X.

Catalina de Vargas – září 1568

Odpoledne se drobně, ale vytrvale rozpršelo a vyprahlá země žíznivě pila kapky a sbírající se louže. Po setmění déšť zesílil a půda přestala mít zájem o další vodu. Cesta se rozmočila, pokryla bahnitými kalužemi a blátem rozšlapaným nohama poutníků i rozrytým koly. Soumrak a všudypřítomná vlhkost z ní vyhnaly většinu povozů i pěších, spěchajících do okolních vesnic či přímo do Madridu po práci na poli nebo cestě za obchodem.

Van Rijn vybral dobré místo: nepříliš daleko od špinavých chatrčí madridských předměstí, ale už mimo doslech či dohled od nich, v místě, kde se cesta mírně stáčela do zahloubeného úvozu. Remízky a vzrostlé stromy podél ní tvořily přirozené úkryty. Čekali od pozdního odpoledne v naprosté tichosti, zatímco kolem nich probíhal řídnoucí provoz a déšť bubnující do střech klobouků neustával.

Jak ubývalo světla a noc čím dál temněji spěla ke své půli, Catalina si začínala zoufat. Mohl fray Domingo královně lhát? Ovšemže; a také se Espinosovy plány mohly změnit a vězeň do inkvizičního žaláře tudy dnes vůbec nepojede. Silně pochybovala, že by se jí podařilo Flandeřany přesvědčit, aby se vydali na číhanou ještě další noc. S ubíhajícím časem vždycky roste riziko odhalení a někteří byli od samého počátku proti.

Stačilo si připomenout pochmurného Hoofta a jeho výraz, když van Rijn přivedl španělskou dvorní dámu nad ránem přímo do nenápadného domku, kde Nizozemci čekali na vývoj situace v královském paláci a sbírali zprávy. Nebýt kluka, nejspíš by ani s pomocí vůdce Flandeřanů Hoofta nepřesvědčila, dokonce ani k tomu jedinému pokusu ne, a jejím nadějím by byl konec. Teprve za svítání se v síni, kde spolu mluvili, objevil zívající chlapec – a ona zmlkla v půlce slova, když poznala málem neúspěšného roznašeče letáků z oné noci před několika týdny. Adriaen si na ni okamžitě vzpomněl a ona dostala příslib pomoci.

Přesto si byla vcelku jistá, že ať už se akce vyvede nebo ne, zpět ke královně se víckrát nevrátí. Už kvůli tomu, aby naschvál či z neopatrnosti nemluvila víc, než by bylo bezpečné.

Únava dotírala, ale vzrušení a strach prozatím působily silněji. Stejně jako velitel Flanderských nespala už druhou noc. Tu a tam se přistihla, že jí temný svět uplývá před očima, rozmazává se – a vzápětí ji dotírající dešťové kapky opět probíraly.

A najednou to bylo tady. Nejdřív soví zahoukání Hooftovy předsunuté hlídky a hned nato čvachtání kopyt po rozmáčené cestě. Uzavřený vůz beze všech znaků, jen s obyčejnou lucernou pověšenou vepředu, kočí v kutně s kápí do obličeje na kozlíku a šest jízdních vojáků. Téměř stejný počet, jako měl k dispozici van Rijn, a to i pokud počítala samu sebe. Déšť pomáhal ukrytým: tlumil zvuky jejich pohybu a naopak nechával hlasitěji zpívat koňská kopyta blátivou písničku.

Všechno se sběhlo tak rychle, že Catalina ani nestačila použít jezdeckou pistoli, kterou jí Nizozemec svěřil. Nocí zaštěkaly rány ze střelných zbraní, spatřila hroutící se jezdce a vzápětí několik stínů, v naprosté tichosti se vrhajících ze svahu přímo po těch, kdo zůstali v sedlech. Kdosi se vyšvihl na kozlík, v tlumeném světle lucerny zableskl kord a kočí, nejspíš mnich, se složil pod kopyta tažných zvířat. Poznala velitele Flandeřanů, jistou rukou uklidňujícího frkající koně. Vzápětí seskočil z kozlíku do louže, gestem přivolal jednoho ze svých mužů, aby se vzájemně kryli, než otevřou vůz.

„Můžete sem, mademoiselle," vybídl ji vzápětí van Rijnův hlas. „Už je to bezpečné."

Klouzala dolů z prudkého svahu se srdcem až v hrdle, zatímco ti dva vytahovali ven z vozu vězně.

„Nebraňte se, jsme přátelé," zaslechla znovu van Rijnovu chraplavou flanderskou francouzštinu, a konečně byla ona dole a ten člověk venku na cestě. V první chvíli ho nemohla podle ničeho poznat a splašený tep se jí rozletěl ještě rychleji. Je to on? Vězeň byl svlečený do košile, bos, s rukama spoutanýma za zády a pytlem přes hlavu. Naprosté utajení, aby nedošlo ke skandálu, naznačoval fray Domingo, a také se o ně inkvizice pokusila. Až na jediný osudový detail.

Van Rijn zbavil osvobozeného provazů, pytle a roubíku v ústech a Catalina málem omdlela úlevou.

„Vy jste markýz z Posy?" ujišťoval se Flandeřan.

„Ernesto Posa, ano," vězeň lačně sál vlhký a chladný noční vzduch. Sípal, a když ho jeho osvoboditelé pustili, potácel se jako opilý. Někdo mu mlčky podal láhev s vínem ředěným vodou.

„Já jsem van Rijn, vyslanec Willema van Oranje. Asi už jste o mně slyšel. Udržíte se v sedle?"

Přikývnutí, stěží patrné ve slabém světle jediné lampy.

„Chlapi," obrátil se van Rijn na své muže, „mrtvoly do vozu, a pošleme je po cestě dál. A pryč, než nás tu někdo přistihne."

Během chvíle temné spřežení s lucernou rozmlácenou jílcem kordu a volní koně uháněli na Navalcarnero, zatímco Hooft s jedním služebníkem se sto kroků opačným směrem vynořili s podrostu s jejich vlastními jezdeckými zvířaty.

„Ernesto," konečně se Catalině vrátil dech, uklidnila rozechvělé ruce, v nichž do té chvíle křečovitě svírala pistoli. „Ernesto, chválabohu!"

Nevěřícně k ní obrátil deštěm mokrý obličej, bledě svítící do tmy. Doposavad pro něj musela být jen jedním ze stínů ve stínech, pouhým dalším ozbrojencem v tmavém plášti.

„Catalino! Vy jste... Jak jste dokázala...?"

Chtěla být nadále silná, povzneseně něco odpovědět, jenomže to najednou nešlo. Po dvou dnech neustálé hrůzy ztratila sebevládu ve chvíli, kdy bylo po všem. Místo slov se přitiskla mladému muži k rameni, s nosem zabořeným do jeho vlhké košile páchnoucí žalářem. Nebyla si jistá, jestli jí po tvářích stéká déšť nebo slzy.

„No tak, no tak, slečinko," van Rijn se pokusil za jejími zády o obhroublý tón, aby zakryl svou vlastní úlevu. „Tohle si nechte do bezpečí. Schováme vás na pár dní, než vás přestanou hledat, a pak musíte zmizet ze země. Ale teď zmizme hlavně odsud."

Svou první noc s milovaným mužem si Catalina představovala různě, ale ani v nejdivočejším snu by ji nenapadlo, že ji stráví schoulená s Ernestem pod jednou přikrývkou v podkrovní komůrce domku na předměstí, a v tom nejtvrdším spánku. Do van Rijnova úkrytu dorazili dlouho po půlnoci, všichni promočení, zabahnění a k smrti vyčerpaní. Na nějaké dlouhé řeči nebylo ani pomyšlení, natož na cokoliv jiného. V podkroví bylo příjemně, jak střecha držela horkost předcházejících letních dnů, a lůžko jenom jedno, o čemž se van Rijn opomněl zmínit a Catalině to bylo srdečně jedno. Její pověst byla beztak v troskách a pobyt u dvora nenávratně minulostí. Byla šťastná, že cítí Ernestovo teplé, živoucí tělo vedle svého, a na ničem víc už jí nezáleželo. A tak usnuli vedle sebe nepřekonatelnou únavou, nevinně jako děti.

Probudil ji déšť dorážející do okna. Kalné světlo se probíjelo pod těžká víčka. Mraky zastírající oblohu mátly pojem o čase, ale nejspíš už bylo pozdě, zdaleka ne ráno. A ještě než se úplně probrala, ucítila na líci lehounký dotek. Poslepu nahmatala prsty, něžně jí odsunující rozcuchané vlasy z tváře.

„Ernesto..."

„Nechtěl jsem tě vzbudit," řekl omluvně. Okamžitě si všimla, že přešel na důvěrnější formu oslovení a i zpod spuštěných řas viděla, že se na ni dívá. „Vypadáš tak nevinně, když spíš, a přitom máš skryté ostří. Obehrála jsi Espinosu, nejnebezpečnějšího člověka ve Španělsku..." A sníženým hlasem: „Zachránilas mi život a nechápu, jak jsi to dokázala."

„To van Rijn, tomu poděkuj. Já mám jenom štěstí, že mi lidé pomáhají." Neuvěřitelná řádka náhod. Lerma, královna, princ z Eboli, Flanderští. Každý jej o maličký kousek posunul ke svobodě a neptal se, jakou cenu bude muset zaplatit, jestliže cokoliv v tom řetězu selže. Prostě jenom proto, že cítili jako správné vzepřít se nespravedlivému násilí.

Posadila se. Teď, v denním světle, teprve viděla tmavé podlitiny v jeho tváři a na nahých ramenou, rozedřená zápěstí – ale velkou škodu zjevně neutrpěl. Modřiny za pár dní vyblednou a z nich dvou se stanou další ze stovek anonymních poutníků, každý den opouštějících Madrid. Její vlastní peníze a šperky, které vzala s sebou, i ty, jimiž ji při loučení vybavila královna, jistě vystačí na cestu za hranice, do Francie nebo dál, možná i na první měsíce skromného živobytí. A pak... Pak se prostě uvidí. Jsou živí a svobodní, to je teď nejdůležitější.

„Obejmi mě," požádala ho tiše. „Chci si být jistá, že jsi tu se mnou."

Ernesto zabořil tvář do jejích vlasů.

„Teď bych tě asi měl požádat, aby ses za mě provdala, když jsme spolu strávili noc, a nadto takovou. A já ti nemám co nabídnout."

„Nic přece nežádám." Tichounce se zasmála. „Jsme to ale divní milenci!"

Dlouho mlčky seděli v objetí, beze slov, a do okenní tabule bubnoval vytrvalý déšť. Byli pořád ještě v Madridu, a jako by nebyli. Posledních pár dní, a víckrát se do Španělska nevrátí.

„Královna mě při loučení prosila, abych ti vyřídila, pokud se znovu uvidíme..." začala konečně Catalina a zase na okamžik zmlkla, hledajíc slova. „Řekla mi, že tvůj bratr zemřel její vinou. Král ho chránil před inkvizicí, i když bývalý velký inkvizitor Valdés žádal, aby ho vydal. Byl by to dělal i dál, kdyby... Královna tvého bratra požádala, aby využil svého vlivu na jejího manžela a zachránil dona Carlose před popravou. Tys tady nebyl, neviděl jsi, co se stalo mezi infantem a jeho otcem, všem na očích... Ale král byl ve věci omilostnění svého syna neoblomný. Podle královny se stalo tohle: Když Rodrigo Posa u něj nedocílil ničeho, rozhodl se odvést jeho pozornost od infanta tím, že vezme vinu na sebe. Měl v úschově část dokumentů, které si don Carlos vyměňoval s flanderskými povstalci, většinou takových, které ho přímo nejmenovaly... Takže napsal anonymní udání sám na sebe, inkvizice mu prohledala dům a našla důkazy o jeho zradě. Krále to zasáhlo, a přesto nedovolil tvého bratra zatknout a veřejně soudit, zbavit cti. Jak to skončilo, víš. Zemřel přímo v cele dona Carlose, před jeho očima. A nadto zbytečně. Infant uprchl, ale ještě předtím řekl králi takové věci, že bylo okamžitě jasné, že se tvůj bratr jenom obětoval za něj. Hned druhý den byl zpátky ve vězení, a ještě předtím kompromitoval mou paní, u níž byl dopaden, když se šel rozloučit a vzít si od ní peníze na cestu."

„Catalino..."

„Královna... Řekla mi, že je jí to líto. Neměla o to žádat, a nic z toho by se nestalo."

„Catalino, královna se mýlí. Jak jsem znal svého bratra, byl by se pokusil přítele zachránit, i kdyby ho o nic nežádala. A on asturijského prince za přítele považoval." Povzdychl si a objal ji těsněji kolem ramen. „Přesto jsem rád, že ti to svěřila. Přinejmenším teď vím, že alespoň Rodriga nikdo neudal. Dřív nebo později by ho inkvizice stejně dostala. Byl příliš přímý, netajil se svými názory, a oni dovedou... najít důkazy, i když žádné neexistují."

Vzala do svých jeho volnou ruku, prstem olemovala krvavou odřeninu na zápěstí.

„Bylo to zlé?" zeptala se.

„Mohlo to být horší, o hodně horší, kdybyste... Ne, nechci o tom mluvit. Beztak jsem si to zavinil sám. Kdybych zmizel včas, jak mi všichni radili..."

„Byla bych teď bez tebe."

„U dvora, v přízni."

„Sama."

Ernesto vzal její tvář do lodiček dlaní a opatrně, něžně ji políbil na rty.

„Už nikdy nebudeš sama."