Charakteristický úšklebek ale pomalu sklouzl z jeho aristokraticky bledé tváře a na jeho místo se dostavil výraz nepříjemného překvapení, když si detailněji všiml stop, jaké na otcově zevnějšku zanechalo prostředí, které před slabou půlhodinou opustil, soudě dle intenzity odéru povzbuzujícího lektvaru (s kterým Scorpius měl tu čest toho večera, kdy Berry zabušil na dveře Potterových) a stupně zaschlosti nepatrného množství bláta na jeho botách, na které mohl touhle dobou narazit nejblíže v Londýně, protože tam začínala sféra předpověděných dešťových přeháněk.
Na okamžik ucítil svoje srdce, jak zpomaluje svou činnost, a zděsil ho fakt, že když pohlédl otci do očí, aby si potvrdil svou hypotézu, ten lehce sklonil hlavu a zamračil se snad ještě víc. Celé to trvalo jen pár vteřin, ale nálada Scorpiusovi přešla z nuly na mínus sto rychlostí, jakou to dělá kvalitní motorka, jenže směrem nahoru.
Ovázal si šálu těsněji kolem krku – tou dobou bylo venku ještě větrno.
„Tos to nemohl říct hned?" zeptal se pobouřeně otce. „Sbalit bych se mohl později, hlavní je tam být, znáš ji, ze samoty má větší deprese než já z faktu, že Štěkna je technicky vzato moje rodina!"
„Tyhle věci se jednoduše veřejně neřeší," odpověděl otec krátce.
„Já sice nejsem zastáncem rodinných pohovorů večer u krbu, ale komunikace o základních životních funkcích mé matky mi zrovna nepřijde jako ztráta času. I kdyby to bylo veřejně."
„Nehádej se o hloupostech a chytni se," opáčil otec a nabídl mu předloktí, aby se mohli přemístit.
„Odstěhuju se."
„To už jsi sliboval nejmíň pětkrát."
Spolkl několik dalších slušných i neslušných vět, které ho napadaly, a pak už jen pocítil, jak se kolem něj svírá temnota.
Šli svižně nemocniční chodbou. Nepříjemně bílé světlo se jim dynamicky mihalo nad hlavami a bezvýznamní lidé je míjeli bez povšimnutí. Dveře vlevo byly otevřené a byl z nich slyšet tlumený hlas Astorie Malfoyové. Scorpius a jeho otec spolu cestou nepromluvili ani slovo. Starší z nich vstoupil do místnosti jako první. Scorpius se na moment zastavil ve dveřích. Vypadala strašně.
Ležela tam opřená zády o tenký polštář s unaveným obličejem na nepohodlné posteli v pyžamu tak sněhově bílém, že razilo do očí víc než to bílo všude okolo. Lesklé tmavé vlasy měla trochu pocuchané. Byl to smutný pohled, ale ona nebyla smutná. Byla naštvaná a odhodlaná něco vysvětlit mladému muži, který u ní stál s ampulkou onoho povzbuzujícího lektvaru, jehož vůni a barvu si Scorpius dobře zapamatoval.
„…poslouchejte, já dokážu pochopit, že to pro vás může být nečekaná a nová informace, ale když už vám to řeknu, tak byste mohl přestat předstírat, že mluvím japonsky." Mluvila s ním jako matka – důrazně a bez čekání na odmlouvání.
„Madame, prosím…"
„Neříkejte mi tak, není mi šedesát. Ahoj, zlato," pozdravila otce, který si sednul na židli vedle postele. Scorpiuse si zatím nevšimla. „Mladý muži, vy jednoduše odnesete tu divnou tyrkysovou věc…"
„Jakou?"
„To je taková světle modrá," vysvětlila mu s vráskou mezi očima. „Odnesete tu věc a přinesete mi normální půllitrový hrnek silného černého kafe bez cukru a opovažte se ho dělat bez kofeinu!" zdůraznila jemně.
„Paní Malfoyová, já mám instrukce, nerozhoduji o tom, co vám dávám a co ne. Prostě vám to dávám. A právě kofein vás sem tak trochu dostal a máte ho od lékouzelníka výslovně zakázaný…"
„Četl jste ten článek o tom, jak Vilemína Kostnatá násilnými i psychologickými metodami přesvědčila všechny hlídače v Azkabanu, aby jí začali sloužit a nakonec jí pomohli dostat se ven? Naučila se to ode mne, takže ten lektvar vylijte tady do těch kytek, které ho potřebují víc než já, a přineste mi kofein v jakékoli formě. Můžu ho klidně i žvýkat, rychleji se mi dostane do krevního oběhu."
„Já nemůžu…"
„Máte ženu? Děti?" najednou byla miloučká jako plyšák a koukala na něj velikýma očima.
„Proboha…" zamumlal si tiše Draco a zakroutil hlavou – rozpačitě či nevěřícně.
„A-ano, jedn-no," zakoktal ošetřovatel, překvapen otázkou a v koncích s argumenty.
„Tak si představte, že by tady ležela místo mě, vypadala by děsivě a na umření, dívala by se na vás, jako se teď dívám já, a tenoučkým hláskem by vám zašeptala do ucha, že potřebuje vidět své dítě. Že ho potřebuje mít u sebe, protože jí připadá, že je to to jediné, co jí může pomoci, a že jestli ho sem nepřivedete, tak vám to nikdy neodpustí, i když ti nahoře vám to zakázali. Že potřebuje slyšet tlukot jeho srdce a podívat se do jeho mandlových očí, protože to je to jediné, co nutí její srdce bít dál a doufat ve šťastný konec toho všeho. Chytla by vás za ruku a řekla prosím. Přivedl byste to dítě?"
„Samozřejmě," pokýval kvapně hlavou.
„I kdyby vám řekli, že byste to neměl dělat, protože by to mohlo kvůli jakémusi záhadnému kouzlu vaší ženě ublížit?"
„Pokud by věřila v to, že jí to pomůže, tak ano."
„Tak vidíte. Jak ona by potřebovala to dítě, tak já teď potřebuji kafe a…"
„Jdu pro pomoc," zabrblal roztřeseným hlasem a prošel ve dveřích kolem Scorpiuse.
„Proč jste tady všichni tak nechutně zásadoví?!" zaúpěla rezignovaně. „Ahoj, zlato," okamžitě změnila tón hlasu na laskavý, když spatřila svého syna, a natáhla k němu třesoucí se ruku. „Miláčku, pojď sem, tebe jsem potřebovala."
Nemyslel si to, ale přišel k ní, chytil ji za ruku a posadil se vedle své starší kopie.
Starší kopie? Trochu blbost v tomhle kontextu, ne?
Nenuť mě teď přemýšlet, prosím.
Prsty měla suché a měla husí kůži. Dívala se na něj jako na obrázek. Nechápal, proč ho tak žrala, ale nikdo na světě ho určitě takhle nezbožňoval. Zvláštní ženská.
„Smím tě obejmout?"
„Ne," odpověděl okamžitě a ona si povzdychla, ale stále se usmívala. „Tak co se stalo?"
„Prakticky nic," řekla a přehodila si vlasy dozadu. „Jenom jsem z vyčerpání spadla ze schodů. A Scorpiusi: ostříhej se."
„Nebyla bys vyčerpaná, kdybys normálně jedla a pila," konstatoval přísně otec. Pak dodal směrem ke Scorpiusovi: „Poslední čtyři dny snad do sebe nedostala nic, kromě kafe."
Scorpius nejdřív chápavě pokýval hlavou, ale pak mu něco došlo: „A nedělá to náhodou normálně? Jako čas od času?"
„A právě proto si, zlato, myslím, že tady vůbec nemusím být," řekla sladce a zavraždila otce pohledem.
„Právě proto tady musíš být, protože už toho je moc. To, že jsi to jednou nevydržela, znamená, že už to opravdu není dobré. Prostě tady poležíš, dáš se dohromady, začneš se normálně stravovat a přestaneš pít kafe s kofeinem."
Evidentně ji tím pobouřil.
„Tak poslouchej, ty tyrane," začala a výhružně na něj namířila prst. „V životě mě nic nepřimělo přestat pít kafe, a jestli si myslíš, že bych to teď nějakým zázrakem měla dokázat, tak si rychle vymysli nějaký důkaz na to, že nejsi psychopat mnoholičným lektvarem proměněný v mého manžela, protože pravý Draco Malfoy by věděl, že je to nemožné!"
„Já myslím, že bys to zvládla," vložil se do toho tiše Scorpius, když příručka na použití polohování postele přestala dostatečně zaměstnávat jeho mozek. Oba rodiče na něj pochybovačně pohlédli. „Tak když jsi vydržela nepít kafe, když jsi byla těhotná, tak…"
„Miláčku, a to ti napovídal kdo?"
Astorie Scorpiuse přinejmenším šokovala. Rázně odložil barevnou brožuru na noční stolek – jako by člověk nemohl pochopit psaný text bez obrázků – a podíval se na ni nevěřícně.
„Cože?"
„Snad sis nemyslel, že bych kvůli tobě přestala pít kafe? Až tak tě nežeru, zlatíčko." Otec se narovnal, složil ruce na prsou a pobaveně sledoval Scorpiusův výraz. „Ano, přestala bych kvůli tobě pít kafe," dodala, když se na chvíli zamyslela. „Ale leda by ti to zachránilo život. Ale jenom tak…"
„Jenom tak? Mohlo mě to ovlivnit, mohl jsem mít dvě hlavy!"
„A nemáš! Jsi přímo dítě štěstěny," podoktnul s nádechem sarkazmu otec.
„Možná díky tomu jsi tak inteligentní, protože geneticky to opravdu nelze vysvětlit," dodala jeho matka.
„No dovol?"
„Draco, neber si to osobně, ten kluk je chytřejší než všichni lidé, co znám. Potřebuju kafe."
Seděl v křesle ve svém pokoji začtený do nějakého mudlovského blábolu o dánském schizofrenikovi a poslouchal Nirvanu, když se ozvalo zaklepání na jeho dveře.
„Ano?"
Byl to Charlie.
„Je tady návštěva, pane."
„Charlie, můj otec má pracovnu dole," zabručel zdvořile.
„Je to návštěva pro vás, mladý pane."
Aristokratické obočí mu okamžitě vyletělo do čela a zorničky se rozšířily. Založil si stránku a odložil knihu na stolek vedle. Sešel dolů, aniž by ztišil hudbu, a cestou se pokusil dát naslepo vlasy trochu do pořádku. V hale se rozhlédl, protože příchozího nemohl najít.
„Ahoj," ozvalo se od pohovky v rohu u masivních schodů.
Absolutně se tam nehodila. Džíny s dírou na koleně, černé tričko s jakýmsi neidentifikovatelným chaotickým motivem, vlasy sepnuté do koňského ohonu a těžké kožené bagany. Přímo ideální pěst na oko v tom dokonalém obrazu drahého nábytku, měkkých koberců a strohých barev. Seděla tam a drbala za uchem AC a DC – domácí mazlíčky klasické šedé barvy. Ty zrádkyně při tom vrtěly ocasem.
„Štěkno?"
Tohle opravdu nečekal. V tomhle domě ho ještě nikdy nikdo nenavštívil. Ani Albus, který k tomu měl jako jediný jakési oprávnění.
„Našla jsem ty hodinky," vysvětlila za chůze a podala mu je – když už u něj byla, pochopitelně.
Chtělo se mu říct: „Jeee, moje hodinky!", ale usmál se a vypadlo z něj jenom:
„Otravná, ale užitečná." Neřekla nic, jen se kysele ušklíbla. Malfoyovskému šklebu se to absolutně nemohlo rovnat. Vzal si je a z trucu ověřil, jestli někde nejsou poškozené – diamant a kouzelné stříbro ale drží dobře. „Ta otravnost ale převažuje," dodal rychle.
„Pochopitelně," zasmála se. „Al mi řekl, že bys to asi měl radši u sebe, než někde, tak jsem je radši přivezla."
„Přivezla?"
„Jsem tu na kole."
„Ty seš fakt pošahaná."
„Jak by řekl jeden můj nepřítel: geny jsou svině."
Podíval se na ni. Nebyla jízlivá, opravdu to myslela jako vtip a dívala se na něj neohroženě, jako by na něco čekala, a on se díval na ni, jako by to věděl a schválně jí to nedopřál. Oba se při tom dobře bavili. Malfoy a Weasleyová v Malfoyově panství za zvuků Nirvany, docházejících shora, v mírovém očním rozhovoru – prarodiče by trefil šlak.
Fakt se tě nebojí.
A to ti došlo až teď?
Ty víš, jaký je spolehlivý způsob, jak ji zkazit a dosáhnout svého.
Ano, to vím.
Tak proč to neuděláš?
Ještě nevím, jestli mi to stojí za to.
Vyhraná sázka – hrdost, peníze, výraz ponížení v jejích očích.
Nebo taky ne.
Cože?!
„Víš, Rose, vsadil jsem se s mým otcem."
„Hm." Stále ho nespouštěla z očí. Měla je barvy hořké čokolády. „A o co?"
„Víš, asi před rokem začali kouzelníci konečně dělat motorky. Jako košťata. Už nemusí předělávat mudlovské kraksny, aby lítaly…"
„Já vím, a co?"
„No, rodiče mi ji nechtěli dovolit."
„No to se ani nedivím. A co?" Stejná otázka.
Chvíli se odmlčel, než si rozmyslel, že by to radši probral někde jinde. Úžasně to zapadne do jeho plánu zkazit ji a přitom mu to pomůže sázku vyhrát – to jako tu, kterou uzavřel s otcem. Vlastně i tu, kterou uzavřel s Albusem. Bylo toho nějak moc, ale jeho mozek to pochopitelně zvládal dokonale.
„Nechceš jít nahoru?" vyrazil ze sebe po několika sekundách.
Teprve teď ztratila půdu pod nohama a zadržela dech.
„Jako k tobě?"
„Jo, potřebuju s tebou mluvit a tady se mi zrovna nechce. Neboj, nepokouším se tě zabít."
Skousla si spodní ret a sama nad sebou zakroutila hlavou. Trochu teatrální.
„Stejně ti nevěřím."
Ale svůj batoh si vzala a šla za ním po schodech. Scorpius sice věděl, že bonton vyžaduje, aby dáma šla před ním z důvodu možnosti pádu, ale Štěkna se nepočítala jako dáma a navíc netušila, kam má jít, tak šli v tomto pořadí.
Jelikož ze strategických důvodů potřeboval udělat dojem, otevřel jí dveře do svého pokoje a ona se zastavila s očima velikosti galeonů.
„Takže si sedne ten, kdo najde místo k sedění?" zeptala se pobaveně.
„Trochu nepořádek, ale u Potterových jsem to vysvětloval, takže…"
„Klid, u mě to vypadá stejně."
Scorpius se rozesmál a zavřel dveře.
„Štěkno, neuraz se, ale o tom upřímně pochybuju."
„Měla jsem na mysli způsob uspořádání věcí, ne hodnotu nábytku!" ohradila se a odházela ze židle několik triček. „Dobrá muzika. Ty tyhle věci asi posloucháš často, viď?" zeptala se, když si prohlížela jeho sbírku vinylových desek. Ano, desek.
„Co je to vlastně často?"
Rychle se na něj otočila a ze široka se usmála.
„Ty máš The Kooks!" to nebyla otázka. „Malfoyi, nezlob se na mě, ale tohle se zrovna do rocku nepočítá."
„To Nirvana taky ne," odpověděl, když jí uvolnil místo v křesle, které před pěti minutami opustil, a sám se uvelebil na židli.
„Ale Nirvana je alespoň trochu rocku podobná. Je to klasika, drsná hudba na třech akordech, texty poznamenané Kurtovou závislostí, písně člověka, který si vystřelil mozek z hlavy, ale The Kooks?"
„Náhodou se výborně hodí ke čtení."
„Ke čtení čeho? Fotorománů v dívčích časopisech?"
„Hele, nech toho a radši si sedni, než tady něco zničíš. A mimochodem, Kouzelný svět Larryho Coopera jsem díky tomu přečetl za hodinu. Má tři sta stran."
„Kouzelný svět Larryho Coopera? Vidíš, to si taky někdy musím přečíst. Jsi už třetí osoba, která mi to doporučuje."
„Nic jsem nedoporučil a přestaň šmejdit u té knihovny, musím s tebou mluvit."
„To by ses měl chovat lépe, aristokrate. Já se tak nějak zaměřila na mudlovskou literaturu, takže mi Larry Cooper unikl."
„Stejně je to divný pojmenovat knihu po sobě," zamyslel se nad tím Scorpius, když si Štěkna konečně sedala do křesla a pořád se rozhlížela kolem. Byl tam opravdu bordel, jako na Ministerstvu.
„Taky si myslím. Larry Cooper napsal Kouzelný svět Larryho Coopera. Divný."
„Vlastně je to autobiografie, takže tím se to vysvětluje."
„Dobře, Larry Cooper zproštěn viny. The Kooks, Larry Cooper, co máme dál na seznamu? To je Hamlet?!"
„Ano, je to Hamlet." Musel se lehce pousmát. Tentokrát byla v šoku, když si prohlédla knihu, která ležela na stolku vedle ní.
„Nemůžu uvěřit, že inteligent jako ty čte takovou blbost!" Tentokrát byl v šoku on. Svaly ve tváři se mu uvolnily. „Teda, je to dobře napsané, výborný jazyk, spousta uměleckých prvků, to ano, ale ten děj!…"
„Hrůza, já vím."
„Dočetl jsi to už? Víš, jak to skončí?" zeptala se rychle pro ujištění, že může mluvit dál. Pokýval hlavou. „Když jsem to četla já, tak jsem si připadala jako čtvrtý týden v Bradavicích na ošetřovně."
„Většina věcí, které čtu, mají sice předvídatelný konec, ale tady mě to zaskočilo naprostou neoriginalitou. Všichni umřou. Co je to za blbost?!"
„Všichni umřou… jo… Taky ti připadá, že všichni byli psychopati?"
„Myslíš včetně Shakespeara? Jo." Oba dva se rozesmáli. „Posledních čtyřicet stran mi připadá jako psané narychlo a bez přemýšlení, jako kdyby mu stará vyhrožovala, že mu zhasne světlo."
„Fakt nevím, proč jsou z toho všichni tak na větvi. Prý jedno z největších dramatických děl v dějinách," odfrkla si.
„Věř mi, že všechny eseje, které jsem Berrymu napsal, mají lepší epiku a myšlenku než celý Hamlet, a to bývají extrémně krátké."
„Ano, buďme skromní," rozhodila ruce s úsměvem.
„Tak jsem to nemyslel."
Pokývala hlavou. Chvíli bylo ticho a ozýval se jen charakteristický chraplavý hlas Kurta Cobaina a oni do toho lehce pokyvovali hlavami.
„Tys to myslel vážně, že jo?"
„Ano."
Zase se dali do smíchu. Nechápal proč, ale bylo mu s ní tak nějak… jak se to říká? Aha. Dobře. Bylo mu s ní tak nějak dobře. Odložila knihu zpátky na stolek, naklonila se dopředu a opřela lokty o kolena.
„Tak co ta sázka?"
„Tak už víme, že předmětem sázky je ta motorka."
„Nech si ji vyrobit ve stříbrné barvě, ostatní vypadají děsně," zakyselila se soucitně.
„Neboj se, s mým vkusem jsem na to přišel sám."
„Jak je možné, že tvůj otec dovolil, aby byla předmětem sázky? Riskuje tím, že ti ji bude muset koupit."
„Já si ji koupím sám, ale jinak máš pravdu. Přistoupil na to proto, že si je jistý, že vyhraje. Vsadil jsem se s ním totiž, že udělám NKÚ na samé vynikající."
Chvíli ho zkoumavě propichovala pohledem a pak její váženou reakcí bylo:
„Tak to se mu nedivím."
„Proč?" narovnal se pobouřeně.
„Protože vidím, jak se učíš."
„Albus ti dělá špióna, nebo co?" ušklíbnul se malfoyovsky. „Jsem chytřejší než kdokoli, koho znám. To, co se ostatní učí hodiny, to se já učím minuty…"
„Jenže ty se neučíš, Scorpiusi! Ani nevíš, co to znamená. Občas uděláš úkoly, rozumíš tomu, co se dělá, hodně si pamatuješ, máš vlastní názory, což poukazuje na všeobecnou znalost látky, ale…"
„Ale co?"
„Chybí ti píle," řekla měkce. „Nezlob se na mě – nebo klidně zlob, vždyť je to jedno – ale existuje jediný způsob jak udělat zkoušky, a to umět to. A abys to uměl, musíš se to naučit, což za tebe inteligence sama neudělá. Dá se to zvládnout, to ano, ale ty se na učení nesoustředíš pořádně ani na minutu. Tobě se nechce, jsi líný, proto sotva prolézáš."
„To bych věděl i bez tebe. Vím, že to zní trochu nereálně, ale já vím, že to zvládnu, když budu chtít."
„Tak jo, držím ti palce ve tvém počínání," řekla takovým tím rázným a zároveň pochybovačným tónem, který končí debatu.
„Počkej. Chtěl bych… Chci tě poprosit o pomoc."
„Poprosit? Ty?" koukala na něj nevěřícně.
„Ano, poprosit. O pomoc. Tebe. Já. Zní to strašně, bude se mi o tom zdát… Jelikož jsi nejchytřejší osoba na škole – po mně teda – máš nejlepší známky, veškeré poznámky a umíš si dobře zorganizovat čas…" Čekala v napětí. „Zkrátka… ehm… nechtěla bys mě doučovat?"
Zírala na něj jako na světélkující plyn. Párkrát se nadechla.
„No… páni."
„Jo, páni, divím se, že to ze mě vypadlo," zamumlal spíš pro sebe. „Právě jsem porušil minimálně deset pravidel Malfoyových."
„Motorka stojí za to, ne?" navrhla tiše alternativu. „A navíc to možná celé pod sebou drží nějaké pravidlo, které dovoluje vyhrát za všech okolností a vždy myslet na svoje blaho?"
„Myslím, že to asi nepůjde," zakroutil hlavou.
„Dej si skořicové sušenky, pomáhají na deprese."
„Nebo antidepresiva."
„Jo, ty taky, Archie něco bude mít, můžu mu poslat sovu, jestli chceš."
„Zajdu za ním ve středu."
„Chápu dobře, že by o tom nikdo nesměl vědět, jinak bychom si oba doživotně zničili reputaci?"
„Ano. Zaplatil bych ti!" dodal okamžitě. „To je samozřejmost."
„Ale o to nejde… Bojím se, že kvůli tomu můžu nestíhat vlastní učení…"
„Se mnou to půjde rychle, když už k tomu sedneme. Vážně."
„Víš," začala omluvně. „Na těch zkouškách hodně záleží, potřebuju mít do budoucna volné ruce, nechci být závislá na rodičích."
Ona o tom uvažuje, vážně o tom uvažuje a ani ti nevlepila facku!
„To bys zvládla, pomohl bych ti, kdy by to šlo, můj program přizpůsobíme tomu tvému, budu se učit totéž co ty a tak by to mělo jít." Pořád se tvářila nejistě. „Rose." Zvedla k němu pohled ze země. „Já tě prosím. Udělám, co budeš chtít, protože tu motorku vážně chci."
„To bys neměl říkat, ráda zneužívám moci," vybalila rychle.
„Rose, cokoli. Vážně." Věděl, že pohled má velmi přesvědčivý, bylo to ozkoušené na jeho rodičích i na Alovi. Díval se do jejích tmavých očí a ona mu snad podlehla.
Zhluboka se nadechla a chytla svůj batoh.
„Už musím jít, ale napíšu ti co nejdřív, ano? Nemusíš to vědět dneska, že ne?"
„Ne, to je v pohodě, jdi už spát." Usmála se a zvedla. „A díky za ty hodinky. Je fajn mít zase pojem o čase."
„Narazila jsem na ně ve špajzu. Dolů trefím sama. A přehodnoť ten svůj hudební vkus."
A odešla.
To šlo hladce.
Až podezřele moc.
Cyniku.
Když zavřel dveře a otáčel se zpátky ke svému doupěti, zahlédl svůj odraz v ocelí rámovaném zrcadle a řekl si:
„Ty vole, fakt se musím ostříhat."
