Kapitola 10 – Rozhodnutí

Zbylé Harryho hodiny nebyly už tak zajímavé, jako ty předcházející. Jasnovidectví (předvídání budoucnosti) bylo zrovna tak nudné, jako vždy. Zdálo se, že profesorka Trelawneyová zapomněla, že věštění z křišťálové koule je již učila, protože to začala opakovat. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu přestala Harrymu předpovídat smrt, tak jako v minulých dvou letech.

Bylinkářství aneb studie magických rostlin nebylo tak hrozné, jako jasnovidectví, protože začali dělat něco nového. Učili se totiž o Rostlinořatech, což je rostlinná podoba zvířat. Byla to opravdu legrační hodina, jak se ukázalo, když začala rostlinná verze klokana skákat po skleníku a pronásledovat Nevilla.

Přeměňování nebylo tak legrační, jako spíš zajímavé. Učili se o přeměňování sebe sama. Začali sice jen s přeměňováním svých prstů na šupinaté, nebo chlupaté, ale profesorka McGonagallová jim řekla, že na konci roku už budou umět přeměnit většinu svého těla. Nebude to samozřejmě tak dokonalé, jako kdyby byli zvěromágové, ale všichni už se nemohli dočkat.

Lektvary byly letos mnohem lepší než kdy dříve. Harry se na ně málem těšil, místo aby z nich měl hrůzu. Zdálo se, že profesor Fletcher ví o lektvarech mnohem víc než Snape a také měl mnohem lepší vystupování. Místo, aby Nebelvíru strhl každou hodinu dvacet nebo padesát bodů, dal jim příležitost, aby je mohli získat. Jediný, kdo držel zmijozelské nad vodou byl Tci. Vypadalo to, že ví o kouzelnictví tolik, jako Hermiona.

"Kdo mi může prozradit hlavní přísadu do Oživovacího lektvaru?" zeptal se jednoho dne profesor Fletcher. Tciho ruka vylétla do vzduchu o setinu vteřiny dříve, než Hermionina.

"Ano pane...ehm...Tci?"

"Přísady do Oživovacího lektvaru jsou: zaprvé: mrtvola člověka nebo zdechlina zvířete; zadruhé: tři kapky krve z onoho člověka nebo zvířete; zatřetí: krev trojrožce a začtvrté: oko mandragory. Někdo se domnívá, že kostra je nejdůležitější pro směs k udržení při životě, jiní zase tvrdí, že důležitější je krev z trojrožce. Ukázalo se však, že samotný lektvar bez kostry může udržet při životě, což neplatí v případě, že vynecháme krev trojrožce.

Oživovací lektvar se používá na oživení koster, ačkoliv oživená kostra nebude mít schopnosti, ani vzpomínky z jejich minulého života, což nevylučuje jejich schopnost kouzlit. Hejna oživených koster jsou oblíbenou zbraní černokněžníků." Když za úplného ticha skončil, všichni na něj zírali. Hermiona vypadala zvláště namíchnutá.

"Jak to všechno může vědět?" zeptala se tiše Harryho. "Nikdy bych to nedala dohromady takhle podrobně a to jsem přečetla o podobných lektvarech všechno, co se dalo!"

"Velice dobře," řekl užasle profesor. "Mnohem lepší, než bych očekával od pátých ročníků. Dvacet bodů pro Zmijozel! I když obyčejně nebudeme pomocí tohoto lektvaru oživovat kostlivce, nýbrž nějaké menší tvory." Malfoy poplácal Tciho po zádech, ale ten vůbec nezareagoval. Prostě si sedl, jako kdyby právě odpověděl na triviální otázku. Bylo na něm něco víc a Harry se sám sebe ptal, jestli to vůbec někdy odhalí.

Netrvalo dlouho a přišel pátek a s ním den zkoušek pro brankáře do nebelvírského famfrpálového týmu. Fred s Georgem vyvěsili ve společenské místnosti papíry s touto nabídkou, takže když přišel čas, bylo připraveno patnáct nebelvírských studentů. Od té doby, co se Harry stal kapitánem, bylo jeho povinností rozhodnout, který z nich bude brankářem.

"Tak začneme!" zakřičel Harry, aby přerušil tlachající dav. "Seřaďte se tady přede mnou a uděláme nějaké testy!" Všichni ztichli a udělali, co si přál. Byli mezi nimi i Seamus, Dean a stejně tak i Ron. Také tam byl přítel Freda a George - Lee Jordan. Vedle něj stál Colin Creevey, obrovský Harryho přívrženec, který se stále snažil o každou Harryho fotografii nebo něco podobného. Letos však Harryho neobtěžoval tak moc, jako dříve, což způsobilo, že na něj málem zapomněl, jelikož mu stále nedýchal na záda. Zbylých jedenáct čekajících znal Harry jen od vidění.

"Jsem kapitánem nebelvírského famfrpálového týmu a bude na mně, abych mezi vámi zvolil jednoho, který se stane brankářem!" řekl Harry. Několik lidí se na něj zmateně podívalo a Ronův pohled jasně říkal: ‚Proč jsi mi to neřekl?!' Harry se cítil poněkud provinile. Mohl to sice Ronovi říct, ale nechtěl, aby si myslel, že mu poskytne nějakou mimořádnou výhodu, protože je to jeho nejlepší přítel.

"Doufám, že většina z vás ví, jak se famfrpál hraje," pokračoval Harry, "přesto bych to rád rychle zopakoval: V každém týmu je sedm hráčů: tři střelci (přitom kývl k Angelině, Alici a Katie). Ti si přihrávají Camrál, kterým dávají góly. Dále jsou v týmu dva odražeči (ukázal na Weasleyova dvojčata), kteří mají za úkol odhánět od svého týmu dva těžké černé míče - Potlouky. Tým se skládá také z chytače…mě. Mým úkolem je najít a polapit malou Zlatonku, čímž ukončím hru a získám tím pro Nebelvír sto padesát bodů navíc. Tým musí mít i brankáře, který se snaží zabránit soupeři vstřelit gól. Proto jste dnes tady."

Myslím, že bychom si mohli udělat malý turnaj, ve kterém vás prozkoušíme a kdo bude nejúspěšnější, stane se brankářem našeho kolejního mužstva. Co vy na to?" zeptal se čekajících s nadějí v hlase. Všichni přikývli a nasedli na košťata.

"První, co uděláme, bude test vaší přesnosti," řekl. "Já vyhodím do vzduchu Camrál a po vás chci, abyste vyletěli, chytili ho a hodili ho nazpátek ke mně, jak nejpřesněji to jen půjde. Dobře?" Skupina znovu přikývla. "Tak teď opět do řady a připravit. Vyleťte, až se vám bude zdát, že je čas a každý, kdo uspěje, postoupí do dalšího kola." Harry si prohlédl nervózní tváře. Většina jich byla bílá, ale několik mělo dokonce zelenavý nádech. Ron však patřil k těm, kteří se tvářili sebejistě.

"Připravit…pozor…teď!" vykřikl a vyhodil Camrál do vzduchu. První v řadě byl Ron. Odlepil se od země, chytil balon v nejvyšším bodě jeho letu, udělal fantastickou otočku a mrštil jím zpátky na Harryho, který ho bez problémů chytil.

"Skvělá práce, Rone!" řekl mu Harry. "Další!" Znovu vyhodil míč a Lee Jordan, který vyletěl o něco dřív než Ron, hodil balon mírně nepřesně, takže se musel Harry trošku natáhnout, aby ho zachytil.

Tak se postupně vystřídali všichni a jen šest jich postoupilo do dalšího kola. Nehledě na Rona, Seamuse, Deana a dalšího nebelvírského žáka, jehož jméno je Bill McCunley, tam byl také k Harryho zděšení Colin Creevey. Zbylých šest vypadlých si při odchodu mumlali, že ve skutečnosti v tom pitomém týmu ani být nechtěli.

"Další test," pokračoval Harry, "spočívá ve zkoušce vaší schopnosti blokovat hody protihráčů. Fred, George a já na vás budeme házet Camrály. Pokaždé, když jeden chytíte, dostanete bod." Při těch slovech ukázal Harry na tabuli obsluhovanou Angelinou, Alicí a Katie.

"Ten z vás, kdo bude mít nejvíce bodů, postoupí dál. Připravit…pozor…teď!" Všichni tři začali klonovat Camrály a po chvíli jich měli kolem sta. Házeli je na čekající extrémně rychle a Harry byl rád, že může házet, místo toho, aby chytal.

Všichni se prali o každý Camrál, přestože létaly ze všech stran, vypadalo to, že každý chce všechny. Po pěti minutách téhle tlačenice se Harrymu zdálo, že už toho bylo dost a tak disciplínu ukončil. Angelina, Alice a Katie vypadali poměrně vyčerpaně ze sledování bodů, skoro tak jako Harry, Fred a George. Když Harry konečně nabral dech a podíval se na bodovací tabuli, zjistil, že Ron, Bill a Colin chytili stejně-dvaasedmdesát Camrálů. Šel tedy k Deanovi a Seamusovi (kteří vypadali jako v bezvědomí) a řekl jim, že je mu to líto, ale že nepostoupili. Nevypadali, jako by jim to příliš vadilo, spíše naopak, vypadali, že jsou potěšeni a nebudou se muset dál trápit.

"Jako poslední," křikl Harry na Billa, Rona a Colina, "si vyzkoušíme vaši rychlost. Je to velice jednoduché: kdo první přeletí famfrpálové hřiště, vyhrál." Všichni tři se chopili košťat a seřadili se na startovní čáře. Každý z nich se tvářil stejně odhodlaně jako ostatní.

"Co budu dělat, jestli Ron nevyhraje?" zeptal se Harry sám sebe. "Ne," uklidňoval se, "Ron určitě vyhraje, je přece nejlepší!" Potom zapískal a tři závodníci vyrazili. Fred a George byli každý na jedné straně cílové čáry a bedlivě pozorovali cílovou čáru. Závodníci vypadali spíš jako kulky, než letci na košťatech. Úkol dvojčat Weasleyových byl vskutku těžký-hlídat prvního, kdo přeletí cílovou čárou. Díky tomu, že byl závod tak rychlý, byl velmi záhy ukončen. Po necelých pěti sekundách byl konec. Harry uviděl Freda a George, jak mu naznačují, aby k nim přilétl. Vystřelil k nim a podle výrazu v jejich tvářích poznal, že si nevědí rady.

"Harry," řekl George, "myslím, že je to zase remíza." ukázal na Rona a Billa, kteří se právě přeli.

"Jak to může být remíza?" zeptal se Harry, který se bál, že mezi nimi bude muset rozhodovat.

"Podívej se sám." řekl George a pozvedl kouzelný obrázek cílové čáry. Byl na něm Ron s Billem, na které Colin ztrácel pár milisekund, čímž definitivně vypadl. Ron s Billem na tom tedy byli opravdu stejně. Zatímco se všichni hádali, udělal Harry jedno rychlé kouzlo.

"Movus pictorus," zašeptal s obrázkem přiloženým ke konci hůlky. Potom pohnul Ronovou postavičkou o maličký kousek dopředu.

"O čem to mluvíte?" zeptal se Freda se změněným obrázkem v ruce. "Ron je skutečný vítěz!" Ron se dychtivě usmál, když předával Harry obrázek Fredovi a Georgeovi.

"Jak jsme to jen mohli přehlédnout, Georgi?" zeptal se nevěřícně Fred. "Ron opravdu vyhrál! Tak to ti tedy gratulujeme!" Bill s Colinem odešli se vzpurným výrazem ve tváři, zatímco si Ron podával ruku s každým členem týmu. Harry však znovu pocítil provinilost. "Udělal opravdu dobře, když nechal Rona vyhrát? Co když je Bill lepší?"

"Bill s Ronem jsou stejně dobří, takže to nevadí." uklidňoval se Harry, zatímco potřásal Ronovi rukou.

"Pořád tomu nemůžu uvěřit, Harry! Od té doby, co se do týmu dostal Charlie, jsem si přál být v něm také. A teď tomu nemůžu uvěřit, že tu budu…s tebou!"

"Jo…skvělý, Rone." povzbuzoval ho Harry, který se snažil, aby zněl jeho hlas šťastně, pořád se však nemohl zbavit provinilého pocitu.

"Tady máme…" řekli Fred s Georgem, když nesli několik džbánků plných žlutohnědé tekutiny.

"Co to je?" vypískla zvědavě Katie.

"Máslový ležák," odpověděl Fred, "na oslavu našeho nového brankaře." Každý si nedočkavě vzal sklenici, a když si přáli ‚na zdraví' dělali při tom lehké ‚cink'.

"Na naše nedělní vítězství!" řekl Harry. Bude to jejich první zápas v tomhle školním roce a úplně první společně s Ronem.

Když všichni se supěním odložili sklenice, všiml si Harry, jak se Fred s Georgem smějí.

"Co je tu k smíchu?" zeptal se Ron, který si jich očividně všiml také.

"Tvoje tvář!" řekl George a svíjel se smíchy.

"No tak, doopravdy!" nenechal se odbýt Ron.

"Doopravdy tvůj obličej!" opakoval Fred. Harry se podíval na Rona a rozesmál se také. Jeho tvář teď vypadala jako zaječí, měl uši a všechno. V tom se stalo to samé Angelině, Alici a Katie. Fred s Georgem se smáli čím dál víc a Fred spadl na zem. Harry se začal strachovat, aby se mu nepřihodilo to samé. Začal si osahávat hlavu, jestli už nemá také zaječí uši.

"Neboj se, Harry," řekl Fred zvedající se z podlahy a chápající jeho pocity. "Tvoje a naše jsou v pořádku." Když se tváře všech vrátili do původní podoby, Alice se zeptala.

"Co to bylo?"

"Zaječí máslový ležák! Máme taky broučí, medvědí a čmeláčí!" řekl George. "Je to opravdu výhodná koupě - jen galeon za litr!"

Další den uplynul Harrymu velice rychle. Jediné, co si pamatoval, byl Ron, který všem dokola opakoval, že je ve famfrpálovém týmu a hned potom zase přemlouval Hermionu, aby mu řekla co se dělo v létě u Kruma, nebo aby alespoň odtrhla oči od knihy. Nepovedlo se mu bohužel nic.

Do večera se neudálo už nic zvláštního, když nepočítáme Aylara, který vyčaroval sklenice a ty plnil máslovým ležákem vycházejícím z konce jeho hůlky. Celý den uvažoval Harry o únosu Fawkese a trápilo ho, že to nemůže říct ani Ronovi a Hermioně.

Když se konečně přiblížila desátá, vymluvil se, že si v učebně přeměňování zapomněl učebnice a vyklouzl z místnosti s neviditelným pláštěm na prsou. Neviditelný plášť bylo to jediné, co po otci zdědil (kromě ohromného bohatství). Kdykoli jste si ho oblékli, učinil vás neviditelným, což se Harrymu už několikrát hodilo.

Netrvalo dlouho a objevil se před Brumbálovou pracovnou, která byla nedaleko od nebelvírské věže. Jakmile tam dorazil, začal se ohlížet po Arabele. Ohlédl se a spatřil ji hned vedle sebe. Strhl si z hlavy kapuci.

"Jak ses sem dostala tak rychle?" zeptal se nevěřícně.

"No," odpověděla, "po pravdě řečeno tu už chvíli stojím, Harry. Konečně, jednou se naučíš kouzlo, které tě učiní neviditelným i bez pláště." Harry přikývl a paní Figgová došla ke dveřím Brumbálovy pracovny, která byla střežena ošklivcem. Držela v ruce kostku vydávající světle modré světlo.

"Kouzelná pátrací sušenka" řekla a ošklivec uhnul z cesty, čímž odhalil dveře. Vyšli po schodišti za nimi a stanuli na prahu Brumbálova kabinetu.

Vypadalo to tam úplně stejně, jak si to Harry pamatoval. Byl tu už několikrát, nikdy však se stejným úmyslem jako dnes. Byla to velká kruhová místnost, kolem které visely obrázky dřívějších ředitelů a ředitelek. V jedné části pokoje byla klec, ve které spal černý pták.

"Je to dobře vypočítané, že?" řekla Arabella. "Teď, když je Brumbál pryč je zároveň Fawkesův ohňový den. Teď je nejslabší." Došli až ke kleci, ve které spal onen černý pták, který se nyní jen málo podobal fénixovi.

"A teď, Harry," řekla mu, "musíš udělat to, proč jsi tady. Já jsem příliš slabá, ale potřebujeme jeho kopii." Harry tiše polkl.

"Tak jo," řekl a ujišťoval se, že ta krádež stojí za život jeho maminky. Šel pořád blíž a blíž ke kleci a zamával svou hůlkou, při čemž si uvědomoval všechno kolem sebe a snažil se nevyskočit pokaždé, když zaslechl sebemenší zvuk.

"Klonuj," pronesl rychle, ale tiše. V tu chvíli se vedle původního fénixe objevila jeho přesná kopie.

"Skvělá práce, Harry." řekla Arabela. Potom otevřela malá dvířka od klece a vyndala původního Fawkese za zobák, takže nemohl vydat ani hlásku. Tou modrou krabičkou, kterou si s sebou přinesla, se dotkla nyní již probuzeného fénixe, ten na chvíli zazářil jasně modrým světlem, a potom jej krabice nasála dovnitř.

"Teď rychle pryč, Harry!" pobídla ho a nacpala si kostku zpět do kapsy. Harry souhlasně přikývl-chtěl se dostat pryč jak nejrychleji to jen půjde. Potom se vydala dolů po schodech. V tom natáhla ruku na znamení, aby se zastavil. Přimrzl přímo tam, kde stál. Co se stalo? Jde snad někdo?

Někdo opravdu přicházel. Harry slyšel kroky ze vstupní síně, které se každou vteřinu přibližovaly. Když viděl, jak paní Figgová zmizela, natáhl si neviditelný plášť. Slyšel, jak otevírá dveře o trochu více, načež vyběhla ven. Harry tiše zavřel dveře a pak ji následoval. Když probíhal vstupní síní, podíval se zvědavě, čí to byly kroky a musel se hodně zadržet, aby něco nevyvedl. Byl to Tci, který se z nepochopitelného důvodu procházel v tuhle hodinu po hořejších patrech, přestože jeho společenská místnost byla ve sklepení.

Teď však nebyl čas o tom přemýšlet, protože slyšel Arabellu, jak běží po schodech dolů. Pustil se za ní znovu, jelikož si nepřál zůstat pozadu. Běželi celou cestu až k jejímu kabinetu, kde se konečně zastavili a zviditelněli.

"Dobrá práce, Harry. Jsem ráda, že tě nechytili." řekla s mírným supěním. "Teď už potřebujeme jen jednoho fénixe. Později řeknu Lupinovi a Siriusovi."

"Když už o nich mluvíme," zareagoval okamžitě Harry, "jak jsou na tom s tím případem?"

"Velice dobře, Harry." odpověděla. "Sirius jim řekl svou verzi příběhu, ve kterém zohlednil zabití Červíčka. Lupin řekl zase svůj, s ohledem na to, že si všichni mysleli, že tě chce Sirius zabít. Velice by mě překvapilo, kdyby byli shledáni vinnými."

"To je úžasné!" řekl Harry a cítil při tom, jak jím prolétá obrovská úleva. "Ještě by mě zajímalo, proč neuděláme ještě jednu Fawkesovu kopii, abychom měli toho zbývajícího fénixe? Neušetřilo by to spoustu času?" Arabela se usmála.

"Je toho ještě dost, co nevíš o kouzelnictví, Harry. Jestliže se klonováním přenesou ty samé fyzické a psychické schopnosti, nepřenesou se ale stejné magické vlastnosti. Takže kdybychom použili Fawkesovu kopii, bylo by to asi stejně účinné, jako použít pštrosa. Chápeš?"

"Jo, myslím, že jo." odvětil Harry. "A teď už doopravdy poslední otázka: Přišla jsi už na tom, jak je možné, že lidé na Příčné ulici viděli Siriuse?"

"Ne, Harry." řekla "To je stále záhada. Všichni svědci tvrdí, že viděli Siriuse Blacka, ani jeden se nezmínil o psu. Ale to už by opravdu stačilo. Předpokládám, že by ses po té rušné noci rád vyspal."

"Jo, uvidíme se zítra na hodině." řekl Harry, který se chystal k odchodu, i když si nebyl jist, jestli se mu chce spát. Když se vrátil do nebelvírské společenské místnosti, nikoho tam nenašel. Rozhodl se tedy udělat to samé, co ostatní-jít do postele. Jakmile dopadl na postel, něco pod sebou ucítil. Strčil tedy ruku pod peřinu a vytáhl kousek pergamenu. Stálo na něm:

Vím, co jsi udělal, Harry Pottere. Vím to…