10. Návštěva

„Ješšště ssse sssetkáme," zasyčel Voldemort naštvaně a prolétnul dveřmi směrem k Brumbálovi a Snapeovi, které vyděsil. Harry si rychle sebral wakizaši, který po Voldemortovi hodil a přemístil se do tajné místnosti v Nebelvírské ložnici.

Hned jak se v místnosti objevil, sesunul se na zem a upustil katanu i s wakizaši. V Egyptě toho zažil dost, ale nepamatoval si toho tolik, stále ty vzpomínky byly zastřené, protože se to dělo ve chvíli, kdy nebyl sám sebou.

Nicméně tady stál proti vrahovi svých rodičů, který nebyl ani člověkem. Věděl, že Voldemort nějak přežil, věděl, že už není člověkem, ale nečekal, že uvidí něco takového. Možná ho dokázal rozzuřit, ale i přes všechnu snahu a tři zásahy ho nijak nezranil. Jak má bojovat proti něčemu, co nemůže fyzicky poranit? Harry si po velice dlouhé době nedokázal odpovědět a to ho děsilo. Věděl, že odpověď najde v knihách, u dědy nebo u jiných lidí, ale kdo mu odpoví na něco, co ještě nikdo nikdy neviděl a ani proti tomu nebojoval?

„Hej, Harry, jsi tady?" ozvalo se Ronovo a Dracovo volání. Oba vešli do jejich tajné místnosti a našli Harryho klečet na zemi, jak se dívá na své klepající se ruce.

„Hej, kámo, jsi v pořádku?" zajímal se hned Ron a poklekl k němu. Draco udělal to samé a položil mu ruku na rameno, aby mu ukázal, že tam je.

„N-n-není to člověk," zašeptal.

„Cože? O čem to mluvíš? Kam jsi vůbec zmizel?" ptali se jeden přes druhého.

„N-není člověk. Voldemort je méně než duch, ale ovládá magii, dokáže být hmotný, ale zároveň je nehmotný. Bodnul jsem ho, odprásknul jsem na něj dveře a přesekl ho na půlky, ale vůbec mu to nic neudělalo. Jak s ním mám bojovat, když ho nedokážu zranit?" optal se svých přátel a podíval se na ně očima, ve kterých oba chlapci spatřili zmatek, nejistotu a strach. Za tu krátkou dobu, ať všichni tři čelili čemukoliv, nikdy v Harryho očích nespatřili strach. Vždy z Harryho cítili silné odhodlání, jeho odvaha z něj přímo tryskala, ale nyní ho viděli takhle a to s nimi docela zamávalo. Vyprávěl jim, co všechno prožil a pro oba byl někým výjimečným, někým, koho jen tak něco nezlomí. Tohle pro ně byla docela rána, která je přiměla si uvědomit, že i Harry je pouhý člověk, ačkoliv obdarovaný Merlinovým jménem a schopnostmi.

„Harry, co se stalo a kde jsi byl?" zajímal se Ron.

„Musel jsem ochránit Kámen mudrců, který pod školou Brumbál ukryl. Nechápu, proč tady vůbec je. Brumbál jen ohrožuje studenty," prohlásil Harry a sebral ze země své zbraně, které si prohlédl, jestli nejsou nějak poškozené a naštvaně si zanadával. Špička i ostří wakizaši bylo úplně zničené, stejně jako ostří na kataně, které bylo nyní zcela tupé.

„Zasraný Voldemort, zničil jsem o něj své dvě nejlepší zbraně a hlavně dary od Mistra," nadával a oba jeho přátele pocítili magii, která z Harryho začala tryskat, jak byl naštvaný.

„Harry, uklidni se, magie z tebe uniká ven," snažil se Draco a po chvilce se mu jeho snažení povedlo, protože Harry se začal uklidňovat.

Harry se chtěl omluvit za své selhání, ale vyrušilo je otevírání dveří. Ron přiskočil k zrcadlu a zbledl.

„Brumbál se Snapeem," řekl tiše a pozoroval, jak Brumbál vytáhnul hůlku a začal kolem sebe sesílat nějaká kouzla. Harry cítil, jak se jej dotknula Brumbálova magie.

„Ví, že jsme tady. Jdeme ven, než zruší tu dřevěnou stěnu," rozhodnul Harry, nechal své zbraně na svém stole a prošel skříní do ložnice.

„Dobrý večer, profesore Brumbále, profesore Snapee," pozdravil je Harry a Ron s Dracem se tam ukázali hned po něm a také pozdravili.

„Pottere, co jste dělal v šatní skříni společně s panem Weasleym a panem Malfoyem?" zajímal se Snape.

„Severusi, v pořádku. Vím o té tajné místnosti od prvního dne, kdy se tu objevila, nicméně jsem se do ní nikdy nebyl schopen dostat," usmál se Brumbál.

„Vy o té místnosti, kterou Harry vytvořil, víte?" optal se překvapený Ron.

„Jistě, pane Weasley. V Bradavicích je jen málo věcí, o kterých nevím," odpověděl Brumbál. Draco mlčel a sledoval každého v místnosti velice pozorně, stejně jako Snape. Dalo by se říci, že tohle Draco pochytil od svého kmotra.

„Harry, víš, proč jsme tady?" optal se Brumbál Harryho.

„Nemám tušení, pane profesore," odpověděl Harry a naplno zapojil svou Nitrobranu.

„Pane Pottere, nehrajte si na nevědomého," vyjel na něj Snape a on pocítil jeho Nitrozpyt, v další chvíli ustoupil o dva kroky a chytil se za hlavu.

„Zdá se, že jste si mé varování stále nevzal k srdci, profesore Snapee," prohlásil Harry docela chladně.

„No tak, uklidněme se. Severusi, přestaň se pokoušet na Harryho používat Nitrozpyt," řekl Brumbál a otočil se k Harrymu. „Chlapče, Bradavické ochrany pocítili větší výskyt magie, tak jsem se přišel ujistit, jestli ti nic není," vysvětloval.

„Nic mi není, jen jsem se trochu naštval a zapomněl jsem na kontrolu své magie, tak ze mě trochu tryskala, ale Draco mě na to upozornil a pak jsem se uklidnil, takže se nic nestalo, pane profesore," vysvětloval zase Harry.

„Výborně, ještě že máš dobré přátele stále kolem sebe. Byl bych rád, kdybys na kontrole své magie zapracoval, nebylo by dobré, kdyby tě při tom viděl někdo, kdo by neměl," mrknul na Harryho Brumbál a otočil se k odchodu.

„Za malou chvíli bude ples končit, tak se tam nemusíte vracet. Jistě tě bude zajímat, že troll nikomu neublížil," prohlásil. „Dobrou noc, chlapci," dodal a i se Snapeem odešel.

„O čem tohle bylo?" zajímal se Ron.

„Zdá se, že sem šli ještě dříve, než Harry přestal kontrolovat svou magii," poznamenal Draco a Harry přikývnul.

„Ani jeden z nich mě neviděl, ale oba dva se na cestě ke kameni také ukázali, aby zabránili krádeži," vysvětlil Harry a pak se zarazil. Vytasil hůlku a začal kontrolovat ložnici, jestli tam není nějaké kouzlo, které by nemělo.

„Sakra, je tu pěkně silné odposlouchávací kouzlo, které touhle hůlkou nezruším," zavrčel Harry.

„Cože?" vykřikl Ron překvapeně.

„Otec mi říkal, že Brumbál je schopen mnoha věcí, pokud má něčeho docílit," řekl Draco.

„Každý ředitel téhle školy je omluven za používání společensky nepřijatelných praktik, když použije omluvu, že se stará jen o bezpečí studentů. Mohu se jen dovtípit, že by to omluvil tím, že se stará o mou bezpečnost, kdyby se tu v ložnici objevil někdo cizí a chtěl mi ublížit. Teďka chci, abyste mlčeli a nechali mě pracovat," prohlásil Harry a v ruce se mu objevila hůlka, kterou si sám vyrobil. Draco s Ronem pozorovali, jak se kolem Harryho rozprostřela jemná záře, která se objevila i u Draca, když si jej zvolila jeho hůlka. Harry asi pět minut mával a odříkával tiché latinské inkantace, než si povzdechnul a nechal hůlku zmizet. V další chvíli se mu v ruce objevil magická hůl, jejíž konec se rozzářil a on se dal znovu do odříkávání nějaké latinské inkantace, pak přešel do egyptštiny a hebrejštiny. Když se mu nic nevedlo, mírně se naštval a začal čarovat v hadím jazyce, což si vůbec neuvědomil, ale hrad, který byl postaven i magií Salazara Zmijozela a jeho Hadího jazyku, mu pomohl překonat Brumbálovo kouzlo. To, že bylo odposlouchávací kouzlo úspěšně zrušeno, Harry poznal díky tomu, že se po stěnách pokoje objevila jemná magická síť, která během chvilky vyblednula.

„Zatracený Brumbál, použil k tomu kouzlu magii hradu a tak se k němu poutaly i všechny ochrany," stěžoval si Harry a vyčerpaně se složil do postele.

„Už můžeme mluvit?" optal se Ron a Harry přikývnul.

„Nevěděl jsem, že máš druhou hůlku a ještě magickou hůl," prohlásil Draco a magickou hůl opřenou o Harryho postel si zvědavě prohlížel.

„Mám tři hůlky. Jednu z černého trhu, druhou od Ollivandera a třetí jsem si vyrobil sám. Hůl jsem zdědil po Merlinovi," odpověděl Harry, nechal hůl zmizet, přikryl se a vyčerpáním usnul.

„Heh, a spí jak špalek," zasmál se Ron.

„Tak mluv tiše, ať ho nevzbudíš. Musel použít hodně magie, když tak rychle usnul," upozornil Draco Rona a šel se převléci, aby si také mohl zalézt do postele a jít spát.

Když Albus se Severusem odešli z ložnic prvního ročníku Nebelvíru, zamířili každý do své pracovny. Přesněji, Severus nejdříve zamířil do Zmijozelské společenské místnosti, aby se ujistil, že jsou jeho Zmijozelové v pořádku a pak až odešel do svých soukromých komnat.

Albus se usadil ve svém křesle a dal se do poslouchání rozhovoru v chlapecké ložnici prvního ročníku. Jediné, co mohl slyšet, bylo, jak tam nejspíše Harry tichým hlasem odříkává latinské kouzlo, kterému hned porozuměl. Pochopil, že Harry přišel na to, že tam umístil odposlouchávací kouzlo a teď se ho snaží odstranit. Bylo zajímavé poslouchat, jak se Harry marně snaží odstranit mocné kouzlo, které tam umístil za pomocí magie hradu.

Když Harry celou inkantace začal odříkávat znovu, pocítil už větší magický tlak na ono kouzlo a překvapeně zamrkal. Nečekal, že do toho někdo tak mladý bude schopen vložit tolik síly a ještě víc překvapený byl, když stejnou inkantaci slyšel potřetí a magický tlak byl nesrovnatelně silnější. Když jeho kouzlo vydrželo latinské kouzla, slyšel, jak Harry přešel do egyptštiny a ačkoliv jí nerozuměl, cítil zase o něco větší magický tlak. Nechápal, kde se to v Harrym bere, tak silnou magii nebyla schopna vyprodukovat ani většina studentů sedmého ročníku. Další Harryho pokus byl v hebrejštině, čemuž se podivil nejvíce a to nevěděl, že nejvíce ho překvapí kouzlení v hadím jazyce. Pocítil, jak se magie hradu vzepřela vůli ředitele a poslechnula Harryho hadí jazyk. V tu chvíli Albus pocítil, jak jeho kouzlo padlo a on už slyšel jen ticho své pracovny, které bylo vyrušováno jen magickými přístroji.

„Musím začít vymýšlet nové ochranné bariéry, které zablokují moc hadího jazyka," řekl si Albus sám pro sebe a než se pozdě ráno vydal do postele, procházel si knihy ve své soukromé knihovně. Jeho sbírka knih obsahovala mnoho knih z každého oboru magie.

Po zbytek vyučovacího týdne se nemluvilo o ničem jiném, než o útoku trolla. Ředitel všechny ujistil, že nikomu nic nehrozilo a troll se k nim zatoulal ze Zapovězeného lesa. Baletní kostýmek na trollovi následně odůvodnil nevinným vtípkem školního strašidla Protivi.

Všichni učitelé si také všimnuli toho, že mladý Harry Potter se během jediného vyučování neusmál. Ačkoliv se dvojčata snažila provádět všemožné vtípky, aby udržela krok s Poberty, Harry se ničemu z toho nezasmál a nepřítomně to přehlížel.

„Musíme něco udělat," prohlásil pátečního odpoledne Draco. On a Ron seděli ve společenské místnosti, protože Harry se někam vypařil.

„Co bychom měli udělat?" optal se Ron nechápavě.

„Musíme nějak pomoci Harrymu. Od toho útoku je celý pryč. Je pravda, že na jeho místě bych byl mrtev, nedokázal bych se JEMU postavit a bojovat," odpověděl mu, ale ztišil hlas. Nepotřeboval, aby je někdo slyšel.

„Máš pravdu, jen Harry dokáže stát proti Ty-víš-komu a znovu přežít. Navíc mu zabránil v krádeži toho Flamelova šutru, ale pořádně to s ním otřáslo. Jednou jsem doma vyslechnul, jak se o něm mamka s taťkou baví, prý byl kdysi v Egyptě a tam jej i s jeho spolužačkou unesli otrokáři. Nevím, co se stalo, ale dokázal prý zachránit tu holku a po několika dnech i sebe. Bystrozoři to tam našli plné mrtvol, žádný z toho cechu otrokářů to prý nepřežil," vyprávěl mu Ron také tiše.

„U Merlinových koulí, děláš si srandu, že?" ujišťoval se Draco.

„Ani náhodou. To jsem slyšel, prý ho hodili do kopky plné hadů a na druhý den prý většinu hadů zvětšil pomocí kouzel a rozkázal jim zabít všechny otrokáře. Mělo se tam najít ještě mnoho zajatců, kteří se díky tomu dostali zpátky ke svým rodinám. Nevím, co je na tom pravdy, ale taťka to vyprávěl mamce, když se vrátil z Bradavic od Brumbála," vypravoval Ron dál a Draco na něj jen nevěřícně hleděl.

„Víš, kde všude byl?" optal se Draco po chvilce.

„Francie, Španělsko, Egypt, Rusko a Japonsko, o těchto pěti zemích vím, že tam byl se svým dědou. Nicméně si nějak skryl jizvu na čele a měl jiné jméno. Všichni mu říkali James, ale to příjmení si nemůžu vzpomenout," odpověděl Ron. „Jinak, jak mu chceš pomoct?" optal se hned vzápětí.

„Nevím. Co ho tak nejvíce baví?" položil Draco řečnickou otázku.

„Knihy, lektvary, famfrpál, šachy?" navrhoval Ron nejistě.

„Jo, to by ho tak vystihovalo, kromě toho, že rád cvičí, medituje a trénuje svou magii způsobem, který mi vyráží dech," řekl Draco.

„Zajímalo by mě, po kom to má. Když se na něj podíváš, na první pohled řekneš, že patří do Nebelvíru, ale je chytřejší, než všichni Havraspárští. Dokáže bojovat a myslet jako Zmijozel a přátel si cení víc, než kdejaký Mrzimor," vyjmenoval některé Harryho klady.

„Co jsem slyšel, jeho matka byla velice talentovaná čarodějka. Severus se zmínil, že Lily Evansová byla v lektvarech vždy lepší než on a to nebylo první ani poslední, v čem vynikala," prozradil mu Draco.

„To je to jméno, právě jsem si vzpomněl. Harry si od svých sedmi let nechával říkat James Evans," vykřikl Ron a mnoho studentů ve společenské místnosti se po něm otočilo.

„James Evans? Není to ten kluk, co se ve Španělsku účastnil taneční soutěže a ve své kategorii vyhrál národní soutěž?" zajímal se Jordan Lee.

„Jo, byl jsem tam s rodiči a většinou učitelského sboru tady z Bradavic," odpověděl Ron.

„Otec mi o té soutěži říkal. Také na ní byl, prý po jejich vystoupení všichni stáli a tleskali. Dokonce získali plný počet bodů a to byli ve své kategorii úplně nejmladší. Otec se snažil Jamese Evanse vypátrat, když prý pocházel z Anglie, ale jeho složka je tajná a může k ní jen velitel Bystrozorů, vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnického práva a Ministr kouzel. Teďka chápu, proč se k těm informacím nemohl dostat, James Evans je Harry Potter," řekl Lee a Fred s Georgem pozorovali, jak se tahle zpráva šíří po celé společenské místnosti.

Fred zvednul hůlku a nechal ji vydat hlasitý výbušný zvuk. Všichni stočili oči na původce hluku.

„Tuhle informaci si všichni musíte nechat pro sebe," začal Fred.

„Jestli Harryho tajemství opustí zdi Nebelvíru a dostane se do tisku," pokračoval George.

„Postaráme se, aby toho viník velice litoval," navazoval dál Fred.

„Po Harrym vždy půjdou zlí lidé, pokud se dozvědí, že jako James Evans měl mnoho dobrých a blízkých přátel, budou všichni ve smrtelném ohrožení," dokončil to Georg Fredem měli na tvářích velice vážný výraz. Nikdo nepochyboval o tom, že to myslí velice vážně.

„A ty si Ronánku dávej pozor, kde se o Harryho tajemstvích bavíte. A teďka nám oba dva půjdete vysvětlit, proč se Dvanácterák junior celý týden chová tak divně," prohlásili oba dva zároveň a ukázali směrem k ložnicím. Ron pobledl a Draco jen přikývnul. Všimnuli si, jak se někteří studenti zvedají a opravdu nenápadně je následují.

„Rone, vezmi je do skříně, zabezpečím dveře," rozhodnul Draco, když vešli do jejich ložnice.

„Do jaké skříně?" otázal se George.

„Snad se tam Harry neschovává?" napadlo Freda.

„Ne, ale my budeme," odpověděl Ron, tasil hůlku, klepnul s ní na kličku a otevřel dveře, čímž svým bratrům odhalil tajnou místnost.

„Páni."

„Úžasné."

Ron se ušklíbnul, zavřel dveře a znovu je otevřel, čímž jim ukázal, že je to normální skříň.

„Tak tohle je něco," prohlásili oba dva, když Ron znovu zavřel a klepnutí hůlkou na kličku jim otevřel.

„Nehrajte si tu a jděte dovnitř. Už to není tak tajné, jak bychom chtěli, ale nemusí o tom vědět všichni, stačí Brumbál a Severus," prohlásil Draco a jako poslední za sebou uzavřel dveře do skříně. Když vešli dovnitř, všechny tři lampičky se rozsvítily, což se stalo poprvé za celou dobu. Draco našel na nástěnce vzkaz od Harryho, že upravil kouzlo pro světlo na oněch lampičkách. Také tam napsal, ať si o něj nedělají starosti, že se někdy během soboty vrátí.

Všichni čtyři se usadili a Draco s Ronem začali Fredovi a Georgovi odpovídat na jejich otázky ohledně všeho možného. Nejvíce je zajímalo, jak je Harry schopen takových velkolepých vtípků a nakonec z nich vylezlo, že by rádi spojili své síly s pravým dědicem Pobertů.

Harry v pátek po vyučování rychle dodělal domácí úkoly, aby měl na víkend volno. Zanechal přátelům vzkaz na nástěnce a přemístil se pryč z ostrovů. Potřeboval zase najít svůj klid a tak se objevil na hranicích lesa s loukou na pozemcích Akademie v Krásnohůlkách. Docela se podivil, ve Skotsku byl podzim a vypadalo to, že každým dnem začne sněžit, ale ve Francii bylo celkem teplo a hlavně svítilo Slunce.

Během chviličky si Harryho všimnulo několik jednorožců a pegasů. Prvně si ho podezřívavě prohlíželi, ale pak se k němu rozběhlo několik mláďat. Jejich matky byly podezřívavé, tak přistoupily k Harrymu blíže, aby při prvním náznaků nebezpečí mohly zaútočit a ochránit své potomstvo.

„Ahoj, jste nádherní," prohlásil Harry, sednul si do trávy a začal hladit nejbližšího hřebečka jednorožce. Když dospělé klisny viděly, že Harry nepředstavuje žádné nebezpečí, lehly si kolem nich a odpočívaly. Jeden mladý pegas se učil létat a moc se mu to nevedlo, čemuž se Harry od srdce smál. Nejspíše ho tím popíchnul, protože ten se vznesl, chvíli létal kolem něj a pak mu přistál na zádech s tím, že hlavu Harrymu položil na rameno. Harry se rozesmál ještě více a začal ho hladit.

„Neboj se, až se to naučíš, budeš létat po obloze jako vznešený a hrdý pegas, ale zatím se musíš snažit," promlouval k mladému pegasovi, jakoby mu mělo zvíře rozumět. Harrymu bylo jedno, jestli mu rozumí nebo ne, hlavní bylo, že se k nim choval s úctou a jako k sobě rovným.

Seděl tam dobrou hodinu, během které začal skotačit a hrát si se všemi mláďaty, která ho obklopila. To, že někdo přichází, poznal hned, jak se mláďata rozutekla ke svým matkám, které v tom okamžiku byly v pozoru a hleděly směrem ke škole. Harry se otočil a spatřil skupinku studentů.

„Kdo jsi a co pohledáváš na pozemcích naší školy?" optal se ho vysoký student, který mohl chodit tak do šestého, možná sedmého ročníku.

„Pokud chceš mé jméno, tak se představ jako první, nebo vás tu neučí slušnému vychování?" optal se jich Harry a viděl, jak je všechny naštval.

„Tohle si ke mně nikdo dovolovat nebude a už ne někdo, jako jsi ty, skrčku," prohlásil onen student a vytasil hůlku, ostatní ho napodobili. Harry před sebe natáhnul ruku a v ní se mu zhmotnila magická hůl. Všichni na to překvapeně hleděli a někteří ze studentů ustoupili o pár kroků zpátky.

„Myslíš si, že mě nějaké levné triky zastraší?" snažil se mladík znovu získat pevnou půdu pod nohama.

„Dane, co to tam máte?" ozval se zvědavý hlas a zpoza jejich zad vyšel Xavier Lamure. Když spatřil Harryho, chvíli mu trvalo, než ho poznal. V tu chvíli mu z tváře zmizel povýšenecký škleb a jeho tvář nabrala bílé barvy.

„James Evans," hlesl skoro slyšitelně, ale starší studenti ho slyšeli a někteří okamžitě schovali hůlky. Někteří z nich si pamatovali na ples, kde tento mladík se svým soupeřem vymetl podlahu. Nebyla to zrovna tahle věc, která jim naháněla strach nejvíce, byl to fakt, že už v té době byl Bystrozorem ve výcviku a pokud nyní používá magickou hůl, je zatraceně mocný.

„Co se to tu děje?" objevil se nad všemi stín. Každý při tom ženském hlase sebou trhnul.

„Nic, paní ředitelko. Zrovna jsme zjišťovali, co tenhle cizinec dělá na pozemcích naší školy," odpověděl mladík a snažil si zachránit krk. Už nejednou byl málem chycen při šikaně.

„Rád vás opět vidím, madame Maxime. Jak to děláte, že při každém našem setkání jste čím dál hezčí?" usmál se Harry a v další chvíli stál před ředitelkou Akademie a políbil ji ručku.

„Oh, pane Evansi, zdvořilý jako vždy, že? Copak vás sem dneska přivádí?" optala se madam Maxime Harryho a ten pozoroval, jak se při jeho lichotce mírně začervenala.

„V Bradavicích nemáme zrovna nejteplejší počasí a ani tak nádherná stáda pegasů a jednorožců, kteří by byli schopni snést přítomnost muže," odpověděl. „Také bych s vámi rád hovořil v soukromí a pak navštívil Sáru, pokud to bude možné," dodal a madam Maxime přikývnula.

„Jistě, následujte mě do mé kanceláře. Pane Lamure, najděte slečnu Deneuve a vyřiďte jí, že má návštěvu a ať počká před ředitelnou. Ne, že vám to bude trvat dlouho," přikázala Xavierovi, který okamžitě přikývnul a rozběhnul se ke škole.

„Mohu vám nabídnout něco k pití?" optala se madam Maxime Harryho, když se oba usadili v pohodlných křeslech její pracovny.

„Ovocný čaj bohatě stačí, děkuji," odpověděl Harry a rozhlédnul se po místnosti.

„Tak, o čempak jste se mnou chtěl hovořit, pane Evansi? Nebo bych měla říci, pane Pottere?" usmála se na něj a očima se podívala na jeho jizvu na čele.

„Zdá se, že jsem zapomněl na své krytí," povzdechnul si Harry a klepnul se koncem magické hole do čela, na které použil jednoduché vzhledové kouzlo, a jizva zmizela.

„Abych se dostal k tomu, proč jsem s vámi chtěl mluvit. V Bradavicích se objevil přízrak. Tento přízrak nebo co to bylo, se dokázal zhmotnit, používat magii a pak být zcela nehmotný. Nevím, jaká pro něj platí omezení, ale když jsem ho sekl katanou, zničil jsem celé ostří. Druhý den ráno jsem na svém hábitu naleznul krev jednorožce. Tajně jsem prohledal Zapovězený les a našel jednoho jednorožce mrtvého. Chci tím říci, že se krví jednorožce onen přízrak živý a zajistil si tak mocnou ochranu před smrtí," vysvětlil a pozoroval zamyšlený výraz madame Maxime.

„Ano, krev jednorožce zajistí ochranu před smrtí, ale ta cena je obrovská. Ten, kdo se napije něčeho tak čistého, se změní na pravý opak," hlesla madam Maxime. „Zvýším ochranná kouzla a zajistím našim stádům jednorožců ještě větší bezpečí. Jakému černokněžníkovi patřil onen přízrak?" optala se nakonec a podívala se z okna na školní pozemky.

„Tělo Lorda Voldemorta se nikdy nenašlo. To, že bylo zničeno jeho tělo, neznamená, že byl zničen úplně," odpověděl Harry, poděkoval za čaj a opustil ředitelnu. Madam Maxime sebou mírně trhnula při zmínce o NĚM. Za první války proti tomuto šílenci přišla o matku i otce a malou sestřičku. Pokud byla pravda, co celou dobu tvrdil Brumbál a nyní i Harry Potter, mají se na co těšit, protože ON ještě neřekl své poslední slovo. Nebyla ředitelkou Academie v Krásnohůlkách pro nic za nic. Dokázala poznat velikost magie, kterou jakýkoliv kouzelník disponoval. Nebyla tak mocná jako Brumbál, který vedl Bradavice, ale převyšovala všechny normální kouzelníky.

Když poprvé potkala Jamese Evanse, byla z něj zmatená. Zdálo se, že jeho magie nepřevyšuje všechny ostatní děti jeho věku, ale když se přemístil uvnitř její školy při prázdninovém plese, na malý zlomek vteřiny pocítila jeho pravou sílu. Nikdy se nesetkala s člověkem, který před ní dokázal skrýt pravou velikost své magie, a toho dne narazila hned na tři lidi. Sára Deneuve a její děda nedokázali skrývat magii tak úspěšně, takže ji to chvíli zabralo, než prohlédla i přes ně, ale zatím se jí vůbec nedovedlo prohlédnout magii Jamese Evanse nebo spíše Harryho Pottera. Trochu jí děsilo, jak byl ten mladík mocný. Nejenže pocítila magii z něho samotného, ale i z magické hole, která v sobě měla magii tak mocnou, že Brumbál byl jen malé dítě.

Posadila se ke svému stolu a rozevřela pergamen. Magie v její pracovně na pergamen napsala prvé a celé jméno každého, kdo do pracovny vstoupil.

„Harry James Merlin Potter," stálo na pergamenu na posledním řádku a madam Maxime se rozesmála. Kdysi snila o velkém Merlinovi, který vykonal pro kouzelníky mnohé, a přála si, aby žila v jeho době nebo ho mohla potkat. Nyní ho potkala. Merlin Ambrosius zvolil svého dědice magické moci, vědomostí a jména někoho v téhle době. Její smích byl šťastný i nešťastný, neboť to znamenalo jediné. Mocný mág se rodí a obdrží velké dary jedině, když světu hrozí velké nebezpečí a ona už vůbec nepochybovala, že o NĚM nelhal.

Harry vyšel z pracovny ředitelky Krásnohůlek a rozhlédl se kolem po chodbě. Zrovna tam procházelo velké množství studentů. Uvědomil si, že je již po vyučování i tady a všichni míří za zábavou na své koleje nebo ven, kde bylo stále krásně.

„Jamesi?" ozvalo se zvolání a on se otočil po dívčím hlase.

„Překvapení," odpověděl a pravou nohou ustoupil o krok dozadu, protože v dalším okamžiku měl Sáru zavěšenou kolem krku.

„Jamesi, neviděla jsem tě celou věčnost a tvé dopisy nejsou to pravé," prohlašovala hned.

„Kdo to je?" ozývalo se šeptem. „Nějaký James, ale tady nestuduje." „Není to ten kluk, co tu na plese s tou holkou tančil?" „Myslíš, že je to on?" „Určitě. Od Xaviera jsem slyšel, že James Evans přišel navštívit madam Maxime," šeptali si nějací kluci a zpráva se roznesla do všech koutů školy během několika minut.

„Krásnohůlky nejsou zas tak rozdílné od Bradavic, co se týče šíření se novinek," ušklíbnul se Harry. „Nepůjdeme ven? Je tam pěkně a rád bych si užil Sluníčka, než se vrátím do studeného Skotska," optal se a Sára přikývnula. Držela se ho za ruku jako klíště a vyzvídala z něj, proč se tu vůbec ukázal.

„To víš, madam Maxime na mě tak zapůsobila, že jsem ji musel znovu vidět," ušklíbnul se hravě a posadil se do trávy, kde si při svém příchodu hrál s mladými jednorožci a pegasy.

„Oh, tak naše paní ředitelka se ti zalíbila? A já hloupě doufala, že ses přišel podívat na mě," řekla Sára a hrála uraženou. Harry se rozesmál.

„Jistě, že jsem přišel za tebou, ale spojil jsem příjemné s důležitým," odpověděl a nechal ze země vyrůst několik květin, které utrhnul a dal jí je do vlasů.

„Díky," hlesla a leknutím vyskočila, když před ní přistál mladý pegas.

„Výborně, vidíš, že ses to naučil," zasmál se Harry a mladého pegase pochvalně pohladil. Pegas pohodil hlavou, rozběhnul se a zase vzlétnul. Kroužil nad Harrym, který hned pochopil a změnil se v sokola. V dalším okamžiku dováděl s mladým pegasem a oba se předváděli, kdo jak dokáže ve vzduchu manévrovat a dělat různé kousky.

Na jejich dovádění se přišlo podívat několik studentů, které přilákal i Sářin smích. Nikdo ze spolužáků ji neviděl se moc smát, jen občas se usmála, ale tohle byla jiná Sára, než jakou znali.

„Co je to za sokola?" optala se jí spolužačka.

„Kamarád," odpověděla Sára a sokol letěl jejich směrem, a když byl metr nad zemí, změnil se na člověka.

„Měla bys říci dědovi, aby tě také naučil zvěromagii, je to větší zábava, než se válet ve trávě a smát se jak šílená," rýpnul si Harry a v další chvíli letěl dobrých deset metrů pryč od Sáry.

„Já – nejsem – šílená," zavrčela nebezpečně a Harry rychle složil pečeť, kterou povolal vzduch na svou pomoc a půl metra nad zemí připlul zpátky k Sáře.

„Nikdy jsem neřekl, že jste šílená, má paní," poklonil se jí a než se Sára nadála, vítr jí zvednul pravou ručku, kterou Harry v zápětí políbil.

„Máš pravdu, to ty jsi šílený," rozesmála se Sára.

„Kolik ti je, že se dokážeš měnit ve zvíře?" optala se Sářina spolužačka.

„Oh, promiň," omlouvala se Sára. „Tohle je moje spolužačka, Marieta. Marieto, tohle je můj dlouholetý kamarád a taneční partner, James Evans," představila je Sára. Harry se snesl na zem a pravou ruku políbil i Marietě.

„Velice mě těší," usmál se a Marieta se začala celá červenat.

„No tak, Jimi, už toho nech, vždyť se celá červená," smála se Sára.

„Omlouvám se, nechtěl jsem tě přivést do rozpaků," odpověděl Harry s nevinným výrazem ve tváři.

„Jimi, zůstaneš tu dneska na večeři?" optala se Sára znenadání.

„Nevím, chtěl jsem se ještě zastavit za tvým dědou," pokrčil Harry rameny.

„Děda je tady ve Francii u rodičů, takže nemusíš do Španělska a bude lepší, když se najíš tady," rozhodnula Sára a Harry rezignovaně přikývnul.

Do večera všichni tři byli venku a připojilo se k nim ještě několik dalších studentů prvního a druhého ročníku. Harry jim vyprávěl o Bradavicích a všech vtípcích, které s přáteli na škole nastražili na studenty i profesory. Sára s ostatními mu zase na oplátku vyprávěli o tom, co se na hodinách učí oni a žasli nad tím, co všechno Harry umí. Někteří z nich neměli rádi Xaviera, který se nad ně povyšoval, a těšilo je, když mohli vidět někoho, kdo ho byl schopen srovnat do latě. Zrovna takovou ukázku srovnání Xaviera do latě jim ukázal v jídelním sále, když na Harryho Xavier zákeřně zaútočil. Nejenže Harry jeho kletbu stačil odrazit, ale přidal k ní ještě dalších šest svých. Neboť nebyl studentem školy, nikdo ho nepotrestal a překvapilo ho, když od velké části studentů sklidil potlesk a spatřil i pár profesorů, kteří uznale pokývali nad práci, kterou na Xavierovi odvedl.

Zbytek večeře probíhal v poklidném duchu a Harry byl obklopen studenty, které zajímalo, jaké kletby použil. Kdyby profesoři věděli, co jejich prozrazením Harry způsobí na měsíc ve škole, zakázali by mu jejich prozrazení.

„Kdy se zase ukážeš?" optala se Sára, když se Harry chystal k odchodu.

„Nevím, až bude čas. Nemůžu z Bradavic jen tak mizet, ve skutečnosti porušuji školní řád. Nebojím se, že by mě vyloučili, na to jsem pro ně moc cenný spojenec, hlavně pro Brumbála," ušklíbnul se Harry a Sára mu na rozloučenou dala pusu, pak se za ní jen zaprášilo, jak mu zmizela z dohledu.

„Pane Evansi, už odcházíte?" ozval se jeden z profesorů, který ho kdysi zaslechnul a navrhl madame Maxime, aby mu bylo nabídnuto studium u nich na Academii.

„Ano, musím ještě navštívit Demetria Ambrosiuse," usmál se Harry.

„Jistě, nebudu vás zdržovat, ale každým rokem pořádáme Vánoční ples, než studenti odjedou domů na prázdniny. Našel byste si čas a zahájil jej se slečnou Deneuve nějakým číslem?" optal se onen profesor a on se musel zamyslet.

„Věřím, že by to mohlo být možné. Pokud budu moci přijít, dám vědět dopisem přes Sáru," odpověděl Harry, rozloučil se a před zraky profesora se přemístil pryč.