První týden Lizina pobytu u Bobbyho nebyl zrovna lehký. Pozvolna se začínala prokousávat skrz jeho návyky a sama se rozhodla udělat menší průzkum o démonech, andělech, měňavcích a zkrátka o všemožných nadpřirozených bytostech, o kterých dříve slyšela jen z pohádek a strašidelných příběhů. Většinu času trávila zalezlá ve svém pokoji, s nosem schovaným za tlustými knihami a četla nekonečné řádky a odstavce plné slov, u kterých se často zakuckala bylinkovým čajem. Občas narazila na nějaké názvy v latině. To se pak vždy nesměle a zdvořile zeptala Bobbyho, který jí s bručením slovo přeložil.
Starý lovec si po pár dnech na Liz zvykl a její přítomnost už bral jako samozřejmost. Jeho srdce si dívka definitivně získala v ten moment, kdy Bobbymu jeden večer upekla borůvkový koláč s drobenkou.

Sam a Dean se také párkrát za týden zastavili na Liz podívat. Tyhle návštěvy měla moc ráda, protože to byl prakticky jediný kontakt s okolním světem, který udržovala. Vycházky jí Bobby i bratři nadobro zakázali, takže se pohybovala jen po domě a jeho zahradě. Nejdřív jí to vytáčelo, být izolovaná na jednom místě, ale později pochopila, že jí Winchesterovi chtěli jen pomoct. Chtěli jí chránit.

Občas ji navštěvoval i Castiel, když měl čas nebo, což ovšem anděl nikdy nepřiznal, prostě protože se mu zachtělo Liz vidět. Zčásti to bylo také proto, že ho Liz fascinovala. Ještě nikdy dřív se osobně nesetkal s hvězdou. Slyšel o nich a vždy je obdivoval. Byly to jedny z nejdokonalejších děl jeho otce. Hvězdy. Starší než lidé, mocnější než andělé. A přitom, když se zadíval na Liz, jak se soustředěně škrábe na nose a kouše se do jazyka, mu tohle mladé, nemotorné stvoření připadalo tak lehce zranitelné a křehké.

„Ha! Full house! Zase jsem tě dostala Casi." Liz vyložila karty na stůl a potěšeně se zaculila. Castiel jen souhlasně přikývl a přesunul komínek mincí k Liziné hromádce. Nechával jí už potřetí vyhrát. Dělalo mu radost to, že Liz měla radost z výhry. Rád poslouchal její smích.

Byl zrovna čtvrtek večer a Liz celý den uklízela knihovnu, za což později také dostala od Bobbyho vynadáno. Neměl rád, když se mu někdo hrabal ve věcech. Rozhodla se tedy mu na usmířenou přichystat večeři. Vstala od stolu, vytáhla z lednice vajíčka a mléko a pustila se do práce. Chtěla Bobbymu udělat lívance s jamem, které ten starý bručoun zbožňoval.

Liz zkrátka měla mateřský komplex. Ráda se starala o jiné lidi, hlavně o ty, na kterých jí nejvíce záleželo. Bobby Singer do toho seznamu lidí patřil, stejně tak jako oba bratři a Castiel.

Zatímco byli Sam s Deanem a někdy i s Bobbym na lovu, zůstávala Liz doma (zvláštní jak rychle si domov přiřadila k představě Bobbyho domu) a připadala si neužitečná a zbytečná. Věci jako uklízení, vaření a případné praní prádla ji sice na nějakou dobu zaměstnaly, ale ne na dlouho. Vždy, když měla dlouhou chvíli, myslela na Catherin a na Amy, na svoji matku i na Toma a Alexe, ale myslela taky na to, co jí řekl Dean. Nemůže se vrátit domů, jinak by ohrozila svoji rodinu. Mámě napsala dlouhý email o tom, že po smrti tety potřebuje nějaký čas pro sebe, a že jede na výlet, někam na klidné místo přemýšlet. Napsala, že bude v pořádku a ať ji nehledají.

Rozbila nožíkem vajíčko, pak zvedla hlavu, stále ještě se skořápkou v ruce, a podívala se ven z okna. Podzimní vítr rozháněl listí po silnici a v zahradě byly vidět opadané větve stromů.

„Je čtvrtek", řekla najednou Liz tiše.
„Ano, to je", přikývl Castiel.
„Ve čtvrtek chodí Amy do plavání a já ji vždycky vyzvedám cestou ze školy. Doma si pak hrajeme s jejími panenkami a ona mi maluje obrázky." Na chvíli se odmlčela a vhodila vajíčko do mísy. „Vlastně nechápu, proč pořád používám přítomný čas. Tohle už je minulost. Ani nevím, jestli je ještě uvidím." Přidala do mísy mléko a mouku a začala směs míchat.
„Chybí ti." To nebyla otázka, jen pouhé konstatování faktu. Castiel si Liz dlouho prohlížel a dívka k němu otočila hlavu.

„A co tvoje rodina Casi? Jací jsou ostatní andělé?"
„Zaneprázdnění. Mí bratři a sestry bojují ve válce proti démonům a zabraňují pečetím před rozlomením."
„Jo, o tom mi Dean říkal. Pokoušíte se zastavit Luciferově návratu." Castiel souhlasně přikývl a Liz se zamračila.
„A když se vám to nepovede? Co bude pak? Apokalypsa?" Anděl mlčel, ale z jeho očí se dala vyčíst jasná odpověď.
„On si pro mě přijde, že Casi? Bude mě chtít zabít, jako ti ostatní."
„Je to nanejvýš pravděpodobné."
„No, prima. Mám se na co těšit", odfrkla si Liz a znovu se vrátila k přípravě lívanců. Pak na rameni ucítila teplý dotek a znovu otočila hlavu. Castiel na ni soucitně shlížel a jeho pohledné rysy zjemněly. Liz si naráz připadala směšně malá, přestože byla jen o pět centimetrů menší než on a fascinovaně se pohledem přišpendlila k jeho úžasně modrým očí.

„Elizabeth, udělám vše pro to, aby k tomu nikdy nedošlo. Udělám vše pro to, abys byla v bezpečí."

Dívka se vděčně usmála a pak najednou Castiela objala. Anděl takovou reakci nečekal a nemotorně ji poplácal po zádech. Jeho lidská schránka se uvnitř nepatrně zachvěla při Lizině doteku a Castiel jí opět položil dlaň na rameno. Liz nejistě sklopila pohled a prohlížela si špičky svých bot.

„Víš, někdy mám strach usnout. Vždycky před spaním myslím jen na to, kdy to přijde. Lucifer a peklo na zemi, to všechno, o čem mi vyprávěl Bobby. Je asi malá šance, že ho zastavíte, viď?"
„Nesmíš se tolik bát maličká. Ještě stále je tu naděje."
„No jo. Teď mluvíš jak z epizody Hvězdných válek! Někdy se na ně vážně musíme podívat." Castiel zvedl koutky úst v malý úsměv.

Liz přilila do mísy další sklenici mléka a začala míchat malou vařečkou. Po pár minutách si unaveně promnula zápěstí a hlasitě zívla. Castiel jí vzal mísu z rukou a sám velmi rychle kvedlal vařečkou jako o život, až z mísy začalo vystřikovat tekuté těsto.

„Na co mixér, když si můžete pořídit anděla", zarecitovala Liz jako v televizní reklamě a pochvalně Castiela poplácala po zádech. Opět jí předal mísu a přikývl.

Zamyšleně si prohlížela detaily jeho obličeje. Malý nos, pevná čelist, roztomilé strniště a skvělé, ach bože, tak skvělé vlasy. Liz si jen zasněně povzdechla. Ne, nemysli na to blbečku! Vždyť je nejmíň o deset let starší. A co by asi anděl mohl vidět v umolousané a obyčejné holce s bandou démonů za zadkem a středoškolským vzděláním? Blbá, blbá Liz. Znovu ho přejela pohledem.

„Jsou všichni andělé tak mladí, jako ty? Nebo jsi nebeský Benjamínek?"
„Jsem přes 2000 let starý." Liz ohromeně hvízdla.
„Na 2000 let jseš dost ve formě."
„Tohle je pouze má lidská schránka, Jimmy." No lidský těla si vážně umí vybírat, napadlo Liz a sama pro sebe se zakřenila.
„A jak vypadáš doopravdy? Můžu to vidět? Máš křídla?" Anděl jen zavrtěl hlavou a usmál se. Ach, ta zvídavá Elizabeth. Lidé byli vskutku pozoruhodné bytosti.

„Moji pravou podobu mohou vidět jen zvláštní jedinci. Kdybys tímto jedincem nebyla, pohled na mě by ti vypálil oči." Liz pouze mávla rukou a ukázala palci na svou hruď.
„Co může být zvláštnějšího, než hvězda uvězněná v těle šílené puberťačky? Bože, to znělo jak replika z Hannah Montany." Castiel nechápavě zamrkal.
„Nechci to riskovat maličká. Byla by škoda, kdybys přišla o své oči." Liz ho jen šťouchla do ramen a usmála se.

„Ruším tu snad díl španělský telenovely?" Do pokoje vstoupil Bobby s brokovnicí přehozenou přes levé rameno a jako vždy s nabručeným výrazem.

Liz se uchechtla a přešla zpět ke kuchyňské lince. „Ahoj Bobby. Hádej, co bude na večeři!"

Starý sklep zapáchal sírou a spálenou kůží a stěny barvily cákance seschlé krve. Místnosti dominoval stůl z borového dřeva, pokryt na první pohled pro normálního smrtelníka, zhola obyčejnými a neškodnými věcmi. Křišťálová karafa se svěcenou vodou, kus pergamenu a miska se solí. Vedle stála nízká židle a na ní byla připoutaná mladá žena s černými vlasy a ještě tmavšími zorničkami. Za stolem seděla na nízké stoličce další žena se sněhově bílými vlasy a pohrávala si s lemem hnědého kabátu. Pak se postavila, přešla ke své zajatkyni a založila si ruce na prsa.

„Tak co, Louiso? Domluvíme se?", oslovila svázanou ženu.
„Nejmenuju se Louisa."
„Ne? Hm, stejně ti tak budu říkat. Líbí se mi jméno Louisa. Krásné, krásné jméno. Louisa, Louisa, Louisa, jak nádherně to zní. Tak mi pověz, Louiso, kdy má vystoupit z moře?"
„O kom to mluvíš?"
„Ale no tak zlato, nebudeme to prodlužovat. Na hraní nemám čas, bolí mě záda a nejsem zrovna v nejlepší náladě. Tak ven s tím. Kdy?"
Připoutaná žena mlčela a hlavu otočila doleva, kde se v jednom rohu válely dvě mrtvoly.

„Stejně mě zabiješ, tak nevím, proč bych ti měla vyslepičit naše tajemství, když z toho beztak nevyjdu živá."
„Ach ovšem, že tě zabiju zlato, o tom žádná. Jenže věc se má takhle. Buď mi řekneš všechno, co víš, a já ti za odměnu podříznu krk, což bude rychlé a docela bezbolestné, nebo si budeš dál statečně hrát na loajální chráněnku tetičky Lilith a já pak budu muset zapojit fantazii, abych z tebe ty informace vypáčila. A věř mi, já jsem velmi kreativní. Tak jak tedy?"

Když žena nadále zatvrzele mlčela, protočila její věznitelka panenky.
„Vy démoni jste všichni tak zbytečně tvrdohlaví. No tak fajn. Začneme." Vrátila se zpět ke stolu a z kapsy kabátu vytáhla dlouhý drát, který tvarem připomínal pletací jehlici se zabroušeným hrotem. Otevřela karafu a drát ponořila do svěcené vody. Pak ho ještě štědře obalila v soli a s nyní připravenou zbraní přešla k tmavovlasé ženě.
„Poslední možnost Louiso", oslovila ji s úsměvem na rtech. Když se nedočkala odpovědi, zabodla své zajatkyni špičatý konec drátu pod nehet hluboko do masa. Žena se rozeřvala bolestí, zuřivě sebou mlela na židli a snažila se vymanit z popruhu, kterým měla znehybněný trup i paže.
„Kdy?!"
„Já nevím!" Znovu z plných plic zařvala nesmírnou bolestí. Plavovlasá žena si otráveně odfrkla, vyndala z kapsy nožík s nablýskanou čepelí, přibodla ho ženě k prstu a pevně s ním zakroutila, tak silně, až se dostal pod kůži a vyrval kus nehtu z konce prstu. Žena znovu zakřičela, a v očích jí vytryskly slzy utrpení.
„Hm, ještě pořád mi nic neřekneš, Louiso? Pražádnou informaci? Neboj, neboj, nemusíš spěchat. Mám v plánu si z tvé manikúry udělat náhrdelník, i když musím přiznat, že mi to zrovna moc nejde. Tady tenhle", ukázala na kus nehtu, „se mi nepodařil vylovit celý. Škoda. Ale nevadí, mám pořád ještě devět pokusů, že?"

Ta muka byla nesnesitelná. Louisa, nebo alespoň žena s onou přezdívkou, zavřela oči a snažila se nemyslet na tupou bolest, která jí pomalu, ale jistě, vedla k agónii.

„Jen mě poslala pro tu holku, to je všechno. Nic jinýho nevím!" Další vlna bolesti. „Nic nám o tom neříkala. O těchhle věcech se s démony nebaví! Jen nám dala za úkol přivést jí tu pitomou holku."
„Kolik démonů vyslala?"
„Asi přes padesát, ale pořád jich přibývá. To je všechno co vím."
„Vážně? Já nevím, Louiso, nějak ti tuhle komedii nežeru. Ale myslím, že ty mi to povíš. Nejsi přece hloupá, ne?" Znovu drát ponořila do svěcené vody a znovu ho obalila v soli.
„Nevím kdy, ale zato vím kde. Jihozápad. Jihozápadní pobřeží! To je ta nejbližší lokace, o které mi řekla. Přísahám!" Žena si jí měřila pohledem a nakonec položila dlouhý drát zpět na stůl.
„Fajn. To mi stačí. Dík Louiso." Sladce se na démonku usmála a vzala do ruky ozubený nůž.

Démonka se najednou rozchechtala a kolem úst se jí vytvořila krvavá bublina.
„Ne-nedostaneš se k ní včas. Jsou všude. Lilith si pro ni brzo přijde a to ty už neovlivníš."

Žena si chvíli prohlížela zakrvácenou bytost na židli a zamyšleně si prstem přejížděla po spodním rtu. Náhle svoji zajatkyni chytila za vlasy na zátylku a výstražně jí probodávala pohledem. Obličeje měly pár centimetrů od sebe, takže plavovláska mluvila jen šepotem.

„Víš, kdo jsem, Louiso?" Vězeňkyně přikývla hlavou. Vysoká žena nyní vypadala děsivě, až pološíleně, jako dravá šelma. V očích jí metaly blesky vzteku a pobavení, všechno zaráz a Louisa na sobě poprvé nechala znát strach.
„Tak tedy určitě víš, proč jsem tu. Víš, čeho jsem schopná." Vycenila dokonale bílé zuby a pak najednou, jako když zapnete přepínačem rádio, se lišácky usmála a potěšeně zavrněla. Protáhla si ztuhlé svaly a rukou zajela do bílých vlasů.

„Víš, jak mi říkali v pekle? Určitě to víš, taky jsi tam byla." Démonka zarytě mlčela a znovu otočila hlavu směrem k ležícím mrtvolám.
„Lovkyně", odpověděla žena sama sobě a pobaveně zvedla obočí. „Nemůžu říct, že bych na peklo měla ty nejšťastnější vzpomínky, ale svůj úkol jsem tam splnila. Měla jsi tam zůstat, Louiso. Měla jsi zůstat pěkně doma v pekle, hezky v bezpečí."
„To bych si přece neužila žádnou zábavu", ušklíbla se Louisa, ale ihned toho zalitovala, protože skrz zanícené strupy na nose se jí řinula další krev.

Obě se na sebe chvíli nenávistně dívaly a přes pravidelné bubnování deště venku bylo na chvíli úplné ticho.

„Znáš moje jméno, Louiso? Moje skutečné jméno?" Další přikývnutí.
„Řekni ho, vyslov moje jméno." Černooká žena si olízla rozřízlý ret a v ústech cítila odpornou chuť jako starý pelyněk.
„Sidera", vydechla nakonec s odporem i strachem zároveň.
„Správně. Vylož si to jméno jak jen chceš zlato, ale povím ti jednu věc. Ani Lilith, ani Lucifer, ani to fanatický stádo andělů mě nezastaví. Pokud se mám vůbec něčeho bát, je to ta věc, která brzo vystoupí z moře, ale na tu už budu, moje milá, právě díky tobě, připravená. Takže dík za info. Třeba se potkáme v příštím životě." S těmi slovy podřízla démonce krk a pak nevzrušeně vyšla ven ze sklepa do chladného deště.

Tu noc se zdál Liz sen. Obklopovala ji tma a krom černočerného ticha tam nic nebylo. Liz začínala panikařit a těžce se jí dýchalo, když vtom náhle uviděla třepotavé světlo v dálce. Ohromeně je sledovala a běžela za ním, ale světelný bod byl moc daleko, a ať běžela sebevíc rychleji, nikdy se k němu nepřiblížila. Pak se rozžaly další světla a pak další a další. Liz už je ani nestíhala počítat a jen s pusou dokořán sledovala ty třpytivé tečky. A hlas. Uslyšela hlas, hluboký a sametový, který šeptal její jméno pořád dokola a dokola.

Liz uviděla mužskou siluetu zahalenou jasným, bílým světlem. Muž se k ní pomalu blížil.

„Konečně jsi tady miláčku. Tak dlouho jsem na tebe čekal, a teď jsi tady." Jeho hlas byl vlídný a plný něhy. Liz nechápavě zírala do bílé záře, ta byla však tak silná, že přes ni neviděla do mužova obličeje.
„To je v pořádku. Musíš být zmatená, ale neboj se. Se mnou jsi v bezpečí. Dokud jsme tady, nemusíš se bát." Popošel o pár kroků k ní a Liz v tu chvíli ani nenapadlo ucouvnout nebo dokonce utíkat. Jeho přítomnost ji nějakým způsobem uklidňovala.
„Copak mě nepoznáváš miláčku? Nepamatuješ si Lizzie?" Liz tam stála jako solný sloup a myšlenky se jí zběsile proháněly hlavou. Ten hlas! Samozřejmě, že ten hlas zná. V dětství ho slýchávala neustále.
„Tati?" Muž rozevřel náruč a Liz do ní ihned vběhla. Jemně jí políbil do vlasů a na čele ucítila jeho úsměv.
„Tolik jsi mi chyběla."
„Ty mě taky tati."
Chvíli tam jen tak stáli ve vzájemném sevření a Liz šťastně oddychovala. Muž sklonil hlavu a pohladil ji po vlasech. Za ucho ji vsunul sedmikrásku, přesně jako tenkrát, když byla Liz malá holčička. Přála si, aby ta chvíle trvala napořád. Pak se však temnota zase začala scvrkávat a světla blednula. Ještě zaslechla jeho výkřik a cítila, jak k ní natahuje ruce, ale to už byla Liz velmi daleko.

A pak se probudila. Zmateně lapala po dechu a rozhlížela se po pokoji. Venku už svítalo a oknem dovnitř proudil čerstvý vzduch. Liz si přitáhla pokrývku k bradě a snažila se srovnat si myšlenky. Hm, to byl vážně divný sen. Bylo to poprvé po velice dlouhé době, co se jí zdálo o jejím otci. Pokrčila rameny. Oblékla si kalhoty, přes hlavu přetáhla Deanovo obří tričko a utíkala připravit sobě a Bobbymu snídani.

Ani si nestačila všimnout, že jí z vlasů vypadla sněhobílá sedmikráska a zakutálela se pod postel.