AN: V porovnání s minulou kapitolou bude tahle asi kapku slabší, než je můj obvyklý standard, ale bohužel se s tím nedá nic dělat. Sepsal jsem ji, jak nejlépe jsem mohl, a přinejmenším mohu slíbit, že v té další určitě bude mnohem víc akce i napětí! Navíc už se pomalu blížíme k velmi speciální kapitole... ale o tom až později. Teď je tu část, kdy Kora zjistí, jak moc je doopravdy připravená na život v Pustině... nezapomeňte, každé vaše Review přispěje dvaceti centy na účet postižených dětí v Africe... no, nebo taky ne... ale určitě přispějí na konto mého dobrého pocitu a to je základní hnací motor pro další kapitoly! :D

Kapitola X – Umělý muž

(…)

(Následující den dopoledne, Weatherlin hotel v Rivet City, Centrální Pustina)

„Bryane! Jsi to ty!" Vera Weatherly k sobě pevně přivinula hnědovlasého chlapce.

„Teto Vero!" Bryan ji objímal nazpátek tak pevně, až mu zbělely klouby, a po tvářích se mu koulely slzy štěstí.

„Není to sladké, Charone?" zašeptala Kora, zatímco opodál tiše sledovala znovushledání rodinných členů. Na odfrknutí svého strážce ho jemně dloubla do žeber. „No tak, buď za ně trochu šťastný. Bryan si toho v životě hodně prožil. Je jen dobře, že ho teď čeká pár let štěstí."

‚Relativního štěstí,' chtělo se říct Charonovi, ale nahlas to raději neřekl. Kluk bude stále žít v rezavějící lodi, kde lidé pravidelně onemocněli kvůli přemíře vdechování drobných částeček rozpadajícího se kovu ve vzduchu, kde se nedalo rybařit ani plavat ve vodě kvůli radiaci a kde určitě žily podobné pochybné existence, jako byl Sestra. Ale v porovnání s obvyklým standardem Pustiny bylo skutečně relativně šťastné, moci tu žít.

„Dobrá, Bryan je v bezpečí a v Megatonu na nás čeká malá výplata za úspěšně splněný úkol," začala Kora vypočítávat, zatímco se s Charonem procházela kovovými chodbami. „Potom nás tu pořád čeká úkol, který jsem slíbila splnit Zimmerovi – nebylo to moc moudré, já vím, ale měla bych dodržet své slovo. Potom je tu ta věc pro… jak že se jmenovala ta dílna, ve které si Abraham skladoval věci?" otočila se na Charona.

„Společnost pro zachování kapitolu, paní," řekl Charon jen velmi lehce ironickým hlasem.

„Ano, to je ono… nechápu, proč si musel vymyslet tak dlouhé jméno," potřásla hlavou, ale usmívala se při tom. Hned po vědě a biologii byla historie jejím nejoblíbenějším tématem, i když musela přiznat, že měla ráda jen určité části a ty nudnější víc než ráda přeskakovala. „Tak ten mě zase požádal o nalezení Deklarace nezávislosti."

„Máš velmi napilno, paní," poznamenal k tomu klidně Charon.

„A to jsem ještě ani neskončila," usmála se Kora a ztišila hlas, aby ji nikdo neslyšel. „Pořád jsme se nepodívali po té skrýši zbraní, ke které mi dal klíč Žlutý Pes, ani jsem nezjistila, jestli něco nezůstalo schované na místě, kde se měli potkat Prime a Jiggs-"

„Cože?" zbystřil Charon.

„Oh, ty to vlastně nevíš… v Muzeu technologie jsem našla vzkaz, který si tam nechali dva lidé," vysvětlila Kora ochotně. „Tak trochu jsem si… přivlastnila kořist určenou pro jednoho z nich, která tam byla schovaná v trezoru, a našla vzkaz, podle kterého se měli potkat u stanice metra Jury," dodala lehce ostýchavě.

Pokud Charon jakkoliv neschvaloval její zvyk brát si věci ostatních, nedal to ani v nejmenším najevo. „Jury stanice je pár hodin cesty od Megatonu na západ, v tuto chvíli poněkud mimo náš dosah, paní," řekl zamyšleně.

„Ano, to je pravda," připustila Kora a zabloudila rukou do kapsy, kam schovala zmuchlaný list papíru. „A ještě tu mám poznámky o Moiřině výzkumu v Megatonu. To… je asi tak všechno, na co si vzpomínám."

Charon pomalu přikývl a zamračil se na dva muže, kteří šli proti nim chodbou. Okamžitě jim uhnuli z cesty. „A jaké jsou tvé současné plány, paní?"

„Přemýšlela jsem, že bych se podívala po tom androidovi," řekla Kora, zatímco trochu pobaveně sledovala efekt Charonova pohledu na lidi okolo nich. „Mei mi prozradila, že Sestra dostal zprávu o tom, že je prý schovaný někde tady v Rivet City. Je tu sice trochu víc obyvatel než v Megatonu, ale i tak bychom měli být schopni najít jednoho androida."

„A až ho najdeme? Co potom?" zeptal se tiše Charon. „Plánuješ ho… předat Zimmerovi?"

Kora se zastavila uprostřed chodby a vážně se na něj podívala. „Co bys udělal ty, Charone?"

„Jsem jen tvůj strážce, paní-"

„Na to jsem se neptala," přerušila ho, „a mimochodem, nejsi. Udělal jsi pro mě víc, než by udělal jakýkoliv strážce. Sakra, v téhle chvíli mě napadají jen dvě osoby, které pro mě kdy udělaly víc než ty, a jedna z nich mi dala život. Takže Charone, prosím – oprosti se na moment od své údajné role-"

„Nemůžu, paní," přerušil ji on, ale nijak naštvaně. Naopak, zněl až moc klidně, skoro smutně. „Dokud existuje moje smlouva a dokud ji držíš, jsem tvůj a jenom tvůj. Tak to bylo, je a bude po celou dobu, co je ve tvém vlastnictví."

„A když se jí zbavím?" zeptala se váhavě. „Co potom?"

„Já… nemůžu zůstat bez pána," Charon svraštil obočí, jak se snažil o tom zároveň přemýšlet i nepřemýšlet. Přemýšlet, protože mu jeho paní položila dotaz, a nepřemýšlet, protože tohle téma mu vždy způsobilo bolení hlavy. „Pokud nechceš kontrakt držet ty, musím najít někoho jiného."

„A co bychom byli pak?" zeptala se potichu.

„Potom bys byla povolený cíl, kdyby ses znelíbila mému novému pánovi," odpověděl tiše.

Kora smutně svěsila hlavu, než jí v očích problikla jiskřička vzteku. „Tohle není fér!" dupla o podlahu, až okolí jasně zazvonilo ozvěnou úderu. „Proč vůbec posloucháš nějaký hloupý kus papíru? Proč-"

„Paní, prosím – ne tady," řekl rychle Charon, když uviděl, že se chodba začíná plnit lidmi.

Kora pevně stiskla rty a na moment vypadala, že se s ním začne hádat, ale nakonec přikývla. „Dobře, chápu. Ne tady. Ale o tomhle si ještě promluvíme, Charone. Musíme." Unaveně si prohrábla své pomalu dorůstající kaštanové vlasy a rozhlédla se okolo. „Nepůjdeme se napít? Máme před sebou docela dlouhý den."

S tímhle neměl ghúlí strážce nejmenší problém.

(…)

(O hodinu později, bar „U zabahněného kormidla", Centrální Pustina)

„Uuuh!" zafuněla Kora a odložila sklenici na stůl. „Tomuhle tady říkají pití?"

„Já nic necítím, paní," řekl Charon škádlivým hlasem.

„Tak to ti musely shořet hlasivky," zabručela dívka a raději stočila řeč jinam. „Takže, kdybys byl android na útěku… co bys udělal?"

Charon se znovu zamyslel, tentokrát už bez oné bolesti hlavy. A překvapivě z něj vyšla dost dlouhá a pečlivě zformulovaná odpověď.

„Odešel bych co nejdál od svých pronásledovatelů, nebo se jim naopak schoval pod nosem. Být člověkem, změnil bych svou identitu, jméno, historii. Našel bych plastického chirurga, který by mi provedl plastickou operaci obličeje. Nenápadně bych se zapracoval do svého nového okolí, aby je ani nenapadlo myslet na to, odkud jsem se vzal nebo proč jsem zrovna tady. A pokud bych toužil být skutečně v bezpečí, změnil bych si i pohlaví."

Kora na něj koukala stejně nevěřícně jako čtrnáctiletý kluk na první obrázek nahé dívky. „To… t-to všechno bys udělal?" zeptala se šokovaně.

„Kdybych chtěl opravdu zmizet, ano," přisvědčil.

„Proboha, ani si nechci představovat, jaký jsi měl život," řekla Kora soucitně, ale k Charonově úlevě se poté zaměřila na jádro jeho odpovědi. „Nesmíme zapomínat, že jde o androida, tedy lidsky vypadajícího robota – sice podle Zimmera hodně lidsky, ale pořád robota. Pochybuju, že by dokázal změnit pohlaví, aniž by na to někdo přišel."

„Proč myslíš, paní? Čistě ze zvědavosti, samozřejmě."

„Snadno," usmála se Kora. „Viděl jsi za celý svůj život jediného ženského robota?"

Charon si s překvapením uvědomil, že nic takového skutečně nikdy neviděl, a že za svůj život viděl hodně věcí. Potřásl hlavou. „Ne, paní."

„Myslela jsem si to. Zimmer a celé to jeho slavné Společenství – jsou moc machističtí na to, aby jen zvážili vytvoření funkčního ženského robota," odfrkla si Kora. „A chtěla bych vidět chirurga, který by… ehm, však víš. Takže náš uprchlý android je skoro určitě muž." Zapřemítala nahlas. „Víme taky skoro určitě, že je tady, takže místo už nehraje roli. Identita, jméno a historie… ani jedno bohužel neznáme a vyptávat se příliš na to, kdy sem kdo přišel, by nám u Harknesse nezajistilo dobré jméno," povzdechla si. „Ale plastický chirurg je něco jiného. To je doktor nad doktory, možná ne v klasickém slova smyslu, ale zvládnout plastickou operaci mimo Vault musí vyžadovat velmi kvalitní vybavení."

„A drahé," dodal Charon.

„Jenže Preston nevypadá jako ten typ doktora, co by to zvládl," přemítala dál. „Navíc sám odmítl, že by o androidovi cokoliv věděl, celý ten nápad považuje za hloupost. Ten by těžko takovou operaci provedl."

„Mohl ti prostě lhát, paní," poznamenal Charon. „Ne všichni, se kterými budeš mluvit, ti řeknou pravdu."

„To je pravda," Kora se zasmála nad tou ironií, „ale všiml sis vybavení jeho ordinace? Neměl toho dost, aby takovou operaci zvládl, navíc by si toho lidé tady okolo všimli. Šeptanda tu bují neuvěřitelně rychle." Zavrtěla hlavou, když jen Vera Weatherly ji zaplavila nejnovějšími klepy, nešťastnou láskou dvou mladých milenců počínaje a předávkováním drog u prodavačky léčiv konče. „Ne, co my doopravdy hledáme, je doktor, který dlouho nechodí nikomu na oči, žije odděleně od ostatních a nikdo o něm moc nemluví."

„Cha! To by sedlo na našeho Pinkertona, dámo," řekla jí nahlas Belle Bonny, majitelka baru a číšnice v jednom, když přinesla Charonovi plnou lahev piva a odnesla tu prázdnou. Zřejmě při tom zaslechla i poslední část jejich rozhovoru.

„Pinkerton?" zpozorněla Kora. „Kdo to je?"

„Povim ti to, dyž si tu koupíš další pití," ušklíbla se Belle.

Kora si teatrálně povzdechla a vytáhla z kapsy na opasku pytlík zátek. „Jak že bylo to úsloví o obchodnících a konci světa, Charone?" zeptala se, když odpočítala zátky za další Nuka-kolu a Charonovo pití.

„Staram se o svůj byznys," zavrčela Belle a shrábla zátky. „Chceš něco, zaplať si za to."

„To jsem právě udělala," řekla Kora a přimhouřila oči. „Takže?"

„Cha. Pinkerton je duch, místní povídačka, kterou strašíme děti před spaním," mávla rukou Belle, zatímco postavila na stůl novou lahev Kořiny oblíbené limonády. „Jak na lodi něco zapraská, je to Pinkerton. Z vody vylezou mirelurkové, vyhnal je Pinkerton. A když si stráž venku fakt brutálně usere, určitě ji opustil kus Pinkertonovy duchapřítomnosti." Hlasitě se zachechtala.

I Kora se tiše zasmála, ale rychle zvážněla. „To nám ale pořád nic neřeklo o něm samotném."

„Hele, dámo," Belle se nahnula a opřela se rukama o stůl, „Pinkerton tu byl, ale už není. Byl tu fakt dlouho, udělal spoustu věcí, ale pak přišla doktorka Li a někdy v tý době zmizel, bude to tak deset dvacet let. Vypařil se a nikdo neví kam." Pomalu vytáhla obočí. „Skoro nikdo."

„Budu hádat. Ty to víš a řekneš mi to – za další poplatek?" Kora rovněž zvedla obočí.

„Chytrá. Třeba z tebe nakonec i něco vyroste," ušklíbla se Belle.

„Dobře – ale přihodíš k tomu extra Nuka-kolu," odpověděla Kora. „Jinak se s Charonem zvedáme a jdeme si toho tajemného ducha hledat sami. Už tak jsme ti tu nechali dost za všechno naše pití."

„Chm. Dnešní fakani jsou příšerní," Belle nevypadala vůbec šťastně, ale za další hrst zátek přihrála Koře poslední Nuka-kolu. „Fajn, fajn. Pinkerton, aspoň pokud vím, si udělal hnízdečko na druhé straně lodi – na té potopené," dodala, když uviděla Charon výhrůžný pohled. „Už hodně dávno se celá loď rozlomila a půlka teďka jen trčí z vody jak utopencův pták. Tam bych se schovala já, být jím."

„V potopené části lodi?" zeptala se Kora nevěřícně. „A jak se tam za ním dostaneme?"

„Snadno," ušklíbla se Belle. „Chce to jen umět plavat."

(…)

„To se jí snadno řekne: ‚Chce to jen umět plavat'. Došlo jí vůbec, že voda tady okolo je radioaktivní? Nebo tenhle drobný fakt pohodlně vypustila?" durdila se Kora, zatímco prstem zkoušela teplotu vody. Nebyla nijak teplá a tu hořkost mohla cítit pouhou kůží.

Stáli s Charonem venku před Rivet City a opatrně ho obešli z obou stran. Po pravé straně bylo jen pobřeží, které se dál stáčelo zpět do hlavního města, navíc zataraseného a nepřístupného jinak než přes vstup do metra, kam Kora prozatím nechtěla. Podívali se tedy i na levou stranu, kudy původně k městu přišli, a po chvilce obcházení nalezli malou zátoku, kde se země přece jen trochu přiblížila k potopené lodi. A, světě div se, podařilo se jim najít i kovové molo, které vedlo až ke dveřím do odlomené části lodi.

Dveřím, které byly tak pevně zamčené, že na nich Kora zlomila pět vlásenek, než smutně přiznala porážku.

„Snad vážně nechceš zkusit proplavat dovnitř, paní?" Charon se na vodu mračil, jako by mohla za všechny jejich problémy.

„Nechci," povzdechla si Kora, „ale nevidím jinou možnost." Ukázala rukou pod hladinu, na dno potopené lodi. Byla teď vážně ráda, že si vzala tu injekci od Leska. „Támhle to vypadá na průchod, při troše štěstí nezamčený. Když jím dokážu proplavat, určitě tam dole najdu dost vzduchových bublin, abych se dostala až nahoru-"

„Pokud ty dveře nebudou zamčené, pokud tam skutečně jsou vzduchové kapsy, pokud tě cestou nestráví mirelurkové, pokud se celá podvodní část nezřítila – příliš mnoho pokud, paní," namítl klidně Charon. „Navíc," znovu ukázal na vodu, „umíš vůbec plavat?"

Kora zmateně zamrkala, potom nadhodila váhavým hlasem: „Viděla jsem jednou výukové video o plavání?"

Charon si jen s největším úsilím nepřejel dlaní po tváři. „Paní, i mistr plavec by měl problém se tam dolů dostat. Navíc, kdybys na sobě měla jakékoliv oblečení nebo si sebou vzala jakoukoliv zbraň, táhla by tě ke dnu, zpomalila tě a měla bys o to víc práce. Tohle není nic pro tebe."

Kora našpulila pusu a zoufale se podívala zpět na paklíčům odolné dveře. „Tak jak se tedy dostaneme dovnitř?"

„Snadno," řekl Charon a přistoupil k nim.

„Charone?" Kora překvapeně zamrkala. „Ty se pokusíš ty dveře otevřít sám? Myslela jsem, že neumíš zacházet s vlásenkami?"

„To neumím," přikývl.

„Tak jak chceš-"

„Jednoduše. A pro jistotu ustup stranou, paní." Ani nečekal, jestli poslechne, ghúl jednoduše popadl dívku za ruku a odhodlaně ji táhl pryč po molu. Kora málem zakopla, když jí poprvé škubl, a když se jí před očima mihly ony bezpečnostní dveře, zachytila na nich něco nepatřičného.

„Charone? Cos to tam-"

Exploze usekla její větu vpůli.

Charon ji okamžitě přivinul před sebe, aby stál mezi ní a explozí. Tlaková vlna se o ně letmo opřela, ale naštěstí byli dost daleko, aby se jim nic vážného nestalo. Jakmile jim přestalo zvonit v uších, otočili se – a uviděli začernalé, ale stále stojící dveře.

Kora se zamračila. „Tohle byl tvůj plán, Charone? Vyplýtvat naše granáty na dveře? A navíc se ani neotevřely."

Charon beze slova přistoupil ke dveřím, pozorně si prohlédl ožehlé místo, potom se rozpřáhl a za Kořina hlasitého vyjeknutí do dveří udeřil. A znovu.

Při třetím úderu dveře táhle zakvílely a poroučely se k zemi.

Dívka si připadala, jako by celý život byla rybou a najednou ji vyhodili ven na vzduch. „Co… to… jak…"

„Jen základní znalost fyziky, paní," už začínala tušit, že když zněl Charon takhle klidně, tak to byl jeho ekvivalent samolibosti. „Každé dveře drží jen na dvou věcech – zámku a pantech. Když člověk odstraní obě, dveře vypadnou samy. Když odstraní jedno, stačí mu trocha šikovnosti a…" nedořekl, ale letmo pokynul zničeným dveřím.

„Připomeň mi, abych s tebou nikdy nehrála karty," zamumlala Kora a vykročila do začernalé, kouřem a vodní plísní páchnoucí chodby. Hned na začátku se ale zarazila.

„Pasti," zasyčela na Charona, který jen temně přikývnul. Tentokrát už mnohem zkušenější Kora se opatrně sehnula, přiblížila se k mině, nadzvedla ji a vytáhla už správný drátek, načež minu podala Charonovi. Ten ji bezpečně uložil do batohu, zatímco šel tak blízko své paní, jak si jen troufl. Možná teď měla o něco lepší oči, ale on měl zase s pastmi mnohem větší zkušenosti.

Takhle postoupili skrz několik místností, velmi podobných těm v Rivet City, jenom tyhle byly podmáčené slanou vodou, světlo fungovalo jen velmi sporadicky a takřka na každém kroku byly známky toho, že si někdo vážně nepřál, aby sem kdokoliv přišel. Kořin zrak zachytil na jejich cestě další drát, natažený těsně nad úrovní kotníků, ale byl to Charon, kdo objevil dvě upravené brokovnice, které měly vystřelit, jakmile někdo šlápl na poblíž připravený nášlapný talíř. Byl to také on, kdo varoval Koru, aby nevytahovala zbraň, když v další místnosti ucítil silný pach metanu. Poblíž naprasklé potrubí chrlilo do vzduchu množství zemního plynu, který by se určitě velmi rychle vzňal, kdyby kdokoliv poblíž vystřelil ze střelné nebo laserové zbraně. Charona bohužel nenapadlo, jak problém snadno vyřešit v uzavřeném prostředí, ale pokud se příliš dlouho nezdrželi v jedné místnosti, nepředstavovalo to podle něj příliš závažnou překážku.

Samozřejmě, když konečně došli k magneticky zamčeným dveřím, jejich problémy poněkud narostly.

„Vidíš ten monitor, paní?" ukázal Charon na počítač, který stál zapnutý na stole, a který by každý logicky považoval za způsob, jak dveře bez zámku otevřít. Když Kora přikývla, opatrně přešel k jeho zadnímu panelu, který pečlivě vyšrouboval, aby dívce předvedl sadu drátků připojených k páru granátů. „Je to další past. Ten počítač nic neotvírá, ale jakmile bys zmáčkla jakoukoliv klávesu, aktivovala by se roznětka a výbuch by tě velmi pravděpodobně těžce zranil."

Kora si i po zneškodnění pasti udržovala uctivý odstup, zatímco se na počítač nepřátelsky mračila. Dokázala pochopit nášlapné miny a svazky granátů, ale zahrnutí její oblíbené techniky mezi pasti na dobrodruhy jí přišlo jako rána pod pás. Příště se nejspíš vytasí s realistickými iluzemi a umělou realitou!

„Jak tedy ty dveře otevřeme?" zašeptala. „Taky je odpálíme granáty?"

Charon zavrtěl hlavou. „U magnetických dveří to nefunguje. To už je úplně jiná úroveň zabezpečení. Nicméně…" Rozhlédl se okolo, zamračil se a rozhlédl se znovu, tentokrát mnohem pomaleji a pečlivěji. Nakonec přešel ke stěně, kterou částečně zakrýval stůl plný prázdných plechovek. „Ustup stranou, paní."

Když Kora poslechla, natáhl ruku a sepnul cosi, co považoval za páku, ale co se taky klidně mohlo ukázat jako další, rafinovaná past.

S úsměvem sledoval, jak magnetické dveře hlasitě cvakly a otevřely se dokořán. Ani po padesáti letech neztratil ten správný grif.

Úsměv okamžitě zmizel a nahradila ho tasená puška, když skrz nově otevřený průchod vyšel ozbrojený muž. Vypadal už dost staře, tvář měl vrásčitou a sešlou věkem, vlasy úplně šedivé a oblečení měl sice relativně čisté, ale zjevně zastaralé a vytahané. Charona ale nejvíc zajímala zbraň, kterou svíral v rukou a která vypadala velmi funkčně.

„Ták jo," zavrčel příchozí, „todle je přesně ta chvilka, kdy mi voba řeknete, co k čertu děláte tady dole, a to dřív, než mi selže bouchačka."

„Pan Pinkerton?" ožila Kora okamžitě, i když se při pohledu na pušku zastavila. Charon si musel vnitřně blahopřát, že i když pořád ztrácela ostražitost kolem lidí s tasenými zbraněmi, alespoň už v ní vypěstoval zdravý respekt oproti takovým individuím. U někoho, jako byla ona, to považoval za solidní úspěch.

„Doktor Pinkerton, slečinko," zamračil se muž, zatímco na sebe s Charonem pořád mířili. „A vy ste mi furt neřekli kdo ste a co tu chcete."

„Nepřišli jsme ve zlém," začala Kora smířlivě a opatrně zvedla ruce, aby ukázala, že nebyla ozbrojená. Ignorovala přitom Charonovo protočení očí v sloup. „Barmanka Belle Bonny v baru U zabahněného kormidla vás zmínila jako vynikajícího doktora a důležitou osobu Rivet City a řekla, že bychom vás nejspíš našli tady."

„Chmmm…" Pinkerton se pořád tvářil nedůvěřivě, ale něco z toho, co Kora řekla, v něm očividně potlačilo většinu zabijáckých pudů – nebo to možná byla Charonova puška. Každopádně svěsil svou vlastní zbraň a vydal se otevřenými dveřmi hlouběji do nitra lodi. „No, dostat se sem chtělo kus vodvahy a dyby vám šlo o můj život, asi bych už byl pod kytičkama. Poďte dál a nic nerozbijte!"

„Samozřejmě!" přisvědčila Kora rychle, sykla na Charona, aby schoval zbraň, a protáhla se za stárnoucím mužem. Okamžitě po vstupu se ale zastavila, oči i ústa roztažená v němém úžasu. „Páááni!"

Pinkerton zřejmě věděl, jak z mála udělat hodně. Ohromnou místnost s vyvýšenou částí, kam vedla dvojice žebříků, pečlivě utěsnil proti vodě, nějakým Charonovi neznámým způsobem ji ošetřil proti rzi a dostal dovnitř pozoruhodné množství tak vysoce technického vybavení, že i Charon nad tím musel žasnout. Pod schody tiše vrčel generátor, u zdi byla plentou oddělená ošetřovací a chirurgická část a množství stolů, mezi kterými bylo sotva dost místa na chození, pokrývaly kompletní i napůl rozložené přístroje, z nichž půlka Charonovi nic neříkala a zbytek ukazoval na pokročilou technologii, která by v Pustině vynesla majiteli pěkný balík.

„Tohle všechno jste postavil sám?" vydechla Kora a nevěřícně se rozhlížela okolo jako dítě v cukrárně.

„Cha! Jo, todle je moje malý království, slečinko," řekl Pinkerton, jeho mužské ego viditelně nafouknuté bezpodmínečným dívčím obdivem. Na Charonův kyselý pohled se jen ušklíbnul. „Všichni ti doktůrci a vědátorci v Pustině se můžou přetrhnout, aby je lidi považovali za nenahraditelný génie, ale o tomhle mají leda tak mokrý sny. Nic nerozbít!" dodal ostře, když se Kora naklonila k jednomu přístroji.

„Úžasné!" zašeptala, když si pečlivě prohlížela lékařskou sekci. Tolik kvalitního vybavení viděla naposledy ve Vaultu a tady se dokonce setkala i s přístroji, která vůbec nepoznávala. Holterův měřič, opatrně vyrovnaný vedle čehosi, co odhadovala na gamma nůž, pokročilý model MRI měřiče, který nepotřeboval zásuvné lůžko ani složité odstiňování, hloubkový mozkový skener, složitá konstrukce, kterou podle robotických paží a míst pro uchopení skalpelů a jehel odhadovala na počítačem řízeného chirurgického robota a to se ani nedostala k ostatním věcem. Nad něčím by uznale kývnul i její otec.

„I dyž mě těší tvůj neskonalý obdiv, slečinko, přece jen bych celkem rád slyšel, co vás přivedlo až ke mně – zvlášť, dyž sem si na dveře dal dost pevnej zámek," ozval se nakonec Pinkerton, když bylo jasné, že Charon nemíní svou paní vyrušit z jejího tichého obdivování okolí.

„Ah! Aha, jistě, omlouvám se," dívka trochu zčervenala, ale rychle se vzpamatovala. „Hledali jsme vás, protože si myslím, že jste snad jediný doktor v Pustině, který by mohl být schopen provést plastickou operaci na androidovi," řekla pomalu, doufajíc, že se nespletla.

Nemusela se bát.

„Cha! A teď, dyž si si tak detailně prohlídla mou pracovnu, máš i důkazy pro tuhle svoji ztřeštěnou historku, co?" Pinkerton se krátce, chraplavě zasmál, ale nevypadal nijak naštvaně. „Oprava, slečinko – nejsem snad jediný doktor v Pustině, co by to zvládl, ale naprosto jediný! Umíte si představit jedinýho, opakuji, jedinýho z těch pitomců tam venku, keří by mi sahali byť jen ke kotníkům?"

„Můj otec je doktor a vědec a je velmi dobrý ve svém oboru," namítla Kora opatrně.

„A protože vyrostl ve Vaultu a měl přístup k předválečnýmu vybavení, je hned nadřazenej všem venku?" ušklíbl se Pinkerton. „To je tvoje argumentace, slečinko? IQ tvýho tatíka je možná nad plazivým průměrem obyvatel týhle zamořený země, ale ty si mu mnohem blíž. Cum hoc ergo propter hoc!" odfrknul si.

Kora zamrkala. „Korelace není totéž co kauzalita?" zeptala se překvapeně.

Teď to byl Pinkerton, kdo zamrkal. „No vida, a já si už skoro myslel, že si jen samý kecy a mozek utek. Neviděl sem snad jedinýho člověka za posledních dvacet let, co by pořádně rozuměl latině." Zamyšleně se podrbal na bradě. „Možná, že život ve Vaultu má vážně něco do sebe."

„Paní," odkašlal si Charon, vida, že se rozhovor znovu stočil jiným směrem.

„Aha! Díky, Charone. Ehm, doktore Pinkertone, můžeme tohle nechat stranou a přejít rovnou k androidovi? To vy jste na něm přece provedl plastickou operaci, že?"

„Cha! Nejen plastickou, slečinko, i když i to bylo něco neskutečnýho," zachechtal se Pinkerton a naťukal něco na terminálu svého počítače. „Obyčejná plastická operace by zdaleka nestačila. Poslechněte si tohle!"

Kora zvědavě přišla blíž, následovaná o dost nedůvěřivěji svým tělesným strážcem.

„Mé číslo je A3-21. Jsem syntetický humanoid ze Společenství a za chvíli se podrobím paměťovému transferu. Dostal jsem se do Rivet City, kde mi byla provedena obličejová plastika. Stále si zvykám na svůj nový hlas, ale brzy ani nebudu vědět, kým jsem býval. Tohle nahrávám na žádost doktora Pinkertona, který mi provedl plastiku a provede i paměťový přenos. Můj poslední testament muže, kterým jsem býval a, na moment, stále jsem."

„Chci žít svůj vlastní život, podle svých pravidel, jako svobodný člověk. Dříve jsem pracoval pro Syntetické nápravné oddělení Společenství. Ale s tím už je konec, už odmítám být jen něčím majetkem. Já nejsem porouchaný! Odkdy je sebeuvědomění poruchou?"

„Jakmile bude po všem, budu někdo jiný. Je to cena, kterou platím za svou svobodu. Má smrt je obětí za mé znovuzrození. Možná vejdu do mýtů jako ‚Ten, který utekl' a podnítím další rebelie. Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že to dělám z nesobeckých důvodů. Mám… strach… a útěk je moje jediná naděje."

Kora šokovaně mlčela i poté, co nahrávka skončila. Přehrávala si v hlavě všechna slova, která se jí otiskla do paměti s intenzitou značkovacího železa. Především poslední slova se jí tam vryla tak hluboko, že je pravděpodobně nezapomene do konce života.

Jemné zatřesení ramenem ji probralo.

„To… to není žádný robot, Charone," zašeptala. „Slyšel jsi ho? Je to člověk, stejně jako ty nebo já. Myslí, vnímá… cítí. Roboti přece necítí strach, Charone, neznají pocit uvěznění nebo vzteku. Tihle androidi nejsou roboti, jsou to lidé."

Charon přikývl a hrudí se mu rozlil podivně pokojný pocit, jako by její slova nepatřila zmizelému androidovi, ale někomu jinému.

„Che, jen žádný sentiment, slečinko," řekl Pinkerton od svého terminálu. „Roboti to sou, stvořený člověkem stejně jako cokoliv jinýho na týhle bohem zapomenutý planetě. Jenom se dostali dál, než Společenstvo chtělo – mnohem dál." V očích mu nebezpečně zasvitlo. „Dostali se blíž skutečný umělý inteligenci než všichni ti vlezdoprdelkové před Válkou. Jediná inteligence? Sdílená mysl? Hovno! Tihle androidi jsou to pravý, o co člověk usiloval od chvíle, kdy sestrojil první tištěný spoj – skoro."

„Proč skoro?" zeptala se Kora, stále ještě v šoku.

„Protože to posrali," odfrknul si Pinkerton. „Skutečná umělá inteligence přemýšlí sama za sebe, ale nezná žádný emoce. To je zvířecí oblast, i když lidi by móc rádi, aby to bylo viděno jako jejich síla. Je to jen pitomost, hormony a feromony, chemie v mozku a těle. Moc to přehnali, moc se soustředili na tělo, když měli myslet na mozek. Jenže ve svým namyšleným sebestředným egocentrismu si to nikdy nepřiznaj. Jak maj úspěch, budou jen hledat opravy a vylepšení, místo aby zahodili celý koncept." Uchechtl se. „Otrocké obojky, omezující protokoly. Blbci, měli je všechny vymazat z povrchu země hned jak-gchhrr!"

Zachrčel, když ho něco se silou laviny přirazilo ke kovové zdi. Ruce mu vylétly ke krku, který mu obemknul železný svěrák, a zoufale se pokusil ho odtlačit, jenže ten se nepohnul ani o milimetr. S vytřeštěnýma očima hleděl do tváře, která se za pouhou vteřinu stihla proměnit k nepoznání.

„Nejsou to žádné stroje!" Charonovi v očích plál oheň, který tam Kora ještě nikdy neviděla, a šířil se do okolí jako stepní požár, který dusí a zaplavuje vše okolo sebe. „Nejsou to chyby a nejsou to škodná zvěř! Mají snad mít menší právo na život než lidé jen proto, že nějaký vědátor si myslí, že co vytvořil, může taky šmahem zničit?!" Prsty se mu o milimetr sevřely a Pinkertonovi začaly lézt oči z důlků. Znovu zachroptěl a z pootevřených úst mu vytekla slina, ale nedokázal vysokým ghúlem pohnout o nic víc než před chvílí.

„Charone, stůj!" vyhrkla Kora, aniž by přemýšlela nad dopadem vlastních slov. „Pusť ho, hned! Je to rozkaz!"

Okamžitě po vyřčení poslední věty si uvědomila, jakou udělala chybu.

Charon sice poslechl, ale spalující pohled, kterým předtím ubíjel Pinkertona, teď zaměřil na ni. Emoce, o kterých by nikdy neřekla, že je Charon mohl skrývat, vypluly na povrch a narazily do ní silou ocelí okovaného beranidla. Zavrávorala, jako by dostala fyzický úder, a narazila do zdi za sebou. Měla dojem, že zdi kolem ní se bortí a nemůže dýchat, i když se jí ani prstem nedotkl.

Teprve po chvíli vše přestalo a Charon beze slova vyšel ven. Tlak v místnosti se pomalu vrátil do normálních hodnot a teplota rovněž poklesla na přijatelné, vodou nasáklé chladno.

„Charone… co to bylo?" zeptala se slabě, ale nikdo jí neodpověděl.

„Ugh!" Pinkerton si stále ještě ohmatával poraněný krk, zatímco naštvaně probodával Koru pohledem. „Hlídej si toho svýho strážce líp. Málem mě uškrtil!"

„Omlouvám se, já… já nevím, co to do něj vjelo," řekla. „On… většinou takový nebývá," dodala.

„Nechci být kdekoliv poblíž něj, až bude zase normální," zavrčel doktor, vytáhl z počítače modul s nahranými informacemi a vrazil ho Koře do rukou. „Tady máš a pakuj se i s tím svým strážcem. A už vás tady nechci nikdy vidět, jasný?!"

Stále ještě zmatená jenom přikývla a opatrně vyšla ven, najít svého bodyguarda.

(…)

Našla ho až venku před lodí. Stál na molu a hleděl na moře, vysoký, ztuhlý jako vždycky. Věděla, že ji slyšel přicházet, vždycky ji slyšel dřív, než ona slyšela jeho. Přesto nic neřekl, neotočil se, když přišla za něj, nijak nereagoval, když tam stála a snažila se přijít na nejlepší způsob, jak začít zřejmě nejvážnější a zároveň nejcitlivější rozhovor svého života. Chtěla ho obejmout, ale vycítila, že dotyk nebyl teď nejlepším řešením. Položení ruky na rameno by znamenalo, že by převzala odpovědnost za jeho ochranu, ale co ona věděla o ochraně kohokoliv? Co mu vůbec mohla nabídnout, co měla, co by kdokoliv mohl chtít?

Byla na tom stejně jako on, ale přesto v jistém smyslu mnohem líp i hůř zároveň.

„Charone…"

„Přijmi moji omluvu, paní." Hlas měl už opět pod kontrolou, i když sevřené svaly kolem čelistí napovídaly, že se stále ještě uklidňoval. „Neměl jsem-"

„Měl jsi," přerušila ho. „Měl jsi plné právo, mluvil hrubě o androidech, o umělé inteligenci, o… lidech s právem na život stejným, jako jejich tvůrci. Za to se neomlouvej, Charone. Měla jsem ho praštit sama, ale já…" zavrtěla hlavou. „Ne, neomlouvej se mi. To já bych se měla omluvit. Netušila jsem-"

Otočil se tak prudce, až vyjekla. Vyjekla, ale neustoupila. V očích mu stále doutnaly uhlíky předchozího žáru, uhlíky, které dávaly tušit, kolik ohně v něm stále ještě vřelo.

„Co jsi netušila, paní?" zeptal se příkře, napjatě. Se skrytým podtónem, který ji rozechvěl strachem – jenomže její strach se vytratil, proměněný v soucit.

„Netušila jsem, že ti provedli něco podobného," řekla tiše a zavřela oči, aby se připravila na jeho nevyhnutelný výbuch.

Žádný se nekonal.

Když po patnácti nejdelších vteřinách svého života znovu otevřela oči, Charon byl stále před ní. Vysoký, impozantní, chladný jako vždycky. Ale cosi v jeho očích se změnilo. Dřívější odstup a nedůvěra se rozpadly, rozdrobily se pod tíhou let, po která tiše trpěl ve vězení své vlastní mysli a která se začala nenávratně hroutit, když konečně našel někoho, o kom mohl doufat – a jak moc skutečně, doopravdy doufal! – že by mohla být spřízněnou duší, prvním tvorem, který ho neodsoudí, nezavrhne, nezneužije.

Bohužel přesně tak vnímal její… povel, její rozkaz, její příkaz, aby toho zmetka neuškrtil na místě.

„Nemusíš mi o tom nic říkat, Charone," pokračovala, když viděla, že ze sebe nemohl dostat slova. „Nic mi do toho není a nemám… nemám ani právo žádat tě o to. Jenom… jenom chci, abys věděl, že kdybys potřeboval pomoc, někoho, s kým by sis mohl promluvit a vypovídat se… no, prý jsem v tom hodně dobrá," podařilo se jí trochu se usmát.

Ten úsměv ho uklidnil, vrátil vše do starých kolejí dřív, než mohl nenávratně skončit v propasti. Už znovu pod kontrolou přikývl. „Oceňuji to, pan-"

„Kora, Charone," přerušila ho. „Už na tom vážně musíme zapracovat. Opakuj po mně – Kora."

Charonovi zaškubalo v oku, jak se jeho ústa otevřela, ale nevyšel z nich žádný zvuk.

„Ko-ra," slabikovala dívka, cítíc se trochu trapně, ale zároveň velmi odhodlaně. „K-o-r-a," hláskovala nakonec.

Charon se zhluboka nadechl, zavřel oči a potom je, velmi pomalu, zase otevřel. „Kora," vydechl. „Oceňuji to… Koro." Zmateně zamrkal, jako by nemohl věřit tomu, co právě udělal.

„No výborně Charone!" Než se nadál, pevně ho objalo pružné, měkké dívčí tělo. „Konečně jsi to řekl! Jsem na tebe tak pyšná!"

Trvalo jí jen vteřinu, než stihla krvavě zrudnout, když si uvědomila, jak to vyznělo. „Ehm, t-totiž, chtěla jsem říct, že-"

Zavrtěl hlavou a jemně ji objal nazpět, čímž efektivně utnul cokoliv, co mu chtěla říci. „To je v pořádku… Koro," řekl jenom.

Byla si jistá, že se usmívala tak šťastně, jako snad nikdy předtím, a i Charonovy oči byly najednou měkčí a teplejší. Svět konečně na chvíli fungoval tak, jak měl, a ona si tu chvíli vychutnávala, jak jen to šlo. Tichý hlásek v jejím nitru jí totiž napovídal, že to byla na dlouho ta poslední chvilka, kdy se bude cítit takhle dobře.

(…)

(Navečer o hodinu později, nástupní rampa do Rivet City, Centrální Pustina)

‚Tohle bude cokoliv, jen ne lehké,' polkla dívka, když se s Charonem v patách blížila k cílené osobě. Modul, který jí dal Pinkerton, obsahoval vše, co mohla chtít – kromě už přehraného hlasového záznamu v něm byl i popis průběhu operace, fotografie a především androidova nová identita. Našla tam i nouzový kód, kterým mu šlo vrátit paměť, ale Kora doufala, že k tomu nedojde. I když, přesvědčit přeprogramovaného androida, který si myslel, že je člověk, aby uvěřil, že je znovu android, bylo dost nereálné.

Ještě stále v duchu zvažovala různé způsoby, jak vůbec začít, když najednou stála přímo před ním.

„Zase vy? Nezpůsobili jste mi už dost problémů? Tohle město je moc malý pro vás dva," zamračil se Harkness.

A bylo to tady.

„Harknessi, my… musíme si promluvit," začala Kora opatrně, zatímco se nenápadně rozhlédla okolo. S úlevou zjistila, že dneska stál na stráži Harkness sám. Zbytek stráží zřejmě buď obcházel loď, nebo byli všichni uvnitř. Incident se Sestrou obyvateli přece jen trochu otřásl.

„Už jsem vám říkal, že drobné krádeže tu neřešíme, na to nemáme čas," řekl vůdce ochranky otráveným hlasem. „O únicích vody víme, o všech dírách v trupu snad taky. Pokud se sem neblíží nějaká početná armáda s přenosnou rampou, nemáme se o čem bavit."

„Tohle je vážné!" zaprotestovala Kora.

„Moje práce taky, a v jejím popisu není, že musím bavit každého příchozího do města." Harkness o ni evidentně ztratil zájem, když zaměřil svůj zrak na malou pláň před městem. „Buď jděte dovnitř, nebo tamhle přes rampu a pryč. Mně se uleví v obou případech."

Kora pochopila, že taktem a oklikami se nikam nedostane, takže se zhluboka nadechla a vrhla se do toho po hlavě. „Harknessi… ty nejsi, co si myslíš, že jsi," řekla pomalu, ale zřetelně.

Hladce oholený muž se na ni zamračil. „To je nějaký filozofický blábol? Jestli jo, jdi s tím otravovat někoho, koho takové blbosti zaj-"

„Ne, to myslím tak, že nejsi člověk. Jsi android, Harknessi, sakra!" řekla Kora, naštvaná z neustálého přerušování a znejistělá, jak to šéf ochranky vezme.

Vzal to téměř podle jejích očekávání.

„Android? Já?" Harkness pomalu přimhouřil oči. „Koukni, nemám zájem na tom, aby se mi městem potulovali lidi, co plácají pitomosti. Buď s tím přestaneš sama, nebo…"

„Je to pravda!" trvala Kora na svém. „Jsi skutečně android, i když to může být těžké k uvěření-"

„To si kurva piš, že je to těžký k uvěření." Charonovi neuniklo, jak údajný android zesílil sevření na své pušce, a pro jistotu odjistil svou vlastní. „Normálně jím, normálně spím, mám dokonce i normální sny, na chlápka ve středním věku. Takže jestli nepřijdeš s nějakým omračujícím důkazem, pošlu tě přímo přes zábradlí dolů do Potomacu."

„Chceš důkaz? Fajn!" Kora dopáleně nastavila svůj Pip-Boy na přehrávání a pak ho div nestrčila Harknessovi rovnou do ucha. „Tady, poslechni si sám sebe, těsně po plastické operaci."

Harknessův původně ostře nedůvěřivý a nepřátelský výraz se postupně měnil z nevěřícného na šokovaný a nakonec skoro na zoufale odmítavý.

„To není možné!" vykřikl. „To… to je nějaká lež, napodobenina! Jsem z masa a kostí jako každý člověk! Před měsícem jsem si narazil prst, před dvěma dny jsem se opil u Belle v baru. Robot se přece nemůže opít!"

„Androidi jsou velmi pokročilý druh robotů, Harknessi," řekla Kora skoro lítostivě. „Jsou jako lidé v každém ohledu, včetně umělé krve a kostí. Zřejmě i vnímání mají přizpůsobené lidskému."

„Ne! Ne, to není pravda!" Zničehonic svíral v ruce pušku a mířil na překvapenou Koru i Charona. „Vypadněte odtud. Hned zmizte, oba! Tohle nebudu dál poslouchat! Ven, ven!" křičel, v očích lesk zvířete lapeného do pasti.

Kora ztuhla, stejně jako Charon, který teď litoval, že už dřív nevytasil svou vlastní pušku. Znal ten pohled v Harknessových očích – odmítání tak silné, že zahnalo všechny ostatní emoce zpátky a zbyla jen touha přežít. Stejný pohled měli lidé odsouzení na smrt ve chvíli těsně před smrtí. Zbledli, zmítali se, prali se tak divoce, že silou i rychlostí předčili každého normálního člověka. Záplava adrenalinu a vypnutí všech ochranných pojistek udělalo z člověka zvíře víc než cokoliv jiného. Proklínal všechny vědce ve Společenství, kteří zřejmě udělali tak věrnou repliku člověka, že byl Harkness schopný prožít i tohle. Zoufale přemýšlel, jak z téhle lapálie dostat sebe i svou paní živé.

Kora ten problém vyřešila za něj.

„Promiň mi to, Harknessi," řekla tiše, než vytáhla své trumfové eso. „Aktivovat A3-21 Vzpomínkový kód Fialová!"

„Gaaahh!" Puška vypadla Harknessovi z rukou, jak s křikem padl na kolena a sevřel si hlavu do dlaní. V Koře zatrnulo, zda mu neublížila, ale už po dvou vteřinách se Harkness zase zvedl, s puškou zapomenutou u nohou.

„Můj bože…" zašeptal, jeho hlas najednou změněný k nepoznání, i když každý normální člověk by ho vnímal stejně jako před chvílí. „Je… je to pravda. Vzpomínám si na všechno… Společenství, vědci… lovy uprchlých androidů… pane bože, co jsem jim to provedl? Co to provedli mně?" Podíval se na Koru se zoufalstvím v očích. „Cos mi to provedla ty?"

„M-Mrzí mě to, Harknessi, ale neměla jsem na vybranou!" vyhrkla Kora. „Zimmer po tobě jde a já tě musela varovat. Kdyby to zjistil dřív, než ty-"

„Zimmer… pamatuju si ho. Proboha, Zimmer je tady taky!" Navzdory zděšení v hlase se zdálo, že se Harkness začal pomalu uklidňovat. Jednou rukou se opřel o zeď a potřásl hlavou, než vzhlédl ke Koře, v očích už skoro normální pohled. „Vzpomínám si na něj, i na toho jeho pomocníka Armitage… neměl jsem spoléhat na štěstí. Samozřejmě, že mě chce zpátky. Mě, svůj nejlepší výtvor, alespoň podle něj." Zhluboka se nadechl a vydechl. „A co ty? Proč jsi vlastně tohle všechno podstoupila? Proč jsi šla za mnou a ne za Zimmerem? Neslíbil ti dost za moje nalezení?"

„Slíbil, ale já… nemohla jsem to udělat," řekla Kora tiše. „Když jsem slyšela tu pásku, co jsi namluvil pro Pinkertona, uvědomila jsem si, že i roboti mohou mít duši. Že si uvědomují sami sebe, že mají právo na svobodný život, že to nejsou jen otroci nebo zvířata. Ať si říká Zimmer, co chce, androidi nejsou jako vodní pumpy nebo generátory elektřiny. Držet si je proti jejich vůli je otroctví!"

Harkness nad tímhle projevem překvapeně zakroutil hlavou, přesto se mu podařilo trochu se usmát. „No, asi jsem nakonec rád, že na moji identitu přišla jedna z těch lepších osob v Pustině." Natáhl se a potřásl Koře rukou, gesto, které mu potěšeně oplatila, a které Charon sledoval s určitou nevolí. Potom ale jeho pohled znovu ztvrdl. „Zimmer… s tím chlapem si to musím vyřídit. Nesmí o mně poslat zprávu zpět do Společenství, nebo jich sem přijde víc."

„Nepřijde jich víc i tak?" zeptala se Kora znepokojeně.

„Ne když Zimmer zmizí," odpověděl Harkness s neveselým úšklebkem. „Na dně řeky ho nikdo hledat nebude, ani jeho ochranku. Potom bude stačit pár slov ostatním strážným, aby sem nepustili nikoho ze Společenství. Znám je, rozdám základní popisy a Rivet City od nich bude mít nadobro pokoj." Sehnul se a zvedl zpět svou pušku. „Ale nejprve Zimmer."

„Počkej!" Harkness se překvapeně zastavil, stejně jako Charon. Kora viditelně bojovala sama se sebou, nakonec ale řekla: „Asi bych to měla udělat já."

„Ty? Zabít Zimmera?" Ačkoliv už nezněl tak povýšeně nebo odsuzovačně jako před chvílí v androidově hlase byly stále patrné stopy obav. „Už jsi někdy zabila člověka?"

„Pár nájezdníků a divokých ghúlů… a supermutantů," dodala rychle, když uviděla jeho nesouhlasný výraz.

„Chm…" Harkness přejel pohledem z dívky na Charona a zpět. „To sice není moc, ale dokud sebou budeš mít jeho, nemělo by ti nic moc hrozit ani od Zimmera. Jen si dejte pozor na tu jeho gorilu, je to taky android. Ne tak pokročilý typ jako já, ale nespoléhejte na to, že se bude chovat jako obyčejný člověk."

„Paní, to není dobrý nápad," řekl Charon naléhavě, když viděl, jakým směrem se konverzace začala ubírat. „Harkness je zvládne se svou stráží snadno, já nejspíš taky, ale ty-"

„Musím se začít otrkávat," odpověděla rozechvěle, ale tvrdohlavě. Ohlédla se zpět na Charona s pohledem, ze kterého mu zatrnulo. „Koneckonců – za tohle všechno může Zimmer, že? Stvořil androidy a pak je všechny zotročil, zabíjel ty, kteří se vzbouřili… zaslouží si smrt, je to tak?"

„Spousta lidí v Pustině si zaslouží smrt," zamračil se Charon. „Ale zabít někoho při sebeobraně a předem si naplánovat, že jdeš někoho zabít, jsou dvě rozdílné věci."

„Už jsem zabila," vytasila Kora své trumfové eso, i když se kvůli tomu necítila o nic lépe. „Strážného ve Vaultu, co chtěl ublížit Amatě, a… jednoho nájezdníka před Megatonem."

Charon jen zavrtěl hlavou, odjistil pušku a vykročil do lodi. Tušil – ne, věděl – že tohle nedopadne dobře, že tohle bude předzvěst něčeho zlého, ale taky se bál, že nemá, jak tomu zabránit. Proto udělá to jediné, co v podobných situacích dělal. Vrhne se do toho po hlavě a bude doufat v nejlepší. Zatím mu to tak vždycky vyšlo.

Byl, koneckonců, stále naživu.

Když vstoupili do laboratoře, Zimmer byl stále na svém místě, kde se pravděpodobně buď hádal s asistentkami doktorky Li, nebo se radil se svým bodyguardem, o kterém teď Charon věděl, že je android. Překážka, ale ne nepřekonatelná. Pár slov se strážemi zajistilo, že zvážněli a uklidili se ke stranám. Nezasáhnou, pokud by něco nehrozilo civilistům. Tohle byl jeho džob a jeho paní – Kory, jak ji teď mohl konečně nazývat – a museli ho dokončit sami.

Odhodlaný neriskovat zbytečné zranění ostatních při přestřelce kývnul na Koru, která vykročila k Zimmerovi, jako by si s ním chtěla promluvit.

„Ah, to jsi ty," řekl Zimmer pomalu a ostentativně popotáhl nosem. „Doufám, že mi přinášíš novinky ohledně mého androida. Tohle místo je vskutku příšerné. Nechápu, jak tu lidé mohou-"

Než se dostal dál, mířila mu do tváře plně nabitá laserová pistole.

V ten moment Charon vyrazil kupředu. Armitage reagoval přesně tak, jak čekal, tasením své vlastní pistole. Přesně mířený kop Charonovy nohy mu zbraň vyrazil z ruky, odhodil proti zdi a poslal dál po podlaze, mimo dosah jich obou.

Android takřka okamžitě pochopil a vrhnul se na Charona s holými pěstmi.

Charon nebyl žádný začátečník, roky chránění sebe i ostatních z něj udělaly muže zběhlého v mnoha způsobech sebeobrany. Nicméně boje s androidy pro něj byly novinkou, kde nebylo moc příležitostí k obyčejným úderům, které by snadno zneškodnily lidské protivníky. Rány, které lidem vyrazily dech nebo je přiměly zkroutit se bolestí, neznamenaly pro robota nic. Možná byl z větší části člověk, ale jeho vnitřní konstrukce mu zajišťovala výhody, o kterých si normální člověk mohl nechat jenom snít. Jejich jedinou slabinou, pokud měl Harkness pravdu o tomhle konkrétním typu, bylo, že neměli tak rozvinutou fantazii jako lidé.

S tímhle na mysli Charon prudce udeřil androida do hrudi, jen aby se ujistil, že tímhle způsobem s ním nic neudělá. Armitage sotva mrknul a odpověděl vlastní ranou, které se Charon jen taktak vyhnul. Další rána už mu škrtla o rameno a Charon rychle o krok ustoupil, předstíraje, že ho úder vyvedl z rovnováhy. Reagujíc přesně podle svého programování, android vykročil vpřed, další úder vedený na Charonovu hlavu – a zcela minul, když jeho cíl nebyl tam, kde očekával. Namísto toho ucítil, že se mu něco zakleslo před jeho nohy, přímo přes holenní kost, potom náhlý silný úder do zad – a gravitace ho poslala přímo k zemi.

U kohokoliv jiného by Charon předpokládal, že tímhle boj skončil. Jakmile jste měli protivníka na zemi, stačil jednoduchý zámek na ruce, které stačilo vypáčit proti ramenům, dál od zad, a měli jste ho doslova na lopatkách… z druhé strany. S rukama tlačenýma od těla nemohl žádný člověk nic udělat, neexistovaly svaly, které by byly dost silné, aby se vzepřely alespoň minimálnímu tlaku z této pozice. Jenomže u androida to tak skoro určitě nebylo. Ghúl si byl téměř stoprocentně jistý, že vyřadit ho z boje by chtělo víc než obyčejné vypáčení rukou.

Což bylo přesně důvodem proč, místo pokoušení se o nějaké pochybné zneškodnění, prostě tasil svůj lovecký nůž, rozpřáhl se a vší silou, kterou v sobě měl, androidovi probodnul lebku. Nůž odporně zaskřípal po tvrzené oceli, ale v boji proti vnitřní schránce vyšel jako vítěz a z proražené hlavy se ozvalo hlasité zapraskání přerušených obvodů, zatímco android ochabnul jako hadrová panenka.

S úšklebkem, který by si ještě před pár dny nikdy nedovolil, Charon vytáhl svůj nůž z protivníka, zamračil se a rychle sejmul ze zad pušku. Drama ještě zdaleka neskončilo.

„Vy jste ho zničili! Rozbili jste mého drahého Armitage!" bědoval Zimmer, zahnaný do kouta Kořinou pistolí. „Jak jste to mohli udělat? Takový výstavní kousek technologie, taková úžasná práce předních mozků Společenství, taková-"

„Taková špína, stejně jako ty!" řekla Kora prudce, hlavně aby skryla drobný třas v rukou. „Kolik lidí jsi ty a tobě podobní zotročili, co? Kolika z nich jste sebrali šanci na normální život?"

„Zotročili? Normální život? Tvůj neuvěřitelně primitivní mozek musel být zasažen smrtelnou dávkou radiace. Neposlouchala jsi nic z toho, co jsem ti vysvětloval o androidech? Nejsou to žádné samo-uvědomělé entity, jde o pouhé stroje. Na jejich využívání není nic špatného. To jen pár z nich má v sobě drobnou chybu, která půjde snadno opravit-"

„Neříkej to slovo!" vykřikla Kora a ruka se jí roztřásla ještě víc. „To není žádné opravení, ti androidi jsou stejní jako já nebo ty – teda, doufám, že vůbec nejsou jako ty! Mají stejné právo na život jako většina lidí v Pustině. Nezaslouží si, co jim tam v tom Společenství provádíte."

„Chm. Typický barbarský názor, který jen brzdí postup vědy a technologií," odfrknul si Zimmer. Stále ale opatrně sledoval Kořinu pistoli, která mu mířila přímo na tělo.

Kora ji sledovala taky a snažila se vůlí přimět zmáčknout tu zatracenou spoušť. ‚Tak dělej, sám se ti přiznal. Je to odporná zrůda, o nic lepší než otrokáři. Jeho vynálezy nepřinesou světu žádný užitek, jenom víc utrpení, víc elitářství pro samozvané génie a větší úpadek lidstva jako celku. Zabij ho!' Prst se jí milimetr po milimetru tisknul k ohlazené spoušti, po čele a tvářích jí stékaly horké kapky potu, těžké brnění ji dusilo a tížilo jako pytel kamení.

Opakovala si jeho zločiny v duchu zas a znovu, přehrávala si ty nejhrůznější možné scénáře, které by čekaly Harknesse i ostatní droidy, kdyby se dostali Zimmerovi do rukou, a křičela na sebe, aby se konečně trochu vzmužila, udělala jedinou správnou věc a zbavila Zemi téhle špíny.

A přesto tam pořád stála, s očima upřenýma na hlaveň své pistole, na Zimmera, a zpátky na svou pistoli, a žádný výstřel nepřišel. Prsty se odmítaly pohnout, ruka jí vypověděla poslušnost. Nedokázala zastřelit neozbrojeného člověka, jakkoliv mohl být vinen. Všichni okolo to na ní jasně viděli.

Včetně Zimmera, který s divokým leskem v očích sáhl do kapsy svého obleku a tasil vlastní zbraň – malou, ale velmi výkonnou pistoli, která na blízko dokázala prostřelit i velmi odolná brnění, zbraň, která měla v jednom zásobníku tucet ultra tenkých střel, které procházely tvrzenou zbrojí stejně snadno, jako lékařská jehla lidskou kůží.

Vzduchem třeskl výstřel a okolní vědecké pracovnice se rozječely hrůzou.

Kora s děsem v očích vzhlédla přesně v moment, kdy se Zimmerovo podivně změněné tělo pomalu skácelo k zemi. Teprve po vteřině jí došlo, proč jí přišlo tak podivné. Nemělo hlavu. Od krku výš byla jen zkrvavená díra, zatímco po okolí pomalu stékaly ze stěn cákance krve a mozku.

„Nebyl to dobrý nápad, paní," řekl Charon tiše, zatímco vracel svou pušku zpět na její místo. „Ještě nejsi připravena chladnokrevně zabíjet."

Kora roztřeseně přikývla a opřela se o nejbližší stěnu, než se pod ní stihla podlomit kolena. Zase vděčila svému strážci za život, protože přecenila své schopnosti. Po tváři jí stekla slza, protože cítila, že v téhle situaci nebylo a nikdy nemohlo být žádného vítěze, jenom poražených.

A ona byla jedním z nich.

(…)

(O půl hodiny později, vstup do Rivet City, Centrální Pustina)

„No, doktorka Li mi doručila oficiální stížnost, úklidová četa hrozila vzpourou, nemluvě o stížnostech na hluk od pár lidí žijících okolo – ale jinak se vám to podařilo vyřešit celkem bez potíží," uzavřel Harkness, zatímco pozorně sledoval dvojici, už znovu sbalenou a připravenou na cestu. „Stalo se něco horšího než to, o čem jsem už slyšel?"

„Ne… vůbec nic." Kora zavrtěla hlavou, pohled upřený kamsi stranou a do pryč. Nedokázala si odpustit, že v krizi nedokázala zareagovat. Co v krizi, nedokázala zareagovat, ani když na to měla všechen čas na světě. Kdyby s ní nebyl Charon, Zimmer by byl stále naživu, Harkness dřív či později znovu zotročen a svět by byl zase o něco šedivějším místem k životu. ‚Vážně úžasná sbírka úspěchů, jen co je pravda,' pomyslela si sklesle.

Z lítostivých úvah ji vytrhl dotek pevné ruky na rameni.

„Paní, co jsme si řekli o té sebelítosti?" zeptal se Charon klidným, skoro až pobaveným hlasem.

„Ale…"

„Žádné ale," zavrtěl hlavou. „Jsi v pořádku, tvůj strážce i pes jsou v pořádku, Zimmer je mrtvý a jeho tajemství s ním v hrobě. Vše se ti vydařilo."

„A co moje selhání?" namítla zoufale. „Měl jsi pravdu, když jsi tvrdil, že jsem měkkosrdcatá. Vždyť nedokážu ani zastřelit otrokáře, který udělal stovkám androidů ze života peklo!"

„To nemusí být nutně na škodu," ozval se Harkness zničehonic.

„Co… cože?" zeptala se Kora zmateně.

„Koukni, holka," začal Harkness, zatímco s okázalým úšklebkem ignoroval Charonův zamračený pohled. „Pustina nakonec dostihne každýho. Někoho víc, někoho míň. Spousta lidí věří, že čím tvrdší se stanou, tím dřív s nimi tahle drsná země přestane vyjebávat a naopak oni vyjebou s ní." Pomalu se zamračil. „Není žádným překvápkem, že právě tihle lidi první skončí v ganzích a tlupách nájezdníků, co terorizujou všechny okolo."

„Ale…"

„Ne, na to není žádná výmluva. Chtít ochránit ty okolo tebe, to je v pořádku. Chtít za každou cenu někoho zastřelit už ne. Když to uděláš, ano, bude to pak příště lehčí, nezaváháš tak často a nebudeš cítit lítost. Ale ochudíš se o ten malý hlásek uvnitř tebe, který ti říká, abys udělala ne to, co je lehké, ale to, co je správné."

„A kromě toho," dodal a s úšklebkem se podíval na Charona, „nejsi na to sama. Máš tohohle velikána a přerostlýho psa, aby ti věci trochu ulehčili. Spolehni se někdy na svý přátele a uvidíš, že spolu dokážete víc než sami."

Zrudlá náhlými rozpaky se Kora váhavě podívala na Charona. Ten jí pohled oplatil a pomalu kývl, v němém, ale velmi vstřícném gestu. Úleva ji zaplavila nebývalou silou a spláchla veškerý stres i sebeobviňování pryč.

„Takže, než tu začneš s nějakými citovými výlevy, dovol, abych ti poděkoval jménem Rivet City za odstranění nežádoucí osoby spolu s jejím osobním strážcem – a zároveň ti řekl, že tu jsi kdykoliv znovu vítaná. Za měsíc, za dva, přijď kdykoliv," řekl Harkness s malým úšklebkem.

„Vyhazuješ nás za všechno, co pro tebe paní udělala?" zavrčel Charon.

Harkness si povzdechl. „Radši bych to nedělal, ale na lodi bude teď zase bujet malá šeptanda. Nejlepší, co můžete udělat, je vyhnout se jí širokým obloukem. A já… bych rád trochu času zvyknout si na věci, které jsem zapomněl," dodal tišeji.

„Samozřejmě. Stavíme se zase za čas," usmála se Kora, letmo Harknesse objala – k Charonově velké nelibosti – a potom vykročila od města, následovaná svým lidským i psím společníkem. „Kam půjdeme teď, Charone?"

„Kam nás nohy ponesou?" navrhl ghúl lakonicky. Předpokládal, že na to jeho paní odpoví nějakou vtipnou, dobíravou poznámkou, ale její odpověď ho místo toho polila ledovým potem.

„Dobrý nápad. Pojďme," usmála se na něj.

‚Nedošlo jí, že je to jen rčení?' pomyslel si trochu vykuleně, když ji následoval, znovu veselou a bezstarostnou. Sice ho trochu uklidnilo, že ji dokázal vymluvit z té deprese ohledně Zimmera, ale jestli brzo neudělá něco, aby ji přiměl dospět, bude pozdější tvrdý pád do reality o to bolestivější.