NĚCO NOVÉHO

Na New York se opět snesla mlha a teploměry ukazovaly šílená čísla. Mrzlo a z nebe padalo něco, co by se mohlo neodborně označit za malé ledové kry pokryté sněhem. Samantha Carterová, detektiv New Yorského 20.tého okrsku, vystoupila z auta a přesvědčila se, že to co jí tížilo u pásku od kalhot nebylo nic jiného než její osobní zbraň. V tak přelidněném městě si člověk nemohl být nikdy jistý a už vůbec ne, když šlo o místo činu, ke kterému měla právě namířeno. Ostré sněhové vločky ji padaly do tváře, chladný vítr si pohrával s jejími delšími vlasy. Pramínky neposlušných blond vlasů několikrát zastčila za uši a vydala se k jezírku, které bylo téměř uprostřed velkého městského parku. Samantha byla jedna z těch detektivů, kteří si vážili každého člověka a každá obět násilného činu měla svůj příběh. Nikdy neřekla proti jediné z obětí křivého slova, ale dneska si musela ulevit.

"Proč si vrah vybral zrovna takové místo k vraždě? Do tohohle počasí by ani psa nevyhnal," procedila mezi zuby a nasadila si kapucu. Přeci jen ji čekala delší cesta parkem, kterou musela ujít pěšky. Nad jezerem se vznášela mlha a celé to místo vypadalo jako ze špatného hororového filmu. Jediná loďka plula při břehu. Ticho, které místo činu obklopovalo, bylo děsivé. Jediné co slyšela byly zvuky uzávěrky fotoaparátů techniků a forenzních jednotek, které celé místo dokumentovaly. Prodrala se mezi lidma, kteří postávali okolo a zvědavě pozorovali co se stalo. Sam podlezla žlutou pásku a prokázala se odznakem NYPD. Nemohla si nevšimnout jak se jeden z jejich kolegů, detektiv Daniel Jackson, snažil vetřít do přítomnosti soudní lékařky Janet Fraiserové. Už nějakou dobu pozorovala, že mezi nimi vznikalo určité pouto. Pousmála se nad tou myšlenkou, že by se zrovna tihle dva dali dohromady. Přála jim to.

"Sam, tohle je něco pro tebe!" zvolal Daniel a i když se nechtěl vzdalovat od jeho oblíbené doktorky, přiběhl k ní. Doprovodil ji k místu, kde oběť ležela a stihl ji seznámit s případem ještě dřív, než došli k loďce.

"Je to muž, běloch, kolem čtyřicítky. Jméno nevíme. Nemá u sebe žádné doklady. Zemřel na následek bodných ran do zad, ale je to jen můj předběžný odhad. Zřejmě byl zavražděn jinde a sem ho jen pachatel či pachatelé přenesli. Ale to, jak se vrah postaral o okolí a naaranžování oběti, to mi pořád nejde do hlavy," dokončil svůj proslov detektiv v slušivých brýlích a zadíval se na dřevěný člun houpající se na hladině vody. Sam si nasadila rukavice a poklekla k mrtvému, aby se s obětí seznámila. Byla všímavá, všímala si detailů, dívala se "pod pokličku". Muž ležel tváří ke dnu lodi, na zádech měl velké skvrny od krve a přesně uprostřed zad měl zaražený nůž. Kolem těla byly poházené větve stromů, které v okolí rostly a tvořily tak uzavřený kruh. Vypadalo to skoro jako rituální úmrtí.

"Tohle je mi povědomé," i když mluvila jen polohlasně Daniel ji slyšel.

"Možná proto, že je to místo činu a takových si už viděla spousty, že?"

"Nejen to," odpověděla, postavila se a ještě jednou se podívala na muže v loďce.

"No jistě!" vykřikla po krátké pauze na zamyšlení. Otočila se na svého kolegu a Danielovi se zdálo, že výraz, který měla ve tváři, byl podobný tomu, kdy se dělo něco vzrušujícího.

"Tak se poděl s třídou, Sam," Daniel si přešlápl a zastrčil si ležérně ruce do kapes svého zimního kabátu. Čekal na to, jaká teorie z jeho kolegyně vyleze tentokrát.

"Před několika měsíci se mi dostala do rukou kniha od jednoho spisovatele detektivek. Byla dobrá na to, že to byl teprve první román, který vydal. Zanedlouho vyšla jeho druhá kniha a já si ji koupila. A tohle místo činu je zcela stejné jako to, které použil spisovatel v jeho knize. Jmenuje se Jack O'Neill," zasvětila Sam svého kolegu do příběhu.

"Podivné jméno pro spisovatele. To si nemohl dát nějaký pseudonym?" Daniel nebyl z těch, co by si své názory nechávali pro sebe. Všechno hned řekl tak, jak si to myslel.

"Kde je T?" zeptala se Sam. Její další kolega měl být též na místě činu, ale ani jednou si ho nikde nevšimla.

"Nějaké rodinné problémy. To víš, náš velký Teo bude taťka. Moc to pro něj znamená," s úsměvem seznámil Daniel svou kolegyni o stavu jejich společného přítele.

"Ahoj Janet, tak jak jsi na tom s předběžným ohledáním těla?" zeptala se Sam své kamarádky, která právě dokončovala prohlídku oběti.

"Jako vždy, víc budu vědět až po pitvě. Teď ti mohu říci jen to, že byl nejdřív udušen a pak tepřive bodnut pětkrát do zad. Na rukou má otlačeniny, zřejmě od toho, jak ho pachatel přenášel sem. Jméno zatím nevíme. Ale to už je práce pro vás. Pitevní zprávu ti dodám co nejdřív," podala doktorka úplné hlášení detektivu a nechala své kolegy, aby tělo naložili na nosítka.

"Je načase si promluvit s panem spisovatelem," řekla Sam a vydala se zpět ke svému autu.

Dva uniformovaní policisté vedli muže ve středním věku do výslechové místnosti. Sam seděla u svého stolu a připravovala si materiály k výslechu. Nemohla si nevšimnout jak sympaticky vypadal.

"Jack O'Neill. Zajímalo by mě, jestli je to tvé pravé jméno," mluvila si pro sebe. Zhluboka se nadechla a uklidnila se. Nejen že chtěla vypadat sebejistě a klidně, byla také jen pouhý fanoušek jeho práce a tohle byla tak trochu šance poznat někoho, kdo se pohyboval ve vyšších kruzích a ještě k tomu psal dobré knihy, které ji téměř každý večer dělaly společnost před tím, než usnula. Zavřela složku a vydala se směrem k výslechové místnosti označené číslem 1.

Otevřela dveře a s otevřenou složkou v rukou vešla do místnosti. Uprostřed stál stůl a dvě židle. Jedna už byla obsazená. "Dobrý den pane O'Neille," pozdravila ho a konečně se na něj podívala. Srdce ji splašeně tlouklo že ho slyšela až v hlavě. Nebývala často nervózní, ale tenhle případ byl speciální. "Jsem Samantha Carterová, detektiv NYPD" představila se a sedla si na volnou židli přímo proti němu.

"Jack O'Neill, spisovatel. Jsem z New Yorku," představil se Jack a pousmál se.

"Proč jsem tady?" zeptal se. Sam se mu zadívala do očí. Byly hnědé, hluboké. Když si uvědomila, že na něj zírá, poposedla si na židli a odkašlala si.

"Kde jste byl včera v době od sedmé hodiny večerní do desáté?" zeptala se Sam a opřela se o opěradlo. Nemyslela si, že by byl vrahem. Byla to jen rutinní otázka kterou mu musela položit, aby ho mohla zcela vyloučit z vyšetřování.

"Byl jsem na jedné akci, kde jsem podepisoval svoji nejnovější knihu. Proč se mě takhle ptáte? Stalo se něco?" byl Jack najednou zvědavý.

"V jednom z městských parků se stala vražda. Podívejte se sám." Sam mu podala fotky z místa činu. Jack si je všechny vzal do rukou a jednu po druhé si prohlížel. Nemohl uvěřit vlastním očím. Někdo vraždil stylem, jakým on zabil postavu v jedné z jeho knih.

"Vaše alibi si ověříme," dodala Sam a čekala na Jackovu reakci.

"Tohle je divné. Asi mám stalkera. A nebo hodně divného fanouška," zhodnotil spisovatel situaci.

"Nesetkal jste se někdy s někým, kdo se vám zdál ..." odmlčela se, aby našla to vhodné slovo ... "podivný, podezřelí či vlezlí?" dokončila větu. Vzala si od něj fotky a vložila je zpět do složky.

"Ještě nevíme motiv vraždy, ale zřejmě se jedná o člověka, který si," nestačila dokončit větu, protože ji do toho Jack skočil, "v životě prošel něčím špatným, zřejmě šikana či rodinné problémy," dokončil myšlenku spisovatel a Sam se na něj nevěřícně podívala.

"Studoval jsem trochu psychologie, abych mohl ve svých knihách smysluplně vysvětlit pohnutky vrahů," pousmál se a konečně se uvolnil. Myšlenka, že nebyl hlavním podezřelým v prípadu vraždy, ho uklidňovala.

"Dostáváte dopisy nebo emaily od fanoušků?" zeptala se Sam na poměrně důležitou otázku.

"Hodně dopisů i emailů, ale většina jich zůstává u mého manažera. Chcete je poslat?" zeptal se a vypadal jako malý kluk, který se právě přidal k bandě kluků, kteří se vydávají na dobrodružný průzkum džungle. Ozvalo se zaklepání na dveře a do místnosti nakoukl Daniel.

"Sam, máme další mrtvolu," oznámil ji a zamával ve vzduchu fotkou. Sam se zvedla od stolu a chtěla odejít. Otočila se k Jackovi a chtěla ho požádat o zaslání veškeré fanouškovské pošty a hlavně o to, aby neopouštěl město, ale Jack ji předběhl.

"Ukažte mi tu fotku," natáhl k Danielovi ruku a čekal, že mu ji muž v brýlích dá. Sam zakývala hlavou a dala mu svolení.

"To není možné!" vyděšeně vyhrkl Jack. Podal fotku Sam a už už se chystal identifikovat podobu místa činu.

"Je to stejné jako ve vaši první knize Peklo na zemi," skoro zašeptala Sam.

"Vidím, že jste též fanynka. To mě těší, ale to že někdo zabíjí lidi podle mé tvorby mě netěší," postěžoval si spisovatel. "Mohu vám s případem pomoci?" nabídl se Jack a skoro prosil pohledem.

"Musíme zajet na místo činu. Vy si tu sedněte a počkejte až se vrátím. Budu mít zřejmě další otázky," rozkázala mu Sam a vyběhla z místnosti. Jack si sedl na jednu ze židlí a zavolal svému manažerovi. Přeci jen té pošty bylo docela dost.

Už dvě hodiny seděl na stejném místě a procházel dopisy, které mu zaslali z agentury. Nepřestával vyhlížet tu sympatickou detektivku. Přál si, aby se vrátila co nejdřív. Musel uznat, že byla velmi pěkná. Otevřely se dveře a když Jack zvedl hlavu od jednoho z dopisů, uviděl Sam. "Konečně," povzdychl si. "Už skoro necítím zadek a zatím jsem na nic podezřelého nenarazil," popsal ji svoji situaci. Poraženě sklopil hlavu a opřel se o opěradlo židle.

"Pomohu vám," nabídla mu Sam. Posadila se naproti němu a vzala jeden ze štosů dopisů, který ležel na stole. Začala jeden po druhém vyndavat z obálek a pročítala je.

Jack na ni nenápadně zpoza listů pokukoval a vždy, když se na něj podívala, skryl se opět za papír. Jen malé dítě by věřilo, že ho neviděla.

"Co se děje? Proč se na mě pořád tak díváte?" zeptala se Sam, když už ho potřetí načapala, jak na ni zírá.

"Nemůžu se zbavit myšlenky co taková žena jako jste vy dělá tady, na policejní stanici," zeptal se a čekal na odpověď. Věděl, že to nebude lehké z ní dostat pravdu. Byla detektivem. Výslech byla její specialita, stejně tak utajování informací.

"Je to dlouhý příběh," odpověděla.

"Já mám příběhy rád," pousmál se a podepřel si bradu rukou.

"Vy jste ten, kdo píše mystery. Vy jste ten, kdo se snaží profilovat lidi. To jste si ještě žádný příběh nevymyslel?" zeptala se ho. Nebyla nadšená, že se ji ptá na tak osobní věci. Vždyť ona neznala jeho, on neznal ji. Proč by se mu měla svěřovat?

"Já jsem na příběh o vás už myslel a jediné možné řešení je, že jste původně nechtěla ani být policistkou. Tedy detektivem, pardon," odmlčel se a nechal ji chvíli na zpracování toho, co právě řekl. Sam se opřela lokty o stůl a naklonila se k němu blíž.

"Tak jaký je tedy můj příběh, vy chytráku. Vy si myslíte, že všemu přijdete na kloub?" Sam byla už docela nevrlá. Ten chlap se ji vrtal v životě. V minulosti. A výlet do minulosti nebyla ta pravá cesta, kterou by chtěla podniknout. Ne dnes. Ne s ním.

"Tak dobře, zastavte mě, když se budu hodně mýlit," odkašlal si a pohodlně se usadil. Zadíval se ji do očí jakoby si mohl přečíst celý její příběh právě z pohledu, který mu věnovala.

"Pocházíte z bohaté rodiny, rodiče byli lékaři a nebo vědci. Měla jste následovat jednoho z nich v jeho poslání. Nemyslím, že by to byl otec, přijdete mi spíš na ženu, která inklinovala k matce, už jen podle fotky, kterou máte na stole. Ano, všiml jsem si. Jste mamince hodně podobná. Ale něco se stalo, něco co změnilo běh vašeho doposud poměrně šťastného života. Ukončila jste studium na jedné z takových těch prestižnějších škol a přidala jste se k policii. Nebylo to kvůli něčemu, co by se stalo přímo vám, ale byl to někdo z vašich blízkých příbuzných. A musel to být někdo, koho jste měla moc ráda. Předpokládám, že to byla zorvna vaše matka. Někdo ji zavraždil a vy jste si řekla, že sama toho, kdo to udělal chytíte a potrestáte. Něco jako osobní pomsta," konečně vydechl. Měl nadání rychlého mluvení, kdy nemusel ani dýchat. Opřel se opět o opěradlo židle a založil si ruce na prsou.

"Tak jak blízko pravdě jsem byl?" položil ji otázku, na kterou čekal konečně nějakou reakci z její strany.

"Nemyslete si, že mě znáte!" řekla Sam a hlas se ji zlomil. Slyšet to takhle nahlas a ještě od někoho, kdo ji ani pořádně neznal, bolelo ještě víc, než kdyby ji to opět řekl policista, který ji přišel domů oznámit tuto smutnou novinu. Sklopila hlavu a zadívala se opět do dopisů. Snažila ze sebe setřást emoce a pocity. Vždy se uměla obrnit a chovat se tak, aby nemíchala své vnitřní záležitosti a bolest do policejního vyšetřování.