V úvodu bych chtěla zdůraznit, že postavy, které zde vystupují, nejsou mé, ale pouze vypůjčené od autorky Vampire Knight, Matsuri Hino.

Yaoi – párování muž/muž; „slash"; „AU" - (pokud nemáte rádi, prosím nečtěte)

Hodnocení/zařazení: M

Zařazeno pod M z důvodu sexuálních scén, téma krevní chtíč skrz celý příběh. Násilí minimum, možná drobně dál v příběhu.

Psáno pro všechny fandy Yaoi.

Důležité info k postavám: Kaname je upír, Zero člověk.

XOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

KAPITOLA 11 – Hořká pravda

‚Já ho zabiju!' bušilo mu v hlavě.

Zuřivost se hnala jeho tělem jako vichřice. Prsty na umyvadle zbělely od silného stisku. Třásl se. Oči se stale upíraly k tomu jedinému místu na jeho krku. Rozpoznal dýky a růži uprostřed.

‚Proč?' Hlavou mu bleskla vzpomínka na park. Nikdy nezapomene na chvíli, kdy poprvé viděl toho vždycky se ovládajícího kluka tak vzteklého. Tak děsivého, nebezpečného.

‚Jak jsem sakra mohl být tak hloupý? Přičítat takové chování nemoci?' Odpotácel se k posteli a sedl si. ‚Ten parchant! Rozmazlenej, namyšlenej fracek! Co si sakra o sobě myslí? Měl by si nechat vyšetřit hlavu!'

Znovu si připomněl ono odpoledne v parku. Když o tom teď přemýšlel, konečně všechno začalo dávat smysl. Ten vztek, který u Kurana vyvolal – to bylo přeci poté, co řekl, že ta značka na jeho krku, kterou mu tam udělal, brzy zmizí. A že mezi nimi nic není… Kriste, výraz Kanameho tváře v tu chvíli a ty zlostné, skoro zářící oči …. Děs, který Zera náhle zasáhl, pocit, že nemůže dýchat….. A pak slova, která Kaname řekl – ten tón - skoro jakoby to ani nebyl on. Zero se otřásl. Nikdy by to nepřiznal, ale nikdo ho takhle ještě nevyděsil.

Prohrábl si vlasy. Hned po snídani k němu půjde. Nezajímá ho, jestli je tomu spratkovi dobře nebo ne. Tohle si musí vyříkat hned! I to s tím vínem! Už nepochyboval, že v něm něco bylo. Něco, co jej omámilo. A Kuran dostal možnost dělat si s ním, co chtěl, aniž by se on mohl bránit!

Další vlna zlosti jím zalomcovala. Byl tak hloupý! Myslel si, že Kuranovi na něm nějakým milým způsobem záleží, když stál o jeho společnost. Ah, byl takový osel!

Zavřel oči a opřel si čelo o dlaň. Když už ví, co je Kuran zač, tak proč jej to tak zasáhlo? Proč skutečnost, že si s ním ten neřád jen hrál, tak moc bolí? Sten unikl z jeho úst. Cítil, že i přes všechen vztek, který teď má, mu na tom klukovi záleží. On chtěl jeho náklonnost, vyžadoval jeho pozornost, on stál o jeho přátelství. ‚Ale proč?'

„Proč?" Nechápal to. Znali se tak krátce….. „Kaname…."

Pokusil se uklidnit a trochu si pročistit hlavu. Musel přijít na to, jak absolvovat snídani, aniž by si toho kdokoliv všimnul. Ředitel Cross a Yuki, oba byli takoví všetečkové, musí přijít s něčím, co – To je ono!

Vyskočil z postele a pádil ke skříni. V poličce za školními košilemi byl v rohu hozený černý šátek s velkými, bílými puntíky. Kdysi jej dostal od ředitele Crosse. To bylo v době, kdy Cross zřejmě ještě doufal, že by Zera mohl strhnout ke svým oblíbeným zahradním činnostem. Tak by mohli být oba dva vyfoceni u záhonku s mrkví, s velkými puntíkatými šátky na krku.

‚Naštěstí pro mě jsem měl už dost rozumu,' šklebil se Zero, když si šátek prohlížel. ‚No ale teď, teď není zbytí,' povzdychl si a začal se oblékat. Nejprve si umně uvázal šátek tak, aby tetování bylo celé skryté. Na konci uvázal velký uzel s dostatečně dlouhými konci, přesně tak, jak to nosil ředitel. Pak si oblékl volné, šedé triko s kulatým výstřihem místo košile. K vyšisovaným džínsům kdysi modré barvy, které měl na sobě, se hodilo. Bez ponožek vklouznul do tenisek a rychle se ještě jednou v zrcadle ujistil, že šátek sedí správně na svém místě. Měl nejvyšší čas.

XOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

„Ááá Zer – " zarazil se ředitel Cross, jakmile Zera spatřil. Ale to jen proto, aby vzápětí propukl v nadšení.

„Zero! To je nádhera! Máš můj šátek. Nikdy jsem si nemyslel, že se tohoto dne dožiji!" vykřikl a hrnul se k Zerovi s rozevřenou náručí.

‚No, to já taky ne' ušklíbl se Zero v duchu. S ledovým klidem, pro něj tak netypickým se nechal sevřít v náručí.

„Můj synu," předstíral ředitel dojetí a vytlačil z oka velkou slzu.

Zero zavrčel a vymanil se ze sevření. ‚Nic se nemá přehánět' pomyslel si a šel ke stolu, kde už seděla Yuki.

„Yuki, no řekni, není to nádhera?" rozplýval se Cross dál.

„Moc ti to sluší Zero," smála se Yuki hlasitě. „Netušila jsem, že máš rád tento styl oblékání," zašklebila se. „To musím říct Yori, tomu neuvěří…" Následoval další výbuch smíchu.

Zero se zamračil a hodil po ní zlostným pohledem. Toliko spořádaná, rodinná snídaně. Kriste!

„Jsem rád, že se oba tak dobře bavíte," zavrčel temně a zakousl se do chleba s marmeládou, který ležel na talíři před ním. Možná si ten praštěný šátek neměl brát, ale jak to měl jinak udělat?

„Líbíš se mi v něm Zero," zamrkal na něj ředitel. „Mám z tebe radost!" Následoval zářivý úsměv.

Zero po něm hodil jedním ze svých nejjedovatějších pohledů.

„Zero, Zero!" snažila se Yuki upoutat jeho pozornost mezi svými záchvaty smíchu. „Vezmeš si ho i zítra do školy?" Snažila se udržet vážnou tvář, ale koutky jí cukaly tak moc, že to nedokázala.

„Tak to stačí," zabručel si pro sebe Zero a upustil nedojedený krajíc zpět na talíř. Rychle vypil čaj a s výrazem boha pomsty zamířil z jídelny pryč.

„Kam ten spěch Zero? Ještě si ani neochutnal můj nový koláč!" fňukal za ním ředitel Cross.

„Hmf!" odfrknul si Zero a praštil za sebou dveřmi. Za nimi se ozvala další salva smíchu.

XOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

Leželi spolu na posteli a Kaname jej hladil po vlasech. Chvíli trvalo, než se mu podařilo Takumu uklidnit. Cítil slanost jeho slzy ve vzduchu a pocit viny jej znovu zaplavil. Nevěděl, co by měl udělat, aby Takumovi dokázal dát větší pocit pohodlí. A tak jen dál setrvával v pozici, ve které byli už víc než půl hodiny.

„Taku?" zeptal se tiše a dál hladil svého nejlepšího přítele po vlasech. Před malou chvílí se Takumovo tělo přestalo třást. Místo odpovědi Takuma jen pevněji stiskl jeho ruku, kterou stále držel.

„Taku," zkusil to znovu a lehce se od něj odtáhl. Jemně mu zvedl bradu a díval se do uslzených, zelených očí, ve kterých se zračila bolest a lítost.

„Zase bude líp, uvidíš" povzbuzoval svého světlovlasého kamaráda. „Na něco přijdeme" zamumlal.

Sám tomu moc nevěřil. Po nedávném zážitku pochopil, už nemůže sám sobě věřit, pokud bude v přítomnosti Zera. A on přitom Zera potřeboval. Tak moc. Ale bez ohledu na to se mu bude muset co nejvíce vyhýbat. To bylo to, čemu chtěl předejít, to, k čemu nechtěl, aby někdy došlo. Přesto se stalo.

Takuma pustil jeho ruku a posadil se. Našel kapesník a otřel si napuchlé oči. Pak se vysmrkal.

„Promiň" špitl. „Nechtěl jsem – "

„Není se za co omlouvat, Taku," přerušil jej Kaname a zvedl se. „Tvé slzy jsou důkazem tvého přátelství a já si toho velmi vážím," řekl vážně.

Plachý úsměv přeběhl přes Takumovu tvář. „Měl bych jít." Pomalu se proplazil kolem Kanameho a spustil nohy z postele. Po velké ztrátě krve se cítil stále dost slabý.

„Jsi si jistý?" ozvalo se za ním starostlivě. „Není důvod, proč bys musel odcházet. Klidně tu zůstaň a odpočívej," nabízel Kaname, zatímco sklouzl z postele a postavil se před ní.

„Ne, to je dobré," podíval se Takuma na Kanameho. „Musíme na něco přijít, přesně jak jsi řekl. A musíme na to přijít co nejdřív."

Z chodby se ozval zvuk rychlých kroků. Někdo běžel.

„Zero" vydechl Kaname.

Takuma vstal prudce z postele. Nechtěl, aby chlapec vidět, že je na Kanameho posteli. Vzápětí se mu zamotala hlava a on nedokázal udržet rovnováhu. Padal směrem vzad, zpět na postel, když jej zachytily silné paže. Instinktivně se Kanameho chytil. V tu chvíli uslyšel, jak se dveře Kanameho pokoje rozletěly. Zamrkal. Jeho rozdvojené vidění se vrátilo do normálu. Pomalu, stále v Kanameho náručí se podíval ke dveřím. ‚Kdybych na té zatracené posteli zůstal sedět, bylo by to lepší, než tohle,' zasténal v duchu, když uviděl naprosto šokovaného, stříbrovlasého kluka, který v tu chvíli nebyl schopen pohybu. Jeho rty se skoro neslyšně pohnuly a v očích se objevila skutečná bolest.

„Kaname…. proč?"

XOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

‚To je Zero' blesklo Kanamemu hlavou. Věděl to. Necítil jeho vůni ani nerozpoznal podle kroků, že je to on, a přesto to věděl. Každá buňka v jeho těle mu to říkala. Každá rezonovala jeho jméno.

„Zero" zašeptal.

Viděl, jak Takuma rychle vyskočil z postele, aby se vzápětí sklátil. Přiskočil k němu a v poslední chvíli jej zachytil. Slyšel, jak Zero bez zaklepání vrazil do pokoje a pak – bylo ticho. Otočil hlavu a podíval se příchozímu do tváře. Viděl naprostý šok. Jeho jemný sluch zachytil dvě slova, která byla vyslovena s ohromnou bolestí, která se vzápětí objevila i v těch krásných, doširoka rozevřených očích. Kaname mohl skoro slyšet, jak se něco lámalo a tříštilo. Pak se v té krásné tváři vystřídala směs pocitů. Po bolesti přišel vztek a zuřivost, oči se přivřely do úzkých štěrbin. Na prchavý okamžik tam bylo něco jako lítost a zklamání z poznání. I z té vzdálenosti Kaname dobře viděl, jak se Zerovy rty pevně sevřely. A pak se skutečně vyděsil. Zerova tvář najednou během okamžiku přestala ukazovat jakoukoliv emoci. Oči vypadaly náhle prázdné, jen ta bolest zůstala. Rty v tváři bez výrazu se pohnuly.

„Omlouvám se…." zamumlal ztraceně.

Kaname pomalu pustil Takumu. Ten se zachytil sloupku u postele a sedl si. „Pro Krista…" zašeptal tak tiše, aby to slyšel jen Kaname.

„Pojď dál, Zero" snažil se Kaname o klidný tón, ale moc se mu to nepodařilo. Byl polekaný z toho, co viděl. Zerova reakce byla naprosto nečekaná. Vykročil k němu, ale Zero okamžitě couvnul. Zarazil se.

„Zero?" V jeho hlase se objevil náznak paniky. Všimnul si šátku, který měl Zero omotaný okolo krku. Naprosto krylo tetování. Zamračil se. I přes vážnost situace, ve které právě byli, nedokázal potlačit svou touhu vlastnit. On chtěl, aby všichni věděli, že Zero patří jemu.

„Pěkný šátek Zero," ušklíbl se. „Ale bez něj se mi líbíš víc."

Takuma vytřeštil oči. Co to proboha Kaname dělá?

Zero sebou trhnul. Pustil kliku dveří, kterou až doteď svíral a vzdorně zvedl hlavu. Jeho pohled byl chladný a přezíravý.

Kanameho panika se vrátila. ‚Seš blbej nebo co?' nadával si v duchu. ‚To sis to zrovna teď nemohl odpustit?' Byl by si nafackoval.

„Je mi úplně jedno, co se ti líbí, Kuran," zazněl místností ostrý, studený hlas. Kaname jej ještě nikdy neslyšel. Zdálo se, že tohle je úplně jiný Zero, než kterého znal. Tvář i hlas naprosto bez výrazu. Zero sjel Takumu pohledem a vrátil se zpět ke Kanamemu. „Myslím, že tady už není co dodat." Prudce se obrátil a vyběhl ze dveří.

„Ne počkej, Zero!" Kaname použil svou upíří rychlost a ve vteřině byl na chodbě.

Zero se zastavil. Nebo spíše, Kanameho zděšený výkřik jej zastavil. Obrátil se. Kaname stál ani ne dva metry od něj. Zero si nevědomě sevřel triko na prsou. ‚Bože, tak moc to bolí….'

Kanamemu tento pohyb neušel. ‚Co se to děje? Zero cítí fyzickou bolest? Jak by to bylo možné? Vždyť není upír, nemůže cítit krvežíznivost!'

„Zero" zkusil to znovu. „Prosím neodcházej, všechno ti vysvětlím…." Dál už nedokázal nic říct. Byl schopný se jen tiše dívat před sebe, jak se z těch krásných, bolestí zastřených očí spustily dvě velké slzy a pomalu klouzaly po bledých tvářích.

Zero se nehýbal. Nic neříkal. Jen se díval.

‚Zrada bolí, Kaname,' šeptal, ale jeho rty se nehýbaly. Tak moc se chtěl vrhnout do té náruče, která ještě před chvílí byla naplněna někým jiným. Tolik toužil po objetí a teple od tohoto jediného člověka. V tuto chvíli naplno pochopil ten zvláštní pocit, který poprvé pocítil to ráno, kdy se prvně probudil v Kanameho posteli. A i teď, přes to všechno co se stalo, jej cítil. Tenkrát nevěděl, jak si jej vysvětlit. Nyní už ano. A díky němu to teď tak moc bolelo.

Cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Znovu před sebou viděl, jak se Kaname naklání nad plavovlasým chlapcem, kterého drží pevně ve svém náručí. Jeho rty tak blízko k těm druhým, prameny vlasů dotýkající se tváře Kanameho přítele.

‚Jsem tak ubohý' pomyslel si hořce. ‚Zamiloval jsem se do kluka, který si se mnou jen hrál. Nejsem pro něj nic víc, než hračka.' Díval se do tmavých, uhrančivých očí a v tu chvíli si přál, aby je byl nikdy nespatřil.

Kaname udělal krok vpřed a pozvedl paže pro objetí. „Zero," zašeptal, jakoby jej zval a přemlouval zároveň.

„Ne," vydechl Zero. „Nejsem hadr, do kterého si můžeš otřít boty, kdykoli se ti zlíbí. Nejsem hračka, kterou můžeš vyhodit, když se ti omrzí."

Znovu ten ostrý, neosobní hlas. I když Zero mluvil velmi tiše, Kaname jej slyšel naprosto jasně. Zděšením zadržel dech. ‚Tohle si Zero myslí? Že si s ním jen hrál? Možná se na začátku chtěl trochu pobavit, ale rozhodně by nikdy nezašel tak daleko.'

„Ne, Zero, tak to není…."

„Nejsem věc, kterou si můžeš označit jako svůj majetek!" přerušil jej ostře Zero a o krok ustoupil.

Ach ne! Bylo to tu zas. Ta prokletá touha vlastnit. To kvůli ní se to všechno stalo a kvůli tomu teď se Zerem válčí, místo aby se s ním miloval.

„Ne, Zero, prosím, nech mě to vysvětlit. Tohle byla přeci jen sázka…."

Bolestný, ostrý smích zazněl chodbou.

„Zero prosím, já - "

„TY – nejsi nic než jen rozmazlenej spratek, který je zvyklý dostat vždy vše co chce, bez ohledu na to jak!" vyštěkl Zero. „A já jsem hlupák, který ti naletěl."

„Ne, to neříkej, Zero prosím." Panika byla zpět. Cítil, jak jej začaly pálit slzy v očích.

„Zero," pokusil se jej Kaname obejmout. V příštím okamžiku ucítil prudkou bolest.

„Ne!" vykřikl Zero a vší silou uhodil dlaněmi Kanameho doprostřed hrudi. Náraz byl natolik silný a nečekaný, že Kanameho odrazil o několik kroků zpět a na chvíli mu vyrazil dech. Jen tak tak udržel rovnováhu.

Zero věděl, že pokud Kanamemu dovolí, aby jej objal, pak prohraje. On by mu nebyl schopný dále vzdorovat. Vyděšeně se díval, jak se Kanameho tvář bolestně stáhla. ‚Co to dělám?' Cítil Kanameho bolest jako by byla jeho vlastní. Zároveň ale cítil i zvláštní uspokojení nad tím, že Kanamemu ublížil. Ten pocit byl osvobozující, vědomí, že způsobil Kanamemu bolest zmírňovalo a tišilo tu jeho vlastní. A on si náhle uvědomil, že chtěl Kanamemu ublížit. Tak hodně, jak jen bude moci. A ulevit od bolesti, kterou cítil.

Udělal krok vpřed, ale pak se zarazil. Zamrkal. Bylo to jako probudit se ze snu. Jakoby chvíli nebyl sám sebou. Jakoby mu jeho mysl na chvíli přestala fungovat. ‚Co to sakra bylo?' Nikdy nic takového nezažil. Ještě nikdy nepocítil potřebu chtít někomu vědomě ublížit. ‚Co se to s ním děje?'

Prudce se otočil a bez dalšího slova se rozeběhl pryč. Byl šokovaný z Kanameho i sám ze sebe. Jediné, co teď chtěl, bylo, se někam schovat. Jako vystrašené kotě. Nechtěl rozumět tomu, co se právě stalo. Nechtěl si přiznat, že ten šílený pocit, který jej nutil Kanamemu ublížit, byla žárlivost.

Kaname se strnule díval za utíkajícím chlapcem. Byl otřesený z výrazu, který před chvílí Zero měl, než se dal na útěk. Neznal tuto stránku Zera, stejně, jako neznal spoustu dalších, jak si právě uvědomil. Ale on by se byl vsadil, že na krátkou chvíli v těch očích viděl chtění ublížit. Ublížit jemu.

Bylo to absurdní, Zero mu nemohl ublížit. Byl čistokrevný a Zero jen člověk. Ale přesto – ne, nechtěl tomu věřit. Byl to přeci jeho Zero. Zero, kterého miloval. A soudě podle Zerovy reakce, i on musel cítit něco podobného vůči němu.

‚A není to právě ten správný důvod?' zašeptal tenký hlásek někde vzadu v jeho mysli. ‚ Z jeho pohledu jsi ten, kdo ublížil. V jeho očích jsi zradil.'

Kaname strnul. To byla pravda. Nedostal možnost vysvětlit Zerovi, co se vlastně v pokoji stalo. Navíc, ani by nevěděl, co mu vlastně říct.

V hlavě mu znovu zazněly jedny z posledních Zerových slov - Nejsem věc, kterou si můžeš označit jako svůj majetek – byla to sázka a on byl vítěz, ale to se teď zdálo naprosto bezpředmětné. I když na to měl právo, v současné situaci to spíše jen přililo olej do ohně.

„Ale on je můj," zašeptal si pro sebe. „On mi musí patřit!" vykřikl. Nedokáže se jej vzdát. Byl pyšný na to, že Zero má jeho znak na svém těle. Byl spokojený s tím, že každý bude okamžitě vědět, že Zero je jen a pouze jeho. Že se jej nikdo nepokusí dotknout. Protože on je majetek čistokrevného!

Ve dveřích se objevil Takuma. Díval se na Kanameho a v duchu přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než dojde k nevyhnutelnému.

„Dej mu čas, Kaname," řekl tiše. „A dopřej ho i sobě." Pomalu se vydal ke svému pokoji.

Kaname nereagoval. Vrátil se k posteli a lehl si. Zavřel oči. Horké, hořké slzy stékaly po tvářích a rty tiše jako modlitbu opakovaly jediné slovo.

„Zero…"

XOXOXOXOXOXOXOXOXOXOX

Ani pořádně nevěděl, kam běží. Jeho nohy ho nesly samy a automaticky. Přes závoj slz, které rozmazávaly jeho vidění, bylo kupodivu, že se cestou nepřerazil. Když konečně začal být schopný se trochu ovládat a vnímat i něco jiného, než jen bolest a zmatek, zjistil, že je u stáje. Na místě, kam chodil vždy, když jej něco trápilo a on chtěl aspoň na chvíli zapomenout.

Popošel k vratům stáje a trochu je otevřel. Proklouzl dovnitř a přitom si rychle otřel zbytky slz z očí a jejich stopy z tváří. Nechtěl, aby jej Lili tak viděla. Lili - krásná, bílá klisna, která si ho z nějakého důvodu oblíbila. Nechala se od něj hladit, drbat, krmit, mohl na ní jezdit. Ať udělal cokoliv, nechala si to líbit. A když už s něčím nesouhlasila nebo jej chtěla na něco upozornit, jemně jej chytala pysky za vlasy nebo rameno. Nevěděl, čím si její náklonnost získal. Vzájemný soulad a porozumění mezi nimi bylo od první chvíle, kdy se uviděli.

„Lili" oslovil ji tiše, aby dal vědět o své přítomnosti. I když si byl jist, že ona to už věděla. Tiché zaržání v odezvě bylo něco jako pozdrav na uvítanou.

Vzal hrst ovsa z kbelíku u vrat a šel k ní. Jemně ji pohladil po boku a hlavě. Lili znovu tiše zaržála, jakoby polichocena pozorností, které se jí dostalo a jemně šťouchla do sevřené dlaně, ve které bylo zrní. Zero se usmál. Ona vždy věděla, když něco schovával. Pomalu rozevřel pěst a nechal jí, aby pysky sebrala i to poslední zrníčko, které na dlani měl. Naposledy ji pohladil a vzápětí sebou praštil do sena vedle boxu. Nádherně vonělo a bylo měkké, i když trochu pichlavé.

Ležel na zádech, ruku opřenou o čelo a snažil se na nic nemyslet. Ale jeho myšlenky se nedaly jen tak zavřít do klece. Nechtěly odejít. Místo toho se vracely zpět jako obrazy v tu nejnevhodnější dobu. A s sebou zdá se, přinášely snové halucinace.

Usínal, když je znovu uviděl. Uhrančivé, temně rubínové oči, které jej nechtěly propustit. Byly obrovské a dívaly se na něj nadřazeně a s dravým výrazem. V jejich lesku uviděl odrážet se dvě osoby v objetí. Tmavovlasá postava se sklání nad světlovlasou a objímá ji. Tvář skloněnou blízko k druhé, rty se skoro dotýkají. Zero jim nevidí do obličeje, ale to není třeba, on ví, kdo to je. Postavy mizí a místo nich se objevuje pohár. Je do půlky naplněn červenou tekutinou, zřejmě vínem. Náhle se vedle něj objevuje tmavovlasá postava a pohár se sám od sebe začne dál plnit. Tekutina přetéká přes okraj, ale postava se nehýbe. Zero slyší šum, který přechází ve výkřiky jediného slova.

‚Žízeň!'

Obraz se znovu mění. Opět tu jsou dvě jemu známé postavy. Tentokrát v sedě u postele a on vidí tmavovlasého s obličejem schovaným na straně krku druhého chlapce. Ten má výraz potěšení, jeho prsty jsou propleteny v tmavých pramenech. Prostor se zase začíná plnit hlukem. Je stále silnější, ale Zero kromě svého jména nedokáže slovům porozumět. Tmavovlasý sebou náhle trhne a zvedne hlavu. Pomalu se otáčí, až je mu Zero schopen vidět do tváře. Zděsí se. To není tvář, kterou zná! Vidí červené, cizí, divoké oči a rozevřené rty zbarvené doruda. Skrz ně lehce vystupují jakoby prodloužené špičáky. A on náhle rozumí slovům, která kolem něj víří s ohlušujícím řevem.

‚Zero…Uhas….Zero….Mou žízeň!.…Zero…..Uhas mou žízeň!'

S výkřikem se probudil. Vymrštil se z lehu do sedu a chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde je a že to byl jen sen. Lili poplašeně ržála.

‚Ježiši Kriste!'

Rychle spěchal uklidnit koně, kterého tak vyplašil. Co to mělo být? Noční můra? Ve dne? Potřásl hlavou a snažil se zbavit tísně, kterou sen vyvolal. Ale šlo to jen ztěžka. S omluvným pohledem opustil stáj a překvapeně zjistil, že musí být už hodně po poledni. I když se to nezdálo, musel spát opravdu dlouho.

Pomalu se loudal na pokoj. Od chvíle, co toho kluka potkal, se jeho život obrátil vzhůru nohama. Když se viděli poprvé, byla to náhoda. Podruhé za to mohla čistě jeho, Zerova zvědavost. A od té doby to už s ním šlo z kopce. Až do dnes. Do okamžiku, kdy zjistil, že to pro Kanameho byla všechno jen hra. Zaťal ruce v pěst. ‚Hra.' V očích znovu začaly pálit slzy. ‚Jen hra.' Vztek z vlastní bezmocnosti a bolest z vědomí pravdy vyrazily přes jeho hlasivky ven. Napůl zlomený a napůl zuřivý výkřik se nesl odpoledním tichem. Padl na kolena. Slzy nezadržitelně zalily jeho oči. Nedokázal je zastavit. Nemohl.

‚To je jediné co dokážeš?' spílal sám sobě v duchu. ‚Jenom brečet jako malá holka?'

Vzpurně potřásl hlavou. Prudce zamrkal ve snaze zbavit se slz. Ne, tohle není on. Vždycky se rval, když bylo třeba a ani teď to nebude jiné. Nebude se schovávat a fňukat. Všechna ta bolest, ponížení, pocit prázdnoty a ztráty… Pomstí se.

Kuran musí zaplatit!