"Přál bych si, aby tu s námi mohl být otec," zafňukal s předstíraným dojetím Michelangelo.

"Já ani ne," sykl Rafael.

Všichni čtyři stáli s přihlouplými výrazy před dřevěným oltářem a sledovali pomalu a slavnostně se blížící postavu v bílém.

Donatello přemýšlel, z jaké kůže může být její světlé brnění vyrobené a Leonardo se sám sebe netypicky s úšklebkem ptal, zda bude házet místo kytice za hlavu kopí.

Kaple, do které se před pár minutami propadli, byla malá, temná a zaprášená, a až na starodávný oltář a několik lavic, zcela prázdná. Jen z kůru se linul zvuk varhanních píšťal, které zněly, jako by varhaník proflámoval celou noc.

"Nevěsta" došla až k nim s vážným výrazem a pak se usmála. Oplatili jí nejapnými grimasami.

"Dokázali jste to," oznámila příjemným, byť na dívku hlubokým hlasem.

"Myslím, že ty víc," usmál se Donnie.

Simonetta neskromně kývla hlavou: "Tedy gratulace pro nás všechny." a napřáhla ruku, kterou Donatello váhavě potřásl. Mikey ho odstrčil s potměšilým úsměvem, chytil dívku za zápěstí, trhl a než se stihla vzpamatovat, s hlasitým mlasknutím ji vlepil polibek. Simonetta překvapeně zamrkala, ale nebránila se. Raf i Leo se nechali volně inspirovat, každý po svém.

"Co teď?" zeptal se velitel. Dívka v bílém brnění mávla volnou rukou. Vedle oltáře se zhmotnil pruh světla obdélníkového tvaru velikosti jeden na dva metry.

"To vypadá jako..." Po zaostření zraku se v "okně" začaly formovat jednotlivé tvary - křeslo, pohovka, na ní čtyři herní ovladače.. "...jako doma."

Simonetta se usmála a kývla hlavou: "Děkuji vám." otočila se a vykročila k velkým vratům na druhém konci kaple. Čtyři páry očí sledovaly, jak se za ní dvoukřídlé dveře zavírají.

"Konečně domů!"

"Ona už to zvládne."

"Ať už je to cokoliv."

"Jo."

Dívka, nyni nesoucí jméno Simonetta, přivřela oči. Ačkoliv bylo venku šero, po dlouhé temnotě hradních zdí měla pocit, že zírá přímo do slunce. Zhluboka se nadechla a spokojeně vydechla. Pak se váhavě zadívala zpět na zavřená vrata, která ji právě dovedla ke svobodě. Zmocnila se jí podivná a nepopsatelná změť pocitů, kde převládala hluboká úleva a lítost zároveň. Zavrtěla hlavou, aby setřásla zneklidňující myšlenky a s odhodlaným výrazem vykročila na nádvoří. Když uslyšela za svými zády skřípot otvíraných dveří, pevně sevřela kopí a bleskurychle se otočila. A zůstala stát s otevřenou pusou.

"Co...?"

"Napadlo nás, že budeš potřebovat naši pomoc." nenechal ji Mikey formulovat udivený dotaz.

Bílá bojovnice zavřela ústa a nevěřícně se usmála: "A s čímpak?"

"S tímhle!" ukázal Rafael zděšeně za její rameno. Čerstvě proraženou branou ve zdi kolem nádvoří k nim s duněním dusal starý známý obří brouk. Žádná obrazovka, ani s nejvyšším rozlišením, ani nejvýkonnější reprobedny se nemohly rovnat skutečnosti. Už jenom kvůli zápachu. Brouk byl minimálně třikrát větší než kluci a na šířku by ho možná všichni dohromady těsně objali. Zápach tomu dodával výraznou čtvrtou dimenzi. A zranitelný bod se také lépe hledá z pohodlí pohovky.

"Mikey! Máš to přímo nad hlavou!" křikl Leonardo a v poslední chvíli uhnul klepetu.

"Skoro," zafuněl Donatello, když ho povalilo světle zelené tělo nejmladšího bratra s jedním nunchakem. Druhý zmizel v sutinách zdi.

"Rafe! Házej!" radil Leo sedící za obří hlavou nepřítele pro odvedení pozornosti.

"Nemůžu!" oddechoval oslovený, odstrkávaje od sebe zubaté čelisti.

"Dělej, jsi skoro u toho!" Rafael se napřáhl. Náhle brouk zavrávoral a s mohutným zaduněním se svalil na zem. Leonardo stihl tak tak uskočit.

"Dobrá rána." pronesl uznale Mikey. Z krunýře brouka trčelo bílé kopí.

"Jak se říká u nás. V dobrém i ve zlém, dokud...no, držme se zatím jen první části..."

Utábořili se zhruba hodinu cesty od hradu. Přesněji řečeno, odhodili zbraně a svalili se do trávy. Prodírání se džunglí bylo po adventuře v hradu poslední kapka. Ne však pro Simonettu. Ta se zdála plna energie a nadšení, které ventilovala po ženském a pranic ji nevadilo, pakliže to vůbec zaregistrovala, že její vyprávění postupně ztrácí jednoho znaveného posluchače po druhém.

Donatello se s trhnutím probral z neklidného spánku. Jeho tři bratři spokojeně pochrupovali kolem dohasínajícího ohně, který si nevybavoval, že by někdo zapaloval, a Simonetta byla pryč. Po první panice zaregistroval kopí ležící kousek stranou v hluboké trávě. Bylo stále čistě bílé bez jakýchkoliv ozdob a škrábanců. A již nesvětélkovalo. Donnie se zamyslel a dával si dohromady informace z knihy, matné vzpomínky na Simonettino vyprávění a mlhavý sen, který ho před chvílí probudil. Všechno se to točilo kolem Monstra. Zla, které zde někde poblíž mělo sídlo, a které kupodivu ani nemělo žádné jméno. Zla, o němž by nikdo ani nevěděl, kdyby se čas od času, respektive století od století neprobudilo ze svého zadumání a nepokusilo se o útěk. Simonetta jim vysvětlila, že každý takový pokus se projeví narušení hranic jejich malého světa, jejím probuzením a vtažením bojovníků, jejichž výběr ji byl záhadou, neboť žádný z nich zatím neprošel zkouškami. Cílem těchto zkoušek bylo připravit strážkyni na konečné zúčtování, protože podle legendy, jen ona a kopí duší - jak podivné jméno, pomyslil si Donnie trochu dotčeně - mohly Monstrum zabít.

A když už mluvíme o kopí... Donnie se zamyslil. Tolik otázek ještě zůstalo nezodpovězeno! Rozhodl se, že tu, co mu právě teď vrtala hlavou, si ujasní hned. Vstal a vydal se po drobných stopách. Když dorazil k malému vodopádu, ztékající z asi dvou metrové skály, který spíš slyšel, než viděl, narazil na bílou hromádku oblečení. Hned se rozhodl otázku odložit, prudce se otočil a málem mu vypadla hůl z ruky. Pod proudy křišťálové vody se blýskalo to nejkrásnější tělo, jaké měl tu čest poznat, počítaje v to hlavně ty virtuální. Ve zbabělém úprku mu zabránily její hnědozelené oči, zavrtávající se do těch jeho, nyní široce rozevřených. Ani se nepohnul, když pomalu vystoupila z přírodní sprchy. Ani když stála přímo před ním.

"Donatello." oslovila ho šeptem.

"To kopí..." vypravil ze sebe.

Položila mu prst na ústa: "Já vím." A pak ho políbila. Zvuk padající tyče ani jeden nevnímal.

Donniho návrat vítaly tři tázavě zvednutá obočí. Nicméně génius si nehodlal kazit večer a tak beze slova zalehl vedle již opět plápolajícího ohně a se slastným povzdechem usnul.

"Jen září."

"Jo."

"To kopí."

Mikey měl pravdu. Simonettina zbraň opět poblikávala lehkým bílým světlem.

Protože se více pikantností nedozvěděli, nezbylo, než pokračovat v přerušeném spánku. Jakmile se začalo ozývat pochrupávání, jedno z nich - to předstírané - přestalo.

Simonetta seděla na kraji jezírka napájeného potůčkem z nedalekého osvěžujícího vodopádu a hleděla do dáli. Co chvíli se nepokojně zavrtěla. Jak je to dlouho, co ten, kterému říkali Donatello odešel? Zamračila se na svůj obraz na hladině. Věděla, že po letech strávených ve zdech hradu z její krásy mnoho nezbývalo a byť moc tohoto místa bránila času napáchat větší škody, nemohla zakrýt všechny stopy minulých zážitků. A oni byli tak odlišní. Jistě však vyznávali hlubší hodnoty, než povrchový zjev. Hozený kamínek roztříštil její tvář do groteskních tvarů. Proč, hrome, nikdo nejde? Za jejími zády praskla větvička. Simonetta slyšitelně vydechla úlevou.

Poznala ho hned podle širokých dlaní položených na její ramena. Se spokojeným povzdechem zavřela oči a opřela se o jeho teplé tělo.

"Vážně si nic nepamatuješ?"

S úsměvem zavrtěla hlavou a zašimrala ho vlasy. Rafa nepřestalo udivovat, s jakou lehkostí, až naivitou, a bez kladení otázek, brala svůj osud strážce Monstra. Možná to bylo opravdu milosrdné, možná to mělo jiný důvod, že o tom, čím a kde byla před tím, nevěděla vůbec nic, ale žít tolik let sama, i když většinu v jakési hybernaci. Otřásl se nad tou představou a pevně ji zezadu objal.

"Nebyla jsem pořád sama." odpověděla na nevyslovené.

Rafael jen zamručel. To, že nebyli prvními návštěvníky, vytušil už jen díky její, řekněme, zručnosti. Ale její bezelstné vyprávění o tolika neúspěšných pokusech "zkoušky pokory" bylo znervózňující. Na otázku, co se s ostatními stalo, jen krčila rameny. Beze slov se rozhodli, že náhrobky na nádvoří nebudou raději zmiňovat.

"Jak dlouho tu už jsi?"

"Přes hodinu." Předstíraná výčitka v jejím hlase ho rozesmála.

"Kolem dvou století." odpověděla po chvíli ticha. Raf se zamyslel, i když to bylo nyní čím dál obtížnější, když ho obklopovala vůně jejích vlasů. Neříkal Donnie něco o tisíciletém zlu?

"Nejsem první strážce." ubezpečila ho dívka, která buď četla myšlenky, nebo byla na podobné konverzace zvyklá.

"Vzpomínáš na jídelní sál?"

Ninja se ponořil do vzpomínky, která se zdála stará několik let. "Ty sochy?" Kývla hlavou. Její hluboký hlas mu vibroval celým tělem, když vyprávěla o svých předchůdcích, již byli většinou muži, kteří ale téměř do jednoho nebyli schopni vydržet první zkoušku.

"Zdá se, že v sobě vaše pohlaví nemá tu pravou pokoru."

"Copak tobě to nevadilo?" zaskřípal Raf zuby při představě zas a znova se otevírajících dveří do rudé ložnice.

"Důležitý byl cíl - každý z nich mohl být můj potenciální vysvoboditel."

Rafael zabořil obličej hlouběji do záplavy jejích vlasů.

"Odpustíš mi? Nám?" zašeptal a se zatajeným dechem čekal na ortel.

Položila si hlavu na jeho levé rameno a tiše mu odpověděla do ucha: "Nemám co odpouštět. Vždyť to víš." Otevřel oči a zadíval se do jejích. Byly jiné, než tehdy, kdy pod plamínky stále plavaly kusy ledu. Nyní byly hřejivé, vstřícné. Sklonil se blíž, až ucítil její dech na svých rtech. Usmála se. Omamně.

(dokončená povídka na: fanfikce webnode cz)