John má pocit, jako by se vznášel uvnitř vlastního těla. Cítí, že jsou jeho končetiny těžké a nepohyblivé, ale sám si připadá lehký jako nikdy předtím. Netuší, čím to je a je mu to jedno. Je to docela příjemné – žádné starosti, žádné problémy. Mohl by takhle zůstat navždy.
Jenom ten hlas je trochu otravný. Pořád mluví. Prosí, omlouvá se, budí ho, rozkazuje, slibuje. Pořád dokola. Jednou ho hlas dokonce držel za ruku.
Počkat.
Jak ho mohl hlas držet za ruku? Hlas je jen zvuk, nemá takovou moc, je nehmotný. A taky otravný. Pořád to samé dokola. Mohl by už konečně ztichnout, ať se může dál v klidu vznášet ve vlastním těle. Ať už ztichne.
„Drž hubu." zašeptá.