10. Lanthir Lamath

Eluréda popravdě překvapilo, když shledal, že jeho synovci jsou dospělí muži. Měli slavit své pětadvacáté výročí, takže se jejich strýc po dlouhé době vypravil z Balaru na východ, aby je znovu viděl – a třebaže on sám ani Elwing ve věku dvojčat už dávno nebyli dětmi, u Elrose a Elronda to tak nějak nečekal. Možná vlivem dlouhého odloučení.

Za celých třináct let, co dvojčata a Maglor bydleli v domě na Lanthir Lamath, se za nimi dostal jedinkrát. Skřeti se odvažovali čím dál častěji daleko k jihu, Velekrál horko těžko udržoval bezpečnou obchodní stezku od ústí Sirionu k Ered Luin a každá ruka schopná držet zbraň mu byla k užitku. Přestože Eluréd miloval kraj svého dětství, pěnící vodopád pod terasami Diorova domu a hluboké lesy v předhůřích Modrých hor, služba Gil-galadovi a obrana zbytku jeho lidu musela dostat přednost. I proto, že pomalu dospívající synovci byli v bezpečí a spokojení.

Podobali se jeden druhému pořád ještě téměř k nerozlišení – do okamžiku, kdy se pohnuli nebo promluvili. Pak začínalo být zjevné, že je Elros impulzivní, s rychlými a prudkými pohyby – jako rozvodněná řeka zjara – a více než jeho bratr nebo i sám Eluréd se povahou blíží Berenovi, jak si jej starší půlelf pamatoval z nejranějšího dětství – muž schopný pohnout horou, aby si splnil své nejvroucnější touhy. Elrond byl jiný: klidnější, vyrovnanější, chodil a pohyboval se s elfí grácií, a Maglor tvrdil, že toho hodně zdědil po své babičce Idril. Oba mladí bratři vládli mistrovsky zbraněmi, ale jen Elros vypadal, že si zápolení doopravdy užívá. Oba plynně hovořili quenijsky a nejméně dvěma dalšími nářečími elfů a lidí, ale byl to Elrond, kdo více tíhl ke knihám a starobylé učenosti, a nadto projevoval vlohy léčitele. Velice se lišili – a zároveň se mezi nimi táhlo neviditelné pouto spříznění, mnohem silnější, než když byli dětmi. Eluréda bolestivě napadlo, zda by se něco takového vytvořilo i mezi ním a Elurínem, kdyby jeho dvojče přežilo onu osudnou zimu po vyplenění Doriathu.

Mnohé z toho vyslechl od Maglora, když dorazil do malé feanorovské osady a zjistil, že dvojčata vyrazila po ránu na lov spolu s Maedhrosem, který přijel, stejně jako Eluréd, na oslavu. Mnohé si domyslel, když se bratři objevili – se zardělými tvářemi a úlovkem u sedel, rozesmátí, plní života – a neměli v sobě už ani poslední známky dětství, které při Elurédově minulé návštěvě ještě projevovali.

Slavnost měla začít s první hvězdou a den se zatím usmíval přívětivě – ačkoliv bylo jaro teprve v rozpuku, obloha byla jasná a odpoledne slibovalo teplou a krásnou noc.

Za soumraku se obyvatelé osady – převážně ženy a malý počet mladých chlapců a dívek – spolu s vojáky, kteří přibyli s Maedhrosem alespoň jednou za čas navštívit své rodiny, shromáždili u říčky na louce, jež se táhla do mírného svahu k lesu, temnému proti šedivějícímu nebi. Šumění vodopádu tu bylo mnohem tišší než u někdejšího Diorova domu, jenž byl centrem osady, i když voda byla ještě i zde plná stříbrolesklé pěny a hnala se k Adurantu v divokých vírech a skocích přes kamení.

„Jsou z vás muži," řekl Eluréd svým synovcům, když se dočkal konce gratulací ze strany místních i bratrů Feanorovců, kteří teď stáli trochu stranou a mlčky na ně hleděli. „Čekal jsem to, a přece jsem překvapený. Myslím, že už je čas, abych vám předal, co pro vás schovávám od doby, kdy jste byli dětmi."

„Co je to?" Elros naklonil hlavu na stranu, a v té chvíli bylo na okamžik znát jeho mládí, které se jinak snažil skrývat za slupku válečníka.

„Tohle našel Velekrál mezi věcmi vašeho otce – je to po právu tvé, jako jeho prvorozeného dědice," sehnul se ke svým zavazadlům a vytáhl obouruční bojovou sekeru. Elros zbraň nejistě přijal a přejel ji oceňujícím pohledem.

„Je to, co si myslím?" ozval se Elrond, jenž hleděl bratrovi přes rameno.

„Nevím, co myslíš – i když mohu hádat. Je to zbraň vašeho děda Tuora, který odplul hledat cestu na Západ a nechal ji za sebou. Objevili jsme ji v Přístavech ve vaší věži."

Mladší z dvojčat klidně přikývl, jako by se jeho odhad potvrdil. Světlo prvních hvězd se mu odráželo v očích.

„Dáváš mi ji?" ozval se Elros, když vzhlédl od zbraně.

„Ty jsi jeho dědic, a dospělý," zopakoval Eluréd a něco stáhl z prstu. „Je tvoje, stejně jako tohle," podal synovci zlatý kroužek tvořený těly dvou hádků s drobnými smaragdy jako očima a zlatou květinovou korunou.

„Barahirův prsten!" vyhrkl Elros. „Myslel jsem... Nosil jsi ho přece ty..."

„Ale patří tobě," odvětil Eluréd pevně. „Pro tebe jsem ho střežil."

Elrond na něj teď zvědavě hleděl, zatímco jeho starší bratr zkoumal získané předměty. On jako mladší stěží mohl doufat, že obdrží nejdůležitější dědictví svého Domu, a teď čekal, zda něco zbylo i na něj.

„V mém srdci nejsi druhý, i když jsi přišel na svět až po svém bratrovi," pousmál se Eluréd, jako by mu četl myšlenky. „Vezmi si tohle – to bude dědictví, které jsem připravil pro tebe, můj synu."

Elrond s úžasem sledoval, jak Eluréd odepíná opasek se svým vlastním mečem – zbraní, o níž se také mnoho hovořilo a o níž bratři nejednou slyšeli vyprávět od Maglora.

„To je Berenův meč, který získal od Celegorma a Curufina, skvělá práce. Maglor by ti jistě řekl víc."

„Řekl mi, že ho Lenwe dal tobě," hlesl Elrond, a váhal, zda nastavit ruce, aby meč přijal.

„A ode mne půjde k tobě. Už jsem kdysi řekl tvé matce, že já ve Středozemi syna mít nebudu a vy jste mí dědicové stejně jako její, " vtiskl synovci pochvu se zbraní. „Užívej jej dobře. Jsem na vás oba pyšný."

Odraz hvězdného nebe v očích mladého muže byl teď mnohem výraznější než před okamžikem. Jako by se sama obloha snížila a její světla zazářila jasněji.

Eluréda napadlo, zda Elrond nemá v očích slzy – když tu zazněly první výkřiky a hlavy tančících a hrajících se začaly obracet vzhůru...

„Velicí Valar!" zašeptal Eluréd, když se otočil a vzhlédl. Nízko nad západním obzorem na temnícím nebi plála neobyčejně jasná hvězda, která tam ještě včera nebyla. Její stříbrozlaté světlo se lesklo v očích přihlížejících i na vlnící se hladině říčky.

„Poselství! Zpráva ze Západu..." zněl kolem vzrušený šepot, ale Eluréd si ho nevšímal. Odtrhl zrak od té podívané a stočil jej na bratry Feanorovce.

Oba zírali vzhůru jako uhranutí, Maglor byl ve hvězdném světle křídově bledý a Maedhrosovi na lících a nose zřetelně vystupovaly ze světlé pleti hnědavé pihy. Byl to starší Feanorovec, kdo stál s rukou přitištěnou na rty, aby potlačil bezhlasý výkřik.

„Co je to?" hlesl Elrond a položil dlaň na rukáv svého strýce.

Eluréd se musel několikrát zhluboka nadechnout a vydechnout, aby dokázal promluvit: tohle světlo si pamatoval jinak – blyštící se v jasných očích babičky Lúthien, ozařující otcovu vlídnou tvář...

„Silmaril." Jako by cizí hlas vycházel z jeho úst. „To je silmaril vaší matky... Ty... pověsti se nemýlily... Proměnila se v ptáka a uletěla na Západ, a tohle je znamení... Nemůžu tomu uvěřit."

Tolik nevinných zemřelo pro tenhle kámen! Byly doby, kdy Eluréd nenáviděl pouhou myšlenku na něj – a teď tu září z oblohy jako znamení naděje pro ty, kdo setrvávají na tomto břehu Belegaeru v nekonečné válce a strachu... Elwing, sestřička... Jak se jí podařilo dostat se k Nejzazšímu břehu?

A co přijde dál – co bude s Maedhrosem a Maglorem? napadlo Eluréda při pohledu na bratry Feanorovce, kteří dosud stáli vedle sebe a dívali se vzhůru s tvářemi zrádně mokrými. Mráz mu přejel po zádech. Jestli tohle je znak sudby, znamení, že je vše odpuštěno a Valar přijdou, co pak? Se zděšeným úžasem se přistihl, že snad skutečně lituje vrahy svých rodičů, kteří dvakrát rozvrátili místa, která pokládal za domov.

A pak si všiml, že i jeho mladší synovec hledí na svého opatrovníka a v očích má něco velmi podobného tomu, co cítil sám.

Oslava zavřela v novém radostném očekávání – a přece se do ní přimísily jaksi křivé tóny. Nejeden z mužů, kdo tu dnes večer zpívali pod hvězdami, mohl mít oprávněné obavy ze msty Pánů Západu i nenávisti vlastních příbuzných. Maedhros a Maglor zmizeli kamsi do temnot, a když Elros a Elrond odešli, aby se připojili k hadu tančících, zůstal Eluréd sám se svými myšlenkami. Nakonec si lehl do trávy vedle říčky, poslouchal její šum a sledoval pomalou dráhu hvězdy jarní oblohou, až málem usnul.

Muselo být už velice pozdě večer, či spíše brzy ráno, když se vzpamatoval pocitem něčího upřeného pohledu. Sedl si a ocitl se tak tváří v tvář nejstaršímu Feanorovu synovi.

„Přijdou," řekl Maedhros bez jakéhokoliv úvodu či vysvětlení. „Přinesou záchranu – pro tebe, pro chlapce, pro lid Středozemě – ale ne pro nás."

Klesl do trávy se zmrzačenou pravicí v klíně a skloněnou hlavou. Vypadal přepadlý a velice unavený, ačkoliv odpoledne působil téměř spokojeným dojmem.

„Chci tě o něco požádat – bude to poslední, co od tebe potřebuji."

„A to?" zeptal se Eluréd ostražitě. Oslava ztichla a obloha už začínala blednout, ačkoliv Hvězda zářila stále stejně jasným a nezkaleným světlem.

„Odvez chlapce na Balar, ke Gil-galadovi. Co nejdřív. Nechceme je zatáhnout pod naše prokletí."

„Jsou dospělí. Mohou rozhodovat sami za sebe."

„Budou respektovat naše přání a tvou radu. Jestli souhlasíš."

Eluréd vzhlédl a pohlédl Feanorionovi přímo do očí. Maedhros odvrátil pohled.

„Co se chystáte udělat?" zeptal se půlelf.

„To přece víš. Angband padne a zbylé dva Kameny budou svobodné. A Přísaha..."

Z náhlého popudu se Eluréd zvedl na kolena a položil dlaně Maedhrosovi na ramena.

„Prosím tě, ne, zapřísahám tě, nedělejte to. Ještě vám zbývá cesta k úniku... Je úzká, ale není to nemožné."

„Mýlíš se, lorde Elenione. Pro nás už není jiné volby."

„Vždycky máte jinou volbu. Ale... Ne, už nemá smysl říkat víc." Mladý půlelf se prudce přerušil, odmlčel se, stočil oči k silmarilu plovoucímu blednoucí oblohou a pak se znovu podíval na Feanorova prvorozeného. Polkl a zhluboka se nadechl, než pronesl: „Nikdy ses nezeptal na tu zimu v Doriathu, i když vím, žes nás tehdy hledal. Viděli jsme tě..." A když Maedhros vzhlédl, s bolestí a hrůzou té vzpomínky jasně vepsanými do rysů, dodal: „Nezeptal ses, který z Diorových synů přežil – a já sám jsem o tom nikdy nepromluvil. Teď je všechno… jiné. Moje otcovské jméno je Eluréd."

Nyní sebou trhl Maedhros, zvedl hlavu – a zjistil, že ve světle vycházejícího slunce jsou zorničky mladého muže nepřirozeně rozšířené, tak, že téměř zakrývají duhovky, a na okrajích rozpité.

„Proč mi to říkáš?" zašeptal a mráz mu přejel po zádech. Byl to nějaký krutý žert Berenova vnuka, nebo mluvil potomek Lúthien, dědic Mocnosti starší než Arda?

„Protože jestli uděláte to, k čemu se chystáte, vidíme se na tomto břehu Belegaeru naposledy a nejspíš se naše cesty znovu nezkříží, dokud trvá Arda.. Je mi... vás líto."

Ledová ruka sevřela Maedhrosovi srdce i hrdlo, bráníc mu odpovědět či jenom se nadechnout. Mlha z Elurédových očí pomaličku mizela a zrak se zaostřoval. Půlelf, který byl dědicem zničeného království, se bez dalších řečí zvedl, zanechávaje svého společníka roztřeseného v trávě mokré rosou, a otočil se.

„Odvezu je," pravil rychle a nezvučně, než vykročil a rozplynul se v oslnivých paprscích nízkého slunce, plazících se po chladné zemi.