Kapitola jedenáctá
Když se stmívá
I looked into your eyes
They told me plenty I already knew
I never let myself believe that you might stray
I thought, I'll be with you until my dying day
Byl pátek ráno, čtyři dny po skončení turnaje, a Harry se právě probudil a jizva mu hořela.
Teď, když Voldemortova moc narůstala, ho pálila často. Naučil se s tím smířit.
Nenaučil se, aby to nenenáviděl.
Když měl obavy ohledně turnaje za sebou a když odvrátil pohled od Seamusovy prázdné postele, mohl téměř předstírat, že famfrpál je jediná věc, se kterou si musí dělat starosti. Proč musela tahle bolest přijít zrovna teď?
„Harry."
Obrátil se za zvukem Ronova hlasu a pocítil náhlý, hloupý záblesk strachu, jako kdyby měl Ron uvidět jizvu a myslet si, že je to značka vraha.
Ron se usmál, mírně, starostlivě. Harry mu úsměv oplatil, aby ukázal, že je v pořádku a úsměv se stal opravdovějším, když spatřil Ronovo pyžamo.
Ron byl teď dost vysoký na to, aby mohl nosit pyžamo, které v jeho věku nosil Bill, a to mělo na kapsičce u jeho srdce obrázek vyšpulených rtů, kvůli kterému si ho Harry vždycky dobíral. A podle jakéhosi Ronova fyzikálního zákona byly pyžamové kalhoty příliš krátké – i když si byl Harry zcela jistý, že on a Bill jsou stejně velcí.
„V pohodě?" zeptal se Ron a sedl si na postel.
Harry si přitáhl nohy k hrudníku, aby udělal místo pro Rona, a byl rád za to rozptýlení.
„Já – jo. Stává se to dost často."
A pokaždé mě to nutí pomýšlet víc a víc na to, že ho musíme zlikvidovat. Nutí mě to být víc odhodlanej toho parchanta zabít.
„Je to horší, vědět, když je Ty-víš-kdo naštvanej?" promluvil Ron zničehonic, jako by se skoro bál to říct. „Někdy si myslím, že to – že nevědět je ta nejhorší věc. Nesnáším záhady. Nesnáším všechno, co je-" zaksichtil se. „Děsivý."
„Já nevím," řekl Harry unaveně. „Já to takhle měl vždycky, pamatuješ?" Odmlčel se. „Řekl bych, že obojí je blbý."
„Jo." Ron se vytáhnul na posteli dál, narazil do rámu a zašklebil se. „Chceš něco vědět? Bude to znít trochu střeleně."
Harry přikývl.
„Víš, jak Neville tak příšerně chrápe? Někdy čekám fakt zoufale, až se ozve, protože mě to ujišťuje o tom, že tady pořád někdo je. Někdy bez toho nedokážu usnout."
Oba se na minutu odmlčeli a naslouchali vrčení Nevillova chrápání. Byl to příšerný zvuk a oni si vyměnili drobný úšklebek.
„Nemyslím si, že to zní střeleně," řekl Harry. „Všechno je tak špatný... bereš si útěchu, kde jenom můžeš."
„Jo..." Ron narovnal čelist. „Měl jsem v úmyslu si s tebou o tom promluvit. To proto, víš."
„Proto co?" zeptal se Harry.
„Proto jsem neuškrtil Malfoye a nepohřbil ho v mělkým hrobě, aby ses přestal bratříčkovat s nepřítelem."
„On není nepřítel," řekl Harry zostra.
„Ty si to očividně nemyslíš, Harry. Ale já toho pitomce pořád nesnáším. Vždycky byl nepřítel-" Ron se zamračil. „Úlisnej, zlovolnej buzíček, co přestane plácat pátý přes devátý, jenom aby povykoval kvůli svým vlasům. Ale – fajn, vím, že ho teď máš z nějakýho důvodu rád."
Ron se zašklebil, když to říkal, jako kdyby si chtěl vypláchnout pusu.
„Není takovej, jakej si myslíš," řekl Harry. „No. Chci říct, že povykuje kvůli svým vlasům."
Vidíš? Řekl Ronův výraz. Zlej.
„A někdy je trochu zženštilej. A dobře, ano, neví, kdy přestat mluvit. Ale..." Harry se zarazil. „Mám ho rád," řekl potichu. „Mám ho hodně rád."
„Hm. Jo, to vidím," řekl Ron. „Nejsem úplně natvrdlej, víš. Viděl jsem, jak vy dva utíkáte z turnaje jako uprchlí kriminálníci." Zavrtěl hlavou. „Namouduši, Harry, co sis myslel, že děláš?"
„Skoro to vyšlo," zaprostestoval.
„Harry, chytili vás na úpatí kopce a pak se jim ten imbecil pokusil namluvit, že jsi měl aférku s profesorkou Trelawneyovou."
„Mohlo to klapnout," řekl obranně Harry.
„Imbecil," zopakoval Ron. „A prohlašuju, že by sis býval zasloužil aspoň profesorku Sinistrovou."
„Rone," řekl Harry a potlačoval úšklebek. „Myslím, že se pozvracím."
Ron vypadal nesvůj. „Jo, no... jde o to... že věci jsou špatný, jak jsi řekl. A všichni potřebujem věci, který to zlepší. Jestli ti on pomáhá – jestli mu věříš – nechci ti to brát."
Harry zíral na Ronovu upřímnou tvář.
Ron se zamračil. „Ale stejně to nesnáším. A jeho," dodal, jen aby bylo jasno. „Ty mu možná důvěřuješ, ale já si myslím, že bys neměl. Kdyby se věci měly jenom o trochu líp, skalpoval bych ho a pověsil jeho pitomý vlasy před nebelvírskej vstup. A jestli není tak dobrej kamarád, jak je jenom jeho slizkým zmijozelským způsobem možný, tak ho stejně skalpuju."
Harry spolknul úsměv. „Rone." Ron se na něj podíval. „Já... Jsi můj nejlepší kamarád. To víš."
„Měl bych doufat, že ano," řekl Ron. „Jinak bych musel Malfoye vážně zabít."
„Je tohle soukromá dřímavá párty, nebo se může přidat kdokoli?"
Deanovy tmavé oči byly současně vážné i usměvavé a Harry by ho nikdy neodmítl. Ale to ho teď ani nenapadlo, když tu nebyl Deanův nejlepší kamarád.
„Kdokoli se přidat nemůže," řekl. „Ale ty jsi vítán."
Dean se vyšplhal na postel a šťouchnul do Rona, aby si vydobyl víc místa. „Tak, o čem se bavíme?"
„O turnaji," odpověděl Harry.
„Aha," zakřenil se Dean. „To je v každém případě teď jedna věc, kterou máš z krku. I když musím říct, že když jsi zmizel, všechny nás to vyděsilo."
„Ani pro mě to nebylo zrovna bezva," odpověděl Harry.
Nechtěl o tom přemýšlet, nechtěl se o tom bavit. To málo, co řekl, přimělo Siriuse zblednout vzteky a hnát se ukousnout Brumbálovi hlavu. Brumbál řekl, že to bylo nezbytné a Harry to později pochopí.
Harry si to přál chápat teď.
„Ginny plakala," pokračoval jemně Dean.
„Hermiona měla taky na krajíčku," dodal Ron.
„Myslím, že každý byl zděšený," řekl Dean. „Víš jak to v těchto dobách chodí. Už ani Bradavice nejsou bezpečné. Máme tu toho špeha."
To slovo, špeh, ztěžka tlačilo na závěsy kolem nich. Harry si nevzpomínal, že by ho někdo kdykoliv předtím v nebelvírské ložnici vyslovil. Viděl, jak se tváře kolem něj zasmušily. Přitiskli se k sobě.
„Bude to dobrý," řekl jim Harry, protože někdo to říct musel.
„Musíme zjistit, kdo to je," odvětil tiše Dean. „Musíme mít alespoň jedno místo, kde můžeme být v bezpečí. Pak věci možná začnou být dobré."
Teď byl den a čas oběda.
„No tak, Harry."
„Proč bych měl?"
„Protože to vážně chci."
„Možná kdybys žadonil."
„Uvažuju o tom."
Harry se usmál. „Na kolena, Malfoyi."
Draco naklonil hlavu a věnoval mu vítězný úsměv na oplátku. „Znamená to, že to uděláš?"
„Já... se musím dívat na obrázek hada," hrál Harry o čas.
Draco na něj zakoulel očima. „Ubohá výmluva, Pottere. Mám hada na svým prefektským odznaku. Koukni se na něj a hned teď řekni něco v hadím jazyce. Slyšel jsem to jenom jednou a chci to slyšet znovu!"
„Nebuď fakan," řekl Harry nepřítomně. „A co bych měl vůbec říct?"
Draco zauvažoval. „Mohl bys říct 'Draco je nejvyšší vládce všeho a má dokonalé lícní kosti.'"
Harry se soustředil na odznak připjatý na Dracových prsou. Had byl jenom plochý zelený obrys na stříbrném pozadí, ale mohl vidět chvějící se rozeklaný jazyk.
„Draco je někdy naprostej idiot a myslím, že je možná zamilovanej do svýho zrcadla."
Intenzivní syčení se drželo ve vzduchu.
„Hej!" řekl Draco.
Harry zvedl jedno obočí. „Vždyť ani nevíš, co jsem řekl."
„Ne, ale znám tě, pitomče." Draco si dopřál samolibý úsměv, než pokračoval. „A tohle bylo skvělý," řekl uznale Harrymu. „Měl bys to dělat častěji. Vsadím se, že na Morag by to udělalo dojem."
„Draco Malfoyi, jestli nezklapneš ohledně téhle Morag-"
Dracův chladný letmý pohled se mihl po nádvoří, po kterém kráčeli a drželi se ve spojovací chodbičce kvůli chladu na otevřeném prostoru.
„Dobře. Když se ti nelíbí akce Zmijozel, možná bys rád věděl, že tvůj nejrozkošnější pronásledovatel je pořád víc než jasnej."
Harry se rozhlédl a uviděl mihnutí zářivých vlasů.
„Máš na mysli Ginny?"
Draco zkřivil ret. „Určitě jsem nemyslel Creeveyho, že? My o vlku, a tady je, a dvakrát tak hladová po lásce. Ještě štěstí, že nejsi zahýbací typ; šest pomstychtivých starších bratrů by byla vyhlídka vzbuzující obavy. A být zbožňovanej je zábava."
„Draco. Vzpomínáš, jak jsme mluvili o tom, jak nejsi schopnej mě opatrovat? To zahrnuje i to, že nemáš dovoleno mi organizovat život."
Byl si jistý, že se Ginny šla jen projít. Ano, byla do něho trochu zakoukaná už od doby, kdy byli všichni děti a tahle zakoukanost zjevně přetrvala dostatečně na to, aby mu tehdy oplácela polibky – a ano, dobře, možná by se jí líbilo s ním chodit, ale on neměl zájem a ona to nemohla myslet tak moc vážně.
Draco vypadal dotčeně.
„Já se ti jenom snažím pomoct na cestě ke štěstí."
„Jsem šťastnej právě teď, díky moc."
„Mohl bys být šťastnější," pokračoval Draco. „Existuje jedna věc s jazykem, kterou jsem Morag naučil – váže se k tomu dlouhej příběh s nočním klubem a citróny-"
„Draco!"
Dracova hlava vyletěla nahoru. Harry postřehl, že pokaždé pozná, když to Harry myslí vážně.
„Prostě přestaň, dobře? Nerad poslouchám podobný věci. Ty máš na víc."
Draco pozvedl obočí.
„Někdy jsi fakt pitomej, Harry. Víš to, žejo?"
„Ano, vím. Ale na následující hodinu se s tím budeš muset smířit. Slíbils, že necháš ležet svůj zatracenej projekt, když ti řeknu celej příběh o Tajemné komnatě. Jsi můj."
Draco se usmál. „Nechci se vracet k handrkování. I když si pořád nejsem ohledně téhle události s Komnatou jist."
Harry ho šťouchnul, aby si vyměnili krátké předstíraně pobouřené pohledy.
„Copak bych ti lhal?"
„Copak tě obviňuju? To jenom celej ten podnik s vytahováním meče z klobouku. Z klobouků se tahají králíci."
„Nemyslím, že by se mi tehdy líbilo zkoušet zabít baziliška králíkem."
„Ach, ale já bych tě moc rád viděl to zkoušet. Představ si to. Představ si ty fotky." Draco se pustil do rychlého, ale energického předvádění. „Statečný hrdina hrozivě mává svým chundelatým kníkajícím zkázonosným mazlíkem. 'Zpátky, zpátky, odporný hade!' Úder! Útrpné vypísknutí. Pa-"
Harry natáhl ruku, popadl ho a přitáhl ho za rukáv zpátky.
„Ty jsi někdy takovej šašek, Malfoyi."
„Jak se opovažuješ! Nikdo nechápe moji uměleckou náturu."
Harry, pobavený, jenom zavrtěl hlavou. Draco okamžik trucoval, pak se mu zřejmě zvedla nálada a začal si polohlasně prozpěvovat, pravděpodobně aby prokázal svoji uměleckou náturu. Nebo možná aby štval Harryho.
Tuhle písničku zpíval pokaždé. Byla to jedna stará od Sudiček a Harry si vybavil, že Draco ji měl asi vždycky v oblibě.
Když jednou v šestém ročníku odtáhli kamarádi, s nimiž sdílel ložnici (obzvlášť Seamus, ale na to nemyslet) Harryho do klubu v Prasinkách, strávil Harry noc zíráním do svého máslového ležáku, zatímco hrály všechny písně od Sudiček. Nenáviděl každou jednu z nich, jak tam tak seděl a snažil se nesledovat Rona a Hermionu nebo Seamuse a Levanduli, kteří byli tehdy spolu...
A nejvíc ze všech nenáviděl tuhle, protože když začala hrát, vhrnuli se dovnitř z baru Zmijozelští v tlačenici jen tak tak oblečených těl, a Zmijozelové vážně nepotřebovali svou jednu noc v měsíci, aby se mohli v klubu opít a hromadně budit pohoršení.
Harry si vybavil, jak byl značně zaražený, že nejenom dívčí hábity byly velmi krátké, ale taky Zabini a – tehdy Malfoy – byli oba málo oblečení. Zabiniho hábit se zdál být ušitý z dračí kůže s rozhalenkou na hrudi a Malfoy neměl rukávy. Harry si pomyslel Typický a zamračil se do svého máslového ležáku, když polovina Zmijozelů začala nadšeně vyřvávat slova.
Vnitřek Malfoyových úst byl vymalován černou a křiklavě růžovou neonového světla a stínů.
Harry si tehdy pomyslel, že je to příšerná píseň.
„Nemáš s kým tančit, Pottere? Jak extrémně nepřekvapivý."
Poznal ten pomalý, potěšeně zlomyslný hlas dřív, než vzhlédl. Malfoy, zničehonic se opírající o loket, jako by ho tam postavil krutý osud.
Očividně opilý a zpocený z mačkanice, a Harry cítil pronikavé mísící se pachy, když se Malfoy naklonil, aby se podíval na Harryho pití a vyjeknul pohrdavým smíchem.
„Máslovej ležák? Vidím, že letos soupeříme s Longbottomem o vysněnej titul Nejubožejšího studenta. Jen tak dál, Pottere, máš na to. Věřím ti!"
Harry ho surově odstrčil. „Běž ode mě, Malfoyi."
Harry se velice úporně snažil přijít na to, jakou příšernou věc mohl provést, že za ni byl trestán Malfoyem.
Ze všech lidí byl Harry zachráněn Zabinim, který se vynořil za Malfoyem a na okamžik se dotkl jeho boku. Dokonce i tehdy viděl, že je Zabini nemístně hrabivý.
„Ty netancuješ, Draco? Tohle je tvá píseň."
Malfoyovy alkoholem rozjasněné oči zajiskřily, když opustily Harryho. „Samozřejmě, že tancuju," odpověděl.
Harry odešel. Vůbec netoužil po dalším výsměchu nebo vidět zvrhlé Zmijozely, jak se všichni dohromady svíjí na tanečním parketu.
Ach, tehdy tu píseň nenáviděl.
Teď mu tak moc nevadila.
Uvědomil si, že si brouká s ním, když na něj Draco zvedl obočí.
„Mohl bys zpívat taky," navrhnul Draco.
„Ne, díky," odpověděl Harry. „Nezpívám o nic víc než tančím."
„Nezpívá. Netančí. Jediný, co umí, dámy a pánové, je zabíjet příšery pomocí králíků."
„Ne-" Harry se zarazil a zasmál se. „Umím toho mnohem víc, než jen tohle."
„A mluví velice cool hadí řečí," dodal Draco. „To ti uznám."
Harry se odmlčel a zachvěl se. Vzpomínal si na Toma Raddlea mluvícího stejnou řečí a na záchvěv znechucení, když mu Brumbál řekl: přenesl na tebe něco ze své vlastní moci... Už by hadím jazykem znovu nepromluvil, kdyby to po něm chtěl kdokoliv jiný než Draco a kdyby se necítil – provinile.
Protože vylákal Draca z jeho pokoje pod falešnou záminkou, samozřejmě. Neřekl Dracovi celý příběh o Tajemné komnatě. Vynechal nynějšího padoucha, muže, který podstrčil zkázu nevinné dívce.
Chtěl Draca chránit a už na tom nesešlo. Tak jméno Luciuse Malfoye vypustil a chtít Draca chránit nebylo nic, kvůli čemu se cítit provinile.
Ale stejně se tak cítil a znovu se zachvěl.
„Proboha, Harry, ty mrzneš," poznamenal Draco. „Proč sis nenašel nějaký rukavice, ty velký tele?"
Věnoval Harrymu kritický pohled a pak se natáhl a zauzloval Harrymu šálu pevněji kolem krku. A ano, muselo být chladno, protože Dracův dech byl proti Harryho tváři podivně hřejivý.
„Namouduši, poslední záchvěv zimy v roce," řekl mrzutě Draco. „Kterej sadista organizuje poslední záchvěv zimy v roce na květen?"
„Draco," řekl mu Harry, „nemyslím si, že tyhle věci někdo organizuje."
Draco vystrčil spodní ret. „Mohla by to být odplata krutýho osudu za minulý zločiny."
„Tak to máš pak štěstí, že nesněží."
Draco se na něho ohavně zaksichtil a protnul oči pod ofinou, kterou mu vlněná čepice připleskla k čelu.
„Já mám alespoň náležitě oblečenou čepici a rukavice," řekl s hlubokým uspokojením.
To byl celý Draco, mít čepici a rukavice vyrobené tak, aby pasovaly k jeho zmijozelské šále. Šokovalo ho vidět lidi, kteří vzali za vděk jakýmkoliv starým rukavicím a Harry postřehl, že si nenechá ujít žádnou příležitost, aby se před nimi naparoval.
Harry si najednou vybavil, jak naposledy sněžilo, těsně před Vánocemi. Procházel se s Ronem a Hermionou, snažil se ignorovat jejich vzájemné škádlení kvůli jmelí a nejasně, stylem ty-marnivej-parchante, postřehl Malfoyovu čepici a rukavice.
V tu chvíli se za Malfoye přikradl Terry Boot a rozprskl mu na krku sněhovou kouli. Malfoy skončil sedící ve sněhu, vypadal komicky pobouřený a snažil se nesmát. Harry si pamatoval, že byl docela vylekaný, když neviděl žádnou zášť.
Zlostně vzhlížel k Terrymu Bootovi a na řasách měl zachycené sněhové vločky.
Pak samozřejmě vyskočil, aby spáchal sněhovou odplatu a někteří havraspárští se vrhli svého primuse bránit, a Harry vedl Nebelvíry, aby vyrovnal početní nesrovnalost.
Skončilo to tak, jak nejspíš muselo končit v Bradavicích všechno, surová bitka Nebelvír/Zmijozel, s Crabbem a Goylem házejícími kameny obalené sněhem a Pansy používající k obraně Malfoye koleno tím nejméně dámským stylem a zanechávající Rona padnoucího do sněhu.
„Buď ráda, Grangerová," heknul tehdy Malfoy. „Kdyby to bývala byla Millicent, chodila bys právě teď s eunuchem." Zaculil se. „Což by bylo příšerně zábavný-"
Snape a McGonagallová se nakonec objevili, kráčíce ze zasněženého kopce od školy, aby rozdali tresty a odtrhli od sebe ty nejhorší provinilce.
„Pottere, okamžitě vstaňte! Jsem naprosto šokována vaším chováním – vy jste se válel ve sněhu? Ihned běžte nahoru a převlečte se."
„Malfoyi, kdy vyrostete z tohoto infantilního nutkání – co se vám u všech všudy stalo s ústy?"
„Potter se mě pokusil přinutit jíst led!"
„Malfoy celou tu věc začal!" zavrčel Harry.
Snape prozíravě položil umírňující ruku Malfoyovi na rameno. Malfoy byl dostatečně umírněný přítomností svého oblíbeného učitele, aby se spokojil s pohrdavým úsměvem na Harryho McGonagallové za zády.
Harry se tehdy zlostně podíval na Malfoye, který měl svoji pitomou čepici nakřivo a červenou pusu a pomyslel si, že je ta neotřesnější osoba na světě.
„Mám něco na puse?"
Harry zamrkal. „Ne. Jenom jsem myslel na Vánoce a, hm-"
Draco hodil hlavou dozadu a zasmál se. „A na to, jak ses mi snažil nacpat led do pusy, vzpomínám si. Ty surovej malej zmetku. Tou dobou jsem procházel složitým emocionálním obdobím, víš."
„Ano, no..." Vzpomněl si na něco, co Draco řekl u jezera. „My jsme si spolu sotva vykládali o svých pocitech, Malfoyi."
Draco se zářivě usmál a Harry věděl, že ta slova poznal.
Parvati a Levandule se objevily ve dveřích a potom co udělaly jen malou zastávku, aby si vyměnily pár slov s Ginny, zamávaly a vydaly se k nim.
Harry si vroucně přál, aby šly pryč. Mezi vyučováním, domácími úkoly a schůzemi Mladého Řádu a Rady a se všemi novými omezeními v těchto dnech Draca sotva viděl a zcela upřímně bylo tohle narušení naprosto nevítané.
„Čau, Harry," řekla Levandule, která byla zrůžovělá zimou.
„Pěkná čepice, Malfoyi," poznamenala Parvati, položila si ruku na bok a zvedla obočí.
Byla velmi elegantní a vždy byla milou společností a Harry chtěl, aby ihned odešla.
„Já vím," odpověděl velice spokojeně Draco. „Proto tady Ginny Weasleyová pořád číhá, samozřejmě. Doufá, že předvedu odvážnej striptýz a ponechám si jenom čepici. Born to be porn, to jsem já."
Parvati s Levandulí se obě smály.
„Takže o čem jste vy dva tak soustředěně diskutovali, než jsme přišly?" zeptala se čtverácky Parvati.
Draco se zamračil. „Mám za to, že hlavně o porážení plazů malými roztomilými zvířátky."
Levandule vypadala docela poplašeně.
Draco se půvabně usmál. „A o tancování. Tady Harry neumí zpívat ani tančit. Není to úděsný?"
Parvati mu úsměv oplatila. „Vybavuji si, jak jsem ho musela vést na našem prvním vánočním plese..."
„Bylo mi čtrnáct!" protestoval Harry.
„Samozřejmě, že bylo," řekl Draco a uvolnil si ruce. „A všichni se nemůžeme narodit s přirozenou ladností jako-" nejasně mávnul směrem k Parvati, pak si to rozmyslel a ukázal na sebe. „-se vší úctou."
„Viděla jsem tě v klubu," poznamenala Parvati. „Vím, jak si představuješ tanec."
„Takže říkáš, že to není ani tak přirozená ladnost, jako spíš přirozená nemravnost," navrhl Harry a automaticky uskočil, než Draco zacílil ránu.
„Nemáte ve mě žádnou důvěru," poznamenal Draco nesouhlasně. „Tak fajn. Zdvihám vaši hozenou rukavici."
Stáhl si pravou rukavici zuby, pak si stáhl levou a odhodil je přes rameno.
„Tak pojďme," řekl a zahodil přes rameno i šálu. „Ať za tebe hovoří činy, Patilová."
Zmocnil se její ruky a odtáhl ji ven na nádvoří a ignoroval její vylekaný zvuk, zatímco ji ze spojovací chodbičky vytáhl do náruče. Pak si ji zády přehnul přes paži.
Vzhlédl k Harrymu a blýskl po něm úsměvem.
„Kdo teď říká, že neumím tančit?"
Harry nikdy nedostal čas odpovědět, protože z jiných dveří vyběhla Padma Patilová a hnala se k nim.
Harry si pak dlouho pamatoval tváře dvojčat Patilových v onom okamžiku, živoucí zrcadla odrážející tak odlišné věci. Parvati se červenala a usmívala, nevinná a nadšená, a tvář Padmy byla bílá a ztrhaná, oči obrovské hrůzou.
„Všichni rychle pojďte," řekla a veškeré emoce pronikaly do jejího hlasu. „Všechny vás potřebujeme v místnosti Mladého Řádu. Hned."
Řád kolem stolu neklábosil jako obvykle před začátkem schůze. Zírali na Lupina v jakési tiché hrůze. Neville popelavě zbledl a Harry se mu pokusil poslat utěšující úsměv. Držel už za ruku Hermionu a Ginny – Ginny vypadala, že se rozpláče.
Nemyslel si, že by byl ten úsměv moc přesvědčivý. Profesor Lupin, který pro ně měl vždy hřejivý pohled, se tvářil smrtelně vážně.
Kolem stolu se všichni sjednotili do čtyř těsných hloučků.
Nejtěsnější hlouček, a nejvzdálenější od ostatních, byli zmijozelští. Ale tak to bylo pokaždé.
Ne pokaždé se ale Harry staral o to, že to tak je.
Čekali, a pak Lupin konečně promluvil. Oči držel na stole a hlas měl tichý a formální.
„Slečna Grangerová a pan Boot dostali v našem týmu přiděleno oddělení výzkumu," řekl. „Dívali se do staré magie, na kterou se v několika případech odvolával profesor Brumbál, kvůli ochraně míst." Lupinovy oči přelétly na moment k Harrymu. „Bylo navrhnuto, aby byla v Bradavicích zřízena zabezpečená místnost, kam by mohli studenti ve stavu nouze jít a být tam v bezpečí. Pracovalo se na ní – velice uspokojivě. A dnešního rána byla nalezena se všemi předběžnými ochrannými kouzly prolomenými a ukradenými plány."
Lupin nepatrně zvedl oči.
Hermionin stisk Harrymu skoro zlomil ruku.
„Špeh v Bradavicích přikročil k otevřené sabotáži. Vzal nám jednu z našich největších nadějí a velký kus práce a magie přišel nazmar. Musíme zjistit, kdo o tom věděl – musím připustit, že já ano. Při obtížích se svým zaříkáním se se mnou slečna Grangerová radila a já věc zkonzultoval s několika členy učitelského sboru."
Lupin se odmlčel. Harry válku nejvíc nenáviděl v takovýchto momentech, kdy dospělí, na které spoléhal, vypadali tak staře a ztrhaně.
„Pochopím, když budu podezřelý," řekl. Zdvihl se protestný ševel a on zvedl ruku. „Ale musím trvat na tom, aby nás slečna Grangerová a pan Boot informovali o jakýchkoli dalších možných prosáknutích informací o zabezpečení. Musíme mít seznam podezřelých kompletní."
Harry se zadíval na Hermionu, když mluvila, oči příliš velké na najednou tak vyzáblý obličej.
„Já jsem to pověděla Ronovi," řekla jemně. „A řekla – řekla jsem to Ginny. Byla vyděšená a myslela jsem, že bych ji mohla utěšit."
„Pane Boote?" zeptal se Lupin a nijak to nekometoval.
Oči Terryho Boota byly skryté za jeho brýlemi na čtení, což mohl být důvod, proč je nosil.
„Pověděl jsem to Padmě a Mandy," řekl. „My – pracujeme ve skupině na všech našich projektech. Provádíme k nim společně výzkum."
„To jsou všichni?"
Hermiona a Terry oba pomalu přikývli.
„Ne," řekl chladný břitký hlas a všechny hlavy se natočily doprostřed zmijozelské skupinky. „Já jsem o tom věděl," pokračoval Draco s tváří nedotčenou emocemi. „Boot mi to řekl, když jsme střežili hlavní bránu. Pomohl jsem mu se složitou částí kouzla."
Nastal jen okamžik ticha. Harry se podíval na Dracovy klidné oči.
Rozpoutalo se pozdvižení.
Lidé vyskakovali na nohy, ječeli, otáčeli hlavy a zběsile konverzovali se sousedy. A skoro nepostřehnutelně, tak přirozeně, se obraceli zády ke Zmijozelům.
„Neřekl jsem to, protože jsem věděl, že si lidé budou myslet, že to udělal on," vyštěkl Terry Boot. „A to teda neudělal."
„Myslím, že je to vysoce nepravděpodobné," odsekla Padma Patilová s chladným pohledem upřeným na Draca.
„Nepravděpodobný?" vyjekl Ron a vyskočil na nohy. „Byl to on! Stačí se na něho podívat a víš, že to byl on! Měl by být hned teď poslanej do Azkabanu-"
Crabbe a Goyle oba zapraskali klouby, ale byla to Pansy Parkinsonová, kdo se pokusil střemhlav skočit přes stůl.
„Za to tě zabiju, Weasley!"
„Zadrž ji, Goyle," přikázal Draco.
Pansy se v Goyleově sevření zuřivě kroutila.
„Zabiju tě!"
„Jeho holka by očividně řekla, že-"
„Drž svou pitomou hubu!"
A Hermiona pustila Harryho ruku a vyskočila na nohy. V očích jí blýskalo a na tvářích měla dvě tmavé skvrny barvy.
„Neopovažuj se s Ronem takhle mluvit," řekla ledově. „Jak se Malfoy opovažuje sem přilézt, předstírat, že je na naší straně a házet podezření na lidi jako je profesor Lupin. Nikdy jsme ti neměli vůbec věřit – žádnému z vás."
„Sedni si, Hermiono."
Hermiona na něj zírala a Harry si přes chladnou, pevně svinutou kouli paniky a vzteku v hrudi uvědomil, že promluvil.
Stěží si toho někdo všiml. Lidé byli příliš zaměstnaní křikem, vyptáváním a pozvolným odsouváním dál od Zmijozelů. Ron a Pansy po sobě řvali sprostá slova a Pansy se snažila kousnout Goylea, aby ji pustil. Blaise Zabini mluvil mrazivým tónem s Padmou. Crabbe zíral s hrozbou v očích na jakési Mrzimory, kteří se ponořili do hrobového ticha. Téměř každý Zmijozel na někoho usilovně útočil.
Ale Draco ho zahloubaně pozoroval a Hermionin šokovaný pohled byl upřený na jeho obličej.
„Harry, teď už o tom nemůže být pochyb," zašeptala. „Harry, tohle je šílené..."
„On to neudělal," řekl Harry.
Ginny se prudce třásla. Bylo mu to jedno.
„Ticho, prosím," řekl Lupin a Harry na něho pohlédl s jakousi zoufalou nadějí.
Napravte to, řekněte jim to, Draco vám důvěřuje, řekněte jim, že – že...
Hlasy zdráhavě utichly.
„Copak nehodláte bránit svoji nevinu, pane Malfoyi?" zeptal se tiše Lupin.
Draco prozkoumal Mladý Řád pohledem s buď hořce nebo posměšně nakrčeným rtem.
„Nikdy neplýtvám dechem."
„Našel jsem to první a ty si nohou trhni."
Harry skoro zavrčel heslo, které mu Draco dal, na tu prázdnou, civějící, nesnesitelnou kamennou zeď a sám kámen při vcházení odsunul, protože by se neotevřel dostatečně rychle. Zmijozelové ve společenské místnosti se ho ani nevyptávali, dokonce se ani nepošklebovali, když se prohnal kolem.
Rozrazil dveře Dracova pokoje a nakráčel dovnitř.
Draco ležel na posteli opřený o polštáře a díval se do knížky. Odložil ji a zadíval se na Harryho.
„Ach. To jsi ty," řekl.
Dva prudké kroky mu stačily, aby došel k boku postele.
„Co sis myslel, že děláš?" vyptával se Harry.
„O čem to mluvíš?" zeptal se Draco a jeho chladné protahování slov bylo víc rozčilující než kdy dřív.
Harry popadl Draca za hábit.
„Hej!" zakřičel Draco pobouřeně. „Co to-"
„Řekni mi," řekl Harry, „co sis myslel, že děláš, když jsi to zatraceně nepopřel!"
Draco se vytrhnul z Harryho sevření, vymanil se z postele a vestoje na něho zlostně hleděl.
„A proč se ptáš?" chtěl vědět.
Hlas měl stále chladný a jen nepatrná barva na jeho tvářích dala Harrymu vědět, že je naštvaný.
„Cože?" řekl Harry. Proč se ho na tohle Draco ptal? Copak nebylo zřejmé, že musí Draca ochraňovat, i před ním samotným? Copak to nebylo jasné?
Draco tam stál a díval se na něho, slabá červeň pořád korunovala vrcholky jeho lícních kostí a oči mu podivně jiskřily.
„Myslíš si, že jsem to udělal?"
Na okamžik Harry prostě jen zíral. Draco se neochvějně díval zpátky na něj.
„No," řekl. „Myslíš?"
„Ne!" Harry skoro vykřikl. „Samozřejmě že ne!"
Draco se nemile usmál. „Jak moc jsi si jistej?"
„Jsem si jistej," řekl Harry hlasem tak rozhodným, jak jen to dokázal. „Jsem si naprosto jistej. Já tě znám."
„Mohl bych lhát."
„Draco," vyštěkl Harry, „ty ani neumíš dobře lhát!"
Draco vypadal uraženě. „Umím! Já-"
„Jsi v tom nepoužitelnej," pokračoval Harry neúnavně. „Všichni ví, když lžeš, protože máš ve zvyku dělat, že se neobtěžuješ ošálit přízemní masy a jednáš, jako by sis myslel, že všechno, co děláš, je geniální. Nikdy jsi neuměl ani na vteřinu předstírat, když jsi mě neměl rád, byl jsi dokonce i hroznej při fingování zraněné ruky. Ty bys byl ten nejhorší špeh v historii!"
Draco našpulil rty a vypadal zřetelně zaražený. „Dobře."
Harry si dovolil malý úsměv nad tímhle uznáním. „Vidíš?" řekl jemněji. „Znám tě."
Draco se na něho znovu upřeně podíval. „A ty si nemyslíš, že jsem to udělal."
„Vím, žes to neudělal."
„Naprosto."
„Ano."
„Bez vyptávání."
„Ano."
„Nic, co by kdokoli řekl, by tvůj názor nezměnilo."
„Ano!" zavrčel Harry a udělal krok blíž k Dracovi bez nějakého zřetelnějšího úmyslu, snad jedině do něho bušit, dokud to nepochopí.
Draco zamrkal, o krok ustoupil a zasmál se.
„A kolik lidí si myslíš, že má ve mě stejnou důvěru?"
Harry zamrkal nazpátek. „Já – jsem si jistý, že kdybys to popřel, plno lidí by-"
„Věřilo slovu Zmijozela?" zeptal se Draco. „Věřilo mýmu slovu? Řeknu ti to takhle. Řekněme, že se tohle stalo před půl rokem. Nezáleží na tom, co jsem řekl, uvěřil bys jen na vteřinu tomu, že jsem to nebyl já?"
Harry chtěl říct Ano, ale vzpomněl si, jak si myslel, že tenhle samý chlapec je Zmijozelův dědic, tehdy, když jim bylo dvanáct.
Nebylo vůbec možné, že by tomu uvěřil.
„Vidíš," řekl Draco. „Budou si myslet, že jsem to byl já. Popřel bych to, kdybych si myslel, že to bude k něčemu dobrý, ale nebude. A já se nehodlám plazit před bandou předpojatých havraspárských a bezpáteřních Mrzimorů úplně pro nic."
To bylo velice hloupé, ale to byl celý Draco a mělo to svou divnou logiku. A když už se Draco zmiňuje o havraspárských...
„Proč ti o tom musel Terry Boot povědět?" uvažoval naštvaně Harry. „Měl vědět, co by si lidi pomysleli, kdyby to vyšlo najevo a tys o tom věděl. Neměl právo to udělat."
Draco vypadal neurčitě vylekaně. „On tím nemyslel nic špatnýho," odpověděl. „Je můj přítel."
Harry si vzpomněl na schůzi Řádu, kdy diskutovali o lékouzelnících a mudlech a jak se na začátku Terry podíval přes stůl na Draca a Harry uvažoval, jestli jsou přátelé.
Teď měl odpověď.
„Odkdy?"
Draco zvedl obočí. „Od začátku roku. Překvapilo mě, když se stal primusem. Vždycky jsem si myslel, že to budeš ty nebo já. Zvykl jsem si na tu myšlenku, na vítězství a znepříjemňování života Nebelvírům po celej rok, nebo na porážku a bytí tím nejvzpurnějším prefektem, jakýho je možný si představit."
„Ty jsi strašnej pitomec."
Draco pokrčil rameny. „Myslel jsem, že on možná byl neutrální volba. Ale nebyl jsem si jistej. Zajímalo mě to, tak jsem se ho rozhodl líp poznat a zmanipuloval jsem ho, abychom dělali společně projekt do astronomie."
„Ty a tvoje mazaný zmijozelský plány. Nemohl sis s ním prostě promluvit."
Draco zvedl bradu. „Rád udržuji život zajímavým. A on je zajímavej. Je chytrej a je všímavej. Líbil by se ti."
„Ani on si nemyslí, žes to udělal."
„No, on má svoje důvody. Mimo jiné pravděpodobně nechce být tím, kdo vyklopil tajemství špehovi."
„Ty nejsi špeh," řekl Harry. „Ani to nevyslovuj."
Draco se na něho znovu podíval tím pronikavým upřeným pohledem, jako by se pokoušel přeložit text a nebyl si tak docela jistý, že ho chápe.
„Jsi si jistej?" zeptal se. „Myslím – jsi si vážně jistej? Já vím, žes řekl, že jsi, ale všichni tví přátelé si hodlají myslet, že jsem špeh a jestli si nejsi jistej, měl bys mi to říct. Nechci žádnou tvoji nebelvírskou ušlechtilost, aby ses za mnou tahal z principu, chci vědět-"
„Draco, přestaneš říkat blbosti!"
Draco neposlouchal. Dýchal rychle a barevné skvrny na jeho lícních kostech tmavly.
„Popřu to, jestli chceš," řekl pronikavě. „Neudělal bych to pro ně, ale udělám to. Neudělal jsem to. Potřebuješ to slyšet?"
Harry spatřil, že má Draco zaťaté pěsti. Popadl Draca za rameno.
„Ne," řekl a uvědomil si, že dýchá stejně zrychleně jako Draco. „Ne, nepotřebuju to slyšet."
A Draco se prostě jen uvolnil a upadl zpátky do svého nenuceného protahování slov.
„No dobře," řekl a usmál se tím zářivým pomalým úsměvem. „Věříš mi. Zmijozelové mi věří. Na čem dalším záleží?"
Dveře se otevřely a vešli Zabini, Pansy, Crabbe a Goyle.
„Ach můj Bože, to jsi ty," řekl znechuceně Zabini. „To jsi tady pořád? Copak nemáš kolej, do které se vrátit?"
„Potřebujeme mluvit s Dracem," informovala Pansy úsečně Harryho.
„Ahoj," řekl Crabbe.
„Nemusíte být nezdvořilí na mýho hosta," řekl Draco, ale nijak zle. Harry viděl, jak se dívá na Pansy a oba mohli vidět, že plakala.
„Já půjdu," řekl Harry a šel ke dveřím.
Draco šel za ním a promluvil tichým hlasem.
„Je pátek. Za chvíli bychom mohli jít do Prasinek."
„Jo?" Harry se usmál. „To bych rád."
„Uvidíme se za dvě hodiny," řekl Draco. Otočil se na ostatní a rázně promluvil. „Crabbe a Goyle, vy jděte s ním. Nikdo z nás nemá chodit po venku osamotě a Lupin dostane sedmero záchvatů, jestli nechá ohroženýho Harryho Pottera courat sem a tam ze zmijozelskýho sklepení."
Crabbe a Goyle se bez jediného slova vydali ke dveřím.
Harry se ohlédl, když vycházel ze dveří. Pansy plakala tichou zuřivostí a Draco jí zrovna dal paži kolem ramen. Zabini se kousal do rtů.
Crabbe a Goyle ho doprovodili zpátky v tichosti, aniž by promluvili jediné slovo. Ale Harry se u portrétu Buclaté dámy zarazil.
„Vím, že to neudělal," řekl.
Nastala chvíle ticha. Potom Crabbe zabručel, „Jasně, že to neudělal."
Pomalou chůzí odešli. Harry se za nimi díval.
Nakonec však musel jít dovnitř a všem se jim postavit tváří v tvář.
Hermiona vzhlédla, když vešel, v očích se jí zablesklo a pevně sevřela Ronovu ruku. Ron byl bledý a vypadal zuřivě, jeho pihy byly proti jasnému světlu jako špendlíkové hlavičky. Parvati byla schoulená na křesle vedle jejich pohovky a tvář měla uplakanou, ale v očích neměla žádnou jistotu, že ho podporuje. A vedle jejího křesla byla její sestra s modrou havraspárskou šálou pořád ještě na krku, pás chladné modři.
Padma Patilová se Harrymu dívala do tváře očima, které nebyly ublížené, ale stejně chladně zničující jako její hlas.
„Hermiona a já jsme si promluvily," řekla mu.
„Jak milé," řekl studeně Harry.
„Harry," zvolal Ron najednou bezděčně ve vibratu čirého rozhořčení.
„Co je, Rone?" vyštěkl Harry. „Co potřebuješ říct? Bude to pořád o tom, že mi nevezmeš někoho, komu věřím?"
„Harry, teď je to jiný-" začal Ron.
Harry ho tvrdě přerušil. „V čem?"
„Je to jiné, protože teď máme všechny důvody věřit tomu, že to on je ten špeh mezi námi."
Nebyl to naštvaný hlas. Harry ho nesnášel, protože věděl, že je to hlas, který by mluvil za celou školu, bez osobních pocitů, bez zápalu – ale s nelítostnou logikou, která by Draca úplně a naprosto zatratila.
Byla to samozřejmě Padma.
„Proč?" zeptal se Harry pevným hlasem. „Proč by měl být ve větším podezření, než kdokoliv jiný, kdo to věděl?"
„Proč!" Na okamžik byl Ron vzteky neschopný slova a pak mu Hermiona položila ruku na paži a posunkem pobídla Padmu, aby mluvila.
Dívka, která byla ideální Havraspár, která se tak přirozeně stala prefektkou a členkou Rady. Která byla chytrá a hezká a která se neobtěžovala skrývat opovržení v očích, když ji Ron vzal na ples v roztřepeném společenském hábitu.
Harry ji vlastně nikdy neměl rád.
„To dá rozum, Harry," řekla a ach, Hermiona byla chytrá, že nechala mluvit Padmu, protože Hermiona by s ním nedokázala jednat takhle bez emocí. „Je jediný Zmijozel, který o tom věděl, a ze Zmijozelu pochází nejvíc černokněžníků. Je synem Luciuse Malfoye a je dobře známý pro svoje protimudlovské postoje. Vždycky bylo záhadou, proč se rozhodl podporovat naši stranu. Jestli je špeh, pak všechno dává smysl."
„On je špeh," zakašlal Ron.
„Harry," řekla jemně Hermiona, „musí to být on."
Harry krátce zavřel oči proti černo-rudému přívalu hněvu a viděl Draca s oním ruměncem na tváři, jak říká Neudělal jsem to. Potřebuješ to slyšet?
„Ne," zavrčel na ně na všechny. „Já ho znám."
„Opravdu?" zeptala se Padma. „Před letošním rokem jsi nikdy nevypadal, že bys mu věnoval moc času. Nemyslíš si, že je podivné, že se zničehonic rozhodl s tebou mít dobrý vztah – s tebou, Harrym Potterem – ve stejném roce, kdy nám začala unikat všechna naše tajemství? Využívá tě."
Harry mohl vidět uvědomění, formující se za Ronovýma očima, černý vír soustředěný do bodu tlačícího za jeho čelem. A konec pramenil – v zuřivost.
„Zabiju ho," zavrčel Ron.
A Harry si pomyslel, obrací všechno proti němu.
„Ať tě ani nenapadne se ho dotknout," řekl ledově studeným hlasem. „Nikoho z vás. Já jsem s ním strávil čas. Vy ne. Předtím jsem si o něm moc nemyslel – ne. Předtím jsem nevěděl, jak moc si toho o něm myslím, ale teď už to vím."
„Strávil jsi s ním čas," opakovala Padma s ledovým důrazem. „Tak jaký poznatek můžeš nabídnout? Co si o něm myslíš teď?"
Harry pomyslel na slabou, starou ozvěnu svého rozhořčení.
Řekl zlehka, „Myslím si, že je skvělej."
„Manipuluje s tebou," skočila mu do řeči Hermiona. „Není to tvá chyba, Harry, vím, že ty jsi věrný, všechno to vím, ale musíš myslet – Harry, ten poslední zrádce byl... Byl přítel tvého otce. Nemůžeš si dovolit mu tak slepě důvěřovat."
Harry si k vlastnímu lehkému, nezaujatému překvapení uvědomil, že se třese. Oni Draca přirovnávali k tomu... k tomu...
„Ten poslední zrádce," procedil skrz zuby, „byl někdo, komu všichni věřili."
Zlostně hleděl na Padmu Patilovou, protože to nezvládl říkat Hermioně nebo Ronovi. Dívala se zpátky na něho s počínající osobní dotčeností v očích.
„Jak se opovažuješ!" vykřikla.
„Jak se ty opovažuješ," odsekl Harry. „Přijít sem – do mýho domova – a urážet mýho přítele. Jak by ses cítila, kdyby šlo o tvýho? Nechci proti němu slyšet už ani slovo."
Nezajímalo ho to. Nehodlal tady zůstat. Potřeboval být sám; potřeboval přemýšlet. Ani ho nezajímalo, jestli ho někdo na cestě ze školy chytí.
Hodil po nich pohledem nazpátek, na Rona, jehož obličej byl jasně rudý, Hermionu, která vypadala zuřivě a na pokraji pláče, na všechny Nebelvíry.
„A pro vás ostatní to platí taky," dodal chladně a práskl za sebou dveřmi.
Ginny byla se svým plánem docela spokojená.
Harry se očividně nehodlal vrátit do nebelvírských prostor ještě hodiny. Byl rozzuřený – a nebylo divu, s Padmou Patilovou postávající kolem, jako by jí to tu patřilo a obviňující ho.
Zachránil ji před baziliškem. Dá se mu věřit ve všem. Možná že špeh je Malfoy a Harry má plán. Možná že je věrný svému kamarádovi, ale dá se mu věřit, že zjistí pravdu. Možná že je špehem někdo jiný a on už o tom ví a pracuje na tom.
On teď byl jediný, kdo je mohl zachránit. A byl to chlapec, kterého vždycky milovala, a bolelo ho, že mu nikdo nevěří.
Ginny by mu mohla říct, že ona ano. Slyšel by to rád, věděl by, že mu někdo rozumí.
Samozřejmě neměla tušení, kde může být. A tak vymyslela svůj plán.
Malfoy byl podezřelý a Harry – věrný Harry – musí spěchat za ním. Ona musí jen najít Malfoye a pak najde i Harryho.
Musela čekat jen pár minut, než byl splněn její první záměr. Malfoy a Blaise Zabini vyrazili ze zmijozelského sklepení, očividně uprostřed vzrušené konverzace.
Zachytila jméno, Harry Potter, a ztratila veškeré zábrany, které jí bránily poslouchat.
„Nic takovýho to nebylo," říkal Malfoy a Ginny byla tiše vyděšená zatvrzelostí v jeho hlase. „Nečekám od tebe, že to pochopíš. O nevinných dotecích toho moc nevíš."
„Asi tolik jako ty, Draco," zamumlal Blaise Zabini. Snažil se znít pobaveně, ale jeho podrážděnost byla zřejmá.
Ginny neměla Malfoye nikdy ráda, ale u něj jste alespoň věděli, na čem jste. Všichni věděli, že Blaise Zabini je nedůvěryhodný, se svýma očima jako dvě černé studny úskočných stínů a sličnou tváří, příliš lstivou na to, aby působila mile.
„Jistěže vím trochu víc, v porovnání s tebou," řekl Malfoy plynule. „Konec konců, Blaise, bych si rád myslel, že jsem trochu vybíravější, než jsi obvykle ty. A poslední dobou jsem extrémně hodnej chlapec."
„Ano, to jsi." Zabiniho hlas byl upjatý. „Nic není jak bývalo."
Ginny začínala být z poslouchání toho všeho znepokojená. Myslela si, že ji Malfoy skoro okamžitě dovede k Harrymu.
Malfoyovým hlasem by se dal sekat led.
„A co přesně chceš tímhle říct?"
„Hele, Malfoyi. Mám jen – starosti. Obzvlášť teď. Zabiniho tón byl najednou ostrý. „Všechno, co chci vědět je – jestli máš nějakej plán, jestli víš, co děláš?"
„Och, neměj obavy." Malfoy teď mluvil mírněji, sametově, jako by najednou měl v úmyslu Zabiniho utěšit, nebo jako by je mohl slyšet někdo další. „Mám. Čau, Harry."
Ginny poskočilo srdce, když spatřila Harryho, jak k nim kráčí chodbou a usmívá se svým sladkým křivým úsměvem.
Ten trochu ochabl, když Harry uviděl Zabiniho, a pak se Malfoy natočil vedle Harryho a jeho tvář znovu změkla.
„Blaise byl právě na odchodu," oznámil Malfoy, hlas jako sirup, a pak se na Ginny upřel onen chladný pohled.
S němou hrůzou se dívala zpátky a byla si jistá, že o ní celou dobu věděl.
„Konec konců někdo musí doprovodit krásnou Ginny do její společenské místnosti." Pohled, kterým tohle prohlášení doplnil, připadal Ginny zlověstný, ale Harry se zasmál. „Jsem si jistej, že Blaise by byl okouzlen."
Zabini vypadal rozmrzele. Malfoyův úsměv hraničil s uličnickým a Ginny tohle stále nepřipadalo ani v nejmenším zábavné.
„Neobtěžujte se," řekl hlas za nimi. „Můžu Ginny vzít."
Ginny se s obavou otočila a pak se vděčně opřela o Deana. Stál tiše za ní a podpíral ji, když Malfoy zašeptal:
„No, všichni víme, že bys rád..."
„Draco!" Harry do něj káravě šťouchnul a Malfoy se umírnil.
Zabiniho zášť byla samozřejmě nikým neomezená. Ginny ji viděla blýskat v jeho očích, když věnoval Deanovi dlouhý neuspěchaný pohled.
„Ó, nevadilo by mi jít do společenské místnosti s ním," informoval je všechny a přelétl pohledem plným škodolibé radosti šokované výrazy na tvářích jich všech.
Harry si ho prohlížel s nelibostí a lehce vyvedený z míry. Malfoy se usmíval drobným povýšeným úsměvem.
Dean se podíval na Zabiniho naprosto nevrzušeně.
„Jsi samozřejmě vítán jít se mnou a s Ginny, jestli chceš."
Zabini vypadal rozladěně. „Malfoyi, jsi pro hodně z nich vítán," ušklíbl se a hnal se pryč. Když odstrčil Ginny a Deana, zaslechla, jak mumlá, „A já doufám, že máš nějakej plán."
Ginny se za ním nepodívala, když odešel, ani na Deana. Byla příliš zaměstnaná zíráním na Harryho, který rozkošně vraštil čelo. Zvedl ruku a dotkl se Malfoyova předloktí.
„Měl by ses tady potulovat pouze se Zabinim?" zeptal se ho Harry tichým hlasem. „Chci říct, on je-"
Malfoy vyklenul jedno obočí tím svým obzvlášť otravným způsobem.
„Jsem dokonale v bezpečí. Běda kterýmukoliv Pánovi zla, kterej by unesl mě i Zabiniho dohromady. Za necelej týden by nás posílal zpátky se soustrastným vzkazem."
Harry se zazubil. „Myslím, že zpátky bychom vzali jen jednoho." Odmlčel se. „Řekl bych, že Zabini není tak zlej, vzhledem k té druhé možnosti."
Malfoy po něm střelil hrozivým pohledem.
„Vy dva jste v pohodě?" zeptal se Dean, který se oddával troše oné zdvořilé hluchoty, kterou Ginny hluboce ocenila vždycky, když si vyšli a ona si povídala s některou ze svých kamarádek.
„Já jsem v pohodě, Thomasi," odpověděl Malfoy a dramaticky protočil oči. „To jenom tady můj pitomej Nebelvír dělá blbýho. Zase."
„No, musím jít dokončit svůj projekt do tvořivé magie," řekl Dean. „Uvidíme se, Malfoyi. Harry."
Ginny byla polekaná, když viděla, že se Malfoy nad něčím, co Dean řekl, skutečně usmál. Úsměv způsobil, že se celá jeho tvář rozjasnila a vypadala mladší.
Podle větší pozornosti, kterou pak Harry Malfoyovi věnoval, Ginny poznala, že je taky překvapený.
Chytila se Deanovy paže, držela ji ve volném sevření a toužebně se podívala na Harryho a doufala, že ji požádá, aby zůstala. Pořád ještě hleděl na Malfoye, když ji Dean začal odvádět chodbou pryč.
„Co tím Zabini myslel?" zeptal se jí se svým jemným, vážným tónem. „To s plánem?"
Ginny okamžik přemýšlela. „Ptal se předtím Malfoye – jestli Malfoy ví, co dělá, jestli má plán. A Malfoy řekl, že nějaký má."
Vzhlédla ustaraně k Deanově tváři a spatřila v jeho laskavých hnědých očích starost.
„Myslíš, že bychom to měli Harrymu říct?" otázala se z úzkostí.
„Ne..." řekl Dean pomalu. „Ne. Nevěřil by nám."
„Ach, samozřejmě. Je tak důvěřivý." Ginny se o Deana opřela a našla útěchu v jeho prosté přítomnosti. „Ale dáme na něho pozor, že ano?"
Dean jí sevřel ruku pevněji kolem své paže a jeho tvář zůstala ještě okamžik velmi vážná. Pak se trošičku rozjasnila.
„A já dám pozor na tebe."
„Notak," řekl Draco, když si Ginny a Dean dali značně vítaný odchod. „Pojďme."
V tichosti zamířili do chodby se sochou jednooké čarodějnice. Harry se snažil najít způsob, jak vložit do slov všechny obavy a nesouvislé myšlenky, které měl, když se sám potuloval po škole, a byl od tohohle úkolu ustavičně vyrušován vrháním pohledů na Draca. Byla taková úleva ho mít zpátky, jeho blonďatá hlava bledě svítila v tlumeném světle, tady, kde ho nikdo nemohl obviňovat, dělat mu starosti nebo mu říkat věci, které by ho ohrožovaly.
„Předpokládám, že novinky by se touhle dobou už měly donést do Prasinek," poznamenal Draco, když procházeli tajnou chodbou. „Dejte nám chvilku k proklínání šeptandy."
„Můžeme jít nahoru poblíž Chroptící chýše," navrhl Harry. „Tam nikdo nebude."
Draco mu věnoval veselý pohled, zatímco se vynořili ve sklepě Medového ráje.
„Mohli by tam být duchové," upozornil. „Věděls, že tam nahoru pořád nemůžu Crabba a Goylea dostat?"
„Ehm," řekl Harry.
Draco se zastavil, aby si koupil pár svých krvavých lízátek a obdařil nakysle se tvářícího majitele obchodu svým nejvíc bezstarostným a okouzlujícím úsměvem. Pak se vydali vzhůru do kopce směrem k Chroptící chýši.
Draco pořád rozjímal o minulých špatnostech.
„Zaútočit na někoho, když máš oblečenej neviditelnej plášť není ani trochu ušlechtilý," přemítal. „Velice záludný. Velice nečestný. Vlastně velice zmijozelský, ty parchante."
„Draco, ty jsi Zmijozel."
„Přesně! Vím, o čem mluvím."
Harry nedokázal potlačit smích nad jeho čirou drzostí.
„Tak jako tak," řekl a snažil se znít tak přísně, jak jen dokázal, "sis to zasloužil. Byl jsi na Hagrida naprosto hnusnej."
„Byl, že?" připustil Draco bez kousku lítosti. „Ale to bylo předtím, než jsem ho doopravdy poznal."
Harry byl jednou na čaji trochu poděšený pekelným výrazem, který měl Draco v očích, když si v jednu chvíli uvědomil, že Hagrid bude poslouchat studenty, které má rád. A že Hagrid naprosto postrádá sebevědomí ohledně svých učitelských schopností a dychtí po nápadech.
„Myslíš než jsi s ním doopravdy začal manipulovat."
Draco mávl lhostejně rukou. „Totéž. V každým případě popírám tvoje divoká a nepodložená obvinění. Já pomáhám. Jsem asistent vyučujícího."
Hodiny se nestaly nijak postřehnutelně méně život ohrožujícími. Zaměřovali se ale na tvory, kteří mohli skutečně být – obvykle ďábelsky – využiti, a zdálo se, že Draco je v pozici dohlížejícího otřesně často. Taky si vypěstoval sklony se během hodiny rozčilujícím stylem chechtat.
Vtipné.
„Jsi učitelův miláček s krutými plány převzít vládu nad třídou."
„Ty... Ty se snažíš odvést moji pozornost od toho hlavního, což je ohavnej útok na moji osobu spáchánej, když jsem byl ještě nevinný dítě."
„Byl jsi příšerný dítě."
„Nevinným způsobem," trval na svém Draco a velice opatrně kráčel po cestě k Chroptící chýši. To byl celý on, že byl úzkostlivý dokonce i kvůli tomu, aby se mu na boty nedostalo bláto, pomyslel si Harry a protočil oči. „Skoro jsem dostal infarkt, věděls? Byl jsem citlivý chlapec."
„Byl jsi zrůda poslaná přímo z pekla, aby mě soužila."
„Každej potřebuje koníčka," odfrknul si Draco. „Nemluvě o záležitosti mnohem důležitější než potíže srdce – a totiž potíže vlasů. Mých krásných, překrásných vlasů."
„Lidi s blond vlasy vypadají vybledle," řekl nenuceně Harry. „Tak jako tak jsou moc světlý, aby byly přírodní. Vsadím se, že si je odbarvuješ."
Draco vydal přiškrcený zhrozený zvuk. Harry se kousl do rtu v šíleném úšklebku.
„Harry," řekl strašlivým hlasem Draco, „to je ta nejhorší věc, jakou jsi mi kdy řekl. To je ta nejhorší věc, jakou mi kdokoli kdy řekl."
Draco se obrátil k Harrymu zády, aby divoce zagestikuloval k obloze, jako by ji chtěl upozornit na křivdy, které jsou na něm páchány. Jakmile to udělal, Harry se sehnul.
„On se opovažuje mi tohle říct," rozčiloval se Draco dramaticky na mraky. „Potom, co mi zničil vlasy. Zničil je! Byly pokrytý blátem, špinavý tak, že na chvíli vypadaly hnědý, musel jsem strávit čtyři hodiny ve sprše a zběsile je mydlit šampónem, a on říká-"
„Draco," řekl klidně Harry, narovnal se a s naprostou přesností mrštil plnou hrstí bahna, „přestaň žít minulostí."
Nastal okamžik absolutního ticha, v němž bahno prosakovalo Dracovi vlasy a na plášť. Potom se Draco pomalu obrátil, třásl se jakousi potlačovanou emocí a upřel na Harryho zmrazující pohled.
„Pottere," prohlásil s jistotou, „za tohle umřeš."
Sehnul se a rychle jako had se zmocnil plné hrsti bláta, ale i Harry měl reflexy chytače. Uskočil, a tak ho zasáhlo jen do jednoho ramene, a už dřepěl na zemi.
Draco odvrátil obličej, takže schytal bahno jen na tvář. Vteřinu si ho otíral a vypadal nevěřícně, a pak mírně ukročil, aby se vyhnul další salvě. Pořád si dával pozor na boty.
Nabral si plnou ruku bláta a znovu uskočil, tentokrát spíš blíž k Harrymu než dál od něj, a pak ho pevně rozmázl po zádech Harryho košile.
Harry vykřikl, kroutil se pryč z jeho dosahu a okamžitě zakopl o balvan a přistál na zádech v bahně.
Draco vybuchl smíchy. Harry se natáhl, popadl ho za kotník a zatáhl.
Dracův rozzuřený jekot byl přerušen spojením žuchnutí a čvachtnutí.
Harry o kousek zvedl hlavu, aby viděl ten strnulý šokovaný výraz na Dracově tváři. Jeho vlasy se nacházely v louži bláta.
Harry nechal vlastní hlavu klesnout zpátky do bahna a smál se a smál. Krátce zavřel oči a jenom si pomyslel, Věřím ti, ať se děje, co se děje.
„Zkáza," říkal v pozadí odevzdaně Draco. „Muka. Beznaděj. Na mých vlasech. Nesnáším tě, Harry Pottere."
„Jo joo," řekl Harry a smetl na něho trochu bahna.
Draco zněl trucovitě. „Dneska jsem v choulostivým stavu, víš."
Harry se opřel o loket a zadíval se na Draca, který měl zavřené oči – pravděpodobně se tak mohl naprosto pohroužit do zoufalství. Jeho řasy se bledě stříbřitě leskly proti pokožce.
„Draco," řekl jemně, „Říkají, že jsi můj kamarád jenom proto, abys ze mě dostal informace."
Draco oči neotevřel.
„Věříš jim?" zeptal se vyrovnaně.
„Ne!" Kolikrát to musí říkat? „Já jenom... Chtěl jsem říct, že jestli je to pro tebe příliš složitý – jestli tě to staví do většího podezření-"
„Na to zapomeň." Tehdy se jeho oči otevřely, malé kousky šedi. „Tak snadno se mě nezbavíš."
Úleva byla tak velká, že se ani nepokoušel na něj neusmát.
„Ne? Sakra."
„Tak blízko a přece tak daleko," souhlasil Draco. „Neplánuju se tu povalovat v bahně celou noc. Pomoz mi vstát."
Vystrčil panovačně ruku a pak ten dojem pokazil, když s ní zakmital dokolečka.
Harry se vyšplhal na nohy, zkřížil ruce na prsou a díval se na Draca se shovívavým pobavením, dokud se Draco nezvedl na nohy vlastní silou. Obdařil Harryho vyčítavým pohledem.
„Rád bych, aby bylo jasno, že si zabírám prefektskou koupelnu," informoval ho.
„Nemyslím si," řekl nevzrušeně Harry. „Domnívám se, že patří komukoliv, kdo se tam dostane první."
Draco se na něj okamžik díval a nepřítomně si drhnul cákanec bahna na krku. Potom se náhle vrhnul z kopce dolů.
Harry ho následoval v těsném závěsu. Zastavili se jen jednou, aby se proplížili do sklepa Medového ráje a dveřmi v podlaze.
Pak už se zase řítili tajným tunelem a chodbami a Draco ho uvážlivě praštil, kdykoliv se dostal blízko.
„Zmizni, Pottere," hekal. „Tohle je moje koupelna. Potřebuju svoji ledobílou pěnu! Potřebuju-"
Zarazil se v běhu a v polovině úderu.
Jejich přátelé stáli v chodbě, uprostřed vášnivé hádky.
„Na téhle chodbě hledáme my," říkala uštěpačně Pansy. „Běžte si najít svou vlastní."
„My tu byli první," řekl Ron bojovně.
„Jo? Jo? Vysmahni, Weasley."
„Máme prostě jen obavy-" začala slabým hlasem Hermiona.
Blaise Zabini zakašlal. „Lidi? Koukněte se tamhle."
Všechny hlavy se obrátily, aby pohlédly k nim. Harry tam stál a udatně se pokoušel budit dojem čistoty.
„Draco!" řekla Pansy v šokovaném zděšení. „Můj Bože, co se ti stalo?" Vykročila dopředu, vytáhla z hábitu kapesník a střelila po Harrym nenávistný pohled. „Co udělal?" vyptávala se a drhla Dracovi tvář.
„Neplivej na to," nařídil jí Draco a s podezřením si kapesník prohlížel.
Hermionin hlas byl pevný. „Harry," řekla, „prosím, vrať se s námi, měli jsme starost-"
Harry jí vzdorovitě pohlédl do očí.
„Nebylo třeba si dělat starosti," řekl. „Byl jsem s Dracem."
„A teď můžeš jít s náma zpátky," řekl mu s rozhodností Ron.
„A ty bys měl jít do prefektské koupelny, Draco," řekla Pansy a spustila kapesník jako někdo, kdo ví, že byl poražen.
Draco se zaculil. „Nabízíš mi svou společnost, cuchto?"
„Po tom," informoval ho Zabini, „s tebou všichni musíme mluvit."
Draco zúžil ústa. „Fajn," vyštěkl a naklonil se k Harrymu. „Uvidíme se zítra," řekl a schválně snížil hlas dost na to, aby byl diskrétní a dostatečně jasný, takže ho mohli všichni slyšet. Pak se zářivě usmál nenadálé myšlence. „Což je sobota."
Harry zvedl obočí. Draco byl kvůli tomu dárku celý týden více či méně nesnesitelný. Zvykl si slyšet 'Harry, co je to za dárek?' namísto očividně příliš obyčejného ahoj.
Díval se na Draca, jak tam stojí, neschopný si přestat jednou rukou mnout bláto z vlasů, a znovu si pomyslel, Věřím ti.
„Jo, nashle zítra."
„Draco se usmál. „Těším se na to."
