najednou rozmazané a tečkované, a přímo před jejíma očima rostla podivně tvarovaná hnědá věc. Roztřeseně pozvedla pistoli, připravená vystřelit i naslepo…

„Rrraf!" Psí štěkot, následovaný tvrdým nárazem a poděšeným cvrlikáním, zadržel její palbu. Začala zoufale mrkat, aby z očí dostala zbytky potu a slz, a přejela si čelo rukávem své zbroje, než dokázala znovu zaostřit. Úleva i strach ji zaplavily zároveň, když uviděla Žeryka prát se s mravencem, který ji přepadl ze zálohy, ale než mu stihla pomoct, psí čelisti hlasitě křuply a mravenec se ve smrtícím sevření přestal zmítat. Žeryk hrubě zavrčel, pustil svého protivníka a přišel ke Koře, na kterou smutně zakňučel.

„Žeryku, ty kluku jeden… jsem moc ráda, že jsi přišel," vydechla, poplácala psa po hlavě a zkusila se zvednout. Šlo to ztěžka, měla pocit, že jí záda stále hoří, i když věděla, že její zbroj zastavila to nejhorší. Pár popálenin a možná oděrky, ale to bylo vedlejší. Musela ještě pomoct někomu jinému.

„Charone!"

Překvapilo ji, že stál na nohou dřív, než ona, a velmi zachmuřený. Stoupl si před ni a poněkud toporně se uklonil. „Má paní, hluboce se ti omlouvám. Nedokázal jsem tě ochránit ve chvíli, kdy jsi to nejvíce potřebovala. Jako tvůj strážce jsem selhal."

„Nehloupni, Charone. Nemohl jsi tušit, že chrlí oheň. Raději mi ukaž svoje zranění," odpověděla mu, zatímco si prohlížela škody, které oheň napáchal.

„Nic hrozného, paní," řekl Charon, překvapivě pravdivě. „Mé brnění zastavilo nejhorší účinky, popálil mi jen pravou ruku a to lehce. Zbytek budou nepodstatné drobnosti." Pevně zastavil její ruku, když sáhla pro lékárničku. „Teď ne, paní, nejdřív se musíme postarat o další protivníky okolo, jinak by nás mohli zastihnout ve zranitelný moment a zabít nás."

„Nemůžeme je lovit zranění, jak jsme!" protestovala Kora.

Charon se na moment zamyslel, potom přikývl a ukázal na Žeryka. „Dobrá tedy, paní. Hlídej, Žeryku!" Když pes hlasitě štěknul na srozuměnou, odpověděl mu přikývnutím a otočil se na Koru. „Paní, nejprve tvoje ošetření. Trvám na tom."

„Ale ty jsi z nás dvou lepší střelec! Dávalo by větší smysl ošetřit nejprve tebe…"

„… dal bych přednost tomu, kdybys mě ošetřila bez bolesti v zádech a třasu v rukou, paní."

Kora se bezmocně zamračila, ale uznala, že její strážce měl pravdu. Charon měl výcvik a ona ne, snášel bez mrknutí rány, po kterých se ona neudržela na nohou, takže si mohla být jistá, že se jí dostane ošetření pevnou a jistou rukou. Opatrně si sundala tmavě zelené brnění Rangerů, nyní na zádech lehce sežehlé. Naštěstí nebylo vyrobeno z hořlavých látek a oheň jí skutečně jen podráždil kůži spolu s asfaltem na silnici, nic tak hrozného jako Bryanovo původní zranění. Jakmile jí Charon píchnul stimpak, okamžitě se podívala na jeho ruku. Bylo na ní pár popálených a zarudlých míst, ale naštěstí neviděla nic tak hrozného, aby to nespravil další stimpak a pevný obvaz.

Samozřejmě, protože trvala i na dezinfekci, skončila nakonec obvázaná sama, když jí po tvářích tekly slzy a musela se hryzat do rtu, aby při tom pálení nekřičela. Charon naproti tomu snesl pálící čistidlo bez mrknutí oka.

„Díky, Žeryku, už se o sebe postaráme," poplácala psa po hlavě. „Raději se vrať k Bryanovi, než se mu něco stane."

„Já už jsem tady, paní Koro," ozvalo se z blízkého domu a z rozbořeného vchodu beze dveří vylezl její známý nalezenec.

„Bryane! Jsi v p…" dál se nedostala, když se jí dech zadrhnul v hrdle. Bryan byl totiž v první chvíli na zemi, ve druhé visel ve vzduchu, svíraný Charonovou zdravou rukou okolo krku.

„Tys věděl, že ti mravenci chrlí oheň, a nic jsi nám neřekl!" Hlas měl ostře kovový a z očí mu sršelo nebezpečí jak z přerušeného elektrického obvodu.

„Charone, ne! Pusť ho, to je rozkaz!" vykřikla Kora a s úlevou sledovala, jak Charon automaticky rozevřel prsty a nechal rudnoucího chlapce dopadnout na zem.

„J-Já nevěděl, že to nevíte, přísahám!" koktal Bryan. „Nikdy předtím sem tyhle potvory neviděl, myslel sem si, že to dělají všechny! Nelžu vám, slibuju! Nechci, abyste umřeli!" Po tváři mu stekly dvě čerstvé slzy.

„Ššš, to je v pořádku, Bryane. Jsme oba naživu," Kora ho útěšně poplácala po hlavě, než se šokovaně podívala na Charona. „Vážně tu všichni mravenci v Pustině plivou oheň?"

„Ne, nikdy to žádní nedělali a ani žádné jiné zvíře," Charon se soustředěně díval okolo, zatímco pitval jednoho mravence za pomoci svého loveckého nože. „Tohle jsou jiní mravenci, takoví, jaké jsem v životě neviděl." Znovu se podíval na Bryana. „Řekni nám všechno, co víš. Hned!" nařídil mu ostře.

Bryan trochu vyděšeně polkl. „Nevím, jak se sem dostali, vážně. Byli tu už nějakou dobu, aspoň táta o nich mluvil. Střílel je na maso, kterým platil v Megatonu za ostatní věci. Jíst mravence bylo divný, ale najedli jsme se," zašklebil se, než jeho pohled posmutněl. „Ale asi jich nezabil dost. Jednou v noci mě vzbudilo bouchání na dveře. Byl tam táta, s pistolí a vypadal vyděšeně. Řekl, abych si sbalil věci a utekl oknem, že prý ti zasraní mravenci jsou venku. Vyhodil jsem z okna svůj batoh a skočil za ním, ale jeden mravenec už tam byl. Popálil mi nohu, než ho táta stihl zastřelit. Potom…" schoulil se a objal si kolena. „Měl jsem jedny náhradní kalhoty. Strhal jsem ze sebe ty spálené, našel v batohu mast a naplácal ji na sebe, než jsem se schoval tady poblíž. Chtěl jsem se vrátit pro tátu, ale byli tady pořád, bloudili po okolí, mávali tykadly a všude chrlili oheň. Nakonec jsem to vzdal a začal utíkat, ale pár si jich mě všimlo. Moje noha…" polkl a Kora nahlas zasykla. „Nějaký člověk nad bránou je zastřelil a pak mě dovnitř pustil takový vysoký černý kovboj. Zbytek asi znáte."

Kora ho útěšně poplácala po zádech, než se podívala na Charona. „Dává to smysl, Charone?"

„Příběh… možná. Mravenci ne." Stále se díval na Bryana. „Přišel sem někdo další, než se ti mravenci objevili?"

„Většina lidí odtud odešla, do Megatonu, Andale a dál," pokrčil Bryan rameny. „Žil jsem tu jen já s tátou a Brandiceovi, to byla rodina naproti nám. Aha, a chvíli před mravenci se přistěhoval takový divný člověk, s brejličkami a v bílým plášti. Táta ho nazval intošem, ale jmenoval se Lesko, takže jsem nechápal, co myslí."

„Intoš znamená vědec, Bryane," usmála se Kora, než jí došlo, co vlastně řekla. „Počkej – sem přišel vědec? Pár dní předtím, než se tu objevili ti mravenci?"

„Mhm," přisvědčil kluk. „Zaplatil tátovi hrstí zátek, aby mu postavil chatrč vedle našeho domu. Moc se mnou nemluvil, na rozdíl od Willa a jeho rodičů. Jednou jsem se mu do té chatrče vplížil – měl tam spoustu divných, blikajících věcí, a kovového muže, který vůbec nedýchal. A taky zářící obrazovky."

Charon jen tiše kývl. „Ukážeš nám, kde bydlel?"

„Stačí na mapě," řekla Kora pevně. „Žeryk tě pohlídá stranou. Ti mravenci jsou nebezpeční." Její tón způsobil, že i Charon neochotně přikývnul.

„Ano, paní Koro. Jenom…"

„Jenom co?"

Bryan se na ni prosebně podíval. „Neviděl jsem svého tátu od chvíle, co jsem utekl. Mohli byste ho zkusit najít, prosím?"

„Samozřejmě, Bryane," přikývla Kora, i když uvnitř měla neblahé tušení, že znala osud Bryanova otce. Rodiče neutíkali od svých dětí na tak dlouho, pokud si nebyli jisti, že jsou v bezpečí. Pokud Bryan svého tátu ještě nepotkal, bylo velmi pravděpodobné, že už ho nepotká nikdy.

(…)

(O hodinu později, Měsíčková stanice metra u Grayditch, Centrální Pustina)

„Pořád tomu nemůžu uvěřit. Chudák kluk," zašeptala Kora, zatímco následovala svého strážce do podzemí. Bryanův dům nakonec našli – i s jeho tátou. Byl hned vedle dvou mrtvých ohnivých mravenců, napůl ožraný a spálený skoro k nepoznání. Přesto si byla Kora jistá, že to byl on.

„Paní, prosím, soustřeď se víc na současné nebezpečí. Zbytek můžeš zařídit potom," odpověděl Charon. Když prohledali dům, našli i schovaný klíček, který pasoval k zámku na chatrči vedle, patřící zřejmě doktoru Leskovi. V ní sice nenašli žádného robota, ale našli tam funkční počítač, který Kora rozlouskla za minutu. Uvnitř byly poznámky o příchodu do města, vybudování příbytku a práci na jakémsi výzkumu, který zřejmě dával smysl jen jeho paní. A posledním zápisem byla zmínka o přestěhování se sem, do zavalené stanice metra na okraji Grayditch.

„Jasně, dávám si pozor," přikývla Kora. „Míříme jim na tykadla, že?"

„Pokud je jich víc než jeden, jinak jsou nejlepší nohy nebo oči." Další užitečná informace, kterou získali od Bryana. Jeho táta prý střílel mravence do antén, které měli na hlavách. Nejprve netušili proč, ale když to zkusili v Grayditch, nevěřili vlastním očím. Mravenec na moment ztuhnul, pokusil se zničeným tykadlem zamávat, a pak se otočil a začal chrlit oheň na své bratry, kteří mu útok okamžitě oplatili. Byli vůči ohni zjevně odolnější než lidé, takže se zaměstnali na dost dlouho, aby je Kora s Charonem snadno postříleli.

„Víš, myslím, že chápu, proč to funguje," pokračovala Kora ve svém šepotu, zatímco slézali hlouběji do nitra podzemky. „Mravenci jsou silně sociálně a koloniálně založená čeleď hmyzu, rozdělená na kasty a poslouchající svou královnu. Přitom ale nebyl nikdo schopen prokázat, jestli opravdu sdílí mysl se svou královnou a poslouchají její rozkazy, nebo jde jen o uvědomění si své role v systému a reagování na vnější podněty za pomoci pachů a řeči těla. Nicméně antény dávají smysl v obou případech. Buď ztratí schopnost komunikace se svou královnou, a pak nevědí, kdo je přítel a kdo nepřítel – logicky začnou útočit na vše okolo, protože si nejsou jisti, kdo je kdo. Anebo je to druhý případ a potom přijdou o svou vlastní schopnost rozpoznat přítele podle jejich pohybu, případně čichu." Rozpačitě se poškrábala na zátylku. „Myslím, že jejich antény slouží i k rozpoznávání pachů, ale nejsem si tím jistá. Už je to chvilku, co jsem studovala cizí organismy."

„Teď máš příležitost, paní," odpověděl Charon a zvedl ruku, když uslyšel ve vzduchu tiché pískání. Opatrně vykouknul zpoza rohu, zvedl tři prsty, ukázal na Koru, zvednul jeden a rychle kývnul dlaní u pasu.

Kora zvedla sevřenou pěst a v následující moment se oba vrhli do chodby s hřmícími zbraněmi. Kořin mravenec schytal plnou dávku a po několika ranách se sesunul k zemi. Charon byl zdrženlivější, prvnímu mravenci ustřelil jednu z antén a počkal, než se pustil do křížku se zbylým mravencem, načež jednoduše zastřelil vítěze.

„Charone, chápu, že šetříš munici, ale začíná tady dole být dost horko," zašeptala Kora a zbytečně se pokusila uvolnit si límec svého brnění. Nikdy by nevěřila, na jakou dálku dokáže oheň pálit, kdyby to dnes už tolikrát nezažila na vlastní kůži. Téměř nepřetržitě se jí na kůži perlil pot a byla za to částečně ráda, když si uvědomila, že pocení vlastně její tělo ochlazovalo, takže jí nebylo takové vedro, jaké mohlo být. Nebyla si jistá, jak na tom byl Charon, ale nezdálo se, že by si stěžoval. Raději vytáhla lahvičku s vodou a dlouze se napila. „Áách, tohle je dobré. Chceš taky, Charone?" Nabídla svému společníkovi poloplnou lahev.

Charon se na lahvičku zkoumavě podíval, s kývnutím hlavy ji přijal a celý obsah beze zbytku vypil. Poté se sehnul k jednomu z mravenců, prázdnou lahvičku stále v ruce, a zabořil mu do lebky svůj lovecký nůž.

„Eh… co to děláš?" zeptala se Kora zmateně, než si všimnula, že do lahve, přiložené k poškozenému chitinu, začala vytékat jantarově zbarvená tekutina. Vytékala dost pomalu, ale když Charon trochu zvětšil díru, vyteklo jí dost, aby naplnila zhruba třetinu lahve.

„Nevím nic o čeledích hmyzu ani jejich způsobu komunikace, paní, ale vím něco trochu jiného." Charon stejnou věc zopakoval u obou zbylých mravenců, než Koře předvedl takřka plnou lahev neznámého nápoje. „Dáš si lok?"

„Charone!" Kora vypadala upřímně zhnuseně. „To mám pít… ani nevím co?"

„Mravenčí nektar." Charon opatrně upil, dvakrát zamrkal a potom celkem klidně podal lahev Koře. „Je to bezpečné, opravdu."

Kora lahev váhavě přijala, podívala se na Charona, zda nevtipkuje, potom si povzdechla, zavřela pevně oči a opatrně přitiskla hrdlo lahve k ústům. Když zaklonila lahev a jejích rtů se poprvé dotkla ta cizí věc, měla dojem, že jí spálí pusu. Byla hustá, sirupovitá a chutnala jako tekutý oheň smíchaný s medem a skořicí. Kupodivu jí to zachutnalo a začala opatrně sát, aby nektar dostala ven z lahve. Hrdlem jí protékal s konzistencí tekutého lepidla, ale chuť jí začínala učarovat. Rozpalovala její tělo žárem, jaký nikdy předtím nepocítila, a začala toužit po dalším doušku… a dalším…

„Dost!" Někdo jí lahev surově odtrhl od úst, div jí nevytrhl spodní zuby. Překvapeně sykla a málem se po neznámém ohnala pěstmi, než zpozorovala, že to byl Charon. Trochu neochotně se stáhla.

„Charone, nemůžu dostat ještě?" řekla skoro kňouravým hlasem.

„Není bezpečné pít ho moc naráz, paní," odpověděl jí Charon, který teď trochu zalitoval, že dal Koře napít. Netušil, že bude tak snadno ovlivnitelná, ale měl pro to svůj důvod. Pravda, neměl to od ověřeného zdroje, ale slyšel, že prý mravenčí nektar působí blahodárně na koordinaci a zpřesňuje pohyby, i když jen dočasně. Sám takové efekty cítil jen částečně, ale věřil, že to bylo kvůli jeho ghúlímu stavu. Doufal, že to jeho paní pomůže tady dole přežít.

Kora trochu smutně sledovala, jak lahev mizí u jejího společníka. Olízla si rty a na moment zapřemýšlela, že by mu nařídila, aby jí tu lahev dal. Musel by ji poslechnout, byl přece její otrok a otroci poslouchali rozkazy svých pánů a paní…

Ne otrok! Je to strážce, jen strážce! Co to se mnou je?' Potřásla zděšeně hlavou a zamířila kupředu, zatímco se snažila z hlavy vyhnat tu podivnou myšlenku na víc nektaru. Možná ho vážně raději neměla pít. Byl tak neuvěřitelně chutný, že jen po pár doušcích ho chtěla víc a víc.

Překvapeně vypískla, když hned za rohem narazila na dalšího mravence. Tenhle byl úplně potichu a pomalu mával tykadly, jako by už tušil nějaké nebezpečí. Jakmile se před ním objevila, výhrůžně zacvakal kusadly a doširoka rozevřel pusu, aby Koru usmažil na škvarek.

Dřív, než se dokázala vzpamatovat, zjistila, že prudce vykopla nohou. Její útok sice mravence nezranil, ale překvapil ho natolik, že zapomněl na svůj původní útok a zuřivě sevřel kusadla, aby jí ukousnul kotník. Ladně se mu vysmekla, protáhla se kolem sloupu stojícího vedle, v polovině vteřiny byla na jeho druhé straně a v druhé polovině prostřelila mravenci krk tak přesně, že mu odpadla hlava a odkulila se ke vstupu do místnosti, kde už stál vyjevený Charon s brokovnicí v rukou.

„Co… co to bylo?" zeptala se překvapeně, zatímco se dívala na své tělo, jako by ho viděla poprvé v životě.

Chm, takže to nakonec funguje,' pomyslel si Charon spokojeně. Nektar skutečně způsobil, že jeho paní si počínala mnohem obratněji a šikovněji, než předtím. Přesto se trochu mračil, když pod jejím pozorným pohledem získal nektar i z tohohle mravence a nahradil jím ten, který oba vypili. Musí si dávat pozor, aby jí ho nenechal vypít příliš mnoho. Čistě technicky mu na tom nesešlo, pokud nešlo jen o fakt, že opilá zaměstnavatelka se hůře bránila, ale už jen fakt, že nezneužívala svou moc nad ním, způsoboval, že jí to chtěl alespoň trochu oplatit.

A neudělat z ní závislačku na mravenčím nektaru byl jeden ze způsobů, jak se k tomu přiblížit.

Metro bylo stejné, jako všechny ostatní, jenom snad ještě víc v dezolátním stavu, než ty ve Washingtonu. To by normálně nedávalo příliš smysl, když se vzalo v úvahu, že většina bomb mířila hlavně na města a tudíž i na metra pod ním, ale Charon měl jinou teorii. Většinu těch tunelů v metrech ve městech vyčistili nájezdníci, ghúlové a supermutanti, když se prohrabávali k další kořisti. Tady byli jen mravenci, a i když také mohli hrabat skrz beton, jakmile našli tunel na povrch, zřejmě je podzemí přestalo zajímat. Tak to alespoň viděl on.

Zrovna se protahovali kolem dlouhého vagonu, s lakem dávno oprýskaným a dveřmi pevně zavřenými a zapečetěnými, když prošli kolem něčeho, co upoutalo jejich pozornost na první pohled. Železné dveře, nad kterými svítila otáčecí oranžová kontrolka.

„Co to je, Charone?" zeptala se Kora, která si právě nevědomky protáčela na prstu svou pistoli. Charon se modlil, aby ji ve své ukázce náhle nabytých schopností omylem nespustila.

„Tipoval bych to na nouzovou místnost." Charon přistoupil ke dveřím a rychle zjistil, že jsou zamčené.

„Mohlo by tam být něco cenného?" zajímala se Kora, na což Charon jen pokrčil rameny.

„Stejně jako všude, paní."

„Dobře!" Kora se mrštně prosmýkla kolem Charona, zatímco se jí v rukou jako zázrakem objevil její obvyklý šperhák. Navzdory její nové mrštnosti jí to sebralo další dvě vlásenky, než zámek uspokojivě cvaknul a dveře zajely do podlahy, aby odhalily malou místnost, která zřejmě před válkou sloužila jako skladiště. Bylo tam jediné nouzové světlo, několik poloprázdných poliček – a trezor. K tomu se Kora vrhnula nejdřív, jen aby zjistila, že i ten byl zamčený.

„Chm, lidé před válkou asi milovali zámky," zamručela, když znovu lovila vlásenky.

„Díky tomu mají dnes sběrači šrotu stále co jíst," poznamenal klidně Charon, který se dal do prohlížení polic.

„Asi máš pravdu," připustila Kora a začala se zaobírat malým zámečkem ve dvířkách sejfu. Malé zámky jí vždy šly lépe, navzdory tomu, že logicky by jí měly jít lépe větší zámky, kam bylo lépe vidět a s kterými šlo snadněji manipulovat. Přesto už po půlminutě slavila úspěch, když sejf hlasitě cvakl a dvířka se pootevřela. „Hahá! Charone, mám to! Pojď se podí… vat…"

„Na co, paní?" Charon měl okamžitě v ruce pušku, zda neobjevila nějakou vnitřní past. Kora nicméně nezněla ani nevypadala nijak zraněná, jenom klečela těsně před sejfem a zírala do něj. „Paní?"

Kora, ve tváři mnohem červenější, než jak si ji pamatoval, se pomalu zvedla od sejfu. Charon v něm přes její rameno zahlédl další sumu zátek, předválečných bankovek, vybledlý časopis a jakousi malou pistoli. Potom ale upoutalo jeho zrak to, co držela jeho paní v ruce.

Na starém předválečném ramínku tam spočívala buď neuvěřitelně zachovalá, anebo velmi nedávno ušitá kolekce prádla. Poloprůsvitná noční košilka, zdobená leopardím motivem, byla právě tak krátká, aby sahala kamsi do půli zadečku, spolu s kalhotkami, o kterých si Charon matně vzpomínal, že se jim říkalo podobně jako „danga". Místo normálně širokých pruhů látek šlo spíše o tenké proužky, které hlavně vzadu nenabízely prakticky žádnou ochranu a vepředu jen takovou, aby se vůbec mohly nazývat oblečením.

I když už byl na světě mnohem déle než jeho paní, přesto měl dojem, že i jemu se nahrnulo do tváří poněkud víc krve než normálně. Spolu s další tělesnou partií.

„Co… k-kdo by si schoval něco takového?" vykoktala Kora a musela polknout, aby svlažila náhle vyschlé hrdlo. Prádlo jí na první pohled přišlo neuvěřitelně obscénní, erotické a příšerně vyzývavé, zároveň si ale nemohla pomoct, aby si v něm sama sebe nepředstavila. Víc odhalené než zahalené kůže, k tomu takřka žádné osvětlení, upejpavý pohled, stydlivý výraz a pomalé přejetí prstů po nahém stehně až k tenké látce kalhotek…

Honem potřásla hlavou, aby podobné myšlenky zahnala. Připomněla si, že sem přišli zbavit se přerostlých, oheň plivajících mravenců, a to její myšlenky spolehlivě zaměřilo správným směrem. Klekla si, aby prádlo opatrně přibalila ke svým věcem –

A ztuhla, když se před ní ozvalo cvaknutí odjištěné pušky.

Charon podvědomě zaklel, když ho nově příchozí překvapil stejně jako jeho paní, přesto nestihnul tasit dřív, než na něj mířila dlouhá, lovecká puška. Neochotně držel ruce dál od své vlastní pušky, zatímco tiše zvažoval možnosti. Neznámý je ještě nezastřelil, což muselo znamenat, že to pravděpodobně neplánoval udělat ani do budoucna, dokud neudělají něco hloupého. Otázka ovšem byla, co přesně po nich vůbec chtěl. Jestli by to ohrozilo jeho paní, neměl by jinou možnost, než se mu v tom pokusit zabránit i za cenu vlastního života.

„Požádám tě o to jen jednou," řekl neznámý, nájezdníka připomínající muž s poněkud komickým, světle zeleným účesem. Na jeho zbrani ani výrazu ovšem nebylo komického nic. „Dej sem tu noční košili!"

Kora velmi, velmi opatrně položila ramínko s oblečením na zem. Chlápek mířil na Charona a ne na ni, což jí teoreticky dávalo šanci tasit zbraň a vystřelit, zároveň ale tušila, že kdyby nebyla dost rychlá, mohl by ještě stihnout střelit jejího společníka. Takovou možnost nemohla riskovat. „Tohle… tohle je tvůj sejf?" zeptala se opatrně. Ještě nikdy nenarazila na někoho, kdo by si schovával věci v metru, když nepočítala nájezdníky, a ti tam jen skladovali ukradené věci.

Chlápek se ušklíbl. „Připadá ti snad Lug-Nut jako majitel? Nebo ti připadá jako velký, zlý chlap s odjištěnou puškou?" Zamračil se na Charona, a pak se znovu podíval na Koru. „Kvůli tomuhle už sem zabil tři lidi a nebudu váhat odkrouhnout pár dalších, takže přestaň kecat a naval ho sem."

Kora si všimla, jak Charonovi zacukaly prsty, a horečně přemýšlela. Musela nějak odvést pozornost tohohle lunatika, aby ho mohl Charon sejmout, nebyla si ale jistá, jak toho docílit. Mohla by zkusit viditelně tasit a doufat, že než Lug-Nut stihne přemířit a zastřelit ji, stihne to udělat Charon jemu. Nebo by ho mohla zkusit zastřelit sama, dokud se stále ještě cítila tak podivně ve formě a fit. To ale bylo příliš mnoho kdyby, příliš mnoho proměnných…

Oči se jí rozšířily, když ji jedna věc napadla – a pak zrůžověla, když jí došlo, na co myslela. ‚To přece nemůžu, to je… ale je to pro dobrou věc! Pro naše životy, bezpečí a… a tu nádhernou noční košilku,' přesvědčovala se v duchu, zatímco se pokusila zatvářit co nejsvůdněji a unyle vzhlédla k nájezdníkovi. „Víš, drahý," začala lehkým, skoro veselým tónem, „bojím se, že ten, kdo ti to prádlo ušil, odvedl mizernou práci."

„Có?!" Puška málem přemířila na ni, ale chlap se v poslední chvíli včas zarazil. Charon byl ozbrojený po zuby, byl logicky větší hrozbou, holka u sebe neměla skoro nic. „Co to kecáš? Vyplázl sem za to přes tři sta zátek. Jasně že to je dobrá práce!"

„Dovolím si nesouhlasit," Kora udělala pár hlasitých ts, zatímco pomalu zvedla ramínko do vzduchu. „Vidíš tyhle linky?" přejela prstem podél ramínek ke košíčkům, které měly podpírat prsa. „Jsou moc ostré, zařezávaly by se do kůže. Žádná žena by to nemohla nosit, hrozně by to škrábalo a kousalo."

„Blbost!" odsekl Lug-Nut, ale nezněl při tom příliš sebejistě. „Zaplatil sem za prvotřídní práci, je to dokonalý!"

Kora sebrala veškerou odvahu a podívala se mu přímo do očí. „Dokážu ti, že se to nedá nosit," řekla tiše a pomalu se z kleku zvedla na nohy, než si, ještě pomaleji, začala rozepínat přezky na zbroji.

Lug-Nutovi málem vypadly oči z důlků. Na moment zauvažoval, zda to není past, ale to už viděl, jak dívka před ním pomalu odkládá svou zbroj, než si, stejně pomalu, přetahuje přes hlavu i šedivé tričko. Najednou před ním stála od pasu nahoru jen v pevné podprsence, která podpírala, dle něj, skutečně nádherný pár pěkně vyvinutých kůzlátek. Měl dojem, že kdyby otevřel pusu, začne snad na místě slintat. Skoro úplně zapomněl, co chtěl říct, když dívčiny ruce zajely na záda, aby rozepnuly spony na prádle…

Nestihl ani zaregistrovat, kdy ho tvrdý backhand zezadu do hlavy poslal do říše snů.

„Uff, to bylo jen tak tak," oddechla si Kora a honem si stydlivě navlékla zpět své tričko, než si začala oblékat i svou zelenou zbroj. „Dobrá práce, Charone!" zářivě se usmála na svého strážce.

Ten jenom přikývl, protože nevěřil, že by ho nezradil vlastní hlas. Pravdou bylo, že viděl šanci už ve chvilce, kdy se jeho paní začala svlékat. Jenomže v té chvíli jí sám věnoval tolik pozornosti, že si sám nevěřil, že by dokázal Lug-Nuta překvapit. Teprve, když odložila i tričko, se vzpamatoval natolik, aby opatrně uhnul z nájezdníkova zorného pole a potom ho vší silou přetáhl po hlavě. Nebylo nutné riskovat střelbu ani plýtvat náboje, když jedna pořádná rána pěstí vše vyřešila za něj.

Tak přirozeně, jak jen zvládl, sebral nájezdníkovi náboje i pár zátek po kapsách, a nad puškou jen ohrnul nos. Funkční, ale nevalné kvality a pro něj nepoužitelná. Sebral z ní tolik kvalitních součástek, kolik jen našel, a zbytek pustil nájezdníkovi na tělo. „Raději pojďme, paní," řekl už skoro normálním hlasem. Plánoval nájezdníka podříznout, jakmile jeho paní vyjde ze dveří. Nemusela to nutně vidět a on nechtěl riskovat, že by jim ten mizera vpadnul do zad. Jedno překvapení za den mu bohatě stačilo.

Kora přikývla a vyrazila ven ze dveří, prádlo i zbytek sejfu bezpečně v batohu a líce stále zrudlé z toho striptýzu, který oběma mužům nechtěně předvedla. ‚Bylo to pro dobrou věc!' opakovala si v duchu, zatímco procházeli dlouhou, mravenci zatím nezamořenou chodbou. Zdálo se, že čím hlouběji šli, tím méně mravenců potkávali, buď jakoby je něco odpuzovalo, nebo je královna nechtěla poblíž sebe. Prošli skrz několik dalších místností, plných předválečného haraburdí a příliš těžkých součástek, než aby je dokázali upotřebit, otevřeli další dveře – a málem vrazili do poloplešatého muže v laboratorním plášti, který stál hned za nimi.

„Hej – vyrušili jste mne!" vyčetl jim okamžitě. „Neměli byste se tady okolo tak plí-"

Zmlkl, když se mu ve tváři ocitla brokovnice.

„Ty můžeš za všechny tyhle potíže?" zeptal se Charon hlasem, který naznačoval, že po kladné odpovědi bude následovat stisknutá spoušť.

„Charone, klid." Kora stlačila pušku k zemi, ale sama se dost mračila. „Ty musíš být doktor Lesko, že?"

„Eh, no samozřejmě," přisvědčil doktor, zatímco se vrátil zpět do místnosti, ve které zřejmě pracoval. Byla plná baněk, mikroskopů, několika průhledných, uzavřených kontejnerů se vzorky a stolků s rozřezanými kusy mravenčího masa. V jednom rohu měl přitáhnutou matraci s jídlem ledabyle poházeným okolo a na stolku zářil monitor počítače. „A vy, ať už jste kdokoliv, prosím odejděte. Rušíte mne v mém velice delikátním a náročném vědeckém experimentu!"

„Budu hádat," Kora se opřela o zeď a upřela na něj přísný pohled. „Týká se ten experiment mravenců, kteří právě zaplavují Grayditch?"

„No samozřejmě!" odpověděl Lesko povýšeně a v očích mu zasvitlo. „Rozhodl jsem se redukovat hrozbu, kterou obří mravenci představují, když se po válce, pravděpodobně díky koncentrovanému působení radiačního gamma záření, vyvinuli ve zcela odlišný druh, který ten původní dominuje výškou přibližně o 500%. Dosáhnu toho pomocí mutagenu, který aplikuji ještě v momentu, kdy jsou mravenci teprve v zárodcích. A protože tento mutagen ovlivní jejich růstový gen skrz jejich generaci a rovnou do další, nebude pro jejich zmenšení nutné podstupovat žádné další kroky ani kontroly. Není to geniální?"

„Je to katastrofa," zavrčela Kora. „Ti mravenci okolo nejsou menší ani o píď a místo toho všude kolem sebe plivou plameny!"

„Ano, no… uznávám, že můj první skutečný experiment se zcela nepovedl," přiznal Lesko a rozpačitě si prohrábl zbytek vlasů na hlavě. „Založil jsem svůj mutagen na bázi FEV viru, který měl v mravenčích vejcích ovlivnit jejich růstový gen, ale drobná miskalkulace způsobila, že se u nich místo toho vyvinula nová schopnost, kterou původně jejich druh nedisponoval. Nazval jsem ji pyróza – schopnost produkovat oheň přímo z jejich těl!"

„Vážně? Jak to funguje?" zeptala se užaslá Kora, které taková věc jako amatérské lékařce a vědkyni zcela učarovala. Nejprve se chtěla zeptat na onen FEV vir, protože jí přišel zvláštně povědomý, ale pyróza ho prozatím přebila.

Lesko se zatvářil samolibě. „Všichni mravenci mají do určité úrovně vyvinuté jedové žlázy, které ukládají vysoce chloridní tekutinu ve váčcích po stranách jejich úst – používají ji pro rozložení jídla, rozpouštění překážek a samozřejmě i pro bránění svých kolonií." Zamračil se. „Můj mutagen, bohužel, přidal nečekanou chemickou reakci a obohatil tento jed natolik, že se na vzduchu stává vysoce vznětlivý. Mravencům brzy došlo, že vypuzením tohoto jedu a prudkým křísnutím svých předních čelistí dokáží tento jed snadno zapálit a tudíž chrlit tekutou hořlavinu na značnou vzdálenost."

„Ty jsi chtěl zmenšit jejich velikost a přitom jsi je obdařil možností spálit vše okolo?" Kora se zatvářila nevěřícně.

„Genetika není nic jednoduchého!" bránil se Lesko. „Věděla jsi vůbec, že jakákoliv, byť sebenepatrnější, změna v lidském genofondu před pouhým milionem let by zcela změnila náš současný vzhled? V oblasti genetiky je mezi změnou velikosti a pyrózou jen velice nepatrná hranice v termínech genové modulace."

„Paní," zakašlal Charon, aby Koře připomněl, proč jsou tady. Ta se rychle vzpamatovala a provinile přikývla.

„No, tak to očividně nezabralo! Ti mravenci jsou venku a spálili Grayditch na uhel, málem zabili i Bryana!" pokračovala ve svých obviněních.

„Ah, ten malý Wilksovic kluk," zachmuřil se Lesko. „Pořád se jen ometal okolo, strkal nos do mých experimentů a měl všetečné otázky. Jak má vědec správně pracovat, když je neustále vyrušován? Vůbec by mne nepřekvapilo, kdyby má chyba byla důsledkem toho, jak moc mne při mých kalkulacích rozptyloval. Moje delikátní práce-"

Přestal, když ho Kora málem natlačila až ke zdi a shodila přitom několik baněk ze stolu.

„Tvoje delikátní práce," usekávala, „zabila lidi, zničila majetek a jednoho kluka stála celou rodinu i jeho dosavadní život. Co kdybys za to přijal nějakou zodpovědnost, co?!"

„Samozřejmě," odpověděl Lesko nabubřele, „každý vědec musí být schopen přijmout odpovědnost za svou práci."

Tohle Koru zarazilo. „Takže mu pomůžeš?"

„Oh, to samozřejmě ne," řekl překvapený Lesko. „Naopak, bylo by nejlepší, kdybyste ho odtud odvedli pryč. Jenom by mi překážel v práci."

Kora začínala vidět rudě. Tenhle… intoš byl tak pohlcený vlastním výzkumem, že úplně ignoroval fakt, že jeho výsledky vyústily v mrtvé lidi. Co víc, nepřikládal tomu žádný význam! Lesko sice mohl pracovat ve stejném oboru, jako její otec, ale tihle dva muži spolu neměli vůbec nic společného.

„Paní, co kdybych mu prostě ustřelil hlavu a šli bychom po svých?" navrhl temně Charon, který přesně vycítil rozpoložení své zaměstnavatelky, a pro zdůraznění svých slov znovu pozvedl pušku.

„P-Počkejte!" vykoktal Lesko. „Není třeba se hned uchylovat k tak drastickým krokům. Mám v plánu mravence o jejich pyrózu připravit a vpravit do nich správný mutagen, který vše napraví."

„Tak to koukej udělat a hned," řekla Kora, které kupodivu nebyl Charonův plán vůbec proti srsti.

„Ano, no… zde existuje drobný problém," přiznal Lesko. „Protože jsem musel počkat na novou generaci mravenců, abych otestoval výsledky svého mutagenu, vylíhla se spolu s nimi i nová generace strážců královny. Jde o kvintet abnormálně růstově i muskulárně obdařených mravenců, jejichž jediným úkolem je…"

„… strážit královnu, hnízdo a především vejce," dokončila Kora zachmuřeně. „To je neuvěřitelné, prostě neuvěřitelné!" rozhodila rukama a zabodla do Leska své smaragdové oči. „Proč jsi to vůbec zkoušel přímo? Proč jsi nevzal jen jedno vejce a nevpustil mutagen jen do něj? Proč jsi ty mravence nezazdil nebo nezavřel do nějakého skladiště? Proč jsi nejdřív neudělal pokus v kontrolovaném prostředí, místo abys je hned vypustil do světa?!" začala nevědomky zvyšovat hlas a při poslední větě už přímo křičela.

„Oh, ehm… tedy, musím říct, že tvá znalost přesných vědeckých postupů je velmi-"

„Do mých znalostí ti nic není," zavrčela dívka. „Mám je od někoho, kdo je tisíckrát větší vědec, než ty kdy budeš. Zato mi je něco do tvých znalostí, když ohrožují všechny okolo." Hlas jí poklesl na nebezpečnou úroveň. „Dej mi jeden jediný dobrý důvod, proč bych tě neměla na místě zastřelit za ohrožení bezpočtu životů a pak celý tenhle tvůj výzkum poslat k čertu."

Lesko viditelně zbledl. Dívka byla proti němu malá a drobná, ale v jejím postoji bylo něco zatraceně nebezpečného, a její mohutný strážce, který si stále pohrával s puškou, působil ještě nebezpečnějším dojmem.

„A-Ah, ehm, není třeba se ukvapovat," vykoktal honem. "Svou chybu samozřejmě napravím-"

„To si piš, že napravíš," přerušila ho Kora. „Ale to není žádný důvod, to zvládneme i bez tebe, když vybijeme celou kolonii."

„Cože? To ne!" zaprotestoval šokovaný Lesko. „Tím byste zničili měsíce mé práce, musel bych začít zcela od začátku! Dokážu všechno napravit, jen se potřebuju dostat ke královně a ke svému terminálu, který je nainstalovaný u jejího hnízda."

„Jak ti pomůže terminál?" zamračila se Kora.

„Oh, protože jsem ve své genialitě předvídal možné přemnožení mravenců," usmál se Lesko povýšeně, „nainstaloval jsem do něj rušičku, kterou jsem nazval Vysílač inhibitorního pulzu. Ta zablokuje komunikační frekvenci mravenců – tedy, krátkodobě – a způsobí, že všichni mravenci kromě královny propadnou běsnícímu šílenství a spálí se navzájem. Jak úžasné, že?"

Takže ty antény vážně slouží ke komunikaci s královnou!' pomyslela si Kora, ale její náladu to nijak nezlepšilo. „Opakuju, tohle můžeme udělat i já s Charonem, a klidně při tom zabijeme i královnu. To znamená žádná další vajíčka, mutagen ani pokusy. Takže jestli ten důvod nemáš…"

„N-Ne, počkejte!" Lesko se začal prohrabovat věcmi na svém stole, než odtamtud vytáhl dvě baňky s jasně zeleným obsahem. Charon výhrůžně postoupil o krok vpřed, ale Lesko ho úplně ignoroval. „Vidíte? Můj výzkum není užitečný jen pro rod insectum, ale i homo sapiens. Při výzkumu genofondu těchto zmutovaných mravenců jsem izoloval dvě genové linie, které se bez jakéhokoliv rizika dají aplikovat na lidskou DNA. Nazval jsem je Mravenčí síla a Mravenčí zrak. Tyto izolované geny dokáží u člověka buď způsobit rychlejší obnovu a nabuzení svalového tonu," zatřepal levou lahvičkou, „nebo zapracují do očních nervů genom, který značně prodlouží schopnost oční retiny zpozorovat vzdálené cíle," zatřepal pravou lahvičkou. „Kromě toho, oba strukturálně rozšíří póry na lidské pokožce a zvýší produkování podkožního mazu v případě přímého kontaktu s hořlavou látkou, a to s reakčním časem nižším než…"

„Chceš říct, že tyhle věci udělají člověka silnějším nebo vnímavějším?" přerušil ho Charon zamračeně. „A to tvrdíš po tom, cos z normálních mravenců udělal hmyzí nájezdníky s plamenomety bez potřeby paliva?"

„Tyto jsou zcela bezpečné!" hájil se Lesko. „Všechny počítačové simulace byly na 99,9% korektní. Už jsem na sobě jeden vyzkoušel a nezaznamenal jsem žádné vedlejší účinky. Jde jen o vedlejší produkt mého výzkumu, nezaměřil jsem na něj veškerý můj čas, proto je také mnohem jednodušší. Muskulatura a oční nervy jsou jednoduché, růst ovlivňuje mnohem víc faktorů…"

„Ticho!" Kora byla stále naježená, ale musela přiznat, že to zvažovala. Látka, která by ji udělala silnější nebo pozornější… nemluvě o určité odolnosti vůči ohni, pokud si správně přeložila Leskovo blábolení. Ale vystavit se účinkům neznámé látky…

„Říkáš, že už jsi jeden zkusil? Proč ne oba?" zeptala se.

„Oh, obávám se, že mutageny jsou navzájem neslučitelné," řekl Lesko omluvně. „Oba aktivují jinou sérii řetězových reakcí, které by bylo nebezpečné v lidském těle smísit. Ale samy o sobě jsou naprosto neškodné. Navíc, lidská DNA byla už dávno zmapována a prostudována. Obřími mravenci se zabývám, pokud vím, jen já sám."

„Hmm…" Kora se dlouze zamýšlela, i když uvnitř věděla, že k zamyšlení toho zas tolik nebylo. Tu královnu museli odstranit nebo alespoň zneutralizovat ten mutagen a za každou cenu museli aktivovat ten inhibitor, aby Grayditch očistili od mravenců. Tohle by byl vlastně jenom bonus navíc, ale musela si přiznat, že dost lákavý bonus…

„Paní, nech mě, ať to zkusím první," ozval se Charon.

„Ch-Charone?" otočila se na něj překvapeně. „Proč?"

„Protože když něco nebude fungovat, jak má, stále můžeš tomuhle doktůrkovi ustřelit hlavu a dokončit svůj úkol," odvětil prostě.

„Bude to fungovat! Máte mé slovo vědce!" protestoval Lesko, zatímco Kora zatáhla svého strážce ke stěně.

„Charone," zašeptala, „nemůžu po tobě chtít, abys to risknul. Pokud ti to vážně něco udělá, nikdy bych si to neodpustila…"

„A já bych si neodpustil, kdyby se něco stalo tobě, paní," odpověděl rovněž šeptem. „Ta látka, jakkoliv se může zdát nereálná, by ti jednou mohla zachránit život. Nemám důvěru v jeho pokusy na mravencích, ale pokud uspěl u lidí… jsem ochotný to zkusit."

Kora nejistě polkla. Nemohla, nebo spíš nechtěla Charonovi přikazovat, co má a nemá dělat. A měl pravdu ohledně jejich přežití. Jenom si nebyla jistá, že by měli až tak moc riskovat. Lesko sice tvrdil, že je genom bezpečný, ale to si určitě myslel taky o tom FEV viru a jak to s ním dopadlo…

Překvapeně si uvědomila, že zatímco ona přemýšlela, Charon už stál u doktora. „Jak dlouho trvá, než to zabere?"

„Oh, ne déle než pár minut. Mutagen je vysoce adaptibilní v lidském těle. Může to ale ze začátku trochu brnět."

„To přežiju. Tak honem," Charon si vyhrnul rukáv a nastavil levou paži.

„Charone, počkej!" vzpamatovala se Kora, ale už bylo pozdě. Lesko právě vyprázdnil obsah ampulky do Charonovy ruky, kterou předtím letmo přetřel dezinfekcí. Kora nemohla než čekat, plná obav, jak tenhle jejich pokus dopadne.

Charon několikrát zamrkal, potom udělal váhavý krok zpět, jakoby na moment ztratil rovnováhu. Potom potřepal hlavou a zorničky se mu lehce zúžily, než se znovu vrátily do původní šířky. Odkašlal si a vzhlédl. „To bylo ono?"

„Samozřejmě. Můj mutagen už plně zabral," prohlásil Lesko zdvořile. „Můžete se snadno přesvědčit."

Charon se zamračil, potom se shýbl a vzal jednu z prázdných plechovek, které se nepovšimnuté povalovaly po zemi. Opatrně ji sevřel a začal ji mačkat, dokud mu nezbělely klouby a na čele se nevytvořily vrásky.

Plechovka hlasitě skřípla, potom praskla a pod ghúlovým ocelovým stiskem se zkroutila do patvaru, který jen vzdáleně připomínal její původní tvar.

„Vzal… vzal sis Mravenčí sílu?" zeptala se Kora šokovaně.

Charon přikývl. „Tahle část… zřejmě… funguje," zamručel a přešel ke kahanu, který stál na stole. Bez zájmu ho zapálil a pak opatrně začal přibližovat své levé předloktí k otevřenému plameni.

„Charone, ne!" vyjekla Kora, ale jinak neudělala nic, aby ho zastavila. Mohla jen sledovat, jak se Charonova paže blíží k mihotajícímu plamínku, jak je dost blízko, aby mu spálila chlupy na předloktí, dokud neolízla i kůži. Teprve pak Charon beze spěchu ruku stáhl a prohlédl si ji.

Nepatrné zarudnutí, které připomínalo spíš drobnou vyrážku, bylo jedinou stopou po předchozím dotyku s ohněm.

„Vidíte?" prohlásil Lesko pyšně. „Můj výzkum funguje! Teď jen stačí, když mi vyčistíte cestu k mému vybavení a já se postarám o-"

„Ještě ta druhá látka," zavrčel Charon. „Paní si zaslouží odměnu za svou námahu."

„Ach, tedy, ehm… jsem si jistý, že máte pravdu," vědec se trochu schoulil pod upřeným pohledem, než natáhl obsah zbývající ampulky do prázdné stříkačky, letmo Koře ošetřil obnaženou paži a vpíchl jí obsah do krve.

Okamžitě poté měla Kora dojem, že její kůži na moment stlačil ohromný lis, než zase hned zmizel. Zato její zrak se začal tříštit postupně, nejprve se celá místnost rozbila na polovinu, potom na čtvrtiny, pak osminy a nakonec se roztříštila na myriádu střípků a kapiček. Zavrávorala a ucítila, jak ji okamžitě někdo podepřel. Zmateně potřásla hlavou, když jí na uši zaútočil známý hlas.

„Paní… jsi… v pořádku?"

Neodpověděla, protože zrovna když otevřela pusu, zrak se jí začal vracet. Složil se do podivné mřížky, kde viděla osmnáct stejných místností v podivných šestiúhelnících vedle sebe, nad sebou a všude okolo. Potom se obrazce začaly prolínat a mísit, z osmnácti se stalo devět, z těch tři a nakonec se všechny slily do jediného, pevného obrazu. Zamrkala, ale obraz už se nijak nezměnil.

„Paní, je ti dobře?"

Stále trochu zmatená, ale už schopná promluvit, přikývla. „Je… je mi dobře, Charone."

„A funguje to?" zeptal se tiše.

Kora se zamračila a zvedla ruku. Užasla, když najednou viděla všechny ty drobounké linky, které tvořily otisky dlaní a které předtím mohla vidět jen z velmi velké blízkosti. Teď je nádherně viděla, i když ruku natáhla tak daleko od sebe, jak jen mohla. Překvapeně se rozhlédla po místnosti. Její nové oči okamžitě zpozorovaly šmouhy na Leskově kabátě, přesná místa, kudy pronikl skalpel mravenčím masem, dokázala i přečíst drobné nápisy na krabicích od sušených jablek u postele.

„Funguje to," vydechla překvapeně.

„Dobrá, dobrá, dostali jste, co jste chtěli, a věřím, že teď zase vy pomůžete mně, je to tak?" Lesko už zněl poněkud otráveně.

Kora se na téměř plešatého vědce zamračila, ale pomalu přikývla. „Kudy se dostaneme ke královně?"

„Oh, hned tady těmi druhými dveřmi," ukázal. „Vedou do jeskyně, kde sídlí královna i její strážci. Nechodí sem, protože jsem okolí místnosti polil mravence-odpuzujícím roztokem, ale ten nefunguje, když se použije přímo v jejich hnízdě-"

„Rozumím. Pojď, Charone," řekla a jediným pohledem se ujistila, že má pistoli připravenou a nabitou. „Jdeme si popovídat s královnou."

(…)

„Nemusíš to dělat, paní," ozval se Charon, sotva prošli dveřmi, které se za nimi hlasitě zavřely.

„Co máš na mysli, Charone?" zeptala se Kora, když opatrně sestupovala skrz zřícené podlaží do jeskynního komplexu.

„Pomáhat mu. Ta… látka byla sotva kompenzace za to, co provedl," mluvil klidně a bez emocí, i když uvnitř by nejraději toho muže na místě zastřelil. Nebyl taková svině jako Ahzrukhal, ale svými činy se mu dost přiblížil.

„S mravenci se musíme vypořádat tak jako tak," zavrtěla hlavou. „Ten inhibiční pulz je nejlepší způsob, jak je zabít všechny, aniž bychom je museli lovit jednoho po druhém."

„A kvintet královniných strážců?" pozvedl tázavě obočí.

Kora se na něj usmála. „V tomhle ohledu spoléhám na svého silného, mužného ochránce," mrkla na něj a zapnula osvícení na svém Pip-Boyi, když její boty zaklapaly o kamennou podlahu jeskyně.

Charon nevěděl, zda se cítit polichoceně nebo uraženě, když hlasitě nabil pušku. Zato věděl, že tady dole se mu nelíbilo. Smrdělo to tu po mravenčím trusu a zbytcích, které pravděpodobně kdysi byly zvířaty, které mravenci zabili a natahali sem pro své strážce a královnu. Osvětlení tu téměř neexistovalo, kromě pár přemístitelných reflektorů, které sem natahal Lesko. Mravenci je očividně ignorovali, zajímalo je jen jídlo, nepřátelé a sex.

Koře v určitém ohledu připomínali lidi víc než lidstvo samo.

„Támhle je první," zašeptala, když její oči rozlišily nepatrnosti ve tvaru stínu za ohybem chodby. „Jak na něj…"

Nedořekla, když Charon klidně vystoupil vpřed, pušku v rukou. Mravenec ho sice zaregistroval takřka okamžitě, ale přímá střela do hlavy rozbila i jeho zpevněný krunýř. Po další střele, která mu rozprskla krev a mozek po okolí, padl přímo na zem.

„Takhle, paní?" zeptal se klidně.

Kora nad ním jen zavrtěla hlavou a podala mu další lahev, ze které nejprve vypila všechnu vodu. Chuť na mravenčí nektar v ní už silně zeslábla, ale stále ji v sobě cítila.

Nakonec se ukázalo, že jediným problémem byli poslední dva strážci, kteří hlídkovali spolu. Kora s Charonem do nich vystříleli polovinu zásobníku, než oba padli, a ke Koře zavanuly plameny blíž, než bylo Charonovi milé, ale vylepšení od doktora Leska zafungovalo a Kora oheň skoro necítila.

Skutečně se to hodilo,' pomyslela si, když Charon naplnil i druhou lahev, ale úsměv se jí na tváři ještě neobjevil. Teď je totiž čekala ta nejhorší část, která číhala hned za rohem.

Mravenčí královna.

Kora ještě nikdy neviděla mravenčí královnu jinde než na obrázcích. Tahle ale byla ohromná. Byla vyšší než člověk, přinejmenším dvakrát, a to ležela stejně jako všichni ostatní mravenci. Docela se jim i podobala, ale její zadeček zabíral skoro dvě třetiny celého jejího těla a na zádech měla složený pár blanitých křídel, kterými pravidelně mávala, zřejmě aby zvýšila cirkulaci vzduchu. Její tykadla sebou komíhala trochu zmateně, buď cítila, že se něco stalo s jejími strážci, nebo se právě probudila ze spánku. Nevypadala moc pohyblivě, usazená v zadní části velké jeskyně, ale stále vypadala velmi, velmi nebezpečně.

„Jaký je plán, paní?" zašeptal Charon, když rovněž na moment vyhlédl, aby se popásl pohledem na zdroj všech potíží.

Kora úporně přemýšlela, dolovala z hlavy i ty nejmenší drobnosti, které si kdy o mravencích přečetla, a porovnávala je s tím, co právě viděla. Mravenčí královny se téměř nehýbaly, starali se o ně jejich mravenci. Pravděpodobně neuměla chrlit oheň, pokud Lesko přidal mutagen jen do jejích vajíček, ale to pořád neznamenalo, že byla bezbranná. Někde slyšela, že královny bojovaly nejnelítostněji ze všech mravenců a tahle vypadala impozantně. Na druhou stranu…

„Dej mi ještě lahev toho nektaru," natáhla ruku.

„Paní! Je nebezpečné, abys-"

„Ne na pití. Namažu si tím obličej a ruce. Zachytí vůni a bude si myslet, že jsem jeden z jejích mravenců… doufám," dodala.

Charon se zatvářil skepticky. „A co její oči? Co tvůj tvar a chování? Paní, to je moc velké riziko."

„Ta královna za nic nemůže, to jen Lesko a ten jeho pitomý mutagen," zavrtěla hlavou. „Vyšlu pulz a zničím vzorky, bude muset začít zas od začátku, ale původně opravdu chtěl lidem pomoct. Když to udělá pořádně a přestane zkoušet zkratky, třeba jednou i uspěje."

„To je hodně velké kdyby," řekl Charon pochybovačně.

„Ano, to je," povzdechla si Kora, „ale u ostatních mravenců jsme neměli na výběr. Tady máme. Skutečně ji chceme zabít, když je vinna jenom rozením dětí a staráním se o ně?"

Charon stále nevypadal přesvědčeně, ale už beze slova podal Koře jednu ze dvou lahví. Ta znovu zjistila, že musí čelit silnému nutkání k pití, a když odložila zbroj, aby si mohla potřít ruce i obličej, nutkání jen zesílilo. Jenom si olíznout prsty, tváře, rty, ochutnat jen jedinou kapičku…

„Paní, poslední prosba, abys to nedělala," řekl Charon, i když podle tónu sám nevěřil, že uspěje.

„Díky, Charone," smutně se na něj usmála a začala se plížit vpřed, po čtyřech jako zvíře. Doufala, že při troše štěstí ji královna ani nezaregistruje, což by jí dalo šanci dostat se k terminálu, který stál u stěny, a vyřídit vše dřív, než vůbec vyvstane potřeba jejího maskování. Sunula se krok po kroku, pomalu a skrz podlahu pokrytou něčím slizkým a smradlavým, co vůbec nechtěla identifikovat. Puch mravenčích výměšků byl takřka nesnesitelný a její oči teď okolo zachycovaly až moc detailů.

Ztuhla, když uslyšela hlasité zacvrlikání a královna se začala pomalu otáčet k ní.

Nepanikař, hlavně nepanikař. Chovej se jako… jako mravenec,' pomyslela si a kdyby ji to neprozradilo, uchechtla by se nad tím. Takhle ale mohla jen zůstat na všech čtyřech, pomalu natáčela hlavu na stranu a dala ruce co nejvíc před sebe, aby vůně z nektaru na nich dospěla až ke královně. Vroucně se přitom modlila, aby její plán fungoval.

Veliké hmyzí oči ji upřeně pozorovaly, zatímco anténky se pomalu komíhaly sem a tam. Vzduchem se znovu ozvalo zacvrlikání spolu s hlasitým bzukotem, jak zavířila královnina blanitá křídla, a Kora zaťala zuby. Jestli to nezabere, bude muset utíkat a doufat v hodně štěstí, nebo tasit pistoli a opět doufat, že jeden zásobník bude stačit na královnino zabití, než se proti ní vytasí s čímkoliv, čím se královna mohla bránit.

Po deset mučivě dlouhých vteřin se ozývalo jen zmatené pískání a bzukot křídel, zatímco královna natáčela hlavu a tykadly zkoumala vzduch kolem sebe. Poté vydala hlasitý cvrkot, otočila se nalevo od Kory a viditelně se o ni přestala zajímat.

Ufff!' Dívka z Vaultu téměř vydechla úlevou, zatímco se doplazila až k terminálu. Ani nebyl zabezpečený heslem, Lesko si byl zřejmě jistý, že se k němu nikdo kromě něj nedostane. V rychlosti prošla všechny záznamy a snadno našla aktivaci inhibičního pulzu, který také hned zapnula. Nic sice necítila, ale zmatené bzučení od královny jí napovědělo, že fungoval.

Dobrá práce,' pomyslela si spokojeně a zamračeně se podívala na složky, kde byl detailní popis Leskova výzkumu i toho FEV viru. Očima prolétla nejdůležitější odstavce, potom naťukala pár příkazů na svém Pip-Boyi a připojila se k Leskovu počítači, odkud si stáhla vše o jeho výzkumu – než zadala jednoduchý příkaz delete.

Spokojená, že hrozba Grayditch byla zažehnána, se začala plížit zpět ke svému strážci a východu odtud. Lesko asi bude zuřit, ale pořád měl svou královnu a časem třeba přijde na správný postup. Ona měla ještě práci a bohužel ne úplně šťastnou.

(…)

(O půl hodiny později, zpět u vstupu do Grayditch, Centrální Pustina)

„Takže… můj táta je mrtvý?" zeptal se smutně Bryan a pomalu hladil Žeryka po hlavě.

„Bohužel ano," přisvědčila Kora, zatímco seděla na bobku a pevně chlapce objímala, aby mu poskytla alespoň malou útěchu. Moc dobře věděla, jaké to bylo, ztratit rodiče.

„Asi… asi už jsem to tak nějak tušil," řekl tiše Bryan. „Už to bylo týden a nikdo jiný se neukázal a… a mně už na slzy nezbyla síla," dodal slabě.

„Zlepší se to, Bryane, uvidíš. Ne hned, ale časem," dodala Kora, vědoma si toho, jak neútěšně to znělo, i když to byla pravda. „A tihle ohniví mravenci už nikomu neublíží, postarala jsem se o to."

„Přál bych si, abych vás potkal už dávno. Třeba by pak můj táta byl ještě naživu," posmrkl Bryan, ale jak slíbil, neukápla mu ani slza. Přesto si otřel zarudlé oči rukávem a váhavě se podíval na trosky svého domu. „Tak, tohle je asi sbohem. Vy půjdete dál a já, já tu budu nějak žít, jak to půjde. Můžu alespoň pohřbít tátu a uklidit doma…"

„A žít v polorozbořeném městě úplně sám?" zeptala se Kora nevěřícně. „Kdepak, to nepůjde. Musíme ti najít místo k žití."

„Nemůže jít s námi, paní," řekl Charon chladně, ale pravdivě. „Putovat Pustinou je dost nebezpečné i pro tebe, co teprve pro něj."

Kora mu chtě nechtě musela dát za pravdu. Nemohla ho ani poslat do Megatonu, aby žil v jejím domě, sám a bez dozoru, a těžko mohla žádat šerifa, který se už sám staral o jedno dítě, aby si vzal druhé. „Byla tohle vážně jediná rodina, kterou jsi měl, Bryane?" zeptala se ho.

„No… táta poslední dobou mluvil o sestřenici, kterou měl. Prý žije na veliké kovové lodi, ale netuším kde. Zvažoval, že se tam přestěhujeme, ale potom…" řekl Bryan smutně.

„Velká kovová loď – ale to je přece Rivet City!" zvolala Kora a znovu se usmála. „V tom případě není co řešit, Bryane. Sbal si věci a jdeme přímo tam."

„Opravdu? Můžeme?" zeptal se Bryan s nadějí v očích.

„Z Rivet City jsme právě přišli," řekl Charon a pozvedl přitom obočí.

„Jedna krátká cesta nás nezabije," mávla Kora rukou. „Dopravíme Bryana v bezpečí do jeho nového domova a v Megatonu se zastavíme cestou zpátky." Odmlčela se a tiše dodala: „Možná už se táta vrátil k čističce a my ho tam najdeme."

Na to nemohl ghúlí strážce než přikývnout a po neumělém, ale procítěném pohřbu a sbalení všech užitečných věcí, které v Grayditch našli, se trojice cestovatelů spolu se psem vydala zpět k Potomacké řece a městečku u jejího ústí.