John Willoughby zoufale popadl jako-rozdrcené-okvětní-plátky-růže rudou košili, materiál pod jeho prsty jemný a nahřátý od Stephenovy kůže, a snažil se najít knoflíky, protože jakkoli dobře na Stephenovi vypadala, chtěl ji pryč. Chtěl všechno pryč, cítit Stephena kůži na kůži, i když vymanévrování ze šatů komplikoval Stephen tím, že ho držel jednou paží pod sakem okolo pasu a druhou za zadní stranu krku, a líbal ho drsněji a hlouběji, než ho kdo kdy v životě líbal. Bylo to hrubé a divoké, téměř animální, a John si jen matně uvědomoval, že s ním drží krok – veškerý jeho vesmír sestával ze Stephenových úst na jeho, a jeho paží, a jeho tepla, chuti onoho jednoho piva podtržené slabým náznakem tabáku, a toho brutálního horka, co mu tepalo, bušilo pod kůží.
Zalapal po dechu, když se jeho záda srazila se zdí vedle jeho lednice. Ani si nevšiml toho, že se pohybují, a teď to opravdu nebylo důležité, důležité bylo to, že Stephen uvolnil svoje sevření (jak se to řekne – zarýval Johnovi ruce do ramenou, musel ho tam skutečně přirazit) a to znamenalo, že měl John víc prostoru k práci, a opravdu se mu podařilo rozepnout pár knoflíků a odtlačit košili pryč z jednoho ramena, sklonil hlavu, aby odhalenou kůži ochutnal, ale Stephen ho popadl za zápěstí, přimáčkl je ke zdi po stranách Johnovy hlavy a znovu se zmocnil jeho úst, zuřivým pohybem, spíš v zakousnutí než v polibku, a John poslal vrozenou nesmělost k čertu a kousnutí oplácel, zuby na Stephenových rtech, jazykem bodal Stephena do úst, a Stephenův jazyk míhající se a hbitě přejíždějící po tom jeho působil, že se horko pod jeho kůží soustředilo a svíjelo dolů do břicha, oslabovalo ho v kolenou, takže v tuto chvíli bylo štěstí, že se k němu Stephen tiskl, protože jinak neměl tušení, jak by se udržel na nohou. Chtěl mít volné ruce, chtěl se dotýkat každého centimetru Stephena Escotta, každičkého centimetru, ale Stephen mu držel zápěstí jako ve svěráku a jediné, co mohl udělat, bylo prohnout tělo proti tělu druhého muže, do háje s rovnováhou, pokud skončí v horizontální poloze, tím líp, krev mu bušila v uších a on chtěl víc, než jen Stephenova ústa na svých a pomyšlení na ona horká ústa a ten jazyk někde jinde způsobilo, že sebou jeho boky samovolně škubly dopředu.
Tehdy se Stephen od polibku odtrhnul a jeho sevření na Johnových zápěstích bolestivě zesílilo a udrželo ho na místě, když se pokusil spojení obnovit. Jeho oči – šedé? zelené? modré? – přelétly, pátrajíce, studujíce, zkoumajíce tvář druhého muže. Jejich výraz John nedokázal přečíst.
„Johne," řekl mezi hlubokými, zalykavými nádechy a jeho hlas, ten hlas, zněl drsně, slabě a těžce. „Dobrý bože, Johne."
Nato Johna pustil a jeho polibkem zhmožděné rty se zkroutily do zmateného úsměvu. Zapotácel se do strany, nestabilně se zakymácel a než mohl John Willoughby zaregistrovat, co se děje, zhroutil se Stephen Escott v opilé kupě na podlahu.