11. Lindon

Šeřilo se. Soumrak padal na tábor jako šedivá plenta, a noc přicházela bezměsíčná, s hvězdami skrytými za hustými oblaky. Praporce a nezvykle zbarvené korouhve a erbovní znamení valinorských pánů a klanů se pomaličku rozplývaly v houstnoucí temnotě, vítr jimi povíval, takže procházejícímu připadaly jako cáry oděvu nějakých neviditelných duchů. Jako šaty zubožených zajatců a otroků, které vojáci vyvedli – nebo vynesli na nosítkách – z podzemí padlé pevnosti Nepřítele. A podobně se plácaly ve vánku i uvolněné cípy plachet stanů, zvlhlé odpolední přeprškou.

Eluréd se snažil nevěnovat povlávajícím látkám pozornost. Kráčel pevně a jistě směrem, kde tušil mohutný stan se sídlem velení – stan Manweho herolda. Nikdo si ho nevšímal, jen pár stráží za ním obrátilo hlavy a v blikajícím světle pochodní se mu zahledělo do tváře, aby se ujistilo, že je všechno v pořádku. A co by také mohlo hrozit, uprostřed obrovského ležení s nespočtem bojovníků, když byl nepřítel konečně poražen a zbytky jeho vojsk se rozprchly nazdařbůh? Na tak velký tábor by se žádná z těch žalostných trosek zaútočit neodvážila.

„Chce s tebou mluvit," řekl Elurédovi Elrond, který se spolu se svým bratrem vrátil těsně před soumrakem ze schůzky s Eonwem, na kterou byli povoláni prostřednictvím Velekrále Gil-galada. Vrátil se – zaražený a zamlklý, jako by se stalo něco nepředvídatelného a nepříjemného. A stejně stažený do sebe vypadal i Elros, který se bratrovi pečlivě vyhýbal pohledem, a po kvapné večeři zmizel někde v hloubi tábora. Nejspíš šel hledat své přátele z Edain, s nimiž se během let války neobyčejně sblížil.

Žádný z dvojčat nevysvětlil, co se vlastně stalo. Chce tě vidět, to bylo jediné, co se od nich Eluréd dozvěděl.

Tak šel. Zástupci Pána Ardy nelze odporovat.

Planoucí pochodně ho provázely na jeho cestě. Zase se drobně rozemžilo, takže jejich ohně, stejně jako ty táborové, nesouhlasně prskaly a blikaly. Kolem Eonweho stanu však byly rozvěšeny lucerny, které vodu ke svým plamenům nepropouštěly, a jenom se jemně pohupovaly ve větru.

„Co si přeješ?" oslovil Eluréda jeden z Maiových stráží, zlatovlasý Vanya s lesklým kopím v ruce. Eluréd, který během svého života stěží pochytil pár quenijských slov, otázce sice porozuměl, ale vysvětlit, co a jak, už bylo poněkud nad jeho síly. Spokojil se s udáním svého jména, a pak přešel do své mateřštiny. Po chvilce strážný kývl a pustil jej dovnitř.

Byla to jakási předsíň rozlehlého stanu, zdobená vyšívanými koberci a vyřezávaným skládacím nábytkem. Vedle ohřívadla seděl elf, rovněž zlatovlasý a ve zbroji, ale ke stráži venku rozhodně nepatřil. Když spatřil příchozího, vstal, aby jej přivítal – Eluréd vydechl překvapením, když ho poznal. Už se pohyboval kolem Manweho vojska společně s družinou krále Ereiniona Gil-galada dost dlouho, aby si zapamatoval tváře všech mužů, kteří vojsku veleli. Rychle se uklonil, po noldorském způsobu s rukou přitištěnou na prsa, gestem, které si na rozdíl od jazyka noldor osvojil celkem rychle a s chutí ještě v době, kdy navštěvoval sestru a její děti v sirionských Přístavech.

„Takže ty jsi ten třetí, o němž se Lord Eonwe zmiňoval," pronesl do rozpačitého ticha Velekrál Arafinwe, kterého Středozem znala pod jménem Finarfin Finwion. Mluvil na rozdíl od stráží venku sindarsky, plynně, třebaže s výrazným přízvukem, zřetelnějším, než na jaký byl Eluréd zvyklý od noldor žijících v Endóre.

„Třetí kdo, pane?" zeptal se Eluréd, který nabyl dojmu, že mu dvojčata skutečně zatajila nějakou zásadní informaci.

„Třetí půlelf," odpověděl král noldor a ukázal k vyřezávanému křeslu. „Posaď se na chvíli, prosím. Lord herold teď... má ještě nějaké jednání. Budeš muset okamžik počkat."

Elurédovi neušlo kratičké zaváhání ve Finarfinově hlasu. Přijal nabídnuté sedadlo, aniž ze zlatovlasého elfa spustil oči.

Král působil unaveným dojmem, a světlé oči pod zlatým obočím měly chmurný výraz. Žádný div, pomyslel si Eluréd. Jaký to asi musí být pocit pro někoho z Valinoru, přijít sem, do Středozemě plné násilí a žalu, plné bojů? Jaké to asi musí být pro otce, přijít sem, jen aby zjistil, že tři ze čtyř svých dětí tu už nenajde?

„Víno, princi Eluréde Diorione?"

Zaskočený Eluréd nedokázal dostatečně rychle ovládnout svůj výraz a Finarfin si jeho překvapení – zjevně ne docela příjemného – nemohl nevšimnout.

„Odpusť," vrátil se král ke svému křeslu a podal hostu číši. „Urazil jsem tě? Bylo mi řečeno, že to je tvé jméno. Neznám dostatečně zdejší zvyky..."

Eluréd potřásl hlavou.

„Ne, můj pane, neurazil jsi mne, a omlouvám se, jestli jsem se zachoval nezdvořile. Já jen, že... Jsi v celém mém životě první, kdo mne oslovil podobným způsobem, přinejmenším od doby, kdy mi bylo šest."

„Tomu se dá těžko uvěřit."

Černovlasý půlelf sevřel v prstech nožku svého poháru, aniž by upil, a zvedl znovu pohled ke svému hostiteli. Neměl chuť tomuto cizinci cokoliv vysvětlovat, třebaže jeho vlídné, vážné šedé oči lákaly k tomu, aby se mu svěřil. Říkalo se, že se tomuto elfovi v mnoha ohledech nesmírně podobal jeho prvorozený syn, jehož příběh vyprávěli Elurédovi rodiče i dědeček ještě dřív, než sám dovedl chodit a mluvit. Synovi tohoto elfa Elurédův děd dlužil život. Přesto, Finarfin nebyl Finrod Felagund, a k němu Berenův vnuk žádný dluh nepociťoval.

„Earendilioni zapůsobili na lorda Eonweho výborným dojmem," řekl Finarfin, když pochopil, že se žádného vysvětlení nedočká. „A mluvili i o tobě, lorde. Samozřejmě věděl, že jsi stále ve Středozemi, ale zpráva o tom, kde a pod jakým jménem, přišla heroldovi Staršího krále velmi vhod."

„Pak jsem tedy poslední, kdo nemá nejmenší tušení, oč se jedná. Synovci mě patrně omylem zapomněli do záležitosti zasvětit, můj pane králi."

„Jestli o tom nemluvili, nebudu ani já." Finarfin znovu vrhl zamračený pohled na silnou dvojitou látku dělící předsíň před vnitřním prostorem stanu a bránící všem zvukům, aby volně procházely zevnitř ven. „Lord Eonwe ti všechno vyloží sám, jen co... jeho host konečně zmizí..."

Králův tón se proměnil. Tentokrát bylo zřejmé, že v jeho slovech zaznívá jakási nepochopitelná hořkost... nebo snad zášť?, již se ani nesnaží potlačovat.

„Kdo je to, můj pane?" neovládl se Eluréd, ačkoliv si před okamžikem říkal, že s králem Noldor žádný rozhovor nezapřede.

„Maia," řekl Finarfin ledovým hlasem. „Černý Maia, protože jiní ve Středozemi nejsou. Neřekl mi své jméno, ale já přesto vím, kdo to je."

Z tónu jeho hlasu Eluréd okamžitě pochopil také, a pochopil rovněž onen skrytý hněv, doutnající v hloubi duše zlatovlasého elfa.

„Už jsou tam dlouho," pokračoval Finarfin zle. „Doufám, že ten had nepohne našeho dobrého herolda k soucitu..."

„A mne neviníš?" uklouzlo Elurédovi, než se stačil zastavit.

„Tebe? Z čeho bych měl?"

Teď už se vysvětlení nebylo možné vyhnout.

„Třeba z toho, že tvůj syn zemřel kvůli mému dědovi."

Finarfin prudce vstal a odvrátil se.

„Ne, z toho neviním ani tvého děda, a tebe tím méně. Jsem... jsem pyšný na svého syna. Na to, že se dokázal postavit kletbě, která na něm ležela. I za tu cenu." Otočil se zpátky ke svému hostu. „Ne, lorde Eluréde. Slyšel jsem jen málo o té historii, jistě méně než ty, a nejspíš méně, než třeba i zdejší děti, ale neviním tvou rodinu z ničeho. Bez toho, co se stalo, by nebylo žádné Války Hněvu, a vrah mého otce by doteď seděl ve své pevnosti pod vrcholky Thangorodhrim."

„Rozumím," přikývl Eluréd, vzpomínaje na vrahy svých vlastních rodičů – ne však se záští, jako spíš s nepochopitelnou lítostí z nevyhnutelného. V té chvíli se závěs rozhrnul a ven vyšli dva – oba Maiar v oděvu těla podobném Eldar, jeden světlý jako planoucí paprsek, druhý temný a v tmavém šatu. Půlelf rychle vyskočil z křesla a sklonil se před heroldem Valar, než poočku mrkl na druhého.

Nikdy v životě neviděl Saurona Gorthaura, Saurona Ukrutného, postrach Eldar, ale stejně jako král Finarfin ani on nemohl nepochopit, o koho se jedná. A stejně jako král Noldor musel zatnout zuby a sevřít ruce v pěst, aby se ovládl.

Temný mu věnoval jeden rychlý pohled, cukl sebou, jako by dostal ránu, a kvapně vyšel ze stanu, doprovázen Eonwem. Oba přítomní uvnitř stanu zaslechli, jak spolu ti dva ještě o něčem rychle hovoří, i když slova se nedala rozeznat, a pak se Manweho herold vrátil – sám.

„Tak to bychom měli," kývl hlavou. „Děkuji ti, můj lorde Arafinwe, že ses postaral o mého hosta, než bylo tohle vyřízeno." Obrátil hlavu k východu ze stanu. „Nejsem si jist, nakolik upřímný byl ve svém pokání, ale to ať posoudí jinde a jiní."

„Nařídil jsi mu, aby tě následoval do Valinoru?" zeptal se Finarfin, jemuž se zvolna vracela do tváří barva.

„Ano," přikývl herold. „Povolal jsem jej do kruhu sudeb. Mně nepřísluší soudit někoho, kdo je téhož řádu, jako já, a nepochybně se dopustil mnoha zločinů."

„Nepůjde," zamumlal Eluréd sám k sobě. „Nepůjde, jestli není pod stráží..."

Eonwe se k němu otočil a ničím nedal najevo, že poznámku slyšel.

„Buď vítán, doriathský princi, v mém stanu. Musíme si promluvit..." Koutky jeho rtů se zvedly v mírném úsměvu. „Zdá se, že se vskutku podobáš svému slavnému dědovi – alespoň můj předcházející host o tom byl zjevně přesvědčen."

„Možná," odvětil Eluréd. „Ale nejsem doriathský princ už od doby, kdy jsem byl dítě a království padlo. Takový titul mi nepřísluší."

„Opravdu, Beorovec... Alespoň podle přímosti, s jakou se mnou jednáš."

„Promiň mi, pane, jestli jsem se tě nechtěně dotkl. Nejsem zvyklý jednat s někým... tak vznešeného řádu. Jsi první z nich, koho potkávám."

„Kromě Melian."

„Včetně Melian, můj pane. Naposledy se s mým otcem a rodinou viděla v době, kdy jsem ještě nedovedl ani mluvit, a i když mi v jiných věcech byla dopřána paměť eldar, vzpomínky na své nejranější dětství si nevybavuji. Ani ji."

Eonwe se otevřeně zasmál.

„Ano, tvá přímost se mi zamlouvá... A o dalším bychom si mohli promluvit uvnitř."

Eluréd se s uctivou úklonou rozloučil s Finarfinem, který popřál heroldovi dobré noci a chystal se k odchodu k vlastnímu vojsku a do vlastního přístřešku. Potom oba, Manweho vyslanec i jeho host, přešli do zadní části stanu. Stejně jako v předsíni, i zde leželo množství vzorovaných koberců, přikrývek a kožešin, a stejně jako v předsíni zde stál vyřezávaný nábytek, jehož cenu Eluréd, vyrostlý v chudých poměrech východňanské vsi a později žijící ve stejné skromnosti mezi Zelenými elfy a válečnými uprchlíky, při nejlepší vůli nedokázal odhadnout.

„Nevím, kolik ti toho vyložili tví synovci, ale máme spolu jednání o věci nesmírné důležitosti." Eonwe ukázal návštěvníkovi ke křeslu a sám usedl za stolem pokrytým několika mapovými svitky a dvěma dřevěnými krabicemi na dokumenty.

„Elrond a Elros mi neřekli nic. Vypadali dost přešle, když se vrátili."

„Ano... Tomu se nedivím..." Manweho herold na chvilku sklonil hlavu. „Jsi půlelf, lorde Eluréde – přemýšlel jsi někdy, kam vlastně patříš? Máš-li být považován za příslušníka lidu své matky, nebo bys raději volil osud lidu svého otce a děda, jemuž se tak podobáš?"

„Přemýšlel, jistěže. Ale stěží o tom mohu rozhodnout sám. Předpokládal jsem, že bude a nebo už bylo rozhodnuto za mne, ať si představuji cokoliv." Eluréd zvedl šedé oči k heroldovi a jeho čelo se náhle zachmuřilo. „Chceš mi snad říci, pane, že tomu tak není?"

„Od chvíle, kdy Earendil Ardamíre dorazil spolu s tvou sestrou do Valinoru a Velcí se radili o jejich budoucnosti, leží osudy půlelfů v rukou jich samých. Můžeš... ne, musíš si zvolit, s kterou rasou budeš souzen. Nevratně."

Eluréd pomalu vstal, obrátil se zády.

„To myslíš – teď, jak tady stojím?"

„Říkal jsi, že jsi o tom přemýšlel."

„To je něco jiného..." Na okamžik se zamyslel, než promluvil zastřeným hlasem: „A co je s mým bratrem, pane?"

„Slyš mě, Diorione – je velmi nemoudré volit podle toho, kdo je ti blízký: mohlo by se stát, že by ta volba šla proti tvé vlastní přirozenosti."

„Nechystám se k tomu." Eluréd se otočil zpět a pohlédl Manweho heroldovi do tváře. „To je tedy ta volba, kterou jsi předložil mým mladým synovcům? A dohaduji se správně, co jim přineslo takový žal, jaký jsem v nich dnes večer četl?"

„Dohaduješ se docela správně. A to ještě pořád chceš, abych ti řekl, jakou cestou se vydal tvůj bratr, když jeho fea přišla do Síní Mandosu?"

Eluréd si skousl rty téměř do krve.

„I toho se dohaduji... Odešel za hranice Ardy, nemám pravdu? Následoval svého otce a děda... Takže to značí, že se až do konce tohoto světa neshledáme znovu?"

„Pokud tak zvolíš... Neříkám ano, ani ne."

Půlelf dlouho mlčel, ne proto, že by se nemohl rozhodnout, ale proto, že zvažoval, co všechno může svou volbou ztratit. Jestliže odloučení až do konce Ardy bylo údělem jedněch dvojčat, možná tomu tak bude i s druhými. Dědeček říkával, že vše na tomto světě má nějaký smysl. Budiž. Ale to samo o sobě nečiní volbu méně hořkou.

„Ty víš, pane, jak jsem se rozhodl. Skoro celý svůj život, až na pár let v době, kdy jsem byl chlapcem, žiji mezi elfy. S nimi je mé srdce. Nemohu volit jinak, než zůstat mezi nimi," řekl konečně, když se ticho protáhlo. Na střechu stanu zabubnovaly větší dešťové kapky, nahrazujíce drobné mžení, které provázelo odpoledne a podvečer.

„Je to tedy tvá volba, pevná a nezvratná?"

Eluréd se přiměl pohlédnout Maiovi přímo do očí. Měl je zvláštní, nezvyklé zlaté barvy, jeho pohled žhnul a propaloval se až do hlubin duše.

„Ano."

„Tak se staniž..." Eonwe sklonil hlavu, pak se zase napřímil a položil ruce Elurédovi do vlasů. Půlelf zvolna klesl na koleno. „Ať tě provází požehnání Valar, kamkoliv budou směřovat tvé kroky." Zvedl hosta na nohy a poodstoupil. „Běda, hádal jsi správně. Patrně je osudem dvojčat-půlelfů, aby se v tomto světě rozloučili, a neshledali se, dokud Hudba nepomine."

Ta slova zněla Elurédovi v hlavě celou cestu zpátky k přístřešku, který sdílel s bratry Earendiliony. Lilo jak z konve, jako by se samo nebe rozhodlo plakat pro navždy rozdělené...

Elrond už spal, neklidně, s očima zavřenýma. Elros byl pryč.

Který? pomyslel si Eluréd se záchvěvem žalu v srdci. Kterého ztratím tak, jako jsem ztratil Elurína? I to si dovedl domyslet... Elros, nadšený, horkokrevný náčelník lidské omladiny bojující v této válce, pravý Berenův dědic... Elros to bude, ne laskavý, uvážlivý učenec, který teď spal pod vlněnou přikrývkou v provizorním stanu, se zaschlými slzami ještě patrnými na lících.

Eluréd si lehl vedle něj na svou matraci napěchovanou senem, a dlouho se nemohl ponořit do hlubin elfích snů.

Připadalo mu, že se mu povedlo usnout jen na pár minut, když ho zburcoval křik a třesk zbraní nesoucí se od středu tábora.

„Ne..." zamumlal a odhodil přikrývku, než se natáhl pro boty. „Ne teď... ne dneska... Dneska už toho žalu bylo dost..."

„Co se děje?" Elrond se rozespale vztyčil na vlastním lůžku, a Eluréd si všiml, že jeho synovec spal kompletně oblečený. Chytil ho za rukáv, když mladý muž začal vstávat.

„Nechoď tam, Elronde. Nechoď tam, pokud nechceš zažít dnes v noci druhý smutek..."

„Co se to děje?" dožadoval se mladý půlelf. „Ty něco víš?"

„Nevím, dohaduji se." Okamžik mlčel. „Nechoď tam, věř mi... Jsem si jist, že nechceš vidět, jak tvůj pěstoun Maglor umírá... nebo hůř, jak konečně začíná chápat, že Feanorovo dědictví jeho syny opustilo. Vždyť jsi ho přece miloval..."

„Ty myslíš..." Elrond se zarazil, pak si jediným pohybem přitáhl řemínky obou bot a vykročil. Lijavec už polevil, ale stále ještě nepominul docela. „Silmarily!" zamumlal ještě. „Jak jsem mohl zapomenout... A jak mi ty můžeš radit, abych zůstal tady? Vždyť je mohou zabít!" To poslední vykřikl stejně divoce, jako by na jeho místě stál Elros. Vzápětí se rozplynul ve tmě a dešti.

„Zabít," hlesl Eluréd sám k sobě. „To by bylo ještě to méně strašné řešení..."

Dlouho seděl sám a otupěle zíral do temnoty, naslouchaje nejdříve zvuku bitky, pak rozčileným hlasům, jejichž slova nebylo možné rozpoznat. Potom všechno ztichlo, až na kapky narážející do látkových plachet a třepotající se zmáčené praporce před vchody stanů. Ticho dusilo, tisklo k zemi...

Pak se vrátil Elrond, sám.

Mlčky klesl na studenou zemi ve stanu, okamžik nehybně klečel, pak strýce divoce objal a rozplakal se.

Válka skončila, zbývající Kameny opustily tábor Manweho herolda s posledními Feanorovými syny, kteří už věděli, že je nedokážou nést. Zároveň skončil, odvanut větrem, zaplaven vodami bezedného Belegaeru, První věk, a země, která tak dlouho hostila jeho příběhy, se spolu s ním propadla do hlubin věčného oceánu, zanechávajíc sirotky, aby si vyvolili novou cestu a nové osudy.