Upozornění: V této kapitole se vyskytuje násilí, takže doufám, že to nikdo nebude považovat za urážlivé. Také se zde vyskytují vulgární slova.

10. kapitola – 13. až 14. října

13. října 1991 – Neděle

Snape měl původně namířeno do Velké síně, ale když zaslechl zvuky rvačky a pohrdavého smíchu, jeho smysly zbystřily. Otočil se na podpatku a zamířil do chodby, která vedla do vyšších pater a k pohyblivému schodišti. Před sebou slyšel vzdalující se kroky těch, co se smáli. Snape přidal do kroku, ne snad, aby je chytil, ale aby zjistil, od čeho utíkali.

Téměř o ni zakopl.

U nohou mu ležela Hermiona Grangerová. Byla v bezvědomí, krvácela z několika ran a na několika místech měla modřiny. Jednu nohu měla ohnutou do podivného úhlu a Snapeovi bylo jasné i bez použití Diagnostického kouzla, že byla zlomená. Ještě horší byl štiplavý zápach moči, který mu dráždil nejenom nos, ale i ostatní smysly. Pomocí kouzla Scourgify jí většinu odstranil. Pak vedle dívky poklekl a povolal Patrona.

Stříbrná laň se nesměle zvedla na nohy, zneklidněná poraněnou dívkou. Snape k ní promluvil a poslal ji na ošetřovnu. Z laně se stala stříbřitá mlha, která zmizela ve zdi.

Snape vykouzlil několik Diagnostický kouzel, aby zjistil rozsah zranění. Sledoval pavoukovité runy, které se objevovaly nad Hermionou, a v duchu si dělal seznam lektvarů, kterých bude zapotřebí.

„Dobrý Merline!" Minerva v mžiku klečela u dívčiny hlavy a její hábit a dlouhá sukně se kolem ní rozprostřely. „Severusi! Co se stalo?"

„To je snad zřejmé!" vyštěkl rozzuřeně.

Minerva se po něm ohlédla a rukou si zakryla pusu. „Určitě si…"

Snape pohlédl na starší čarodějku s pohledem tvrdým jako skála, když ji přerušil: „Teď není čas bránit své lvi, Minervo. Pomoz mi dokončit diagnostická kouzla. Zaměř se na její nohy," přikázal.

Vrátil se ke své práci a zkoumal dívčinu hlavu, krk a páteř. Minerva se posunula a použila Diagnostické kouzlo na její nohy. Po několika minutách se zeptala: „Chtěla bych na její zlomenou nohu použít Stabilizující kouzlo, Severusi. Je bezpečné s ní pohnout?"

Přikývl, ale nedovolil jí na Hermionu sáhnout. Opatrně jí posunul ruce k tělu. Jemně jí narovnal zlomenou nohu a byl rád, že byla dívka v bezvědomí. Jinak by vřískala bolestí. Jakmile byla narovnaná, použila Minerva Stabilizující kouzlo, které udrží zlomeninu na místě, dokud nebude moct být spravena. Jakmile měli hotovo, urovnal jí Snape hábit, který se jí při pádu shrnul.

V tu chvíli přiběhla madame Pomfreyová se svou léčitelskou brašnou. Klekla si vedle učitelů, rychle obhlédla situaci a pak zvětšila nosítka, která vytáhla z brašny a na která dívku přenesla. Během chvilky se tak už dívka vznášela vedle ní.

Na okamžik nakrčila nos stejně jako Minerva, když se zvedala. Madam Pomfreyová se zamračila. „Je to…?"

„Ano, je," utrousil Snape. „Většinu jsem odstranil, ale vsákla se jí i do oblečení."

„Zjisti, kdo tohle udělal, Severusi," procedila léčitelka skrz zaťaté zuby. Přikývl a sledoval, jak odvádí zraněnou dívku na ošetřovnu.

Snape se pak naštvaně otočil na ředitelku nebelvírské koleje. „Nechci od tebe slyšet ani slovo, Minervo!"

„Nic jsem neřekla!" ohradila se, dotčená Snapeovým vztekem.

„To můžeš být ráda," řekl varovně. „Nepochybuji, že slečna Grangerová bude schopná jmenovat své útočníky." Zajel rukou do hábitu a z vnitřní kapsy vytáhl lahvičku se žlutou tekutinou. „A pokud ne, věř mi, že já zjistím, kdo to byl." Otočil se a odkráčel pryč, zanechávaje starší čarodějku, aby uklidila nepořádek na zemi.

Minerva se sesunula k zemi se zády opřenými o zeď. Schovala hlavu do dlaní a začala tiše vzlykat.

NCNCNCNC

Brumbál poslouchal, jak mladý muž před ním nadával na zatím neznámé Hermioniny útočníky. Dožadoval se jejich vyloučení a odmítl pustit ředitele ke slovu. Když se Snape unavil a hodil sebou do křesla u krbu, Brumbál se zvedl.

Ředitel se dotkl jeho ramene a znepokojeně sledoval, jak sebou Snape cukl. Rozhodl se toho nevšímat a posadil se naproti Snapeovi.

„Pobertové byli všechno možné, Albusi, ale nikdy na mě…nečůrali," zavrčel Snape znechuceně.

„Však útočníci se trestu nevyhnou, Severusi," povzdechl si Albus.

„Ať už to byl kdokoliv, musí být vyloučen." Snape staršího čaroděje sledoval. Hrdlo měl stažené vztekem, kterého se nedokázal zbavit, vztekem na muže před sebou. Snape potřeboval, aby Brumbál jednal ve prospěch jednoho studenta, ne ve prospěch většiny. Pokud tak neučiní, Snape ztratí poslední střípek náklonnosti, který mu k řediteli zbyl. Důvěra, ta už byla pryč. Poté, co Snape zjistil, že mu Brumbál lhal ohledně jeho svobody, že se mu nějakým způsobem povedlo rozprodat majetek Potterů a Lily, že hodlal poslat Harryho zpět do toho strašného domu…ne, po tom všem mu už nedokázal věřit.

Pokud útočníky byli nebelvírští – a Snape si tím byl téměř jistý – nedá Brumbál přednost své staré koleji před blahem zraněné dívky? Snape mohl jmenovat několik momentů, kdy dal Brumbál přednost Nebelvíru před Zmijozelem. A nebyla slečna Grangerová prakticky čestným zmijozelem? Alespoň po tomto útoku tak na ní pohlížel.

„Vyloučení, Albusi," zopakoval Snape než to stihl Brumbál zamítnout.

„Iniciátor bude vyloučen," souhlasil ředitel s hlubokou lítostí. Cítil se, jako by zradil budoucnost tohoto studenta. Také ale věděl, že nemá na výběr. Profesor lektvarů pouze opakoval požadavek, který jistě přednese mnoho dalších rodičů, až se o tomto nepořádku dozví Denní věštec. Nejspíš by měl být vděčný, že Snape nepožadoval účast bystrozorů při vyšetřování.

Na okamžik zavládlo mezi muži ticho, než se Snape tiše zvedl. I přes svou nitrobranu byl přehlcený myšlenkami. Lucius měl už tak na starost dost věcí s Harrym, takže teď se musí o něco postarat sám.

„Zítra se nedostavím na vyučování," oznámil Snape svému zaměstnavateli.

Albus přikývl s pohledem upřeným na plameny v krbu. „Já to za tebe převezmu," dodal.

Snape krátce přikývl a opustil ředitelnu.

NCNCNCNC

O patnáct minut později dorazil Mistr lektvarů na ošetřovnu a nepřekvapilo ho, když i po večerce seděli u Hermioniny postele jeho dva hadi. Nevyhnal Draca a Harryho pryč, jen si přivolal třetí židli, kterou postavil na druhou stranu postele. Unaveně si sedl a opřel si lokty o kolena.

„Pane?" ozval se Harry tiše. Prsty jedné ruky měl propletené s Hermioninými. Draco seděl u její hlavy a hrál si s jednou z mnoha kudrlinek, které tvořily Hermioninu bujnou hřívu.

„Ano, Harry?" odpověděl Snape unaveně.

„Bude teď Hermiona přeřazena?" zeptal se Harry ustaraně.

Přikývl. „Ano, bude." Nerozváděl možnost, že Malfoyovi mohou podat na Minervu žalobu, že zadržovala jejich žádost o přeřazení, nebo že se nezabývala Hermioninou těžkou situací.

Snape schoval hlavu do dlaní. Byl rozpolcený. Opravdu nechtěl, aby Minervu vyhodili z Bradavic. Jako kolegyně si jí velice vážil, ale nikdy se neshodli, pokud šlo o jednání se studenty jejich kolejí.

Učitelé v Bradavicích nebyli jen učiteli. Byli tím, čím měli být v každé internátní škole. Byli důvěrníky, soudci v případě konfliktů, utěšovateli v tíživých situacích stejně jako rádci v případě řešení budoucnosti studentů. Snape si byl plně vědom toho, že jako učitel by měl vědět, co jeho hadi dělají a čeho jsou schopní. Byl jediným učitelem, který se pravidelně scházel s rodiči svých studentů (častokrát také z důvodu vlastního přežití, protože spousta z nich byla Voldemortovými následovníky). Byl také jediným kolejním ředitelem, který trval na starém bradavickém pravidlu, které vyžadovalo na začátku každého roku lékařskou prohlídku všech studentů. I když sám dokázal poznat týrání, pomáhalo mu to zjistit, zda není některý z jeho studentů náchylný na nějakou dětskou chorobu, nebo zda netrpí nějakou nemocí.

Filius Kratiknot a Pomona Prýtová, oba rodiče a prarodiče, byli dobří ředitelé, protože si se svými studenty udržovali blízký vztah, stejně jako to Snape dělal se svými studenty. Byli jemnějšího rázu (Pomona někoho neustále objímala – neochotného ředitele Zmijozelu nevyjímaje!). Samozřejmě pouze Snapeovi bylo často vytýkáno, že svým hadům nadržuje, ale nikdo se nikdy nezmínil, že Kratiknot nadržoval svým havranům (správně by asi mělo být krkavcům, podle překladu, ale moc mi to tam nesedí, Rowena taky byla z Havraspáru a ne „Krakavspáru", pozn. překladatele) a Prýtová svým jezevcům.

Nepochybně nejhoršími skupinami studentů ve škole byli nebelvíři a zmijozelové. Snape to nepopíral. Věděl dobře, že kdyby je nechal, mohli být pěkně lstivá a úskočná banda. Ale nenechal. Raději piloval a leštil vznešenější vlastnosti Zmijozelu. Nicméně jako zmijozelové netušili, alespoň ze začátku, jak byl ředitel jejich koleje vychytralý.

Nebelvír byla vždy divoká a společenská kolej, už když sem Snape přišel nejprve jako student a později jako učitel. Upřímně, byla to kolej hrdinů, a pokud byste chtěli vést bitvu se sto generály, každý rozumný člověk by vám řekl, že bitvu prohrajete. Na plné čáře. Po bitvě by se pak přeživší generálové po dalších tisíc let hádali ohledně nové strategie!

Studenti Nebelvíru nebyli o nic méně loajální ke své koleji než ostatní studenti. Nicméně taková loajalita se pak odrážela v žertících na účet jejich vlastních spolužáků, ve vášnivých hádkách a neshodách a v závisti. Jejich mottem bylo dobrodružství, alespoň podle Snapea. Vždy vyhledávali neplechy a často je taky našli, a nikdy je očividně netrápilo, když se někdo další „připletl do cesty" a zranil. Ale na čem jim doopravdy záleželo, byla na závěr vlna chvály, a té bylo vždy hodně. Nebelvíři byli neskutečně hluční a Snapea zajímalo, jestli vůbec znají význam slova „ticho". Obzvlášť pak ve Velké síni. Pokud bylo co slavit nebo naopak možnost si zanadávat, mohli jste počítat s tím, že největší hluk přijde od nebelvírského stolu.

Snape také věděl, že coby zástupkyně ředitele musela Minerva zastávat více povinností, protože jí častokrát nabízel pomoc s papírováním, když se se svou prací opozdila. Nejednou si stěžoval, že její věk a tři funkce (učitelka, ředitelka Nebelvíru, zástupkyně ředitele) jsou na ni moc. Už s ním několikrát mluvila o odchodu do důchodu, ale bála se tak učinit kvůli samotě, která na ni čekala.

Dokonce, asi před třemi lety, se Minerva rozhodla vzdát se funkce zástupkyně, ale Brumbál o tom nechtěl ani slyšet. Přeci jenom, on sám byl asi o třicet let starší a jak se mu vedlo! Po rozhovoru s Albusem a po pár citronových bonbonech se už Minerva o odstoupení z této funkce nezmínila.

Přísná, přesto laskavá Minerva tak po léta zanedbávala své studenty. Pořád z toho bolelo Snapea u srdce, že si nedokázala přiznat, že její dva nejoblíbenější studenti – James Potter a Sirius Black – byli tyrani. Snape do té samé kategorie nezahrnoval Remuse Lupina ani Petera Pettigrewa, protože proti němu nikdy nic neměli. Nicméně nebyli úplně bez viny, protože se vždy jen dívali a proti násilí nic nepodnikli.

Znovu a znovu Snape starší čarodějku varoval ohledně nepokojů v její koleji, ale rozhodla se ho ignorovat, až na to jedna studentka doplatila. Ať už jeho pocity k ní byly jakékoliv, nemohl napadení nevinné studentky jen tak zamést pod koberec. S ředitelovým požehnáním by se tak mohlo stát to, čeho se obával.

Snape zvedl hlavu a sledoval Harryho. Chlapec seděl na kraji Hermioniny postele, držel ji za ruku a sledoval každý její nádech. Z řeči jeho těla věděl, že sdílí její trápení a smutek. Ohromovalo ho, jak laskavé měl Harry srdce, i když byl vychován u těch bídáků, kteří si říkají jeho příbuzní.

A všechno leželo na jeho bedrech.

Zachránce kouzelnického světa.

Alespoň v to Brumbál věřil. A co se týče zbytku kouzelnického světa? O proroctví nevěděli. Pro ně byl Harry hrdina, který přežil smrtící kletbu a, pro většinu kouzelnické společnosti, porazil Voldemorta. Z politického hlediska by jej ministr Popletal rád měl pod kontrolou, protože Chlapec, který přežil by byl skvělou reklamou pro jeho reformy a cíle. Veřejný majetek, jinými slovy. Alespoň, že tohle Brumbál nedovolil.

Podle Snapea byl Harry jen normálním chlapcem, který zoufale toužil být normální. Harry chtěl, aby se o něj někdo staral, aby si mohl hrát, běhat, létat. Přál si s někým sdílet své úspěchy a hledal někoho, kdo by tu pro něj byl, kdyby měl strach.

Mistr lektvarů nikdy nesnil o rodině. Ne potom, co si jeho jediná láska Lily vzala jiného. Pak přišlo jeho neslavné období coby Smrtijeda, pak období nedobrovolného špeha a nakonec učitele. Už si na svůj osamělý život zvykl, a po smrti Lily a zmizení Voldemorta nehodlal měnit své návyky.

Och, ano, několikrát se stalo, že zašel k Malfoyům na čaj a zjistil, že ve skutečnosti šlo o lehce skrytý pokus o dohazování. A nejenom Narcisin, ale i Luciusův. Snape hádal, že jediný důvod, proč se Lucius podílel na takové hlouposti, bylo staré přísloví „Neštěstí miluje společnost".

V těchto chvílích zůstával Snape sice zdvořilý, ale neoblomný co se týče jeho mládenectví. Nepotřeboval děti, aby rušily jeho klid, a tak ani ženu.

Nicméně Harry změnil jeho názor. Od té chvíle, co byl zařazen do jeho koleje, se od něj očekávalo, že s ním bude zacházet jako se všemi svými studenty. Ale nepočítal s tím, že po záchraně Harryho z rukou jeho strašných příbuzných, a poté, co viděl jeho zvláštní kresby, upadne pod jemně tkané kouzlo.

Harry ve svém životě potřeboval dospělého. A Merline chraň, že by to Snape někdy musel přiznat nahlas, ale chtěl dítě. Ale ne jen tak ledajaké dítě. Chtěl Harryho.

Chlapcova úžasná schopnost milovat byla pro Snapea jak záhadou, tak zvláštní útěchou. Bylo neuvěřitelné, že toho byl schopen po tom, jak s ním jednali jeho teta a strýc. Někdy ho pozoroval ve Velké síni s kamarády a neviděl v něm ani stopy po týrání, které zakusil u příbuzných.

Až tedy na jeho noční můry. A nechuť k blízkosti jiných lidí nebo doteku dospělých. Což neplatilo u Snapea. Chlapec mu dovolil ho utěšit a podpořit. Jiným dospělým ale nedovolil, aby se ho dotkli. V rozdávání důvěry byl velmi opatrný.

Snape dokázal spočítat na prstech jedné ruky, komu Harry věřil. On, madame Pomfreyová (i když neměl rád vyšetření, jako všechny děti), Draco a Hermiona. Mistr lektvarů věřil, že časem by mohli přibýt i Narcisa s Luciusem, až je Harry lépe pozná.

V úterý bude lektvar pro Cruor mea cruor hotový. Snape si chtěl s Harrym v klidu promluvit o adopci a co by znamenala, ale ještě to neudělal. I když Luciusovi tvrdil, že neměl o adoptování Harryho Pottera žádné pochybnosti, znervózňovalo ho to. Představa, že bude otcem – a ještě ke všemu Harryho Pottera, syna muže, kterého nenáviděl – vynesla na povrch všechny jeho pochybnosti.

Může být tím, koho Harry potřebuje? Nebude problémem jeho příliš výbušná povaha? Neměl by přestat pít? Copak pil tak moc? A všechny tyto otázky směřovaly k té, kterou tak moc nechtěl přiznat: Co když byl přesně jako Tobias, jeho vlastní otec?

Tobias Snape byl jako Harryho teta a strýc. Doteď Snape nevěděl, proč – když tolik nenáviděl magii – vzal si jeho matku?

Mladá Eileen Princeová byla mimořádně nadaná čarodějka. Díky neobvyklé kreativitě v lektvarech se jí podařilo jako jediné čarodějce dokončit své studium v jednadvaceti letech. Do třiadvaceti si otevřela vlastní podnik, malý krámek - Eileeniny lektvary - na Příčné. Na jedné ze svých občasných návštěv Londýna potkala Tobiase Snapea.

Snapeův otec byl o deset let starší a i přes to, že byl mudla a pracoval v továrně, měl rád knihy. Ze všech míst, kde se mohli potkat, to bylo právě knihkupectví, kde doslova narazil do Eileen Prinecové a poslal ji k zemi, i se všemi jejími knihami. Toto náhodné setkání vedlo ke svatbě a Eileen tak byla vyděděna svou vlastní rodinou, protože neuznávali jejího nekouzelnického chotě. Ale Eileen to bylo jedno. Milovala Tobiase.

Mistr lektvarů věděl, že se kdysi určitě milovali, ale nemohl tvrdit, že by to viděl na vlastní oči. Snape přišel na svět pozdě, Eileen bylo čtyřicet a Tobiasovi padesát. Snape se dozvěděl až později, že jeho matka v době po uzavření manželství třikrát potratila. V době, kdy oba toužili po dítěti. V době, kdy měl Tobias stálé zaměstnání a nesnažil se Eileen zakázat práci v obchodě.

Snape přišel na svět ve špatné době, rok po té, co byla zavřena továrna, ve které Tobias pracoval. Eileen musela zavřít obchod, díky čemuž přišli o stálý příjem, protože během předchozích těhotenství se u ní objevila citlivost na některé přísady do lektvarů. A protože nehodlala toto těhotenství nic riskovat a ztratit tak jedinou šanci na vlastní dítě, rozhodla se, i přes naléhání manžela, pro dítě před stálým příjmem.

Bylo neštěstí, a Snape sám si to nedokázal odpustit, že Eileen Snapeová už nedokázala po porodu získat zpět svou předchozí sílu.

Tobias si už nedokázal najít stálé zaměstnání a navíc se musel starat o churavějící manželku a malé dítě. Tobias se alespoň ze začátku snažil udržet vztah se svým synem, ale nezaměstnanost a Eileena nemoc si na něm vybraly svou daň. Tobias našel útočiště v lahvi, zatímco malý Severus se před otcovým hněvem skrýval v knihách.

Snapeův rozum mu říkal, že by nikdy nemohl být jako Tobias, ale nějaká jeho hlubší část se bála, že když byl Tobias jeho otec, jeho součást, mohl by být nejenom jako on, ale dokonce i horší.

V tu chvíli si musel Snape uvědomit všechny ty věci, které pro své studenty coby učitel udělal. Nutil se vzpomenout si na chvíle u nohou Pána zla, kdy nebyl schopen zachránit nevinné dítě, alespoň mu tak dopřál rychlou a bezbolestnou smrt.

Snape rozhodně nebyl nijak sentimentální nebo láskyplný učitel. Upřímně byl pro první ročníky vyloženě děsivý. Ale postupně se ho studenti, kteří se ho zprvu báli, naučili respektovat. Jen velmi málo studentů opustilo Bradavice s nenávistí k němu.

Snapea znervózňovalo pomyšlení, že kdyby to nebyl on, kdo zachránil chudáka otlučeného Harryho Pottera, dovolil by, aby jeho stará nenávist, bolest a předsudky ovlivnily jeho jednání s chlapcem. S tím nejspíš ředitel počítal, napadlo ho.

Donutil se zanechat těchto myšlenek. Snape byl po dnešních událostech z neznámého důvodu unavený a ještě si potřeboval pomluvit s Harrym o jeho budoucnosti.

Promnul si ruce a několik vteřin opatrně formuloval slova. Když byl připravený, tiše ale neústupně řekl: „Harry, vím, že si děláš starosti s tím, kde budeš bydlet, až skončí školní rok, a mám pro tebe řešení, které snad shledáš přijatelným." Chlapcův lehce zmatený pohled ho donutil dodat: „Našel jsem ti domov."

Harry se nadechl a v očekávání pohlédl na svého profesora, na Černého pána.

Snape se na chlapce mírně ušklíbl. „Ze všeho nejdřív nezapomeň dýchat. Ničemu by nepomohlo, kdybys nám tu omdlel."

Harry vydechl a nervózně se zasmál. „Kdo mě chce, pane?" zeptal se lehce udýchaně.

„Doufám, že budou hodní," prohlásil Draco ochranářsky.

Snape se na oba chlapce usmál. Zhluboka se nadechl a odpověděl: „Pokud by ti to nevadilo, Harry, byl bych rád, kdybys bydlel se mnou."

Harry se snažil svému zuřivě tlukoucímu srdci říct, aby zpomalilo a zmlklo, ale copak ho někdy poslouchalo? Nikdy. Takže navzdory svému tlukoucímu srdci se usmál, trochu nejistě, protože si nebyl jistý, jestli jen špatně neslyšel.

„Já? Bydlet s Vámi?" zeptal se váhavě.

Draco měl sto chutí začít skákat radostí. Pár vteřin poté, co jejich profesor na Harryho souhlasně kývl, seděl jeho kamarád zaraženě na místě, a tak Draco vstal, radostí poskočil a přitom nadšeně řekl: „Profesor Snape tě chce, Harry!"

Harry si byl vědom svého nadšeného kamaráda, ale nemohl odtrhnout oči od profesorova klidného pohledu. „Vy… chcete mě adoptovat?"

„To bych rád, Harry," řekl Snape. I jeho srdce bilo jako splašené a mohlo tak kdekomu prozradit, jaký měl profesor strach z odmítnutí.

Nejednou si Snape pomyslel, že Harry nebude chtít žít se svým kolejním ředitelem. Chlapec by třeba nechtěl za rodiče přísného učitele. A uvnitř něj byl stále ten starý hlásek, který mu napovídal: Syn Jamese Pottera určitě nebude chtít žít s umaštěným Snapem! Zněl trochu jako Sirius Black a Snape si představil, jak na něj padá obrovský balvan, který by jej umlčel.

„Bylo by to pro tebe přijatelné, Harry?" zeptal se opatrně.

Draco popadl Harryho za ruku a s tím stále divokým úsměvem syknul: „Řekni ano, Harry!"

Harry se na svého kamaráda usmál a odstrčil ho. Někdy byl pro něj Draco až moc ztřeštěný. Pohlédl na svého učitele a přikývl. „To bych rád, pane. Jak…?"

„Vzpomínáš si na lektvar, se kterým jsi mi pomáhal?" Harry znovu přikývl. „Ten lektvar se používá při obřadu, kterému se říká Cruor mea cruor, krev mé krve. Je to určitý typ adopce, který už se nepoužívá, protože ministerstvo preferuje vyplnění dotazníků před lektvary." Snape se na adresu ministerstva ušklíbl a pokračoval: „Protože to vypadalo, že by ohledně běžné adopce mohly nastat určité komplikace, nabízel se tento lektvar jako snadnější řešení."

Ať už těmi komplikacemi bylo cokoliv, Harrymu to bylo jedno. Bez váhání by kývl na všechno, co by mu dalo rodinu. Váhavě se zeptal: „Znamená to, že budu vaším synem?"

„Lektvar funguje jak na pokrevní, tak i magické stránce. Staneš se tak nejenom mým adoptovaným synem, ale i pokrevním." I když Harry pozorně poslouchal, Snape pochyboval, že všechno pochopil. „Díky komplikacím, které jsem už zmínil, nechceme adopci oznamovat. Proto naším cílům lépe vyhovuje, že budeš vypadat jako můj biologický syn. Čímž se také staneš mým biologickým dědicem."

Harry pustil Hermioninu ruku, protože ji začínal mačkat. Zvedl se z postele a snažil se pochopit vše, co mu jeho profesor právě sdělil. Draco chtěl něco říct, ale pohled od jeho kolejního ředitele mu v tom zabránil.

„Harry?" zeptal se Snape obezřetně.

Během vteřiny byl Harry ve Snapeově objetí, s tváří přitisknutou na profesorův hrudník. Slyšel, jak mu srdce tluče stejně nervózně jako jemu.

„Prosím! Prosím! Ano, pane! Chci být Váš!"

Snape vydechl zadržovaný dech a poplácal chlapce po zádech. Svého syna.

NCNCNCNC

O pár minut později seděl Draco na Hermionině posteli a byl to právě on, kdo se začal vyptávat na Harryho dědictví. Pravý syn Luciuse Malfoye.

„Ale i tak dostane Harry dědictví Potterů, ne?" zeptal se Draco s čelem zamyšleně zkrabatělým.

„Ne hned," odpověděl Snape a už nedodal, že kromě Harryho trezoru a neviditelného pláště neměl co zdědit.

„Co tím myslíte, pane?" zajímalo Draca. Harry sice poslouchal, ale nezajímal se o staré peníze. Jeho zájem byl víc osobní.

„Vzpomínáte, jak jsem mluvil o komplikacích?" Draco přikývl, a když Snape pohlédl na Harryho, také přikývl. „Několik lidí by nechtělo, abych Harryho adoptoval. A bohužel mají tu moc adopci nepovolit." Harry pevně stiskl opěradlo židle a cítil, jak jeho srdce pokleslo. Pozorně poslouchal. „Byl to právě tvůj otec, Draco, kdo přišel na starý způsob, jak svázat sirotka s novou rodinou." Draco se nad tímto hrdě rozzářil. Jeho otec je opravdu inteligentní člověk! Když pohlédl zpátky na Harryho, viděl, jak se mu ve tváři zračí obavy.

Snape položil ruku na jednu z Harryho křečovitě sevřených a úplně cítil, jak je odkrvená. Jemně ji rozevřel a sevřel jeho drobné prsty do dlaně.

„Jak už jsem říkal, Cruor mea cruor vytváří mezi rodičem a dítětem pouto jak biologické tak magické. Pokud by někdo testoval rodičovství a nevěděl, že bylo této metody použito, není jiný způsob, ať magický nebo jiný, jak prokázat, že je rodičovství uměle vytvořené." Nad Harryho zmateným pohledem se Snape zamračil. Povzdechl si. „Asi ti seženu slovník," dobíral si ho jemně.

Harry se pousmál, ale úsměv mu najednou zmizel. „Znamená to, že můj skutečný táta už nebude můj táta?" zeptal se s obavou.

Tohle byla záležitost, jejíž vysvětlení bude dítěti připadat složité. DNA původního mrtvého otce tu sice zůstane, ale bude převládat DNA nového rodiče. Všechny testy, většinou lektvary, na prokázání rodičovství potřebovaly DNA žijícího rodiče. Pokud by s Harrym vypili lektvar na Cruor mea cruor, jediná DNA k otestování bude ta jeho a Harryho. Výsledek testu by pak ukázal, že Snape je Harryho biologický otec. Ignorovalo by to DNA Jamese Pottera čistě proto, že by ji nemělo na otestování přímo od Jamese Pottera.

Snape se rozhodl, že nemělo smysl to Harrymu takto technicky vysvětlovat, a tak jen řekl: „James Potter bude vždy tvým otcem."

Toto ujištění chlapce uklidnilo, a tak si vděčně oddechl. Draco se stále zamyšleně mračil. Snape se otočil na bledého chlapce. „Nad čím přemýšlíte, pane Malfoyi?"

„No," začal pomalu a promýšlel si, co řekne. „Pokud si budou všichni myslet, že jste Harryho otec, co se stane s jeho trezorem u Gringottů?"

Snape pohlédl dolů na Harryho a přemýšlel, co znamená jeho zamračený pohled. Rozhodl se to ignorovat a vysvětlil: „Protože nebudeme moct prozradit adopci, Harry se stane mým jediným dědicem, a tudíž nebude mít přístup do svého trezoru."

„Mně je to jedno!" protestoval Harry vehementně. Snape konsternovaně sledoval, jak ho Harry křečovitě popadl za předloktí a snažil se zachytit jeho pohled. „To je v pořádku," řekl bez dechu. „Nepotřebuju peníze. Potřebuju Vás."

Snape položil dlaň na jeho ruku a řekl vážně: „Jako tvůj…otec bude mou povinností starat se o tvé potřeby." Viděl, jak se Harry snaží protestovat, a zarazil ho. „Jste nezletilý, pane Pottere, a není na Vás „vydělávat si na živobytí". Sklonil se k němu blíž a ztišil hlas, ale ne tak, aby Draco neslyšel. „Skřeti mě ujistili, že až budeme moct zveřejnit adopci, budeš mít přístup jak ke svému trezoru, tak k dědictví Potterů."

„Ale na tom nezáleží," zašeptal Harry slabě.

Byl to Draco, kdo zachránil celou konverzaci. Usmál se a vykřikl: „Budeš mít rodinu, Harry!"

To zahnalo Harryho chmury, vyskočil na nohy a pevně staršího muže objal. „Kdy Vám budu moct říkat ‚tati'?"

Snape malého chlapce sevřel v náručí a prsty mu prohrábl jeho neposedné vlasy v marném pokusu trochu je učesat. „Lektvar bude připravený v úterý, a protože se Malfoyovi přijdou podívat na Hermionu, požádal jsem je, aby nám byli svědky. Máš speciální přání, koho bys chtěl, aby byl u toho?"

„Draco!" odpověděl Harry bez zaváhání. Pak pohlédl na svou bezvědomou kamarádku. „A co Hermiona?"

Snape přikývl. „Pokud se do té doby probudí, což určitě ano, tak může přijít i ona."

NCNCNCNC

Poté, co doprovodil své dva studenty do jejich ložnice, vrátil se Snape na ošetřovnu. Tentokrát spatřil Minervu, jak sedí u spící nebelvírské studentky. Než dal o sobě vědět, chvíli starší čarodějku pozoroval.

Po té neústupné profesorce nebylo ani stopy. Nikdy nebyl její věk znát víc, než když teď seděla u slečny Grangerové, hlavu skloněnou, ramena svěšená a záda poraženecky shrbená. Také si uvědomil, že na sobě nemá svůj typický kostičkovaný hábit, ale prostý černý, s tmavě červenou podšívkou. Chybějící kostičky mu dělaly starosti.

„Minervo?" promluvil a přistoupil blíž.

Minerva zvedla hlavu a podle zarudlých očí Snape poznal, že plakala. Och, tohle opravdu nepotřebuju!

„Severusi, pokud mi chceš spílat za mé nedbalé jednání, prosím tě jen, nedělej to tady. Slečna Grangerová se před chvilkou probrala z bezvědomí do normálního spánku a já bych ji nerada rušila."

Snape přikývl a pokynul směrem k chodbě. Minerva si stoupla, prošla kolem Snapea a zamířila na chodbu, kde se k ní Mistr lektvarů přidal. Zakouzlil Muffliato, aby je nikdo neslyšel.

„Už víš, kdo ji napadl?" zeptala se rychle, ve snaze zamezit přílivu jeho hněvu.

„Ne, nevím," odpověděl odměřeně. „To by tě teď nemělo zajímat. Dítě, za které jsi měla zodpovědnost, bylo napadeno tím nejhorším možným způsobem, a ty se zajímáš o pachatele?"

Minerva ztuhla. „Já se zajímám o slečnu Grangerovou, Severusi! A chci vědět, kdo jí ublížil, aby za to mohl být potrestán!"

„A když jsou z tvé koleje?" zeptal se temně.

„Myslela jsem, že na tom nezáleží!" odsekla Snapeovi.

Snape si založil ruce na prsou. Věděl, že by si ji neměl dobírat, ale nemohl si pomoct. Štvalo ho, že dospělý, který měl vědět lépe, jak chránit děti jemu svěřené, tak neudělal. I když mu trhal srdce pohled na starší čarodějku, když seděla u slečny Grangerová, nedokázal jí její jednání odpustit.

„Proč jsi neviděla, co se děje, Minervo? Copak jsi slepá ke všemu, co se děje ve tvé koleji?"

Toto obvinění ji rozhodilo. Vzhlédla k Mistrovi lektvarů a barva jí stoupala do tváře. „Viděla jsem, co se děje, a snažila se to napravit!"

„Dávalas jí to za vinu, i když za jednání druhých nemohla!" rozkřikl se Snape znenadání.

„Nesnažila se přizpůsobit!" vykřikla nazpátek.

„Přizpůsobit? Přizpůsobit?" Snape ohrnul rty a jeho vztek rostl. „Chceš, aby zapadla mezi ostatní jako hodný lvíček a byla jako ostatní dívky? Nutíš ji, aby se změnila a ztratila tak svou úžasnou jiskru života? Její lásku k učení? Minervo, i mně šla na nervy, ale poznal jsem její potenciál k velkým věcem, dokonce, s tak úžasnou myslí, by dokázala změnit svět. A ty bys to potlačila jen proto, aby byl její život jednodušší?" Zuřil a jeho oči se leskly neobvyklou silou. „Je výjimečná. Je jiná," dodal. „Její spolužáci ji šikanují, ať už si to přeješ vidět nebo ne, právě kvůli tomu." Temně se na ni zamračil. „Uznám, že …Potter a Black byli…chytří," utrousil. „Ale byla jsi k nim slepá a nechala je, aby mě šikanovali. Snažil jsem se ti něco říct, ale nevěřilas mi a věci se jen zhoršily. Na ošetřovně jsem byl pečený vařený a jednou…jednou mě Sirius Black málem zabil!" Odvrátil se, jak minulost vyplula na povrch a hrozila ho přemoct. Ale ještě neskončil. Pomalu se otočil zpět, a tichým, nicméně vražedným hlasem, pokračoval: „Naštěstí mi Potter zachránil život." Minerva stála zaraženě na místě, se zády přitisknutými ke zdi. Chtěla něco namítnout, ale Snape zakončil slovy: „Dopustilas to. Pokaždé. Nedovolím, aby se to stalo i slečně Grangerové, studentce TVÉ KOLEJE!"

Se zavířením pláště ji opustil a vydal se na ošetřovnu, kde sebou hodil na prázdnou židli. Už neslyšel, jak Minerva opustila chodbu.

14. října 1991 – Pondělí

Hermiona se vzbudila ve čtyři hodiny ráno a slyšela, jak někdo po její pravé straně tiše pochrupuje. Otočila hlavu, ale hned toho zalitovala, když jí lebkou projela ostrá bolest. Tiše zasténala.

Chrápání rázem přestalo a po podlaze zaskřípala židle. Teplá ruka jí jemně stiskla rameno.

„Nehýbej se, dítě," zapředl hluboký hlas. Hermiona si povzdechla a odolala nutkání kývnout. „Donesu ti lektvar proti bolesti."

Ruka byla pryč a po podlaze zašustil plášť. V tu chvíli si Hermiona uvědomila, že má zavřené oči. Opatrně pootevřela na škvíru jedno oko a s úlevou zjistila, že světlo bylo utlumené. Otevřela zrovna i to druhé, když se vrátil profesor Snape s lahvičkou v ruce, která byla u dna baňatá a u hrdla zúžená. Usadil se vedle ní, vložil ruku jemně pod její hlavu a přidržel jí lahvičku u rtů.

„Všechno najednou, slečno Grangerová." Hlas měl jemný jako hedvábí a Hermiona byla ráda, že nemluvil se svou běžnou intonací.

Lektvar chutnal odporně, ale Hermiona se jen ušklíbla a zavřela oči. Otevřela je, až když ji profesor položil zpět na polštář, a překvapeně zamrkala, když lahvička zmizela.

Po chvilce se zeptala: „Kam to mizí?" Lektvar začal působit na její končetiny a hlavu a zanechával za sebou příjemný pocit euforie.

Snape se vrátil na svou židli a nad otázkou se ušklíbl. „Máte dojem, že vše, co odstraníme, mizí do nicoty?" zeptal se stále ještě tichým hlasem.

Hermiona si šťastně oddychla. Lektvar byl opravdu mnohem lepší. „To by nedávalo smysl, pane. Není to psycho…fyzio…bylo by to proti fyzikálním zákonům, ne?"

„Zapomínám, že jste mnohem inteligentnější než průměrný prvák." Opřel se na židli a natáhl nohy. „Nechat něco zmizet znamená, že se prostě objeví někde jinde. Odstranit něco však předmět přemění zpět na atomy."

„Kdy se takové kouzlo naučíme?" zeptala se.

„Slečno Grangerová," řekl pevným hlasem, „i když bych velice rád uspokojil vaši touhu po vědění, také bych od vás potřeboval nějaké informace." Hermiona sebou trhla a přitáhla si přikrývku k bradě. „I když je to nepříjemné, musíme vědět, co se stalo a také, kdo vám to udělal."

Hermiona hned neodpověděla a po chvilce se váhavým hlasem zeptala: „A co mi udělali?"

Snape začal vyjmenovávat její zranění: „Vaše levá noha je pod kolenem zlomená, na rukou a nohou máte několik šrámů a přinejmenším tucet modřin. Vaše pravé oko se dobře uzdravuje z poranění a utrpěla jste lehký otřes mozku."

Hermiona popotáhla a na polštář jí ukápla slza. Snape se naklonil a utřel slzu kapesníkem, který jí následně přenechal. Zmuchlala ho v ruce a zavřela oči. „Udělali ještě něco." Nad tím přiznáním se jí zpod víček vyhrnulo několik dalších slz.

Snape si promnul kořen nosu. Doufal, že to poslední ponížení provedli až poté, co Hermiona ztratila vědomí. Ale patrně si byla až příliš dobře vědoma toho, co její útočníci udělali.

Když se zdálo, že se Hermiona uklidnila, naklonil se dopředu a zeptal se: „Slečno Grangerová, mohla byste mi říct, kdo to byl?"

Dál v jedné ruce muchlala kapesník a druhou si hrála s lemem deky. Slzy jí dál stékaly na polštář a Snape si frustrovaně povzdechl. Přesunul se blíž k její posteli a vzal ji za ruce. Zachytil její sklíčený pohled a zopakoval otázku.

„R-r-r-ron Weasley," řekla a škytla. „Dean T-t-t-thomas a …a…Seamus." Pevně stiskla profesorovy ruce a popsala, jak ji tři prváci přepadli. Ron ji shodil na zem, ale byl to Seamus, kdo ji proklel a kouzlem Tarantellegra jí zlomil nohu. Dean do ní několikrát kopl, ale Ron ji jen slovně urážel a smál se.

Snape hlasitě polkl a znechuceně si vzpomněl na malého prevíta Petera Pettigrewa, který se smál jako hyena a téměř tančil radostí, když ho James nebo Sirius prokleli.

„Když…když si Dean rozepnul k-k-k…myslela jsem, že ch-ch-chce …" Hermiona polkla a zahanbeně zavřela oči. Pak se rozplakala, což donutilo Snapea, aby vzal rozrušené dítě do náruče. Rukou ji jemně hladil po zádech.

Madame Pomfreyová opustila svou kancelář, když dostala varování, že pacient opustil postel, a zastavila se, když spatřila Snapea s plačící dívkou v náručí. Rozhodla se nerušit a vklouzla do své kanceláře dřív, než ji Snape spatřil.

Po několika dlouhých minutách se Hermionin pláč zmírnil a v hrdle ji tlačily poslední slzy. Snape ji nepřestal utišovat, i když toužil useknout hlavy třem prvákům a ty pak narazit na kopí na nádvoří.

„Hermiono," řekl a prstem pod bradou jí pozvedl hlavu. Oči měla zarudlé a nateklé od pláče. Zmuchlaným kapesníkem, který si od ní převzal, se jí pokusil co nejlépe očistit obličej. Nechal látku zmizet a promluvil tiše, i když byli na ošetřovně sami:

„Potřebuju, abys mě ujistila, že se tě pan Weasley ani jednou nedotkl." Důrazně zakroutila hlavou. „Pokusil se zastavit pana Thomase a pana Finnegana?"

Napřed zakroutila hlavou, pak přikývla a nakonec zašeptala: „Smál se, ale … moje noha…a křičel na Seamuse, ale pak utekli pryč, když se Dean …" Hlas jí selhal a téměř neslyšně dodala: „…vyčůral." Hermiona schovala tvář do profesorova hábitu a rozzuřeně zafuněla.

NCNCNCNC

Poté, co Hermiona konečně usnula po požití bezesného lektvaru, Snape opustil ošetřovnu. Rychle a sebejistě kráčel k ředitelně. Když dorazil k chrliči, stačil jeho ledový pohled, aby ho chrlič vpustil na otáčivé schodiště, aniž by Snape řekl heslo.

Dveře do ředitelny se otevřely a Snapea nepřekvapilo, když spatřil ředitele v jeho červeno-zeleném županu, jak se vypořádává se vždy přítomným štosem papírů, které patřily k jeho pozici ředitele.

Aniž by svůj krok zvolnil, předstoupil Snape k Brumbálovu stolu a s bouchnutím před něj postavil tenkou lahvičku se stříbřitou plynnou látkou.

„Svědectví slečny Grangerové," řekl prostě. Přestože mu Brumbál nabídl, aby se posadil, Snape zůstal stát a zamračeně na něj shlížel. „Vyhoďte Thomase a Finnegana ze školy a Weasleyho pošlete na šest měsíců domů."

„Nejdřív se musím podívat na tu vzpomínku a promluvit si s chlapci," podotkl Brumbál jemně.

Snape stiskl rty, ale rozhodl se ředitelovu odpověď ignorovat. „Poté požaduji, aby byla Minerva McGonagallová suspendována ze své funkce ředitelky Nebelvíru do doby, než bude předvolána před školskou radu," pokračoval.

Brumbálovi poklesla čelist. „Tohle nemůžeš požadovat, chlapče!" vyštěkl rozhořčeně.

Snape se ušklíbl. „Ale mohu, pane. Ve skutečnosti, podle Stanov a zásad profesorského sboru Bradavic je mou povinností nahlásit opominutí svého kolegy v případě, že jeho jednání nebo nečinnost vedla ke zranění studenta školy. Madame Pomfreyová je připravena podpořit mé prohlášení a také je pravděpodobné, že Malfoyovi vznesou proti škole žalobu jménem slečny Grangerové a jejích rodičů, pokud nebudou ti tři náležitě potrestání a Minervino pochybení projednáno."

Už byl na cestě ke dveřím, když se otočil a samolibě se usmál. „V případě, že by vás to zajímalo, tak ta vzpomínka je pouhou kopií, kterou mi pomohla madame Pomfreyová vytvořit. Ona má u sebe rovněž vzpomínku, která ten incident zachycuje, pokud byste ji požadoval." Otočil se a vydal se ke dveřím. Aniž by na ředitele pohlédl, řekl temně: „Vyhoďte Finnegana a Thomase a Weasleyho pošlete k jeho matce. Ta už si ho srovná!"

Dveře, které byly zakouzleny proti bouchání, sebou práskly o zárubeň a vytrhly tak Brumbála z jeho ohromení.

NCNCNCNC

Bylo pozdní dopoledne a Snape se nacházel u Gringottových v mírně stísněné kanceláři skřeta Griphooka, který se staral o trezor Harryho Pottera. Skřet seděl usazený u svého nízkého stolu a prsty pravé ruky přejížděl po dlouhém svitku pergamenu. Vzhlédl, upravil si brýle a prohlédl si další svitek po své levici. Se zavrčením si prohrábl těch pár vlasů, co měl, a bez hůlky a beze slova si přivolal tlustou složku. Zamračil se na Snapea se složkou v ruce a Mistr lektvarů, který pochopil, otočil svou židli tak, že seděl ke skřetovi zády.

Téměř po čtvrt hodině Griphook zabručel: „Jak jsem si myslel!" Obešel stůl a podal Snapeovi úředně vypadající dokument.

I když si titulek přečetl rychle, stejně na něj Snape zíral téměř minutu, než vyhrkl: „Plná moc?"

„Dokonale legální, pane Snape. Lily a James Potterovi dali Albusi Brumbálovi plnou moc dne 31. července 1980." Skřet byl viditelně potěšen bezchybností dokumentu.

„Dalo by to Albusi Brumbálovi nějaká práva nad jejich synem, Harrym Potterem?" zeptal se, ještě stále trochu zaražen tím, že Brumbál dokázal ukrást majetek Potterových a Evansových legálně.

„Pouze právo umístit chlapce k jeho příbuzným. Jiná práva nad ním nemá." Popadl pergamen, kriticky si ho prohlédl a pak se podezřívavě zahleděl na Snapea. „Podle tohoto dokumentu bylo dočasné poručnictví uzákoněno před dvanácti dny, druhého října." Skřet se na Snapea ušklíbl. „Vypadá to důvěrně."

„Takže je nemožné získat zpět alespoň část jejich majetku," zamumlal Snape spíš pro sebe.

„Majetek Potterů byl prodán tajně, takže vám nemohu poskytnout informace o majiteli." Griphook sroloval dokument a vrátil se za svůj stůl. Opřel se o něj lokty a prohlížel si Snapea. „Nábytek jako tapisérie, knihy, oblečení a tak dále bylo dáno do aukce. Pokud byste měl zájem, mohu vám dát seznam neutajených kupců." Usmál se, což bylo na skřeta velice netypické. „Samozřejmě za poplatek."

„Samozřejmě," zopakoval Snape sarkasticky. U Gringottů byly vždycky poplatky.

Za pět galleonů si koupil informaci o kupcích a jejich koupi a za další tři nechal poslat kopii Luciusovi. Naneštěstí neměl Snape čas běhat po státě a shánět dědictví Potterů. Lucius měl na to lidi.

NCNCNCNC

Draco s Harrym se rozhodli vynechat oběd a zašli na ošetřovnu, kde našli svou kamarádku sedět na posteli a jíst polévku. Když je madame Pomfreyová spatřila, nechala domácího skřítka, aby jim také něco donesl.

Harry se prohrábl v batohu a položil vedle Hermiony svazek poznámek. „S Dracem jsme si dělali spoustu poznámek v Přeměňování, Kouzelných formulích i Dějinách, takže o nic nepřijdeš," vysvětlil Harry.

Hermiona odložila lžíci a prolistovala si je. Škrtance, kaňky a absolutně žádné logické uspořádání poznámek ji donutil se usmát.

„Děkuju," řekla tiše.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Draco váhavě.

Hermiona přikývla a pohrávala si se lžící. Harry řekl: „Všichni mi vždycky říkají, že nejlepší je si o tom s někým promluvit…" jeho hlas utichl. „Jsme tu pro tebe, Hermiono."

Dívka upustila lžící a popadla kamarády vděčně za ruce. „Slibuju…že si někdy… promluvíme…ale teď na to nechci myslet, dobře?" Pohlédla do Dracových šedých očí a on přikývl. Pak obrátila pohled k Harrymu, který také vážně přikývl. „Promluvit si opravdu pomáhá, Harry."

Harry se začervenal a věděl, že má Hermiona pravdu. Jen bylo těžké mluvit s dospělými. Pohledem jí naznačil, že se pokusí.

NCNCNCNC

To samé pondělí těsně po obědě vstoupila na ošetřovnu Narcisa, oblečená v slušivých tmavě růžových šatech s levandulovou krajkou a s lesklými blonďatými vlasy, které jí spadaly na ramena v drobných prstýncích. Majestátně přistoupila k Hermionině posteli, kde si dívka snažila uspořádat poznámky od chlapců. Během vteřiny se ocitla v upřímném objetí a do nosu ji udeřila exotická vůně parfému.

Krásná čarodějka se usadila na kraj postele čelem k Hermioně. „Poslala jsem tvým rodičům sovu, abych je ubezpečila, že se za tebou s Luciusem zastavíme, abychom se ujistili, že jsi v pořádku. Je ti lépe?"

Hermiona stydlivě přikývla. „Ano. Děkuju, že jste dali vědět rodičům. Podle madam Pomfreyové budu moct do čtvrtka odejít."

Narcisa se usmála. „To ráda slyším, drahá." Sundala si růžové semišové rukavičky a zastrčila je do své korálkové kabelky. Pak se jemně dotkla Hermioniny tváře a zkoumala blednoucí modřinu pod jejím pravým okem.

Hermiona se snažila klidně dýchat, zatímco Narcisa pokračovala ve zkoumání jejích téměř zahojených modřin a šrámů. Čarodějka pak vytáhla hůlku a tichým kouzlem odsunula stranou přikrývku, aby se mohla podívat na Hermioninu zraněnou nohu. Jakmile byla s prohlídkou hotová, sundala si plášť, poslala jej na věšák u dveří a zaměřila svou pozornost na Hermionu.

„Kde je pan Malfoy, madam?" zeptala se Hermiona.

„Nechceš mi říkat teto Cisy, Hermiono?" nabídla jí Narcisa.

„Teto Cisy," řekla Hermiona a začervenala se. V přítomnosti paní Malfoyové si pokaždé připadala, jako by jí začarovala pohádková královna.

Narcisa pochvalně přikývla a odpověděla: „Lucius musí něco projednat s panem ředitelem, ale hned potom sem přijde, aby se na tebe podíval." Zvedla jeden list poznámek. „Co je tohle?"

„To tu pro mě nechali Harry a Draco během oběda. Dělali si poznámky, abych o nic nepřišla," vysvětlila.

„To je od nich hezké," řekla Narcisa mile. „Hodní chlapci, že?"

„Jsou to moji nejlepší přátelé," povzdechla si Hermiona láskyplně.

„A jsem si jistá, že ty zase jejich." Narcisa se najednou rozzářila a vytáhla něco z kabelky. Když to zvětšila, Hermionu napadlo, že se jedná o nějaký katalog. Čarodějka jí ho podala. „Požádala jsem svou oblíbenou návrhářku Elianne, aby pro tebe vybrala nějaké šaty na náš Zimní ples."

Hermiona otevřela tenký katalog a spatřila několik modelek, které na sobě měly šaty tak krásné, že je šlo jen stěží popsat. Všechny měly různou barvu duhy. Lapala po dechu a vzdychala nad každým modelem, než konečně vzhlédla a s hlubokou lítostí v hlase řekla: „Myslím, že si je nebudu moct dovolit, teto Cisy."

„Ale drahoušku, tím se netrap, prosím," uklidnila ji Narcisa. „Vždycky jsem chtěla oblékat hezkou holčičku a díky tobě mám tu možnost."

Hermiona zrudla a prsty popadla jednu z kudrlinek jejích vlasů. „Myslíš si, že jsem hezká?"

„Ale samozřejmě! Copak ty ne?" Narcisu ohromilo, když dívka zakroutila hlavou. „Moje drahá holčičko, máš v sobě takového potenciálu. Zvlášť s takovýma očima jako máš ty." Vzala Hermionu jemně za bradu a podívala se jí do očí. „Až vyrosteš, tolik chlapců jimi bude okouzleno." Vzala do svých tenkých prstů pramínek Hermioniných vlasů. „Naučím tě několik kouzel na úpravu vlasů a budeš si s nimi moct dělat, co budeš chtít."

„Třeba jako jsou tvoje?" zeptala se Hermiona bez dechu. Pak se zarazila. Přece nebyla ten typ dívky, která se zajímala o vlasy, oblečení a další holčičí věci.

Narcisa se tajemně usmála. „Ale určitě nejsi jedna z těch nudných dívek, které se chichotají nad výtisky Deníku čarodějek, že ne?"

Hermiona potřásla hlavou. „Ani nemám předplatné."

„Správně. Bylo by to mrháním času s hlavou, jako máš ty. Jedna věc je chtít se hezky oblékat, abys zaujala mladého muže, ale pokud je to to jediné, po čem muž touží, pak nestojí za nic. Všichni mladí muži, kteří si tě budou chtít předcházet, až budeš starší, ocení tvou inteligenci, což je důvod, proč se chceme s Luciusem zaměřit na tvé akademické výsledky."

Narcisa se na ni přísně podívala a Hermiona se šťastně usmála. Vždycky chtěla být hezká, ale ne na úkor její mysli. Tohle bylo poprvé, co jí někdo řekl, že může mít oboje!

NCNCNCNC

Zatímco si Narcisa s Hermionou užívaly příjemnou návštěvu, v ředitelně vládla poněkud napjatá atmosféra. Madam Pomfreyová stála u pana Malfoye, který zabral křeslo u krbu, a Brumbál z nevysvětlitelných důvodů věnoval svou pozornost svému fénixovi, Fawkesovi. Lucius si pročítal zprávu madam Pomfreyové ohledně Hermioniných zranění. Také už měl možnost spatřit kopii jejích vzpomínek na daný incident.

Jak tak četl, úzké místo mezi jeho čelistí a uchem mu pulzovalo potlačovaným vztekem. A nepomohlo, že měl touhu zaškrtit ty tři chuligány, co jí ublížili.

Až přehnaně opatrně vrátil zprávu ošetřovatelce. Čekal, že zmizí v krbu, ale patrně měla v úmyslu zůstat. Jen si trochu zvědavě stoupla vedle něj. Luciuse potěšilo, že měl bradavickou ošetřovatelku na své straně. V duchu se nad tím samolibě ušklíbl. Navenek se na ředitele chladně zahleděl a rukama spočinul na své holi. Ti, kdo Luciuse Malfoye znali, věděli, že ve své holi skrývá hůlku a že toto gesto ani zdaleka nebylo tak uvolněné, jak se zdálo být.

„Už jste hovořil s pachateli tohoto zločinu, řediteli?" zeptal se Lucius rozhodně.

„Myslel jsem, že nejlepší bude, když si nejprve promluvím s vámi, pane Malfoyi." Dal fénixovi hrst ohňových semínek a uhlazeně se k Luciusovi otočil. V očích měl jiskřičky, které Luciusovi vadily.

Lucius se ušklíbl. „Pak bych tu rád byl…"

Brumbál zvedl ruku a blaženě se usmál. „Jsem si jistý, že byste rád byl přítomen při této diskuzi, ale já s dětmi raději promluvím sám." Jeho úsměv se změnil na omluvný – jako by vás chtěl jen pohladit po hlavě a poslat svou cestou – aniž by se tak musel o něco starat.

Ale Lucius nesnesl takové urážlivé chování a nebezpečně zúžil oči. „Děti." Převaloval to slovo na jazyku jako med, ve kterém se ale skrývají včelí žihadla. „To nebyly děti, které tohle provedly. Nejprve slečně Grangerové vyhrožovali za ztrátu bodů a pak si na ní počíhali. Sám můžete vidět v precizní zprávě madam Pomfreyové, že jí zlomili nohu pomocí kletby Tarantellegra. Pokračovali v mlácení, v kopání a nakonec," vyprskl, „mělo jedno z těch dětí tu zločineckou drzost se na ni vymočit!"

„Zločineckou?" vykřikl Brumbál. „Vždyť tomu chlapci je teprve jedenáct!"

„Och, opravdu?" usmál se Lucius ironicky. „Jedenáct, říkáte? Tak to asi nebylo jen z legrace, že Brumbále?" Jeho hlas ztvrdl. Tiše, ale stále ostrým tónem, pokračoval: „Jste si vědom, pane, že v mudlovském světě existují děti ne starší než devět let, které záměrně zabily jiné děti zbraněmi stejně nebezpečnými jako kouzla, která se zde učí? Kouzlo Tarantellegra není jen malé neškodné žertovné zaklínadlo. Pokud je do kouzla vložena dostatečná síla, může způsobit nejen zlomené kosti, ale poraněnou míchu nebo zlomený vaz!"

Jako na zavolanou podala madam Pomfreyová řediteli článek ze Svatého Munga, který podrobně popisoval útok kouzelníka na jeho sousedku, která ho každé ráno budila v nepřijatelnou hodinu. V návalu vzteku proklel čarodějku kouzlem Tarantellegra tak silným, že jí zlomil vaz a zabil ji.

Albusova tvář zbělela a málem se nestrefil na židli, na kterou se posadil. Pomalu položil článek na stůl a Luciuse potěšilo, že ty zatracené jiskřičky z jeho tváře zmizely

„Jsem si jistý, že pan Finegann nechtěl…" začal Brumbál.

„Viděl jste tu samou vzpomínku jako já, Brumbále!" vyštěkl Lucius s oprávněným hněvem. „Viděl jste jeho tvář, když to kouzlo vyřkl. Měl v úmyslu slečně Grangerové ublížit!"

Plynulým pohybem se mladý čaroděj zvedl a stoupl si před Brumbála. Hrůzu naháněje se k němu sklonil a řekl: „Máte hodinu na to, abyste ty chlapce přivedl, Brumbále. Budu tu jménem slečny Grangerové, až je budete vyslýchat a rozhodovat o trestu." Naklonil se ještě blíž a zasyčel: „Vhodném trestu, jinak zavolám bystrozory."

S tím se Hermionin zastánce otočil od Brumbálova stolu a rázně zamířil ke dveřím. Zastavil se a pootočil. „A nemyslete si, že ředitelka Nebelvíru odejde bez trestu, Brumbále!"

Další rozzlobený návštěvník překonal kouzla na dveřích, která se hlasitě zabouchla, až sklo na vitrínách zachrastilo.

Albus se opřel o stůl a složil hlavu v dlaních. Od krbu se ozval hlas a Brumbál si uvědomil, že ošetřovatelka je stále ještě v jeho kanceláři.

„Pošlu kopii zprávy o zraněních slečny Grangerová Úřadu na ochranu dětí, řediteli."

Brumbál šokovaně zvedl hlavu. Ve tváři se mu odrážel pocit zrady, který cítil. „Poppy! Určitě chápeš, že tito chlapci chtěli jen …"

Přerušila ho. Její hlas byl rozhodný a bez emocí. „Jistě si vzpomenete, Albusi, že jsem nikdy nezanedbala své povinnosti, pokud šlo o blaho studentů této školy. Vždycky jste to byl vy, kdo zametl podobné incidenty pod koberec, takže se oznámení nikdy nedostala na ta správná místa. Já už to nadále trpět nebudu."

„Chlapci dostanou trest, Poppy. Věř mi," řekl ředitel svým nejpřesvědčivějším hlasem. „Není třeba do toho zatahovat Kouzelnický úřad pro ochranu dětí. Konec konců, šlo jen o…"

„Neopovažujte se tohle nazývat klukovským žertíkem, Albusi," zahřměla madam Pomfreyová. Ředitel sebou pod jejím rozzuřeným pohledem viditelně trhl. „To opravdu nevíte, co je šikana, Albusi? Opravdu jste tak naivní?" zeptala se tišeji zmateným hlasem. Zamávala lékařskou zprávou. „Tohle je šikana. To, jak s Harrym zacházeli jeho příbuzní, byla taky šikana. To, co dělali James a Sirius Severusovi taky." Moudře přestala dřív, než by svými obviněními ředitele zahltila.

„Budou vyloučeni, Poppy," povzdychl si Albus téměř prosebně. „Ale je jim teprve jedenáct. Vyloučení trvale poznamená celou jejich budoucnost."

Na dlouho chvíli se madam Pomfreyová odmlčela a hleděla na zprávu ve svých rukách. Nakonec si dlouze a nešťastně povzdechla. „Tak tedy ne Úřadu pro ochranu dětí…zatím, řediteli." Brumbál se usmál a v jeho očích se téměř objevily triumfální jiskřičky, ale madam Pomfreyová pokračovala: „Nicméně to nemohu odepřít školské radě. Ne, když Grangerovi očekávají, že budou útočníci i Minerva potrestáni."

„Cože?" Brumbál se zvedl od stolu a praštil se bokem o jeho roh. „I ty viníš Minervu? Vždyť jste přítelkyně už takovou dobu!" Byl upřímně šokován.

„Ano, to jsme," povzdechla si a nenáviděla se za to, co se chystala udělat. „Už jsem s ní několikrát mluvila o studentech její koleje, ale je tvrdohlavá a vždycky si myslí, že sama ví vše nejlíp." Poslední slova řekla s lítostí, spíš sama pro sebe. Pak promluvila hlasem, který používala na studenty, kteří dělali nepořádek na její ošetřovně. „Proboha, Albusi! Copak jsi neslyšel pana Malfoye, když odcházel?" řekla frustrovaně. „Minerva bude předvedena před radu. Už dostali mojí zprávu a Severus jim hodlá poslat svou."

„To by své přítelkyni a kolegyni neudělal," tvrdil Brumbál.

Madam Pomfreyová si podrážděně odfrkla. „A možná ani neudělá. Ne, když mu neustále hrozíte Azkabanem!" Vyndala z pláště hrst letaxového prášku, hodila ho do plamenů a –možná trochu hlasitěji – vykřikla svou destinaci. Během vteřiny zmizela v zelených plamenech a pryč z ředitelovy kanceláře.

O chvíli později se polička s jemnými nástroji rozletěla na milion kousků, když si to ředitel rázně namířil do svých soukromých komnat.

Ponechán o samotě v ředitelně Fawkes smutně zatrylkoval.

NCNCNCNC

Mnohem později odpoledne, když už slunce zapadalo za horizont, seděli Lucius a Narcisa Malfoyovi v pohodlných křeslech u Hermioniny postele. Dívka spala, zejména vlivem bolest tlumícího a uklidňujícího lektvaru. Oba mlčeli, jen Narcisa se zabývala vyšíváním. Byla to jedna z věcí, které ji naučila její matka. Ze tří dcer jako jediná dokázala tuto činnost ocenit coby uklidňující a kreativní. Každých pár minut vzhlédla od hedvábné nitě a přesunula svůj pohled na Luciuse. Během poslední půl hodiny se sotva pohnul, jen když se snažil pohodlněji usadit na křesle, a jen zíral ven jedním z vysokých oken ošetřovny.

Luciusovy myšlenky byly uzavřené ve smyčce, ve které si stále dokola přehrával události z dnešního odpoledne.

Lucius dal řediteli hodinu na to, aby do ředitelny přivedl ty tři tyrany a spravedlivě je potrestal. Pár minut před uplynutím hodiny si Lucius pomyslel, že se ho Brumbál rozhodl ignorovat a udělat věci po svém.

Malfoy věděl, že i když je jeho magie silná, ani zdaleka se nemohla rovnat magii Albuse Brumbála. Byl dost chytrý, aby se jej nikdy nepokusil vyzvat na souboj. Prohrál by a ani by z něj nezbylo nic, co by mohla jeho rodina uklidit!

Luciusova síla spočívala v jeho vědomostech – nejen kouzelnického práva jako takového, ale i každé směrnice, vyhlášky a rady, na které Bradavice stály. Také byl dobře obeznámen se Starou magií, magií živlů, kterou byly Bradavice protkány do posledního kamene. V neposlední řadě se velice dobře pohyboval v politice, měl kontakty i tam, kde by jiného nenapadlo, včetně mudlovského světa. Právně, politicky a možná i historicky byl Lucius mnohem mocnější muž než Albus Brumbál. Nejspíš díky těmto znalostem se Brumbál tak snadno podřídil jeho požadavkům a minutu před uplynutím hodiny se objevil skřítek, aby Luciuse doprovodil do ředitelny.

Když Lucius vstoupil do ředitelny, všiml si, že skleněná vitrína s mechanickými přístroji zmizela. Kromě toho si výzdoby v místnosti nevšímal a pohlédl na Snapea, který stál odměřeně mezi ředitelovým stolem a třemi provinilci. Také madam Pomfreyová byla přítomna, stojíce vedle krbu.

Brumbál vzhlédl, když Lucius vstoupil, a v jeho očích nebylo ani památky po pobavených jiskřičkách. „Ach, pane Malfoyi. Vítejte." Otočil se k chlapcům a pohlédl na ně skrz jeho půlměsícové brýle. „Pánové, toto je Lucius Malfoy. Je zde jménem slečny Grangerové a jejích rodičů."

Dean a Seamus nechali hlavy skloněné, ale Ron Weasley zvedl překvapeně hlavu a pohlédl na aristokrata. Ten se usadil na židli, kterou mu Brumbál přisunul do neutrální části ředitelny, téměř naproti řediteli Zmijozelu. Zmateně hleděl na muže, který byl v kouzelnickém světě znám svou averzí k mudlorozeným.

Lucius promluvil téměř lhostejným hlasem na nejmladšího Weasleyho: „Slečna Grangerová se stala mou svěřenkyní poté, co její rodiče uznali, že by pro ně bylo obtížné zastupovat ji v kouzelnickém světě." Sklonil svůj pohled na rusovlasého chlapce a varoval ho, ať si zkusí protestovat proti obviněním vzneseným proti nim.

Moudře zůstal Ronald raději zticha a odtrhl od kouzelníka pohled. Místo toho opět sklonil hlavu dokud Brumbál nevstal ze své židle, neobešel stůl a neoslovil je: „Pánové," spustil Brumbál s hlubokou lítostí v hlase, „jsem velice otřesen tím, co se stalo slečně Grangerové, a přivedl jsem vás sem proto, abych pochopil, proč se tomu tak stalo."

Snape se na svého zaměstnavatele ostře zamračil. Madame Pomfreyová přešlápla z nohy na nohu a Lucius si dál prohlížel své upravené nehty.

Ze tří chlapců to byl právě Dean Thomas, kdo jízlivě utrousil: „Koho zajímá, proč se to stalo? Zasloužila si to!"

Brumbálovi poklesla čelist a Snape se divil, že mu samým překvapením nespadla až na hruď. Pak svůj zamračený pohled přesunul na toho hloupého chlapce, který právě promluvil.

Než mohl Snape své pocity vyjádřit i slovy, která by toho tupohlavce rozpustila na místě, Brumbál pokračoval tvrdým hlasem: „Velice jste mě zklamal, pane Thomasi." Jeho modré oči se zadívaly na všechny tři. „Vy všichni jste mě zklamali. Slečna Grangerová přišla o body stejně, jako kdokoliv jiný. To přeci není důvod, abyste tu dívku napadli!"

Snape se ušklíbl, když v Brumbálových očích zahlédl onu nezapomenutelnou ostrou hranu, která jen dokazovala, jak impozantním soupeřem byl v soubojích. Mnozí často zapomínali, že i když mu bylo přes sto dvacet let, jen máloco ho dokázalo zastavit. Jeho věk ani zdaleka neovlivnil jeho reflexy a spousta Smrtijedů (a Pán zla, pokud by se odvážil vrátit) tak měli důvod se ho bát. Patrně si toho nevšiml, takže si Snape málem pobaveně odfrkl, když se Seamus Finnegan rozhodl přispět další hloupou poznámkou.

„Nechovala se vůbec jako Nebelvír!" vyštěkl Seamus.

„Aha, chápu, pane Finnigane!" prohlásil Snape ledovým hlasem. „Pokud se dítě nechová jako Nebelvír, pak je vaše chování přijatelné!"

Sarkasmus v hlase Mistra lektvarů popíchl třetího chlapce. Ronald Weasley zamumlal pod vousy: „Proč prostě nezavřeš hubu?"

„Naopak, pane Weasley, velice by mě zajímalo, co může váš kamarád říct na svou obhajobu." Brumbál se naklonil dopředu, takže se s chlapcem téměř dotýkali nosy.

Weasleymu se překvapením rozšířily oči a při snaze couvnout zakopnul o vlastní nohy. Nikdo se nenamáhal pomoct mu zpátky na nohy, včetně jeho přátel, kteří od něj oba zůstali odvrácení. Když Ronald opět zaujal své místo vedle Seamuse, tentokrát to byl Lucius, kdo pocítil potřebu něco říct.

Lucius si stoupl a předstoupil mezi chlapce a ředitele. „Byl jsem svědkem takových zvěrstev, která si nedokážete ani představit," začal téměř konverzačním tónem a prohlížel si je svýma šedivýma očima.

Všichni tři věděli, že byl Lucius Malfoy Smrtijed, ale hlavně nejmladší Weasley se děsil toho, co může říct, protože sám ztratil dva strýce, kteří byli Smrtijedy zavražděni na příkaz Pána zla.

Lucius dlouho zíral na Ronalda Weasleyho, který mu oplácel vzdorným pohledem, než nervózně polkl. „Znám ty muže, na které myslíte, pane Weasley, a vy máte něco, co oni ne." Na okamžik se zrzek zatvářil zmateně nad tím, co by měl mít, co nemají Smrtijedi, a bývalý Smrtijed mu v mžiku nabídl odpověď: „Máte výčitky svědomí za to, co jste provedl slečně Grangerové."

Aniž by si to uvědomil, Ronald krátce přikývl. Lucius na něj hleděl celou minutu, než i on přikývl a otočil se na zbývající dva chlapce. Dlouhým prstem v rukavici ukázal na Seamuse a řekl: „Myslím, že příště si to dvakrát promyslíte, než se o podobný čin pokusíte znovu." Když chlapec přikývl, Lucius obrátil svou pozornost na posledního chlapce. Na toho, který nejen že Hermionu kopl, ale dokonce měl tu drzost ji ponížit tím nejhorším možným způsobem. Věděl, že chlapec necítí ani nejmenší výčitky. Ve skutečnosti se na staršího čaroděje samolibě ušklíbl.

Lucius se vědoucně pousmál, skoro jako by sdíleli nějaké tajemství. Kamarádsky objal chlapce kolem ramen a odtáhl ho kousek stranou od ostatních chlapců. „A vy byste se Pánovi zla velice zamlouval, pane Thomasi." Chlapcův samolibý úsměv znejistěl a Lucius zesílil stisk. Zašeptal mu do ucha: „Tohle byl váš nápad, že ano?" Dean se otřásl nad lákavým tónem, který děsil všechny, co měli tu smůlu a setkali se s Pánem zla. „No řekněte, pane Thomasi, ta malá mudlovské šmejdka si o to říkala, že ano?" Lucius se zasmál a dokonce i Snapea zamrazilo strachem, když v tu chvíli spatřil Smrtijeda, šíleného psychopata, čímž se vyznačovala většina následovníků Pána zla.

Konečně se Dean Thomas zhnuseně otřásl a snažil se od sebe čaroděje odstrčit. Lucius ale chlapce chytil pevněji a prsty mu bolestivě stiskl rameno. „Vám se to …líbilo…že ano, pane Thomasi?" Přestože chlapec zoufale kroutil hlavou, Lucius zatloukl hřebík do jeho rakve slovy: „Ano, Pán zla by se vyžíval ve vaší krutosti."

Strachem bez sebe sebou Dean škubl a svalil se na podlahu. Jako krab se drápal pryč, ale narazil do madam Pomfreyové, která ho za límec vytáhla na nohy.

„Jste šílenec!" ječel Dean hystericky. Léčitelka, která ho stále držela za hábit, jím zatřásla. Odtáhl se. „To vy jste Smrtijed, ne já! Jen jsem tý šprtce dal, co si zasloužila! Nepatřila k nám a my jsme jí tu nechtěli!" Dean pohlédl na Seamuse. „Řekni mu to! Vždyť jsi se mnou souhlasil!" Seamus se skloněnou hlavou studoval lem své košile. Dean se obrátil na Ronalda. „Ty ses tomu smál, Weasley! Říkals jí coura, děvka a …"

„Sklapni!" vykřikl Ronald. Vystoupil z jejich zástupu a předstoupil před Deana. „Říkal jsem ti, ať nepoužíváš žádný kletby! Aby ses jí nedotýkal! Stačilo přece jí jen popichovat a tak, ale ty…!"

Nejmladší Weasley se rozzuřil. Vrhl se na chlapce a vmžiku dostal ránu, kterou mu ale vzápětí vrátil a roztrhl Deanovi ret. Chystal se mu vrazit pár dalších ran, když ho Snape popadl za ruce a odtáhl ho od něj. „To ty jsi šílenec!" Weasley se pokusil vyprostit ze Snapeova sevření. „Nechte mě! To on!" křičel Ronald. „To Dean jí před tím proklel a ukázal holkám …" Zavrtěl se ve Snapeově sevření a pokusil se Deana udeřit pěstí.

Obratným pohybem Snape chytil svíjejícího se chlapce tak, že byl uvězněn mezi jeho bokem a paží. Odtáhl ho od Deana, který byl v rukou madam Pomfreyové, a postavil ho před ředitele. Snape mu položil ruce na ramena a zablokoval mu pohled na Deana.

„Teď máte jedinou šanci říct nám pravdu, pane Weasley," poukázal Snape. „Začněte s vysvětlováním a možná se vyhnete vyloučení."

S doširoka rozevřenýma očima zíral Ronald Weasley na mistra lektvarů. Když se konečně odhodlal, nespouštěl z profesora oči. „Byl jsem na Hermionu naštvanej. Je to hrozná šprtka, pořád musela předvádět ten svůj chytrej mozek a neustále do nás hučet, abysme se učili a tak. Pak začala ztrácet body a Freda a George napadlo, že by jí mohli trochu potrápit. Pak toho ale nechali a já jsem žádný vtípky neznal, zato Dean jo. Ale chtěl, aby ty vtípky provedl někdo jinej, a protože si Hermioniny spolužačky myslí, že je ošklivá…" Snape nad tou urážkou chlapcem prudce trhl. „Já-já ne, pane! To holky!"

„Fajn," zavrčel Snape. „Pokračujte."

„No, Dean ukázal Parvati -"

„DRŽ HUBU, WEASLEY!" zaječel Dean od podlahy, ale madam Pomfreyová na něj jednoduše použila Silencio. Dean se tak pořád pokoušel na svého spolužáka křičet, ale nikdo ho už neslyšel.

„Děkuji, Poppy," ušklíbl se Snape a obrátil svůj temný pohled zpět na chlapce před sebou. „Říkal jste něco o slečně Patilové?" pobídl ho.

„No, Parvati nezná Netopýří kouzlo, a neznám ho ani já ani Seamus. Moje sestra ho umí, ale ta tady není…" Když si uvědomil, že blábolí, rychle se vrátil k vyprávění. „Dean naučil Parvati Netopýří kouzlo a Levanduli kouzlo na akné."

„Kdo namíchal lektvar, který přeměnil její vlasy na mé?" zasyčel Snape.

Ronald polkl. „To jsme nebyli my!"

Seamus se tiše přidal: „Já jsem v lektvarech nemožnej."

Dean nejspíš řekl to samé, ale nikdo ho neslyšel.

„Schopnosti v lektvarech vás tří jsou k pláči a pan Longbottom, který každou hodinu zvládne něco zničit, má víc rozumu než vy," ušklíbl se Mistr lektvarů. „Takže i když jste v tomto žertíku nevinně, víte, kdo za ním stojí. Povídejte, pane Weasley."

Následující půl hodinu vyjmenovával Ronald všechny, kteří se nějak podíleli na fyzickém ponižování Hermiony skrz lektvary nebo zaklínadla. Téměř každý v Nebelvíru měl podíl na znepříjemňování jejího života. Dospělí zjistili, že po čase většina Nebelvírů přestala, protože je šikana mladé dívky přestala bavit, ale Ronald i nadále pokračoval v urážkách. Se Seamusem pak dosvědčili, že to byl Dean, kdo naplánoval útok na Hermionu.

Na závěr byl Dean vyloučen ze školy, Seasmus bezpodmínečně vyloučen na rok a Ronald na dva měsíce. V půlce vyprávění dorazila matka Weasleyová, aby si vyzvedla syna. Než domluvil, čekala potichu jako přísná socha, ale pak jej popadla za ucho a celou cestu skrz hrad a pozemky do něj nepřestala hučet.

Luciuse vytrhl ze scény jemný dotyk na rameni. „Drahý," pronesla tiše jeho žena, „možná bys chtěl pozměnit obsazení týmů Malé ligy, než se Hermiona vzbudí k večeři."

Úlevně si oddychl a jemně políbil konečky prstů její ruky. Vždy se mohl spolehnout na to, že mu ulehčí od temných myšlenek.

NCNCNCNC

Večer toho samého dlouhého dne večeřel Draco se svými rodiči na ošetřovně u Hermiony. Snape, který neměl náladu večeřet se svými kolegy ve Velké síni, pozval Harryho na večeři do svých komnat.

Harry si pověsil hábit na věšák a pečlivě zkontroloval své boty, jestli na nich nemá bláto, protože byli zrovna s Dracem u Stojících monolitů, když byli zavoláni na večeři. Protože na nich trocha bláta přeci jen utkvěla, sedl si na podlahu a sundal si je. Pak nakrčil nos nad svými ponožkami.

„Pane profesore? Můžu si sundat ponožky? Páchnou," zakřičel Harry.

Snape vykoukl zpoza kuchyňských dveří a zamračil se. „Nemusíte křičet, pane Pottere. Slyším vás docela dobře."

„Omlouvám se, pane," povzdechl si a znovu nakrčil nos. Tentokrát směrem k profesorovi.

„Sundejte si je," poručil Snape. „Nerad bych, aby mi zkazily chuť!"

Harry se zahihňal a sundal si je. Pak se vydal do kuchyně ke dřezu. Chtěl si umýt ruce, když ho Snape s rukou na jeho zádech vyvedl z kuchyně na chodbu. Ukázal před sebe. „Tam na konci je koupelna, prosím, umyjte si ruce tam."

Harry poslušně klusal tmavou chodbou a jeho bosé nohy hlasitě pleskaly o kamennou podlahu.

„Páni!" Harryho překvapila velikost Snapeovy koupelny.

Koupelna byla vzdušná, s černým a bílým mramorem a obložením z třešňového dřeva. Na zadní stěně bylo zabudované očarované okno, které teď ukazovalo zšeřelé nebe, které brzy bude poseté zářícími hvězdami. Po pravici stála bílá porcelánová vana s nožičkami ve tvaru drápů. Nad ní vysel sprchový závěs, který byl teď odsunut na jeden konec vany. Díky vodu odpuzujícímu kouzlu však vypadala tato tmavě červená látka z mušelínu spíš jako luxusní závěs. Kohoutky na vaně se zlatě třpytily.

Po Harryho levici se po celé stěně táhl pult z třešňového dřeva, na kterém stála dvě umyvadla z černého porcelánu se zlatými kohoutky. Vedle umyvadla, blíž ke dveřím, bylo zelené mýdlo, štětka na holení, lahvička s pěnou na holení a břitva, a na druhé straně umyvadla sklenička z černého kouřového skla a nad ní zlatý držák s něčím, co Harry tipoval na Snapeovo kartáček.

Harry se nad těmi obyčejnými věcmi pousmál. Pobavilo ho, že i jeho profesor si musí čistit zuby a holit se jako každý jiný.

Nad každým umyvadlem viselo zlatem zdobené zrcadlo. Ani jedno naštěstí nebylo jako ta mluvící zrcadla roztroušená po hradě. Vedle umyvadel pak byla úzká polička s žínkami a ručníky.

Poslední věc k vidění byl sám záchod, který stál mezi pultem s umyvadly a zadní stěnou. Byl z bílého porcelánu se zlatým splachovadlem a víkem z černého porcelánu.

Harry byl doslova omráčený přepychem koupelny. Připomínala mu ukázkové pokoje z časopisů, které četla teta Petunie.

Ruka na rameni ho polekala, až sebou instinktivně uhnul. „Ach, zdravím, pane," usmál se Harry rozpačitě.

Snape se rozhodl nevšímat si Harryho ucuknutí. „Mrznou vám nohy, pane Pottere." Pohlédl na chlapcovy bosé nohy stojící na studené dlažbě a podal mu černé plyšové pantofle. „Pospěšte si a umyjte si ruce. Za chvíli nám skřítci přinesou večeři."

Snape se otočil k odchodu a snažil se nedívat na Harryho vděčný a přešťastný obličej, který způsobily darované pantofle.

S nohama v teplých pantoflích se o pár minut později vydal Harry skrz krátkou chodbu zpět do obývacího pokoje. Většinu místnosti zabíral malý kulatý stůl, na kterém nyní stál talíř s pečení, malé brambory, dušená zelenina, miska ovoce a sklenice vína pro Snapea a studené mléko pro Harryho.

Několik minut jedli v tichosti. Pak se Harry zeptal: „Jste si jistý, že mě chcete?"

Takovou otázku Snape nečekal, a tak si nejprve otřel rty lněným ubrouskem a zadíval se na chlapce, který se začal vidličkou šťourat v zelenině. Opřel si lokty o stůl a sepjal prsty před sebou.

„Dal jsem ti snad důvod myslet si, že tě nechci?" zeptal se vážně.

Harry vidličkou v zelenině nakreslil číslici osm. „No, pořád mi říkáte ‚Pane Pottere' a já myslel, že mi tak budete říkat jen ve škole, takže třeba…"

Snape se ušklíbl a vrátil se k jídlu. Po soustu zeleniny odpověděl: „Síla zvyku, Harry. Snažím se nejen tebe, ale i tvé kamarády oslovovat křestním jménem, když nejsme zrovna v situaci učitele a studenta, ale musíš mi prominout, když někdy zapomenu."

„Táákže, i když na mě budete naštvaný, když budu v maléru nebo tak, pořád mi budete říkat ‚Harry'?" Nabral si malé sousto zeleniny a ušklíbl se. Neměl zeleninu zrovna dvakrát v lásce, ale jeho profesor trval na tom, že všichni ve Zmijozelu ji musí jíst.

Snape se pousmál. „Budu se snažit," řekl s předstíranou velkorysostí. „Nicméně pokud tě někdy oslovím ‚Pane Pottere' mimo školu, tak urychleně přiběhneš."

Harry se zasmál. „Ano, pane!" Vzal si další sousto zeleniny, než se vrátil ke své pečeni.

Po večeři se Snape usadil na pohovce, s nohama nataženýma před sebou blízko krbu. Harry ho přemluvil, aby si taky sundal své boty z dračí kůže a černé ponožky, takže měl na sobě saténové pantofle, stejně teplé jako ty Harryho.

Harry se usadil vedle Snapea, stočený pod jeho rukou. Harry vytáhl všechny kamínky, které našel u Stojících monolitů, a společně si je prohlíželi. Harry se je potom snažil pojmenovat.

Harry si vybral jeden šedý kamínek, s bílými a černými tečkami. „Žula," prohlásil rozhodně. Položil ho na Snapeovo stehno a Snape ho poslal na stolek vedle pohovky, kde už ležely další. Harry se usmál, když zvedl kámen s hranatými okraji. „Pyrit! Půjdete na Zimní ples Malfoyových, pane?"

Snape přikývl, ale pak si všiml, že Harry se stále věnuje svým kamenům. „Obdržel jsem pozvánku a madam Malkinová už mi chystá nový společenský hábit."

„V nebeské modři?" škádlil ho Harry. Zahihňal se, když ho Snape polechtal.

„Černé, ty trdlo!" zasmál se Snape. Pomohl Harrymu posbírat kameny, které mu spadly na zem.

„Proč máte tak rád černou?" zeptal se Harry a prohlížel si jeden z knoflíků na Snapeově rozepnutém hábitu. Pod ním měl prostou bílou košili.

Přitáhl si chlapce blíž a druhou rukou zamyšleně přejížděl po látce svého hábitu. „Je jednoduchá, praktická. Nikdy jsem si neliboval v módě jako Lucius."

„Pan Malfoy je docela hezký," poznamenal Harry vážně. Snape měl nutkání si nad tímto prohlášením odfrknout.

Odkašlal si a na oko ublíženě odpověděl: „Tak potom jsem asi ošklivý, když se neoblíkám do těch krásných barev."

„Ne! Tak jsem to nemyslel!" ztuhl Harry, kterého napadlo, jestli svého učitele opravdu neurazil.

Snape si posadil Harryho zpátky vedle sebe a prohrábl mu ofinu. „Jen jsem si dělal legraci, Harry. Opravdu jsi mě neranil."

„Vážně? Protože vím…já…hmf," zarazil se.

Snape trochu zúžil oči, když odpovídal: „Vážně. Moc dobře vím, jak mi studenti říkají, Harry."

„A to vám nevadí?" zeptal se Harry jemně.

Snape se na okamžik odmlčel a pak zamyšleně odpověděl: „První rok poté, co jsem nastoupil, jsem tahle urážlivá jména snášel docela těžce. Na chvíli mě dokonce napadlo, že bych měl být ve třídě milejší a také jsem to zkusil." Sklesle potřásl hlavou. „To byla naprostá katastrofa."

„Co se stalo?" zeptal se Harry zvědavě. Položil si tvář na Snapeův hrudník, aby mohl poslouchat zároveň tlukot jeho srdce a dunění jeho hluboké hlasu.

„Měl jsem studentku druhého ročníku z Mrzimoru, kterou mi připomíná pan Longbottom. Elsie Handrewová." Nad jejím jménem se lehce ušklíbl. „Slečna Handrewová si na rozdíl od pana Longbottoma četla učebnici napřed, ale díky nedostatku sebevědomí a úzkostlivého rozvažování každého možného kroku byla nervózní a trochu neohrabaná." Ušklíbl se, když si vzpomněl na jinou studentku, která byla také trochu neohrabaná a neustále se omlouvala. Udělal si v duchu poznámku, že o ní musí Harrymu jednou vyprávět. Pokračoval ve vyprávění: „Zbývaly jen tři měsíce do konce roku a my se chystali vařit Mast proti artritidě. Nebyla příliš těžká, ale člověk si nesměl dovolit chybovat."

„Jenže Elsie udělala chybu," odtušil Harry.

Snape se na chlapce zamračil. „Kdo tady vypráví příběh, pane Pottere?"

Harry zvedl hlavu, aby viděl na svého profesora. Zasmál se. „Jen jsem hádal!"

„Hm!" Snape polechtal Harryho na žebrech, až sebou chlapec pobaveně trhl. Pak pokračoval: „Snažil jsem se být milý, což bylo těžké. Křičet na bandu tupohlavců mi přijde mnohem jednodušší." Harry se zahihňal. „Takže, snažil jsem se být tak milý, jak jen bylo bezpečné, ale bohužel to nemělo takový efekt, v jaký jsem doufal. Slečna Handrewová byla stále nervózní a teď to šířila i na další studenty."

„Začal jste řvát, že jo?" domyslel se Harry.

Snape se ušklíbl. „Hm, ano. V ten nejhorší možný moment. Začalo to, když slečna Handrewová přidala do svého lektvaru příliš čajových lístků. Hned po ní následovali další jako domino, až se všechny kotlíky naráz zvedli ze svých ohňů. Všichni začali křičet a já se je snažil vyhnat ze třídy, aby je nepraštil buď létající, nebo padající kotlík."

Harrymu se rozzářily oči a usmál se na svého učitele. Sedl si rovně a roztáhl ruce. „Ale nikdo se nezranil, zachránil jste den, dal všem tresty a začal zase na všechny křičet!"

„Ne tak docela, pane Pottere," namítl Snape a posadil si ho na klín. „Dal jsem celé třídě trest, pak jsem dostal trest od ředitele…a řval na všechny své třídy až do konce roku!"

Harry se začal smát, ale pak se zarazil, ve tváři nevěřícný výraz. „Počkejte chvilku. Vy jste dostal trest? Ale vždyť jste dospělý!"

Snape se nad tou myšlenkou zamračil. „To jsem si taky říkal, ale už jsem se naučil, že Albus Brumbál si vždy bude dělat to, co chce."

Při pohledu na Harryho zachmuřený obličej ho napadlo, že to možná neměl říkat. Harry sepjal ruce a zíral na své propletené prsty. „Nemám ho rád," zamumlal.

Snape mu ukazováčkem zvedl hlavu, aby mu viděl do očí. „Ředitele?" Harry přikývl. „A pročpak?" zeptal se tiše.

Harry zašeptal: „Dal mě Dursleyovým, ne?" Nervózně si hrál s knoflíkem na profesorově hábitu.

Snape chtěl lhát, ale tomuhle chlapci nemohl. Zasloužil si pravdu, i když mohla bolet. „Byli to tví jediní příbuzní a myslel si, že se o tebe budou chtít postarat."

„Přišel se na mě někdy podívat?" Harry nečekal na odpověď a teď už rozzlobeně kroutil s bavlněným knoflíkem. „Myslím, že ne, protože jinak by to skončilo." Zalapal po dechu, když se knoflík utrhl. Z jedné jeho strany visely černé nitě. Snape ho vytrhl Harrymu z ruky a strčil ho do kapsy hábitu. Domácí skřítci v prádelně ho najdou a přišijí.

Snape obtočil ruku kolem chlapcových ramen a jemně je stiskl. „Ano, dítě, měl tě zkontrolovat a zklamal tě tím, že tak neudělal. Pomůže alespoň to, že mě za tebou poslal on?"

Harry se na něj smutně podíval. „Proč vás neposlal dřív?"

„Přál bych si, aby poslal." Snape vzal Harryho do náručí a chlapec ho objal kolem krku.

Snape ucítil na krku slanou vodu, a tak začal poplácávat chlapce po zádech. Nicméně pláč nesílil. Harry vděčně a zároveň smutně zašeptal: „Maminka mi řekla, abych byl trpělivý. Že pro mě přijdete."

Snape měl co dělat, aby neztuhl. Před očima se mu objevily kresby, které Harry nakreslil a nalepil na zeď v přístěnku pod schody v Zobí ulici. V tu chvíli si vzpomněl na jemný vánek, který ho pohladil po tváři, i když tam žádný vánek nebyl.

Dávala Lily na svého syna pozor? Navštívila ho snad v jeho snech? Byla to snad Lily, kdo Harrymu poslal představy, které nakreslil?

Snape by se zeptal, ale Harry usnul. Opatrně se zvedl a položil ho na pohovku. Přivolal si polštář, který mu vložil pod hlavu, a deku, kterou přes něj přehodil poté, co mu kouzlem změnil oblečení na teplé fleesové pyžamo. Pak potichu odešel do kuchyně.

V kuchyni rychle napsal Dracovi krátkou zprávu:

Pane Malfoyi,

tímto vás chci informovat, že Harry usnul v mých komnatách, a tak zde zůstane celou noc. Počká na vás před snídaní ve Vstupní síni.

S. Snape.

Pak přivolal skřítka, aby dopis doručil. Připravil si čaj a vrátil se do obýváku, kde ztlumil světla a posadil se do svého oblíbeného křesla vedle spícího chlapce.

Kouzelník se spokojeně usmál. Už zítra bude Harry jeho syn.

A/N: Jejda, asi nemá smysl omlouvat tu příšerně dlouhou pauzu, co? Měla jsem maturitu a tak, takže to udělalo hodně…. Každopádně, nová kapitolka je zde, tak si ji užijte, omluvte chybičky a nezapomeňte zanechat komentář. Všechny čtu a moc mě vždycky potěší! Jo a děkuji Jenny za opravu!