Dokud nás smrt nerozdělí 10

Reid seděl na širokém okenním parapetu v obývacím pokoji jejich hotelového apartmá, ale nedíval se ven. Hlavu měl opřenou o stěnu a ruce složené v klíně, pohled upíral na levačku, na níž se téměř až vyzývavě leskl snubní prsten. Cítil se podivně, do háje, celý tento případ byl podivný, jejich „utajovací historka" byla podivná. Dokonce i Hotch se choval podivně, Reid mohl stále ještě cítit jemný tlak Hotchových rtů na těch jeho, když ho během obřadu políbil, pořád ještě cítil horkost Hotchových úst, pátravý jazyk, který zkusmo pohladil jeho spodní ret, jako by ho ochutnával.

K jeho vlastnímu překvapení byl ten polibek jemný a něžný a hebký a vůbec ne nepříjemný.

Zavřel oči a zhluboka vydechl, nemohl si stále zvyknout na tu myšlenku, že se před několika hodinami oženil, a i když si neustále připomínal, že to bylo jen naoko, aby na sebe nalákali neznámého, někde uvnitř cítil, že ta svatba byla opravdová. Vždyť přece měli i oddací list! Na prsteníčku se mu leskl snubák. A tento hotelový pokoj – který jim Garcia na účet FBI pronajala – nebyl ve skutečnosti ničím jiným než apartmá pro novomanžele.

Bylo to šokující, ale aniž by vlastně pořádně věděl, jak k tomu došlo, byl ženatý. A jeho manželem – bože, jak směšně to znělo! – byl jeho šéf.

Tiše, mírně hystericky se zachichotal.

„Spencere? Jsi v pořádku?" ozval se ode dveří Hotch. Reid otevřel oči a ohlédl se za tím starostlivým hlasem, Hotch stál v otevřených dveřích a ramenem se opíral o futro, ve tváři jemný výraz. Reid pohled okamžitě zase sklopil.

„Je to… trochu zvláštní," zamumlal po chvíli mlčení nejistě, ale upřímně, zatímco se díval na kousek kovu na svém prsteníčku. Věděl, že se Hotch přestal opírat o dveře a mlčky, pomalými kroky přecházel pokojem směrem k němu, ale nevzhlédl. „Chci tím říct… Právě jsme se vzali. Přísahali jsme, že spolu budeme po zbytek našich životů, vyměnili jsme si prstýnky a… to všechno." Zvedl pohled od svého prstenu a podíval se do tváře svého nového manžela. „Víš, nějak jsem nikdy moc neuvažoval nad tím, že bych se kdy oženil. A teď…"

Hotch se na něj zkoumavě díval.

Reidovy líce zrudly rozpaky. „Políbil jsi mě."

„Ano," přikývl Hotch klidně a mírně se usmál nad jeho nejistotou. „To lidé na svatbách dělají."

Reid nic neřekl.

„Omlouvám se, jestli –"

„Ne, ne, v pořádku," skočil mu Reid do řeči, aby ho uklidnil, protože Hotch se zatvářil neuvěřitelně nejistě; jeho tváře však stále neztrácely jemný nádech červené. Jistě, věděl, že se novomanželé (novomanželé?) na svatbě líbají. Ale bylo obvyklé, aby se líbali i v případech, kdy svatba není doopravdy svatba?

Nejspíš ano. Ale bylo to zvláštní.

„Děje se něco?" zeptal se ho Hotch jemně, hlas měkký a plný upřímného zájmu.

Reid zavrtěl hlavou. „Já jen, že…" zamyšleně se díval na ruce, které měl složené v klíně. „Všichni mi gratulovali, jako by to byla skutečná svatba," řekl tiše, uhýbal pohledem, aby mu Hotch neviděl do obličeje. „Garciová mi řekla, že mám štěstí, protože budeš skvělý manžel. Prý budeme určitě šťastní." Nejistě vzhlédl.

Hotch se pousmál. „Zvláštní. Mně řekla, že pokud to pokazím, dá si velice záležet na tom, aby smazala jakoukoli známku mé existence z internetové mapy světa."

„Rozbrečela se mi na rameni," dodal Reid truchlivě.

Hotch se mírně zasmál. „To že udělala?" zeptal se pobaveným tónem, ale když uviděl jeho výraz, opět zvážněl. „Neber si to tak. Garciová už je prostě taková."

„Ale oni to tak berou všichni!" upozornil ho Reid ublíženě. „Celou tu dobu jsem měl pocit, že to berou jako opravdovou svatbu, a ne jen krytí kvůli vyšetřování případu – což je to ve skutečnosti. Bylo to jako… jako kdybychom se doopravdy vzali."

„Oni se tím jen baví, Spencere, o nic nejde. S tím, co denně vidíme, potřebujeme všichni občas trochu zábavy," uklidňoval ho Hotch tiše. „I když…" nečekaně si odfrkl. „Morgan za mnou přišel, aby mě varoval, že pokud se o tebe budu špatně starat nebo ti ublížím, najde si mě a osobně mě vykastruje," prozradil mu, jeho výraz byl někde na půl cesty mezi nevěřícným zamračením a pobaveným úsměvem.

Reidovy oči se rozšířily překvapením. „Vážně?" Nervózně se pousmál. Netušil, že je Morgan vůči němu až tak ochranitelský.

Hotch mu jemně, konejšivě stiskl paži. „Oni to nemyslí špatně. Záleží jim na tobě, Spencere, mají tě rádi," ujistil ho měkce. „My všichni tě máme rádi. Tak se uklidni a pojď spát, je pozdě."

Reid se na něj chvíli díval, jako by v něm hledal oporu, a tak když po pár dlouhých vteřinách pomalu přikývl, pomohl mu Hotch na nohy a aniž přitom sundal dlaň z jeho paže, zavedl ho do ložnice.

Sotva však otevřel dveře ložnice (do které ani jeden z nich nevkročil od chvíle, kdy překročili práh tohoto hotelového pokoje), zůstal stát na místě, ústa pootevřená.

„Ach ne…" vydechl.

Dokonce i Hotch vypadal mírně rozpačitě, když nahlížel dovnitř místnosti, a na jeho obličeji to vypadalo opravdu velice nezvykle. Hotch přece nikdy, nikdy nebyl rozpačitý. Ovšem Reid to v tu chvíli chápal. Nejen, že v apartmá byla jenom jedna ložnice – což by zase tolik nevadilo, v jejich bytě byla přece také jenom jedna – ale především, a to už bylo o něco horší, tam byla jenom jedna postel. Žádná pohovka, jako byla v jejich bytě (Bože, jak moc se tam chtěl teď vrátit!), jen ta postel. Sice obrovská, ale pořád jenom jedna.

S myšlenkou na to, že Garciové něco moc pěkného řekne, až ji příště uvidí, si povzdychl. „Já… můžu přespat v obýváku," nabídl se.

„To je nesmysl," zarazil ho Hotch okamžitě. „Ta pohovka je příšerná, zítra by ses nenarovnal."

„Ale…" pokusil se Reid znovu, ale sám si nebyl jistý, co chce vlastně říct.

Hotch naklonil hlavu na stranu a zvědavě čekal, co mladík řekne. Nic se nedělo. „Spencere, na tu postel by se nás vlezlo pět," řekl mu nakonec. „Děláš z toho zbytečně velké drama."

Reid se zamračil a zaváhal, ale nakonec neochotně přikývl a zalezl si pod přikrývku na jednom z konců široké postele. Lehl si na samotný okraj matrace, hlavu položil na polštář, ve tváři nejistý výraz.

„Ať z té postele nespadneš," upozornil ho Hotch sarkasticky, zatímco si rozepínal košili.

Hotch celkově nerad spal v košilích, jak se Reidovi podařilo za těch pár dní zjistit. Ne že by po tom pátral. Ale když se váš kolega pokaždé svléká, než se uloží ke spánku, všimnete si toho.

Reid se po něm ohlédl, ve tváři překvapený výraz. Potřásl hlavou. „Nechávám nám oběma dostatek prostoru," vysvětlil a skousl si spodní ret. „Spící člověk by měl kolem sebe mít alespoň metr volného prostoru, nejlépe z každé strany. Samozřejmě to záleží také na tom, jak moc se ve spánku převaluje. Víš, že až šedesát procent lidí, kteří spí v jedné posteli se svým partnerem, se v noci pořádně nevyspí, protože nemají dost místa k tomu, aby se pohodlně uložili?"

Hotch protočil oči. „To bylo jen řečnicky," zamumlal.

Reid zrudl. „Oh, jistě." Mírně zaraženě sledoval, jak si Hotch lehá na druhém konci postele, na rozdíl od něj se pohodlně rozvalil dobře přes polovinu matrace.

Pak se Hotch překulil na bok, čelem k Reidovi a opřel se o loket. Ve tváři mu hrál téměř pobavený výraz, když sledoval, jak se Reid křečovitě krčí a s obavami k němu vzhlíží. „Takže nebude žádná svatební noc?" zeptal se škádlivě, předstíraně zklamaným hlasem. V očích mu probleskávalo laskavé pobavení.

Reid po něm hodil ostrým pohledem. „Ne, miláčku," protáhl ironicky a otočil se k němu zády. Přikrývku si jedním prudkým pohybem přitáhl až k bradě. „Bolí mě hlava."

Hotch povytáhl obočí v oceňujícím gestu a mírně se pousmál. „Jako bych to už někdy slyšel," zamumlal.

Reid se zašklebil.