Poutníci se vydávají na cestu

Rael toho příliš mnoho nenaspala. Několik hodin po tom, co ulehla na lůžko, se zas probudila. Převalila se na posteli a pak si povzdechla; jestli má utéct, je k tomu ta nejpříhodnější doba. Rychle vstala a začala se oblékat. Své staré cestovní oblečení měla složené na truhle, rychle se do něj tedy oblékla a už chtěla vyrazit. Pak se ještě zarazila a ohlédla se po mitrilovém brnění, které jí matka darovala. Spěšně ho oblékla přes kazajku, zakryla pláštěm a zmizela z pokoje. Neslyšně, jako kočka, se vkradla do spižírny, sebrala odtud nějaké jídlo a měch s vodou, a s ním zamířila do stájí.

Silmarill ji už dálky poznal a vyváděl, že téměř zbořil stáj.

„Klid!" sykla. „Nesmíme nikoho vzbudit, příteli. Musíme odjet neviděni a neslyšeni, rozumíš?" Hřebec k ní sklonil hlavu a odfrkl si. Rael ho pohladila po šíji a přikývla. „Bude to zlá cesta a já nemám moc času. Spoléhám na tvé rychlé nohy, příteli!" Vyvedla Silamrilla ze stání a natáhla se po sedlových brašnách, když za sebou uslyšela kroky.

„Chceš utéct? Opět?" zaslechla za sebou.

Rael ten hlas moc dobře znala, o to víc ji překvapilo, že ho slyší. „Beryl?" Obrátila se a překvapeně vydechla. Její sestra totiž nebyla sama, za ní stáli Celebros a Eldarion, oba v cestovních pláštích.

„Co tu děláte?" ptala se Rael nešťastně.

„Nerozloučila by ses, proto se já přišla rozloučit s tebou!" zamumlala Beryl a vrhla se ke své sestře. Objala ji a zašeptala: „Vážně sis myslela, že tě neuslyším odcházet? Já, která jsem za tebou chodila skoro denně tou tajnou chodbou ve zdi?" Rael ji pohladila po vlasech a šeptla: „Vrátila bych se dřív, než by sis stačila všimnout!" Beryl se pousmála a cosi jí vtiskla do dlaně. „Otec to předpokládal. Tohle u mně nechal pro tebe." Rael otevřela dlaň a spatřila v ní stříbrný přívěsek. „Matčina Večernice!" zašeptala.

Beryl se usmála a pověsila ji Rael kolem krku. Ona ji objala, hned se jí však pustila a vrátila se ke svému koni. „Už musím jít, nechte mě!"

Tu ji za rameno chytil Eldarion a stáhl ji k sobě. „Slíbilas na radě, že nepůjdeš sama. Lhala jsi mi!" Rael se na něj zašklebila a uchechtla se. „Lžu každému, pokud musím. Čím jsi podle sebe vyjímečný?" Nechtěla na něj být tak příkrá, ale musela. Zachraňuji ti život, bratříčku! pomyslela si. Odpusť mi to!

„Jsem přece tvůj bratr!" odsekl pobouřeně.

Ledabyle pokrčila rameny a dál se věnoval Silmarillovi. „Pak jsi pěkná naivka, Eldarione!" řekla mu zle. „Nedám v šanc tvůj život nebo život někoho jiného. Jestli má někdo zemřít, budu to já! A nijak mě nepřesvědčíš!" Znovu ji obrátil k sobě a donutil ji pohlédnout mu do očí. Nechtěl o ni přijít, nechtěl přijít o svou sestřičku-dvojče. Byli oba rozdílní a přece tak stejní. Co by bez ní dělal?

„Říkalas, že nikomu nemůžeš věřit. Mně ale ano!" pronesl naléhavě.

„Otec mi jednou řekl, Eldarione, že si mám pamatovat dvě věci: Nikdy nemám dráždit spícího skřeta, pokud nejsem ozbrojená, a nikdy nemám věřit muži, který říká věř mi!"

Eldarion ji vzal pevně za rameno a zopakoval: „Věř mi, sestřičko! Jenom mi věř!" Musela se usmát, když viděla jeho odhodlaný výraz. Musela by ho omráčit, aby se ho zbavila; a to v Berylině a Celebrově přítomnosti dost dobře nešlo. Nakonec tedy souhlasně potřásla hlavou a pronesla: „Tak dobře! Vezmi si koně! Nebudu na tebe dlouho čekat, rozumíš?"

Vyvedla koně ze stájí a na chvilku se ještě rozhlédla, aby se rozloučila se svým městem. Beryl s Celebrem vyšli ruku v ruce za ní. Rael to okomentovala jen nepatrným úsměvem.

„Zdá se," řekla přezíravě, aniž by se po své sestře ohlédla, „že ti Elfhelm zas až tak zajímavý nepřipadá." Beryl na ni vytřeštila oči a pevně sevřela Celebrovu ruku. „To nemyslíš vážně, Rael!" vyhrkla polekaně.

Rael se vyhoupla na Silmarillův hřbet a pousmála se. „Ale myslím! Ty už jsi ale dospělá a nikdo nemá právo mluvit ti do života! Nikdo, dokonce ani otec ne!" Pokývala hlavou a věnovala překvapenému elfovi pobavený úsměv. „Až se vrátím, Beryl," pronesla, „chci od tebe slyšet, že jsi uposlechla své srdce, a ne otcův rozkaz. Rozumíš? Slib mi to!"

Beryl roztržitě přikývla. Pak se překvapeně ohlédla ke stájím, odkud se ozval klapot kopyt, a ze dveří vzápětí vyrazil Eldarion na hřbetě mohutného hnědáka, kterého pojmenoval Thalion. „Můžeme jet!" prohodil.

Přikývla. Pak se ještě obrátila k Celebrovi a na malou chvilku se zamyslela. Věc, kterou pávě udělala, ji bude stát život, to věděla. A možná důvěru člověka, kterého milovala. „Celebre," zamumlala, „vzakž svému pánovi tohle: Nikdy jsem ti nechtěla ublížit, Legolasi. Nehledej mě ale, zaplatili bychom oba draze. Pamatuj, že jsi jediný, ke komu jsem kdy tohle cítila!" Rychle si otřela slzy, které se jí jako stříbrný potůček vinuly po tváři, hrdě vysunula bradu a už mnohem méně se chvějícím hlasem pronesla: „Vzkaž mu, že život možná skončí, ale vzpomínky zůstanou!"

Pak pobídla svého koně a jako šíp vyrazila vpřed. U brány se ještě otočila a viděla Beryl, kterak zvedla ruku k pozdravu a vykřikla: „Pamatuj, sestřičko: Světlo Večernice nezhasne a nepomine. Bude tu věčně, tak jako hvězdy! My z krve Undómiel možná pomineme, ale její světlo ne!" Rael tlumeně vzlykla.

Už se pak neotočila, ani když opouštěli Bránu Bílého města. Nechtěla prolévat slzy, i když věděla, že možná Město nikdy neuvidí!

První chladné sluneční paprsky zbarvily východ do ruda a netrpělivě se prosmekly mezi napůl zataženými závěsy. Legolas si těžce povzdechl a pootevřel oči.

„Svítá?" zamumlal. Rychle vstal a prudce rozhrnul závěsy. Zamračil se. Znovu ten samý trik! Znovu jí na to všichni skočili a ona udělala, to co měla původně v plánu- znovu utekla. Jak mohl věřit tomu tak průhlednému slibu, že ještě před úsvitem celá družina vyrazí na cestu. Pomalu mu začínalo docházet, jakou moc nad nimi vlastně Rael má.

Rychle se oblékl, posbíral své zbraně a vyběhl z pokoje. Byl rozzlobený, a jak! Zamířil tou nejkratší cestou do trůního sálu, kde podle všeho měl být Aragorn.

Napůl cesty se však srazil s Celebrem, který, jak se zdálo, mířil za ním. „Mám pro vás vzkaz, můj pane!" pronesl elf zvučně. Legolas na něj však neměl ani čas ani náladu. Prosmekl se kolem něj a zavolala: „Teď není vhodná doba, Celebre! Rael zmizela!"

Celebros se za ním otočil a vykřikl: „Je od ní!" Legolas se zastavil několik schodů pod ním a otočil se. „Opakuj to!" rozkázal a vystoupal ke svému druhovi. „Je od ní!" pravil Celebros a sklopil oči.

„Ještě v noci mě prosila, abych vám vzkázal, že vám nikdy nechtěla ublížit. Řekla, že ji nemáte hledat, protože byste zaplatili oba draze. Pamatuj, že jsi jediný, ke komu jsem kdy tohle cítila, pravila. Pak se téměř rozplakala, ale nechtěla, abychom to viděli. Pak se ještě usmála a řekla: Vzkaž mu, že život možná skončí, ale vzpomínky zůstanou!"

Legolas ho chytil za košili a zatřásl s ním. „Proč jsi mě okamžitě neprobudil? Nechal jsi ji jen tak odjet?" Celebros se pousmál. Věděl, že není v lidské ani boží moci zastavit tu plavovlasou královu dceru. Pokud se rozhodla, že něco udělá, nikdo nebyl dost silný, aby se jí postavil. „Vybrala si svůj osud, pane!" zamumlal. „Možná měla nějaký opravdu dobrý důvod, proč odjela sama?"

Pustil ho a netrpělivě se ošil. „Ano," odsekl pobouřeně. „Určitě měla důvod- tu svou tvrdou hlavu, nezměrnou pýchu a falešnou hrdost!" Legolas se vztekle otočil a zamířil do trůního sálu.

Král byl ve společnosti hraničářů Rokura, Saelona, a také maršála Jízdmarky Thengelenda. Takže nebyl první, kdo zjistil, že byl podveden. Dlouhými kroky zamířil přes místnost, aniž si všiml, že se ve dveřích objevil Gimli.

„Pane, to přece nejde!" stěžoval si Rokur. „Je to nebezpečná cesta pro muže, natož pro samotnou ženu. Ikdyž tou ženou je Tinúviel!" Jeho hlas zněl naléhavě. Aragorn na něj pohlédl a zašeptal: „Není sama! Můj syn je s ní!"

„Pak za nimi musíme vyrazit!" vyhrkl Legolas. Všichni muži se po něm otočili. I oni měli ve tváři smutek a zoufalství. Nebyla to falešná hrdost nebo poraněná pýcha, která je hnala na tu nebezpečnou výpravu, byla to láska. Nikdo nechtěl, aby Rael zemřela, protože s ní by pak zemřela i naděje na svobodu.

„Mají pořádný náskok!" podotkl Saelon. „Silmarilla nedohoníme tak snadno. Už mohou být dávno v tunelech!"

Thengelend zavrtěl hlavou. „Viděl jsem koně, který patřil Eladrionovi. Je sice z dobrého rodu, ale nikdy by nedostihl černého z Knížat koní. Pojedou pomalu; Silmarill se bude muset přizpůsobit tempu pomalejšího koně! Máme šanci je ještě dohnat!"

Saelon však stále vrtěl hlavou. „Co když..."

„Nikdy nenajdou ústí tunelu!" houkl Gimli od dveří. Pobaveně se šklebil a sledoval muže i elfa, kteří doslova viseli na každém jeho slově. „Museli by být trpaslíci, aby je našli. A to, jak všichni dobře víme, oni nejsou.

Tak co, budeme tu jenom postávat a hádat se, nebo konečně vyrazíme na cestu? Čím déle mluvíme, tím větší problém bude je dostihnout!" Mlčky se zadíval do Aragornových očí a netrpělivě podupával nohou.

„Okamžitě nechám připravit jídlo a vodu na cestu," pravil král po chvíli do ticha. „Připravte se. Do půl hodiny vyrazíte!"

Když se celá družina opět sešla ve stájích, čekali už na ně osedlaní koně se zásobami v sedlových brašnách. A spolu s nimi Aragorn a ještě někdo. Thorongil.

Přistoupil k Legolasovi a pronesl: „Utekla ti? Nedivím se, ona si vždycky nakonec udělala vše po svém!"

Gimli na hraničáře zahlížel z pod staženého obočí. „Nepřišel jsi v pravou chvíli, chlapče!" zahučel. „Zmiz, než ti ukážu, jak jsem kdysi skřetům rozsekával lebky ve dví!"

Thorongil si ho však nevšímal a dál mluvil k Legolasovi. „Je to zlé! Podvedla tě! Nejsi první a nebudeš ani poslední!"

Elf se na něj ani nepodíval, jen svému koni sundal sedlo a uzdu, brašny mu přehodil přes záda. „Jestli jsi přišel jen proto, abys plival jed, Thorongile, vybral sis k tomu špatné místo a špatnou dobu!" zavrčel nedůtklivě.

Thorongil ho však chytil za rameno a obrátil k sobě. Ve tváři měl úzkost a mračil se. „Kdybych mohl," zašeptal, „jel bych místo tebe. Jsi ten nejšťastnější muž ve Středozemi, Legolasi." Trochu se pousmál a poplácal ho po rameni. „Dej na ni pozor a přivez ji zdravou. Beztak někdo musí převzít žezlo Severu!" Pak rychle odešel. Legolas se za ním chvilku díval a uvědomil si, jak moc musí Rael milovat. Pak se vyhoupl na hřbet svému hřebci a vytáhl za sebe Gimliho, který se jen zašklebil a ucedil: „Zas na koni! Na tohle skotačení už jsem trochu moc starý!"

„Pak tu můžeš zůstat, Mistře trpaslíku, jestli nám nebudeš stačit!" zvolal Thengelend a pousmál se. Na to Gimli zbrunátněl a vyhrkl: „Já rozsekával skřetí lebky mnohem dřív než ty ses vůbec narodil, chlapče! Ještě za mnoho let ti pořád budu stačit!"

Legolas se jen ušklíbl. Pak se obrátil k Aragornovi a zašeptal: „Tys to věděl, že?" Přikývl. „To jsem si mohl myslet!" zamumlal elf a zavrtěl hlavou. „Je vidět, že jste oba jedné krve!" podotkl.

„Ať Elbereth provází tvé kroky, Aragorne! Mnoho štěstí!"

Pak vyrazili vpřed.

„Mnoho štěstí i vám!" zamumlal ještě Aragorn. „I vy ho budete hodně potřebovat."

Rael nemohla usnout.

Hned po tom, co dorazili k okraji Šedého lesa a utábořili se, padla tma. Tvrdošíjně trvala na tom, že se ještě teď vydají hledat ústí toho tunelu, ale Eldarion ji donutil odpočívat. Vzal si první hlídku a neustále rázoval kolem tábořiště. Nakonec se posadil k malému, téměř vyhaslému ohýnku a jal se prohlížet výzbroj.

Pak si teprve všiml, že jeho sestra nespí. Hned se jí také zeptal proč. Rael se posadil a ucedila: „Když tady neustále přecházíš jako hladový vlk?" Pak zavrtěla hlavou, přijala od Eldariona hrnek s čajem a povzdechla si. „Dnes v noci bude spát jen málo lidí, Eldarione. Něco se blíží, cítím to. Nevěřím, že už zítra vysvitne slunce- a bojím se toho!" Napila se a při tom z něj nespouštěla oči. Pak se napila znovu a hlesla: „To by nám mohlo zhatit plány! Nepotřebujeme dny bez svítání!" Najednou se jí zdálo, že jí hlava nějak podivně těžkne. Připadala si malátná a ospalá. Mohutně zívla a znovu se napila. Zatraceně, ten čaj je ale divný! pomyslela si.

Eldarion souhlasně potřásl hlavou. „Nepotřebuju kouzla, abych to vycítil!" zamumlal. „Musíš se trochu vyspat, Rael. Zítra musíme hledat dál. A tentokrát mnohem důkladněji!" Na chvilku ztichl a rozhlédl se. Silmarill i Eldarionův hřebec Thalion netrpělivě podupávali na místě a pofrkávali. Eldarion rychle vstal a rozhlédl se.

„Slyšíš to také?" zeptala se ho Rael a rychle vstala. Vzápětí zavrávorala. Hlava se jí motala a vidění rozmazávalo. „Vzdálené hřmění... Kopyta koní!" zablábolila.

„Co to se mnou je?" mumlala. Eldarion ji donutil zase si lehnout a zašeptal: „Spi! Půjdu se podívat, co by to mohlo být. Věř mi!" Rael ho, ač nerada, poslechla. Uložila se na rozloženou kožešinu, přikryla se pláštěm a rychle usnula.

Eldarion se po chvilce přesvědčil, že opravdu spí, pak odvázal Thaliona a Silmarilla. Vyhoupl se Thalionovi do sedla a sykl: „Veď nás, Silamrille! Ty víš, co to je! Zaveď nás k nim!" Pak zmizel ve stínech noci.

Prudce se posadila a rozhlédla se kolem sebe. Nestačila se divit, jak se celé tábořiště rozrostlo. Netrpělivě zaklela; ono vzdálené hřmění, které slyšela, to byl zbytek její družiny, který je stíhal. A byla si celkem jistá tím, že Eldarion jim vyjel naproti, aby je bezpečně dovedl až do tábořiště.

A ona to všechno zaspala! „To ten čaj!" zamumlala. Její bratr ji prachsprostě uspal. Proč ji to nepřekvapovalo.

Po čtyřech dolezla ke skomírajícímu ohni, přihodila do něj dřevo a rozfoukala ho. Po zemi se rozlézala studené mlha a vzduch byl mnohem chladnější a lezavější. Chvilku si nad plameny zahřívala ruce, než si všimla něčeho podivného- nikde neviděla noční hlídku. Znovu se rozhlédla po táboře. První, čeho si v tom kratičkém okamžiku všimla bylo, že jediný, kdo chybí je Legolas. Ostatní klidně spali, jenom jeho neviděla.

Jeho nože ležely opřeny o strom, stejně jako jeho toulec a luk.

„Luk galadhrim by nikdy nenechal jen tak se povalovat!" zamumlala stísněně. Rychle sebrala Andúril a obešla celé ležení. Všude bylo hrobové ticho a po něm ani památky.

A to ticho ji velice znepokojovalo. Rozběhla se mezi stromy a zamířila hlouběji do lesa. Začínala se chovat zbrkle a plně si to uvědomovala- bohužel se nemohla zbavit panické hrůzy, která ji přepadla. Na chvilku se zarazila a obrátila se zpět k ležení. Všechno bylo klidné a tiché. Koně stáli v těsně u sebe a tiše oddechovali. Ano, všechno bylo klidné, dokonce i Silamrill, který ani nezvedl hlavu aby ji přivítal, když se probudila. A to ji utvrdilo v tom, že něco není v pořádku.

Chvíli ustupovala, aby neztratila tábor z očí, ale vzápětí toho zalitovala. Zakopla o kořen a natáhla se na zem jak široká tak dlouhá. Meč jí vypadl z ruky a zařinčel o nějaký kámen. Rael si v tu chvíli pomyslela, že hlasitější zvuk ještě neslyšela. Pomalu se zvedla a vzepřela se na rukou. Natáhla se pro meč, který použila jako opěru a vstala. Za tichého klení se oprášila jak jen to šlo, obezřetně překročila zrádný kořen a už chtěla pokračovat dál. Pak ale přeci jen zůstala stát na místě, protože zaregistrovala pohyb.

Někdo stál na okraji blízké paseky a zdálo se, že se z toho místa nehodlá hnout ani o krok. Rael se překvapeně ukryla za stromem a tiše naslouchala chraplavému a trhanému oddechování, které ze sebe ten neznámý vyrážel. Srdce se jí sevřelo úzkostí, muž totiž plakal. Byl to strašný suchý pláč bez slz, tichý nářek zoufalství. V křečovitých vzlycích se zhroutil do trávy, zarýval nehty do země, svíral v hrstech hlínu a spadané listí.

Rael opatrně vystoupila ze svého úkrytu a zamířila k němu. Po dvou krocích se ale zarazila a zadusila vylekaný výkřik: Tohle nebyl nikdo jiný než Legolas!

Spletence vlasů mu visely přes tvář a z části zakrývaly špinavý a podrápaný obličej. Po celém těle se třásl a z úst mu vycházela zoufalá zasténání.

Bitka? Rael zavrtěla hlavou. Meč, který měl pohozený vedle sebe, by tomu sice nasvědčoval, ale ona v životě neviděla nikoho chovat se podivněji. K tomu tu nikde neviděla žádnou krev ani mrtvé. K žádné bitce tu tedy nedošlo! pomyslela si. Dělo se tu něco mnohem podivnějšího a teď tím nemyslela jen zvláštní Legolasovo chování. Všechno to mrtvé ticho a klid- v tom měly prsty čáry. A když se pak pořádně podívala na Legolase uviděla jen jediné- měl nevýslovný strach.

A potřeboval pomoc!

Náhle se elf přestal zmítat v záchvatu slepé bolesti, prudce, tak prudce, že zakolísal a musel hledat oporu v meči, se znovu zvedl na kolena a pohlédl na Rael. Zdálo se, že ji vůbec nepoznává! „Přišla jsi se mi ještě vysmívat?" zavrčel.

Opatrně se k němu nahnula a vztáhla k němu ruku. Odhrnula mu vlasy z tváře a pousmála se. Legolas při jejím doteku vyjekl a ucukl. „Už na mě nikdy nesahej! Tentokrát už se ti ubráním, rozumíš?" zamumlal přidušeně.

„Při Elbereth! Legolasi, co se ti stalo?" vyhrkla.

Seděl teď kus od ní a pokaždé, když se přiblížila, ucouvl. Křečovitě svíral meč v ruce, ale i tady bylo něco v nepořádku, protože obvykle držel meč v pravé ruce. Tu si teď ale tiskl k hrudi, jakoby ji měl poraněnou. „Co se ti stalo?" zeptala se Rael měkce.

Překvapeně vzhlédl, ale oči měl prázdné a bez výrazu. Bez světla!

Začala vrtět hlavou a svírala jílec Andúrilu stále křečovitěji. „Ne! Ne, to není pravda! Legolasi, mluv na mně! Nepamatuješ si mě? Jsem Rael! Rael Tinúviel..." vyhrkla zoufale a vrhla se k němu.

Tváří se mu mihlo poznání. Pustil meč a pohladil ji po tváři. „Jsi to opravdu ty, Rael?" ptal se se smutným úsměvem, zatímco jí prsty přejížděl po líci. „Při Elbereth, jsem to já, Legolasi. Povíš mi, co se stalo?"

„Musíš jít!" zamumlal. Pomalu pravou rukou sáhl po meči, opřel se o něj a mátožně vstal. Otočil se a po několika krocích se zarazil: „Musíš jí! Nejsi se mnou v bezpečí!" Rael vstala a zamířila k němu. Donutila ho podívat se jí do obličeje, ale on jakoby hleděl skrz ni. Jeho tvář zase nabyla ten zoufalý a netečný výraz, oči sotva viděly.

„Ještě jsi mi neřekl, co se stalo!" zavrčela netrpělivě a začala s ním třást.

„Musíš jít!" opakoval dokola dutým hlasem.

„Při Elbereth, nejsem hluchá!" vybuchla vztekle. Pak ztichla a překvapeně mu zírala do obličeje, který se měnil ve vzteklou masku. Zvedl meč a ohnal se po ní s tak nečekanou prudkostí, že se sotva stačila ráně vyhnout. Ostří zanechalo na jejím krku mělkou ranku.

Rael na nic nečekala a příští ráně už nastavila zářící ostří Andúrilu. Legolas byl nebezpečný protivník; a i takhle zesláblý měl pořád mnohem větší sílu než ona. Odstrčil ji od sebe a zavrčel: „Zmizíš, když ti řeknu, co se stalo? Zapomeneš na mě?"

„Nikdy!"

„Ty hloupá holko!" zavyl zoufale. „Já ti přeci nechci ublížit! Přišla, když jsem byl na hlídce! Myslel jsem, že jsi to ty, ale nebylas. Ocejchovala mě, rozumíš? Donutí mě tě zabít!

Tak uteč, pro smilování! Uteč!"

Znovu se po ní ohnal a zasekl meč do kmene stromu. Jak se ho pokoušel vytáhnout, Rael do něj vší silou vrazila a povalila ho na zem. Vyrážel ze sebe sípavé výdechy a úpěnlivě na ni hleděl.

„Zabij mě!" zaprosil. „Udělej to! Nenech mě skončit jako Arost! Prosím!" Klesla k němu a zašeptala: „Nehodlám nikoho ztratit. A už ne tebe, rozumíš? Nech mě pomoc ti!" Legolas jen lapal po dechu. Po tvářích mu stékaly lesklé slzy a smývaly z lící špínu.

„Dovol mi, abych ti pomohla. Prosím!" zašeptala. Natáhl k ní ruku a obrátil ji dlaní vzhůru. Měl tam vypálený znak Vševidoucího oka. Rána byla čerstvá a na dotek byla horká a žhnula. „Otrocká značka! Jako ta, co měl Arost..." zamumlala si spíše pro sebe. Chvilku mlčela a kousala si spodní ret, pak se ale pousmála a zašeptala: „ Něco s tím uděláme!" Položila mu ruku na poraněnou dlaň a z hluboka se nadechla. Zavřela oči a za tichého mumlání mu bříšky prstů přejížděla po ráně.

Oči za zavřenými víčky se jí chvěly a celá vzplála jasnou září, která ovšem po chvilce pohasla a Rael se nešťastně zhroutila na zem. „Je mi líto... Nejde to!"

V tu chvíli Legolas opět zakvílel a začal se zmítat v bolestivé křeči. Rael ho chytila do náručí a pevně stiskla. „Co se děje?" ptala se zmateně. „Co je ti?" Elf neodpovídal. Svíral si zápěstí a z úst mu vycházely bolestné steny. Vzápětí vymrštil pravou ruku a sevřel jí hrdlo. Rael netušila, že mu zbývá ještě tolik sil; sotva se mohla bránit, když ji stáhl k sobě a ještě pevněji sevřel stisk kolem jejího hrdla.

Rael už sotva dýchala, takže si ani nevšimla, že jí strhl z krku Večernici a odhodil ji do spadaného listí. Pak najednou přestal se škrcením a odtáhl ruce. Zničeně na zemdlelou Rael pohlédl a přejel jí rukou po tváři.

„Odpusť mi to!" zašeptal. Pak ji zvedl do náruče a odnesl ji zpět do tábora.

Slunce, vlastně jeho matný a šedivý přízrak, se vyhoupl nad potemnělý obzor. Bylo ráno, ale rozhodně ne běžné. Od východu se jako prsty noční můry, která se s probuzením odmítla vytratit, roztahovala podivná tma. Ranní nebe se zalilo inkoustovou barvou a nesmělé sluneční paprsky s ní marně sváděly bitvu.

Rael se probudila s třeštící hlavou. Posadila se a protáhla si ztuhlé svaly. Celé tělo ji strašně bolelo a hlava ještě víc. Kolem ní byla dusná a těžká tma. Vál studený a lezavý vítr, který se jí zakusoval pod oblečení. Napůl poslepu se dohrabala k ohni a pokusila se ho rozfoukat.

Trhla hlavou ze strany na stranu a zasykla. Opatrně se rukou dotkla krku a zaklela; všude měla modřiny od Legolasových rukou.

Temnota ji nepřekvapila- dříve či později to muselo přijít. Rozhlédla se kolem sebe a všimla si, že místa ostatních jsou prázdná. Vyskočila na nohy a zmateně se rozhlédla.

„Eldarione?" zavolala. „Kde jste kdo?" Vyděšeně se rozhlédla kolem sebe. „Eldarione..."

Stíny stromů se pohnuly a z nich vystoupilo několik postav. Mezi nimi i Eldarion. „Spala jsi dlouho, sestřičko!" zamumlal. „Díky tobě!" odsekla pobouřeně. Pak se zamračila a zamumlala: „Musíme spěchat. Jste všichni v pořádku?" Ohlédla se po Legolasovi, který si výmluvně položil prst na rty. „Našli jsme tunely," řekl s pokřiveným úsměvem. „Můžeme jít!" Přikývla. Sehnula se k vaku, odkud vytáhla šátek a uvázala si jej okolo krku, aby nebyli vidět otisky Legolasových rukou. „Pokud se tedy nikdo nechce vrátit," řekla a pohlédla do tváří mužů okolo sebe, „sbalíme tábor a ihned vyrazíme! Rychle, času je málo!"

Během několika minut byl tábor sbalený a nebylo po něm ani stopy. Rael poodešla ke koním, pohladila Silmarilla po jemném chřípí a tiše k němu promluvila. „Budeme tě ještě potřebovat, příteli. Prosím, počkej tu na nás. Postarej se o ostatní a dávej na ně pozor. Nebude to trvat dlouho a my se opět shledáme." Pak ho políbila na čelo, na bílou lysinku, která zářila jako onen bájný klenot. Pak sundala ostatním koním postroje a ukryla je ve vykotlaném kmeni uschlého stromu.

„Ještě se pro ně vrátíme! A všichni společně!" zašeptala.

Pak vyrazili. Gimli je vedl spletitými cestičkami mezi stromy a mohutnými kameny, které se válely kolem jakoby je tam pohodil nějaký roztržitý obr. Tma roztahující se po nebi neustále houstla a bylo vidět, jak se postupně rozlézá všude. Rael se zahleděla k Minas Tirith a povzdechla si. Nad městem bylo doposud vidět kousek modrého nebe. Ne na dlouho.

„Co je to?" ptal se tiše Borlas a ještě se ohlédl stejným směrem co Rael. „Otec mi o tom vyprávěl, o tmě, co přišla uprostřed dne!" „Volání do války!" odpověděla Rael bezbarvě. „Oko už nepočká! Brzy přijde útok!"

Pak se obrátila ke zbytku družiny a mnohem rozhodnějším hlasem zavelela: „Musíme zrychlit! Máme-li být co platní, musíme do Minas Morgul dorazit mnohem dříve, než Temnou královnu napadne vydat se s vojskem proti Gondoru."

Šli ještě další dvě hodiny, během kterých tma postoupila natolik, že nebylo vidět téměř na krok. Rael, k velké Eldarionově nelibosti, zakázala rozžehnout louče. „Budeme je potřebovat!" odsekla. Pak se zhluboka nadechla a na malou chvilku vzplála jasným světlem, které však rychle pohaslo jako světlo vzdálené hvězdy, která je příliš slabá. Pohlédla na Gimliho a zeptala se: „Jak dlouho ještě?"

„Půl hodiny!" odpověděl tiše. „Možná déle, pokud ztratíme v té tmě směr!" Rael netrpělivě potřásla hlavou a podrážděně pronesla: „Jenže my ho neztratíme! Že ne?"

Trpaslík se už nadechoval k nějakým protestům, když ho Legolas vzal za rameno a mírně podotkl: „Spěcháme!"

Rael zůstala pozadu s Rokurem a Saelonem a bystře sledovala tmavé siluety stromů a velkých kamenů, které po dlouhých staletích porostly mechem a lišejníky, na vrcholcích některých se dokonce uchytily nízké a pokroucené břízky, které sotva přežívaly. Přesto však tyto stromky, z nichž některé byly opravdu prastaré, dokázaly svými kořeny narušit kamenné velikány a dopomoct tak k jejich postupnému rozpadu. Rael se zachvěla. „Nakonec se stejně všechno obrátí v prach," zamumlala si pro sebe. „Lidé, zvířata, mocná království. Svět se bude měnit a po nás zbude jen prach. A nakonec zmizíme v zapomnění!" Těžce si povzdechla a raději zahnala tyhle černé myšlenky.

Po chvilce zepředu uslyšela Gimliho vítězný smích, který naznačoval, že konečně našli vchod. Zastavili před kamenným kvádrem vztyčeným k nebi jako varující prst. Bylo nemožné nevšimnout si, že mezi stromy a kus před nimi byly další podobné kameny, které tvořily prořídlý kruh. Jeden jako druhý byly kameny obrostlé změtí ostružiní a jiných trnitých keřů, suché a zažloutlé listí na nich jen tak drželo a každý závan větru, byť sebemenší je smetl dolů.

„Co je to?" ptal se Thengelend a bezradně se rozhlížel. „Nikdy jsem nic podobného neviděl."

„Ale já ano!" zamumlal Legolas. „Při cestě do Šeré brázdy."

„A u kamene Erech!" zašeptal Gimli stísněně. Oči sedmi členů malého společenstva se upíraly jen na něj, ani Rael netušila, co by to mohl být za stavbu, či kdo je jejím stavitelem. Snad to byli Drúadané, jejichž území byl tento les. Možná že to postavili dávní lidé mnohem dříve než stál Gondor Dúnadanů. Buď jak buď, zůstali stát uprostřed toho podivného kruhu a hleděli na jediný kámen v jeho středu. Byl starý a zarostlý trním, Gimli si však byl jistý, že jsou na správném místě.

„Je to tady?" zeptala se opatrně. „To je to místo, které bych sama nenašla?"

Gimli zavrtěl hlavou. Tohle byla ta nejlehčí část. Teď na řadu přišla ta těžší! „Louče!" zamumlal. Eldarion vrhl pohled na Rael a ona přikývla. Chvilku bylo vidět jiskry z křesadla a poté se objevil mihotavý plamen, který ozářil tváře všech přítomných.

Trpaslík si prohrábl vous a spokojeně se pousmál. Přistoupil ke kameni a začal ho ze všech stran obhlížet. Pak cosi zabručel a znovu ho obešel. „Legolasi," pronesl nakonec, „pojď mi pomoct sundat to roští!"

To ovšem nešlo tak snadno, protože jakmile se dotkly seschlých stonků, poranili si ruce o ostré trny. Když však už byl kámen očištěný, bylo ve světle pochodně vidět, že je hustě popsaný drobnými runami.

„Trapsličí runy!" zamumlal Gimli a promnul si vous. „Velmi staré. Prastaré!"

„Dokážeš je přečíst, Gimli?" ptal se Legolas tiše.

Trpaslík přikývl. Rael mu posvítila loučí na drobné řádky a sledovala, jak jeho tmavé oči létají sem a tam a rty se mu pohybují v nevyslovených větách. Netrpělivě přecházel sem a tam, kroutil hlavou a tiše si cosi bručel pod vousy.

Rael se vůbec jeho chování nelíbilo. O to víc si pak dělala starosti.

„Je to asi hádanka- moc jí nerozumím!" pronesl nakonec. „V Obecné řeči to zní a si takhle:

Chvěje se zem

a padá soumrak,

posedají ho démoni.

Šarlatová křídla

rozpíná Drak,

větrem černým nesený.

Rytíři dlí

už ve věčných snách,

znaveni lítým bojem

pod branou ukrytou.

A z hloubi země

ozývá se sténání.

Mrtvolný chlad, strach

jeví se

v krhavém oku.

Vyvaruj se Draka!"

přečetl nahlas.

„Vyvaruj se draka?" zopakoval Borlas nechápavě. „Nevím, co to má všechno znamenat, ale jedno vím jistě: Dávní trpaslíci nebyli moc dobří básníci!" Krátce se zasmál, ale byl jediný. Nikomu nebylo v té tísnivé chvíli do smíchu.

„To je pěkné přivítání," zamumlal Thengelend. „Mrtví a draci. Co to má všechno znamenat?"

„Musíme najít draka!" zamumlala po dlouhé chvíli ticha Rael. „Je to varování... Vyvaruj se draka..." Pokývala hlavou a pak se obrátila k ostatním. „Je to prosté," pronesla. „Brána je ukrytá někde tady v tom kruhu. V podzemí je chlad a mnozí se jej bojí. Pod zem putují mrtví, nemám pravdu?"

Eldarion pokýval hlavou. Rael pokračovala dál. „No jistě! Tohle muselo být pohřebiště. A brána se otvírá okem draka. Eldarione, zapalte další pochodně! Musíme toho draka najít!" Poslechl ji a vzápětí vzplálo sedm dalších pochodní. Rael sama obhlížela jeden ze vzdálených kamenů mezi stromy. Pak ji ale zaujal jiný kámen. Stál osamoceně od ostatních a byl omlácený a ohlazený deštěm a větrem.

Přesto jí svým podivným tvarem připomněl jednu starou kresbu, kterou kdysi viděla v jedné zaprášené kronice v Bílém městě. Pořádně si na něj posvítila loučí a pousmála se. Na některých místech byly stále vidět pahýly, které kdysi musely být prackami draka. Několikrát kámen obešla, než se ujistila, že hlavu měl drak uloženou pod předními prackami. Ještě pořád bylo vidět kamenné nadočnicové hrbolky pod kterými se ukrývaly oči pod zavřenými víčky.

Rael zvedla od svého nálezu hlavu a zvolala: „Eldarione! Hej, pojďte sem, něco jsem našla!" Přejela drakovi po očích, ale nic se nestalo. Netrpělivě si přejela rukou po tváři a donutila se ke klidu. Musela klidně přemýšlet. Oko draka...

„Oko draka," mumlala si pro sebe. „Mrtvolný chlad, strach jeví se v krhavém oku. V krhavém oku..." Pobouřeně vydechla a znovu zavolala na ostatní. „Krhavé oko... To je červené!" Přiblížila pochodeň tak, aby na téměř ohlazenou dračí hlavu viděl. Ani jedno oční víčko však červené nebylo. „Krhavé oko je červené!" opakovala rozladěně. A pak jí to došlo.

„Je to prosté!" vykřikla. „O oku mohu říct, že je krhavé, pokud ho vidím. Musí být otevřené!" Opatrně přejela po očních víčkách, až na pravém nahmátla sotva neznatelnou skulinku. Víčko se tedy dalo otevřít, jenže mechanismus byl příliš starý a rukou nešel otevřít. Rael tedy vytáhla dýku a zarazila ji do skuliny. Několikrát se pokusila hnout dýkou jako pákou, než se jí konečně podařilo starověký mechanismus rozpohybovat.

Starověký drak naráz otevřel svá kamenná víčka a ukázal tak dva rudé drahokamy, které se rozzářily jako oheň. Vzápětí se ozvalo mocné skřípění a supění.

Pak Rael jenom vykřikla a uvědomila si, že letí vzduchem.

Dopad byl tvrdý a bolestivý. Udělala několik kotrmelců a praštila se při tom do hlavy, ještě jí však zbylo tolik duchapřítomnosti, že se jen tak tak stihla odvalit stranou, aby na ni nespadla hořící louče. Pak si jen úlevně vydechla a zavřela oči.

Když je znovu otevřela, uviděla vysoko nad sebou úzký pruh bledého světla a několik stínů, které se do toho pruhu nakláněly.

„Jsi v pořádku, Rael?" zavolal někdo z velké dálky. Byl to Eldarion. Rael vstala, protáhla se a přikývla. „Je mi dobře! Snad!" křikla a ozvěna její hlas ještě znásobila.

„Co se ti vlastně stalo?" křikl Legolas a nahnul se nebezpečně dolů.

Rael se ušklíbla. „Co myslíš?" zeptala se suše. „Našla jsem draka!" Popošla pod kužel mdlého světla a zvrátila hlavu, aby lépe viděla. Krátce jim vše vylíčila a upozornila na ohlazený balvan-draka vedle nich. Pak udělala několik kroků sem a tam, aby si rozhýbala bolavé tělo. Pak se vrátila zpět pod otvor a pokusila se odhadnout, jak vysoko je to. Rozhodně více než dvacet stop.

„Jak se odtamtud chceš dostat, Tinúviel?" uslyšela Rokurův hlas. Vzhlédla a křikla: „Otázka není, jak já se chci dostat nahoru, ale jak vy slezete dolů! Poohlédnu se po nějakém žebříku- musel tu přece nějaký být, když jsou to únikové chodby." Zmizela ve stínech a ostatních sedm členů družiny osamělo.

„Možná, že tam byly dřevěné schody?" mumlal Gimli a nahlížel do prázdnoty pod nimi. „To by tak odpovídalo; dají se spálit, pokud by někdo na tenhle vchod přišel. Pak by se nikdo nedostal dolů."

„Ovšem nahoru také ne!" utrousil uštěpačně Borlas. Pak zalovil ve svém vaku a vytáhl z něj lano. Rozhlédl se, kde ho může uvázat, a nakonec se rozhodl pro balvan-draka. Jeden konec kolem něj uvázal a druhý spustil do temnoty pod sebou. „Nejspíš nebude stačit," zamumlal. „Otec ho dostal jako dar od Aragorna a Arwen. Vždycky říkal, že je zvláštní, nic jsem na něm ale neobjevil."

Mezitím se Rael vrátila ze svého hledání žebříku. Nikde ho nenašla, místo toho jí na hlavu spadlo lano. „Co to má..." Podívala se nazlobeně nad sebe, kde uviděla sedm tmavých siluet. Vzala konec lana do ruky a křikla: „To je elfí! Kde jste ho vzali?" Pak se tím ale přestala zabývat a zavolala: „Polezte! Máme málo času!"

Nejprve se po laně sešplhal Gimli. Za ním šli Eldarion a Thengelend, kterým zbylí členové družiny hodili vaky s věcmi. Eldarion okamžitě zapálil další smolnou louči, takže když dolů šplhali Rokur se Saelonem, bylo možné vidět alespoň část místnosti, ve které se nacházeli.

Zdálo se, že je to velká jeskyně, jenže tuhle vytesaly šikovné ruce trpaslíků. Její stěny byly hladké a lesklé a po jejich obvodu byly trpasličí runy a drobné rytiny. Když pak Eldarion posvítil do nejbližšího rohu, uviděli tam zborcené a uhnívající kusy dřeva, které dříve určitě musely být schody.

„Je to obrovské!" zamumlala Rael s posvátnou úctou v hlase. „Nikdy jsem nic podobného neviděla!" Obrátila se na Gimliho a už mu něco chtěla říct, když za sebou uslyšela tvrdé žuchnutí. Byl to Legolas.

Rychle se k němu vrhla a překvapeně se zeptala: „Co se stalo?"

„Elfí lano!" zasykl a obrátil k ní pravou ruku, ve které měl vypálenou otročí značku. „Nemohl jsem se ho dotknout. Neuvěřitelně pálilo."

Pomohla mu na nohy a pousmála se, aby nějak zakryla svůj vzrůstající strach. „Tak půjdeme, ne?" řekla zvesela, ale nikdo se ani nepousmál. Na celou družinu padla podivná tíseň z onoho ticha, které zavládlo kolem.

Eldarion mlčky podal louči Gimlimu, který se v tu chvíli stal nepsaným vůdcem, a za ním se všichni vydali. Rael zůstala pozadu s Legolasem. Ještě jednou se ohlédla po mizejícím otvoru, který se ztrácel a téměř splýval s okolní temnotou. Jediné, co ve tmě zářilo, bylo elfí lano, které tam nechali jako pojistku pro návrat.

Zachvěla se a objala si pažemi ramena. Pro ni už nebylo cesty zpět.