Den co den dostávala injekce. Pokaždé se stáčela do klubíčka, aby přetrpěla tu neskutečnou bolest, kterou ji ta látka způsobovala. Vždy se modlila za rychlý konec. Neuplynul den, aby se Jack v nemocnici nezastavil. I když nešel k Sam do jejího pokoje, stál alespoň za dveřmi a tajně ji pozoroval. Ničilo ho to. Zvykl si, že ji měl neustále u sebe, že se ji mohl letmo dotýkat. A teď, když byli rozděleni, jakoby zestárl. Připadal si starý a nemocný. I Sam strádala. Nechtěla jíst ani pít. Zhubla a byla unavená. Kruhy pod očima značily, že nemohla spát. Na jednu stranu si přála, aby se za ní Jack přijel alespoň na chvilku podívat, ale když si ho představila, jak stojí mezi dveřmi, udělalo se ji špatně. Opět se schoulila a dlaněmi si zakryla oči. Každý den byl stejný jako ten, který měl následovat a jen díky pravidelnosti dávek si uvědomovala, jak dlouho už je zavřená ve svém pokoji o čtyřech stěnách. Už dostala sedm dávek, sedm záchvatů překonala, už týden byla zavřená v jedné místnosti.
Se skřípavým zvukem se otevřely dveře a Sam osvítilo světlo z chodby. Všude se rozlilo světlo zářivek a tak odhadovala, že na hodinách musela odbít brzká ranní hodina. Lékař blížící se k ní už v ruce nenesl stříkačku naplněnou látkou, kterou Sam tak nenáviděla. Nesl několik prázdných stříkaček a jehlu.
„Odebereme vám krev," oznámil ji a pomohl ji se posadit. Natáhla k němu opatrně ruku a sledovala jak jehla lehce zajela do žíly v loketní jamce na její pravé ruce.
„Uděláme pár testů a brzy vám přijdu říct výsledky," dodal lékař, zvedl se, stříkačky s červenou tekutinou pevně sevřel v ruce a když vyšel z místnosti, ještě se otočil na Sam.
„Vše dobře dopadne." Dveře se zavřely a v místnosti byla opět tma.
Oddychla si. Malá jiskřička naděje se zablýskla v jejích očích. Že už by všechno to utrpení bylo u konce? Možná se v tom lékaři spletla. Chtěl ji doopravdy pomoci. Položila se na měkkou podlahu a klidně oddechovala. Doufala, že v této místnosti spí naposledy.
Jack doslova nadskočil, když telefon na jeho pracovním stole zazvonil. Zvedl ihned sluchátko a aniž si ho stačil přiložit k uchu, už slyšel mužský hlas.
„Plukovníku O'Neille, můžete si pro majora Carterovou přijet," zaznělo z telefonu, ale Jack se nezmohl ani na adekvátní odpověď.
„Ano," procedil skrz zuby a sluchátko bezmyšlenkovitě položil. Chtěl radostí křičet, chtěl se rozběhnout a chytit Sam do náruče. Ale když si uvědomil, jak ublíženě se musí Sam cítit, jeho radost se hned vytratila. Cítil se jakoby byl přikovaný, nemohl se hnout. Přistihl sám sebe jak se přemlouvá k tomu, aby se alespoň zvedl ze židle. Měl strach. Nadešel den, kdy se bude muset podívat Sam do tváře a opět s ní navázat kontakt. Ani nevěděl, co ji vlastně řekne, nemohl najít ta vhodná slova a chovat se tak, jakoby se nic nestalo mu přišlo ještě podlejší než to, co ji udělal. Vše se zdálo lehčí, když ji mohl nepovšimnut sledovat zpoza dveří, kdy pozoroval jak se ze spánku přetáčí ze strany na stranu, jak si prsty vjíždí do vlasů, aby je stáhla z tváře. Sledoval jak bojuje s abstinečními příznaky, v duchu se za ní modlil. Modlil se za ni, ale proklínal sám sebe. Zavíral oči a nechal události minulých dní vracet se pozpátku tam, kde to vše začalo. Probíral situaci jednu po druhé a snažil se najít chybu, která spustila její utrpení. Něco určitě přehlédl, něco mu uniklo. Příště si dá větší pozor, příště si Sam více ohlídá. Pokud tedy nějaké příště bude.
Přemluvil se, zvedl sluchátko a krátkým telefonátem oznámil generálovi situaci.
„Nechám vám připravit před základnu auto," odpověděl Hammond bez jakýchkoliv otázek a zavěsil. S klapnutím sluchátka se Jack zvedl ze židle a rozběhl se k šatnám. Ještě nikdy nebyl tak rychle převlečený jako teď. Naskočil do skoro se zavírajících dveří výtahu a několikrát stiskl tlačítko, které ho mělo vyvést na povrch. Voják, který stál v kabině, jen nevěřícně sledoval, jak Jack nervózně podupává a neustále zastrkuje ruce do kapes u kalhot a opět je vyndavá. Když se dveře s cinknutím otevřely, vyběhl vstříc autu, které stálo připravené hned před základnou. Prímo naskočil do vozu, ještě ani nestačil zavřít dveře a auto se se skřípajícím zvukem rozjelo. Když se pohodlně usadil do sedačky, zhluboka se nadechl a vydechl. Najednou ho polilo horko a roztřásly se mu ruce. Jeho oči si zasteskly po pohledu do jejích očí, jeho kůže postrádala jemnost její kůže, jeho srdce potřebovalo slyšet to její. Na druhou stranu se neskutečně bál. Bál se odmítnutí, ignorace, nenávisti, které by se mohl dočkat po tom, čím si prošla. Věděl, že první, komu to bude dávat za vinu, bude on. Byl tak ponořený do vlastních myšlenek a obav, že si skoro ani nevšiml, že už jsou v areálu nemocnice. Kdyby řidič nedupl na brzdy a Jack sebou neškubl, asi by stále přemýšlel o možných scénářích jejich setkání.
„Dobrý den, plukovníku," oslovil ho s úsměvem Samin ošetřující lékař.
„Zdravím. Jak je na tom?" šel Jack rovnou k věci.
„Je na tom poměrně dobře, už ji v krvi nekoluje skoro žádná droga. I přesto ale doporučuji časté kontroly a testy u vaší lékařky v SGC. Alespoň dvakrát do měsíce po dobu půl roku," odpověděl lékař a rukou ukázal Jackovi cestu k pokoji, kde Sam byla po celou dobu jejího pobytu v nemocnici zavřená.
„To je její fyzická stránka, ale co po psychické stránce?" zeptal se Jack a skrz prosklenné okénko ve dveřích se podíval do místnosti. Sam seděla na zemi opřená o zeď. Ihned jak uviděla jeho obličej v okénku, v jejím obličeji se objevila grimasa, kterou Jack jen těžko mohl rozluštit. Polkl a poodstoupil od dveří. Noční můra, která ho trápila celou dobu, co byla Sam v tomto zařízení se začala pomalu, ale jistě naplňovat. Jedinou emoci, kterou mohl nyní vidět v její tváři byla nenávist. Lékař pootočil klíčkem v zámku a pootevřel dveře. Jack ho ale zarazil.
„Mluvila někdy o mě?" nevydržel se nezeptat. Zajímalo ho, jestli se o něm alespoň zmínila.
„Bohužel. Major Carterová s námi po celou dobu nepromluvila," řekl smutně doktor a svěsil hlavu.
„Nevíme co se v ní odehrává. Nevylučuji potřebu pomoci od odborníka," řekl a povídal se na Jacka.
„Tím odborníkem myslíte psychiatra?" zeptal se Jack a stále držel ruku na klice, aby se dveře nemohly otevřít.
„Ano. To, čím si prošla, na ni muselo nechat určité následky. Trauma."
Jack v tu chvíli cítil, jak se mu derou szly do očí,nemohl pořádně polknout. Sklopil oči a zadíval se do země. Nechtěl na sobě nechat znát, že je z toho všeho rozrušený. Ale před lékařem své pocity skrýt nemohl. Ve chvíli, kdy ucítil dotek ruky na své paži, zvedl hlavu a se slzami v očích se zadíval na muže, který stál před ním. Nebyl to pohled lékaře, ale spíš přítele, který přišel s jednou ze svých nejlepších rad.
„Buďte silný. Ukažte ji, že můžete být její oporou. To je to jediné co můžete pro začátek udělat nejen pro ni," dodal a otočil se na podpatku. Nechal Jacka úplně samotného u pootevřených dveří. Stále v ruce svíral kliku a přemýšlel, jestli má otevřít a nebo utéci. Jack nebyl zbabělec, vždy se problému dokázal podívat do očí, postavit se ke všemu čelem a i proto v tuto chvíli sebral všechnu odvahu, kterou ještě měl a dveře otevřel. Pokusil se o úsměv, ale to, co se objevilo na jeho rtech nebylo možno nazývat ani pousmáním.
„Půj..eme ..omů?" zeptal se, ale hlas mu selhal, takže si musel odkašlat a zopakovat to, co řekl. Teď už s větší důvěrou ve vlastní hlas.
„Půjdeme domů?" přešel k místu, kde Sam seděla a natáhl k ní ruku, aby ji pomohl vstát. Sam jeho ruku odstrčila a vstala sama, bez jeho pomoci. I když se trošku motala a nohy měla slabé, byla schopna se narovnat. Zadívala se do Jackových očí. Tolik výčitek v jednom pohledu Jack ještě nikdy neviděl. Cítil z jejích očí odpor, zradu a zklamání. Beze slova ho Sam obešla a nejistým krokem se vydala ke dveřím, které tak chtěla za sebou zavřít a už se sem nikdy nevrátit. Nepromluvila za celou dobu ani se na něj nepodívala. Občas se ji podlomily nohy a když se ji Jack snažil zachytit, vytrhla se mu. Nesnesla jeho doteky na svém těle, dokonce ji přišlo nepříjemné i to, že se na ni díval.
„Sam?" oslovil ji polohlasně. Cítil se hrozně, jeho zlomené srdce krvácelo a on nevěděl co má dělat. Zřejmě si to zasloužil. Ať se snažil sebevíc, ať se k ní přiblížil, odstrkovala ho. Kdyby alespoň něco řekla, kdyby mu alespoň vynadala, kdyby se alespoň mohli vyplakat jeden druhému na rameni. Ulevilo by se jim, možná by bylo i snažší na vše zapomenout a začít žít opět život, který žili před tím. Ale vše, nad čím nyní přemýšlel se mu zdálo nereálné. Nenávist k němu ze Sam jen sálala. Kdyby se ji teď snažil dostat do života, spálil by se. Ale nehodlal se vzdát. Na to, aby se takhle lehce vzdal ji měl až moc rád. Díval se na ni, jak opatrně našlapovala a snažila se vydržet na nohou. Její pohublá postava skoro zanikala, delší blond vlasy byly mastné a splihlé, ale jí to bylo jedno. Konečně mohla odejít z této nemocnice. Z vězení, kde ji mučili. Nezastavila se ani u sesterny, kde ji sestra podávala kartu. Sebrala všechnu sílu, která ji zbyla, otevřela dveře nemocnice a vyšla na čerstvý vzduch. Slunce ji ozářilo tváře. Zavřela oči. Sluneční paprsky, dostávající se jí do očí, pálily. Zhluboka se nadechla a zaklonila hlavu. Vychutnávala si vánek ve vlasech, sluneční teplo na tvářích. Konečně byla svobodná.
Jack od sestry převzal Saminu lékařskou dokumentaci a vyběhl za ni ven. Měl strach, aby někde nezkolabovala, byla přeci jen stále slabá. Vyšel ze dveří a všiml si, jak stojí na přímém slunci, její obličej se leskl. I když byla bledá a její tváře vypadaly tak unaveně, byla pro něj stále tou nejkrásnější osobou pod sluncem. Udělal pár kroků a postavil se za ní. Nadechl se. Už měl dávno připravené co chtěl říct, ale Sam mu nedala jedinou šanci k tomu, aby z jeho úst vyšla nějaká slova. Jakoby nesnesla jeho blízkost popošla o pár kroků dál od něj a rozhlédla se po objektu. Věděla moc dobře, že Jack přijel autem, které tu na ně někde čekalo. A měla pravdu. Když zahlédla vojenské černé auto, váhavým krokem se přímo rozběhla vstříc vojákovi, který čekal u otevřených dveří a salutováním naznačil, že je připraven pro svého nadřízeného udělat cokoliv. Sam se pohodlně posadila do auta a voják za ni zavřel dveře. Jack se ani nenamáhal s dovolováním, jestli si může sednout k ní dozadu. Rovnou přešel ke dveřím spolujezdce. Voják se během jízdy snažil udržovat konverzaci se svým nadřízeným, ale Jack nebyl očividně moc nadšený z toho, že musí odpovídat na jeho dotazy. Ve zpětném zrcátku sledoval ženu sedící za ním. Byl ji tak blízko ale i tak vzdálený. Cítil, že mezi nimi vznikla propast a nebyl si vůbec jistý, jestli tuto propast někdy bude schopen opět vyplnit a přiblížit se k ženě, na které mu tak záleželo. Chyběla mu.
Sam nepromluvila. Sledovala krajinu, stromy. Vše ji připadalo tak zářivé, nové. Jakoby začínala žít úplně nový život. Na rtech se ji často objevoval úsměv, v jejích očích opět hrály plamínky štěstí. Kdyby tak Jack věděl, že je to jen přetvářka. Snažila se skrýt bolest, kterou ji způsobil. Nemohla uvěřit tomu, o čem teď přemýšlela. Chtěla se díky této veselé přetvářce snad mstít?